Upozornění: k předchozím číslům BL se dostanete, když kliknete v záhlaví na ikonu Archív. Celé dnešní vydání BL se vám natáhne, když kliknete na poslední řádce Obsahu (zde napravo) na Kompletní Britské listy
 Adresa Britských listů je  zde.
 (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR,  zde na Glasgow University) 
Krize české totožnosti  a krize společných hodnot
 
(Text na toto téma přednesl Ivan Kytka v neděli 25. října na shromáždění českých intelektuálů v německém Scheinfeldu. Pro Britské listy ho upravil a rozšířil. 
 Předchozí příspěvky ze scheinfeldského setkání od Jana Čulíka, Martina Myanta, Jiřího Peheho,     Petra Janyšky,  Lubomíra Doležala a Bedřicha Loewensteina najdete v Britských listech od čtvrtka 23. října 1997.  JČ)   
 
 Snad každý , kdo prožil  nějaký čas  mimo svou  komunitu a mimo své přirozené  sociální  prostředí,  si  začne dříve či později klást  přirozené  a  palčivé otázky spojené s  totožností svého národa. Je nucen porovnávat  hlavní společně  sdílené hodnoty,  které  vyznává  prostředí , v němž  se  ocitl,  a  prostředí , ze kterého vyšel.   Pátrá po  hodnotách , které  formují   společné vědomí a svědomí  obou komunit, a   snaží se   definovat ,  co  jejich obyvatele  -  kromě společného jazyka a společného prostoru,  který obývají - spojuje.
Dovolte mi  přednést mou tezi částečně nezúčastněného  pozorovatele:  
Česká republika se  na konci devadesátých let ocitla v krizi vlastní totožnosti, v krizi neexistence  společných pozitivních hodnot, víry v ně a v sebe samu a také v krizi neexistující   (společné)  vize.
Před třemi lety  jsem se dostal do zajímavé  diskuse s tehdy nastupujícím britským  velvyslancem  sirem Michaelem Burnsem.  Ptal jsem se ho v průběhu  našeho  novinářského rozhovoru, psal se rok 1994, co si on jako Brit si myslí o českém národě  a  o lidech,  kteří  v českých zemích žijí.  Odpověděl  bez váhání: Nejvíc mě zajímá, jak je to  vlastně s vaší  totožností. 
A pokračoval:  dokud jste ve svých zemích  měli Němce, bylo jasné,  že Čechem je každý,  kdo není Němec, a  bylo  jasné, co  chce - dokázat  Němcům,  že můžete být stejně dobří  nebo  úspěšnější než oni.  Ale,  jaká je vaše totožnost teď?  
A skutečně: jaká je totožnost malého národa uprostřed Evropy, který nejméně třikrát v  tomto století selhal a nedokázal obhájit svou vlastní nezávislou existenci: poprvé  v  roce 1938, podruhé v roce 1948, možná v roce 1968 a  po mém soudu i  v roce 1992? Neměl  pravdu právě britský historik a politolog Paul Johnson, když napsal, že rozpad  a  rozdrobení habsburské říše byl jedním z možných  geopolitických přehmatů tohoto století?
Nemáme sice žádné nepřátele,  ale máme skutečně právo vůbec existovat jako samostatný  národ? Dokázali jsme ho v tomto století vůbec obhájit?  Máme právo na vlastní stát po  všech těch selháních, která dokážeme tak nádherně omlouvat a bagatelizovat jako zradu  okolí, nikoliv nás samých?  My ne , to oni. Nestal se tento slogan součástí české  národní mentality, která si zvykla omlouvat své vlastní nedostatky poukazováním na  nepřízeň historických konstelací, případně na to, že okolí je přece ještě horší?
Paradoxy  traumatů české totožnosti a českých povah 
Soudím, že česká a slovenská  a  československá identita prošla  v tomto století  hned  několika zlomy a traumaty, která dosud  historikové,  spisovatelé a intelektuálové nedostatečně prozkoumali a pojmenovali.  Tato traumata přinesla také nekonečnou řadu  paradoxů do našich osobních životů. 
Vzpomínám si na svou babičku, ročník narození 1902, která byla celý život nadšenou  československou vlastenkou.  Znala nazpaměť pasáže z Masarykových spisů a   československá vlajka, která u ní visela nad kuchyňským sporákem,  pro ni byla symbolem  hrdosti .  "Čechoslovakismus" byl  ideál, pro který ochotně a s nadšením  posílala  svého  muže a mého dědečka při mobilizaci v květnu 1938 k pluku horských střelců do  slovenského Ružomberku - do války.
Paradoxně:  největší zážitky z jejího dospívání však byly spojeny s dobou existence  Rakouska-Uherska  a  se službou na panství rodu Fuerstenberků v křivoklátských lesích.  Nejšťastnější  byla,  když měla jako služebná    na  Fuerstenberkově panství v neděli  odpoledne nárok na taneček s mladým panem knížetem. A jaké to bylo pro ni vyznamenání.  Nic takového jí nové demokratické Československo nemohlo poskytnout. Myslím, že moje  babička, jinak velká vlastenka, tím celý život poněkud trpěla.  
 Babička  z manželčiny strany  prošla  jako sudetská  Němka očistcem  poválečné hysterie  spojeného s vypuzením tří miliónů jejích i našich spoluobčanů.  Její český manžel za  války zemřel na tuberkulózu.  Zůstala sama s dvěma dětmi  a doručeným příkazem k odsunu.   Jenom úplatek  kterémusi úředníkovi  z revoluční gardy ji zachránil před odsunem.
Paradoxně:  celou druhou polovinu svého života prožila  v  komunistickém Československu,  ale  nikdy se  nenaučila  hovořit plynule  česky.   Na  ve své  podstatě zločinný systém   nedala stará paní nikdy dopustit.  Zajistil jí klidné a  také  spokojené stáří a  mohla  ho prožít tam,  kde se cítila vždy doma  - v českém pohraničí.  
Vzpomínám si na svou matku, kterou zastihla léta normalizace jako učitelku na základní  škole. Dilema,  z kádrového dotazníku, který se jí v roce 1970 ptal na to, zda souhlasí  se vstupem spojeneckých vojsk, jí přivedlo až do blázince.  Trauma roku 1968 se na ní  podepsalo tak, že v podstatě nikdy znovu nenabyla plné duševní rovnováhy. 
Částečná iluze českého hospodářského zázraku a  západoevropanství
Téměř  kdykoliv  potkám   londýnského editora  listu Financial Times pro střední Evropu  Tonyho Robinsona,  připomene mi,  že  (dnes již  bývalý)  český hospodářský zázrak z  počátku devadesátých let  nemá a neměl nic společného  s rychlou transformací nebo  privatizací, ale s něčím úplně jiným.  "Byli jste vždy hospodářsky nejvyspělejší  součástí Rakouska - Uherska , s rozvinutým  zpracovatelským průmyslem a vzdělanými  lidmi.  Přes čtyřicet let komunismu jste tuhle devizu  ještě stále nestačili úplně  prohospodařit."
Snažil-li se Tony Robinson analyzovat relativní příčiny českého    postkomunistického blahobytu, hovořil jako o  nejvíce "germanizovaných  Slovanech" nebo o  "Slovanech, kteří došli nejdále na Západ".  Obávám se však, že nás stejně jako další  britští intelektuálové nepovažuje a nechce považovat  za přirozenou součást západní  Evropy, jejího myšlení a její filozofie.
Možná by se nám všem ulehčilo, kdybychom přestali mít  pocit  jakési automatické  geografické a duchovní příslušnosti  k západní Evropě , smířili se  (navždy ) se   slovanstvím v nás a  hledali svou výlučnost a totožnost v rodící se globální vesnici  právě v něm.
Když jsem zhruba před šesti lety přivedl svou dceru k zápisu do londýnské školy,  jedna  z prvních otázek, kterou nám  její ředitel položil, byla , jakého jsme náboženského  vyznání.  S hlubokým proviněním v duši jsem musel přiznat, že jsem  stejně jako většina  mých spoluobčanů v tehdejším Československu "non-religious" . Pokývl hlavou a pravil, že  na tom není nic špatného.  I takové případy se mezi jeho žáky vyskytly. 
Soudím,  že  snad ze všeho nejvíce je to naše otevřené splynutí s intuitivním ateismem,  které nás “nejvíce germanizované Slovany" odděluje od západní Evropy a jejích hodnot.   Otázkou možná  je, jak právě tento příkop nebo propast dokážeme při hledání své vlastní   totožnosti  překlenout, když vynucený či naučený návrat do náruče církve, která dala   tomuto křesťanskému světu civilizační hodnoty,  je  na konci tohoto století takřka  nemožný.  
Reflexe, sebereflexe a  role intelektuálů
Jeden  z největších rozdílů mezi  západoevropskou a  českou společností  spočívá ještě  stále v  naprosté neúctě k právnímu řádu,  k základním lidským a občanským právům a   svobodám  a také v  hlubokém nepochopení jejich samotné podstaty.  Snad nejvíce ze všeho  nám chybí obyčejná úcta a respekt k druhému člověku.
V hluboké a bolestné absenci existence sebevědomé občanské  společnosti a  naprosté  absenci  samostatného analytického a kritického myšlení a osobní integrity , které jsou  po mém soudu nejlepší  prevencí proti politické nestabilitě a  proti možnosti příchodu  nového totalitního řádu, z kterého existují v českých zemích možná oprávněně obavy. 
Smutné svědectví o stavu českého ducha a poměrů v českých zemích jsem před týdnem nalezl  v pravidelném “internetovém" komentáři Jiřího Fraňka, který tak trochu po havlíčkovsku  napsal:
“My si to zajisté jen neradi připouštíme, jeden každý z nás však tuší, že občánek zůstal    tím kusem trusu, jímž byl za bolševika. Nikdo zajisté netouží dostat se do sporu s   někým ekonomicky či politicky silnějším, protože při starém zůstává to, že někteří  jsou   nedotknutelní, i to, že někteří nestojí žádnému úřadu za odpověď. 
Jednotlivé   případy vlekutých restitucí, v nichž právoplatní majitelé roky čekají na  vyřízení  jasného případu, zatímco jejich majetek užívají bolševičtí arizátoři (je to u  nás přece   "normální", že někdo bydlí po Židech, někdo po Němcích, někdo po emigrantech  - a      vždycky výhodně a skoro zadarmiko), ty samozřejmě zapadnou. 
Stejně tak se nikdo   příliš nezabývá osudem lidí, které zranil ožralý činitel za  volantem, nanejvýš se   přetřásá jeho imunita. Nikdo se nebaví s lidmi v Senovážné  ulici, kde 24 hodin denně     běsní sbíječky a kompresory při rekonstrukci budovy státní  banky. Nikdo se nebaví s  obyčejným občanem v tísni. Lampárnu na Hlavním nádraží nám  zavřeli, stěžujte si,  kde chcete - anebo raději držte hubu a krok! 
Ale ještě tu máme Cikány, jejichž síla je  v množství a jejichž případ není případem  jednotlivým a snadno utajitelným. Jsou s nimi problémy, a tak si nově vzniklá Česká republika hned z počátku dala do vínku    hanebný zákon o "nabývání" státního občanství, který si dovoluje kádrovat lidi, i když    zde byli dříve než samotný stát. 
Jsou s nimi problémy, a tak policii vyhovuje, když jí  do řemesla fušují skini. Jsou s  nimi problémy, a tak si nejméně polovina tohoto po   nejedlovsku vzdělaného a  zušlechtěného národa myslí, že Hitler měl mít víc plynu, část     té poloviny to říká  nahlas. Jsou s nimi problémy, a tak nikdo nebrání fašistické   propagandě v oficiálně  registrovaných novinách, ani činnosti fašistické strany, která  má dokonce zastoupení ve  Sněmovně. Jsou s nimi problémy, které zajímají poslance  Dostála a publicistu Uhla,  kteří jsou národem bráni za mírně pošahané. Bodejť by  taky ne, když se zastávají  cigorek."
Ano,  jako občané,  intelektuálové a novináři nečekaně zbaběle mlčíme nad excesy, ke  kterým dochází  ve vztahu například k rómské menšině v Čechách. Vtipy o Cikánech, které  by považoval Brit, Francouz či Němec za nechutné, oplzlé  a  diskriminující  patří v  Čechách k běžné společenské  konverzaci. Kdo se jim nesměje, je dokonce podezřelý. V  Británii by to bylo naopak. 
A neodvolávejme se, proboha,  a nevymlouvejme na nepřerušenou demokratickou tradici  a  kontinuitu, která nám v Čechách chybí.  Postavit se  totiž drobnému každodennímu  hulvátství, aroganci a diskriminaci a dovolte mi ten výraz, lidské blbosti a hlouposti   je po mém soudu daleko víc otázkou osobní občanské odvahy, statečnosti a  osobní  integrity než ustálených  demokratických poměrů.
Smutným svědectvím o české národní povaze podal před časem v soukromé korespondenci   vydavateli Britských listů, panu doktoru Čulíkovi jeden z jeho čtenářů, když  po návratu  do ČR po  roční stáži v zahraničí  napsal:
“Trochu se zotavuji z ponávratového šoku.... Malost frustrace, agresivita a to nejhorší  - česká chytrost.  Nevím, jak to popsat - prostě česká chytrost, která by se snad dala  nazvat vychytralostí či přízemním maloformátovým sprosťáctvím, které brání vzniku  elementární důvěry překračující meze krátkodobých spojenectví více chytráků.
Projevíte-li velkorysost, je  to vykládáno jako slabost nebo slaboduchost. Teprve  začnete-li se  chovat jako umírněná svině, začnete získávat respekt.  Kdyby to bylo  alespoň pořádné sprosťáctví, ale ona je to jen pořád ta směsice chytráctví a  předposranosti nejmenšího formátu. Je to zažrané pod kůží a naprosto všudypřítomné.  Lidé, kteří takoví nejsou (a je jich naštěstí pro budoucnost nemálo) se většinou bojí  vstoupit proti všem těm Novákům vyhrávajícím v slaboduchých soutěžích TV Nova a zdánlivě  i v životě."
Přestaňme se proboha konečně bát a krást. Vzpřimme se a začněme být svobodnými občany s  vnitřní integritou, kteří jednají pouze v souladu se svým vědomím a nebojí se vždy a za  každých okolností říci svůj názor. Kdo jiní, než vy,  senátoři, politici , spisovatelé,  učitelé, sociologové, vědci, publicisté a my novináři, by měl začít hledat a formulovat   svou vlastní totožnost, společné hodnoty a společnou vizi? 
Čí je to vina, aneb vina je (také) v nás
Dovolte mi ,abych se teď zastavil alespoň pár slovy u své vlastné profese novináře.   Naprosté selhání novinářů jako profese je totiž jedním   nejprůvodnějších jevů vývoje  české a slovenské společnosti po roce 1989. 
Příčiny tohoto selhání jsou celkem nasnadě: hluboká nevzdělanost, nízké sebevědomí,  neodbornost, v některých případech velká spjatost s minulý režimem, neschopnost  vlastního analytického myšlení, snadná zkorumpovatelnost, nesamostatnost, neznalost  cizích jazyků,  předsudky a neúcta  či přehlížení některých základních historických  faktů.
Co je do očí bijící je naprostá absence jakékoliv editoriální politiky, která by  reprezentovala  jistý myšlenkový směr  nebo myšlenkovou školu a vůči níž by  jednotlivé  listy  odrážely okolní  jevy a události a odhalovaly jejich podstatu. 
Médiím v českých zemích chybí  jasně deklarovaná vnitřní filozofie, vůči níž by  poměřovaly kroky (jakékoliv) vlády,  výroky jejích činitelů a především je poměřovaly  s  vlastními myšlenkovými  principy, ideály a vizí.
 Česká média jsou povětšinou v beznadějném myšlenkovém vleku  politiky a politiků a  jejich editoriální politika se formuje často (až) v závislosti na osobní spřízněnosti  toho kterého editora se špičkami české exekutivy případně s manažéry sekretariátů  politických stran.
Až do letošního února jsem  se sarkasticky domníval, že jde o  generační problém můj a  mých současníků.  Média v České republice jsou totiž v rukou šéfredaktorů nebo  redaktorů, kteří končili své většinou vysokoškolské vzdělání (stejně jako autor tohoto  příspěvku) na  konci sedmdesátých let nebo v první polovině osmdesátých let. 
Vám, kteří  jste byli vyhozeni z pedagogické profese nebo měli co do  činění  se  vzdělávacím systémem v té době, měli v něm své děti, nemusím nic vysvětlovat.
Zažil jsem traumatickou zkušenost , když jsem byl letos v únoru společně s vydavatelem  Britských listů , doktorem Čulíkem pozván k týdennímu semináři na FSV. Narazili jsme na  tak hlubokou ignoranci, neznalost a absenci toho základního předpokladu býti dobrým  novinářem,  totiž samostatného analytického a kritického myšlení, že mi z toho bylo  několik dní na duši velmi , velmi smutně.    
(Autor je zpravodajem ČT pro  Velkou Británii a Severní Irsko, jeho  názory však nevyjadřují stanovisko ČT)