Tak já nevím - aneb Užitečnost zpochybňovacího pohledu
Líčil jsem tuhle studentům, jak se dostali v roce 1948 v Československu komunisté k moci a co následovalo v dalších přibližně osmi letech. Hovořil jsem o převrácení společnosti naruby, o redukci veškerých hodnot na poslušnost a ideologický blábol, o posílání úředníků do výroby a o jmenování dělnických ředitelů ("Strana ti důvěřuje, soudruhu"), o mostrprocesech, Miladě Horákové, vězních v pracovních táborech, o přibližně 250 popravených, o socialistickém realismu v literatuře, o marxismu.
Pohlédla na mě studentka Cassandra a pravila: "Nemohl byste být trochu objektivní? Komunismus existoval v Československu přes čtyřicet let. Přece nemohlo být všechno úplně stoprocentně černé. To by lidi přece čtyřicet let nesnášeli."
(Zmínil jsem se o tom posléze na schůzi katedry kolegyni, Polce, co učí polskou literaturu, náhodou seděla vedla mne. Reagovala: "Jesus." (Pro krista pána.) )
"Je správné, Cassandro," řekl jsem, že zpochybňujete to, co říkám, a hledáte v tom díry. Musím vás přesvědčit jinak a pevněji, že to, co se dělo v Československu v padesátých letech, bylo opravdu dost černé. Co na tom bylo dobrého? Jedině, že to byl to výborný strašák pro Západ, a tak se ve strachu před komunismem, který neinformovaní občané na Západě mnohdy považovali za jakýsi dělnický ráj, musely západní společnosti do značné míry "zesociálnědemokratizovat", otupit ostré hroty tvrdé tržní společnosti. Což bylo dobré pro lidi na Západě. Kdyby ovšem lidi na Západě věděli, že v Sovětském bloku žádný ráj dělníků neexistoval, že osoby, které z tohoto "ráje" unikli, by byly vděčny za přijetí i v tom nejtvrdším kapitalismu, vůbec by se Západ nemusel obtěžovat žádné sociální reformy zavádět."
Kritizoval jsem studentku posléze takto: "Vy děti vyrostlé v demokracii si nedovedete představit, že by mohl nějaký režim existovat, aniž by to byla vůle lidu. Vy si myslíte, že i diktatury jsou vlastně demokracie, a kdyby se občanům, kteří v nich žijí, opravdu nelíbily, tak by je svrhly. Ono to tak ale nefunguje. Komunismus v Československu skutečně nešlo svrhnout. Režim Saddáma Husajna v Iráku skutečně nejde svrhnout. Mnohé režimy neexistují z vůle lidu, věřte mi to."
Možná jsem to trochu přehnal. V komunismu opravdu nebylo všechno stroprocentně černé. Vysokou životní úroveň lidi nutně neměli, ale měli svoje jisté. Když drželi pusu, jezdili na rekreace ROH, do zotavoven, v sedmdesátých letech postavil Husák v Praze Metro, na jehož dostavbu hlavní město dnes už prý nemá peníze...
Jde mi o toto, psal jsem o tom už několikrát. Je náš pohled vždycky stoprocentně legitimní? Jsou pohledy lidí odjinud užitečné, protože nás vedou k zpochybňování našeho stereotypního vidění na věci kolem sebe, ale mohou někdy být tyto "pohledy odjinud" až příliš extrémní a nakonec neodhalovat nic? Není ale takový postoj nedůvěřivosti výrazem bigotnosti?
Nemá studentka Cassandra obecně pravdu? Nic přece není stoprocentně černé ani stoprocentně bílé, a tak to musí platit i o československé komunistické totalitě. Ne?
Independent o české socialisticko-realistické umělkyni
Deník Independent otiskl 25. ledna ve své sobotní barevné příloze dvoustránkovou reportáž o Ireně Sedlecké, původem z Čech. Kdo to je? Reportáž začíná takto:
"Mladá česká sochařka, Irena Sedlecká, byla jednou ze skupiny umělců, kterou vyzvali začátkem padesátých let, aby vyzdobila střechu Leninova muzea v Praze hrdinskými sochami. O čtyřicet let později nalezla Sedlecká tyto sochy na tržišti architektonických objektů v anglickém hrabství Surrey. Za díla, za něž v padesátých letech obdržela jen standartní honorář, nyní zájemci platí až 40 000 liber (2,2 milióny Kč) za kus.
Dnes je Sedlecké 69 let a pronajímá si studio na zanedbaném průmyslovém pozemku v městě Watfordu. Vyrábí tam na objednávku bronzy herců,. zpěváků (například vyrobila sochu Freddie Mercuryho pro jeho nakladatelství jako posmrtný hold), hudebníků a televizních osobností. Třímetrová socha Freddie Mercuryho stojí nyní naž ženevským jezerem v Montreux. Začíná se stávat svatyní."
Po válce studovala Irena Sedlecká v Praze na AMU. Bavila jí sochařina. S Rusy přišel socialisticko-realistický styl. Irena a její učitelé ho rychle přijali. "Viděla jsem, že od soukromých sběratelů nebude možno vydělávat. Jediným zákazníkem byl stát. Považoval sochaře za dobré propagandisty."
Článek v Independentu pokračuje: "Během studené války, se tato monumentální díla, plná idejí o důstojnosti práce a proletářské odvahy, stávala terčem západní protikomunistické propagandy. Ale pro Irenu byl socialistický realismus technikou, která osvobodila její tvůrčí síly. "Byli jsme šťastni, že můžeme zobrazovat život. Dělali jsme díla, která hovořila o válce, oslavovala armádu, dělnickou třídu, která budovala zemi. Bylo přirozené přizpůsobit se novému stylu - přímo jsme jím žili."
Sedlecká dostala za úkol vytvořit památník obětem fašismu - který ještě stojí ve Velkém Meziříčí, a pomník Julia Fučíka v Plzni. S kolegy Sváťou Hajerovou a Ludwigem Kodymem, jejím prvním mužem, vypracovali celou řadu "prestižních projektů", včetně několika reliéfů pro Leninovo muzeum v Praze. Sedlecká v konkursu zvítězila tím, že mezi hvězdy marxistického nebe umístila podoby městských stranických fukcionářů, kteří o zakázce rozhodovali.
A teď to, co mě na článku v Independentu docela rozčílilo:
"Dnes, když už jsou předsudky studené války tytam, i v neupraveném prostředí venkovského dvora, jsou socialisticko-realistické sochy Ireny Sedlecké skutečně monumentální. Září z nich nadšení, které symbolizuje obrovskou naději padesátých let."
Je skutečně možné, že umělecký kritik Independentu nevidí, že socialisticko-realistická díla jsou manipulativním, primitivním kýčem, idealizovanou hloupostí, podobně jako oficiální "umělecká" propaganda jiných totalitních kultur, nacismu, režimu Saddáma Husajna?
Anebo mají "nezávislí", mimo kulturní povědomí střední a východní Evropy fungující, západní kritikové pravdu a, jak by řekla studentka Cassandra, "my bychom se měli snažit být trochu objektivní"?
Jak se dostaly sochy ze střechy Leninova muzea do Británie? V roce 1991 je přivezl obchodník s uměleckými předměty Drummond Shaw. Zabránil tomu, aby byly zničeny shozením ze střechy pražského Leninova muzea. Je přesvědčen, že mají obrovskou uměleckou hodnotu. A opravdu: každou sochu prodává za 40 000 liber. Odráží to jeho přesvědčení, že existuje pro socialisticko-realistická díla z Východu na Západě nový trh.
Takže jak to všechno je? Někteří levicoví glasgowští umělci, kteří nepoznali komunismu, flirtovali za vlády Margaret Thatcherové taky se socialistickým realismem. Ten styl prostě pro lidi na Západě nemá takové významy, jako má pro nás.
Kdo má pravdu?
PS. Irena Sedlecká se usadila v Británii v roce 1966 jako osmatřicetiletá. V roce 1968 se chtěla vrátit do Prahy, ale rozmyslela si to v důsledku sovětské invaze. Její druhý manžel, pediatr, v Británii zůstat odmítl, a tak se s ním rozešla. Nyní žije s třetím manželem, sochařem Frantou Bělským, autorem sochy lorda Mountbattena, která stojí v Horseguarde Parade ve středu Londýna.
JČ
