Londýnská konference o nacistickém zlatu: téměř tak nepřístupná jako zlato samo
V roce 1930 mělo Německo podstatné zlaté rezervy, v hodnotě 1 miliardy dolarů (všechny uváděné ceny zlata jsou v tehdejších cenách, dnes by byly tyto hodnoty desetkrát vyšší). Pak zlikvidovala německou marku hyperinflace. V polovině roku 1934, rok poté, co se Hitler dostal k moci, mělo Německo zlaté rezervy jen ve výši 55 miliónů dolarů.
Nacisté vyřešili problém svým způsobem. Zakázali německým občanům pod trestem smrti vyměňovat zlato za peníze. Do roku 1938 vydřeli ze svých občanů celkem zlato za 100 miliónů dolarů. Mnoho těchto občanů byli židé. Za pouhý jeden měsíc zbohatlo nacistické Německo o zlato v hodnotě 160 miliónů dolarů, v důsledku včlenění Rakouska do Německa. Podle informací Trojstranné zlaté komise Spojenců bylo prý přibližně 13 tun tohoto zlata, v hodnotě asi 30 miliónů dolarů, rozkradeno.
Okupací Československa získali nacisté zlato v hodnotě dalších přibližně 35 miliónů dolarů. Do roku 1945 nakradli nacisté zlato celkem v hodnotě asi 850 miliónů dolarů. Zlato v hodnotě asi 240 miliónů dolarů bylo nalezeno v solném dole Kaiserode nedaleko německého města Merkers. Byly tam také pytle zlatých plomb, vytlučených ze zubů usmrcených židů. Zlato v hodnotě asi 440 miliónů dolarů skrývaly švýcarské banky. Částečně jím financovaly nacistickou válečnou mašinérii. Část zlata byla odeslána přes Vatikán a iberské diktatory do Latinské Ameriky, kam po válce směřovalo při útěku hodně nacistů.
Před půl stoletím rozdělili Spojenci zlato, nalezené v solném dole Kaiserode, a zlato v hodnotě asi 50 miliónů dolarů, které vrátilo Švýcarsko. Většinu tohoto zlata dostaly evropské ústřední banky. Oběti nedostaly skoro nic.
K této historické nespravedlnosti došlo, protože Komise pro zlato uznávala jen dva druhy nacistického zlata: zlaté rezervy, náležející bankám, a zlaté plomby, zlato neidenfitikovatelných obětí. Komise věděla, že existuje ještě třetí kategorie zlata - totiž zlato, jejichž majitelé ho museli nacistům odevzdat pod hrozbou smrti. Komise však existence tohoto třetího druhu zlata zamlčela.
Světový židovský kongres odhaduje, že celkové množství nacistického zlata vzrostlo z 50 miliónů dolarů v roce 1935 na 900 miliónů dolarů v roce 1945. Z toho bylo 590 miliónů dolarů bankovní zlato, ale 260 miliónů dolarů - 2,6 miliard dolarů v nynějších cenách - bylo zlato odebrané jednotlivým občanům a soukromým podnikům.
Minulý týden se konala v Londýně konference o ztraceném nacistickém zlatě především v důsledku iniciativy britského ministra zahraničních věcí Robina Cooka, který chce napravit dosud nenapravené křivdy, spáchané na obětech nacistického násilí.
Jak však trpce poznamenává britský tisk, konference se konala za zavřenými dveřmi. Archívy Spojenecké komise pro zlato zůstávají dosud také uzavřeny. 140 stránková zpráva britské vlády o tom, jak dopadly nacistické oběti, když žádaly u britské vlády návart ukradeného zlata, zůstává nezveřejněna.
Světový židovský kongres vyzval Švýcarsko, aby vrátil zlato v hodnotě více než 2 miliard dolarů, které pro nacisty Švýcarsko přechovávalo. Jak se asi tvářili švýcarští zástupci na konferenci na obvinění, že nacistům prali jejich špinavé peníze? Novináři to nevědí - konference se konala za zavřenými dveřmi.
Chorvatská delegace přednesla projev, aniž by se zmínila o Ante Paveličovi, šéfovi chorvatské pronacistické vlády, která zavraždila tisíce židů a Srbů v koncentračním táboře v Jasenovaci. Dva vatikánští pozorovatelé seděli na konferenci tři dny mlčky. Donald Kenrick z Mezinárodní romské unie je obvinil jméne zavražděných Romů, že Vatikán přechovával nacistické zlato. (Existuje v tomto ohledu množství důkazů od amerických zpravodajských organizací.)
Rakouksý list Der Standard informoval o práci vídeňského podnikatele Herberta Herzoga, vězněného za války v nacistických koncentračních táborech, který v padesátých letech pečlivě zjistil množství informací o původu nacisty nakradeného zlata a shromáždil je na 22 mikrofilmech, obsahujících snímky více než 700 dokumentů. Z dokumentů zřejmě vyplývá, že Spojenci po válce řádně neodškodnili ty okupované země, které se staly obětí nacistů. Jako jedna ze tří spojeneckých mocností dostala většinu jejich zlata Francie.
Týdeník Observer píše o případu Edity Tausikové, jejíž rodiče prodali v roce 1939 v Praze byt, ve snaze umožnit své dceři a jejímu muži v Anglii nový začátek. Peníze odeslali do Británie do banky Midland Bank, avšak mladá dvojice se už do Británie nedostala.
Bylo to 500 liber, 15 šilinků a 3 pence - pouhých třicet procent původní částky, neboť nacisté při transferu peníze zdanili sedmdesáti procenty.
Dnes by to mělo být přibližně 35000 liber - tedy asi 2 milióny korun. Jenže britská banka se zachovala neobyčejně sprostě. Do roku 1983 se původní částka smrskla na pouhých 440.75 liber. Totiž pouze vklady vyšší než 500 liber měly nárok na úroky a banka si vyhradilo právo odebírat z účtu poplatky na "speciální práci", kterou prý s kontem měla. V dnešních penězích si banka účtovala za udržování tohoto konta 4000 liber, tedy více než 200 000 Kč.
Jednapadesátiletému Michalu Klepetářovi, synovi Edity, ani mnohým jiným obdobným obětím nacistických finančních nespravedlností, britská vláda nijak nepomohla. Klepetář nakonec dostal svých 440 liber v roce 1983 v tuzexových bonech, a to v kursu, výhodném pro tehdejší komunistickou vládu. Klepetářovi si za peníze, původně stržené za prodej celého luxusního pražského bytu, koupili nový nerezový dřez a několik balíčků kávy.
