(Mírná) polemika s Andrewem Stroehleinem
Pravda se nezjištuje demokratickým hlasováním - aneb: Jaký je rozdíl mezi Jiřinou Fuchsovou a Franzem Neubauerem?
Jan Čulík
Andrew Stroehlein poukázal v minulých dnech v Britských listech, zejména v Dopise Václavu Havlovi a v dnešním příspěvku o Franzi Neubauerovi, na některé podstatné zásady demokratické politiky. Zdůraznil, že v demokracii skutečně pochází všechna moc z lidu, (i když se to politikům, zvyklým na jinou praxi nemusí líbit). Je tedy velmi nedemokratické se nad některé názory existující ve společnosti vyvyšovat, nadřazeně je ignorovat (jak to činí Václav Havel s republikány a komunisty) anebo dokonce označovat občany, od nichž pochází politikův demokratický mandát, za "luzu".
Souhlasím, že názory občanů, ať se politikovi mohou zdát jakkoliv přitažené za vlasy, je nutno respektovat. Aby ale nebylo mýlky - nemyslím, že politik musí za všech okolností s názory občanů souhlasit. Zvolili ho jako všestrannou osobnost, člověka se samostatným uvažováním a musejí očekávat, že politik - kromě plnění jejich přání - projeví i samostatný úsudek.
Zajímavé je, jak se praktickou politikou vracíme ke kořenům demokracie. Jak známo, všeobecné hlasovací právo neexistovalo vždycky. Ve druhé polovině devatenáctého století směli v Rakousko-Uhersku hlasovat jen občané, kterým dávala volební hlas určitá míra jejich bohatství. Vládly obavy, že by bylo "nezodpovědné" poskytnout chudým a nevzdělaným občanům právo rozhodovat v demokracii o svém osudu. Takoví lidé by mohli být "svedeni demagogy" a "nezodpovědným hlasováním" by mohli zemi dostat "na scestí".
Nejsou právě toto obavy, s nimiž se v ČR potýkáme i dnes?
Politik - už z toho titulu, že by to měl být profesionál, má ovšem k dispozici často víc informací než občané, jejichž názory jsou často založeny na emocionálních předsudcích. (I když pochybuju, že úředníci českých ministerstev, politikové a poslanci v parlamentě mají víc rozumu než "obyčejný" občan, přestože ho někteří z nich nazývají "luzou".)
V čem spočívá jádro mé polemiky s Andrewem Stroehleinem?
Myslím, že by měl svůj argument dotáhnout do konce. Jistě, že politik musí názory voličů respektovat a v každém případě musí se zvolenými zástupci občanů hovořit.
Zároveň však nemusí s občany souhlasit.
Pravda se nezjišťuje hlasováním.
I kdyby většina národa hlasovala, že dvě a dvě je pět, nic to nezmění na skutečnosti, že dvě a dvě jsou čtyři.
Politik, který ví, že dvě a dvě jsou čtyři, má povinnost pokusit se svou pravdu voličům trpělivě vysvětlovat, tak, jak v těchto dnech hodlají Tony Blair a Bill Clinton čtrnáct dní vysvětlovat světu, proč je prý vojenský zásah proti Saddámu Husajnovi nutný - a teprve pak zasáhnout.
Národ má ovšem právo na omyl - je strůjcem svého vlastního osudu - politik, který s názorem, že dvě a dvě je pět, nesouhlasí, by se na realizaci "chybné" národní vůle neměl podílet.
Demokratická pluralita je založena na relativistickém, liberálním přesvědčení, že absolutní pravda je nepoznatelná a že jsou tedy legitimní všechny názory, pokud je jejich nositelem určitá složka společnosti.
Rád bych toto trochu "elitářsky" upřesnil: Lidé nejsou stejní a je zjevné, že někteří budou mít v důsledku svého rozhledu, inteligence, vzdělání a informací možná poněkud větší porozumění realitě než jiní. Argumentuji, že tito "šťastlivci" mají povinnost předkládat své názory společnost ve veřejné debatě. Jinými slovy - názory občanů je nutno respektovat, ale zároveň je třeba je ve veřejné diskusi podvracet . Jinak nevznikají nové pohledy a myšlenky.
Co ale s problémem Neubauer? Při své kritice česko-německé deklarace a českých postojů vůči sudetoněmeckému problému neargumentuje, myslím, Andrew Stroehlein, že by se měl v ČR sudetoněmecký problém zamést pod koberec. Mluvit by se mělo o všem.
Stroehlein spíš poukazuje na to, že čeští politikové zacházejí se sudetoněmeckým problémem nekompetentně - tím ho neustále zvětšují, a to je destruktivní.
Nikdo neříká, že by názory sudetských Němců neměly být slyšeny a že by se o nich nemělo jednat - ale v ČR jsou nafukovány až k nepříčetnosti.
Vyvstává zajímavá otázka. Mělo by se ve společnosti nemluvit o skutečnostech, o nichž drtivá většina voličů mluvit odmítá? Některým českým studentům v Londýně vadí, že se Britské listy opakovaně zabývají problematikou českého občanství, které česká vláda odpírá vrátit Čechům žijícím v USA - prý je to nezajímá.
Dvaaosmdesát českých občanů nechce, aby měli právo hlasovat v českých parlamentních volbách i Češi, žijící v zahraničí, kteří české občanství mají (tedy například i studenti na zahraničních stážích??)
Nikdo snad nemůže vážně navrhovat, že by se jen proto, že toto je většinový názor, o této záležitosti nemělo hovořit a diskuse o ní by se měla umlčet tak, jak se o ní mlčí v českých sdělovacích prostředcích. Co myslíte?
Jan Čulík
