Vůli voličů je v demokracii nutno projevit respekt, i když hlasovali pro odporné strany
V Lidových novinách z 28. 5. vyšel ostrý útok od Rudolfa Battěka na článek Andrewa Stroehleina, zveřejněný poprvé v Britských listech 17. dubna 1998. Stroehlein v něm doporučoval prezidentu Havlovi, že se pro jeho funkci sluší, aby se po volbách setkal se všemi představiteli politických stran, které získají zastoupení v parlamentě, tedy i s republikány a komunisty, a vyjádřil tím respekt před vůlí voličů.
Hněvivé, nepřemýšlivé bigotní reakce nepřicházejí ovšem jen od Rudolfa Battěka. Mám dojem, že Andrew Stroehlein získává mezi některými lidmi černou pověst republikána či komunisty, jen proto, že napsal, že prezident by měl formálně projevit respekt pro demokratickou volbu všech občanů.
Rudolf Battěk byl odvážný bojovník proti komunismu, který byl v komunistickém Československu řadu let vězněn. Je škoda, že nyní vychází najevo, že nepříliš rozumí demokracii.
Od totalitního režimu se demokracie liší právě tím, že jsou v ní povoleny i takové názory a politické strany, s nimiž nesouhlasíme. Tyto strany musejí mít právo na stejné zacházení jako všechny ostatní strany. Žádná politická strana není rovnější. Přitom musejí přirozeně všichni občané dodržovat zákon.
Chápu, že prezident Havel chce veřejným distancováním od sládkovců a komunistů společnosti naznačit určitý civilizační standard, který by měla dodržovat. Bohužel svůj postoj poněkud oslabil svou nedávnou rychlou "milostí" pro dva útočníky na Sládka. Havel přirozeně může - měl by - sládkovce či komunisty veřejně kritizovat, nicméně nadstranický prezident (což ovšem Havel bohužel není, neboť ho volí parlamentní většina) by měl symbolicky ukázat, že jsou v České republice všichni občané součástí demokratického procesu.
Andrew Stroehlein ve svém článku, který Rudolf Battěk tak ostře kritizuje, napsal:
Prezident by měl uznat vedoucí představitele všech legitimně zvolených parlamentních politických stran a měl by se po červnových volbách sejít s nimi se všemi. Všichni tito vedoucí představitelé zastupují určité části voličů a prezident nemůže ignorovat volbu občanů.
V žádném případě netvrdím, že by měl Havel vyjednávat dohodu, v jejímž rámci by se měli tyto strany podílet na vytvoření vládní koalice. To by bylo strašné. Měl by však s jejich vedoucími představiteli hovořit, protože tyto strany podporuje velké množství občanů. Havel by tím neuznal politické programy těchto stran: uznal by tím výsledky demokratických voleb.
Prosím, přečtěte si Stroehleinův článek znovu celý a zamyslete se nad jeho argumenty.
Obávám se, že věci zjevně nerozumějí ani Jiří Pehe či Bohumil Doležal, citovaní v umírněnějším článku Mladé fronty Dnes (viz níže). Jak vyplývá z výše uvedeného citátu ze Stroehleinova článku, nikdo neočekává, že by měl Havel s republikány a komunisty souhlasit, měl by je ale po volbách, budou-li mít zastoupení v parlamentě, přijmout. Havel by tím projevil základní demokratickou slušnost, kterou zrovna republikáni a komunisté možná nemají a přispěl by k prosazení větší míry tolerance v České republice. Učinil by gesto, jímž by možná pomohl k počátku integrace odcizených sládkovských a komunistických voličů do demokratického procesu.
Je škoda, že složitější myšlenky pronikají do ČR s takovým obtížemi. Netýká se to jen demokratických principů.
Luboš Motl včera napsal:
V ceskem narode je zapustena ohromna mira nenavisti, proletariatstvi, zlucovitosti, zavisti a neduvery. Na techto hodnotach take KSCM, CSSD, SPR-RSC a DZJ vybudovaly znacnou cast sve politicke podpory, ktera (jestli se pruzkumy nemyli) dnes presahuje 50 procent!
Nemusim chodit daleko. Nekteri lide krome vyse vyjmenovanych vlastnosti jeste umi psat jako novinari, cimz tuto zlucovitost jeste rozmnozuji. Pred takovym tiskem je treba se branit, aby se clovek nestal stejnym. Z tohoto duvodu treba nectu Britske listy. To je platek, ktery nadava prakticky na vsechno, krome sve vlastni intelektualni namyslenosti, agresivity a nenavisti. Jake to muze mit dusledky?
Take chci rici, ze je mne vyslovene neprijemna predstava lidi, kteri (zasazeni toutez nenavisti [jako sociální demokraté a Miloš Zeman, pozn. JČ]) pisi nepratelske, vlast a jeji instituce diskreditujici a zkreslujici maily po vsech moznych mezinarodnich institucich. Podle meho by si meli nejprve zamest pred vlastnim prahem. Sebekriticky se podivat, co je tim opravdu hlavnim, co otravuje zivot ve spolecnosti. Vzdycky se sam sebe ptat, zda se nestavam jen koleckem v mechanismu siricim nenavist.
Tento čtenář si o sobě velmi pravděpodobně myslí, že zastává "pravicové" názory. Přitom je jeho odmítání kritického zaměření Britských listů spíše známkou přežívající komunistické netolerance. Na "nepřátelské, vlast a její instituce diskreditující a zkreslující" mezinárodní kritické připomínky si přece stěžovaly právě komunistické úřady. Na totéž si dnes stěžuje Vladimír Mečiar.
Jaké může mít kritičnost Britských listů důsledky?
Celá západní civilizace je založena na kritičnosti a na neustálém zpochybňování přijatých pravd a konvencí. Právě kritičnost a hledání nových pohledů je motorem, posunujícím západní civilizaci kupředu. Z tohoto důvodu je západní civilizace vyspělejší než civilizace jiných částí světa.
Už tento princip pochopili i v mnohých rozvojových zemích. Když jsem byl nedávno na dovolené v africkém Tunisku, při večeři v poslední den obcházel hosty v restauraci sám ředitel hotelu a neformálně, avšak intenzívně se jich vyptával na to, co se jim v hotelu nelíbilo a s čím nebyli spokojeni.
Kdyby byl tento čtenář dobrým manažerem, věděl by, že kritické připomínky a odlišný pohled mají cenu zlata. Nemusíme je stoprocentně přijmout. Stačí, když jim poskytneme v mysli čas a prostor a uvažujeme o nich. Pokud nám nebudou připadat oprávněné, odmítneme je, pokud pro to nalezneme přesvědčivý důvod.
Jenže základním principem veškerého našeho jednání a myšlení musí být permanentní nejistota. Jde o neustálé zkoumání, co je na tom, co děláme, nesprávné. K rozšíření tohoto postoje i do pohodlného českého "teplíčka" se snaží přispívat i Britské listy. Jsou přesvědčeny, že je tato kritičnost ku prospěchu českého společenství. Jinak by to nedělaly.
Mohu vás také ubezpečit, že princip kritičnosti uplatňují Britské listy i vůči sobě každý den.
K otázce takzvaných "extrémistických" stran (tiskový mluvčí britského ministerstva vnitra mě opravil, když jsem použil tohoto výrazu. Konstatoval, že není férové užívat výrazu "extrémistický" pro názor, s nímž zrovna já nesouhlasím. Pokud se prý domnívám, že někdo porušil něčím zákon, mohu podat na něho trestní oznámení) napsala poznámku Marie Lipoldová (JČ):
Vazeny pane Culiku,
vcerejsi BL se na nekolika mistech zabyvaji extremistickymi stranami (komentar Hovoru z Lan - V. Havel tvrdi, ze za jejich existenci je zodpovedna neschopnost demokratickych stran, P. Jansky navrhuje jejich zruseni). Mezi ceskymi elitnimi politology navic vladne nazor, ze vetsinovy volebni system by nas extremistickych stran zbavil. (Mozna ano, ale pokud budou existovat priciny, ktere je zrodily, vzdy se extremni nazory nejakym zpusobem projevi.)
Kupodivu jsem nikde v ceskem tisku nenasla zamysleni nad nedavnymi volbami v Nizozemi. Maji pomerny volebni system, a presto tam fasiste ziskali jen jedno procento hlasu. O nizozemskem politickem zivote nevim nic, ale patrne tam vladnouci koalice nejedna stylem "vitez bere vse a s nikym se nebavi". (Soucasna, nikym nezvolena vlada, ignoruje dokonce i zvoleny parlament.) Pokud jsou mocni schopni kompromisu, nemusi se bezmocni uchylovat k zoufale volbe.
M.L.
Podivné předvolební rady českému prezidentovi
Lidové noviny
28. května 1998
Rudolf Battěk
S překvapivým zaujetím jsem si v květnovém čísle týdeníku MOSTY (č. 19) přečetl rady Andrewa Stroehleina prezidentu České republiky a nestačil jsem se divit. Dozvěděl jsem se, že u nás existují dvě strany, které dosud (před volbami) český politický establishment vylučoval z politického procesu-republikáni a komunisté.
Toto tvrzení dovedlo autora k nevídanému závěru, že prezident by měl těmto politickým stranám věnovat větší pozornost a chovat se k nim s větší vstřícností a respektovat fakt, že je podporuje velké množství občanů a bude je volit.
Zřejmě se dostanou do parlamentu a prezident by měl vzít na vědomí jejich legitimitu tím, že přijme jejich představitele k povolebním rozhovorům, jak to patrně učiní s představiteli demokratických stran.
Diskusí s nimi by Havel neuznal politické programy těchto stran: uznal by pouze výsledky demokratických voleb. Už dlouho jsem nečetl tak moudře uvážlivou politickou sentenci! Přímo provokativní je ovšem srovnávat zasednutí Havla v roce 1989 za společný stůl se zločinci při vyjednávání o převzetí politické moci s dnešním nevyjednáváním s jejich dědici, těmi zleva i zprava.
Je až dojemné, s jakým porozuměním se autor dívá na roli těchto dvou stran: Republikánští a komunističtí voliči patří k nejvíce odcizeným složkám společnosti. Ignoruje-li prezident jejich legitimně zvolené představitele, jen to zvyšuje pocit odcizení těchto občanů.
Přímo humorně zní i úvaha, že je možné, že se Sládek a Grebeníček nebudou chtít s Havlem setkat, ale Havel by se o to setkání měl alespoň pokusit , čímž může prezident dát věci do pohybu a proměnit nynější osmdesátiprocentní demokracii ve stoprocentní demokracii!
Několik rad radícímu si nemohu odpustit. Republikány ani komunisty od roku 1989 nikdo, tím méně prezident, nevylučoval z politického procesu. Obě strany, víc než zřejmo, se mají čile k světu, úspěšně prosperují a vůbec se neohlížejí na vstřícnost nebo přehlížení ze strany svých odpůrců.
Prezident republiky je občanem státu a výsledky demokratických voleb uznává jako každý jiný občan tím, že respektuje účast a působení zástupců všech zvolených stran v parlamentu, tedy i republikánů a komunistů, aniž by se musel scházet s jejich představiteli.
Pokud se sládkovci a grebeníčkovci cítí frustrovaní a odcizení (není to na nich vidět), pak to rozhodně není tím, že musí žít v této osmdesátiprocentní demokracii . Přesně naopak, právě tato otevřená společnost jim umožňuje zjevně, tlumeně či skrytě propagovat myšlenky totalitního dirigismu.
Demokratická většina u nás musí nadále vést politickými prostředky svůj spor o podobu společenského systému se všemi, kdo se pokoušejí uplatňovat znehodnocené a neosvědčené koncepty fašistické a komunistické ideologie. Bylo by bláhové poskytovat obhájcům těchto idejí více legitimity, než jim poskytuje ústava a platné zákony.
Myslet si, že laskavé zacházení a rozhovory prezidenta s nimi z nich mohou udělat slušné lidi, jak o tom uvažuje pan Stroehlein, je sice myšlenka lákavá, ale morálně politicky scestná, ne-li nebezpečná. Připomeňme si jen, jaká stoka urážek a sprostot se stala z projevů republikánů při volbě prezidenta v roce 1993 a jakým způsobem napadají představitele demokratické politiky včetně prezidenta i dnes.
Rudolf Battěk
Klíč ke stabilitě drží extrémní strany
MFDnes 26.5.1998
P r a h a - Všechny propočty, jak sestavit stabilní vládní koalici, by byly možná zbytečné, kdyby čtvrtinu až pětinu křesel v parlamentu neobsadili komunisté a republikáni - tedy strany, ke kterým si zbytek parlamentních politiků vědomě přibouchl dveře. Protože i po předčasných volbách - jak ukazují průzkumy mezi voliči bude ve sněmovně zasedat kolem čtyřiceti republikánů a komunistů, vybírají se hlasy pro vládní většinu ne z dvou set, ale nejvýše ze sto šedesáti poslanců. To se pak pevná vláda sestavuje těžko.
Britský politolog Kieran Williams už vloni na podzim předpověděl , že ani předčasné volby nepřinesou stabilní vládu, a zdůvodnil to právě milionem hlasů pro KSČM a SPR-RSČ. "Hlavním problémem je velmi omezený počet osobností, které mohou být povolány k vytvoření vlády. Takový je železný zákon politiky. Mají-li extremisté patnáct až dvacet procent mandátů, pak je jakákoli vláda, v jakémkoli složení, nestabilní," řekl Williams.
Pokud zůstane pro ostatní politické strany koalice s extremisty tabu, má tato situace dvě řešení (pomineme-li nepříliš pravděpodobnou možnost, že by vláda navrhla KSČM či SPR-RSČ rozpustit a soud by jejich zákaz schválil):
- buď se změní volební systém z poměrného na většinový, což by nejspíš znamenalo oslabení krajních stran v parlamentu (Většinový systém si přímo do programu dala Unie svobody, ještě dříve jej navrhl Václav Klaus. Miloš Zeman je však proti němu.),
- nebo začne komunisty a republikány volit méně lidí. Ani jedno se nestane ze dne na den.
Pokud jde o odliv republikánských a extremistických voličů, většina odborníků na politiku mluví o pozvolných a postupných cestách.
Publicista Andrew Stroehlein v internetových Britských listech doporučuje, aby prezident přestal politiky KSČM a SPR-- RSČ opomíjet při politických schůzkách. "Republikánští a komunističtí voliči patří k nejvíce odcizeným složkám společnosti. Jsou z různých důvodů frustrováni politickým vývojem od roku 1989, hlavně však proto, že se necítí součástí tohoto vývoje. Jejich svět se od základů změnil a vyjadřují jen hněv a posměch vůči systému, který, jak se zdá, pomíjí jejich zájmy a obavy. Ignoruje-li prezident jejich legitimně zvolené politické představitele, jen to zvyšuje pocit odcizení těchto občanů," napsal Stroehlein.
Havlův poradce Jiří Pehe míní, že tudy cesta nevede: "Prezident se neodvrací od komunistických a republikánských voličů, ale s představiteli těchto dvou stran je velice těžké o čemkoli seriózně diskutovat, protože tam není společná řeč, nejsou tam styčné body," uvedl Pehe. Přístup Hradu ke KSČM a SPR-RSČ se podle něj nemůže změnit bez toho, aby své postoje změnily také obě strany.
Co by se tedy mohlo stát, aby voliči komunistů a republikánů začali brát politický vývoj posledních let alespoň trochu za svůj? "Politické strany hlavního, demokratického proudu by měly začít odpovídat i na některé frustrace a požadavky těchto lidí a reflektovat je ve svých programech," uvažuje Pehe.
"Problém není ani tak v komunistech a republikánech, a vůbec už ne v tom, že bychom se je měli v této situaci snažit dostat do hry," řekl politolog Bohumil Doležal. "Problém je v nedostatečné věrohodnosti ostatních stran. Které jsou jedna jako druhá zamotané do víceméně nesrozumitelných konfliktů, do směšných problémů, se kterými si nejsou schopny poradit."
"Pravicové strany jsou nevěrohodné, a tím ženou vodu na mlýn extremistickým stranám. Ty tím pádem jednak nejsou schopny přeměny k lepšímu, jednak neztrácejí voliče," dodal Doležal.
Publicista Petr Příhoda doporučuje, aby se o republikánech a komunistech více psalo. "Neizoloval bych je příliš. Vždyť cosi podobného, ale v mírné podobě, se dříve dělo se sociální demokracií - ta byla taky mediálně izolovaná a myslím, že bylo dobře, že se s tím přestalo."
Sociolog Jiří Jandourek nevěří, že by se extrémní strany časem "zkultivovaly" a samy od sebe extrémní být přestaly. "Jistě, jsou i strany, které značně zkrotly, čehož dokladem jsou třeba polští komunisté vášnivě toužící po NATO. Jenomže `kultivace` v tomto případě probíhala v podobě desítek let tvrdého boje, ve kterém i komunisté změkli," napsal v MF DNES. A nezdá se, že by sama od sebe vymizela i voličská poptávka: "Po dlouhou dobu bude existovat deset až patnáct procent voličů, kteří se se systémem neztotožňují a jsou xenofobní, jako tomu je v západoevropských demokraciích," soudí prezidentův poradce Jiří Pehe.
Jan Lipold
