"Státní pohřeb" pro nejpodivnějšího aktivistu v britském parlamentu
Život Roberta Andrewse, napsal deník Guardian v minulých dnech, byl svým způsobem eposem soustředěného úsilí. Kdyby ale býval neměl přátele, asi by na něho svět vzpomínal - pokud by na něho vůbec vzpomínal - jen jako na blázna.
Smůla v Andrewsově životě způsobila, že se stal jedním z řady osamělých, poněkud posedlých občanů, kteří obtěžují úřady snahou prosadit odstranění různých nepříliš známých a možná většinou neodstranitelných křivd.
Andrews trávil po dobu posledních pětatřiceti let každý den v britské Dolní sněmovně. Zažil osm britských premiérů, nedosáhl však ničeho. Zemřel jako jeden ze sta britských bezdomovců, kteří ukončí svůj život každoročně na londýnských ulicích. Jeho život skončil loni na Boží Hod vánoční na náměstí Piccadilly Circus. Andrewsovi bylo 77 let.
Přesto však se v lednu dostalo Andrewsovi od členů britského parlamentu nejvyšší pocty. 14. února se na jeho památku konaly zvláštní bohoslužby v jednom z nejkrásnějších kostelů ve středu Londýna, v kostele St. Martin-in-the-Fields.
Oslavné projevy na počest Roberta Andrewse trvaly o půlhodiny déle, než bylo plánováno. V kostele se totiž utvořila fronta více než padesáti osob, kteří chtěli na Andrewsovu počest promluvit. Projevy na jeho památku byly plné sympatií a často otevřených emocí.
V kostele na Andrewsovu počest promluvili bývalý předseda Dolní sněmovny Lord Weatherhill, bývalá dlouholetá konzervativní poslankyně, nyní baronka Nicholsonová, poslanci Peter Bottomley, Gwynneth Dunwoody, Michael Alison a další, celá řada nynějších i bývalých zaměstnanců britského parlamentu, pracovníci organizací, kteří rozdávají v londýnských ulicích bezdomovcům polévku, a několik bezdomovců.
Andrews bojoval v druhé světové válce u Dunkirku, po válce sloužil v britském letectvu jako odborník na elektroniku a až do doby, kdy mu bylo čtyřicet let, žil v předměstském domku s manželkou a třemi dětmi.
Pak ho v roce 1962 propustili z technického učiliště v Southallu v jižním Londýně. Prý si stěžoval, že v té škole došlo k podvodům při určitých zkouškách. To ho úplně vykolejilo.
Od té doby začal Andrews využívat svého práva, jaké má v Británii každý občan, sedět denně v ústřední hale Dolní sněmovny a podávat vládě a královně petice, žádající o zrušení nespravedlivého propuštění či o odškodné.
První britský ministerský předseda, kterého Andrews znal, ho během doby začal zdravit, kdykoliv ho v parlamentě potkal. Lord Weatherhill, předseda britského parlamentu v letech 1983 - 1992, zval Andrewse na sherry. Jedna královnina komorná poznamenala: "Vždycky se velmi těšíme, že dostaneme od pana Andrewse dopis."
Andrewsovy petice byly vskutku tak graciézní a vzorně vypracované, jaké bylo jeho vystupování. Během let se jeho zájem rozšířil a petice se týkaly britské obranné politiky, sovětské hrozby, a Blízkého východu.
"Robert mě informoval o Saddámu Husajnovi a věděl daleko více, než jsem věděla já," konstatovala baronka Nicholsonová, která se v poslední době často zasazuje o osud iráckých občanů a Kurdů, utlačovaných Saddámem Husajnem.
Mimo parlament byl pro Roberta Andrewse život složitější. Jeho soustředěnost a neústupnost vedly k tomu, že se mu rozpadla rodina. Po dobu více než 30 let přespával Robert Andrews u domovních vchodů na londýnské ulici Strand. Odmítl přijmout postel v ubytovně pro bezdomovce, protože se obával, že by to ohrozilo jeho žádost o odškodnění za nespravedlivé propuštění.
Poslanec Tony Benn o Andrewsovi řekl: "On byl vlastně dost zmatený a dezorientovaný. Jenže to není u lidí, kteří vystupují v parlamentě, zase tak neobvyklé."
