Mají televizní pořady, zabývající se politickými tématy, využívat telefonního hlasování diváků?
Diskuse pokračuje dopisem Nikolaje Savického z České televize. Předchozí část diskuse, viz BL z 23. ledna 1997. K dopisu N.S. se stručně vyjádřím v příštím vydání BL. JČ)
Vážený pane,
položil jste mi v pátek 23. ledna 1998 v Britských listech tři otázky, dovolte mi tedy, abych na ně odpověděl. Předtím bych však rád uvedl na pravou míru jednu mylnou premisu, z níž opakovaně vycházíte. Umožní mi to zkrátit a zjednodušit odpovědi na Vaše otázky.
Hned dvakrát ve třech krátkých odstavcích charakterizujete Arénu jako "seriózní politickou publicistiku", respektive jako "seriózní politický a publicistický pořad veřejnoprávní televize". Problém je v tom, že Aréna na tuto roli neaspiruje. Objednávka České televize ji definuje takto: "Publicisticky diskusní pořad, spektakulární formou a divácky přitažlivý jakýmkoliv aktuálním tématem, které právě hýbe veřejností, atraktivními hosty, dramatičností spontánní vyměny názorů, zasvěceností, poučeností a pohotovostí moderátora, živou spoluúčastí zaangažovaného auditoria ve studiu i prvkem hry, vnášeným sem telefonickým hlasováním". Slova "seriózní politický" v této definici nenacházím.Škála témat Arény je přitom nesmírně široká; dovolte mi několik příkladů z nedávné minulosti: složení národního hokejového týmu, korupce fotbalových rozhodčích, léčitelé a jejich schopnost skutečně pomoci nemocným, právo tzv. alternativních věd na to být nazývány vědami, vegetariánství versus jedlíci masa atd. Je vžak pochopitelné, že stane-li se vstup České republiky do NATO žhavym tématem, objeví se mezi tématy Arény rovněž.
Aréna nedeklaruje svůj charakter pouze prostřednictvím nějaké interní definice; to by bylo poněkud málo. Má řadu atributů, které pro diváky přesně charakterizují její formát nebo (chcete-li) žánr. Jde o nezaměnitelné rysy, počínající grafikou, založenou na symbolice "terče", pokračující přes asymetrické zastoupení diskutujících (řada oponentů, jediný obhájce), jejich postavení ve studiu (oponenti stojí, obhájce sedí ve středu stylizovaného terče), až po přítomnost tleskajícího a pískajícího publika (které je navíc usazeno za zády oponentů a tím je opticky a psychologicky zvýhodňuje) atd. Všechny tyto znaky upozorňují diváka, že jde o hru s jistými danými pravidly; telefonické hlasování k těmto pravidlům patří. Běžny divák vnímá tyto signály automaticky naprosto jednoznačně, aniž by je analyzoval. U člověka, který se profesionálně věnuje médiím, mne však překvapuje, že tyto charakteristické znaky formátu nevnímá a není schopen je identifikovat.
Musím zdůraznit, že Česká televize výsledky telefonického hlasování v Aréně nikdy nepředkládala a nepředkládá jako výsledky seriózního výzkumu veřejného mínění, v jiných pořadech je nepublikovala a nepublikuje a nedává svolení k jejich publikování v jiných médiích. Naopak: před začátkem Arény i po jejím skončení upozorňuje moderátor na to, že jde o poměr názorů těch diváků příslušného pořadu, kteří se během něj dovolali na hlasovací zařízení. Kromě toho Česká televize opakovaně vysílá vysvětlující spot, o němž jsem se zmínil v příspěvku, na nějž svými otázkami reagujete. V souvislosti s tím musím konstatovat, že Česká televize neporužuje ani české právní normy, ale ani Vámi citované směrnice BBC (které jsou pro nás nepochybně inspirativní, leč nikoliv závazné), neboť nevyužívá telefonické hlasování "jako prostředek pro získávání seriózních informací o politické podpoře pro určitou stranu" a v žádném případě nevytváří dojem, že takto získané údaje "mají hlubší význam".
K jednotlivým dotazům (detaily a hodnotící výrazy otázek pro úsporu místa vynechávám):
1) Proč Aréna telefonické hlasování obsahuje? Je takovy formát vhodný pro seriózní politickou publicistiku?
Aréna telefonické hlasování obsahuje, protože je součástí promyšleného formátu televizního pořadu; je na něm do velké míry postavena. Aréna neaspiruje na to, být "seriózní politickou publicistikou" a z jejích formálních znaků je to na první pohled patrné. Neexistuje však žádný důvod, proč z ní politická témata s výjimkou období předvolebních kampaní vylučovat.
2) Jste přesvědčen, že mají být seriózní politické a publicistické pořady veřejnoprávní televize založeny na HERNÍM PRINCIPU?
Domnívám se, že televize veřejné služby (mám tento termín raději než slovní spojení "veřejnoprávní televize") má nabízet širokou škálu publicistickych pořadů všeho druhu s vyjimkou vysloveného bulváru. Do jejího vysílání tedy patří právě tak velmi seriózní DEBATA, stejně jako hravější a většinou dramatičtější Aréna. Konkrétní podoba této škály samozřejmě nabízí velmi zajímavé téma pro odbornou diskusi, ale myslím si, že její základní skladebné prvky Česká televize dlouhodobě poskytuje.
Nevidím vžak nic zavádějícího na tom, spojovat politiku a hru. Už v roce 1938 dokázal slavny nizozemský historik a filosof Johan Huizinga ve 12. kapitole své proslulé knihy HOMO LUDENS, že parlamentní demokracie v Anglii, ve Spojených státech i ve Francii "v podstatných rysech odpovídají normám hry". Konstatuje, že "je to nikdy nekončící zápas, v jehož rámci se určití matadoři snaží dát si navzájem mat, bez újmy na zájmech země, jíž takto slouží s plnou vážností".
Politická krize mimochodem podle Huizingy začíná tam, kde partikulární zájmy převládnou nad duchem hry: "Pod pojem hry můžeme bezpochyby zahrnout chování početných politických stran, které z velké části zastupovaly osobní a skupinové zájmy obyvatelstva a opakovanými pády vlád dlouho vystavovaly zemi nebezpečným krizím, což bylo v protikladu k zájmům státu. Do očí bijící záměr dosáhnout výhody pro celou skupinu nebo pro sebe, příznačný pro toto stranictví, vžak nevyhovuje pravé povaze hry". Pro zahraniční politiku shledává Huizinga platnost stejnych zásad: "Výslovné konstatování principu Pacta sunt servanda zahrnuje ve skutečnosti přiznání, že integrita systému (mezinárodního práva a dohod - pozn. N.S.) spočívá jen na dobré vůli k vzájemné hře. Stačí, aby jedna strana ustoupila od pravidel hry, a celý systém mezinárodního práva se zhroutí - byť jen přechodně -, nebo musí byt provinilec vyloučen ze společenství pro porušení hry." Huizingu cituji jen jako nejslavnějšího představitele této teorie, která ve svych základních rysech nebyla, pokud vím, nikdy vyznamně zpochybněna. Proč by tedy média v zemi s fungující parlamentní demokracií neměla na herní princip v politickych otázkách přistupovat? Jde o dodržování pravidel, nikoli o potlačení hry.
3. Proč spojujete poukaz na závažný problém v BL s psaním českých listů, jako je Špígl či Haló noviny? Nečiní to čeští politikové častěji, že když jim někdo položí nepříjemnou otázku, bagatelizují ji, že je bulvární?
Nejsem politik a otázky na Arénu nepokládám za nepříjemné; otázku telefonického hlasování v Aréně navíc nepovažuji za závažný problém. Moje zmínka o obou listech, které nejsou bulvární v pravém slova smyslu, ale reprezentují extrémní názory přívrženců krajně levicové a krajně pravicové strany, vychází ze zkušenosti, kterou jsem však ochoten a schopen doložit solidní kvantitativní analýzou. Pouze tyto dva listy totiž ve snaze využívat nejen skutečné problémy, ale také jakýkoliv pseudoproblém, který jsou schopny objevit, vytrvale komentují hlasování v Aréně tím, že otiskují názory čtenářů na jeho údajné falšování. Česká televize soustavně upozorňuje na to, že toto hlasování není vyzkumem veřejného mínění ani anketou, respektující sociodemografické složení společnosti. Seriózní (nebo alespoň o serióznost usilující) periodika se proto k tomuto tématu nevyjadřují, nepřikládajíce mu vyznam. Dokonce ani redaktoři "světového deníku Špígl" se pak neodvažují vyjádřit sami za sebe, nebož vědí, že by se zesměšňovali, a tak raději nastrkují dopisy čtenářů. Proto mne útok Britských listů poněkud překvapil.
V Praze 25. ledna 1998
