"Normalizace" v České televizi
PS. Úterý, 11. hodin dopoledne. - Dostal jsem dnes ráno dopis od kohosi v České televizi, kdo zdá se sympatizoval s reformami Ivana Kytky a rozuměl jim. Mám prý takovéto články už prý přestat psát, protože tím postavení Ivana Kytky zhoršuji. - Je zajímavé, jak je těžké v instituci, závislé na osobních vazbách a přátelstvích, pochopit, že nejde o osobu Ivana Kytky, ale o princip. Jestliže si skutečně osazenstvo České televize myslí, že tyto články píšu kvůli Ivanu Kytkovi, jsou ještě daleko víc mimo mísu, než se dosud zdálo. - Znovu opakuji a zdůrazňuji, že od vyhnání Ivana Kytky z postu šéfa zpravodajství s ním nemám žádný kontakt a předtím, od 1. dubna 1998, jsem s ním měl kontakt jen minimální. - Přenášení "viny" od Čulíka na Kytku, jen proto, že se znají a že spolu léta spolupracovali, je zhoubný, odsouzeníhodný princip. Jeden člověk přece nemůže být viněn za to, co dělá člověk úplně jiný. Je to přesně tentýž princip, jako když VAŠEHO SYNA nepustili komunisté za Husáka na vysokou školu, protože VY jste řekl něco protistátního v práci, anebo když estébáci vyšetřovali přátele disidentů jen za to, že se tito lidé s nimi znají! ČLOVĚK NEMŮŽE BÝT VINĚN ZA ČINY SVÝCH PŘÍBUZNÝCH ČI ZNÁMÝCH. JČ.
K včerejším článkům, zveřejněným v Britských listech, o vypuzení Ivana Kytky z postu šéfa zpravodajství České televize a k rychlé obnově předkytkovských poměrů jsme dostali několik e-mailů od současných i minulých činitelů České televize. Bohužel, odmítají v této věci vstoupit do veřejné diskuse. Uvádějí pro to různé důvody či výmluvy. Můžeme jen konstatovat, že toto tajnůstkářství je politováníhodné. Je to ovšem plně v dosavadní tradici České televize.
Je možné, že moje analýza situace v ČT je chybná. Činitelé ČT mě však o tom nepřesvědčili, spíše naopak. Některé jejich argumenty a formulace mi nadto doslova vzaly dech. Nemohu ale podrobněji hodnotit to, co si autoři zakázali publikovat. Znovu upozorňuju, že jsou Britské listy otevřeny všem názorům, tedy i názorům z České televize.
Hlavním argumentem zastánců předkytkovského statu quo je, interpretuji (není to úplně jasné, nikdo to veřejně neřekl naplno), že prý byl Kytka tak špatný manažer, že ho bylo nutno bezodkladně z vedení zpravodajství vypudit, neboť by se jinak televizní zpravodajství asi úplně rozložilo. To budou obhájci návratu ke starým způsobům zřejmě neustále opakovat. Naprosto nepochopili principy moderního, svobodného západního řízení, které jistě mohou na svázanou, těžce hierarchizovanou českou společnost působit poněkud šokujícím způsobem.
Povinností Jakuba Puchalského - který navrhované Kytkovy reformy předem schválil na papíře - bylo reformu podpořit, nikoliv se zaleknout lidí zvyklých na starý způsob práce a poslanců v českém parlamentu.
Je to velké zklamání. Dalo se to však očekávat. Bylo to konec konců vidět už při jednání v Londýně, kam v březnu tajně přijel Jakub Puchalský a několik dní intenzívně přesvědčoval Ivana Kytku, aby funkci šéfa zpravodajství přijal. Jednoho dne tohoto jednání jsem se účastnil. Už tehdy se začínaly projevovat některé varovné známky, že je Puchalský příliš mladý, že je to vnitřně nepevný člověk, který nebude schopen stát odhodlaně za svým přesvědčením, že uhýbá a dává přednost výmluvám než přímému jednání - že se vždycky ohne tím směrem, odkud bude očekávat největší politický tlak. Sám bych se neodvážil svěřit svůj osobní osud do rukou tak nezralého a zjevně nepříliš spolehlivého člověka. Bylo to riziko. Ivan Kytka se ho rozhodl nést. Taky na to doplatil.
Řeči o tom, že byl Kytka stoprocentně špatný manažer, jsou ovšem záminkou. Chyby, které Kytka udělal, nebyly nenapravitelné. Hlavním důvodem Kytkova vypuzení byl jeho nekompromisní důraz na kvalitu práce, samostatný a profesionální přístup, nezávislý na vlivu politických stran. Potíž je, že mnozí pracovníci České televize jsou tak druhořadí, že prostě nechápou a nevnímají, o čem vlastně Kytka mluvil - jako by to bylo v nějaké, pro ně skryté, čtvrté dimenzi.
Jestliže Puchalskému stále jde o nejvyšší kvalitu, jak je možné, že byl nyní do znovuvytvořené funkce šéfa domácí zpravodajské redakce jmenován onen zcela nevýrazný muž, génius světové žurnalistiky, vynikající šmodrchátor Klepetko?
Jmenování Klepetka do funkce šéfa domácí zpravodajské redakce je od Puchalského pozoruhodný krok. Tím dalo nové vedení České televize opravdu najevo, že si přeje energicky kritickou, hrdě nezávislou novinářskou kvalitu. Od nynějška jí bude pro ČT zosobňovat tichý a poslušný Klepetko.
Že by jmenování navrátivšího se Klepetka nemělo vůbec nic společného s přáním Pavla Dostála, poslance za ČSSD, aby druhořadý Klepetko i nadále zastával ve zpravodajské redakci v České televizi významnou roli?
Ivan Kytka zrušil rozdělení na domácí a zahraniční redakci z dobrých důvodů. Česká republika trpí parochialismem. Zahraniční zprávy mají v České televizi neosobní ráz. Jsou prezentovány tak, jako by se České republiky vůbec netýkaly. Kdo má možnost sledovat satelitní zpravodajské pořady britské televize, srovnejte si způsob, jakým informují o zahraničních událostech britští novináři, s tím, jak o nich referuje ČT.
Základním principem profesionální novinářské práce je ukazovat lidský příběh a jeho prostřednictvím vysvětlovat, proč je daná zpráva relevantní i pro domácího britského (českého) diváka. Proto se Ivan Kytka správně pokusil dávat zahraniční zpravodajství do kontextu s obdobným vývojem v ČR. Byl to ovšem jen začátek. Neměl kvalitní lidi, kteří by to dokázali dělat skutečně dobře. - Těmto pokusům o spojení domácího a zahraničního pohledu - který se praktikuje třeba v BBC běžně - ovšem vedení České televize také neporozumělo, Kytkovu reformu zrušilo a vrátilo se ke starému rozdělení zpravodajské redakce na domácí a zahraniční.
Srovnávání zahraničního a domácího pohledu je ovšem životně důležité. Česká republika je součástí Evropy a je zapotřebí, aby to, co se děje v ní, bylo systematicky dáváno do kontextu a porovnáváno se zahraničními událostmi. Jen neprofesionál tyto skutečnosti nechápe. Česká televize selhává, když tuto povinnost srovnávat neplní.
Druhou varovnou skutečností, která poukazuje na to, že "normalizace" v České televizi, zahájená vypuzením Ivana Kytky, má politické pozadí, je to, že Zdeněk Šámal, nový šéf zpravodajství ČT, příchozí z Ruska, znovuzavedl reportáže z tiskových konferencí politických stran.
Je to otevřené přiznání, že Česká televize hodlá být od nynějška znovu propagandistickým nástrojem politických stran. Poslanci mohou být spokojeni.
Jestliže se budou jednotliví reportéři České televize dlouhodobě zabývat každý jednou konkrétní politickou stranou, navazovat kontakty s jejími představiteli, etos, atmosféra a vliv této strany je pohltí. Stanou se neoficiálními mluvčími dané politické strany, kteří budou jen na obrazovce papouškovat, stranická prohlášení a výroky politiků.
Politické strany si nemohly přát nic lepšího.
Je chyba, že se Ivan Kytka nechal z funkce šéfa zpravodajství vypudit bez boje. Měl požadovat, aby bylo jasně řečeno, proč je na něj vyvíjen tlak, aby z funkce odešel. Opakuji, že Kytkovy manažerské chyby jsou nehoráznou výmluvou.
(Zajímavé je, že nejprve vyvíjel Jakub Puchalský tlak na to, aby z televize odešel Andrew Stroehlein. Pak tlak na Stroehleina od Puchalského ustal a Puchalský začal vyhánět Kytku. Nezdá se, že by býval Puchalský požadoval odchod Stroehleina zrovna kvůli Kytkovým manažerským chybám.)
Ivan Kytka měl podrobně a veřejně promluvit o poměrech v České televizi i o svých případných chybách. I od něho je neprofesionální, že se nechal poměry zhnusit a nechce se k věci vyjadřovat. Právě to si zastánci starých pořádků přáli. Ivan Kytka neměl utíkat z boje, i když se Jakub Puchalský za pár bezprecedentně krátkých týdnů profesionálních principů samostatné novinářské práce zalekl a při reformách ho nepodpořil. Nad Českou televizí, řízenou chabým mladíčkem, by se nyní nemělo rozprostřít normalizační mrtvolné ticho.
Jan Čulík
