Jediným státníkem dneška je Jan Pavel II, nikoliv Bill Clinton
napsal Hugo Young 24. 3. 1998 v Guardianu (shrnuji):
Když jel Kennedy do Berlína, svět slyšel, co říká. Když promluvil Reagan, svět byl nucen poslouchat. Když jede Clinton do Afriky, svět přemýšlí jen o jeho genitáliích. Ale i kdyby byl Clinton jako světec, stejně by svět pozorně nenaslouchal tomu, co asi řekne během cesty do Afriky. Protože to, co tam Clinton může říct, může být jen naprosto banální. Jakékoliv Clintonovy výroky na mezinárodním fóru jsou ochromeny tím, že je mesmerizován domácím americkým publikem a neschopností Ameriky zaujmout morální postoj a ve věci morálky riskovat v mezinárodní politice.
Prezident Clinton není významným světovým politickým představitelem - až na to, že stojí v čele země, která má formálně velký hospodářský a vojenský potenciál. Prezident Clinton svět nevede. Zdá se, že prostě nechce. Z rychlíku požehnal země jako je Ghana či Uganda a některé další, dostatečně zreformované na to, aby je Spojené státy mohly schválit. Taky se rád postaví vedle Nelsona Mandely a bude se snažit tím napravit svůj pošramocený image. Ale kontext, stejně jako Clintonova nátura mu zabraňují, aby se profiloval jako velký světový státník. Američané nechtějí, aby jejich prezident zaujímal jakékoliv stanovisko, z něhož by pro ně plynula nějaká odpovědnost, a Clinton se je neodváží neposlechnout. Kongres by mu to stejně ani nedovolil. Moderní demokracie jen dělají průzkumy veřejného mínění, měří puls veřejnosti, snaží se předstírat, že vyhovují každému. Nikdy nepředloží voličům myšlenky, které by voliči třeba nechtěli slyšet.
Jak přijížděl Clinton do Afriky, zrovna odtamtud odjížděl skutečný státník. Papež Jan Pavel II. je jediný skutečný světový státník dneška. Tento starý muž chatrného zdraví, který právě odcestoval z Nigérie, má obrovské publikum, a to nejen jako Boží vikář, ale proto, že má co říci. Dokáže snad nějaký jiný hlas dnes na světě vyvolat pozornost? Papež je problémem pro liberály, zejména pro liberální katolíky, jako jsem já. Ale je nakonec jasné, kde jsou hranice, kde se musíme angažovat. Je to možná politováníhodné, ale existuje určitá transcendentní moudrost, kterou jak se zdá dokáže vyslovit dnes jen autokrat, nezatížený demokratickou odpovědností.
Jan Pavel II. je papež už dvacátý rok a z politického hlediska bylo jeho funkční období katastrofou. Začalo to jeho interpretací víry, pokračovalo to rigidním pojetím zjevené pravdy a ostrou kritikou nejrůznějších druhů sexuálního chování. Papež odmítá veškerý morální relativismus. Jenže když už se nepostaví proti morálnímu relativismu papež, kdo to má učinit jiný?
Obtížnější je bránit jeho řízení církve. V určitých zemích - v Rakousku, v Irsku, v Brazílii - došlo k několika katastrofálním církevním jmenováním, takže vznikly v církvi konflikty, do kostela chodí daleko méně lidí a morální reformace, kterou Jan Pavel II. prosazuje od začátku svého papežství, byla oslabena.
Takže Jan Pavel II. není zrovna nejlepší politik. Má také velmi složitý postoj ke svobodě. Strašlivě byla omezena svoboda katolických teologů, i když papež vyslal silné signály pro náboženskou svobodu jinde: Jan Pavel II. byl prvním papežem, který vstoupil do synagogy a první, který navštívil islámskou zemi. Uvnitř církve jednal jako policajt, navenek byl tvrdohlavým a inovativním vizionářem.
Kamkoliv v poslední době papež cestoval, byl schopen říci nahlas těžké věci, a často je dnes jediným člověkem, od něhož lidé něco takového slyší. Tak tomu bylo v Nigérii, což je nadobyčejně hnusná diktatura, tvrdě pošlapávající lidská práva, proti níž naše slavné západní demokracie neudělaly nic.
Jan Pavel II. se vyjádřil nádherně jasně. Řekl do očí diktátoru, generálu Abachovi, že Nigérie musí "čestně usilovat o soulad a zaručit respekt pro lidská práva." Zaútočil proti "zastrašování a zotročování chudých a svévolnému vylučování celých skupin z veřejného života." Každý projev a každé kázání přilákalo obrovské davy.
To je, konec konců důvodem papežových cest a ospravedlněním jeho života. Papež zastává tak významné postavení a klidně by mohl opakovat tytéž banality, jako to činí čelní politikové, ale nikdy to nedělá. Používá svou nezranitelnost pro správné účely. Na Kubě vzdorně prosazoval tentýž univerzální systém hodnot jako v Nigérii. V Latinské Americe sice papež jmenoval špatné biskupy a instinktivně odmítl marxistický nádech "osvobozenecké" teologie, ale sám tam vždycky mluvil, jako by vlastně byl "osvobozenecký" teolog. Pokračuje v přeměně katolické církve z podpůrné organizace pro diktátory v nepřítele diktátorů.
Těžko se ale srovnáváme s tím, že tento postoj vyvěrá ze stejného kořene jako jeho nesnášenlivost. Přísnost Jana Pavla II., když hájí manželství, celibát a výlučně mužské kněžství, právo počatého plodu na život a početí bez antikoncepce, má logickou souvislost s jeho útoky proti totalitarismu a s jeho neúnavným brojením proti hmotařskému kapitalismu. Papež říká: tady stojím. Toto jsou pravidla pro život, která určila vyšší autorita. Toto jsou požadavky, o jejichž splnění bychom se měli všichni snažit.Toto jsou axiomata, jejichž prostřednictvím by se mohlo lidstvo zlepšit.
Nemusíme přijímat všechna tyto pravidla, abychom byli schopni pochopit, jakou hodnotu má veřejná osobnost, která je připravena hovořit na jejich obranu. Stalo se to v poslední době zcela výjimečnou věcí, že k nám mluví někdo, kdo je vůdce, a nikoliv jen následovatel. Mluví k nám někdo, kdo nám neleze do zadku. Předkládá před nás výzvy a úkoly, nikoliv útěchu a pohodlí. Dává návrhy, které můžeme odmítnout: nemluví s námi prostřednictvím frází, které byly záměrně zformulovány tak, aby byly neodmítnutelné. Liberální relativismus nevytvořil tak dokonalý svět, že bychom se nemohli poučit z jeho opaku. Právě proto má papež Jan Pavel II. více divizí v době, kdy už válka neurčuje morální kompas, než Bill Clinton.
