Pražský deník
(Andrew Stroehlein pracuje od 1. května 1998 jako tzv. "redaktor-dramaturg" ve zpravodajské redakci České televize. Spolu se Štěpánem Hájkem je editorem pořadu Jednadvacítka.)
Dosud jsem pobýval v Praze vždycky jen po krátká období, tak jsem byl velmi potěšen, když mi bylo nabídnuto zaměstnání v Praze. Těšil jsem se, že budu pár let žít v českém hlavním městě. Teď když jsem přijel, zjišťuju, že nevím přesně, co mám očekávat. Česká republika, o níž jsem si myslel, že ji tak dobře znám, vypadá zde v hlavním městě úplně jinak.
Prvním důkazem, že můj návrat do České republiky asi nebude opakováním mých zdejších předchozích let, bylo, když jsem začal tady v Praze hledat byt. Ukázali mi velmi pěkný, renovovaný byt nedaleko od Vyšehradu. Jsou to dva pokoje, kuchyň a koupelna a byt je ve velmi dobrém stavu. Měl bych to blízko do práce a na stanici metra. Doufal jsem, že by to byl přesně takový byt pro mne a pro mou manželku, jaký bychom chtěli - až do okamžiku, kdy mi řekli cenu.
Když jsem uslyšel, že činže v tomto bytu bude 11,500 Kč měsíčně, šokovalo mě to, ale ještě jsem dýchal. Když jsem se však dověděl, že musím majiteli zaplatit dopředu činži na tři měsíce a že zprostředkovatelská realitní kancelář také očekává jednu celou měsíční činži jako svůj zprostředkovací poplatek, musel jsem se hodně snažit, abych neomdlel. Kdo má k dispozici zcela volných 60 000 Kč, takže si může dovolit pronajmout si slušný byt? V žádném případě to nebyli žádní Češi, které jsem znal do té doby.
"Je tohle v Praze normální?" zeptal jsem se kolegů v práci. Nezdálo se, že je ta čísla nějak výrazně překvapují, mě ovšem překvapovala velice. Zejména jsem nikdy v životě neslyšel, že by někdo požadovat tři měsíce činži předem. Konec konců, platit jeden měsíc dopředu stačí a ve Spojených státech a ve Velké Británii se to považuje za normální. Kromě toho zastávám názor, že by poplatek zprostředkovatelské kanceláři měl platit majitel bytu, nikoliv já. Několik lidí v Praze mi ale řeklo, že to je normální.
Pohlédněme na věc trochu jinak. Zeptal jsem se několika přátel na venkově, co si o tom myslí. Poté, co se mi podařilo je vzkřísit, vysvětlili mi, že i když věděli, že jsou v Praze ceny vysoké, nevěděli, že je situace tak zlá. Jeden přítel jednoho mého přítele si právě koupil v Ostravě byt 3 plus 1 za 350 000 Kč, takže muset zaplatit celých 60 000 Kč jen za výsadu si v Praze byt pronajmout se mu zdá naprosto přehnané.
A o to právě jde. V České republice existují dva světy. Jeden, který jsem znal dosud, je naplněn lidmi, kteří jsou si vědomi skutečnosti, že průměrná (hrubá!!) měsíční mzda je 10,500 Kč a kteří jsou šokováni, že dvoupokojový byt s kuchyní a koupelnou stojí pronajmou 11,500 Kč měsíčně.
Druhý svět je naplněn lidmi, kteří ani nemrknou, když se po nich chce, aby za byt zaplatili 60 000 Kč. Je to úzká vrstvička lidí ve společnosti, kteří si mohou dovolit automobily, které stojí stokrát více, než je průměrný měsíční plat v České republice. Jsou to noví bohatí - zdá se mi, že se příliš neodlišují od stejně zvýhodněných privilegovaných osob minulé doby.
Nejde ani, pokud jsem to dobře pochopil, o jednoduchou záležitost 99 procent chudých proti 1 procentu bohatých. Lidé, kteeří jsou šokováni informací, kolik dnes stojí v Praze pronajmout byt, nejsou zdaleka případy, závislými na sociální podpoře. Jsou to lidé, kteří vlastní domy, byty, (starší) automobily a mají obecně slušnou životní úroveň.
Žijí však prostě v jiném světě - řekl bych, v jiné ekonomice - než osoby, které platí za byt 11,500 Kč měsíčně.
Teď se budu muset rozhodnout, v kterém z těchto dvou světů budu žít. Pokusím se žít za peníze, které si nemohu dovolit, v luxusním bytě ve městě, anebo se pokusím najít něco realističtějšího mimo Prahu, odkud bych musel každý den dojíždět?
Nejde samozřejmě jen o peníze. Kdybych se rozhodl žít v onom luxusním bytě, odřízl bych se od všeho toho, co už v České republice dobře znám. Žil bych v onom světě, kde žije jen mizivá elitní menšina společnosti, a tak bych ztratil schopnost porozumět myšlení české společnosti - oněch dalších 99 procent lidí.
No, budu se snažit po určitou dobu hledat byt v Praze, ale nakonec vím, kde leží moje sympatie. Zdá se, že se budu muset vyrovnat s dlouhým dojížděním, pokud chci zůstat ve styku s reálným světem.
