Bigotnost a xenofobie v Čechách potvrzeny?
Drtivá většina lidí nechce pustit "krajany" k volbám (MFD 4.2.1998)
Svět se globalizuje, zmenšují, ruší se vzdálenosti a stírají se kulturní rozdíly, Česká republika však jako by žila v bublině, které se to netýká. Myslím na Huberta Gordona Schauera, který koncem devatenáctého století položil Čechům otázku, zda národní obrození a vzkřísení českého jazyka stálo skutečně zato. Bylo opravdu rozumné pracně usilovat na začátku devatenáctého století o povýšení češtiny, kterou už mluvili jen nevzdělaní venkované, na jazyk uměleckého a vědeckého diskursu? Stála veškerá ta námaha při vytváření moderní české kultury, kdy se muselo všechno udělat doslova od začátku, opravdu zato, ptal se Hubert Gordon Schauer. Nepromarnili tím čeští intelektuálové obrovské množství energie, neboť museli vynalézat znovu i kolo - protože to holt muselo být české kolo? Nebylo by bývalo daleko rozumnější, kdyby užívali němčiny - kterýžto jazyk už stejně znali - kdyby vyšli z daleko kultivovanějšího a rozmanitějšího německého kulturního fundamentu v roce 1800 a tento fundament dále rozvíjeli - nedošli by ve svém intelektuálním snažení daleko dál, než když museli pro český svět všechno dělat úplně od samého začátku?
Huberta Gordona Schauera za článek vznášející otázky tohoto druhu čeští nacionalisté přirozeně víceméně vyobcovali z národa. Přečtěte si projev Milana Kundery, přednesený na sjezdu českých spisovatelů v červnu 1967, kde se autor podrobněji zabývá právě takovýmito schauerovskými otázkami. Kundera byl vždycky tam, kde se hovořilo o nejzásadnějších skutečnostech, týkajících se českých záležitostí. I toto jsou otázky, které jdou na samý kořen české národní totožnosti. Kundera se - právem - ptá: čím vynikajícím a jedinečným přispívá český národ nyní do pokladnice lidstva, že je ospravedlnitelné, aby český národ národ i česká kultura přežily?
Jistě, vůbec se nám nelíbí, když nám Hubert Gordon Schauer navrhuje, že jsme si mohli ušetřit námahu a od začátku devatenáctého století jsme mohli klidně hovořit německy. Byl by nám otevřený svět. Vždyť ale česká mentalita vůbec k německé kultuře nepatří, protestujeme! Češi jsou příliš odlišní na to, abychom se bývali mohli pokojně asimilovat k německému národu.
Na to existuje námitka, že kdyby nebylo českého národního obrození, kdyby nebylo pár nadšenců kolem Josefa Jungmanna, tak bychom si dnes asi naší mimořádně odlišné české národní totožnosti už nebyli vědomi. Konec konců, jak si povšiml Jan Kollár (Slávy dcera), na území východního Německa taky kdysi žili Slované, kteří zmizeli z povrchu světa.
Ale je pro nás v dnešním globalizujícím se světě český jazyk a česká totožnost pomocí anebo naopak překážkou? Čtu tady v Glasgowě dopisy českých studentů či pracovníků, kteří přijeli na několikaměsíční stáž do Británie a vidím, jak zoufale zápolí s "cizostí angličtiny". Jen těžce mnozí z nich pronikají do volného, liberálního, přátelského kosmopolitního mezinárodního světa. Je jim uzavřen.
Hovořil jsem asi před půl rokem v Praze s jedním kolegou, kterému se dostalo nabídky, aby se s celou rodinou a dětmi, jimž bylo kolem deseti let, odstěhoval na několik let do Německa, kde už nyní dosti pravidelně vyučuje na univerzitě - dojíždí tam namáhavě z Prahy. Česká manželka to nechtěla. Vysvětloval jsem a přesvědčoval: "Podívejte se, je to pro vaše děti vynikající příležitost. Když už je jim přes deset, český jazyk nezapomenou. Budou-li však žít několik let v německém prostředí, naučí se němčinu bez cizího přízvuku, porozumí mentalitě německého národa. Vytvoří si v Německu styky a přátelství. Osvobodí se - ze západního hlediska - od stigmatu podivného východňárství. Svou českou totožnost nezapomenou, ale budou schopni komunikovat s lidmi z Německa jako rovní s rovným - nikoliv jako "podřadní", němčinu lámající občané z východní Evropy." Kolegova manželka věc nepochopila a rodina nikam nejela.
V domácím českém prostředí, v té malé zemi, která by se dala projet automobilem křížem krážem za pár hodin, kdyby tam byly dobré silnice, v důsledku jazykové kultury, která je téměř hermeticky oddělena od vnějšího světa, urputně přežívají a dále se množí různé podivné myšlenky, zvyklosti nebo nyní dokonce i jazykové obraty (skoro všichni si navykli psát a říkat "Je pravdou..." - i když je to gramaticky i stylisticky špatně. Takových příkladů je mnoho, a nejsou jen jazykové). Ve vydýchané atmosféře českého skleníku kolují neplodně tytéž obehrané postoje a myšlenky, mnohé z nich přežívající ještě z let reálného socialismu, aniž by byly vystaveny ostrému a zdravému větru mezinárodní konkurence.
Ovšem, každý národ se zajímá především sám o sebe: to je normální. V českém prostředí tento sebezájem je přece jen ale pozoruhodně výjimečně silný.
Psal jsem nedávno v Britských listech o rozhovoru s pracovnicí rakouské televize, která natočila podle apelu na mé internetové stránce televizní film o rozpadávajícím se kulturním klenotu, západočeském klášteře Teplá. Ptala se mě, jestli by film mohl přimět Čechy, aby na záchranu kláštera něco podnikli. "Možná ano," odpověděl jsem. "Češi neustále sledují, co o nich říká zahraničí. V novinách se vyskytují citáty z článků o ČR v britském či americkém tisku. Změní-li nějaká londýnská finančnická firma ekonomické hodnocení České republiky, je to pro Českou televizi hlavní zpráva dne. To se taky děje v Rakousku, že by rakouské noviny pořád citovaly články o Rakousku třeba z belgických nebo amerických novin?" ptal jsem se. "Proboha, to ne," odpověděla rakouská novinářka.
Češi mají rádi své domácí, vydýchané teplíčko jaksi víc než jiné národy. Že by to bylo pozůstatkem reálného socialismu, kdy jsme se před nepohodou venku uklízeli mezi přátele do pohodlných, vzorně zařízených soukromých bytů? Zajímavým způsobem v tomto smyslu mimochodem funguje časopis Neviditelný pes Ondřeje Neffa. Jeho hlavní přitažlivostí je velký autorův talent pro spontánní, zábavný humor. Ale pak je ve hře ještě druhá věc. Neviditelný pes podvědomě, avšak systematicky, pěstuje na svých stránkách atmosféru příjemné, intimní české domáckosti. Všichni jsme žoviální kamarádi. Podstatnou roli při vytváření domáckého, nenáročného prostředí, hrají v časopise Neviditelný pes pravidelné historky o Neffově rodině, o vile nad Smíchovem a o psovi Bartovi. Podtext je jasný: "Jsme doma, nemusíme do nebezpečného a zrádného neznáma, nemusíme složitě riskovat či přemýšlet o nových věcech či myšlenkách, můžeme se uvolnit , přestat být ve střehu, jsme mezi svými." Je tomu však skutečně v dnešním světě tak? Není tato "message", toto poslání, trochu nezodpovědně ukolébávající v situaci, jejíž nejistoty už opravdu nelze vyřešit uzavřením se do příjemného, intimního domáckého prostředí, tak jak to Češi v Československu rádi dělali v sedmdesátých a v osmdesátých letech?
Navzdory tomu, že i mezi Brity - především staršími a nevzdělanými - najdete hodně šovinismu, přece jenom však, zdá se mi, existuje nyní v západní Evropě podstatně větší otevřenost vůči vnějšímu světu než v České republice. Byl jsem nedávno na jakémsi doškolovacím kursu pro univerzitní učitele Glasgowské univerzity. Bylo tam se mnou asi třicet univerzitních učitelů z nejrůznějších oborů. Mikrobiolog Ital, psycholog Francouz, lékař Američan, počítačový odborník Skot. Do zajímavé debaty jsem se dostal s fyzikem, který se zabývá leptáním počítačových mikroprocesorů: hovořili jsme o tom, jak daleko může ještě pokročit počítačová miniaturizace. Fyzik, zcela západně a seriózně vystupující, v černém obleku, hovořící dokonalou angličtinou, byl z pákistánského Pešaváru. Stál jsem u stolku s kávou a sušenkami, nabídl jsem mu, že mu naleju hrnek horké kávy. "Ne, nezlobte se, on je ten Ramadán," řekl fyzik. "Já jsem uprostřed postu." - "Jo tak, promiňte," odpověděl jsem.
Nic se nestalo, dál jsme hovořili o miniaturizaci mikročipů. (Mimochodem, tento fyzik z Pešaváru poukazoval na to, že země, v níž je vynalézána nejnovější počítačová technologie, si programově ponechávají nejhypermodernější výrobní procesy pro sebe a do jiných zemí vyvážejí jen zastaralejší technické provozy a postupy. Je to výmluvným argumentem pro to, že se každá země musí snažit být vývojově globálně nejlepší nemá-li se zařadit mezi služebné a nakonec otrocké země. K tomu je však zapotřebí mezinárodní otevřenosti, nikoliv domáckého českého teplíčka.)
Stejnou zkušenost zažívají i čeští studenti a studentky, kteří zde v Británii chodí do kursů angličtiny. Najednou zjišťují, že ve třídě jsou kromě nich Japonci, Hongkonžané, Španělé, Portugalci, Belgičané. Mezinárodní skupiny studentů chodí spolu do hospody. Dorozumívacím jazykem je angličtina.
V tomto mezinárodním světě působí skutečně anachronicky zpráva, jakou přinesla 4. února Mladá fronta Dnes: "Drtivá většina lidí nechce pustit krajany k volbám" Lidé v ČR "v naprosté většině po hlasech z ciziny nijak netouží". (Viz níže.) Ano, lidé nechtějí pustit "krajany" k volbám. Ti, kdož žijí v České republice, jsou "lidé". Ti, kdo žijí mimo toto teritorium, jsou už pouze "krajané".
Říkám to otevřeně: považuju za obscénní , že jakmile se Čech vystěhuje z České republiky, přestane být Čechem a stane se "krajanem". Mohl by někdo prosím z českého území vysvětlit, jak tento proces probíhá? Kdy přesně dojde k dokončení procesu odrodilectví, kdy už člověk svou vlastní národní totožnost ztratí a českým záležitostem přestane rozumět? Jak se to vědecky určí, kde je ta hranice? Naroste mi tím, že už nepiju pravidelně vodu z Vltavy, ale piju ji jen několikrát do roka, během návštěv v Praze, nějaká jiná, cizí hlava? Jak mi napsala jakási paní, vystěhovavší ze z Čech do Ameriky po roce 1989, co si to ten Čulík v těch Britských listech dovoluje, komentovat domácí české události, vždyť jim přece jako odrodilec nemůže rozumět...To, že srovnávání různých perspektiv je vždycky plodné a vyvolává to nové nápady a myšlenky (všechny otevřenější komunity to dělají, Britové se pořád dotazují, jak se problémy, jimiž čelí, řeší v Americe, v Holandsku, v Německu) - takový postoj je zjevně nepochopitelný.
Rozlišování Čechů podle teritoriální příslušnosti je pozůstatkem reálného socialismu. Komunistický režim nedůvěřoval českému občanovi, kterého neměl pod palcem. Čech, žijící v zahraničí, se nemusel bát, že ho komunistický režim připraví o existenci. Byl nezávislý a svobodný, a tudíž nebezpečný. Viděl, jak to chodí jinde. Nemusel se zaplítat do domácích českých spiknutí a kamarádšoftů. Proto ho režim musel ozvláštnit jako nepřítele: "s těmi emigranty, občane, nic neměj. Pokud se s nimi setkáš, budeš nám psát rozsáhlé zprávy pro Stb".
Proč se proboha český národ tak bojí, případných volebních hlasů pár desítek nebo stovek tisíc Čechů, žijících v zahraničí ?
Politováníhodné také je, že Češi v ČR skoro vůbec nic nevědí o Češích v zahraničí.
Není divu, neboť české sdělovací prostředky nic o Češích v zahraničí netisknou. Prezident Havel na dopisy a apely Čechů v zahraničí neodpovídá.
Co takhle, kdyby Mladá fronta Dnes udělala profil Československé společnosti pro vědy a umění, která sdružuje české a slovenské univerzitní pracovníky a vědci, žijící v mnoha zemích světa? Dobré snad je jenom to, že "trvalých sedmdesát procent lidí v ČR by se o Češích v zahraničí chtělo dovědět víc".
Občané mnoha zemí světa mají právo hlasovat ve všeobecných volbách svých zemí, i když nemají ve své zemi trvalý pobyt. Pokud něco takového považuje - jak vyplývá informace MFD - dvaaosmdesát procent českého národa za ohrožující a nebezpečné - je skutečně něco shnilého v domácí české komunitě.
Ale čert vem Čechy v zahraničí. Ti za pár let vymřou a uzavřenost a nedůvěřivost Čechů u domova vůči nim nebude už problém.
Jde o daleko složitější a širší věc. Globalizující svět bez hranice se pro Čechy, žijící ve své uzavřené jazykové bublině v české kotlině stává skutečně velkou výzvou. Nebudou-li schopni "otevřít se lidem, kteří nejsou zrovna doma právě v této kotlině", svět je nechá - hlavně ekonomicky - daleko za sebou.
Jan Čulík
Drtivá většina lidí nechce pustit krajany k volbám
Mladá fronta Dnes, 4. února 1998
P r a h a (kdr) - Pokud se politici zachovají při jednání o novém volebním zákonu, který má umožnit hlasování krajanům v zahraničí, podle přísloví "košile bližší než kabát", pak novelu shodí ze stolu. Přesně by tak vyhověli požadavku většiny voličů. Ti totiž v naprosté většině po hlasech z ciziny nijak netouží. "Jen osmnáct lidí ze sta zastává názor, že krajané by měli mít možnost o složení sněmovny a Senátu také rozhodovat. Rozhodně pro je sedm procent lidí," uvedl autor výzkumu IVVM Ján Mišovič. Za krajany institut označil jednak lidi s českým občanstvím, kteří žijí trvale za hranicemi, jednak ty, kteří se hlásí k českému původu. Hlasování ve volbách by nový zákon, pokud jej poslanci schválí, umožnil jen první skupině. Z výsledků výzkumu je zřejmé, že vztah ke krajanským komunitám veřejnost od posledního šetření v roce 1993 nijak zásadně nemění. Na jednu stranu si lidé pořád nepřejí, aby krajané zasahovali do politiky, ovšem stálých sedmdesát procent z nich chce o krajanech vědět více. Zároveň stejný počet lidí žádá, aby s krajany republika navázala mnohem bližší kontakty. "Je vidět, že se za pět let mezi republikou a krajany neudálo nic, co by tomuto vztahu výrazně pomohlo," soudí Mišovič.
