Stalinova bomba
Televizní verze
(Film vysílala před několika lety ČT.) Zbyněk Zeman
Železná opona, špionážní aféry a špionážní hysterie, to všechno bylo důsledkem skutečnosti, že Sověti získávali většinu svého uranu, podle odhadů CIA alespoň 60 procent, z relativně malé oblasti ve střední Evropě, z Krušných hor. Strategický význam Krušných hor musel být pro Stalina obrovský.
(V pátek jsem se zmínil v poznámce o konci války o tom, že kdyby bývali Američané neopustili z nevědomosti v roce 1945 okupované oblasti Krušných hor v Československu a v Německu, kde se těžil smolinec, a nepřenechali je Rusům, Rusové by pravděpodobně vyráběli daleko obtížněji atomovou pumu. Kdyby jí nevyvinuli, těžko by došlo ke vzniku studené války a rozdělení Evropy na padesát let. V příspěvku jsem volně citoval materiál oxfordského profesora Zbyňka Zemana, který o této problematice natočil před několika lety v Československu televizní film. Ozval se Vladimír Wagner, který s tímto názorem nesouhlasí. Jeho kritiku zveřejňujeme v dnešních Britských listech na jiném místě. Zde publikuji původní text Zbyňka Zemana, přeložený z angličtiny. JČ)
Toto je smolinec, uranová ruda. Z jedné tuny smolince lze získat asi 15 kilogramů stříbrného kovu, uranu. Z něho se dá složitým procesem vyrobit plutonium a izotop, U 235. Z jedné tuny vzniká asi 10 dekagramů U 235. Deset kilogramů této látky má asi takový rozměr jako pomeranč a dá se z něho vyrobit atomová zbraň.
14. července 1945 v 5.30 ráno v poušti v Novém Mexiku, nedaleko vesnice Oscuro a města Alamogordo došlo k prvnímu zkušebnímu výbuchu americké atomové bomby. V létě roku 1945 vstoupil svět do atomového věku. Zbyněk Zeman, profesor historie na univerzitě v Oxfordu, si položil otázku, co to znamenalo pro poválečnou Evropu a konkrétně pro Československo.
Poslední konference válečných Spojenců, Velké trojky, se konala v Postupimi v létě roku 1945. Tři velké mocnosti, Amerika, Británie a Rusko, tam měly jednat o budoucnosti poválečného světa. Když byla konference zahájena, 17 července, Truman, americký prezident, měl výbornou náladu. Nedávno předtím ho informovali o úspěšném zkušebním výbuchu jaderné zbraně v Novém Mexiku. Churchill myslel hlavně na nadcházející všeobecné volby v Británii. Stalin, obklopený svými generály, se považoval za hostitele na konferenci, v Sověty okupovaném Berlíně. Byl v Evropě podruhé v životě.
Než byla konference zahájena, Truman se rozhodl, že bude Stalina informovat o existenci atomové bomby.
Churchill a Truman jednali o tom, jak a kdy by měli Stalinovi sdělit, že experiment s bombou byl úspěšný. Radili se o tom několikrát a nakonec rozhodli, že to Stalinovi řeknou na setkání 24. července.
Na konci jednání toho dne řekl Truman Stalinovi, že by s ním rád promluvi.
Churchill jim stál docela nablízku a protože věděl, že Truman řekne Stalinovi o atomové bombě, poslouchal velmi pozorně, co Truman říkal, a zejména pozoroval, jak na to bude Stalin reagovat.
Sovětský film: "Okamžik prosím, generalissime."
V padesátých letech vyrobili Sověti celovečerní film, v němž vypadal rozhovor mezi Trumanem a Stalinem takto:
"Rád bych vás, generalissime, informoval, že jsme vyvinuli ve Spojených státech novou zbraň. Tato zbraň je neobyčejně, neuvěřitelně účinná."
Rozhovor byl ve skutečnosti docela krátký. Stalin nevypadal skoro vůbec zamyšleně, naopak, prostě se usmál a řekl: "Novou bombu? Neobyčejně silnou?" - "Je možné, že rozhodne válku s Japonskem," dodal Truman. "Děkuji vám." Když hovořil Churchill s Trumanem před konferenční místností, Truman, docela překvapen, řekl Churchillovi: "Vůbec se mně na nic nezeptal."
Je překvapující, že si Churchill neuvědomil, že je Stalin posedlý vojenskou technologií. Hovořili spolu dosti často na různých setkáním, na Jaltě, v Teheránu, a často si povídali dlouho do noci. Bylo řečeno, že Stalin téhož večera zatelegrafoval Beriovi, aby byl sovětský uranový program, nebo - jak tomu říkali Rusové, uranový problém - podstatně urychlen.
Beria řídil ruský atomový program před rokem 1945 a také byl pánem gulagů, táborů nucených prací. Německý fyzik Klaus Fuchs, který emigroval do Británie a pracoval na vývoji atomové zbraně, spolu s jinými západními vědci, dodával Moskvě spolehlivé informace o jaderném programu. Ještě důležitější bylo, že v Sovětském svazu žilo několik prominentních vědců, kteří před válkou pracovali v oboru jaderné fyziky. Zde, na lavičce, sedí Sacharov a vedle něho Kurčatov. Kurčatov byl od roku 1942 vědeckým ředitelem sovětského atomového projektu. Moskva měla v roce 1945 pro jaderný výzkum ideální podmínky, s výjimkou jediné věci: uranu, paliva, bez něhož jaderný projekt nemohl fungovat.
Uran však byl v Jáchymově, nedaleko západních hranic Československa.
Jáchymov bylo město, které bylo v Evropě dobře známé. V šestnáctém století se zde těžilo stříbro a když horníci došli na konec stříbrné žíly, často narazili na rudu, která byla černá a leská, a kterou nazvali smolinec.
V šestnáctém století byl Jáchymov známý svými tolary, kvalitní mincí, která se tam razila, a na začátku dvacátého století získala paní Curie-Sklodowská s manželem Pierrem z jáchymovského smolince polonium a radium. Smolinec přestal být bezcenným materiálem, z kterého se někdy dělala barva, ale zdrojem drahého a vzácného radia. V Československu mezi dvěma válkami byly vyrobeny čtyři gramy radia. Bylo zapotřebí nadolovat dvacet železničních vagónů smolince a stát dotoval výrobu radia částkou 40 miliónů korun.
V jiných částech světa, v Kanadě a v Belgickém Kongu, byla objevena daleko bohatší ložiska uranu a Jáchymov si udržoval svou mezinárodní pověst jako lázně. Pro vědce, kteří experimentovali s nestálostí hmoty a s podstatou atomových a subatomových struktur, se stal uran základním pracovním materiálem. V roce 1938 využil Otto Hahn a jeho němečtí kolegové urania ke svému objevu štěpení atomů, a otevřeli cestu k uvolňování obrovského množství energie. Objev měl vojenské důsledky a blížila se válka.
Nedlouho před druhou světovou válkou napsal Albert Einstein dopis Rooseveltovi, ohledně významu jáchymovských dolů. Po mnichovské dohodě ovládli jáchymovské doly Němci a Einstein se obával, že němečtí vědci by mohli vyrobit, na základě uranové rudy z Jáchymova, nějakou atomovou zbraň.
V květnu 1945 byl Jáchymov okupován deseti československými vojáky a šesti četníky a doly jménem Svornost, Werner a štola saských šlechticů střežily tři jednotky armády generála Svobody. V červnu byla znovuzahájena těžba a v srpnu přijeli ruští důstojníci. V říjnu okupovala doly Rudá armáda.
Nikdo tehdy nevěděl, jestli přinese uran Československu obrovské bohatství, anebo jen smůlu.
Vraťme se do předposledního měsíce války, do dubna 1945. 25 dubna, v Torgau, na Labi, se setkaly jednotky americké a sovětské armády. V Berlíně padl Reichstag 30. dubna. Američané pronikali směrem k Československu podél linie styku s Rudou armádou. Linie vedla z Lince, přes západní Čechy, do Chemnitz v Sasku.
Koncem dubna 1945 se dohodla generál Eisenhower, vrchní velitel západních armád, s maršálem Antonovem, že Američané, americká armáda, nepřekročí linii Karlovy Vary - Plzeň - České Budějovice. Veliteli americké páté armády, generálu Pattonovi, bylo zakázáno, aby pronikl do Prahy. Karlovy Vary i Jáchymov byly v operační zóně americké armády, a Američané postoupili do této oblasti i se svými zvláštními jednotkami, jménem Alsos, jejichž úkolem bylo zkoumat německý výzkum v oboru jaderné fyziky, který probíhal na nově osvobozeném území. Je však zajímavé, že v Jáchymově a v okolí si tyto jednotky vůbec nepovšimly, že jsou tam ložiska uranu.
Američané věděli o Jáchymově nejen z Einsteinova dopisu, ale i z jiných zdrojů: vědecký ředitel projektu Manhattan, Robert Oppenheimer, navštívil Jáchymov během prázdnin mezi školou a univerzitou: později se informoval o jáchymovských dolech u dánského fyzika Nielse Bohra. Kromě toho byl Jáchymov vyfotografován za války ze vzduchu a hromady hlušiny byly analyzovány, zda se nezvyšuje těžba uranu.
Na konci války, koncem dubna 1945 se však stalo - stěžovali si na to vysocí američtí i britští důstojníci - že museli rozhodovat v politickém vakuu. Roosevelt byl mrtev: zemřel 12. dubna. Konec dubna byl tedy pro Američany velmi obtížný: ofenzíva k Berlínu ze západu a z východu se odehrála velmi rychle a v politickém vakuu.
Na rozdíl od Američanů, kteří bohatá ložiska uranu v Krušných horách nezaznamenali, Moskva spěšně usilovala o uzavření dohody s Československem o těžbě českého uranu. Už v září 1945 se konala schůzka českého premiéra Zdeňka Fierlingera a sovětského obchodního zástupce v Praze Bakulina, jejímž účelem bylo vytvořit společnou československo-sovětskou akciovou společnost, která by měla právo těžit uran a vyvážet ho do Sovětského svazu.
Celkem se však domnívám, že hlavním sovětským vyjednavačem byl plukovník Alexandrov, který upozornil své československé kolegy, jak důležitý je uran pro Sovětský svaz. Uvedl, že Sovětský svaz potřebuje uran opravdu naléhavě, protože je Moskva rozhodnuta rozbít americký monopol na jaderné zbraně.
Československo nesouhlasilo z návrhem utvořit společnou firmu pro těžbu uranu a Fierlinger odcestoval následujícího dne za prezidentem Benešem do Sezimova Ústí. "Pane prezidente, Moskva podpoří naše návrhy na navrácení hranic s Polskem na původní místo," řekl Fierlinger Benešovi. Prezident souhlasil s uzavřením smlouvy se Sověty, pod podmínkou, že polovina vytěženého uranu zůstane v Československu.
Moje kolegyně v Oxfordu, historička britského jaderného projektu, Margaret Gowingová, napsala, že země s ložisky uranu uzavřely nová hospodářská a diplomatická spojenectví. V případě Československa byl politický dopad podle Gowingové mnohem vážnější. Všeobecně se usuzovalo, že bohatá ložiska uranu v Československu byla jedním z důvodů, proč bylo Rusko rozhodnuto včlenit Československo těsně do východního bloku.
23. listopadu 1945, během tajné části zasedání kabinetu byli ministři informováni o návrhu smlouvy, která byla pozměněna tak, že měl vzniknout československý státní podnik, na nějž by dohlížela společná sovětsko-československá komise.
Jeden ministr se zmínil o radiu: byl to monsignor Šrámek, který býval před válkou ministrem zdravotnictví a byl si vědom významu radia pro lékařské účely. Zmínil se o tom na schůzi. Ale jinak se o možných diplomatických důsledcích dohody vůbec nehovořilo. Dodatečný protokol byl součástí smlouvy a byl také přečten kabinetu, tentokrát celému plénu. Později ale byl tento dodatek změněn a odstavec, který požadoval přísné utajení smlouvy, nebyl v původní verzi.
Hlad po uranu byl obrovský. V roce 1945 nedosáhla těžba uranu v Jáchymově celou tunu, ale do Sovětského svazu bylo odesláno daleko více rudy.Většina pocházela ze starých hald od stříbrných dolů: využito bylo i minerálů, vystavených v místním muzeu. Když zjistili sovětští geologové, že jsou stavební kameny domů v jedné opuštěné německé vesnici nedaleko Jáchymova vysoce radioaktivní, domy byly rozebrány a materiál se stal součástí 30 tun smolince, odvezeného v roce 1945 do Sovětského svazu.
Na začátku roku 1946 hovořil Jan Masaryk na konferenci OSN v Londýně. Naše doly v Jáchymově, řekl Masaryk, byly jedním z prvních, které začaly dodávat lidstvu radium pro léčebné účely. Vyjádřil naději, že ani nejmenší součást československého uranu nebude využívána k ničivým účelům.
Okamžitě po Masarykově projevu se sešlo v Praze předsednictvo vlády a jednalo o pravděpodobném dopadu Masarykova projevu. Monsignor Šrámek, náměstek předsedy vlády, uvedl, že "vůči Sovětskému svazu vypadáme po Masarykově projevu velmi podivně". Klement Gottwald, šéf komunistů, řekl kolegům, že "aféra ohrožuje dobré vztahy našeho státu se Sovětským svazem". Předseda vlády vyjádřil názor, že "Masaryk musel vědět, že je atomová energie využívána v diplomatickém boji proti Sovětskému svazu." Národní socialista Stránský konstatoval, že Masarykův projev bylo "strašlivé faux pas".
Původní sovětské předpoklady, že česká ložiska obsajují ai 1000 tun uranu, musela být opravena směrem nahoru. Nová ložiska byla objevena v Horním Slavkově a zejména v Příbrami. Když byla v Jáchymově po válce znovu zahájena těžba, doly zaměstnávaly asi 120 lidí. V roce 1948 měly uranové doly asi 8000 zaměstnanců a bylo jasné, že jejich počet poroste. Všude najednou byli ruští geologové: během kratší doby než jeden rok se k původním asi 50 vědcům, působícím v Československu, připojila výprava 1200 sovětských geologů.
V suterénu fakulty přírodních věd pražské univerzity má studovnu inž. Oskar Pluskal. Je odborníkem na uranová ložiska a v malé místnosti vedle má kus smolince. Vidíte, jak září v infračerveném světle?
Zeman: Podle první československo-sovětské dohody byl geologický výzkum financován a prováděn Sověty.
Pluskal: To je na tom to nejpodivnější. Je to zároveň směšné i smutné. I v Kongu a v Africe platila každá západní společnost za právo těžby, zatímco Rusové v Československu pobíhali a hledali uran zadarmo, aniž by za to museli platit. To je první věc: zadruhé, celý zázrak byl založen na tom, že Rusové měli měřicí přístroje. V Československu, kde se uran vynášel z dolů na povrch od začátku sedmnáctého století nalezli Rusové přirozeně pozůstatky starých důlních operací. A tak kopali další a další šachty, a těžba začala být velmi nákladná. Jejich průzkum nepřinesl nic nového, nebyl ničím novým: Rusové tomu v roce 1945 nerozuměli o nic víc než kdokoliv jiný.
Zeman: Kdo tedy objevil například velká ložiska v Příbrami? Objevili je Sověti?
Pluskal: Ne, naši předkové, kteří tam těžili od devatenáctého století. Když jednou náhodou šel kolem Rus s Geigerovým počítačem, začal rachotit.
Jsme v Annabergu, na druhé, německé straně Krušných hor. Už roku 1946 objevili sovětští geologové, že na této straně hor je daleko více uranu než na české straně. A bylo tady daleko lehčí těžit uran. Sasko a Durynsko bylo pod kontrolou Rudé armády. Bylo tady k dispozici daleko větší množství pracovních sil než v Československu. V uprchlických táborech, kde byli i uprchlíci z Československa, byli lidé, kteří byli zaměstnání v rychle rostoucích uranových dolech.
Podnik jménem Wismut původně patřil Sovětům: jeho ředitelem byl generál sovětské tajné policie NKVD. Teprve v polovině šedesátých let se stal sovětsko-německou společností: těžilo se tu daleko největší množství uranu v Evropě. V tomto krásném hornickém muzeu v Annabergu nenalezneme ani zmínku o nedávné uranové horečce. Sasko a Durynsko byly na jaře roku 1945 okupovány americkými jednotkami. Předtím, než je v létě nahradili Rusové, zkonfiskovali Američané ve fyzikálním pstavě ve Weidě 22 gramů uranu, vědecké vybavení v hodnotě asi tří miliónů dolarů a odvezli si s sebou asi 1500 německých odborníků. Ale nepovšimli si, že Schlema jsou radioaktivní lázně, že v oblasti bývaly stříbrné doly a že se tu v malém množství těží smolinec.
Moc podniku Wismut byla obrovská. Společnost vytvořila stát ve státě a v hladovějícím poválečném Německu dostávali její zaměstnanci zvláštní potravinové dávky a prémie. Byl zde zaveden přísný, polovojenský režim. Tyto dokumenty nám zapůjčil pan Mario Kaden, bývalý horník v uranových dolech, který s dalšími nadšenci chce proměnit jeden důl v Annabergu v muzeum. Bude lidem připomínat slávu a katastrofu bývalých dolů, které až do roku 1990 produkovaly každoročně asi 220 000 tun uranu, dvakrát tolik, než doly v sousedním Československu.
Koncem srpna 1949 zaznamenala jedna létající laboratoř amerického letectva stopy nevysvětlitelné radiace vysoko nad Dálným Východem. Po analýze vzorků průzkumného letadla potvrdil Úřad pro atomovou energii, že radiace pochází z atomové exploze někde nad asijskou částí Sovětského svazu. Pro Američany to byl šok. Nečekali, že Rusové vyrobí vlastní bombu tak brzo. Nazvali první sovětskou atomovou bombu jménem Joe I.
V letech 1944 - 1949 se Evropa pomalu rozštěpila na dvě části. Domnívám se, že při dělení Evropy hrála ložiska uranu významnou roli. Byla umístěna na samém konci, na západním konci, sovětské sféry vlivu. Železná oponoa, špionážní aféry a špionážní hysterie, to všechno bylo důsledkem skutečnosti, že Sověti získávali většinu svého uranu, podle odhadů CIA alespoň 60 procent, z relativně malé oblasti ve střední Evropě, z Krušných hor. Strategický význam Krušných hor musel být pro Stalina obrovský.
Na rozdíl od situace v Německu, české doly měly zoufalý nedostatek pracovních sil. Do roku 1949 pracovali v Jáchymově němečtí váleční zajatci. Po jejich odchodu navrhli Rusové, že pošlou do Československa ze Sovětského svazu 53 000 horníků. Spolu s jejich rodinami by to znamenalo 200 000 přistěhovalců. To bylo trochu příliš i pro Gottwaldovu vládu, které slíbila, že zajistí pracovní síly pro doly.
Situaci měl vyřešit tento nenápadný člověk, Alexej Čepička, Gottwaldův zeť a ministr spravedlnosti. Nařídil svému ministerstvu, aby se soustředilo na "Akci Ostrov", nazvanou podle města, kde měla ústředí jáchymovská tajná policie. Soudům bylo nařízeno, aby soudily rychle a tajná policie organizovala honičky na podezřelé osoby, které byly předávány soudům. U uranových dolů vznikly tábory nucených prací. Začala je řídit tajná policie a řídila je podle vzoru sovětského gulagu.
Na tomto místě stával tábor Rovnost. Toto je letecká fotografie Rovnosti z roku 1950 a tak to vypadá dnes. Stopy tábora v krajině odnáší čas. Bylo zde postaveno patnáct koncentračních táborů a počet vězňů neustále rostl. V roce 1953 žilo v táborech asi 14 000 vězňů, mnoho z nich nebylo ani odsouzeno. Po smrti Stalina a Gottwalda počet vězňů poklesl. Rusko pak získalo dostatečné rezervy uranu. Za deset let se pokusil 557 vězňů utéci. 32 jich bylo zastřeleno. V dolech došlo k 30 000 nehodám. 439 lidí v dolech zahynulo.
Celkem vyvezlo Československo do Sovětského svazu 98 500 tun uranu. V roce 1954 se zeptal premiér Antonín Zápotocký: "Jaký je náš zisk z těžby uranu, když zahrneme náklady na sociální zabezpečení, výdaje na bezpečnost, zdraví a vzdělání?" Nedostal odpověď. Čím muselo Československo zaplatit za těžbu uranu?
Profesor Zeman a inž. Pluskal:
Pluskal: Rusové si představovali, že budou schopni od nás získat velké množství uranu, samozřejmě za přijatelné ceny. Jen když těžba skutečně začala, výdaje se obrovský zvýšily a ceny byly, ve srovnání s Kanadou a USA, neobyčejně vysoké.
Zeman: Takže byla těžba a zpracování uranu tak nákladná, že si nikdo nemohl český uran dovolit kupovat?
Pluskal: Pozor: existovala jediná výjimka, to byla Příbram. Příbram měla tak vysoce kvalitní ložiska, že bylo možné snížit výdaje z 1500 korun za kilogram na 300 korun za kilogram. Samozřejmě, Příbram netrvala věčně, a v letech 1965 - 1970 začala být těžba i tam dražší. Od té doby, v letech 1966 - 1990, byly státní dotace těžby uranu celkem 37 miliard Kčs. Jde o ztrátu ve výši 37 miliard korun.
Zeman: Obrovská částka
Leden 1994. Během návštěvy prezidenta Clintona v Moskvě byla podepsána smlouva o prodeji uranu.
