Tragédie krále Havla

Prezidentovy chyby jsou symbolem širší české tísně

Sunday Times 19. dubna 1998

John Keane

"Vážený pane prezidente," řekl znepokojený lékař. Pak udělal pomlku. "Myslím, že by bylo nejlepší, kdybychom vám udělali několik testů. Začneme s nimi dnes odpoledne v Innsbrucku. Nebudou trvat dlouho a zdůrazňuji, že jsou jen zcela běžné. Naprosto si nemusíte dělat starosti. Dávám vám své slovo." O několik minut později, zatelefonovali zaměstnanci na místní klinice v Reuttu pro leteckou sanitku, která rychle dopravila prezidenta České republiky do nemocnice, kde se podrobil nouzové operaci, při níž mu bylo odstraněno třicet centimetrů silně proděravělého střeva. Havel byl v nemocnici za poslední rok po čtvrté.

Navzdory obavám se neobjevily známky rakoviny. Václav Havel, nyní napojený na síť trubic a nucený zůstat v nemocnici po dobu dalších několika týdnů, už není v nebezpečí, prý má dobrou náladu a dokonce je schopen pooperačně trochu vtipkovat, jak se sluší na hlavu státu, která má štěstí.

Měl štěstí, že byl s manželkou na dovolené v Rakousku. "Naštěstí nebyli na věci angažování čeští lékaři. Většina z nich by odmítla učinit, co bylo nutno udělat, ze strachu, že to dopadne špatně a že si zničí kariéru," řekl kdosi, blízký prezidentovi. Tato poznámka říká mnohé nejen o smutném stavu českého zdravotnictví, které reaguje tak pomalu (jak konstatuje český vtip), že čekací doba na test, zda je žena těhotná, je nyní 10 měsíců.

Avšak tvrdými politickými fakty je to, že Havlovo tělo i osobnost nabyly královských rysů. Před očima světa se pomalu odehrává tragédie monarchických rozměrů.

Smutný úpadek začal před sedmnácti měsíci. Během Havlovy první lékařské krize vybuchl veřejný skandál, v jehož důsledku se dostal Havel na hranici smrti a celá věc ho oslabila. Jak v prosinci 1996 zápasil na jedné pražské klinice se smrtí, vznikla energická veřejná debata. Proč byly Havlovy rentgenové snímky označeny jménem jeho hlavního tělesného strážce, ptali se někteří, a proč bylo Havlovi dovoleno si zakouřit ještě několik vteřin před tím, než ho odvezli na operační sál? Proč proboha pozvala Havlova manželka k Havlově posteli lidového léčitele? A proč, ptali se jiní, se Havlovi lékaři mezi sebou často hádali?

Z politického hlediska se situace nezlepšila ani poté. Osm dní po svém prvním krátkém setkání se smrtí překvapil Havel své přátele a českou veřejnost tím, že se oženil se světlovlasou herečkou Dášou Veškrnovou během soukromého obřadu, na nějž nebyl pozván ani jeho bratr Ivan. Havlovi někteří nejbližší přátelé ho varovali, aby si Veškrnovou nebral. Ale Havel byl šíleně zamilován, a obětí té zamilovanosti zjevně byl už delší dobu.

Jenže osobní štěstí, které Havel získal tím, že si vzal Dášu, mělo velmi záporné politické důsledky. Před několika měsíci řekla Dáša pozvanému publiku dětí na Pražském hradě, že její nejoblibenější pohádkovou postavou je zlatá rybka, neboť i ona chce "splnit každé přání mého manžela." Havel tomu s úsměvem přihlížel. Vypadalo to jako scéna z jedné z Havlových méně úspěšných absurdních her. Zjevně to dokumentovalo, že Havlovo druhé manželství - "naše prezidentství", jako ho jednou nazval v televizi ve slavném faux pas - se stalo politickým břemenem.

Láska je špatný rádce, a snad právě proto jedná v posledních měsících Havel jako dramatik, který upadá do transu nad druhořadou herečkou, která zkouší roli Jejího Výsostného Veličenstva. "Celý život musela hrát role, brát je na sebe," řekl nedávno jeden dobře informovaný přítel v Praze. "Nemá žádnou totožnost a hledá novou roli."

Havlova první manželka Olga odmítala ze zásady hrát první dámu: dávala přednost práci na projektech, které poskytovaly možnost realizace společensky utlačovaným lidem. Dáša, naproti tomu, jak se zdá, touží po politické roli. Důkaz toho přišel v posledním týdnu v srpnu 1997, kdy řekla českému deníku Mladá fronta Dnes, že když se vdala za Havla, "byla hozena do hluboké vody" a požaduje nyní právní záruky pro své postavení, zejména pomoc od prezidentových zaměstnanců.

Vyvolalo to obrovskou kontroverzi. "Manželka prezidenta není žádné postavení a v žádném případě to není ústavní funkce," připomněl jí veřejně Pavel Rychetský, předseda senátní komise pro ústavní a právní otázky. Dodal, že by bylo chybou domnívat se, že musí být zákon pozměňován pokaždé, když budou mít členové rodin státních úředníků neuspokojené potřeby.

Začaly kolovat nepodložené zprávy, že někteří zaměstnanci jsou nespokojeni a že dokonce i poradci, jimž Havel důvěřoval nejvíce, z úřadu odešli, poté co řekli Dáše: "Tato země je parlamentní demokracií s voleným prezidentem. Vy jste jenom jeho manželka."

Dáša nechápala a zahájila protiútok. Vydala prohlášení, v němž se pravilo: "Téměř všechna moje rozhodnutí či dopisy mají určitý politický význam a mohou se nějakým způsobem dotknout zájmů a prestiže hlavy státu a tedy i státu samotného."

V bouři vtipů a vtípků a satirické kritiky se Havlovy politické potíže prohloubily tím, že se veřejně postavil za Dášiny výlevy. Za poslední rok začal Havel jednat jako politik, izolovaný v bavlnce vlastní arogance. Češi sledovali s překvapením, jak Havel bojoval se svou švagrovou o rodinný majetek, extravagantní palác Lucerna, který postavil ve stylu art deco prezidentův dědeček, Václav M. Havel.

Prezident dal případ do rukou svého poradce Mariána Čalfy, bývalého komunistického premiéra. Ukázalo se, že je Čalfa právním poradcem velké firmy, o níž se povídá, že se zabývá prodejem zbraní, firmy Chemapol. Ta si potom zakoupila prezidentovu polovinu paláce Lucerna.

Pak se začalo šeptat i veřejně kritizovat Havlovu tvrdohlavost. Ti, kteří ho znali dobře v minulosti, někdy zjišťovali, že je arogantní. Havel není ostýchavý anti-politik, jak to o sobě tvrdí, konstatovali. Někteří jeho (bývalí) dobří známí nyní svědčí o ostré hádce, kterou měl Havel s jedním významným disidentem a signatářem Charty 77 krátce po jejím vzniku. V hádce prý Havel řekl: "Znáte mě. Jsem manipulátor." Toto tajné přiznání, říkají, odhaluje určitý dlouhodobý rys Havlovy povahy, jeho hluboce zakořeněnou touhu po moci a pompéznosti.

Množí se stížnosti, že si Havel drží lidi od těla. "Nedávno," řekl loajální Havlův přítel ze školních let, "jsem parkoval auto, když najednou po hlavní ulici se sirénami projela prezidentská kavalkáda. Václava vezli domů po státní návštěvě a množství blikajících světel, vlajek a sirén bylo neuvěřitelné. Za komunismu jsme se smáli takovýmto pompézním projevům moci, ale toto chování bylo mnohem horší."

Za těmito stížnostmi existuje pocit, ať už je vyjadřován jakkoliv mlhavě, že Havel nyní trpí jinou nemocí: onou, která postihuje politiky, kteří ztratí schopnost poznat, kdy je pro ně čas, aby se ctí odešli z politiky.

Havlovi dvořané, říkají jeho kritikové, mu vaří, žehlí a čistí mu šaty, připravují mu denní program, stříhají a fénují mu vlasy, strkají mu za záda polštáře a takřkajíc mu nasazují bačkory na unavené nohy. Přirozeně existuje rivalita ve snaze dostat se k němu blízko. Dvořané ho chtějí mít pro sebe, a tak se vychloubají, jak často ho vidí. Tento zlozvyk má však zvráceně antidemokratické důsledky: čím více usilují o to, aby jim naslouchal, tím více je Havel závislý na lokajích, kteří pro něho definují realitu a kteří ho před ní ochraňují. Je izolován od skutečnosti jejich slovy, úsměvy, kývnutími, veřejnými výroky a tiskovými prohlášeními. Nutně pak žije král v domě ze zrcadel.

Je pravda, že za posledních sedmnáct měsíců se vyskytly momenty slávy: Havel byl zvolen dobrou parlamentní většinou na další funkční období, navzdory nemoci; podařilo se mu chytře se zbavit svého hlavního politického nepřítele Václava Klause; začátkem prosince přednesl vynikající řeč v parlamentě na obranu "občanské společnosti". Nedávné rozhodnutí českého parlamentu podpořit vstup ČR do NATO, navzdory jedovaté kritice Havlovy podpory pro tuto politiku, je pro něho svého druhu osobním triumfem. Avšak součinnost neúspěchů za posledních sedmnáct měsíců, jako kapající kyselina, pomalu, ale jistě rozpouští prezidentovu autoritu.

Jestli Havel sám uznává, že je tento vývoj normálním - dokonce zdravým - rysem demokratické politiky, to se neví. Krátce předtím, než se stal prvním prezidentem České republiky, Havla varoval jeho přítel Adam Michnik, vynikající polský intelektuál, aby si sám sebe nezačal plést se svou funkcí. "Je to všechno krásné, žít z potlesku a z aklamací. Ale co budete dělat, jak se budete cítit, až tleskání přestane a začne pískot a odmítavý hluk?"

Je to dobrá otázka, na niž Havel pravděpodobně nemá dobrou odpověď.

Mezitím občané malé, ale významné země v srdci Evropy pozorují a čekají. Vědí, že za šest neděl jejich nemocný a slabý prezident se bude muset opět podrobit chirurgově noži, protože bude muset být uzavřen otvor v jeho střevech. Pro mnoho Čechů násobí dopad Havlovy nemoci bolestné vědomí, že jejich "sametová" revoluce dosud nebyla dokončena.

Někteří z nich zřejmě také zápolí s daleko bezprostřednějším vědomím, že zatímco Havel je možná překážkou jejich budoucímu úspěchu jako prosperující demokratický národ, je pochybné, zda mohou Češi uspět bez něho.