Dr. Vodičková: To jistě. Já to mám v rodině taky. Mám v rodině tři slovenské děti. To si nikdo nedovedete představit, co je to za problémy, jedna moje dvacetiletá dcera, která má už ročního chlapečka, si ani nemůže požádat o byt, protože není česká státní občanka. Samozřejmě, že tito lidé nemají volební právo. Přitom se narodila v Čechách, v Čechách byla v dětských domovech, rodiče se tady narodili. Český zákon o občanství je strašně nespravedlivý. Protože ti, kteří byli v té době starší patnácti let a nebyli v dětských domovech, mohli si zvolit v určité lhůtě občanství. Ale tyhle děti, když byli mladší než patnáct let, občanství si zvolit nemohli. Za ně mohli jednat pouze rodiče. Rodiče si občanství zvolili pro sebe a na svoje opuštěné děti si nevzpomněli.

Od začátku jsme se snažili, aby alespoň pro lidi, kteří z nějakých důvodů nemohli nebo nestačili si o občanství zažádat v dané lhůtě, pro tyto děti, většinou jsou to lidi chudší nebo mentálně slabší, aby byla lhůta prodloužena. Když totiž nyní lidi vidí, jaké to má pro ně následky, že nemají české občanství, tak by rádi o občanství nyní zažádali.

Celé to řízení je velmi složité. Vyřizovala jsem to pro jednu svou dceru. Pro jednu moji dceru, je jí teď sedmnáct, jsem podávala žádost v říjnu 1996, nyní za týden má skládat občanství. Je to velký úspěch. Vyžadoval se od ní trestní rejstřík ze Slovenska, i když tam nikdy nežila. Její žádost se také vrátila zpátky, protože tam prý chybělo vyjádření ze slovenského daňového úřadu, zda má žadatelka na Slovensku nějaké nedoplatky, i když je evidentní, že nikdy na Slovensku nežila, když byla v ČR v dětských domovech a pak u mě v pěstounské péči.

Podle poslední novely zákona o českém občanství pokud je dotyčný adoptovaný, má občanství české. Jde spíš o děti, které ještě nejsou adoptované, jsou v předadopční péči, nebo jsou to děti v pěstounské péči. Tam nezáleží tolik na občanství jako na tom, že v ČR nejsou přihlášeni k trvalému pobytu.K trvalému pobytu je v ČR nikdo nepřihlásí, leda cizinecká policie, a ta na to má tak složité řízení, že to musí každého odradit.

Lidí, kteří se na nás obracejí, ti, kteří o nás vědí, kterým my pomáháme, protože jim zastavili všechny dávky, to jsou desítky. Hodně je toho. Někteří si vypůjčují peníze. Nevím, jak to dělají. Někdy si úředníci vykládají zákon nejednotně, takže někomu zastaví všechny dávky, někomu zastaví jen část. Správně ovšem podle znění toho zákona by měli zastavit úplně všechno, včetně všech přídavků na vlastní děti. Mé dceři kvůli tomu nedali ani porodné na její dítě, což je v dnešní době kolem pěti tisíc korun. Jiný člověk si za to alespoň koupí kočár. Je to neobyčejně nespravedlivé.

V zákoně se totiž říká, že jestliže osoba společně posuzovaná, žijící v té rodině, nemá trvalý pobyt, tak celá rodina nemá nárok na sociální dávky.

To dodneška nevím. Už jsem několik novinářů ponoukala, aby vytěžili pana ministra sociálních věcí, dříve Vodičku. Nebo někoho z ministerstva. Proč to bylo do toho zákona zahrnuto. Já fakt nevím. Snažili jsme se, když už vyšla první novela tohoto zákona, aby byla tato vysoce nespravedlivá formulace vypuštěna. Aby dávky dostával ten, kdo je v ČR přihlášen k trvalému pobytu. Když má někoho v rodině, kdo není v  ČR trvale přihlášen, tak ten by řekněme nedostával sociální dávky, ale proč se mají sebrat sociální dávky celé rodině, to opravdu nevím.

My jsme celou dobu atakovali ministerstvo sociálních věcí, pana ministra Vodičku, s kterým jsem měla památný poslední hovor, kdy mi řekl, že si to pěstouni měli sami dávno vyřídit a že jsou to lemplové a když nemají peníze, ať děti neadoptují, a že je dětem v ústavech dobře. Že stejně rodiny na adoptivních dětech vydělávají. Bohužel jsem tam byla jenom já a jeho náměstek pan Jaroslav Dostál.

Tak jsme se obrátili na různé poslance a zatím jediný, u koho jsme uspěli, je sociální demokracie - já jsem se obrátila na pana Grosse. Ten řekl, že je to opravdu problém, že nám dá k ruce poslance, který by vypracoval poslaneckou novelu zákona. Už se to stalo, udělala to poslankyně Orgoniková. Je to její návrh na kompromisní novelu. Neprošlo by, kdybychom chtěli zrušit pasáž o společně posuzovaných osobách. Navrhuje, aby u dětí, které jsou v ČR v náhradní rodinné péči či v ústavní péči se podmínka přihlášení k trvalému pobytu nevyžaduje a u jiných osob, kde by to vedlo k ohrožení jejich výživy anebo výživy jejich dětí, je možno, aby podmínku o posuzování celé rodiny prominul okresní úřad.

To se zeptejte na ministerstvu.

Neprošlo by to. Koaliční poslanci by to zablokovali.

To neudává nikdo. Nikdo to pořádně neví, ale ministerstvo na této podmínce velmi pevně trvá.

Poslanecké novely, aby vůbec měly návrh na schválení v parlamentu, musejí být doporučeny vládou. Takže návrh poslankyně Orgonikové je nyní ve vládě. Už je tam nejmíň čtrnáct dní, možná tři týdny. Oni by to měli do třiceti dnů vrátit sněmovně s vyjádřením. Jestliže to vrátí s vyjádřením kladným, existuje veliká šance, že se to prosadí. Když to bude negativní, tak je šance mizivá.

U poslaneckých novel, samozřejmě. Někdy nebyly poslanecké novely propracované a kolidovalo to s jinými zákony. Protože poslanec nemá k ruce tolik odborníků.

Ale jsou. Ale k poslaneckým návrhům se přistupuje s větší opatrností. Jestliže je opozice ve sněmovně v menšině, předloží-li návrh, který je neprůchodný, je to zbytečná práce. Snažili jsme se domluvit na tom, aby alespoň u těch rodin, které si vezmou domů opuštěné dítě, aby za to nebyly trestány tím, že zůstanou bez prostředků, protože to jsou třeba ženské, které by měly mít jen rodičovský příspěvek. Starají se mnohdy jen o děti, nechodí do práce, a žijí jenom z těch dávek. Ministerstvo jim to sebere a je jim úplně jedno, že mohou umřít hlady.

Za to nese odpovědnost ministerstvo práce a sociálních věcí. My jsme na to mnohokrát upozorňovali. Ale je to nadarmo. Jestliže vám pan ministr řekne to, co jsem citovala, ztratila jsem veškerou chuť s ním jednat. Nemá to cenu, když má takovýto názor.

Ministr Vodička se snažil slovenské děti nejdřív vyexpedovat na Slovensko. Obracela jsem se tedy dopisem i na premiéra Klause a ten mi napsal, že to patří panu Vodičkovi, kterému on plně důvěřuje a že moje příkrá slova nejsou správná, a takové nějaké řeči, a tím to skončilo.

Sdělovací prostředky nám tehdy pomohly. Nakonec na poslední chvíli se odsun dětí na Slovensko nekonal. Ale na ministerstvu práce a sociálních věcí už byly seznamy asi 1200 dětí, které měly jít do dětských domovů na Slovensko, ačkoliv v ČR by se běžně dostaly do rodin. Protože v ČR se malé romské děti dostávají do pěstounské péče. Na Slovensku by stoprocentně zůstaly v ústavech. Hlavně by to bylo těžce nezákonné. My už jsme ze zoufalství podali trestní oznámení na trestný čin zavlečení do ciziny, což by skutečně mohl být. I ve výkladu trestního zákona je, že nezáleží na občanství. Děti se v ČR narodily, jejich rodiče zde žili a odvézt je někam do ciziny bez souhlasu rodičů i dětí, to je trestný čin. Je možné, že i tohle na ně zapůsobilo.

Osm let jsme se snažili o změny ve prospěch dětí, ale koalice nám k tomu nikdy nepomohla. Jediné, co jsme prosadili, a to spíš zásluhou paní Buzkové, která byla v příslušné komisi, a ODA nám pomohla, že osvojené děti nyní mají české státní občanství, od novelizace zákona v roce 1995. Předtím platila nesmyslná úprava, že i když někdo osvojil nezrušitelně dítě, stejně dítě zůstávalo cizí státní příslušník.

Doufáme, že se nám nyní podaří prosadit poslanecký návrh novely od poslankyně Orgonikové. Potíž je, že my nedostaneme odpověď. Ministerstvo práce a sociální věcí s námi odmítá komunikovat. Ale kdyby se novináři zeptali, proč v zákoně existuje ona klauzule, podle níž se odebírají sociální dávky celé rodině, když jeden její příslušník nemá v ČR trvalý pobyt, snad by ministerstvo odpovědět muselo.

Jsme občanské sdružení. Vznikli jsme 2. dubna 1990. Financuje nás veřejnost. Máme členskou základnu a platí se dobrovolné členské příspěvky. Máme přes 5000 členů. Dvakrát ročně pořádáme celonárodní sbírky. To je hlavní zdroj našich příjmů. Největší sbírka je kolem vánoc.

Konto sbírky je 30 55 103 /5100, IPB Praha 4.

Adresa Fondu ohrožených dětí je Praha 1, Na poříčí 6.