Deset procent v důchodu
Hovořil jsem tento týden o současných politických problémech České republiky s Ivanem Kytkou, londýnským zpravodajem České televize, a přišli jsme na zajímavou věc. Možná jsme nalezli pravidlo české politiky: nazvěme ho pravidlem " deseti procent po odchodu z politické scény". Kdykoliv totiž v Praze padne režim, jeho představitelé nezmizí a nepřijmou novou vládu všichni jeho stoupenci . V popelu starého režimu zůstane tvrdé jádro stranických věrných, kteří dále podporují původní ideologii, přestože většina stoupenců strany už dávno tuto ideologii z pragmatického kariérismu opustila.
Vezměme například komunisty. Dalo by se předpokládat, že po čtyřiceti letech řízení ekonomiky, které selhalo, a tvrdého pronásledování v oblasti lidských práv bude komunistická strana zcela mrtva. Ale ne, vždycky zůstává pár tvrdošíjných, kteří se nevzdávají a dál hlasují pro zdiskreditovanou stranu. Politická historie ODS není přirozeně tak strašná jako historie komunistů, a režim ODS naštěstí netrval tak dlouho, ale přesto je možno srovnávat. I když je ODS zdiskreditována špatným řízením hospodářství a různými skandály, stále má jisté jádro věčné podpory.
Překvapující je, že v obou těchto případech si udržují bývalé zdiskreditované strany stejnou míru podpory: asi deset procent voličských preferencí. Ani historická fakta, ani skandály jak se zdá neodradí oněch deset procent tvrdošíjných posledních stoupenců.
Je v tom poučení pro dnešní aktivní politiky. Jestliže se vaše strana dostane k moci, máte politickou kariéru zaručenou ještě dlouho poté, co váš režim padne. Dá se to považovat za důchodové pojištění pro politiky, kteří selhali: deset procent podpory vám zůstane navzdory všemu.
Právě proto se Česká republika vůbec nemusí bát ČSSD. Sociální demokraté budou chvíli vládnout, dříve nebo později dojde k jejich diskreditaci a pak odejdou na odpočinek do zelených pastvin desetiprocentní podpory. Samozřejmě, podmínkou je, aby se dostali k moci dříve, než jejich stranu ochromí vážný skandál, ale to se nezdá v tuto chvíli pravděpodobné.
S tímto pravidlem "desetiprocentní podpory po pádu vlády" je možno činit různé dlouhodobé předpovědi. Za pár let padne sociálně demokratická vláda a v ČR budou "v penzi" už tři politické strany s desetiprocentní voličskou podporou. O několik let později se k nim připojí další strana, a řekněme kolem roku 2005 nebo 2010 bude možno v České republice vytvořit první koaliční vládu politických stran, které u moci selhaly. Dovedu si představit, že by taková koalice zdiskreditovaných politiků mohla být velmi atraktivní. Spoléhala by na vzpomínání na staré dobré časy. Politikové by ovšem nesměli mluvit příliš konkrétně o tom, o které staré dobré časy jde. Byla by to éra všeobecné, nekonkrétní nostalgie, stesku po ideologičtější éře. Program takové koalice by byl jasný: zůstat u moci tak dlouho, aby po odchodu z vlády koalici zase zůstala desetiprocentní podpora tvrdošíjných stoupenců - a tím obnovit energii těch občanů, kteří rádi hlasují pro minulost.
