Napsala to ČTK, tak to musí být pravda
Z nového průzkumu veřejného mínění, který právě publikovala firma IVVM, vyplývá, že jen 24 procent Čechů je plně spokojeno se znovuzvolením Václava Havla jako prezidenta. 40 procent vyjádřilo jen drobné výhrady, ale 33 procent vyjádřilo vážnější znepokojení.
Srovnáme-li to s nedávnými výsledky průzkumů veřejného mínění, podle nichž klesá veřejná důvěra ve Václava Havla a je nyní nižší než podpora Tošovského, Buzkové a Grosse, je zjevné, že v české společnosti probíhá zásadnější změna názorů.
Je však podivné, že z toho, jak o této skutečnosti informovala Česká tisková kancelář, se to člověk nedověděl: "Většina občanů je se zvolením Václava Havla prezidentem pro další volební období spokojena." Takto zkreslenou informaci, pocházející z ČTK, doslova převzaly české sdělovací prostředky i teletext České televize.
Jako obvykle v českých sdělovacích prostředcích, ČTK dá faktům určitou subjektivní interpretaci a tuto interpretaci pak převezmou jako by to byl samotný fakt, slovo Boží, všechny sdělovací prostředky, přebírající zprávu od ČTK. Fakta a názory jsou sloučeny v jedno a prezentovány jako zpráva.
Zásadním problémem dnešních českých sdělovacích prostředků je jejich přílišná závislost na České tiskové kanceláři. Jde o to, že nejenže různé sdělovací prostředky nekriticky přejímají způsob zpravodajské práce ČTK, ale také nekriticky přijímají subjektivní úhel pohledu ČTK na politické události. Z toho pak vyplývá, že ať čtete jakékoliv noviny, články jsou vždycky stejné. Někdy dokonce doslova.
Příklad, který jsem uvedl, stojí za trochu podrobnější rozbor. Je důležité rozlišovat fakta od názorů.
Toto jsou v tomto případě fakta:
IVVM se dotázala občanů, zda jsou spokojeni s Havlovým znovuzvolením. Výsledky průzkumu jsou tyto: 24 procent řeklo, že jsou plně spokojeni, 40 procent uvedlo, že mají drobné výhrady, 18 procent občanů bylo "většinou nespokojeno" s Havlovým znovuzvolením a 15 procent občanů s ním bylo "naprosto nespokojeno".
Tato fakta je možno analyzovat několika způsoby. Lze říci, že výsledky byly 64 : 33 ve prospěch Havlova znovuzvolení. Je také možno říci, že výsledek byl 24 : 73, to znamená, že tři ze čtyř českých občanů měli určité výhrady proti Havlově volbě. Toto jsou dvě různé analýzy výše uvedených faktů.
V českých sdělovacích prostředcích je hranice mezi prezentací faktů a jejich analýzou velmi mlhavá.
Hlavní problém spočívá v tom, že české sdělovací prostředky neanalyzují způsob, jak píší články. Často prostě noviny opakují doslova zprávu, kterou vydala ČTK. Opisování titulků i zpráv ČTK znamená, že čeští novináři neslouží české čtenářské obci efektivně.
Při novinářské práci je zapotřebí oddělovat fakta a komentáře a novináři a redaktoři by měli být schopni využívat ČTK konstruktivnějším způsobem. Novináři by měli být schopni vytáhnout si z textu zprávy ČTK skutečná fakta a měli by jejich hodnotu posuzovat sami, nezávisle na ČTK. V otevřené společnosti se předpokládá, že různé noviny budou čtenářům nabízet zpravodajství, zpracované různými způsoby, a ne, že budou jen poslušně opisovat materiál, který vydala ústřední zpravodajská kancelář.
Well, ČTK Says It's True
A new poll just released by the Czech polling firm IVVM shows that only 24% of Czechs are completely satisfied with the re-election of Vaclav Havel as President. 40% expressed only minor reservations, but 33% expressed more serious concerns.
Combined with recent polls showing public confidence in Havel slipping behind that of Tošovský, Buzková and Gross, it seems clear that a serious shift in public opinion is underway.
Oddly, one wouldn't have guessed this from the way in which ČTK reported the news: "Většina občanů je se zvolením Václava Havla prezidentem pro další volební období spokojena." This slant on the news was reprinted word for word by the Czech media in the newspapers and on the ČTV Teletext.
As usual in the Czech media, facts are given a particular spin by ČTK and that becomes fact in all the organs which pick up the story from ČTK. The facts and the opinion are mixed into one and presented as news.
Over-reliance on ČTK is an essential problem in the Czech media today. The point is that not only are various media organs accepting ČTK's reporting, they are also accepting ČTK's particular gloss on current events. This assures the reader that no matter what paper he reads, the articles will always be the same, sometimes literally.
The above example is worth looking at more closely. I feel that it is helpful to distinguish fact from commentary.
The facts in this case are these:
IVVM asked people if they were satisfied with Havel's re-election. The results of this poll are this: 24% said they were fully satisfied, 40% said they had minor reservations, 18% were mostly dissatisfied with the re-election and 15% were fully dissatisfied with it.
Now, one can analyse these facts in several ways. One can say that the results were 64/33 in favour of Havel's re-election. One could say that it was 24/73, that is 3 people had some reservations for every one that was satisfied. These are different analyses of the facts.
In the Czech media, the distinction between the presentation of facts and their analysis is very blurred. The key problem is that the Czech media are not analysing the way they present their articles. Too often newspapers simply repeat what ČTK issued verbatim. Copying ČTK's headline and text verbatim does not serve the Czech reading public properly.
There is a need to separate facts and commentary in journalism, and journalists and editors ought to be able to use ČTK in a more constructive way. They ought to be able to pull the facts of the story out of the ČTK release and judge them for what they are worth. In an open society, one would expect different newspapers to present the news in different ways and not just obediently reprint a central agency's material.
Umořte Saddáma Husajna ofenzívou bohatého západního kapitalismu, nikoliv hospodářskými sankcemi či nesmyslnými leteckými útoky
Připravovaný vojenský útok britské vlády na Irák nemá žádné ospravedlnění podle mezinárodního práva, podle rezolucí OSN ani podle zdravého rozumu, napsal ve středu v deníku Times jeho proslulý komentátor Simon Jenkins. Británie vyhlašuje válku vzdálenému suverénnímu státu z pozoruhodného důvodu, že totiž britský ministr zahraničních věcí neví, co jiného učinit, když prezident Saddám Husajn nevpustí inspektory OSN do svých paláců. Nikdy od středověku nešla Británie do války z takto nepodstatného důvodu, varuje Jenkins a pokračuje:
Jakmile země vstoupí do války, kdy jsou ohroženy životy a (předpokládáme) i národní bezpečnost, vláda má právo na to, abychom respektovali a nezpochybňovali její motivy. Avšak předtím, než země vstoupí do války, právě proto, že jde o životy a bezpečnost země, si zaslouží motivy vlády co nejpřísnějšího zkoumání.
Naslouchal jsem všem argumentům stoupenců vlády, kteří podporují navrhované bombardování Iráku, píše Jenkins. Tyto argumenty jsou různé a velmi nepevné. Nemám problém s tím, že by Británie měla jít do války na obranu britského území nebo proti agresi, která ohrožuje světový mír. Saddám Husajn je odporný vládce. Británie jednala v roce 1991 správně, když se účastnila akce na obnovení suverenity Kuvajtu. Neměla ovšem právo uzavírat poválečné příměří, pro vynucení jehož podmínek (aby Saddám zlikvidoval svůj vojenský arzenál) nemá žádné prostředky. To poskytlo Saddámovi statut čelného protiamerického představitele v Perském zálivu. Saddám Husajn mohl využívat případu inspektorů OSN jako ukázky západního pokrytectví. V případě Izraele totiž Amerika systematicky odmítá vynucovat plnění rezolucí OSN.
Irák možná vlastní strašlivé zbraně, ale není v současnosti tak velkou hrozbou světovému míru, aby to ospravedlnilo agresi zvnějšku od Británie, a to ještě v situaci, kdy nebyla schválena rezoluce OSN, požadující bombardování Iráku.
Kdyby bylo prezentováno navrhované bombardování Iráku čistě jako trest, dalo by se ještě svým způsobem přijmout. Mohlo by se to považovat za globální výprask pro odporné režimy. Bombardování Iráku za to, že Saddám Husajn nechce spolupracovat s inspektory OSN, by se dalo přirovnat likvidaci pochybných čtvrtí v Londýně či v Liverpoolu za to, že nespolupracují s policejními oddíly pro protidrogovou činnost. Avšak Robin Cook znovu včera konstatoval, že bombardování Iráku není trest. Cíl je prý vojenský, donutit Saddáma, aby zlikvidoval své zbraně hromadného ničení. Cook nevysvětlil, jak toho vojenská akce proti Iráku docílí.
Cookovi bylo řečeno zcela jasně (a to nejen v minulých dnech v Daily Telegraphu), že tohoto cíle nelze dosáhnout leteckým bombardováním. Neví se ani, kde ty zbraně jsou. A i kdyby se to vědělo, riziko zásahu skladišť biologických zbraní a jejich rozšíření do ovzduší je strašné. Ministr zahraničních věcí však tvrdí, že bombardování má Saddámovi "vyslat signál". Po dostatečném množství svržených bomb, domnívá se Robin Cook, bude Saddám kapitulovat a vpustí inspektory OSN do (pozůstatků) svých paláců.
Viděl Robin Cook někdy v životě nějakou bombu? Jediné, co bomba dělá, je, že rozbíjí budovy a usmrcuje lidi. Politicky vyvolávají svržené bomby sympatie pro oběti, touhu po pomstě těm, kteří bombardování nařídili, a touho po ochraně od nejbližší autority, v tomto případě Saddáma Husajna.
Britské vládě bylo řečeno, že bombardování pravděpodobně usmrtí 1500 iráckých civilistů. Jsem si jist, že kdyby bylo řečeno vládě Tonyho Blaira, všem jeho ministrům, že musejí postavit ke zdi 1500 civilistů a nechat je usmrtit, aby "dali Saddámovi lekci", reagovali by s hrůzou. Avšak Blairova vláda považuje smrt ze vzdáleného bombardéru za klinicky čistou, pohlednici z oblak. Přijímají dokonce šílené vychloubání z Pentagonu, že prý má superbombu, která vyvolá takovou ohňovou bouři, že sudy s anthraxem bezpečně zneškodí roztavením. Co ta bomba asi dělá lidem...
K politice, která je krutá a soudě z minulé zkušenosti kontraproduktivní, existuje vždycky alternativa. Tou alternativou je to nedělat. Bombardování pro nic za nic se často používá při moderním válečnictví, protože je bezpečné a vypadá to dobře v televizi. Když Západ intervenoval v Kuvajtu, učinil to prostřednictvím efektivního pozemního útoku. Následné letecké bombardování nesplnilo vůbec žádné cíle, zejména, kdy mělo pomoci rebelii Kurdů. Jen vedlo k usmrcení tisíců Kurdů.
Jedinou vojenskou akcí, která by mohlo zlikvidovat Saddámovy zbraně, by byla pozemní ofenzíva. Všichni vědí, že ta je nemožná, protože by destabilizovala Blízký východ.
Existuje však ještě jiná politika, totiž politika hospodářského obklíčení. Politika hospodářských sankcí také zvyšuje závislost iráckých občanů na Saddámově ústředně řízené příkazní ekonomice. Ochromuje potenciálně rebelující regionální centra.
Pokud chce britská vláda skutečně rychle ochromit Saddáma Husajna, měla by požadovat ukončení ekonomických sankcí proti Iráku. Měla by učinit iráckou politickou ekonomii cílem ofenzívy zahraničního kapitalismu, v jehož rámci by zbohatli přátelé i nepřátelé, a zejména nepřátelé. Každé provinční irácké město by mělo být zaplaveno novými podnikatelskými projekty. Všem iráckým studentům by měla být nabídnuta zahraniční stipendia. Svět by měl usilovat o intenzívní styky se všemi potenciálně podvratnými iráckými institucemi. Tak by bylo možno normalizovat Irák a prorazit ono paranoidní obklíčení, kterého využívají diktátoři jako Saddám Husajn a Casto, aby se udrželi u moci.
Politiky "konstruktivního angažmá" využil Západ v osmdesátých letech proti stejně krutému prezidentu Assadovi v Sýrii. Téže politiky se nyní využívá vůči Íránu, Indonésii, Pákistánu a jednoho dne bude užita jistě i vůči Libyi. Hospodářské sankce nefungují. Jsou zbraní masového ožebračení.
Pokud se Saddámovi sousedé obávají, že je napadne svými strašlivými zbraněmi, ať to řeknou. Zatím to neříkají. Odmítají "pomoc", kterou jim nyní nabízí Západ. Jejich největším problémem je Izrael s Palestinou, ale to Londýn a Washington neposlouchají.
Je mi úplně jedno, jestli západní veřejné mínění podporuje bombardování Iráku, jestli prezident Clinton podporuje bombardování Iráku nebo jestli bombardéři podporují bombardování Iráku. Bombardování Iráku je nesprávné. Je ostudné, že liberální britská vláda zatahuje své obyvatelstvo do takovéhoto nemorálního dobrodružství, jen proto, že se bojí rozhněvat své nové přátele v Americe.
Neplatí tato poslední Jenkinsova věta, adresovaná britské vládě, přesně o České republice?
Tomáš Pecina organizuje petici proti vrácení českého občanství Čechům žijícím v Americe
Dvojí občanství: Otevřený dopis senátoru Bendovi
Vážený pan
Dr. Václav Benda, senátor
Senát České republiky
Valdštejnské nám. 154
110 00 Praha 1 - Malá Strana
Vážený pane senátore,
obracím se na Vás s výzvou, týkající se připravovaného zákona, jímž by mělo být umožněno Čechům žijícím v zahraničí, zbaveným v době komunistické vlády československého občanství, získat toto občanství zpět bez toho, že by se vzdali občanství jiného státu, tj. způsobem, který současné české zákony neumožšují.
Debatu o dvojím občanství bývalých občanů Československa sleduji delší dobu na Internetu a jsem si plně vědom, že tato otázka má řadu aspektů, v některých případech značně komplikovaných a kontrovezních, jako je např. interpretace naturalizační úmluvy mezi ČSR a USA z roku 1928. Patrně nelze najít řešení, které by bylo bezesporné jak po formální stránce, tak z hlediska přirozené spravedlnosti, jíž se mluvčí skupin, usilujících o dvojí občanství, dovolávají.
Internet mi dovoluje sledovat argumentaci obou stran a vytvářet si vlastní názor. Považuji za velmi znepokojivé, pokud aktivisté některé strany používají k prosazování svých požadavků tak extrémní prostředky, jako byla Kongresová akce proti vstupu ČR do NATO, již ve druhé polovině lošského roku zorganizoval jistý Joe Schrabal z New Yorku a jež měla mezi americkými Čechy velmi kladný ohlas.
Po úvaze všech argumentů jsem dospěl k závěru, že by nebylo v zájmu České republiky vyjímat některé zahraniční Čechy z omezení, daného zákonem o českém občanství, a vyzývám Vás proto, abyste se proti iniciaci zákona umožšujícího takové výjimky postavil.
Tento dopis byl publikován dne 19. února 1998 v internetovém deníku Britské listy spolu s výzvou, aby čtenáři, kteří mají na věc podobný názor, uvedený požadavek formou petice podpořili.
S úctou,
(adresa)
V Praze 17. února 1998
PETICE
Nížepodepsaní občané České republiky podporují výzvu Tomáše Peciny senátoru Václavu Bendovi ve věci dvojího občanství pro americké Čechy, tak jak byla publikována dne 19. února 1998 v internetovém deníku Britské listy.
