Žadatelé o asyl: Británie má jen sprosté přijetí pro ty, kteří se bojí

Independent, 29. listopadu 1997

Británie zachází s mnoha žadateli o asyl jako se zločinci, kteří si zasluhují trest i ponížení. Hovořili jsme s těmi, kteří jsou tomuto postoji vystaveni, a kteří ještě doufají, že se snad situace změní

V recepci budovy Campsfield House - za vysokým plotem, na jehož vrcholu jsou dvojité role speciálně ostrého ostnatého drátu - je vyvěšen plakát soukromé hlídačské firmy Group Four, která informuje, jak slušně se její zaměstnanci chovají k zadržovaným přistěhovalcům. Na plakátě je i závazek, že jsou dozorci "zdvořilí, nestranní a netrpí rasovými předsudky".

Je tedy poněkud zvláštní, že tito dozorci soukromé bezpečnostní firmy odpovídají na dotazy zadržovaných přistěhovalců často výrazem "Fuck you," "Jdi do prdele."

Je také podivné, že když se afričtí žadatelé o asyl dotazují, proč jsou vězněni, dostávají se jim odpovědi: "Tohle není země pro černochy."

Campsfield se dostal krátce do palcových titulků tisku, když tam nedávno zadržovaní přistěhovalci uspořádali vzpouru. Podle oficiální verze dokázala tyto "předem připravené nepokoje", že mají zadržovaní přistěhovalci násilné tendence. Ale podle svědectví zadržovaných, nepokoje byly vyvrcholením celé řady provokací od dozorců.

Ať je tomu jakkoliv, účelově postavené vazební středisko - dvoupatrová cihlová budova umístěná nenápadně na konci tiché silnice v hrabství Oxfordshire - nebudí dojem, že by Británie přátelsky vítala cizince. 200 zadržovaných přistěhovalců nespáchalo žádný trestný čin. A přesto jsou jejich návštěvníci podrobováni opakovaným tělesným prohlídkám. Musejí respektovat dlouhý seznam zakázaných předmětů, které se nesmějí do vazebního střediska přinášet. Je to jen malé upozornění, že by se se zadržovanými nezacházelo o moc jinak, i kdyby to byli pašeráci drog anebo zloději.

Oficiálně jsou přistěhovalci zadržování v Campsfieldu (středisko bylo postaveno v roce 1993) proto, že jsou považováni za rizikové přistěhovalce, kteří by mohli v Británii zmizet. Ve skutečnosti je důležitým důvodem existence tohoto vězení, aby odradilo jiné přistěhovalce. Týdně do stojí stovky liber na osobu. Z hlediska britského ministerstva vnitra je to tak: čím více přistěhovalců je možno přesvědčit, že Británie není příjemnou zemí, tím lépe.

Pro některé přistěhovalce by byl návrat do jejich rodné země velmi nebezpeční. Sylvia pochází z kraje Ogoniland v Nigérii. Je to rodný kraj spisovatele Kena Saro-Wiwy, který byl uprostřed mezinárodních protestů v roce 1995 popraven. Oba Sylviini rodiče byli v Nigérii z politických důvodů zavražděni. Její sestra byla znásilněna a ona sama se stala terčem útoku. Politický kontext je zjevný. Několik členů její rodiny bylo politicky aktivní v místním hnutí, které se nelíbilo úřadům. Sylvia, která studuje informační technologii, popisuje, co se dělo, záměrně pevným hlasem, který se jen občas zachvěje. Potřebuje nyní trvalou lékařskou péči. Má to souvislost se stresem. Je přesvědčena, že by se jí něco stalo, kdyby se vrátila.

Ti, kdo si v imigrační věznici na něco stěžují, jsou potrestáni. Nově propuštění imigranti i ti, kteří jsou dosud zadržování v Campsfieldu konstatují, že pokud požadujete odpovědi na nějaké otázky, okamžitě to znamená, že vás úřady přesunou z relativního komfortu Campsfieldu do konvenčního vězení. Nepokoje letos v srpnu začaly triviálním problémem: do konvenčního vězení byl přesunut zadržovaný muž, který si stěžoval, že se zadržovaní přistěhovalci nesmějí dívat na televizi. "Každý den vám nadávají a jsou na vás sprostí," řekl jeden přistěhovalec, který byl nedávno z Campsfieldu propuštěn.

Mnozí zadržovaní v Campsfieldu budí dojem, že byla z nich vytlučena veškerá nezávislost. Sylviin strýc jí nedávno řekl: "Vrať se zpátky - i kdybys tu měla zemřít. Lepší je doma zemřít, než tam být ve vězení." Kritikové se domnívají, že takový výsledem by vládní politikové považovali za úspěch. Dalo by to totiž široce najevo, že Británie není zemí, která ráda přijímá přistěhovalce.

Hakim, bývalý alžírský policista, hovoří o politickém násilí v jeho domovské zemi, které nyní podporuje i vláda: Toto násilí ho přimělo, aby z Alžíru odjel. "Když vy sám nezabíjíte, zabijí oni vás." Argumentuje, že kdyby byl jeho případ posuzován a on mohl být na svobodě, měl být více pocit, že je člověk. "Jak bych mohl utéci? Nemám kam jít."

Paul, Angolan, který byl z Campsfieldu nedávno propuštěn, argumentuje, že je toto vězení pro přistěhovalce schválně depresivní. "Je to horší než doma. Snaží se vás postupně usmrtit." Hovoří o tom, že je systém v Campsfieldu založen na každodenním rasismu. "Kdykoliv jsem se snažil něco říct, dívali se na mne, jako bych byl z džungle. Říkali: Toto zacházení si zasloužíte."

Imigrační politika je plná otázek, pro něž nejsou řešení. Země, které jsou politicky svobodnější, jsou obyčejně také hospodářsky bohatší. Je proto velmi obtížné oddělit otázky ekonomického a politického asylu. Protiasylová lobby argumentuje, že příchozí se jen snaží získat víc peněz. Proasylová lobby zdůrazňuje, že žadatelé o asyl chtějí politickou svobodu. Ve skutečnosti je to vždycky do určité míry obojí. Na světě je dnes málo Václavů Havlů - osob, které by nezištně usilovali, aby se jejich země stala méně totalitářskou, ať to stojí, co to stojí. Většina uprchlíků přichází ze složitějších důvodů. Často se bojí politického násilí a občanské války.

Mají-li štěstí, tyto důvody jsou dostatečně přesvědčivé, aby jim bylo dovoleno zůstat v Británii. Pokud nemají štěstí, to, že přijdou-li po návratu domů o zaměstnání nebo o život, se považuje za bezvýznamné.

Kritikové poukazují ale na to, že není důvodu, aby byli ti, kteří se chytají posledního zbytku naděje, že jim bude povoleno zůstat v Británii, podrobováni rituálnímu ponižování v Campsfieldu. V normálním vězení aspoň víte, na jak dlouho jste byl odsouzen a kdy budete propuštěn. V Campsfieldu nevíte nic.