Podle mého selského rozumu
Ve čtvrtek 8. ledna uveřejnil Václav Bělohradský v příloze Salón deníku Právo svou úvahu o vlivu jazyka na naše vnímání a hodnocení skutečnosti (Jazykový bolševismus a naše nynější krize). Netroufam si polemizovat s uznavaným filosofem o základní myšlence této úvahy, zdá se mi naopak velmi rozumná a ve shodě se skutečností. Nemohu ale souhlasit se dvěma argumenty, které Václav Bělohradský použil pro zdůvodnění svého názoru.
První důvod je stav hospodářství. Věřím panu Bělohradskému že české hospodářství je na tom podle měřítek EU, lépe než třeba maorské. Jen bych dodal - doposud a zatím. Pokusím se to doložit nyní věcně.
V první vlně kupónové privatizace připadl na jednoho DIKa majetek ve výši přibližně dvacet sedm tisíc korun, v druhé vlně přibližně sedmnáct tisíc. Po započtení vlivu inflace by se tedy měla současná hodnota tohoto majetku blížit osmdesáti tisícům. Akciový majetek musí také přinášet dividendy, jinak by přeci neměl smysl. Výnos akcie musí být smozřejmě nad úrovní inflace. Nemohli jsme jistě chcít, aby byl nad úrovní inflace o tolik, kolik je toto zhodnocení třeba v EU. I tak mi ale vychází, že dividendy z tohoto majetku mají vynést standardnmu DIKovi minimálěn asi deset procent průměrné čisté mzdy.
V době kupónové privatizace se dalo odhadovat, že kdo bude do odchodu do důchodu pracovat ještě patnáct až dvacet let a celou dobu bude výnos z akcií ukládat do nějaké formy důchodového pojištění, ten potom, srovnatelně se systémy takového pojištění ve fungujících ekonomikách, bude moci očekávat nadlepšení své penze o téměř dvacet procet průměrné mzdy po dobu sedmi a deseti let očekávaného dožití.
Skutečný stav je ovšem poněkud jiný, než takováto předběžná kalkulace. Hodnota majetka z kupónové privatizace na jednoho DIKa je dnes jen desetinou hodnoty očekávané, výnos z dividend je nulový, očekávání důchodového přilepšení je v ... Ano, přesně tam. Nemyslím, že jsem do kupónové privatizace investoval jen ty dvě tisícikoruny, jak se mne snažila přesvědčit reklama některých fondů. Investoval jsem do ní to, co mi socialistický stát sebral na nadměrných daních za těch dvacet čtyři let, co jsem v něm pracoval a platil daně. Investoval jsem celý svůj podíl na přibližně jedné třetině národního majetku. Hodnotil by pan Bělohradský skutečně jako úspěšný akciový podnik, který za pět, šest let nejenže nevyplatil dividendy, ale ztratil devadesát procent své hodnoty? Byl by pan Bělohradský tak spokojen s takovým hospodařením, kdyby od jeho výsledků odvozoval výši i své penze? Domnívám se, že nikoliv.
Druhý důvod je bydlení. Václav Bělohradský označuje snahu bránit nadměrnému růstu nájmů za levicovou, a v podtextu zavrženíhodnou praktiku. Z čeho chce ovšem dovodit přiměřenou výši nájemného? Z ceny nového bytu? Pokud jsem dobře informován, činí v Evropě měsíční nájemné (velmi přibližně) jedno procento nákladů na postavení bytu nového. U nás to ale představuje dvojnásobek průměrné čisé mzdy. To asi nepůjde.
Měli jsme a máme nemalou část bytového fondu v družstevní formě vlastnictví. Družstevníci platili a platí náklady na bydlení v plné výši. Co bránilo tomu, aby už třeba v devadesátém roce bylo stanoveno nájemné ve státních bytech na úrovni nájemného v družstevních? Zároveň e toto nájemné mohlo stát základem, regulativem nájemného vůbec . Těžko lze něco namítat proti deregulaci cen a nápravě cenových deformací obecně.
Mám ale jisté pochyby a reálném provádění této politiky. Není to náhodou tak, že deregulovat (čti rychle zvyšovat) cenu se dovolá vždy jen ta nejsilnější lobby? Nevznikají tím nové cenové deformace? A nezapomíná se občas na to, že mzda je taky cena?
