Databáze
Psát pro elektronické noviny, například pro Britské listy má výhodu v tom, že jejich čtenáři jsou bez výjimky počítačově gramotní - nejméně tak jako já.
Sám vím jen to, že musím zmáčknout gombík na počítači a podívat se jestli se rozsvítila světýlka na čelním panelu. Ve své naivitě si představuji, že se tím rozsvítí v bedně jakémusi pidimužíkovi, který se, ukryt v přístroji, snaží vyhovět tomu, co po něm chci. Sepne tedy monitor a přes obrazovku mě vcelku taktně upozorní, že jsem sklerotický blb, který zase zapomněl disketu v přístroji. Tak ji vyndám, stisknu podle příkazu libovolnou klávesu a nechám mužíka rozvěsit po obrazovce ikony do nichž se pak trefuji chaoticky poskakující myší šipkou.
Samozřejmě vím, že ve skutečnosti jsou věci daleko složitější. Těch mužíků tam musí být víc - ten už zmíněný a pak ještě za každou ikonou nejméně jeden specialista.
Jdu tedy s pokrokem a používám ty mužíky pro různé služby. Psaní všelijakých dokumentů (abych se uživil), dopisů a článků, abych nějak vykompenzoval tu první nudu. Pak mi kdosi nasadil do počítače minipošťáka, který pípne, když něco přijde a chodí za mě na poštu. Pak jsem se domohl ještě jednoho služebníčka - obhospodařuje MS-Access, což je databáze. Mužíček schraňuje informace, které mu svěříte. Je to takový poloviční lidumil. Na začátku vám dá několik rad, jak mu ty informace musíte zabalit, aby došla naplnění definice, podle níž je databáze souborem informací, které mezi sebou mají určitý vztah a jsou uschovány organizovaným způsobem. Když ho poslechnete, odklepne, že poslané je v pořádku a hned nato ukáže svou horší stránku. Nic nevydá, ledaže s ním mluvíte jeho řečí. To se pak může přetrhnout a obratem dá k sobě věci, o nichž už třeba ani nevíte, že jste mu je svěřili.
Nepíšu ale proto, abych čtenáře ohromoval svými technickými znalostmi. K psaní mě inspiroval pozoruhodný článek Ivy Drápalové (BL, 22.5. 1998) o její návštěvě archivu Stb v Pardubicích. Málokdy se totiž čtenář dozví něco z autorova nitra. Protože určitým způsobem na na její článek navazuji, dovoluji si z něj citovat několik úryvků. Jsou vytrženy z jejího textu bez zlého úmyslu.
Iva Drápalová vlastně píše o setkání s databází do níž někdo dodal informace, někdo je uspořádal (vcelku chaoticky), takže ona sam potřebovala tři dny jen na jejich okopírování.
Technickou úroveň této databáze zhodnotila takto: Přemýšlela jsem o tom, jak zbytečné bylo všechno to donášení. Existoval obrovský aparát, stohy "přísně tajných" dokumentů, a přesto - nakonec závisela tajná policie vetšinou jen na nespolehlivých informacích od hrstky lidí. Policie měla odposlouchávací zařizení, mohli poslouchat mé telefonní hovory, prohledávali mé věci, ale kupodivu z toho nezískali skoro žádné informace. Ve složce jsou záznamy jen asi tří nebo čtyř telefonních rozhovorů. Byla jsem na stovkách diplomatických večírků a večeří. Ve složce jsou však jen dvě zprávy z oslav indického Dne nezávislosti, z jednoho britského večírku a z několika amerických večírků pri příležitosti čtvrtého července. Nespočetněkrát jsem obědvala s americkými, britskými a německými tiskovými atašé a svazek se o tom vůbec nezmiňuje, ani se nezmiňuje o mých častých rozhovorech s různými velvyslanci.
Stb ovšem pracovala postaru. Konec konců písemné záznamy Stb jsou jen vylepšenou versi databáze, kterou kdysi používal pověstně známy Bretschneider. Toliko s tím, že mikrofilmy mají podstatně větší kapacitu než manžeta jeho košile.
Iva Drápalová pak pokračuje současné době naprosto nepoplatným vyznáním: Jak míjel čas, moje nálada se měnila. K mému velkému překvapení jsem dlouho poté, co bylo dvacet let mého života přede mnou takto odhaleno, měla vztek na tiskovou kancelář Associated Press. Uvědomovala si ta tisková kancelář, pod jakým jsem byla tlakem? Neustalé napětí? Neustálé sledování tajnou policií? Vědomí toho, že se jedna strana pořád ptá, "Pracuje pro CIA?" a druhá strana, "Pracuje pro Stb?" A co oběti mé rodiny? Opatrnost, kterou jsem musela pořád projevovat při setkání s přáteli. A po celou tu dobu jsem neměla na svou ochranu nic, než svou integritu.
Je to nesmírně lidský výkřik do tmy, který si pro sebe zjednodušuji na: Proč nás, kurva, nenechali všichni napokoji? Paní Drápalová se nikdy nedostane ke svému svazku v CIA, kde budou informace o tom, jak často chodila na večírky a na obědy s tiskovými atašé atd. S minulostí se tedy vyrovnala, pokud to šlo, skrz svazek Stb a tak chodí po ulicích Prahy s pocitem, že "éra policejního sledování je už za námi" a že nemá udavače v patách.
Je možné, že jako pensistka už nikoho nezajímá. To ovšem na druhé straně nikterak neznamená, že by se jakákoli moc jen tak vzdala sledování občanů a služeb informátorů.
Pokrok se ovšem nedá zastavit a tak trapně zastaralé manžety a mikrofilmy byly vystřídány elektronickými bretschneidery, kteří neustále hromadí nové a nové informace o každém z nás. Sídli v počítačích v nichž, s rychlostí elektronům vlastní, zařazují zdánlivě nepoužitelné informace do míst, kde je snadno najdou, kdyby se někdo někdy ptal. Databázní mužíčkové se ovšem nenarodili jako bretschneidři. Těmi se stávají jaksi nepřímo v okamžiku, kdy si jejich záznamy začne ten "někdo" dávat do souvislostí.
Uvedl jsem, že podstatou databáze je to, že informace v ní obsažené mezi sebou mají určitý vztah. Doba však pokročila natolik, že lze zařídit, aby mezi sebou měly vztah i informace ve dvou či více databázích - což posléze umožňuje kombinovat informace způsobem, o němž se dřív lidem ani nezdálo.
Řekněme že pan Smith má, bez uvedení pořadí důležitosti, auto (tedy SPZ) , manželku , úvěrovou kartu, účet v bance, přenosný telefon v kapse a jeden pevný doma. Na kanadské poměry celkem běžné vybavení.
V databázi policie je k SPZ připojeno jméno a adresa pana Smitha - a samozřejmě všechno, o co se policie v souvislosti s vozidly zajímá. Kdo ví jak na to, může ze značky zjistit jméno a adresu. Tato informace, předaná panáčkovi od bankovních kont, otevírá dveře k bankovním transakcím pana Smitha. Mužík přes úvěrové karty sleduje všechny nákupy a jiný zase použité léky a frekvenci návštěv u lékaře. Jméno pana Smitha se objevuje i v databázích cestovních kanceláří, leteckých společností, hotelů, pasových úředníků atd. Správně oslovení pidimužíci tedy mohou obratem ruky vytřepat z rukávů neuvěřitelné množství informací.
Představme si, že pan Smith má český protějšek, pana Nováka, žijícího (pro kontrast) v ještě v době mikrofilmů. Ten má jen ženu a peníze nosí po kapsách. A předpokládejme, že oba dělají o jednom čtvrtečním odpoledni totéž - mají rande se svou milenkou. Mohli by taky jít do banky vyjednat půjčku na nábytek, ale trocha erotiky článek osvěží.
Pan Novák nemá telefon a tak ráno řekne ženě, že se asi trochu opozdí nebo jí to zavolá ze své práce do její. V poledne vyklouzne pod nějakou záminkou z práce, což možná vrátný zaregistruje nebo taky ne. V drogerii koupí preservativy, ve stánku kytku (může-li milenka s něčím takovým přijít domů) a v nějaké samoobsluze flašku. Při každém placení vytáhne příslušnou státovku z kapsy, dostane něco zpátky a pospíchá dál. Pak jde nejspíš do půjčeného bytu nějakého kamaráda, kde ho nikdo nezná. Popis dalších událostí by se mohl podobat pornografii a tak se raději budu věnovat panu Smithovi.
Ten se nejspíš musí z práce odepsat protažením magnetické karty čtecím přístrojem. Navíc ho při tom nafilmuje bezpečnostní kamera. Preservativy a flašku koupí na kartu. U květinového stánku zjistí, že nemá "cash", peníze v hotovosti, a tak použije bankovní automat. Pak si vzpomene, že zapomněl říct své ženě, že se asi trochu opozdí a tak vytáhne z kapsy telefon a zavolá. Pak se sejde s milenkou a tak raději, stejně jako v případu pana Nováka, skočím do okamžiku, kdy jsou oba pánové zase doma.
O odpoledni pana Nováka není žádný trvalý záznam. Prošel jím, až na vrátnici, zcela anonymně. S panem Smithem je tomu zcela opačně. Jeho karta zanechala stopu ve vrátnici, je možná nafilmován, jak odjíždí autem z parkoviště, je zaznamenáno, kdy kde a co koupil v drogerii a vinném krámu, stejně tak jako kdy, kde a kolik si vybral v automatu ze svého konta. Stopu zanechal i jeho telefon. Kdy, komu, jak dlouho a dokonce odkud volal. Nemá-li milenku s bytem, zanechal stopu i v motelu.
Pana Smitha sledují ovšem i další mužíčci. Jim neunikne, co a jak často sleduje na Internetu, komu a jak často posílá elektronické dopisy, které politické straně poslal z daní odečitatelný dárek, jaké časopisy si přeplatil atd atd.
Informace se hromadí a náš pan Smith, stejně tak jako ostatní Smithové a Nováci, nad tím nemá žádnou kontrolu. Jednotlivé záznamy jsou jako Svatoplukovy pruty - samy o sobě neznamenají nic. Teprve když se spojí dohromady, je zle. Jak moc může být zle, závisí na tom kdo a jak se s mužíky domluví a na co pak jimi vydané informace použije.
Informace z databáze, která skrývá údaje o lécích, které pan Smith používá, se mohou dostat do rukou marketinkové společnosti, která z nich usoudí, že ho často bolí hlava a že by se možná dal přetáhnout od aspirinu k advilu nebo tylenolu. A tak se jednoho dne v poště nic netušícího pana Smitha objeví reklamní leták. Stejná informace může v rukách zdravotnické pojišťovny znamenat, že panu Smithovi neobnoví pojistku, protože, podle toho co bere, je "rizikový". Pan Smith rovněž nemusí dostat místo o které se uchází, protože potenciálnímu zaměstnavateli se nemusí líbit, že přispívá na určitou politickou stranu nebo kdysi poslal omylem nekrytý šek.
Řeč je pořád jen o panu Smithovi, který nikoho nezajímá. Tento stav se může změnit - třeba tím, že chce dělat politiku. Milenku má třeba jinou nebo zrovna žádnou, ale informace o nákupu preservativů stále kdesi existuje. Stejně tak jako záznam, že jeho žena si v té samé době sama kupovala antikoncepci. Spojení těchto dvou informací správným způsobem může způsobit porážku pana Smitha, protože muž, jehož žena používá antikoncepční pilulky, přece nemusí kupovat preservativy. Záznam v obchodě ho usvědčuje z nemorálnosti - nejspíš má milenku - což je voda na mlýn politickým oponentům.
Tenhle příklad je nadnesený, ale ne zase tak moc. Prokurátor Ken Starr, který vyšetřuje (mimo jiné) jestli Monika Lewinski něco měla s Clintonem, například požadal jisté washingtonské knihkupectví o záznamy, co Monika u nich nakoupila na úvěrovou kartu. Možná, že existuje nějaká obskurní příručka typu "Jak souložit s presidentem", jejíž nákup by o podezřelé lecos napovídal, zejmena pokud s ní hned šla do Bílého domu.
Paní Drápalová nemá tak zcela pravdu, že éra (policejního) sledování je za námi. Moderní technika umožňuje hromadit neuvěřitelné množství informací o každém z nás, aniž si to v podstatě uvědomujeme. Bylo by bláhové domnívat se, že nemohou být kdykoli zneužity a že se to neděje. Pro moc, ať už na jakékoli úrovni, je velmi lákavé spojit síly počítačových Bretschneiderů ve svůj prospěch.
Jak těmto snahám zabránit je otázka. V nouzi je dobrá rada Ivy Drápalové - zachovat si vlastní integritu. Víc se s tím asi zatím nedá dělat.
