Upozornění: k předchozím číslům BL se dostanete, když kliknete v záhlaví na ikonu Archív. Celé dnešní vydání BL se vám natáhne, když kliknete na poslední řádce Obsahu (zde napravo) na Kompletní Britské listy
Adresa Britských listů je zde.
(Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University)
Krize české totožnosti a krize společných hodnot
(Text na toto téma přednesl Ivan Kytka v neděli 25. října na shromáždění českých intelektuálů v německém Scheinfeldu. Pro Britské listy ho upravil a rozšířil.
Předchozí příspěvky ze scheinfeldského setkání od Jana Čulíka, Martina Myanta, Jiřího Peheho, Petra Janyšky, Lubomíra Doležala a Bedřicha Loewensteina najdete v Britských listech od čtvrtka 23. října 1997. JČ)
Snad každý , kdo prožil nějaký čas mimo svou komunitu a mimo své přirozené sociální prostředí, si začne dříve či později klást přirozené a palčivé otázky spojené s totožností svého národa. Je nucen porovnávat hlavní společně sdílené hodnoty, které vyznává prostředí , v němž se ocitl, a prostředí , ze kterého vyšel. Pátrá po hodnotách , které formují společné vědomí a svědomí obou komunit, a snaží se definovat , co jejich obyvatele - kromě společného jazyka a společného prostoru, který obývají - spojuje.
Dovolte mi přednést mou tezi částečně nezúčastněného pozorovatele:
Česká republika se na konci devadesátých let ocitla v krizi vlastní totožnosti, v krizi neexistence společných pozitivních hodnot, víry v ně a v sebe samu a také v krizi neexistující (společné) vize.
Před třemi lety jsem se dostal do zajímavé diskuse s tehdy nastupujícím britským velvyslancem sirem Michaelem Burnsem. Ptal jsem se ho v průběhu našeho novinářského rozhovoru, psal se rok 1994, co si on jako Brit si myslí o českém národě a o lidech, kteří v českých zemích žijí. Odpověděl bez váhání: Nejvíc mě zajímá, jak je to vlastně s vaší totožností.
A pokračoval: dokud jste ve svých zemích měli Němce, bylo jasné, že Čechem je každý, kdo není Němec, a bylo jasné, co chce - dokázat Němcům, že můžete být stejně dobří nebo úspěšnější než oni. Ale, jaká je vaše totožnost teď?
A skutečně: jaká je totožnost malého národa uprostřed Evropy, který nejméně třikrát v tomto století selhal a nedokázal obhájit svou vlastní nezávislou existenci: poprvé v roce 1938, podruhé v roce 1948, možná v roce 1968 a po mém soudu i v roce 1992? Neměl pravdu právě britský historik a politolog Paul Johnson, když napsal, že rozpad a rozdrobení habsburské říše byl jedním z možných geopolitických přehmatů tohoto století?
Nemáme sice žádné nepřátele, ale máme skutečně právo vůbec existovat jako samostatný národ? Dokázali jsme ho v tomto století vůbec obhájit? Máme právo na vlastní stát po všech těch selháních, která dokážeme tak nádherně omlouvat a bagatelizovat jako zradu okolí, nikoliv nás samých? My ne , to oni. Nestal se tento slogan součástí české národní mentality, která si zvykla omlouvat své vlastní nedostatky poukazováním na nepřízeň historických konstelací, případně na to, že okolí je přece ještě horší?
Paradoxy traumatů české totožnosti a českých povah
Soudím, že česká a slovenská a československá identita prošla v tomto století hned několika zlomy a traumaty, která dosud historikové, spisovatelé a intelektuálové nedostatečně prozkoumali a pojmenovali. Tato traumata přinesla také nekonečnou řadu paradoxů do našich osobních životů.
Vzpomínám si na svou babičku, ročník narození 1902, která byla celý život nadšenou československou vlastenkou. Znala nazpaměť pasáže z Masarykových spisů a československá vlajka, která u ní visela nad kuchyňským sporákem, pro ni byla symbolem hrdosti . "Čechoslovakismus" byl ideál, pro který ochotně a s nadšením posílala svého muže a mého dědečka při mobilizaci v květnu 1938 k pluku horských střelců do slovenského Ružomberku - do války.
Paradoxně: největší zážitky z jejího dospívání však byly spojeny s dobou existence Rakouska-Uherska a se službou na panství rodu Fuerstenberků v křivoklátských lesích. Nejšťastnější byla, když měla jako služebná na Fuerstenberkově panství v neděli odpoledne nárok na taneček s mladým panem knížetem. A jaké to bylo pro ni vyznamenání. Nic takového jí nové demokratické Československo nemohlo poskytnout. Myslím, že moje babička, jinak velká vlastenka, tím celý život poněkud trpěla.
Babička z manželčiny strany prošla jako sudetská Němka očistcem poválečné hysterie spojeného s vypuzením tří miliónů jejích i našich spoluobčanů. Její český manžel za války zemřel na tuberkulózu. Zůstala sama s dvěma dětmi a doručeným příkazem k odsunu. Jenom úplatek kterémusi úředníkovi z revoluční gardy ji zachránil před odsunem.
Paradoxně: celou druhou polovinu svého života prožila v komunistickém Československu, ale nikdy se nenaučila hovořit plynule česky. Na ve své podstatě zločinný systém nedala stará paní nikdy dopustit. Zajistil jí klidné a také spokojené stáří a mohla ho prožít tam, kde se cítila vždy doma - v českém pohraničí.
Vzpomínám si na svou matku, kterou zastihla léta normalizace jako učitelku na základní škole. Dilema, z kádrového dotazníku, který se jí v roce 1970 ptal na to, zda souhlasí se vstupem spojeneckých vojsk, jí přivedlo až do blázince. Trauma roku 1968 se na ní podepsalo tak, že v podstatě nikdy znovu nenabyla plné duševní rovnováhy.
Částečná iluze českého hospodářského zázraku a západoevropanství
Téměř kdykoliv potkám londýnského editora listu Financial Times pro střední Evropu Tonyho Robinsona, připomene mi, že (dnes již bývalý) český hospodářský zázrak z počátku devadesátých let nemá a neměl nic společného s rychlou transformací nebo privatizací, ale s něčím úplně jiným. "Byli jste vždy hospodářsky nejvyspělejší součástí Rakouska - Uherska , s rozvinutým zpracovatelským průmyslem a vzdělanými lidmi. Přes čtyřicet let komunismu jste tuhle devizu ještě stále nestačili úplně prohospodařit."
Snažil-li se Tony Robinson analyzovat relativní příčiny českého postkomunistického blahobytu, hovořil jako o nejvíce "germanizovaných Slovanech" nebo o "Slovanech, kteří došli nejdále na Západ". Obávám se však, že nás stejně jako další britští intelektuálové nepovažuje a nechce považovat za přirozenou součást západní Evropy, jejího myšlení a její filozofie.
Možná by se nám všem ulehčilo, kdybychom přestali mít pocit jakési automatické geografické a duchovní příslušnosti k západní Evropě , smířili se (navždy ) se slovanstvím v nás a hledali svou výlučnost a totožnost v rodící se globální vesnici právě v něm.
Když jsem zhruba před šesti lety přivedl svou dceru k zápisu do londýnské školy, jedna z prvních otázek, kterou nám její ředitel položil, byla , jakého jsme náboženského vyznání. S hlubokým proviněním v duši jsem musel přiznat, že jsem stejně jako většina mých spoluobčanů v tehdejším Československu "non-religious" . Pokývl hlavou a pravil, že na tom není nic špatného. I takové případy se mezi jeho žáky vyskytly.
Soudím, že snad ze všeho nejvíce je to naše otevřené splynutí s intuitivním ateismem, které nás “nejvíce germanizované Slovany" odděluje od západní Evropy a jejích hodnot. Otázkou možná je, jak právě tento příkop nebo propast dokážeme při hledání své vlastní totožnosti překlenout, když vynucený či naučený návrat do náruče církve, která dala tomuto křesťanskému světu civilizační hodnoty, je na konci tohoto století takřka nemožný.
Reflexe, sebereflexe a role intelektuálů
Jeden z největších rozdílů mezi západoevropskou a českou společností spočívá ještě stále v naprosté neúctě k právnímu řádu, k základním lidským a občanským právům a svobodám a také v hlubokém nepochopení jejich samotné podstaty. Snad nejvíce ze všeho nám chybí obyčejná úcta a respekt k druhému člověku.
V hluboké a bolestné absenci existence sebevědomé občanské společnosti a naprosté absenci samostatného analytického a kritického myšlení a osobní integrity , které jsou po mém soudu nejlepší prevencí proti politické nestabilitě a proti možnosti příchodu nového totalitního řádu, z kterého existují v českých zemích možná oprávněně obavy.
Smutné svědectví o stavu českého ducha a poměrů v českých zemích jsem před týdnem nalezl v pravidelném “internetovém" komentáři Jiřího Fraňka, který tak trochu po havlíčkovsku napsal:
“My si to zajisté jen neradi připouštíme, jeden každý z nás však tuší, že občánek zůstal tím kusem trusu, jímž byl za bolševika. Nikdo zajisté netouží dostat se do sporu s někým ekonomicky či politicky silnějším, protože při starém zůstává to, že někteří jsou nedotknutelní, i to, že někteří nestojí žádnému úřadu za odpověď.
Jednotlivé případy vlekutých restitucí, v nichž právoplatní majitelé roky čekají na vyřízení jasného případu, zatímco jejich majetek užívají bolševičtí arizátoři (je to u nás přece "normální", že někdo bydlí po Židech, někdo po Němcích, někdo po emigrantech - a vždycky výhodně a skoro zadarmiko), ty samozřejmě zapadnou.
Stejně tak se nikdo příliš nezabývá osudem lidí, které zranil ožralý činitel za volantem, nanejvýš se přetřásá jeho imunita. Nikdo se nebaví s lidmi v Senovážné ulici, kde 24 hodin denně běsní sbíječky a kompresory při rekonstrukci budovy státní banky. Nikdo se nebaví s obyčejným občanem v tísni. Lampárnu na Hlavním nádraží nám zavřeli, stěžujte si, kde chcete - anebo raději držte hubu a krok!
Ale ještě tu máme Cikány, jejichž síla je v množství a jejichž případ není případem jednotlivým a snadno utajitelným. Jsou s nimi problémy, a tak si nově vzniklá Česká republika hned z počátku dala do vínku hanebný zákon o "nabývání" státního občanství, který si dovoluje kádrovat lidi, i když zde byli dříve než samotný stát.
Jsou s nimi problémy, a tak policii vyhovuje, když jí do řemesla fušují skini. Jsou s nimi problémy, a tak si nejméně polovina tohoto po nejedlovsku vzdělaného a zušlechtěného národa myslí, že Hitler měl mít víc plynu, část té poloviny to říká nahlas. Jsou s nimi problémy, a tak nikdo nebrání fašistické propagandě v oficiálně registrovaných novinách, ani činnosti fašistické strany, která má dokonce zastoupení ve Sněmovně. Jsou s nimi problémy, které zajímají poslance Dostála a publicistu Uhla, kteří jsou národem bráni za mírně pošahané. Bodejť by taky ne, když se zastávají cigorek."
Ano, jako občané, intelektuálové a novináři nečekaně zbaběle mlčíme nad excesy, ke kterým dochází ve vztahu například k rómské menšině v Čechách. Vtipy o Cikánech, které by považoval Brit, Francouz či Němec za nechutné, oplzlé a diskriminující patří v Čechách k běžné společenské konverzaci. Kdo se jim nesměje, je dokonce podezřelý. V Británii by to bylo naopak.
A neodvolávejme se, proboha, a nevymlouvejme na nepřerušenou demokratickou tradici a kontinuitu, která nám v Čechách chybí. Postavit se totiž drobnému každodennímu hulvátství, aroganci a diskriminaci a dovolte mi ten výraz, lidské blbosti a hlouposti je po mém soudu daleko víc otázkou osobní občanské odvahy, statečnosti a osobní integrity než ustálených demokratických poměrů.
Smutným svědectvím o české národní povaze podal před časem v soukromé korespondenci vydavateli Britských listů, panu doktoru Čulíkovi jeden z jeho čtenářů, když po návratu do ČR po roční stáži v zahraničí napsal:
“Trochu se zotavuji z ponávratového šoku.... Malost frustrace, agresivita a to nejhorší - česká chytrost. Nevím, jak to popsat - prostě česká chytrost, která by se snad dala nazvat vychytralostí či přízemním maloformátovým sprosťáctvím, které brání vzniku elementární důvěry překračující meze krátkodobých spojenectví více chytráků.
Projevíte-li velkorysost, je to vykládáno jako slabost nebo slaboduchost. Teprve začnete-li se chovat jako umírněná svině, začnete získávat respekt. Kdyby to bylo alespoň pořádné sprosťáctví, ale ona je to jen pořád ta směsice chytráctví a předposranosti nejmenšího formátu. Je to zažrané pod kůží a naprosto všudypřítomné. Lidé, kteří takoví nejsou (a je jich naštěstí pro budoucnost nemálo) se většinou bojí vstoupit proti všem těm Novákům vyhrávajícím v slaboduchých soutěžích TV Nova a zdánlivě i v životě."
Přestaňme se proboha konečně bát a krást. Vzpřimme se a začněme být svobodnými občany s vnitřní integritou, kteří jednají pouze v souladu se svým vědomím a nebojí se vždy a za každých okolností říci svůj názor. Kdo jiní, než vy, senátoři, politici , spisovatelé, učitelé, sociologové, vědci, publicisté a my novináři, by měl začít hledat a formulovat svou vlastní totožnost, společné hodnoty a společnou vizi?
Čí je to vina, aneb vina je (také) v nás
Dovolte mi ,abych se teď zastavil alespoň pár slovy u své vlastné profese novináře. Naprosté selhání novinářů jako profese je totiž jedním nejprůvodnějších jevů vývoje české a slovenské společnosti po roce 1989.
Příčiny tohoto selhání jsou celkem nasnadě: hluboká nevzdělanost, nízké sebevědomí, neodbornost, v některých případech velká spjatost s minulý režimem, neschopnost vlastního analytického myšlení, snadná zkorumpovatelnost, nesamostatnost, neznalost cizích jazyků, předsudky a neúcta či přehlížení některých základních historických faktů.
Co je do očí bijící je naprostá absence jakékoliv editoriální politiky, která by reprezentovala jistý myšlenkový směr nebo myšlenkovou školu a vůči níž by jednotlivé listy odrážely okolní jevy a události a odhalovaly jejich podstatu.
Médiím v českých zemích chybí jasně deklarovaná vnitřní filozofie, vůči níž by poměřovaly kroky (jakékoliv) vlády, výroky jejích činitelů a především je poměřovaly s vlastními myšlenkovými principy, ideály a vizí.
Česká média jsou povětšinou v beznadějném myšlenkovém vleku politiky a politiků a jejich editoriální politika se formuje často (až) v závislosti na osobní spřízněnosti toho kterého editora se špičkami české exekutivy případně s manažéry sekretariátů politických stran.
Až do letošního února jsem se sarkasticky domníval, že jde o generační problém můj a mých současníků. Média v České republice jsou totiž v rukou šéfredaktorů nebo redaktorů, kteří končili své většinou vysokoškolské vzdělání (stejně jako autor tohoto příspěvku) na konci sedmdesátých let nebo v první polovině osmdesátých let.
Vám, kteří jste byli vyhozeni z pedagogické profese nebo měli co do činění se vzdělávacím systémem v té době, měli v něm své děti, nemusím nic vysvětlovat.
Zažil jsem traumatickou zkušenost , když jsem byl letos v únoru společně s vydavatelem Britských listů , doktorem Čulíkem pozván k týdennímu semináři na FSV. Narazili jsme na tak hlubokou ignoranci, neznalost a absenci toho základního předpokladu býti dobrým novinářem, totiž samostatného analytického a kritického myšlení, že mi z toho bylo několik dní na duši velmi , velmi smutně.
(Autor je zpravodajem ČT pro Velkou Británii a Severní Irsko, jeho názory však nevyjadřují stanovisko ČT)
Čeští a slovenští Romové a situace v Británii: Prohlášení budapešťského Evropského střediska pro práva Romů - 22. října 1997.
(Předchozí zpráva budapešťského Evropského střediska pro práva Romů o rasismu v ČR, podaná v létě Radě Evropy, vyšla v těchto Britských listech. Anglický originál viz Obsah zde napravo.)
Evropské středisko pro práva Romů je mezinárodní právní organizace, působící ve veřejném zájmu, která monitoruje situaci oblasti lidských práv Romů a poskytuje právní pomoc v případech porušování lidských práv.
Za poslední půlrok docházejí do Evropského střediska pro práva Romů zprávy, že skupiny Romů přijíždějí do anglických přístavů a žádají tam o asyl. V posledních dnech se staly romské žádosti o asyl ohniskem poplašných a rasistických článků v britských sdělovacích prostředcích, včetně orgánů, známých svou seriózností.
Evropské středisko pro práva Romů je znepokojeno, že pobuřující výroky v britském tisku vytvářejí z otázky útěku Romů z východní Evropy, zejména z České republiky a ze Slovenska, neodpovědně senzaci a líčí letošní letní stěhování Romů z východní Evropy do Kanady, do Irska a do Velké Británie čistě jako "ekonomickou migraci", nebo ještě něco horšího, líčí romské uprchlíky jako podvodníky, kteří se snaží vykořisťovat britskou veřejnost.
Obyčejně seriózní deníky jako Guardian a Independent hrají na rasistické stereotypy a otiskly titulky jako "Cikáni podnikli invazi do Doveru a doufají, že dostanou almužnu", "Anglicky skoro nemluví, ale přesně vědí, jak vyzrát na systém" a "Cikáni si vyvinuli novou taktiku".
Evropské středisko pro práva Romů je také znepokojeno, že komunální úřad hrabství Kent, okresní administrativa v oblasti, do níž přicestovalo mnoho uprchlíků, pozval do Doveru činitele ze slovenského velvyslanectví
Evropské středisko pro práva Romů provádí výzkum situace Romů v ČR i na Slovensku. Romové jsou v ČR terčem rasově motivovaných útoků.
Česká nevládní organizace HOST zdokumentovala za období 1991 - 1997 1250 rasově motivovaných útoků proti Romům, jde zejména o útoky rasistických skinheadů, Nejméně devět Romů zahynulo jako přímý důsledek těchto útoků a skupina skinheadů také usmrtila tureckého občana, o němž se domnívala, že je Rom.
Tyto útoky jsou v posledních letech stále častější. Dokonce ještě v září 1997 zahynula v důsledku útoku skinheadů v ČR jedna romská žena.
Vzhledem k tomu, že Romové většinou neoznamují rasisticky motivované útoky policii, skutečný počet útoků proti Romům je pravděpodobně daleko vyšší. Reakce státních orgánů na alarmující situaci v České republice byla dosud nedostatečná.
Česká republika nejednala bezodkladně a efektivně, aby poskytla ochranu Romům, anebo právní pomoc, když jsou Romové napadeni. V trestním soudnictví se projevují tyto tendence: Když na Romy zaútočí velká skupina osob, často je obviněno z trestných činů jen několik jednotlivců. Právní ustanovení pro rasisticky motivované trestné činy se často nepoužívají. Trestní stíhání proti rasistickým skinheadům je často příliš lehké na to, aby řádně odráželo skutečnou závažnost útoků. Ustanovení o trestním stíhání rasisticky motivovaných zločinů se používá proti Romům, což zpochybňuje vládní tvrzení, že vláda jedná proti tomu, aby zamezila rasistickému násilí. Soudy jsou zaujaty proti Romům, když zvažují svědectví romských občanů. Policisté, kteří pronásledují Romy, ve většině případů za to nejsou trestáni, a pokud ano, trest není adekvátní.
Názory skinheadů podporuje znatelný rasismus v širší společnosti. Diskriminace je zjevná téměř ve všech sférách života. Podle rozumných odhadů je počet romských dětí, které chodí do škol pro mentálně postižené více než padesát procent.
Nedávná studie organizace HOST zdokumentovala čtyřiadvacet restaurací, které otevřeně odmítly obsloužit Romy. Kromě toho se vyskytují častá a důvěryhodná tvrzení o diskriminaci v trestním soudnictví, a to v oblastech jako: délka a pravděpodobnost vazby, pravděpodobnost odsouzení, délka trestu a délka soudního jednání v případech, kdy jsou obětmi Romové.
Konečně, navzdory tomu, že členové jak vládnoucí koaliční Občanské demokratické strany i hlavní opoziční strany sociálních demokratů nedávno učinili veřejná prohlášení, podporující de fakto posílání Romů do ghett, tyto výroky silně nekritizovala ani jedna z obou politických stran ani česká vláda.
Do roku 1993 byly Slovensko a Česká republika součástí jediné země, České a slovenské federativní republiky. Současná vlna rasismu a rasistického násilí má kořeny před rozpadem federace a Romové čelí obdobnému pronásledování na Slovensku.
Ještě letos v srpnu byl skinheady ubit k smrti romský muž ve svém bytě v městě Banská Bystrica na středním Slovensku. Na Slovensku se však stát také nevyjadřuje proti perzekucím Romů.
Průzkum Evropského střediska pro práva Romů ukazuje, že navzdory tomu, že dosahuje násilí skinheadů proti Romům na Slovensku obdobné četnosti jako v České republice, když se stanou Romové terčem útoků, jejich stížnosti mají jen malou šanci, že budou adekvátním způsobem soudně napraveny.
Slovenské úřady projevují tendenci popírat, že k rasisticky motivovaným trestným činům došlo, minimalizují roli rasismu tím, že popisují útoky jako žertování mládeže, zahajují trestní stíhání proti Romům, kteří se stěžují na trestné činy, odsuzují minimální možné množství skinheadů a popírají, že dochází k hromadným rasistickým trestným činům.
Letos uprostřed léta přijaly alespoň dvě města nedaleko Medzilaborců na severovýchodním Slovensku předpisy, které zakazují Romům, aby bydleli v těchto městech.
Postižení Romové byli zjevně vystěhováni z bytů, poté, co byli propuštěni v roce 1990 z místního družstva a jsou opakovaně vystěhováváni z míst, kde se od té doby snažili usadit. Okamžitě po vyhlášení zákazu pobytu pro Romy shořelo za nejasných okolností nedaleké romské sídliště za nejasných okolností.
Bratislavská kancelář Mezinárodní helsinské federace také zdokumentovala případy, kdy bylo Romům zabráněno, prostřednictvím povinných povolení k tvrvalému pobytu, aby se nastěhovali do měst.
Členové současné slovenské vlády užívají jazyka, který mlčky anebo otevřeně schvaluje nynější nebezpečnou situaci pro Romy na Slovensku. Premiér Vladimír Mečiar svého času naznačil, že by Slovensku mohla hrozit vlna romských dětí, když konstatoval: "Jestliže se s nimi nevypořádáme my dnes, oni se vypořádají s námi zítra."
V listopadu 1996, sdělila slovenská ministryně práce, sociálních záležitostí a rodiny Olga Keltošová veřejnému shromáždění v Londýně, že Romové "prostě nechtějí pracovat" a dovozovala, že Romové jsou zloději, kteří kradou svým dětem státní podporu.
Nynější pokusy bagatelizovat útěk Romů z České republiky a ze Slovenska jako pochybný pokus zatížit břemenem západní asylové procedury falešnými tvrzeními o pronásledování tedy nejsou ospravedlnitelné, vzhledem k lidskoprávní situaci Romů v obou zmíněných zemích.
Evropské středisko pro práva Romů naléhá, aby se všem Romům, kteří prchají z východní Evropy, dostalo práva na vyslyšení jejich žádostí před nestranným tribunálem, pokud si to budou přát. Evropské středisko pro práva Romů je znepokojeno, že není vyloučeno, že britské úřady se pokusí využít nejasností v evropském asylovém právu tak, že budou navracet jednotlivce do jiných zemí, zejména prostřednictvím klauzulí o tzv. "bezpečných třetích zemí", podle nichž musejí žadatelé o asyl o něj žádat v první "bezpečné zemi", do níž přicestují.
Evropské středisko pro práva Romů poznamenává, že nynější evropské právní normy nevylučují Českou republiku jako první "bezpečnou zemi" pro slovenské Romy. Úřady v Kanadě, v Irsku a ve Velké Británii by neměly být ovlivněny zkreslenými a pobuřujícími tiskovými zprávami.
Měly by vzít v úvahu zprávy nevládních organizací o situaci Romů ve východní Evropě v oblasti lidských práv a měly by tyto analýzy učinit lehce přístupnými pro kompetentní pohraniční autority a pro osoby, kterí se zabývají imigračními a asylovými procesy.
A konečně, nezákonné zásahy proti jednotlivcům, kteří možná mají legitimní důvody pro žádost o asyl, by měly být britskými úřady přísně trestány.
European Roma Rights Center
P.O.Box 10/24 - 1525 Budapest 114 - Hungary - Phone: + (36 1) 327-98-77 Fax: + (36-1) 138-37-27
ERRC Press Release. European Roma Rights Center Press Release on Events in Great Britain, October 22, 1997
The European Roma Rights Center (ERRC) is an international public interest law organisation which monitors the human rights situation of Roma and provides legal defence in cases of human rights abuse.
In the past six months, the ERRC has received reports that groups of Roma are arriving in English ports and applying for asylum. In recent days, Roma applying for asylum have become the focus of alarmist and racist articles in the British media, including organs noted for their seriousness.
The ERRC is concerned that inflammatory statements in the British press sensationalise the issue of the flight of Roma from eastern Europe, especially the Czech Republic and Slovakia, and portray this summer's movements of Roma from eastern Europe to Canada, Ireland and the United Kingdom as purely an instance of "economic migration", or worse, describe Romani refugees as schemers attempting to exploit the British public.
Usually serious newspapers such as The Guardian and The Independent have played with racist stereotypes by publishing headlines such as, "Gypsies Invade Dover, Hoping for a Handout", "They Speak little English, But Know Exactly How to Play the System" and "The Travellers Have Developed New Tactics".
The ERRC is additionally concerned about reports that Kent County Council, the district authority in an area in which many of the refugees have arrived, has invited officials from the Slovak embassy to Dover.
ERRC research conducted in both the Czech Republic and Slovakia countries. Roma fall victim to racially-motivated attack in the Czech Republic.
The Czech non-governmental organisation HOST has documented 1250 racially-motivated attacks on Roma, especially attacks by racist skinheads, in the period 1991-1997. Of these, at least nine Roma died as a direct result of attack, and a group of skinheads also killed a Turkish man they mistook for a Rom.
These attacks have been increasing in frequency in recent years, and as recently as September 1997, a Romani woman died during a skinhead attack.
Since Roma tend not to report racially motivated attacks to the police, the real number of attacks against Roma is probably considerably higher. State response to the alarming situation in the Czech Republic has, to date, been inadequate.
The Czech Republic has not acted promptly and effectively to provide either protection to Roma or legal remedy when Roma are attacked. The following tendencies are evident in the criminal justice system: when large groups of racists attack Roma, often only a few individuals are charged with crimes; the racially-motivated crimes provisions are frequently not applied; the charges brought against racist skinheads are often too light to reflect the true gravity of the attacks; racially-motivated crimes provisions in the penal code are brought against Roma, rendering doubtful the government's contention that it is acting to combat racist violence; there is court bias when weighing the testimony of Roma; police officers who abuse Roma are generally not punished, and when they are punished, punishment is not adequate.
The views of skinheads are supported by a palpable racism in the wider society.
Additionally, discrimination is evident in almost all walks of life. Reasonable estimates put the number of Romani children being educated in schools for the mentally disabled at well over 50%.
A recent study by the aforementioned HOST documented twenty-four restaurants in which Roma were explicitly refused service. There are, additionally, widespread credible allegations of discrimination in the criminal justice system, in such areas as: length and likelihood of pre-trial detention, likelihood of guilty verdicts, length of sentence, and length of time of court proceedings when hearing cases in which Roma have been victims.
Finally, despite the fact that members of both the ruling coalition Civil Democratic Party and the main opposition Social Democratic Party have made recent statements endorsing the de facto ghettoisation of Roma, and these statements have not been met with strong criticism by either these parties or by the government.
Until 1993, Slovakia and the Czech Republic were both members of one common country, the Czech and Slovak Federal Republic. The present wave of racism and racist violence has its roots prior to the break-up of the Federation, and Roma presently face similar abuse in Slovakia.
As recently as August, a Romani man was beaten to death by skinheads in his home in the central Slovak town of Banska Bystrica. In Slovakia too, however, the state has been reticent in combating the persecution of Roma.
In Slovakia, despite similar levels of skinhead violence to those witnessed in the Czech Republic, ERRC research revealed that when Roma fall victim of attack, their complaints stand little chance of receiving adequate judicial remedy.
Slovak authorities tend to deny that racially-motivated crimes have taken place; minimise the role of racism by describing attacks as youthful pranks; charge Roma who are lodging complaints with crimes; sentence the minimum possible number of skinheads; and deny that episodes of community violence have taken place.
In mid-Summer, at least two municipalities near the town of Medzilaborce in northeastern Slovakia passed ordinances banning Roma from settling within town limits.
The Roma affected had evidently been evicted from housing following their dismissal from a local co-operative farm in 1990, and have been repeatedly expelled from places in which they had attempted to settle since. Immediately following the bans, a nearby Roma settlement burned to the ground in unclear circumstances.
The International Helsinki Federation Bratislava office has also documented instances in which Roma were prevented from moving to cities through the use of mandatory residence permits.
Members of the present Slovak government have used language which tacitly or explicitly endorses the present precarious human rights situation of Roma in the country. Prime Minister Vladimir Mečiar at one point hinted at a deluge of Romani children, stating, "If we don't deal with them now, they will deal with us in time."
More recently, in November 1996, Minister of Labour, Social Affairs and Family Olga Keltošová told a public gathering in London that Roma "simply do not want to work" and went on to imply that Roma were thieves who stole state benefits intended for their children.
Current attempts to dismiss the flight of Roma from the Czech and Slovak Republics as a spurious attempt to burden western asylum procedures with false claims of persecution are therefore not substantiated by the human rights situation of Roma in the two countries.
The ERRC urges that all Roma fleeing eastern Europe be given the right to have their claims heard before an impartial tribunal, should they so choose. The ERRC is concerned that British authorities may seek to exploit the lack of clarity in European norms on asylum by returning individuals to another country, especially by using so-called "safe third country" clauses which require asylum-seekers to apply in the first "safe country" in which they arrive.
The ERRC notes that present European norms do not rule out regarding the first "safe country" for Slovak Roma as the Czech Republic. Authorities in Canada, Ireland and the United Kingdom should not be influenced by distorted and inflammatory press reports.
They should take into account reports by non-governmental organisations on the human rights situation of Roma in eastern Europe and make such reports easily available to competent border authorities and persons related to the immigration and asylum process.
Finally, illegal interference with individuals who may have legitimate asylum claims should be strictly sanctioned by the British authorities.
"A vy zase lynčujete černochy"
To byla standardní odpověď představitelů komunistického režimu na jakoukoliv kritiku porušování lidských práv v Československu od Američanů. Stalo se to téměř vtipem.
Přístup českých sdělovacích prostředků by se ale v těchto dnech znovu dal docela dobře shrnout tímto heslem. Česká média předpokládala, že Západ má vstřícnou a humánní imigrační politiku a automaticky přijme každého, kdo je ve své zemi vystaven pronásledování a násilí.
Nyní traumaticky zjistila, že některé západní státy (Británie, Kanda) praktikují přísnou imigrační politiku, že žádný stát si rád na své území nepouští uprchlíky z jiných zemí (ať už to považujeme za kontroverzní či nikoliv) a že asylové právo je uplatňováno jen v případech nejvyšší nouze. Británie například přijímá politické uprchlíky jen tehdy, prokáží-li konkrétně, že byli v domovské zemi v ohrožení života.
A tak nastoupil argument "A vy zase lynčujete černochy". Odmítají-li západní státy přijmout české romské uprchlíky, nemají prý právo kritizovat situaci Romů v České republice. Někteří, jako například Mečiarova ministryně školství, došli k pozoruhodnému závěru, že pokud tak "věhlasná" země jako Velká Británie Romy odmítá, musí to znamenat, že s politikou Slovenska vůči Romům v oblasti lidských práv je všechno v pořádku.
Co kdybychom se ale nad romským problémem zamysleli samostatně? Přiznali, že ten problém existuje, že Romové z ČR a ze Slovenska utíkají, protože pro to mají dobrý důvod, a apriori neodmítali jejich kritiku. Možná, že stížnosti mnohých Romů na poměry v ČR jsou účelové, můžeme si však být jisti, že je to tak u všech z nich?
Neměli bychom uvažovat o tom, proč se zřejmě značná část Romů živí v ČR patologickou kriminální činností, případně žijí z podpory v nezaměstnanosti? Že by to skutečně bylo tím, že mají ke kriminalitě a k parazitismu genetickou náklonnost? Nebo je příčinou jejich způsobu života něco jiného?
Prostě, měli bychom asi přemýšlet o řešení. Čím to taky je, že v ČR existuje několik (málo) enkláv, kde je soužití romského obyvatelstva s českým obyvatelstvem vzorné?
Většina reakcí na romský problém, které v těchto dnech z ČR dostávám, jsou bohužel nesmírně bigotní. Lidé trpí hlubokými předsudky a neznalostí celého problému. Dělají závěry na základě mýtů a legend, nikoliv faktů. Nedokáží se vžít do situace toho druhého. V nejlepším případě je v jejich mysli zmatek. Jistě, velkou měrou se na vytvoření této situace podílejí české sdělovací prostředky.
Jistě, lehčí než pohlédnout sami sobě do tváře a ptát se, jestli to, co děláme, a z čeho vycházíme, je opravdu správné, je bagatelizovat kritiku a hledat u kritika postranní motivy.
Zadal jsem si do Alta visty zkusmo hesla Gypsies - racism - Czech Republic. Bylo to poučné čtení. Tak jsem například zjistil z informací z týdeníku Prague Post z 2. července 1997 na tomto místě, že se v létě v ČR kdosi pokusil vyvěšovat protirasistické billboardy, na nichž byl detail pořezané romské tváře. Billboardy byly strhány a holandský fotograf, který se je pokoušel vyvěšovat - financoval je většinou z vlastní kapsy - se stal terčem útoku.
Časopis US News and World Report konstatuje, že na hospodářské změny ve středovýchodní Evropě nejvíce doplatili nezaměstnaností právě Romové. Uvádí, že od roku 1989 bylo v Československu - v České republice usmrceno v rasových útocích 27 Romů. Podobné číslo bylo citováno v minulých dnech i v britském tisku. Budapešťská organizace pro lidská práva Romů však ve svém letošním letním dokumentu uvádí, že v České republice bylo od r 1989 usmrceno "nejméně devět Romů" - její odhad je konzervativnější.
Podívejte se na internetové stránky tohoto budapešťského romského střediska. Stránka Mezinárodní asociace Romů je zde. Zajímavé jsou i jiné stránky o romské situaci a o romské kultuře. Zde jsou informace o situaci Romů V ČR podle zprávy americké organizace Human Rights Watch
Otázka důvěry
Jedna česká dívka, která pracuje v Glasgowě jako au pair, zaznamenala minulý týden tuto drobnou zkušenost.
Ve městě si koupila bundu na zimu za dvacet liber (cca 1000 Kč). Odvezla si ji domů a zjistila, že je bunda na ni snad až o dvě čísla příliš velká. Bylo zjevné, že ji bude muset vyměnit.
Tak se druhý den s nadrozměrnou bundou vydala znovu do téhož obchodu do středu města. Vysvětlila prodavačce svůj problém a žádala menší číslo.
Tento typ bund v obchodě mezitím o padesát procent zlevnili. Nyní je prodávali nikoliv už za dvacet liber, ale jen za 9 liber 99 pencí.
Prodavačka promptně dívce přinesenou bundu vyměnila, podívala se na paragon, zjistila, že dívka předchozího dne za bundu zaplatila dvacet liber, řekla, tak to my vám budeme muset rozdíl vrátit a dívce vyplatila deset liber a jednu penci.
Česká zákaznice se vypotácela z obchodu mírně překvapena. Měla černé svědomí, že dostala zpět deset liber, které prý "nejsou její". "Kdybych s bundou přišla do obchodu v Praze," řekl posléze ona dívka, "napadli by mě, že jsem si výměnu schválně vymyslela, abych zpětně dostala slevu."
Proč o tom píšu? Není v Británii většinou zvykem, že člověka apriori podezřívají z podvádění, dokud něco podvodného skutečně nespáchá. (Uděláte-li však podvod, tak to potom máte utrum.) V takovém prostředí se příjemněji žije a efektivněji podniká.
Jak to udělat, abychom v ČR taky apriorně nepovažovali své bližní za podvodníky a byli schopni od nich očekávat to nejlepší - i když hrozí reálné riziko, že nás třeba posléze podvedou ?
Tím, že hned od svých bližních očekáváme to nejhorší, a svou špatnou zkušenost rozšiřujeme hned na celé společenské vrstvy, si dále devastujeme prostředí, v němž žijeme.
Jeden vnímavý internetový debatér vyměnil nedávno celou řadu e-mailů s londýnským ekonomem Františkem Nepilem, proponentem privatizace prostřednictvím zesoukromění důchodových fondů. Obvinil ho, že snad chce tuto privatizační metodu v ČR prosazovat, protože by na tom sám osobně vydělal. Takové nepodložené apriorní obvinění je neslýchané. Není divu, že František Nepil na ně reagoval velmi důrazně.
Josef Schrabal, žijící v New Yorku, zahajuje občanskou iniciativu, v jejímž rámci chtějí Češi žijící ve Spojených státech přesvědčovat své poslance, aby v americkém Kongresu hlasovali proti přijetí ČR do NATO, dokud nebude novelizován nedokonalý český zákon o občanství.
Je to legitimní občanská akce. Vyskytly se hlasy, že pan Schrabal toto podniká, protože chce získáním českého občanství dostat v ČR prostřednictvím restitucí majetek, že mu nejde o nic jiného než o bohatství. Přitom je paradoxní, že pan Schrabal už dávno má obojí, české i americké občanství, a při této iniciativě mu přirozeně jde o občanský, nikoliv o osobní prospěch.
V ČR si často lidé stěžují na někoho nebo na něco, jenže rozsuzující orgán se pak obrátí na kritizovanou osobu či instituci, a ta skutečnosti, které byly předmětem stížnosti, prostě popře. Stojí proti sobě dvě opačná svědectví, a stížnost se nikam nedostane - je odročena na neurčito.
V Británii se (většinou) automaticky nepředpokládá, že je stěžovatel podvodník. Argument stěžovatele se bere vážně, protože se (svatá prostoto?) usuzuje, že pokud by občan neměl důvod si stěžovat, tak by si nestěžoval. Nemohli bychom tento způsob jednání zavést i v Čechách?
S automatickým předpokládáním, že jsme všichni a priori podvodníci, dokud nedokážeme, že nejsme, případně máme skryté osobní, sobecké, manipulativní cíle, dokud nedokážeme, že je nemáme (přitom dokazovat něco, co jsme neudělali, je nesmírně obtížné a požadovat něco takového např. u soudu je v normálních právních systémem nepřípustné) - jde princip utajování.
Tak jsem si nedávno stěžoval jedné české instituci na praxi, kterou považuji za znepokojující. I když jsem měl stížnost zdokumentovánu, příslušná instituce vyslechla osobu, na niž jsem si stěžoval. Ta mou stížnost odmítla. Protože prý stojí "tvrzení proti tvrzení" - přestože jsem pro svou stížnost předložil důkazy - případ byl odložen ad akta.
Nejzajímavější na věci však je, že že rozhodnutí o tom, jak bylo s případem naloženo, je údajně tajné a nemám se o něm bez souhlasu dané instituce (jde o veřejnoprávní instituci) vůbec zmiňovat. K případu se vrátím.
"Svět blázní nad vražedkyní v Americe a když uhoří v Benešově dvě děti, nikoho to nezajímá"
Dostal jsem tento e-mail:
Nova korunovala svoje Televizni noviny tim, ze zpravu o reakcich v UK a US nad odsouzenim au pair Louise Woodwardove uvedla takto: Jo, kdyz uhori v Benesove dve deti, nad tim se nikdo nerozplace, ale kdyz v Americe odsoudili L.W. za vrazdu kojence...
Citoval jsem to naší nové české au pair, která je v Glasgowě pouhých šest neděl. Bedlivě sledovala v britské televizi zpravodajství o soudním případu Louise Woodwardové v Americe. Její reakce byla: "Nova je hloupá. Zpravodajství je tady v Británii jiné, sdělovací prostředky fungují podstatně jinak než v ČR, to je nesporná věc. Vidím to i po krátké době tady."
Případ Louise Woodwardové vyvolává celou řadu důležitých otázek.
Částečně má Nova jistě pravdu. Být příslušníkem malého národa je neférovým handikapem. Pregnantně to svého času shrnul spisovatel Josef Škvorecký, který se dotazoval, jak velkou šanci by asi měl William Shakespeare proniknout do světové literatury, kdyby se narodil v Sofii a psal bulharsky.
Dominující světová kultura je kultura anglosaská a o to, co se v ní děje, je zájem především .
V souvislosti se soudnímu případem Louise Woodwardové je však nutno ptát se na toto:
1. Jaký má být vztah sdělovacích prostředků a soudního jednání?
Je správné, aby byly soudní procesy vysílány televizí? V Británii nesmějí televizní kamery do soudní síně. Budu-li psát o soudním případu dříve, než bude vynesen verdikt, spáchám trestný čin contempt of court, pohrdání soudem, a budu přísně potrestán.
Čelný britský soudce uvedl na dotaz britského rozhlasu, na jakém základě by se proti rozsudku Louise Woodwardové odvolal, že kdyby případ projednával britský soud, odvolával by se na základě toho, že matka mrtvého dítěte poskytla před soudním jednáním americkým sdělovacím prostředkům celou řadu rozhovorů, jimž se dostalo po Spojených státech široké publicity. Obviňovala v nich Woodwardovou z vraždy jejího syna. Takovým způsobem prý nepřípustně ovlivnila nálady veřejnosti i poroty proti Woodwardové.
Opakuji: V Británii nesmějí sdělovací prostředky referovat o soudním řízení, dokud není případ uzavřen a vynesen verdikt, právě proto, aby nemohlo být soudní řízení vnějšími názory ovlivněno.
2. Americká porota byla zcela zjevně zmatena rozporem, který vznikl mezi důkazy, předložené žalobou, a odbornými lékařskými posudky, podle nichž Woodwardová nemohla dítě takovýmto způsobem zabít.
U britského soudu shrnuje předsedající soudce závěrem klíčová fakta v procesu. U amerického soudu nikoliv, soudce jen poskytuje porotě právní informace o existujících zákonech. Porotě nebyly určité skutečnosti jasné a vyžádala si transkript jedné části soudního řízení. Soudce jí ho neposkytl a požadoval, aby porota už došla k nějakému závěru. Podle britských soudních expertů by u britského soudu muselo nejprve dojít k vyjasnění mlhavých záležitostí.
Tím však v žádném případě nestavím britský soudní systém nad americký. Důvěryhodnost britského soudního systému byla v minulých letech značně otřesena celou řadou případů, v nichž byli nevinně na dlouhá léta odsouzeni do vězení lidé, kteří žádné trestné činy nespáchali.
Případ Louise Woodwardové shrnuji v samostatném příspěvku, viz zdejší Obsah.
Jan Čulík
Článek z ledna 1996:
Činitel londýnského ústředí Amnesty International reaguje na rasistický článek o Romech ve Svobodném slově
Sestnacteho prosince 1995 otisklo Svobodne slovo komentar Jindricha Marka, nazvany Rasismus v case predvanocnim. Autor v nem ostre kritizoval "neuspesneho predsedu Romske obcanske inicativy Emila Scuku, ktery nedokazal za pet let oslovit vyraznejsi skupinu romskych obcanu" a snazi se svymi vyroky udajne vyvolavat, stejne jako nekteri jini aktiviste nenavist Romu vuci "bilym" Cechum. Marek dale napsal, ze odpor ceskeho obyvatelstva vuci "Romum ci cikanum (chceme-li mluvit cesky) neni rasismus, ale odpor k cernemu rasismu, ktery jiz pul stoleti cynicky opovrhuje nasimi normami zivota."
Markuv clanek se v rade rysu dosti radikalne odlisoval od bezneho civilizacniho standardu v zapadni Evrope. Prelozil jsem ho do anglictiny a pozadal jsem nad jeho textem o vyjadreni Ivana Fisera, srbochorvatskeho cinitele Amnesty International v Londyne, odbornika na stredoevropskou oblast pro tuto organizaci.
"Musime priznat," rekl Ivan Fiser, "ze takoveto clanky obcas vychazeji v bulvarnim tisku i ve Francii nebo ve Velke Britanii. Je Svobodne slovo velmi seriozni denni list? Tento redakcni komentar napsal clovek, ktery ma zrejme problem s mensinami a s rasismem.
Kdyz se vyskytnou takoveto clanky v tisku jinych zemi, existuji v nich zakonna omezeni svobody projevu, podle nichz je zakazano sirit nenavist a nasili. Zda tento clanek spada do takove kategorie, neni mym ukolem urcovat. Je to ukolem radnych pravnich instituci v Ceske republice. Jestlize se nekdo domniva, ze Markuv clanek prekrocil zakonne hranice, napriklad sami lide, o nichz se v clanku hovori, meli by u prislusne prokuratury podat zalobu. Jsem si jist, ze soudni organy Ceske republiky nezavislym zpusobem pak zhodnoti, zda byl porusen cesky zakon a mezinarodni povinnosti, ktere ma Ceska republika jako zeme, ktera ratifikovala mezinarodni smlouvu o obcanskych a politickych pravech," zduraznil Ivan Fiser.
"Jsou i jine zpusoby, jak bojovat proti takovymto postojum," pokracoval londynsky cinitel Amnesty International. "Jsme svedky toho, jak se cela rada jednotlivcu i organizaci v Ceske republice proti takovymto nazorum verejne vyjadruji. Velmi je ocenovana cinnost nadace Tolerance, nadace Host, Helsinskeho obcanskeho shromazdeni a ceske skupiny Amnesty International. Vsechny tyto organizace podporuji lidska prava a snasenlivost a bojuji proti postojum, vyjadrenym v tomto clanku.
Nemohu hovorit o tom, jak Jindrich Marek vybral z kontextu nektere vyroky romskych predstavitalu, o nichz v clanku pise. Nevim presne, co na verejnosti rekli a jak Jindrich Marek tyto vyroky interpretuje. Z clanku je vsak jasne, ze autor nezaujima vuci zadnym z predstavitelu romske mensiny pozitivni stanovisko. Nedomnivam se, ze by bylo spravne oznacovat cely narod za rasisticky. Doufam, ze nikdo v Ceske republice si nic takoveho o ceskem narode nemysli. Vime, ze rasiste existuji ve vsech zemich, ve vsech narodech."
Citoval jsem Ivanu Fiserovi nekolik konkretnich vet z Markova clanku: "Tem, kteri jsou v nasich radach ochotni z intelektualniho snobstvi naslouchat scukovske demagogii, je treba vytrvale pripominat, ze odpor k Romum ci cikanum (chceme-li mluvit cesky) neni rasismus, ale odpor k cernemu rasismu, ktery jiz pul stoleti opovrhuje nasimi normami zivota.
... Fakt, ze nemam rad romske (ale i ceske!) kapsare, pasaky, vrahy a zlodeje, ... neznamena, ze musim byt rasistou". Nemohu byt prece zvan rasistou, pise Marek "kvuli jedinemu prostemu faktu, ze pozaduji vseobecnou obcanskou rovnost, v teto zemi, a to nejen v lidskych pravech, ale predevsim i v obcanskych povinnostech."
"Nekteri lide v Ceske republice budou namitat, ze tato pasaz je zcela rozumna," rekl jsem Ivanu Fiserovi. Odpovedel:
"Nektere casti toho citatu lze snad nazvat rozumnymi, ale zaroven projevuje autor demagogii. Neni mozne spojovat vyroky, ktere jsou naprosto neprijatelne, s vyroky ktere jsou prijatelne. Marek jednim dechem hovori o —odporu k cernemu rasismu? a nespecifikuje, ze jde jen o kriminalni elementy v urcitych castech obyvatelstva. Pritom se zminuje Marek o nekterych postojich, proti kterym nikdo nemuze vznest namitky. Az na to, ze pokud vystupujeme proti zlocineckym elementum, nemeli bychom rozlisovat zlocince podle jejich narodnostniho ci etnickeho puvodu. Je nespravne uvadet o lidech, kteri jsou podezrivani z urciteho zlocinu anebo jsou za nej odsouzeni, ze pochazeji z urcite etnicke skupiny. To samo o sobe totiz vyvolava postoje podobne postojum Jindricha Marka.
Tento trik se pouziva ve vetsine zemi, kde existuji silne protiromske antipatie," pokracoval dale Ivan Fiser. "Bulharsky, rumunsky a madarsky tisk casto uvadi o odsouzenych obcanech romskeho puvodu, ze jsou to Romove. Kdyz patri odsouzeny obcan k jine narodnostni mensine nebo k narodnostni vetsine, tisk v techto zemich to uz nenapise.
Nejlepsim zpusobem, jak bojovat proti takovymto postojum, je vyjadrovat nazory, ktere presvedci verejne mineni, ze jejich rasismus je falesny. Vyjimkou jsou ale clanky, ktere vyzyvaji k nasili a vyvolavaji nenavist. Takove clanky jsou porusenim nejen mezinarodniho prava, ale i ceskeho prava."
Jsem temer presvedcen, rekl jsem Ivanu Fiserovi, ze celou vec Jindrich Marek myslel dobre.
"Ano, odrazi to, na jak velmi nizke urovni probiha v Ceske republice debata o techt otazkach," reagoval Ivan Fiser. "Jestlize Jindrichu Markovi vadily mozne extremisticke tendence mezi Romy, mel odsoudit stejne durazne jevy, ktere takove reakce vyvolavaji. Jenze v clanku se zminil jen velice strucne o rasistickych utocich v Ceske republice zamerenych proti Romum. V textu to pak budi dojem, ze vyroky romskych predstavitelu jsou prehnane a nevyvolalo je zadne nasili."
Lide ale v Ceske republice skutecne velmi casto zastavaji nazor, ze Romove jsou "kapsari, pasaci, vrazi a zlodeji", namitl jsem. "Snad je ospravedlnitelny pozadavek, ze by Romove meli nejprve dodrzovat ceske zakony, a pak muzeme zacit jednat?" rekl jsem Ivanu Fiserovi.
"Statistiky urcite dokazi," konstatoval londynsky odbornik Amnesty International, ze vetsina romskeho obyvatelstva ceske zakony dodrzuje. Udaje o vysoke zlocinnosti Romu jsou casto vytrhavany z kontextu. Zaroven je prece velmi obtizne s urcitosti tvrdit, co si mysli vetsina obyvatelstva v nejake zemi, zejmena o velmi citlive otazce jako je rasismus. A i kdyz byla provedena v Ceske republice cela rada vyzkumu, ktere ukazuji, ze protiromske antipatie jsou dosti vysoke, nechtel byl s konecnou platnosti v teto veci dochazet v otazce Ceske republiky k zadnemu zaveru a doufam, ze v dlouhodobe perspektive se prosadi lide, kteri zastavaji muj nazor."
Jan Culik
