Po takové filozofii musí buď existovat společenská poptávka, anebo velmi odvážní, profesionálně zdatní lidé ve vedení s rozhledem. Na pracovní poradě, kterou jsme měli v ČT před rokem a půl, se nás ptali jako zahraničních zpravodajů, jaké máme problémy. Říkal jsem, že nejvíce ze všeho trpím krizí identity České republiky, krizí identity České televize a krizí identity svého zpravodajského místa. Člověk nad tím může buď rezignovat, anebo se může snažit tuto identitu spoluvytvářet, formulovat svoje vlastní poslání, ovlivňovat a příkladem dávat vodítko, jak by se taková politika mohla zformulovat.

Uvědomění si, kdo jsme a kam kráčíme a jaký je smysl existence nás jako národa v tom území, na kterém jsme se kdysi usídlili. Jaké jsou naše vztahy vůči sousedům a jaké jsou naše společně uznávané hodnoty. Pokud v těchto otázkách nemají politikové i obyčejní lidé jasno, všechno ostatní, jako je editoriální politika ČT, může narážet na nepřekonatelné překážky. Pokud se reportuje o citlivých věcech, zasahujících proti politickým zájmům současné vládní garnitury, novináři se mohou dostat pod tlak. Pokud neexistuje v České republice společenský souhlas o tom, co je dobré a co je zlé, že krást se nesmí, nemá a nevyplácí, pak je těžké vybudovat soudržnou editoriální nebo vysílací politiku ve zpravodajství.

Zcela určitě. Měla by to být přece osobní odpovědnost každého jednotlivého člověka, aby si uvědomoval, jaké hodnoty uznává, jakými hodnotami se jeho život řídí a zda je ochoten za ně veřejně vystupovat, i když se tím třeba dostane do konfliktů. Pokud jde o jeho vklad pro dobro země v širším časovém horizontu, jsou to nezbytné osobní vlastnosti.

Bezpochyby. Česká televize by mohla více pomoci - v Čechách je to ovšem strašně nepopulární - plnit vzdělávací a výchovnou funkci, nikoliv tím, že by lidem dávala přesné návody či morální kodexy, ale měla by ukazovat, jaké hodnoty uznávají v jiných zemích, jaké hodnoty uznává současná globální civilizace a jaké hodnoty bychom měli, když ne přijmout, tak alespoň zkoumat a respektovat. Televize by měla lidem poskytnout co nejširší a nejhlubší informace o dění v okolním světě. Hlavně by měla lidem pomáhat, aby lidé tomu dění rozuměli. To je nesmírně veliká výzva, protože to klade velké požadavky na lidi, kteří v televizi pracují. Editoři by neměli podléhat tomu, že je něco nesrozumitelné, že se něco momentálně nenosí, nebo něco je dokonce proti zájmům současné vlády.

Ono se to tam částečně dělá. To, jak se podařilo ČT vyprofilovat okruh ČT2, programy vysoké kvality, je velký úspěch. Myslím, že je to televizní kanál, který patří k nejlepším v Evropě. Najdou se tam pořady, které člověk nenajde na BBC. Český tvořivý duch je v lecčems nedostižný, originální a nepřekonatelný.

Moje osobní zkušenost ze spolupráce s britskou veřejnoprávní i komerční televizi vypovídá o tom, že bohužel ve zpravodajství všechno začíná a končí u peněz. Předpokladem zvýšení kvality zpravodajství by mělo být určení zpravodajství, publicistiky a dokumentaristiky jaké jedné z priorit. A pak poskytnout do těchto redakcí daleko více peněz, než tam proudí v současné době. Česká televize by ale měla nejprve pátrat po tom, jestliže je společenská poptávka a jestli je společenský souhlas s tím, aby měla kvalitnější zpravodajství, jestli si lidé chtějí rozšiřovat obzory, jestli se chtějí dovídat zprávy rychle, přesně, nestranně, analyticky. Prostřednictvím sociologických průzkumů, veřejných debat a diskusí by se mělo zároveň zjistit, jestli jsou lidi ochotni za to platit víc než nyní. Lidi si musejí uvědomit, že dobré informace jsou v dnešní době životně důležitou strategickou surovinou . Televize by měla nabízet lidem celoživotní vzdělávání. Pořád je to nejlevnější. Objednal jsem si z londýnské College for Civil Servants, Školy pro státní zaměstnance, jejich přehled přednášek, a tam stojí třídenní kurs šest set liber, 33 000 Kč. Když se propojí televize s internetovými médii a s videokonferenčními technologiemi, mohla by levně nabízet lidem vzdělání.

Nikdo nemůže chtít od novináře původní, vědecko-analytické rozbory, na to není čas. Profesionální zpravodajství se však musí bezpodmínečně opírat o objektivní, dlouhodobý vědecký výzkum. Novinář musí přitom vyvinout nejvyšší úsilí - až k ohrožení své techniky, vlastního zdraví a života - aby se dopátral všech existujících relevantních zdrojů. Pak musí projevit profesionální úsudek, že je zpráva vyvážená, obsahuje co nejvíce relevantních faktů a je napsána jasně a srozumitelně. Novinář musí být také vždy schopen přesvědčivě zdůvodnit, na základě své profesionální zkušenosti, proč určitou informaci do své zprávy nedal. Vyškrtl bych tedy pojem "objektivita" a nahradil bych ho pojmem "vyváženost hloubkové analýzy".

Současné vedení ČT i budoucí vedení ČT by mělo mít dostatek odvahy uvažovat v horizontu delším než svého šestiletého mandátu. Velmi často nejde o to, dát na správné místo správné lidi, ale dát na správné místo správný systém. Lidé mohou ze svých funkcí odcházet. Televize by neměla záviset na tom, jestli je jeden člověk momentálně ochoten pro ni pracovat a přinášet tam nové myšlenky. To vlastně platí i pro celou společnost. Především musí existovat jasný, průhledný, srozumitelný systém, který by zaručoval, že když pan Puchalský vstoupí pod tramvaj, televize musí co dál přinášet ty nejlepší možné informace.

Pokud existuje v zemi společenský souhlas, že veřejný sektor může existovat vedle soukromého, ambicí ČT by mělo být, aby ze všech veřejných služeb, dostupných pro lidi, byla tou absolutně nejlepší, nejcennější a nejrespektovanější. Televize jako národní instituce musí stanovovat standardy i pokud jde o vztahy vůči svým pracovníkům, pokud jde o zacházení s veřejnými prostředky. Rozpočet ČT i její předpisy by měly být přístupny okamžitě ve veřejných knihovnách, aspoň na úrovni okresů, a na internetu. Každý by měl mít možnost hned zjistit, když se mu zdá, že nějaký redaktor něčemu straní, zda je ochráněno, že je skutečně nezávislý, zda jsou známy jeho soukromé podnikatelské zájmy.

Za dvacet let může někdo nás, moji generaci a generaci Jakuba Puchalského, pohnat k odpovědnosti. Může říct: co jste to byli za idioty, že jste nedokázali národu sdělit, kam svět kráčí. Nesete osobní odpovědnost za to, že v nových technologiích, v nových komunikačních systémech, v nových způsobech řízení a organizace společnosti zaostáváme padesát let. Nevím, jestli si lidé v Praze toto uvědomují, ať už politikové, či média a novináři. Může to mít drastické následky. Až půjdu do penze v roce 2022, v té době může tehdejší vládnoucí politická generace říci, poslyšte, vy jste prohospodařili dvacet let existence našeho státu a musíte za to přijmout odpovědnost v podobě toho, že budete mít minimální penze a vaše životní úroveň bude daleko nižší, než životní úroveň v zemích, které tenkrát dokázaly pochopit, co mají dělat sdělovací prostředky a jaká je jejich výchovná a vzdělávací role.

(Rozhovor připravil Jan Čulík)