Umořte Saddáma Husajna ofenzívou bohatého západního kapitalismu, nikoliv hospodářskými sankcemi či nesmyslnými leteckými útoky

Připravovaný vojenský útok britské vlády na Irák nemá žádné ospravedlnění podle mezinárodního práva, podle rezolucí OSN ani podle zdravého rozumu, napsal ve středu v deníku Times jeho proslulý komentátor Simon Jenkins. Británie vyhlašuje válku vzdálenému suverénnímu státu z pozoruhodného důvodu, že totiž britský ministr zahraničních věcí neví, co jiného učinit, když prezident Saddám Husajn nevpustí inspektory OSN do svých paláců. Nikdy od středověku nešla Británie do války z takto nepodstatného důvodu, varuje Jenkins a pokračuje:

Jakmile země vstoupí do války, kdy jsou ohroženy životy a (předpokládáme) i národní bezpečnost, vláda má právo na to, abychom respektovali a nezpochybňovali její motivy. Avšak předtím, než země vstoupí do války, právě proto, že jde o životy a bezpečnost země, si zaslouží motivy vlády co nejpřísnějšího zkoumání.

Naslouchal jsem všem argumentům stoupenců vlády, kteří podporují navrhované bombardování Iráku, píše Jenkins. Tyto argumenty jsou různé a velmi nepevné. Nemám problém s tím, že by Británie měla jít do války na obranu britského území nebo proti agresi, která ohrožuje světový mír. Saddám Husajn je odporný vládce. Británie jednala v roce 1991 správně, když se účastnila akce na obnovení suverenity Kuvajtu. Neměla ovšem právo uzavírat poválečné příměří, pro vynucení jehož podmínek (aby Saddám zlikvidoval svůj vojenský arzenál) nemá žádné prostředky. To poskytlo Saddámovi statut čelného protiamerického představitele v Perském zálivu. Saddám Husajn mohl využívat případu inspektorů OSN jako ukázky západního pokrytectví. V případě Izraele totiž Amerika systematicky odmítá vynucovat plnění rezolucí OSN.

Irák možná vlastní strašlivé zbraně, ale není v současnosti tak velkou hrozbou světovému míru, aby to ospravedlnilo agresi zvnějšku od Británie, a to ještě v situaci, kdy nebyla schválena rezoluce OSN, požadující bombardování Iráku.

Kdyby bylo prezentováno navrhované bombardování Iráku čistě jako trest, dalo by se ještě svým způsobem přijmout. Mohlo by se to považovat za globální výprask pro odporné režimy. Bombardování Iráku za to, že Saddám Husajn nechce spolupracovat s inspektory OSN, by se dalo přirovnat likvidaci pochybných čtvrtí v Londýně či v Liverpoolu za to, že nespolupracují s policejními oddíly pro protidrogovou činnost. Avšak Robin Cook znovu včera konstatoval, že bombardování Iráku není trest. Cíl je prý vojenský, donutit Saddáma, aby zlikvidoval své zbraně hromadného ničení. Cook nevysvětlil, jak toho vojenská akce proti Iráku docílí.

Cookovi bylo řečeno zcela jasně (a to nejen v minulých dnech v Daily Telegraphu), že tohoto cíle nelze dosáhnout leteckým bombardováním. Neví se ani, kde ty zbraně jsou. A i kdyby se to vědělo, riziko zásahu skladišť biologických zbraní a jejich rozšíření do ovzduší je strašné. Ministr zahraničních věcí však tvrdí, že bombardování má Saddámovi "vyslat signál". Po dostatečném množství svržených bomb, domnívá se Robin Cook, bude Saddám kapitulovat a vpustí inspektory OSN do (pozůstatků) svých paláců.

Viděl Robin Cook někdy v životě nějakou bombu? Jediné, co bomba dělá, je, že rozbíjí budovy a usmrcuje lidi. Politicky vyvolávají svržené bomby sympatie pro oběti, touhu po pomstě těm, kteří bombardování nařídili, a touho po ochraně od nejbližší autority, v tomto případě Saddáma Husajna.

Britské vládě bylo řečeno, že bombardování pravděpodobně usmrtí 1500 iráckých civilistů. Jsem si jist, že kdyby bylo řečeno vládě Tonyho Blaira, všem jeho ministrům, že musejí postavit ke zdi 1500 civilistů a nechat je usmrtit, aby "dali Saddámovi lekci", reagovali by s hrůzou. Avšak Blairova vláda považuje smrt ze vzdáleného bombardéru za klinicky čistou, pohlednici z oblak. Přijímají dokonce šílené vychloubání z Pentagonu, že prý má superbombu, která vyvolá takovou ohňovou bouři, že sudy s anthraxem bezpečně zneškodí roztavením. Co ta bomba asi dělá lidem...

K politice, která je krutá a soudě z minulé zkušenosti kontraproduktivní, existuje vždycky alternativa. Tou alternativou je to nedělat. Bombardování pro nic za nic se často používá při moderním válečnictví, protože je bezpečné a vypadá to dobře v televizi. Když Západ intervenoval v Kuvajtu, učinil to prostřednictvím efektivního pozemního útoku. Následné letecké bombardování nesplnilo vůbec žádné cíle, zejména, kdy mělo pomoci rebelii Kurdů. Jen vedlo k usmrcení tisíců Kurdů.

Jedinou vojenskou akcí, která by mohlo zlikvidovat Saddámovy zbraně, by byla pozemní ofenzíva. Všichni vědí, že ta je nemožná, protože by destabilizovala Blízký východ. Existuje však ještě jiná politika, totiž politika hospodářského obklíčení. Politika hospodářských sankcí také zvyšuje závislost iráckých občanů na Saddámově ústředně řízené příkazní ekonomice. Ochromuje potenciálně rebelující regionální centra.

Pokud chce britská vláda skutečně rychle ochromit Saddáma Husajna, měla by požadovat ukončení ekonomických sankcí proti Iráku. Měla by učinit iráckou politickou ekonomii cílem ofenzívy zahraničního kapitalismu, v jehož rámci by zbohatli přátelé i nepřátelé, a zejména nepřátelé. Každé provinční irácké město by mělo být zaplaveno novými podnikatelskými projekty. Všem iráckým studentům by měla být nabídnuta zahraniční stipendia. Svět by měl usilovat o intenzívní styky se všemi potenciálně podvratnými iráckými institucemi. Tak by bylo možno normalizovat Irák a prorazit ono paranoidní obklíčení, kterého využívají diktátoři jako Saddám Husajn a Casto, aby se udrželi u moci.

Politiky "konstruktivního angažmá" využil Západ v osmdesátých letech proti stejně krutému prezidentu Assadovi v Sýrii. Téže politiky se nyní využívá vůči Íránu, Indonésii, Pákistánu a jednoho dne bude užita jistě i vůči Libyi. Hospodářské sankce nefungují. Jsou zbraní masového ožebračení.

Pokud se Saddámovi sousedé obávají, že je napadne svými strašlivými zbraněmi, ať to řeknou. Zatím to neříkají. Odmítají "pomoc", kterou jim nyní nabízí Západ. Jejich největším problémem je Izrael s Palestinou, ale to Londýn a Washington neposlouchají.

Je mi úplně jedno, jestli západní veřejné mínění podporuje bombardování Iráku, jestli prezident Clinton podporuje bombardování Iráku nebo jestli bombardéři podporují bombardování Iráku. Bombardování Iráku je nesprávné. Je ostudné, že liberální britská vláda zatahuje své obyvatelstvo do takovéhoto nemorálního dobrodružství, jen proto, že se bojí rozhněvat své nové přátele v Americe.

Neplatí tato poslední Jenkinsova věta, adresovaná britské vládě, přesně o České republice?