Už nikdy Německo!
Prvomájové nepokoje v Berlíně
Berlín je zvláštní město, přitahující bizarní lidi z celého Německa i odjinud. Honosná metropole vilémovské doby, dekadentní kabaret výmarské republiky, hrůzné sídlo Třetí říše, hromada trosek rozdělená na okupační sektory, obležené město, rozdělené město, dederonský Berlín - "Moskva Západu", město po pádu zdi - stále obývané "osíky" a "wesíky", obrovské staveniště, z něhož má vyrůst nová, futuristická metropole. Tím vším Berlín byl a pořád je.
Mediálně nejpřitažlivější je patrně v době konání Love Parade, největší rave party na světě, na níž si dávají sraz statisíce třeštících milovníků techno hudby z celé Evropy. Ze samotného Berlína však uvidíme mnohem víc, pokud s ním prožijeme jiný den, totiž 1. máj, svátek práce. Ten den město odhaluje něco ze své pravé podstaty, představuje velké divadlo, na kterém se znovu odehrávají důležité ideologické bitvy dvacátého století. Konají se demonstrace a průvody, vykřikují se hesla a hází se kamením, tentokrát už ale nejde o život, ani o velké ideály, náhodnému navštěvníkovi se jen předvádějí velkolepé obrazy. Dvě věci jsou však naprosto autentické: nespokojenost mladých lidí s dnešní situací v Německu a strach z renesance fašismu. A pak je tu ten odporný jazyk diktatury proletariátu a světové revoluce, který snad nikdo z nich nemůže myslet vážně....
První máj je tradiční socialistický svátek, ale také nacionálně socialistický, každoročně ho tedy oslavují levicoví i pravicoví radikálové. Tento rok se zvláště na východě Německa očekávalo něco většího. Nálada v nových spolkových zemích je i přes neustálý přísun miliard marek na bodu mrazu, uzavírá se jedna fabrika za druhou, nezaměstnanost dosahuje astronomických výšek. Tím vším je v očích prostého voliče samozřejmě vinen Bonn. Až donedávna odsávala nespokojenost strana někdejších východoněmeckých vládců, postkomunistická PDS. Nyní našla zdatného konkurenta v ultrapravicové DVU, pro kterou v Sasku-Anhaltsku hlasoval každý třetí mladý volič do 25 let. Německá neonacistická strana NPD, povzbuzená volebním úspěchem sesterské DVU, ohlásila na 1. květen velkou demonstraci u památníku Bitvy národů v Lipsku. Očekával se pochod až 15 tisíc mladých neonacistů. To ovšem zvedlo na nohy tradičně silné antifašistické Německo. Po celém Berlíně visely plakáty oznamující konání "protidemonstrace". Před památníkem nakonec mašírovaly "pouhé" 3 tisíce pravicových radikálů, na které čekalo nejen 7 tisíc policistů, ale také mnoho tisíc bojovně naladěných "antifas". To, co se odehrávalo v Lipsku, významným způsobem ovlivňovalo také náladu prvomájových demonstrací v Berlíně, které bývají vedle hannoverských "Chaos Tage" největší akcí tohoto druhu v Německu.
Den jsme začali v samotném centru někdejšího "Ulbrichtlandu" - na stále pustém a nehostinném Alexanderplatz, kde se již od dopoledne konal tradiční dýchánek PDS. Rudé vlajky, únavní řečníci, jakási lidová hudba, pivo a buřty, odznáčky a manifesty, kolportáž stále napůl stranického listu Neues Deutschland. Obecenstvo tvořili východoberlínští penzisti s rudými plastikovými karafiátky na klopě tesilových sak. Připomínali naše komunisty z Letné, jenže byli klidnější a méně nenávistní.
Velkou odborářskou demonstraci na Unter den Linden jsme si nechali ujít a spěchali rovnou na Oranien Strasse, do srdce Kreuzbergu, kde si dali sraz příznivci zakázané kurdské strany PKK. Moc jsme nevěděli, do čeho jdeme, takže nás trochu vyděsily policejní kontroly, na které jsme narazili hned u východu z metra. Policisté se ovšem chovali velmi ohleduplně a profesionálně, nezúčastněně prohlédli batohy, prohmatali, kdo z nás ukrývá pod bundou Molotovův koktejl a mohli jsme jít dál. Západoberlínská čtvrť, která byla přesně před třiceti lety epicentrem studentských bouří, nám tentokrát nabídla cosi jako miniaturní karikaturu osmašedesátého. Na malém náměstíčku bylo namačkáno snad víc portrétů Maa než lidí, skupinku poměrně militatních Kurdů doplňovala hrstka anarchistů a z boku bílá hradba policejních přileb. Rudá a bílá - hezky se na to koukalo. O co méně bylo účastníků, o to více se křičelo. Do akce byly nesazeny dva "lautie", což v revolučním slangu znamená náklaďák, na něm mikrofon a u něho jeden či více řečníků, kteří roztáčejí dav, dostávají ho do varu. Jeden "lautie" obsadili Kurdové a druhý anarchisti. Zpočátku křičeli koordinovaně, posléze se ovšem začali hádat. Vylezli jsme na lešení a fotili, co se dalo. Demonstranti mezitím utvořili průvod a dali se do pohybu. Vůdce čínské revoluce doplňovali na praporech Marx s Leninem, mně neznámý kurdský revolucionář a samozřejmě neodmyslitelný Che Guevara. "Cuba sí", nadšeně na nás volal jeden z demonstrantů. Hlavní heslo průvodu: "Nie wieder Deutschland!", "Už nikdy Německo!"" Celá sešlost vypadala skutečně bizarně. Průvod uzavírala zmrzlinářská dodávka s nápisem "Ice Cream" a skupinka "provokatérů na druhou" nesoucí heslo "Demonstrování nemá smysl!". Vskutku postmoderní demonstrace. Revoluční cíl se někam vytratil, staré zvyky zůstaly. Velkým problémem Kreuzbergu a jiných "etnických" berlínských čtvrtí je napjatý vztah mezi Turky a Kurdy. O tom však na téhle akci nepadlo ani slovo. Přestalo nás to bavit a šli jsme na kebap a na pivo, neboť to hlavní nás teprve čekalo.
Hlavní "demo" bylo svoláno na šest večer na náměstí Rosy Luxemburkové v centru východního Berlína. Uprostřed náměstí stojí divadlo, v něm probíhala konference o velkém postmodernistovi Michelu Foucaultovi, kolem se dělala revoluce. Policejní prohlídka byla tentokrát důkladnější, na náměstí bylo natlačeno kolem deseti tisíc lidí. Živou kapelu brzo vystřídala "revoluční diskotéka". DJs, kluk s dredami a intelektuálka s dělnickou čapkou, pouštěli z jednoho "lautie" punk a hard core a prokládali to ideologickými špílci. Kromě informací o průběhu demonstrace v Lipsku jsme se dozvěděli, že největšími zrádci revoluce jsou němečtí sociální demokraté. Ne nadarmo prý DVU podporuje Gerharda Schroedera jako kandidáta na kancléře, neboť to byl on, kdo se vyslovil za tvrdší postup vůči cizincům v Německu. "Všichni dobře víme, kdo zavraždil Karla Liebknechta a Rosu Luxemburkovou," hřímal mladý muž u mikrofonu. Pestrý dav vyparáděných "antifas" i obyčejných wesíků a osíků se udržoval v celkem dobré náladě, čekalo se na posily z Lipska. Z novodobé bitvy národů se vracelo sedm autobusů těch nejbojovnějších antifas, na hranicích Berlína si na ně ovšem počkaly policejní hlídky. Tři autobusy se odmítly legitimovat a jejich pasažéři byli zadrženi. Část zbytku dorazila na demonstraci a lze se domnívat, že právě rozehřáté bojůvky od Lipska vyprovokovaly ty nejostřejší srážky s policií.
Před osmou se celý průvod dal do pohybu. Cesta se klikatila ulicemi východoberlínské čtvrti Prenzlauer Berg, která je známa svými squaty a alternativními komunami. Z oken vlály rudé prapory, nároží a křižovatky lemovaly policejní kordony, k hlavnímu proudu se přidávali další lidé. "V kterém roce to vlastně jsme?", napadlo mě. Posádka "lautie" hecovala dav proti policajtům. Do akce bylo nakonec nasazeno kolem 5 tisíc policistů, vše měl pod dohledem berlínský senátor (čili ministr) vnitra Joerg Schoenbohm. Ambiciózní politik CDU, který rád mluví o tom, že chce vyčistit Berlín od squatterů a jiných anomálií a učinit ho "způsobilým pro hlavní město" ("hauptstadtfaehig"), působí na levicové skupiny jako červený hadr. Stal se symbolem nenáviděného systému. "Zabijte Schoenbohma", dočtete se na zdech Prenzlauer Bergu.
Tušili jsme, že se to nakonec semele. Antifas i ochránci zákona jako by s tím byli smířeni. Bylo v tom cosi fatalistického, obě strany jen hrály svoji roli a byly s ní dokonce spokojeny. Každý věděl, na kterou stranu patří, kde je jeho místo. V Německu má snad i chaos svůj řád a organizaci.
Průvod byl až k určitému místu povolen, dál se ovšem nesmělo, neboť by údajně došlo k poškozování městské zeleně. Na křižovatce Kastanien Allee a několika dalších ulic zahradily bílé přilby cestu. Začalo se stmívat a přibylo adrenalinu. Antifas popocházeli sem a tam, občas se shýbli a u nohou jim nenápadně rostly hromádky dlažebních kostek. Organizátoři ještě chvíli hecovali dav, pak prohlásili demonstraci za skončenou a uklidili se s "lautie" stranou. Všichni ovšem věděli, že nic neskončilo. Anarchisté v mžiku postavili barikády z popelnic a stavebního materiálu a zapálili je. Pozorovali jsme, jak kousek od nás létají do ohně plastikové židle z místní kavárny. V hustém dýmu sem a tam pobíhaly bílé helmy. Konečně dorazili hasiči, nemohli se však k největšímu ohni probojovat. V naší dosud bezpečné ulici nastal rozruch, lidé vyděšeně uskakovali ke stěnám domů. Kolem nás se v ukázněném útvaru prohnaly černé helmy. Prý speciální zásahová jednotka, posily z Bavorska, dozvěděli jsme se. Černé helmy poměrně rychle vyčistily okolí požáru, takže mohl být uhašen. Za chvíli už ovšem hořelo jinde.
I v naší ulici se začaly stavět barikády. Místní obyvatelé spěšně zamykali domy a odklízeli auta. Podlehli jsme davové psychóze a utíkali v domění, že máme pendreky těsně za zády. "Langsam, langsam," uklidňovali nás zkušenější demonstranti. "Fronta" se několikrát přelila tam a zpátky. Hosté venkovních kaváren vše nevzrušeně pozorovali z odstupu jen několika desítek metrů. Udělali chybu, jen o pár minut později kavárny vyčistili Schoenbohmovi muži. Dav se najednou utrhl k zběsilému útěku a tentokrát to nebyl planý poplach. Hnaly nás skutečně černé helmy, ale na konci ulice se zastavily. Tady bitva končila, za rohem právě začínala. Před našima očima se jeden z "hrdinů" snažil rozbít výlohu dlažební kostkou. Hodil snad pětkrát, a nic. Místní obyvatelé už znají každoroční rituál a pořídili se pořádně tlustá skla. Cestou na demonstraci jsme míjeli úplně "zaplombovaný" Burger King. Věděli, co dělají, vždyť jídelny fast food jsou i tady první na ráně.
Raději jsme se uklidili do blízkého parku, který obklopoval větší sportovní areál. Z našeho předchozího stanoviště vyjela kolona plně obsazených policejních antonů. V zatáčce si je vyčíhla jedna zvlášť bojovná trojice anarchistů a zasypala je dlažebními kostkami z blízkosti dvou tří metrů. "Po akci" se okamžitě ztratili v parku. Demonstrace se nyní již rozpadla do izolovaných bojůvek, které v několika ulicích zaměstnávaly stovky policistů, hasiče, vodní děla, obrněné vozy s radlicemi. Před našima očima defilovala jakási mobilní jednotka. Anarchisté ozbrojení dlažebkami napadali policejní vozy na kolech a počínali si velmi obratně, nakonec je musela ze silnice smést vodní děla.
Bylo už po půlnoci, když kousek od nás začal na druhé straně parku hořet nějaký sklad. Na místo přijeli hasiči a bílé helmy, a když oheň uhasili, udělali rojnici a blížili se směrem k nám. Byli jsme k ohni nejblíž, tudíž první podezřelí. Seděli jsme v malém kroužku na trávě, šest Čechů a několik našich berlínských kamarádů. Vypadalo to s námi bledě, bílé helmy nás obestoupily. Berlínská vazba a razítko "nežádoucí" v pase - to bylo to nejoptimističtější, co jsem si dokázal představit. Raději jsme nemluvili, aby nepoznali, že jsme cizinci. Zachránil nás skutečný žhář. Ten šílenec založil oheň o několik desítek metrů dál. Helmy se k němu hned rozběhly a zanechaly nás svému osudu. "Bojiště" jsme opuštěli dvě hodiny po půlnoci. Z parku se ozývalo temné dunění, skupinka anarchistů rozezněla africké bubínky. Míjeli jsme dlouhou kolonu policejních vozů. V ulicích ještě zdaleka nebyl klid.
Na druhý den jsme se vrátili na místo činu. Výsledek: jeden zcela zdemolovaný obchod s výpočetní technikou, mnoho rozbitých výloh, poničená auta, zbytky shořelých popelnic, převrácené stavební buňky. 1. května bylo v Berlíně zadrženo 407 demonstrantů, na 23 z nich byla uvalena vazba, 50 lidí, mezi nimi mnoho policistů a hasičů, bylo zraněno. Média hodnotila letošní prvomájové kravály jako vážnější, ale policejně zvládnuté. Jakou škodu anarchisté způsobili a kolik stálo nasazení takového množství policejní techniky a personálu, jsme se z novin nedočetli. Senátor Schönbohm se v rádiu vyslovil pro to, aby byla v tento památný den pro příště omezena svoboda shromažďování. "Lidé mají právo na shromažďování, ale ne právo na nepokoje," řekl pan senátor.
Za dva týdny se podobná protestní akce konala také v Praze. Z původně dvou tisícové demonstrace zbylo několik set levicových radikálů, kteří demonstrovali svůj nesouhlas s chováním nadnárodních korporací potyčkami s policií a rabováním pražských McDonalds. Pořádkové síly jejich razance evidentně překvapila. Ve srovnání s berlínskými kolegy působili čeští policisté hodně neorganizovaně a rozpačitě. V Berlíně už jsou zvyklí. Z dob, kdy na barikádách o něco šlo, zbylo jen divadlo, každoroční nákladný rituál.
Jakub Camrda
Redaktor měsíčníku Nová Přítomnost
