Rok po vítězství ve všeobecných volbách je premiér Tony Blair stále neobyčejně úspěšný, ale vypadalo by to v Británii opravdu jinak, kdyby loni v květnu zvítězili Majorovi konzervativci?
1. května 1997 zvítězili labouristé Tonyho Blaira ve všeobecných volbách triumfálně po osmnácti letech nad konzervativci. Jak se zhostila Labouristická strana vlády v prvním roce svého funkčního období? Podle průzkumů veřejného mínění jsou nyní po roce labouristé kupodivu ještě populárnější, než když před rokem vyhráli volby.
1. května 1997 získali labouristé ve všeobecných volbách 45 procent hlasů, konzervativci 31 procent, liberální demokraté 17 procent. Podle průzkumů veřejného mínění organizace MORI z konce března 1998 podporuje labouristy letos na jaře 53 procent britských voličů, konzervativce 28 procent a liberální demokraty 14 procent.
Premiér Tony Blair se stal za pouhý rok tak významnou osobností, jakou se stala Margaret Thatcherová až za pět let své vlády a až po válce o Falklandské ostrovy. Nová labouristická vláda učinila za poslední rok u moci relativně jen velmi málo chyb. Dala se do práce okamžitě po loňských květnových volbách. Prvním a radikálním krokem bylo její rozhodnutí dát samostatné pravomoci britské ústřední bance Bank of England určovat britské úrokové míry podle stavu hospodářství, nikoliv podle politických ohledů, jak to do té doby činila vláda.
Jak napsal včera v deníku Times komentátor Simon Jenkins, politika nových labouristů Tonyho Blaira se za minulý rok příliš radikálně neodlišovala toho, co by bývali prosazovali i konzervativci. Blairova vláda nezvýšila přímé daně. Hospodářství je nuceno dodržovat přísnou fiskální disciplínu - Bank of England udržuje podniky pod kontrolou, aby si moc peněz nepůjčovaly, prostřednictvím vysokých úrokových měr. Británie se nepřipojila k euru, k jednotné evropské měně, učiní to, "až to bude vhodné". I tak by bývala argumentovala konzervativní vláda.
Blairova vláda připravuje radikální reformu sociálního a důchodového zabezpečení. Totéž by učinili i konzervativci. Omezuje sociální dávky pro svobodné matky, dotace na bydlení a chce zreformovat nemocenské dávky a podporu v nezaměstnanosti. Nutí nezaměstnané, aby získávali novou kvalifikaci a tak se zařadili do pracovního procesu. Omezuje pravomoci komunálních úřadů, jimž dovoluje jen nízkou míru výdajů, centralizuje školství a snaží se nařizovat, jak se mají chovat rodiny. To všechno je konzervativní politika, argumentuje Jenkins.
Komentátor britských Timesů je přesvědčen, že i nejradikálnější čin nové labouristické vlády, totiž uspořádání referend o samostatných parlamentech pro Skotsko, Wales a Londýn, není v protikladu ke konzervativní filozofii. Kdyby konzervativci vyhráli volby, podle Jenkinsova názoru by se nakonec dostali i decentralizaci a k uspořádání těchto referend.
Odstraníme-li politickou propagandu vlády, zjistíme, píše dále Jenkins, že Blair dělá přesně to, o co se snažil John Major po volbách v roce 1992. Úkolem je, pokračovat v thatcherismu jinými prostředky.
Blairovi stoupenci naopak argumentují, že prý Tony Blair vůbec není jako Margaret Thatcherová: že prý není válečník, jako byla ona, ale že je naopak léčitel, že nevytváří konflikty, ale naopak je odstraňuje, sjednocuje národ, je mladý, nebojí se ho ani děti, ani odbory. Možná, že dělá totéž, co by dělala Margaret Thatcherová, ale myslí to jinak. Odpovídám, píše Simon Jenkins, že právě to je nyní jeho úkolem. Špinavá práce první etapy byla dokončena. Druhou etapou léčby je uzdravování, odstraňování konfliktů, vytváření konsensu.
David Selbourne poukázal v analýze napsané pro Centre for Policy Studies, že v pojetí Blairovy Nové labouristické strany nemají chudí žádná práva, ale jen povinnosti. Stará svobodomyslná a rovnostářská agenda labouristů se rozplynula. Labouristé se chovají doma dirigisticky a v zahraničí intervencionisticky. Konzervatismus sice loni v květnu prohrál všeobecné volby, ale zvítězil v politické argumentaci, domnívá se Jenkins.
