Co je nového v České republice

Huberta Gordona Schauera za článek vznášející otázky tohoto druhu čeští nacionalisté přirozeně víceméně vyobcovali z národa. Přečtěte si projev Milana Kundery, přednesený na sjezdu českých spisovatelů v červnu 1967, kde se autor podrobněji zabývá právě takovýmito schauerovskými otázkami. Kundera byl vždycky tam, kde se hovořilo o nejzásadnějších skutečnostech, týkajících se českých záležitostí. I toto jsou otázky, které jdou na samý kořen české národní totožnosti. Kundera se - právem - ptá: čím vynikajícím a jedinečným přispívá český národ nyní do pokladnice lidstva, že je ospravedlnitelné, aby český národ národ i česká kultura přežily?

Jistě, vůbec se nám nelíbí, když nám Hubert Gordon Schauer navrhuje, že jsme si mohli ušetřit námahu a od začátku devatenáctého století jsme mohli klidně hovořit německy. Byl by nám otevřený svět. Vždyť ale česká mentalita vůbec k německé kultuře nepatří, protestujeme! Češi jsou příliš odlišní na to, abychom se bývali mohli pokojně asimilovat k německému národu.

Na to existuje námitka, že kdyby nebylo českého národního obrození, kdyby nebylo pár nadšenců kolem Josefa Jungmanna, tak bychom si dnes asi naší mimořádně odlišné české národní totožnosti už nebyli vědomi. Konec konců, jak si povšiml Jan Kollár (Slávy dcera), na území východního Německa taky kdysi žili Slované, kteří zmizeli z povrchu světa.

Ale je pro nás v dnešním globalizujícím se světě český jazyk a česká totožnost pomocí anebo naopak překážkou? Čtu tady v Glasgowě dopisy českých studentů či pracovníků, kteří přijeli na několikaměsíční stáž do Británie a vidím, jak zoufale zápolí s "cizostí angličtiny". Jen těžce mnozí z nich pronikají do volného, liberálního, přátelského kosmopolitního mezinárodního světa. Je jim uzavřen.

Hovořil jsem asi před půl rokem v Praze s jedním kolegou, kterému se dostalo nabídky, aby se s celou rodinou a dětmi, jimž bylo kolem deseti let, odstěhoval na několik let do Německa, kde už nyní dosti pravidelně vyučuje na univerzitě - dojíždí tam namáhavě z Prahy. Česká manželka to nechtěla. Vysvětloval jsem a přesvědčoval: "Podívejte se, je to pro vaše děti vynikající příležitost. Když už je jim přes deset, český jazyk nezapomenou. Budou-li však žít několik let v německém prostředí, naučí se němčinu bez cizího přízvuku, porozumí mentalitě německého národa. Vytvoří si v Německu styky a přátelství. Osvobodí se - ze západního hlediska - od stigmatu podivného východňárství. Svou českou totožnost nezapomenou, ale budou schopni komunikovat s lidmi z Německa jako rovní s rovným - nikoliv jako "podřadní", němčinu lámající občané z východní Evropy." Kolegova manželka věc nepochopila a rodina nikam nejela.

V domácím českém prostředí, v té malé zemi, která by se dala projet automobilem křížem krážem za pár hodin, kdyby tam byly dobré silnice, v důsledku jazykové kultury, která je téměř hermeticky oddělena od vnějšího světa, urputně přežívají a dále se množí různé podivné myšlenky, zvyklosti nebo nyní dokonce i jazykové obraty (skoro všichni si navykli psát a říkat "Je pravdou..." - i když je to gramaticky i stylisticky špatně. Takových příkladů je mnoho, a nejsou jen jazykové). Ve vydýchané atmosféře českého skleníku kolují neplodně tytéž obehrané postoje a myšlenky, mnohé z nich přežívající ještě z let reálného socialismu, aniž by byly vystaveny ostrému a zdravému větru mezinárodní konkurence.

Ovšem, každý národ se zajímá především sám o sebe: to je normální. V českém prostředí tento sebezájem je přece jen ale pozoruhodně výjimečně silný.

Psal jsem nedávno v Britských listech o rozhovoru s pracovnicí rakouské televize, která natočila podle apelu na mé internetové stránce televizní film o rozpadávajícím se kulturním klenotu, západočeském klášteře Teplá. Ptala se mě, jestli by film mohl přimět Čechy, aby na záchranu kláštera něco podnikli. "Možná ano," odpověděl jsem. "Češi neustále sledují, co o nich říká zahraničí. V novinách se vyskytují citáty z článků o ČR v britském či americkém tisku. Změní-li nějaká londýnská finančnická firma ekonomické hodnocení České republiky, je to pro Českou televizi hlavní zpráva dne. To se taky děje v Rakousku, že by rakouské noviny pořád citovaly články o Rakousku třeba z belgických nebo amerických novin?" ptal jsem se. "Proboha, to ne," odpověděla rakouská novinářka.

Češi mají rádi své domácí, vydýchané teplíčko jaksi víc než jiné národy. Že by to bylo pozůstatkem reálného socialismu, kdy jsme se před nepohodou venku uklízeli mezi přátele do pohodlných, vzorně zařízených soukromých bytů? Zajímavým způsobem v tomto smyslu mimochodem funguje časopis Neviditelný pes Ondřeje Neffa. Jeho hlavní přitažlivostí je velký autorův talent pro spontánní, zábavný humor. Ale pak je ve hře ještě druhá věc. Neviditelný pes podvědomě, avšak systematicky, pěstuje na svých stránkách atmosféru příjemné, intimní české domáckosti. Všichni jsme žoviální kamarádi. Podstatnou roli při vytváření domáckého, nenáročného prostředí, hrají v časopise Neviditelný pes pravidelné historky o Neffově rodině, o vile nad Smíchovem a o psovi Bartovi. Podtext je jasný: "Jsme doma, nemusíme do nebezpečného a zrádného neznáma, nemusíme složitě riskovat či přemýšlet o nových věcech či myšlenkách, můžeme se uvolnit , přestat být ve střehu, jsme mezi svými." Je tomu však skutečně v dnešním světě tak? Není tato "message", toto poslání, trochu nezodpovědně ukolébávající v situaci, jejíž nejistoty už opravdu nelze vyřešit uzavřením se do příjemného, intimního domáckého prostředí, tak jak to Češi v Československu rádi dělali v sedmdesátých a v osmdesátých letech?

Navzdory tomu, že i mezi Brity - především staršími a nevzdělanými - najdete hodně šovinismu, přece jenom však, zdá se mi, existuje nyní v západní Evropě podstatně větší otevřenost vůči vnějšímu světu než v České republice. Byl jsem nedávno na jakémsi doškolovacím kursu pro univerzitní učitele Glasgowské univerzity. Bylo tam se mnou asi třicet univerzitních učitelů z nejrůznějších oborů. Mikrobiolog Ital, psycholog Francouz, lékař Američan, počítačový odborník Skot. Do zajímavé debaty jsem se dostal s fyzikem, který se zabývá leptáním počítačových mikroprocesorů: hovořili jsme o tom, jak daleko může ještě pokročit počítačová miniaturizace. Fyzik, zcela západně a seriózně vystupující, v černém obleku, hovořící dokonalou angličtinou, byl z pákistánského Pešaváru. Stál jsem u stolku s kávou a sušenkami, nabídl jsem mu, že mu naleju hrnek horké kávy. "Ne, nezlobte se, on je ten Ramadán," řekl fyzik. "Já jsem uprostřed postu." - "Jo tak, promiňte," odpověděl jsem.

Nic se nestalo, dál jsme hovořili o miniaturizaci mikročipů. (Mimochodem, tento fyzik z Pešaváru poukazoval na to, že země, v níž je vynalézána nejnovější počítačová technologie, si programově ponechávají nejhypermodernější výrobní procesy pro sebe a do jiných zemí vyvážejí jen zastaralejší technické provozy a postupy. Je to výmluvným argumentem pro to, že se každá země musí snažit být vývojově globálně nejlepší nemá-li se zařadit mezi služebné a nakonec otrocké země. K tomu je však zapotřebí mezinárodní otevřenosti, nikoliv domáckého českého teplíčka.)

Stejnou zkušenost zažívají i čeští studenti a studentky, kteří zde v Británii chodí do kursů angličtiny. Najednou zjišťují, že ve třídě jsou kromě nich Japonci, Hongkonžané, Španělé, Portugalci, Belgičané. Mezinárodní skupiny studentů chodí spolu do hospody. Dorozumívacím jazykem je angličtina.

V tomto mezinárodním světě působí skutečně anachronicky zpráva, jakou přinesla 4. února Mladá fronta Dnes: "Drtivá většina lidí nechce pustit krajany k volbám" Lidé v ČR "v naprosté většině po hlasech z ciziny nijak netouží". (Viz níže.) Ano, lidé nechtějí pustit "krajany" k  volbám. Ti, kdož žijí v České republice, jsou "lidé". Ti, kdo žijí mimo toto teritorium, jsou už pouze "krajané".

Říkám to otevřeně: považuju za  obscénní , že jakmile se Čech vystěhuje z České republiky, přestane být Čechem a stane se "krajanem". Mohl by někdo prosím z českého území vysvětlit, jak tento proces probíhá? Kdy přesně dojde k dokončení procesu odrodilectví, kdy už člověk svou vlastní národní totožnost ztratí a českým záležitostem přestane rozumět? Jak se to vědecky určí, kde je ta hranice? Naroste mi tím, že už nepiju pravidelně vodu z Vltavy, ale piju ji jen několikrát do roka, během návštěv v Praze, nějaká jiná, cizí hlava? Jak mi napsala jakási paní, vystěhovavší ze z Čech do Ameriky po roce 1989, co si to ten Čulík v těch Britských listech dovoluje, komentovat domácí české události, vždyť jim přece jako odrodilec nemůže rozumět...To, že srovnávání různých perspektiv je vždycky plodné a vyvolává to nové nápady a myšlenky (všechny otevřenější komunity to dělají, Britové se pořád dotazují, jak se problémy, jimiž čelí, řeší v Americe, v Holandsku, v Německu) - takový postoj je zjevně nepochopitelný.

Rozlišování Čechů podle teritoriální příslušnosti je pozůstatkem reálného socialismu. Komunistický režim nedůvěřoval českému občanovi, kterého neměl pod palcem. Čech, žijící v zahraničí, se nemusel bát, že ho komunistický režim připraví o existenci. Byl nezávislý a svobodný, a tudíž nebezpečný. Viděl, jak to chodí jinde. Nemusel se zaplítat do domácích českých spiknutí a kamarádšoftů. Proto ho režim musel ozvláštnit jako nepřítele: "s těmi emigranty, občane, nic neměj. Pokud se s nimi setkáš, budeš nám psát rozsáhlé zprávy pro Stb".

Proč se proboha český národ tak bojí, případných volebních hlasů pár desítek nebo stovek tisíc Čechů, žijících v zahraničí ?

Politováníhodné také je, že Češi v ČR skoro vůbec nic nevědí o Češích v zahraničí.

Není divu, neboť české sdělovací prostředky nic o Češích v zahraničí netisknou. Prezident Havel na dopisy a apely Čechů v zahraničí neodpovídá.

Co takhle, kdyby Mladá fronta Dnes udělala profil Československé společnosti pro vědy a umění, která sdružuje české a slovenské univerzitní pracovníky a vědci, žijící v mnoha zemích světa? Dobré snad je jenom to, že "trvalých sedmdesát procent lidí v ČR by se o Češích v zahraničí chtělo dovědět víc".

Občané mnoha zemí světa mají právo hlasovat ve všeobecných volbách svých zemí, i když nemají ve své zemi trvalý pobyt. Pokud něco takového považuje - jak vyplývá informace MFD - dvaaosmdesát procent českého národa za ohrožující a nebezpečné - je skutečně něco shnilého v domácí české komunitě.

Ale čert vem Čechy v zahraničí. Ti za pár let vymřou a uzavřenost a nedůvěřivost Čechů u domova vůči nim nebude už problém.

Jde o daleko složitější a širší věc. Globalizující svět bez hranice se pro Čechy, žijící ve své uzavřené jazykové bublině v české kotlině stává skutečně velkou výzvou. Nebudou-li schopni "otevřít se lidem, kteří nejsou zrovna doma právě v této kotlině", svět je nechá - hlavně ekonomicky - daleko za sebou.

Jan Čulík

Drtivá většina lidí nechce pustit krajany k volbám

Mladá fronta Dnes, 4. února 1998

P r a h a (kdr) - Pokud se politici zachovají při jednání o novém volebním zákonu, který má umožnit hlasování krajanům v zahraničí, podle přísloví "košile bližší než kabát", pak novelu shodí ze stolu. Přesně by tak vyhověli požadavku většiny voličů. Ti totiž v naprosté většině po hlasech z ciziny nijak netouží. "Jen osmnáct lidí ze sta zastává názor, že krajané by měli mít možnost o složení sněmovny a Senátu také rozhodovat. Rozhodně pro je sedm procent lidí," uvedl autor výzkumu IVVM Ján Mišovič. Za krajany institut označil jednak lidi s českým občanstvím, kteří žijí trvale za hranicemi, jednak ty, kteří se hlásí k českému původu. Hlasování ve volbách by nový zákon, pokud jej poslanci schválí, umožnil jen první skupině. Z výsledků výzkumu je zřejmé, že vztah ke krajanským komunitám veřejnost od posledního šetření v roce 1993 nijak zásadně nemění. Na jednu stranu si lidé pořád nepřejí, aby krajané zasahovali do politiky, ovšem stálých sedmdesát procent z nich chce o krajanech vědět více. Zároveň stejný počet lidí žádá, aby s krajany republika navázala mnohem bližší kontakty. "Je vidět, že se za pět let mezi republikou a krajany neudálo nic, co by tomuto vztahu výrazně pomohlo," soudí Mišovič.

Aja Bufka, Los Angeles

Vratislav Kuska

Je mozne, aby CR se dostala v kratke dobe na uroven Rakouska v prijmech z turistiky? Je, pri podpore vlady (propagace zeme) a uplatneni ucinnych marketingovych metod (propagace a prodej jednotlivych nabidek).

Nejefektivnejsi by bylo uplatnit jak nejuspesnejsi metody propagace Rakouska ve svete, tak nejnovejsi poznatky americkeho marketingu, jehoz globalni vysledky neustale potvrzuji, jak je vysoce efektivni.

Čtenářské reakce na esej Petra Očka

Pravda bude daleko jednodušší

Tomáš Pecina

Pane Culiku,

ja mam takovy pocit, ze pravda bude daleko jednodussi, nez ji pan Ocko predklada:

Havel analyzoval brilantne to, co sam velmi dobre poznal, tj. totalitarismus.

Kdyz svoje tehdejsi dedukce aplikuje na posttotalitni spolecnost, ukazuje se, ze jen extrapoluje vysledky sve predchozi analyzy a skutecnemu fungovani demokracie nerozumi.

Stanovi si urcity cilovy stav (napr. obcanskou spolecnost), ale nezna mechanismus, jak k takovemu cili dospet.

A co je nejnicivejsi, misto, aby si to priznal, ukazuje na nepritele tam, kde neni, a podporuje prave ty, kdo k 'mravni krizi' nejvic prispivaji.

Ale je to jen muj soukromy nazor a treba se mylim.

Ukaze to cas.

Zdravi,

T.P.

Marie Lipoldová

Vazeny pane Culiku,

dovolte par poznamek k textu Petra Ocka. Myslim, ze autor uvadi mnoha zavadejici zjednoduseni. Byla by mi celkem lhostejna, kdyby se v ruznych mediich podobne nazory neobjevovaly dnes a denne.

Nevim, proc se autor stale ohani "technickym" pristupem k svetu, technokratickymi organizacemi a determinovatelnymi vztahy.

Podobne konstrukce existuji jen v dile Maxe Webera (v ciste podobe tato schemata nefungovala nikdy), jeho nasledovniku, pripadne u ceskych ekonomu a politologu.

Ve skutecnosti spolecnost funguje na zaklade STOCHASTICKYCH (náhodných, JČ) zakonu. Totez plati o zakonech prirodnich (a asi i technickych) ved.

"racionalni chovani ekonomickych subjektu"

"faktory, ktere ovlivnuji chovani lidi ekonomicky "neracionalnim zpusobem"...mizi v globalnim meritku"

To muze platit pouze nekdy, v mnohych pripadech dochazi k nezamyslenym dusledkum a "neracionalita" nemizi, nybrz muze i narustat.

"dusledkem globalizace je nivelizace kultur"

"Nivelizace lidstva ekonomickou racionalitou plyne tedy primo z ekonomickych zakonu".

Jak kdy. Kazda akce vyvolava reakci a nekdy muze globalizace naopak vyvolavat opacne ucinky - obranu narodnich kultur a vzrust nacionalismu.

"Ovsem pojem normalni by asi vetsina lidi v souvislosti se svym zivotnim stylem neakceptovala, protoze svym vyznamem odkazuje k jiste vsednosti a obycejnosti."

Proc? Nevadi mi, ze jsem vsedni a obycejna.

"v nasi zemi je snaha zarazovat se a byt v kazde kategorii jednoznacne zarazen velmi silna"

Nemyslim si to. Podle pruzkumu se vetsina lidi radi k politickemu stredu.

"V roce 1997 nahradil ideologii konzumni zpusob zivota."

Ten uz tady byl za Husaka.

"Chronicka neschopnost tradicnich demokracii celit nasili a totalite"

Znate neco lepsiho, nez "tradicni", i kdyz neidealni demokracie? Ty "jine" spolecnosti nasili a totalite tez neceli.

"Samoorganizace autentickych spolecenstvi"

Ma to hacky:

a) i v neformalnich spolecenstvich vznika casem hierarchie

b) v byrokraticky organizovanem svete mohou prezit pouze s velkymi tezkostmi

c) spolecnosti zalozene na "lidskych" (tedy asi emocnich) vazbach jsou mnohem mene stabilni.

Navody k obrode mi pripadaji velmi nerealisticke. Priklonila bych se radeji k poradnym zakonum, ktere navrhuje Andrew Stroehlein. Celkove reseni problemu globalizace nevidim. Prave kvuli tem ruznym predvidatelnym i nepredvidatelnym dusledkum soucasneho vyvoje.

M.L.

PS Andrew Stroehlein je na rozdil od nasich ruznych elitnich politologu (Pehe a spol.) skutecny demokrat. Osobne se necitim urazena, kdyz me nekdo nazve provincni plebejkou (je to pouze konstatovani faktu), ale jeho nazory jsou ve spolecnosti, kde jsou prosti lide nazyvani luzou (viz Kroupa, Ledvinka a jini), velmi osvezujici.

Jiří Jírovec

Precetl jsem si esej Petra Ocka a vepsal nekolik poznamek do jejiho textu. Musim pripustit, ze nejsem natolik scetly, abych dostatecne jasne videl kde konci originalni myslenka a zacina kompilace. Muj dojem je, ze se o vecech skutecne uvazuje.

Mozna, ze jeho text vznikl jako rocnikova prace a ze "vyjit z Havla" bylo v jejim zadani. To je skoda, protoze by bylo daleko zajimavejsi, kdyby Petr Ocko napsal jak se svet jevi jemu a k Havlovi ci komukoli jinemu se propracoval jaksi z druhe strany.

Mne se Havel cte tezko a tak ho nijak zvlast nevyhledavam. Nejsem si zcela jist, ze jeho uvaha "ma opravdu velkou relevanci k nasi soucasne situaci", jak Petr Ocko uvadi ve svem pruvodnim dopisu.

JJ.

Původní text Petr Očka jsem zkrátil, uvádím (kurzívou) jen odstavce, na něž reaguje Jiří Jírovec svými komentáři. JČ

Klasicka totalita byla aplikovana mocensky shora - technokraticka spolecnost je dnes organizovana jinak

"Klasicka" totalita byla aplikovana vicemene mocensky "shora", kdyz ruznymi propagacnimi cestami byla vetsinou (komunisticka) ideologie zafixovana do vedomi velke casti spolecnosti, coz umoznilo ve jmenu teto ideologie casto pomerne snadno prevzit moc a reorganizovat system fungovani spolecnosti, ve vetsine pripadu jiz prakticky nezvratnym zpusobem.

JJ: Kdyz se vynecha slovo "komunisticka" tak to same plati i pro soucasne zmeny ve svete.

Z pohledu nadnarodni spolecnosti vyrabejici pro miliony lidi po celem svete nejsou odlisnosti v preferencich lidi jako jednotlivcu prakticky vubec dulezite - divaji se (a pro sve vlastni preziti na trhu se tak musi divat) na sve spotrebitele jako na  statisticke soubory, pro ktere masove vyrabeji ruzne produkty.

JJ: To, ze se clovek stava soucasti statistickeho souboru je vystizne, ale nedava to moc nadeji do budoucna.

V globalni ekonomice musi firma fungovat podle jasnych pravidel, aby prezila, a  nejdulezitejsim aspektem pro jeji uspech jsou vcasne a jedinecne informace o trznich prilezitostech, jak na vstupu, tak na vystupu (v prodeji).

JJ: To je pravda, ale neodpovida to na otazku, jestli nekdo jiny nez investori globalizaci potrebuje. Stejne plati o nivelizaci kultury a jednotlivce (viz nize).

Dusledkem mezinarodni ekonomicke racionalnosti je nivelizace kultur

Marketingova oddeleni globalne pusobicich spolecnosti maji samozrejme vzhledem k  velikosti firemniho zazemi take pomerne velmi propracovane - tedy pusobive - nastroje sve propagace k masovemu prosazeni vlastnich vyrobku, coz jim velmi ulehcuje existence masmedii. Nivelizace lidstva ekonomickou racionalitou plyne tedy primo z ekonomickych zakonu.

JJ: Je otazkou jestli nejaky ekonomicky zakon muze vyplyvat z lidske blbosti. Presnejsi by asi bylo, ze nivelizace plyne primo z existujicich ekonomickych pravidel, ktera byla "svetu" (pokud se to tak da rict) podstrcena pod zaminkou vseobecneho blaha.

Tato totalitarizace ma nadeji na uspech

Tento zpusob totalitarizace vztahu v lidske spolecnosti ma mnohem vetsi nadeji na uspech z mnoha duvodu: predevsim pomalu (ovsem v dobe prudkeho rozvoje informacnich technologii cim dal rychleji), ale pevne jsou budovany "techniky" pro efektivni globalni fungovani ekonomickych subjektu (zdokonalovani informacnich kanalu, zvysovani dosahu a komplexnejsi sluzby masmedii, zlepsovani dopravnich sluzeb) a na formalni urovni jsou standardizovana pravidla pro chovani a vztahy ekonomickych subjektu ve vetsine zemi na  svete (jednotny zpusob organizovani obchodnich vztahu v trznich ekonomikach).

JJ: To je ale prave to mrzute.

A to je myslim dulezitym aspektem pro uspech tohoto zpusobu totalitarizace lidske spolecnosti: ze si postupne a  prakticky nenasilne (alespon tedy neni nikdo, kdo by mohl poukazat na  to, ze globalizace ma nejakou "osobni" odpovednost za jakekoli nasili) globalne pripravuje determinovane "techniky" urcujici chovani velkych ekonomickych subjektu.

Tedy na rozdil od "klasickeho" nastupu totality zde neni nikdo, kdo by nejdrive prevzal formalne moc a z pozice moci pak totalni vztahy nastolil.

JJ: To je dost sporne. Korporace nastoluji totalni vztahy z pozice moci a to seshora dolu. Moc je formalne v rukou te ktere vlady, ale s tim si nikdo hlavu moc nelame.

A tedy jednotlivy obcan si zvysovani totalitarity vztahu na globalni urovni nema duvod uvedomovat a ve svem kazdodennim zivote ji kolem sebe ani nevidi - koncove prodejni clanky nadnarodnich spolecnosti samozrejme vetsinou v osobnim styku nepristupuji k zakaznikovi jako k polozce statistickeho souboru, ale snazi se splnit jeho individualni prani. Individualni preference jsou ovsem do znacne miry urcovany prostredim, ve kterem zakaznik zije a pokud v dusledku standardizace pravidel bude i toto prostredi konvergovat k jistemu standardu, budou tato "individualni prani" vlastne velmi dobre odhadnutelna.

Zvlaste pokud diky masmediim budou preference a vkus lidi stale dal nivelizovany k urcitemu prototypu - a to presto, ze bude treba reklama casto zduraznovat jedinecnost daneho vyrobku, sluzby, stylu zivota.

JJ: Tyto dva odstavce se ovsem vztahuji na "spotrebitele" s urcitou kupni silou. Ten si globalizaci uvedomi opravdu uvedomi az v okamziku, kdy si vsimne, ze jeho nove Niky slepili nekde v Indonesii. V oblasti "jobu" (pracovnich prilezitosti) si globalizaci, uvedomuje prakticky kazdy - tedy alespon v Severni Americe.

V tom je mozna ono kouzlo konzumni spolecnosti: ze maskuje unifikaci jedinecnosti a tedy unifikuje jedinecnost.

JJ: Dobry bonmot. Kouzlo jak pro koho.

Coz se zda jako paradox, ale myslim, ze prave na tomto paradoxu konzumni spolecnost stoji.

JJ: Mne nikdy nebylo uplne jasne, co ta konzumni spolecnost vlastne je.

Pravdepodobne prirozenou potrebou cloveka je nejak se realizovat, nejak vyniknout. Ale ve svete, kde je mozno v masmediich kazdy den sledovat vysledky konani jinych (at uz realnych ci "zfilmovanych"), kterych vetsina jednotlivcu nemuze v dohlednem horizontu dosahnout, je pravdepodobne, ze rezignuji na vlastni aktivitu, na cilevedomou praci vlastnim smerem, na vlastni zivotni projekt.

Nastesti zde pro vsechny existuje alternativa: moznost si sve vyniknuti "koupit" a to pomerne levne - staci se prizpusobit jistemu stylu, ktery je propagovan jako jedinecny a verit tomu. Vetsinou je to take pomerne malo pracne a vzhledem k standardizaci prostredi je velka sance uspechu, protoze znacna cast spolecnosti zije v podobnem zdani jedinecnosti veci.

JJ: Tahle uvaha je velmi dobra, bohuzel neni jasne, pro koho je stesti, ze se da vyniknuti "koupit".

Zivotni styl je tedy neco, cim pak clovek ukazuje okolnimu svetu, ze necim je, ze necim vynika (ovsem zpusobem, ktery je obecne uznany za vhodny k vyniknuti), ze take patri nekam, kam nepatri vsichni .

Mozna proto, ze je normalni nekam patrit.

Ovsem pojem normalni by asi vetsina lidi v souvislosti se svym zivotnim stylem neakceptovala, protoze svym vyznamem odkazuje k jiste vsednosti a obycejnosti.

JJ: Tahle pasaz mi pripada zmatena.

"Oficialni" zivotni styly a Havluv zelinar

(V této části eseje Očko cituje Havlův text "Moc bezmocných", v němž V.H. analyzuje důvody, proč zelinář umístil do výkladní skříně heslo "Proletáři všech zemí, spojte se". Heslo funguje jako zástupný symbol zelinářovy bojácnosti. Očko srovnává nynější situaci se situací za komunismu: )

Toto bylo psáno jakožto analýza fungování systému, který (při způsobu jakým byl aplikován) měl prakticky v genech popření individuality člověka a udělání z něj "součástky ve stroji" totalitní společnosti, tedy té konečné, ideální společnosti, ve které měly být nakonec uspokojovány všechny lidské potřeby, která měla být maximálně efektivní.

Současný systém fungování společnosti, kdy je každý vlastně svobodný a může teoreticky uplatňovat svou individualitu v plné míře, ale vykazuje, jak již bylo naznačeno, překvapivě mnoho shodných znaků.

JJ: Tohle vsechno je, z meho hlediska, plane filosofovani. To, ze je clovek ted clovek teoreticky svobodny je sice krasne, ale co s tim; navic veci jsou relativni. Zazil jsem situace, kdy nekteri komuniste zavideli nam nestranikum nasi svobodu.

Rozdil je ovsem predevsim v tom, ze zatimco v komunisticke totalite byla potreba dokazovat svou nazorovou "prislusnost" vnejsimi znaky s vedomim pripadnych sankci pri nedostatecnem vykazovani takoveto loajality, je snaha zaradit se do "zivotniho stylu" ve spolecnosti dnesni cinnosti veskrze zcela dobrovolnou a bez vedomi nejakeho principu, ktery by nas k tomu vedl.

JJ: Domnivam se, ze se opomiji jedna vyznamna skutecnost, totiz to, ze dokazovani nazorove prislusnosti nebylo pro vetsinu lidi projevem zivotniho stylu - jinymi slovy, odbyli si prvomajovy pruvod a meli zase do rijna pokoj.

Ideologizace verejnych diskusi byla a je zvlastnim charakteristickym rysem nasi politicke sceny - tedy ideologie nebyla charakteristicka jen pro dobu totalitni, ale myslim, ze prorustala celym obdobim transformace nasi zeme po roce 1989.

Nazory jinak smyslejicich odborniku byly napadany casto z ideologickych pozic, coz zosobnovala casto vyjadrovana "neexistence treti cesty", kde tou jedinou spravnou byla prave ta, kterou razila nase vlada, a jeji odpurci byli tedy oznacovani za nebezpecne "spravnemu demokratickemu vyvoji nasi zeme.

JJ: Tohle vsechno je pouze boj o politickou moc. Ceske specifikum zrejme bylo v tom, ze ze vseho couhala politika jako slama z bot, jak rikaval Werich.

A byl zde jeste jeden dulezity aspekt nasi transformace - ten by se dal charakterizovat jako "ideologie ceske vyjimecnosti", ceskeho premiantstvi, ktera dlouho drzela sebevedomi nasi spolecnosti na  vysoke urovni

JJ: Kde se vzalo sebevedomi v dobe "postkomunistickeho marasmu" je u boha.

Tato ideologie byla velmi silna a jeji dozvuky stale zpusobuji pomerne silne turbulence v nasi spolecnosti. Myslim, ze takoveto ideologicke pojeti politiky melo v nasi spolecnosti takovy uspech predevsim proto, ze vice nez ctyricet let, kdy lide byli nuceni zit pod tlakem silne nivelizujiciho systemu, natolik vykorenilo vlastni sebevedomi a  vlastni odpovednost z lidi jako individualit, ze urcitou zastresujici ideologii, ktera by zaplnila to prazdne misto proste spolecnost potrebovala.

JJ: Tahle interpretace je velmi pochybna. Troufam si rict, ze vetsina lidi si "za socialismu" zachovala vlastni sebevedomi i odpovednost za to co dela. Vliv onech nivelizujicich tlaku byl do znacne miry eliminovan tim, ze to nebyly tlaky existencni. Kunderova "Nesnesitelna lehkost byti" to vystihuje velmi presne. Hlavni hrdina byl sice postupne spolecenskymi tlaky posunovan z mista na misto (geograficky i pracovne) ale porad zil svuj neznivelizovany zivot - v kazde etape se od tech tlaku odisoloval.

Schopnost autenticke existence byla dosti zasadne potlacena a lide casto zili tim, co prinasela nova ideologie, hlavne snad proto, ze to bylo povazovano za spravne .

Ackoli nas jiz ted system nenuti byt "soucastkou ve stroji", jsme svobodni, jsou stereotypy chovani lidi ve spolecnosti casto paralelou tech, ktere byly typicke pro spolecnost totalitni. Dostali jsme se prave tam, kam Vaclav Havel predpokladal, ze dojdeme, pokud budeme spolehat na  "osvedcenou" formu realizace parlamentni demokracie, jak je obvykla v zapadnich demokraciich, s tim, ze jsme na tom o to hure, ze veskere tradicni hodnoty, jimiz se vyznacovala nase spolecnost minimalne do zacatku druhe svetove valky , byly predevsim v ramci nastupu nove komunisticke spolecnosti prakticky zcela vymyceny a - co je mnohem negativnejsi - byl z velke casti vymycen smysl pro odpovednost a  sebevedomi z lidi jako individualit.

JJ: Tohle asi rovnez neni uplne pravda. V novem systemu existuji existencni tlaky, ktere mohou postupne prekonat ve svych dusledcich i ocekavani sameho Havla. Ceska spolecnost porad zije urcitou setrvacnosti. Az srovna krok se svetem bude mozna opak pravdou - system bude z lidi delat "soucastku ve stroji" a to at chteji nebo ne.

Ztrata tradicnich demokratickych hodnot kvuli komunismu je pouhe klise. Skoda, ze neni vice rozvedena myslenka, kam bychom se byli dostali bez spolehani na "osvedcenou" formu realizace parlamentni demokracie.

Nemohu si odpustit poznamku, ze porad jaksi unika pozornosti, ze existence politickych stran vede velmi casto k systemu vlady jedne strany a ze volic je do dalsich voleb prakticky bezmocny. Navic rozdil mezi stranami nebyva prilis velky. Navic se skutecna moc cim dal tim vic posouva do rukou nadnarodnich spolecnosti. No a aby to nebylo vsechno tak jednoduche, nad vsim vladnou pocitacove programy, ktere presunuji penize vetsinou "nervoznich" investoru z mista na misto zpusobem, ktery velmi casto neguje usili vlad i korporaci.

Pojem "samopohyb" je vyjadrenim toho, jak funguje totalitni system - na ciste "technickem" principu maximalni efektivity bez vazby s "neracionalnimi" aspekty osobnosti cloveka, a proti vsemu, co odporuje principu racionalni ekonomicke kalkulace.

Myslim, ze je jednoduche tomuto "samopohybu" propadnout, ale prave to, ze je clovek schopen se z nej vymanit a organizovat svuj zivot stale novym zpusobem a prichazet s novymi myslenkami, ktere by jako "soucastka stroje" nemohl uskutecnit, z nej dela neco vic nez je jen funkcni mechanismus - autenticky svobodnou existenci.

JJ: Tady mozna stalo za rozvedeni, do jake miry Havel propadl "samopohybu" a pokud se alespon castecne ubranil, co udelal proto, aby si i jeho spoluobcane pomohli k "autenticky svobodne existenci". (Neni to strasny vyraz ?)

Vaclav Havel v  Moci bezmocnych velmi podrobne popisuje dopady toho, kdyz se clovek prestane chovat jako poslusny stroj a projevi svou individualitu, rozhodne se pro "zivot v pravde".

JJ: Zivot v pravde - to mi zni jako Svedci Jehovovi.

Takove jednani odhali jasne to velke napeti mezi (jak to charakterizuje Havel) intencemi systemu a  intencemi zivota. "Zivot v pravde" v totalitnim systemu znamena vzpouru cloveka proti jeho vnucenemu postaveni a je pokusem znovu se chopit sve vlastni odpovednosti, snahou o autenticky zivot, navratem ke sve vlastni identite, jez se predtim rozplyvala ve vseobjimajicim principu fungovani totalitniho systemu.

JJ: Tohle vypada dobre na papire, ale co takhle nejaky konkretni priklad. Patri do zivota v pravde treba drogy. Americky obcan Kasczynsky (to je ten co prestal byt ve fazi s pokrokem a z lesni chatrce rozesilal dopisove bomby - doufam,ze jsem to jmeno moc nezkomolil) zacal zit ve sve pravde a dopracoval se dozivoti.

Je mozne toto aplikovat i na reseni situace, kdy totalni vztahy pronikaji do naseho zivota z nedohlednych vysin globalni ekonomiky?

Nutnost chopit se vlastni odpovednosti

Myslim, ze do znacne miry zcela jiste ano: zivot v pravde jakozto autenticka lidska existence i v konzumni spolecnosti znamena predevsim nutnost chopit se vlastni odpovednosti a kriticky premyslet o vsech intencich systemu fungovani spolecnosti a odmitnout ty, ktere nejsou vyjadrenim vlastni identity, odmitnout ritualismus ci alibismus.

JJ: Realita je zcela jina. K tomu neco zmenit musi mit clovek moc. Zivot v pravde je tolerovan na urovni Hyde Parku.

Samoorganizace autentickych spolecenstvi

Touto vizi je konstituce autentickych spolecenstvi, jez by vznikala zdola jako vysledek spolecenske samoorganizace a jako takova by stale odrazela autenticke potreby obcanu jako individualit. (...) V nich by lide v maximalni mire participovali na sprave kazde takove komunity a meli tak za nej odpovednost, tj. odpovednost za vysledky spolecne prace. Principy jejich vystavby by mely byt rozmanite a zvenci minimalne regulovane, pricemz rozhodujicim kriteriem by byl aktualni smysl, nikoli tedy pouha norma.

To znamena struktury fungovani neorientovane k "technicke" strance vykonu moci, ale ke smyslu tohoto vykonu; struktury tmelene vice spolecne sdilenym pocitem smysluplnosti urcitych komunit, nez spolecne sdilenymi expanzivnimi ambicemi smerem "ven". (...)

JJ: Cela tahle pasaz je duvodem toho, proc se mi Havel tezko cte. (Navod) zabyvat se malymi veci smerem dovnitr radeji nez "....spolecne sdilenymi expanzivnimi ambicemi smerem ven" prece neni nic viz nez to co jsme delali v dobach realneho socialismu.

Jiří Jírovec