Přehled dnešního vydání:

Dotaz pro Jana Zahradila, poradce Václava Klause

Jan Zahradil

Britským listům byl zpřístupněn v pátek 22.8. ve 20 hodin středoevropského času, tedy o den později. Protože o víkendu BL nevycházejí, vydali jsme ho okamžitě v českém překladu jako přílohu Neviditelného psa.

Je zjevné, že Helsinský výbor čekal jeden den, než text zveřejnil. Pokud Klaus dopis pořád nedostal, je to, obávám se, asi v důsledku neefektivní práce jeho diplomatické služby.

Ale druhá, závažná věc. Klausův poradce Jan Zahradil píše, že "Pes není oficiální médium".

Bylo by velmi zajímavé (Britové v tomto kontextu říkají "helpful", "nápomocné"), kdyby nám pan poradce objasnil, jaká média považuje v demokratické společnosti za oficiální a jaká nikoliv. Znamená to snad, že nějaká média jsou rovnější než jiná???

Co to je, pane poradče, podle vás, v demokratické společnosti volných tržních vztahů "oficiální médium"? Česká televize? Nova? Soukromě skupinou redaktorů pro sebe zprivatizovaný deník Mladá fronta Dnes, nebo snad obdobně zprivatizované Právo? Nebo třeba Stehlíkova Práce? Nebo Respekt mladého Mlynáře?

Doufám, že se dočkáme objasnění toho výsostně pozoruhodného výroku.

Jan Čulík

Přesně ve chvíli, kdy vyšly včerejší Britské listy zabývající se tematikou dvojího občanství, jsem dostal tuto zprávu:

Úmluva zrušena

Olga Jonáš

Dvoji obcanstvi s USA - Ceska republika nasleduje s mesicnim odstupem priklad Slovenska

Obcania SR a USA mozu mat dvojite obcianstvo

SME (slovensky dennik) 9. srpna 1997 http://www.sme.sk/scripts/sme/start_sd.idc

---

I ceske vlade se minuly tyden konecne podarilo ukoncit platnosti Umluvy o naturalizaci z r. 1928 tim, ze 20. srpna 1997 zaslala US State Department svoji notu. Kdyby se tak bylo nestalo, umluva by prestala platit pro CR az o pulnoci dne 18. zari 1997, protoze rok pred tim, 19.9.1996, vlada USA tuto archaickou a davno prekonanou umluvu jednostranne vypovedela pote, co se s ceskymi urady 6 let nemohla dohodnout na ukonceni prostrednictvim vymeny diplomatickych not.

Vlada USA ostatne umluvu s CSR od r. 1967 (tedy 30 let) neuplatnovala kvuli rozhodnutim US Supreme Court (Nejvyssiho soudu), ze ztrata obcanstvi administrativni cestou jenom kvuli nabyti dalsiho obcanstvi odporuje ustanovenim o zakladnich pravech zakotvenych v Ustave. Na druhe strane umluvu neuplatnovalo Ceskoslovensko po celou dobu druhe svetove valky, ktera pro ceskou stranu trvala od 17.9.1938 do 7.5.1957 (navazani diplomatickych styku s Japonskem).

Dalsi podrobnosti o prekonani "principu jednoho obcanstvi" mezi USA a zememi, odkud lide do USA emigrovali, jsou taky na teto adrese: http://www.arts.gla.ac.uk/Slavonic/staff/OBCAN.html (Nova Pritomnost 12/1996).

Olga Jonáš

---

Jak je to s bezvízovým stykem s USA?

Původně jsem měl v úmyslu napsat paní Fuchsové na její včerejší příspěvek v BL stručnou repliku, že podaří-li se jí dosáhnout změny v úpravě vízové povinnosti pro občany ČR cestující do USA, vezmu pero já a napíšu svému senátorovi dr. Václavu Bendovi, aby se za ni přimluvil při výběru kandidátů na udělení Řádu bílého lva. Že obě přímluvy budou mít zhruba stejnou naději na úspěch.

Pak jsem si přece jen prošel několik webových zdrojů a zjistil jsem, že pramen, z něhož jsme své znalosti o vízové problematice čerpal, totiž článek Češi go home! publikovaný v Respektu č. 25, tvrdí něco jiného, než co jsem dokázal najít v amerických zdrojích.

Jindřich Šídlo v článku uvádí:

Mluvčí ministerstva zahraničí Karel Borůvka opatrně mluví o "složitých jednáních" a "víře v jejich dobrý konec", zkušení diplomaté se však mimo mikrofon vyjadřují daleko jednoznačněji: v tuto chvíli prý Česká republika nemá v podstatě šanci. Podle expertů byla naše země úspěchu nejblíže právě v době Žantovského optimistických prohlášení [tj. začátkem roku 1996; T.P.]. Podle tehdy platného amerického zákona totiž mohla země "na zkoušku" dosáhnout bezvízového styku alespoň na běžnou dobu devadesáti dnů účastí v tzv. Visa Waiver Pilot Program (VWPP). Podmínkou byl počet odmítnutých žadatelů pod dvě procenta dva roky po sobě, spolehlivá pasová politika a strojově čtené pasy. To vše česká strana (po příslibu vnitra zlepšit tuzemské doklady) splňovala, ke vstupu do VWPP však stále nedocházelo. "Nakonec jsme zjistili, že žábou na prameni je FBI, která ještě nechce, aby postkomunistické země měly bezvízový styk," říká jeden z vysoce postavených diplomatů. Když se konečně podařilo FBI přesvědčit, bylo už pozdě. Loni v září se totiž v zákoně o VWPP snížilo povolené procento odmítnutých, takže jeho podmínky už nesplňujeme.

Je sice pravda, že 1. dubnem 1997 vstoupila v platnost nová, poměrně přísná novela přistěhovaleckého zákona (IIRAIRA), ale podmínky programu VWPP (novelizované v oddíle 635 -- původní verze zákona je zde) se v podstatě nezměnily. Program VWPP byl prodloužen o další rok a požadavky, které musí země aspirující na zařazení do programu splňovat, zůstaly beze změny.

Jenomže, a jak by také ne, je plně v pravomoci amerického ministra spravedlnosti (Attorney General) vyloučit z programu země, u nichž by začlenění do programu mohlo ohrozit, jak je kulantně řečeno, "the U.S. law enforcement interests."

Má otázka tedy nesměřuje k paní Fuchsové, ale k redakci Respektu:

Pánové, nebylo by dobré prověřit si fakta nejen u "vysoce postavených diplomatů," ale také v pramenech? Pokud je vámi uvedená informace o požadovaném nižším procentu odmítnutých žádostí skutečně mylná, jak tomu vše nasvědčuje, naznačuje zveřejnění takového tvrzení cosi o nepříliš seriózním přístupu k novinářské práci.

Tomáš Pecina

---

Na jiné téma: Televize Nova si tentokrát reportáží o Romech v Kanadě skutečně udělala světovou popularitu (JČ):

Příliv Romů zatěžuje Kanadu

Boston Globe, 25. srpna 1997

Washington, DC/Toronto - Bezprecedentní počet Romů nenadále cestuje do Kanady, většinou z České republiky. Doufají, že uniknou rasovému pronásledování ve vlasti, ale zároveň jdou za falešnými sny šeků sociální podpory a dotovaného bydlení.

Invaze způsobuje, že dochází k přeplnění útulků pro bezdomovce a k přetěžování sociálních pracovníků. Konstatují to čintelé policie a pasové kontroly v Torontu, kam v minulých dnech přicestovaly stovky Romů.

Bizarní vystěhovalecká vlna vznikla letos v polovině srpna, kdy byl odvysílán v české televizi matoucí dokumentární film. Reportáž televize Nova(klikněte na hyperlink) vylíčila Kanadu jako zaslíbenou zemi pro Romy a vyvolala dojem, že tato země nabízí speciální asyl - že poskytuje téměř automatické útočistě Romům, rozsáhlou sociální podporu a pohodlné, dotované byty.

"Prodali jsme všechno, co jsme měli, abychom si mohli koupit letenky do Kanady," konstatovala Dina Holubová, 31, Romka, která přicestovala s rodinou minulý týden na torontské Pearsonovo mezinárodní letiště. "Domnívali jsme se, že nám Kanaďané poskytnou všechno, co potřebujeme do začátku nového života." Ale ono to není tak jednoduché a Holubová je už zatrpklá.

"Nenávidí nás tady taky," řekl. "Pro Romy není domov nikde na celém světě."

Holub, její muž, a dvě děti, jsou nyní mezi cikány - kteří si také říkají Romové nebo Sinti - plnícími už přeplněné nouzové útulky a sociální penziony v Torontu. Imigrační policie vyšetřuje tvrzení, že byli pronásledováni, a zkoumá jejich žádosti o asyl.

Většina z nich bude pravděpodobně odmítnuta a poslána zpět do České republiky, i když nikdo nezpochybňuje skutečnost, že se v ČR Romové často stávají terčem pronásledování a útoků.

Navzdory nepodloženým zprávám, šířícím se východní Evropou, Kanada Romy nadšeně nevítá. Úřady konstatovaly, že zamýšlejí zaujmout vůči žádostem o asyl tvrdý postoj, protože, jak uvedly, česká vláda se vážně snaží bojovat proti etnickému pronásledování Romů.

Romové jsou potomci kočovných kmenů, původem z Indie, které přišly do střední a východní Evropy během středověku. Celosvětově jich žije asi 12 miliónů a asi 8 miliónů je jich v Evropě. V Evropě se často protloukají daleko na okrajích společnosti. Lidé jimi pohrdají, protože jsou to často tuláci, zloději, prostitutky a žebráci.

Mnoho Kanaďanů, včetně nedávných přistěhovalců, kteří se normálně zasazují o práva uprchlíků, si stěžuje, že noví příchozí nejsou oběti, ale snažít se využít příležitosti.

"Tito lidé se snaží využít velkomyslné kanadské politiky," konstatovala Blanka Rohnová, předsedkyně České a slovenské asociace v Kanadě.

Policie mezitím varuje, že v torontských ulicích brzo začnou operovat hordy kapsářů a podvodníků, a někteří občanští vedoucí představitelé začínají užívat překvapivě nesnášenlivého jazyka v zemi, známé svou etnickou snášenlivostí. Konstatují, že Romové mají kočovnou zločineckou kulturu, která se odmítá začlenit do hlavního proudu společenského života, v Evropě i v Severní Americe.

"Živí se zločinností," řekl torontský městský radní, Gordon Chong, potomek čínských přistěhovalců. "Jak se zdá, nezajímá je, že by měli posílat děti do školy."

Tento přístup přivádí Romy, kteří už žijí v Kanadě, k zuřivosti.

"Kdyby řekl něco takového o Židech nebo o Italech, přišel by o zaměstnání," řekl Lozo Butch, samozvaný torontský Romský král, listu Toronto Sun.

Romové, kteří žádají po příjezdu do Kanady o uprchlický statut, dostanou ubytování a malé finanční částky na potraviny. Úřady mezitím zkoumají jejich žádosti o asyl. Ale ubytování a finanční příspěvky zdaleka nejsou luxusní, jak někteří Romové zcela zjevně očekávali.

Stovky Romů byly umístěny v sociálních penziónech a nouzových útulcích, odkud musely být vystěhovány ženy vystavované domácímu násilí a jiní lidé, pro něž penzióny existují. "Už téměř nemáme vůbec žádné místo," řekl John Jagt, šéf metropolitních sociálních ubytovacích služeb města Toronta. "Pořád ale přijíždějí další a další lidi. Je to nekonečné."

Romové si mezitím stěžují, že jsou celé rodiny nuceny bydlet v jediné místnosti. "Nepřijeli jsme do Kanady proto, abychom tu žili jako zvířata," řekl muž, který se představil jen jako Horvath. Dodal, že uprchl z České republiky, poté, co on a jeho žena se stali terčem útoku skinheadů.

"Řvali na nás, že jsme zloději, a házeli po nás kamením," uvedl.

Většina Romů, kteří přijíždějí do Kanady, nemá žádnou kvalifikaci a mají špatné vzdělání. Podle činitelů imigračního oddělení, téměř polovina těchto příchozích má záznam v trestním rejstříku. Imigrační úřady varují, že Kanada není povinována poskytnout trvalý asyl všem příchozím.

"Tito lidé možná trpěli pronásledováním ve svých zemích, ale to neznamená, že budou uznáni jako pronásledování podle Ženevské konvence," konstatovala Lucienne Robillardová, kanadská ministryně pro přistěhovalectví.

"Pokud nebudou jejich žádosti o asyl přijaty, budou z Kanady deportováni," dodala Robillardová. "Přijedou zpět chudší, než přicestovali."

Kanada, jako většina západních zemí, poskytuje asyl jen těm uprchlíkům, kteří mohou dokázat, že jsou ve vlasti obětí systematického politického nebo rasového pronásledování.

"Je to dlouhý, složitý proces a Romové nebudou mít žádnou protekci," řekla Lucie Čermáková, mluvčí pro kanadské velvyslanectví v Praze. "V ČR neexistuje systematická diskriminace a vláda podniká kroky na pomoc Romské menšině tím, že jim poskytuje byty a školní vzdělání. Samozřejmě, v každé zemi se vyskytují individuální rasistické útoky."

Statisíce Romů bylo popraveno v Hitlerově Německu a Romové stále čelí opakovanému pronásledování ve Východní Evropě, zejména v České republice, kde podle odhadů žije asi 250 000 Romů.

Organizace na obranu lidských práv konstatují, že Romové také trpí diskriminací v zaměstnání, pohrdáním veřejnosti a občasným násilím. Od pádu komunismu v bývalém Československu útočí často na Romy fyzicky skinheadi a další neonacisté. Jde o případy, které policie nevyšetřuje vždy zrovna rychle.

Je velmi obtížné určit, zda jsou tyto útoky systematickým útlakem. Česká vláda prohlašuje, že všichni občané jsou zákonem chráněni a že pronásledování Romů - i když k němu dochází - úřady nepodporují.

"Situace je velmi špatná, velmi nebezpečná, ale my oficiálně neschvalujeme špatné věci, ke kterým náhodou dojde," řekl v Praze minulý týden reportérům Václav Klaus. "Je nesprávné, aby lidé ze svobodné a demokratické země hledali asyl v zahraničí."

Vážená mezinárodní organizace Human Rights Watch uvedla loni ve studii života Romů v České republice, že "jinak chvalitebné reformy české demokracie nezajistily pro romskou menšinou mnoho základních lidských práv".

"Jediné co chceme, je pokojně žít," řekla Dana Konečná, 30, která přicestovala do Toronta minulý týden a je rozhněvána, že se na ni a na jejího manžela dívali imigrační úředníci skepticky. "Proč nám Kanada neposkytne bezpečí?"

---

Anglický originál článku, na nějž mě upozornil James Brodell z Denveru, si můžete najít na této adrese..

(Mimochodem. Jay Brodell není žena, jak bylo uvedeno v BL před dvěma dny, je to James Brodell, ono se to v angličtině nepozná. Omlouvám se. JČ)

---

Co vlastně bylo v tom pořadu TV Nova o Romech

Jaroslav Slunečko

Milá paní Jay,

(jde vlastně o pana Jamese Brodella, JČ) jsem pouze prostý občan České republiky, který sice 40 let prožil mimo Československo, avšak v Československu a potom v ČR jsem prožil 28 let. Mohu tudíž tvrdit, že zdejší poměry relativně dobře znám.

Se vším co zde napsal Tomáš Pecina 25. 8. 1997 o situaci Romů v ČR a o řešení této otázky, o pořadu TV NOVA o životě Romů v Kanadě musím plně souhlasit.

Snad nebude vadit pohled na toto vysílání trochu z jiného úhlu. Onen inkriminovaný pořad v TV NOVA jsem viděl a již ve Fóru Neviditelného psa jsem vyjádřil názor, zda nebyl tento pořad odvysílán na něčí objednávku.

Jsem si vědom, že to zní poněkud divně, jako by zde bylo jakési spiknutí. Není to však o nic divnější představa, nežli Vaše představa o osobních informačních sítích.

V kostce co o šťastném životě Romů v Kanadě TV NOVA uvedla. Na začátku byl tam rozhovor a ukázka jejich života někde u Ostravy. Pak byla cesta přes oceán a rozhovor a ukázky ze života Romů v Kanadě.

Byl tam i rozhor s právníkem Georgem Kubešem, hovořícím slovensky o tom, co pro ně případně může udělat. Byly tam i vytržené věty z rozhoru se spisovatelem Josefem Škvoreckým.

To však bylo pouze obecně o Kanadě, bez přímého vztahu k českým Romům. Potom tam byl výlet autobusem na Niagarské vodopády. Je pochopitelné, že zúčastnění Romové byli nadšeni.

Po tomto výletě, kdy nálada byla na vrcholu, starší Romka s nadšením volala své příbuzné a všechny české Romy, aby přijeli do Kanady.

V celém pořadu nebyly zdůrazněny případné problémy při takovém stěhování. Pokud tam něco málo bylo (a osobně si na to nevzpomínám), tak to bylo zastřené obsahem a zaměřením filmu.

Pro lidi, ve kterých je po staletí pěstován kočovnický způsob života, musel tento pořad vyvolat to, co se potom skutečně stalo. Konečně, každý z nás má takový způsob života také poznamenám ve svých genech. Vždyť v dnešní době o dovolených se celé rodiny stěhuji do jižních krajů a ti majetnější po celé zeměkouli.

Jistě je pochopitelné, kdyby problémy v soužití Romů a většinového národa v této zemi nebyly, tak by tento pořad, takovou vlnu českých Romů za “bezproblémovým" životem v Kanadě, nevyvolal.

Že je tento problém zapotřebí řešit to zde v ČR, víme všichni. Naštěstí zde nežijí pouze stoupenci dr. Sládka. Tento pořad, ať už byl natočen z jakéhokoli důvodu, způsobil problémy jak České republice, tak hlavně českým Romům.

Mnoho rodin, které se vydají za vidinou hezkého (a snadného) života, na takovou zkušenost tvrdě doplatí. A je právě zajímavé, že TV NOVA ve zprávách v 19:30 h 25.8.1997 začala hledat viníka, který způsobil vlnu vystěhovalectví Romů do Kanady.

Nalezla inzerát v Právu, kde George Kubeš inzeruje, že zprostředkuje pro české občany zaměstnání v Kanadě. Pochopitelně tam o Romech nic není.

TV NOVA se pří tom tváří podle českého osvědčeného hesla: Já nic, já muzikant. Hladiny se rozbouřily, problémy, které doutnaly pod povrchem vzplanuly a nyní se musejí řešit.

Musí se s nimi zabývat vláda, nižší vládní orgány až po okresy a obce. Koncipovat nový způsob vzdělávání pro romské děti, prostě hledat řešení. Pokud se v tomto dosáhne pozitivních výsledků, tak vše co se stalo. nebylo zbytečné.

---

Přepadáván cikány v Rusku

James Brodell

20.5.1994

Těžko se nějaký zážitek z dovolené vyrovná tomu, že vás přepadne skupina dětí, kterým ještě ani není třináct.

Typický turista, který navštíví ruská velkoměsta se ale vrátí do Ameriky s těmito vzpomínkami, neboť bandy cikánských dětí tam řádí v ulicích jako kobylky a zaměřují se na lidi ze Západu.

Úřady nemají zájem zasahovat. Cikánské skupiny jsou dalším důsledkem rozkladu ruské sociální a vládní infrastruktury.

Zážitek ale nemusí nutně být stroprocentně záporný. Pokud vás už má někdo přepadnout, tak ať jsou to děti. A takové pouliční konfrontace poskytují turistovi vzácný pohled na tisíciletou kulturu.

Dodržováním několika zřejmých bezpečnostních opatření zůstane turista navzdory pouličnímu nebezpečí relativně bez ohrožení.

Lidi, žijící na ulici, jsou v Rusku, kde se totalitní moc rozložila až r. 1991, novým jevem. Předtím byly cikánské skupiny zcela neznámé, i když Romové žili v Evropě už před rokem 1066 (kdy si normanský Vilém Dobyvatel pokořil Anglii, to byla anglická Bílá hora, pozn. JČ).

Dnešní skupina cikánských dětí je na první pohled neškodná. Konec konců, co vám můžou udělat na rušné městské ulici děti ve věku od 9 do13 let? Ale to, co těm dětem chybí na síle, nahradí rozhodností a počtem.

Byl jsem zahnán do úzkých velkými skupinami cikánských dětí loni třikrát, během návštěv Moskvy a Petrohradu. První skupina asi třiceti dětí mě obklopila v květnu v malém parku naproti charakteristické stalinské budově ministerstva zahraničních věcí. Bylo jedenáct hodin dopoledne. Rušná doprava dál proudila kolem po okružní silnici. Na všechno se díval z vyvýšené kontrolní budky policista.

V parku vypadala situace daleko prvobytnější. Děti mluvily mě neznámým neruským jazykem. Vypadali, že jsou to žebráci. Začali mě tahat. Stali se agresívnějšími. Když mě obklopili, přihlásil se u mě primitivní instinkt, že bych měl utéct. Nejsem moc hrdý na to, že jsem utekl před skupinou dětí. Podařilo se mi uprchnout, i když jeden zvlášť houževnatý chlapec, který opravdu chtěl mou letní bundu, se jí držel jako klíště a nechal se táhnout kolem celého bloku.

O několik dní později mě a čtyři německé turisty obklopilo více než 50 dětí na schodišti bývalé Leninovy knihovny jen jeden blok od kremelské zdi. Oba dva Němci měřili skoro dva metry, a tak si to cikánské děti rozmyslely, rozběhly se dolů ze schodů, přešly přes ulici a zmizely.

Později jsem se dověděl, že si děti brzo našly atletického Ira, který vycházel z restaurace Pizza Hut na nedalekém Tverském bulváru. Jedno dítě způsobilo, že tento obrovský muž zakopl, a musel se cítit jako Gulliver, když ho hejno dětí drželo na zemi, zatimco mu někteří z nich kradli věci. Později řekl, že se s nima začínal prát a uvažoval o tom, že jim několika rozbije hlavu. Ale pak si povšiml, že z auta nedaleko vystupují dva tmavě vypadající muži, a vzpomněl si, že mu bylo řečeno, že tyto děti mají vždycky s sebou ochranku dospělých. Tak přijal svůj osud a nechal se připravit o tlustou peněženku.

Mé třetí "setkání" s cikánskými dětmi bylo také uprostřed lednového dne, tentokráte v Petrohradě. Opět k tomu došlo na živé městské ulici, na známém Něvském prospektu, jen jeden blok severně od pětihvězdičkového Něvského hotelu. Cikánské děti si mě s manželkou zřejmě spletly s bohatými turisty a rozhodly se k odvážnému útoku za denního světla.

Měl jsem těm dětem říct, že už jsem daroval peníze v Metru. Nějaký schopný ruský kapsář mě tak předchozího dne připravil o náprsní tašku. Má náprsní taška je vždy jen kamufláží. Peníze a důležité dokumenty nosím po těle v různých váčcích. Protože jsem byl bez náprsní tašky, dal jsem si toho dne ráno do zadní kapsy kalhot kus tvrdé lepenky. Tato vyboulenina přilákala ty děti.

Nejprve to byli prostě žebráci, s nataženýma rukama. Mladší členové skupiny nás tahali začaty. Dívka, které nemohlo být víc než dvanáct, měla na zádech nemluvně. Možná to byla jeho matka.

Dali jsme se do běhu. Asi šest až sedm dětí taky. Všechny děti byly špinavé. Všechny byly plné rozhodnosti. Stovky Rusů přihlížely tomu divadlu. Jeden mi později řekl: "Nikdo nezasahuje, když cikáni dělají svou práci."

Snažili jsme se vběhnout do obchodu, ale přeběhli jsme příliš daleko mimo dveře. V telefonním kiosku na straně chodníku jsem viděl vysokého, tmavého muže, jak volá, co mají děti dělat. Nerozuměl jsem, ale byl jsem si jist, že říká, "srazte tu tlustou ženskou na zem".

Děti se o to pokusily, ale nepodařilo se jim to. Manželka bojovala kabelkou velmi efektivně.

Pak jsem cítil, že chlapec, který vypadal nejmladší, mi sáhl do zadní kapsy. Vytáhl onen kus tvrdé lepenky a něco zakřičel svým spolupracovníkům. Pak odběhlio na roh ulice, bundy, šaty, nemluvně lítalo sem a tam, a najednou zmizeli ve vedlejší ulici. Pasívní Rusové dál chodili po chodníku sem a tam, jako by se nic nedělo.

Ruští přátelé konstatovali, že to, že policie nezasahuje, znamená, že je od cikánů v novém kapitalistickém Rusku podplacená. Jiní mě varovali, abych nikdy útočícímu cikáněti nedal facku, protože mě bodne nožem. Většina lidí ze Západu by stejně asi považovala za značně nechutné bít dítě, bez ohledu na motiv.

Jedna pracovnice cestovní kanceláře a častá návštěvnice Ruska vyprávěla, jak na skupinu jejích turistů zaútočila skupina cikánských dětí v moskevském metru. bylo podivné, kdo dětem dovolil dostat se přes několikerou kontrolu do metra. Její skupina turistů nezaznamenala žádné ztráty, protože vytvořili kruh metodou vozové hradby. Jedna turistka užívala deštníku na obranu před agresívnějšími dětmi.

Vzpomínka na to, jak jsem vyzrál na cikánské děti v Petrohradě je hořkosladká. Co se asi stalo onomu chlapci, když dal můj kus tvrdé lepenky svému dospělému "strážci". To, co následovalo, asi nebylo zrovna pěkné.

Situace cikánů v Evropě taky nikdy nebyla zrovna pěkná. Byla to jedna z etnických menšin, kterou se Hitler rozhodl zlikvidovat. I ve středověku se lidi cikánů často obávali jako outsiderů. Často to znamenalo trest smrti oběšením a obvinění z čarodějnictví. Dnes trpí cikáni vyšší nezaměstnaností a větší chudobou než ostatní obyvatelstvo.

Přece jen se však dnes něco podniká, aby cikánské děti "nepracovaly" v ulicích a aby chodily do školy. Sorosova nadace v Maďarsku vytvořila pilotní program, který poskytuje stipendia pro cikánské děti v jedné budapešťské škole.

Nadace také založila internátní školy pro talentované cikánské děti z celého Maďarska, kde tvoří cikáni téměř 9 procent obyvatelstva (z 10,5 miliónů Maďarů).

Maďarské experimenty ale asi moc neovlivní situaci v Rusku, kam přichází většina cikánů z Rumunska a z Moldavska, podle moskevských novinářů, kteří jsou s touto kulturou seznámeni.

Jak se vyhnout útokům od cikánů:

1. Choďte ve skupinách a neodtrhávejte se od nich.

2. Mějte u sebe větší počet malých bankovek nebo mincí. Dva dolary v desetnících, rozhozené po ulici, dokáží neutralizovat nejagresivnější útočníky.

3. Dávejte malé finanční částky jednotlivým cikánským dětem, které velmi pravděpodobně určují pro větší bandy oběti. Časté dary těmto dětem poskytují jak se zdá imunitu před útoky.

4. Pokud na vás děti zaútočí, nezvyšujte násilí. Uchylte se do obchodu, je-li to možné. Nebo vytvořte vozovou hradbu, pokud je vás víc.

5. Buďte rádi, že vaše vlastní děti nemusejí okrádat turisty, aby měly co jíst.

James Brodell z Denveru

Ještě jeden dodatek od Jamese Brodella:

Existují určité sociální skupiny, které žijí na okraji společnosti. V Americe máme široce rozvětvený irský rodinný klan, Williamsonovi, kteří jsou dobře známi jako kriminálníci. Cestují po celé zemi a nabízejí lidem stavebnické podvody (že vám udělají novou střechu, vybetonují příjezd k baráku, atd.)

Tento klan má ale určité zajímavé normy. Dívky se vdávají přibližně ve třinácti letech a berou si obyčejně daleko staršího muže. Při svatbě se přednáší zvláštní řeč. Skoro celý klan trvale žije v jednom městě na jihu Spojených států.

Myslím, že tito lidé byli ranými přistěhovalci, přicestovali do Spojených států v osmnáctém století.

Romové, ovšem, se odlišují od bělochů vzhledově, takže existuje dvojí problém.

Jsem si jist, že skupiny cikánských dětí jsou řízeny dospělými.

JB

Varování: Následující text není politicky korektní. V žádném případě by ho neměli číst lidi mladší 18 let, těhotné ženy a americké intelektuálky. Případné vedlejší účinky laskavě konzultujte se svým psychoanalytikem.

Při psaní tohoto textu netrpěly újmu žádné elektrony. Text je dokonale recyklovatelný.

Polemický příspěvek Diny Iordanové epitomizuje ideály politické korektnosti, které se oddělily od prostředí svého vzniku a oboru potenciální platnosti a vydaly se dobýt svět. Jsme ti nejlepší, neúspěšnější a nejperspektivnější, říká paní Iordanová, a je nejen naším právem, ale i povinností šířit poselství o tom, co nám přineslo úspěch.

Vaše tzv. "problémy" s romskou komunitou dobře známe, že kradou, nechce se jim pracovat, nemyjí se, ničí své byty a terorizují okolí? Fiddlesticks!

Copak je vůbec možné, aby ti ubozí tvorečkové dokázali lhát, ptá se Dina Iordanova. Vaší povinností je být na jejich straně, kompenzovat jim minulá příkoří a dát jim stejnou životní šanci, jako máte vy privilegovaní. Existuje jediný recept: pozitivní diskriminace.

A pokračuje: Jsme pro pluralitu názorů. Nikdo (rozuměj: nikdo kromě nás) nemá patent na pravdu. Názor Romů je stejně důvěryhodný jako názor bílého Čecha, názor feministky stejně směrodatný jako názor sexisty, mínění zloděje má stejnou platnost jako názor policajta, který ho právě dopadl.

Vy jste ještě nezavedli kvóty pro zaměstnavatele, kolik musí najímat žen, invalidů, Romů a Eskymáků? A nedodržování nepostihujete odepřením daňových výhod? Pcha, jaká zaostalost. Klidně pošlete své Romy do Kanady, když nedokážete uhájit jejich práva sami. Uvidíte, co z nich za pár let skutečná demokracie udělá.

Ano, Amerika podle Iordanové musí být hotový ráj na zemi pro všechny, kdo měli to štěstí narodiot se jako součást nějaké utlačované menšiny - a peklo pro ty ostatní, obzvlášť pak pro pracovité bělochy.

I když bych možná nechtěl být v kůži pozitivně diskriminovaného: pokud získám jako černoch třeba lékařský diplom, chci, aby v tom ostatní viděli výsledek mého úsilí a symbol životního úspěchu. V systému, kde platí pravidla pozitivní diskriminace a kde jsou rozostřena měřítka a relativizovány požadavky, vypovídací hodnota jakéhokoliv ocenění klesá.

Po listopadu 1989 jsem se v Československu setkal s řadou lidí, kteří se sem vydali šířit poselství západního světa. Jejich počáteční nadšení bylo konfrontováno s nepřátelskou reakcí čerstvě posttotalitního okolí a vystřídalo ho postupně znechucení, přerůstající v odpor k těm "sly, stupid Czechos." Nerad bych nevhodně zobecňoval, ale připadá mi, že frustrace je univerzálním konečným stavem mysli každého věrozvěsta...

Poznamka na zavěr: Povšiml jsem si, že ona ctihodná dáma má ve jménu typicky západoslovanský sufix "-ova" - neříká se cosi o Češích papeže papežštějších?

Tomáš Pecina

---

(P.S: Tohle je, s odpuštěním, přehnané na druhou stranu. V Americe existují černoši, kteří se chovají přesně tak, jak pan Pecina charakterizuje českou romskou menšinu. Přesto se k nim většinou americká společnost nechová tak, jak se Češi chovají k Romům. Jiná zajímavá otázka je, PROČ se někteří Romové v ČR zřejmě chovají tak, jak to popisuje pan Pecina.

Pan Pecina příliš generalizuje, když říká, že Romové "kradou, nechce se jim pracovat, nemyjí se, ničí své byty a terorizují okolí". To je kolektivní stereotypní, odsudek. Nenaštvalo by vás to, kdybyste byli poctivě pracujícím, Romem který vzorně vychovává své děti, atd. a neustále byste kolem sebe slyšeli takovéto stereotypy? Vždyť je to stejný rasismus jako ty nápisy na německých obchodech, "Češi, nekraďte tady".

(Nebo ještě horší, viděl jsem český nápis na motorestu u Vídně, "Češi, nevydělávejte se nám pořád tady kolem motorestu do trávy, kdo bude chycen, dostane pokutu. " - Proč v tom motorestu nemají záchody?) < (Zdvořile bych chtěl taky upozornit, že se pan Pecina v tom příspěvku s nespravedlivými generalizacemi nevypořádává jen s českými Romy, ale i s jinými skupinami. Jsou "americké intelektuálky" všechny pitomé? Nevím, neodvážil bych se to naznačit. Moc se to se dneska ve světě už moc nedělá. Je to už ode mne politická korektnost? Nevím.)

Myslím si, že by ale pan Pečina měl tento příspěvek beze změny přeložit do angličtiny a umístit ho na skupinu EE MEDIA. Možná to přispěje k oživení debaty, možná to jen posílí už existující mezinárodní povědomí o východní Evropě. JČ)

---

Odpověď Tomáše Peciny:

Když mi v příhraničním německém městě řekne majitel obchodu, že u něj Češi kradou, musím tomu rozumět, jako že kradou někteří Češi. Je lhostejné, má-li na mysli 1 % českých zákazníků třeba 30 %. Kdyby mě ovšem jako Čecha odmítli ubytovat v hotelu nebo obsloužit v restauraci, mohl bych Němce právem vinit z diskriminace. Pravda je, že se mi nikdy nic takového nestalo.

Romové v České republice jsou ve velmi nezáviděníhodné situaci, do níž se dostali ne zcela vlastní vinou, a žijí způsobem, který stěží uspokojuje je samé víc než nás. Říkám zcela otevřeně, ře Romové mají z mnoha důvodů mé sympatie a velmi se mě dotýká, pokud mě pan Čulík označil za rasistu.

Příspěvěk "Dina Iordanové a její evangelium politické korektnosti" byl o něčem jiném, totiž o affirmative action (pozitivní diskriminaci). Je to účinný prostředek politiky vůči menšinám nebo slepá ulička vývoje? Není sporu, že v důsledku a.a. získaly desetitisíce amerických černochů lepší pracovní místa, jejich děti mohou studovat na prestižnějších školách a díky ní je stav minorit lepší, než kdyby se výběr uskutečňoval vždy na principu rovnosti a svobodné volby. Tento výsledek ale není zadarmo, a na zhoubný vliv rozostřených měřítek poukazují dnes i sami příslušníci minorit. Vystoupil jsem proti exportérům affirmative action (pozitivní diskriminace), policy of equal opportunity (politice rovné, ve skutečnosti však nerovné, příležitosti) a přízraku politické korektnosti, posouvajícímu jinak racionálně uvažující demokratickou společnost konce dvacátého století kamsi do hlubin Orwellových vizí newspeaku a double-thinku.

Ještě jednou opakuji, že mě mrzí, jak málo mému příspěvku pan Čulík porozuměl.

Tomáš Pecina

(Viz též příspěvek Jana Konvalinky v Neviditelném psu. JČ)

Romský problém

Radek Svoboda

Zduraznuji, ze cast Romského etnika v Ceske republice zije stejne jako ostatni obcane a nejsou s nimi žadne zvlastní problemy. Opravdu nevim, kolik procent Romu se zivi poctive a kolik trestnou činnosti nebo zneuzivanim socialniho systemu. Obavam se ale, ze druha skupina je vetsi.

V Ceske republice, respektive v byvale CSSR, se hledal a znovu hleda nejaky specificky pristup, jak Romy prizpusobit nasemu kulturnimu prostredi. K tomu bohuzel patrila i urcita shovivavost v pripade poruseni zakona z jejich strany. Nekteri Romove jsou tudiz presvedceni, ze jsou BEZTRESTNI, protizakonne jednaní povazuji za normalni a Gadze (Romsky rasisticky termin ?) za svou prirozenou korist. Pokud jsou za sve zlociny potrestani, berou to jako krivdu a rasovy utlak.

Obcane se citi bezmocni a nechraneni proti zlocinu (plati obecne, nejen v pripade Romu). Vubec se nedivim majiteli nekolikrat znicene hospody, jemuz se ze strany policie dostalo jen bezmocneho pokrceni rameny, ze vyvesi ceduli se zakazem vstupu pro Romy. A skandal je na svete. Byl jeho cin rasisticky ? Asi ano, ale byla to jedina vec, kterou mohl udelat na ochranu sveho majetku a zakazniku. Dalsi moznost byla opatrit si zbran a utocniky postrilet. V Ceske republice existuje velmi vazny bytovy problem. Pro normalniho cloveka je temer nemozne ziskat bydleni. (pro ilustraci: prumerna cena noveho bytu 1 - 2 miliony Kc, prumerny plat 10 tisic Kc brutto) Zadne pouzitelne hypoteky, zadna podpora od vlady, klesa porodnost, ubyva obyvatelstva . V takove situaci jsou obecni byty pridelovany Romum, aby se nereklo, ze jsme rasiste. Ti nepracuji, ziji z podpor, vesele se mnozi, pridelene byty nici a pri tom terorizuji cele okoli. To vse s vedomim, ze se o ne stat musi postarat a Gadzove to zaplati. Beda, kdyby se obecni urad vzpouzel. Hned je tu skandal a obvineni z rasismu a diskriminace Romske mensiny. Jak je asi normalnim lidem, kteri nemaji kde bydlet a nemaji to stesti byt Romy ?

Podivejme se na vec z druhe strany. Pokud jsou Romove napadeni skinheady, nebo kymkoli jinym, napriklad z rasistickych pohnutek, policie a soudy obcas nefunguji, jak by mely. Netroufam si odhadnout, jestli v takovem pripade funguji lepe ci hure, nez obvykle. Momentalne se zda, ze takove zlociny prosetruji PECLIVEJI, nez utoky proti jinym lidem. Ale v Romech muze vzniknout (opravneny ?)pocit, ze v jejich pripade soud a policie fungovaly spatnď z rasistickych duvodu.

Bohuzel, v Ceske republice negunguje pravni system, soudy a policie tak, jak by mely. V mnoha pripadech unikaji zlocinci bez trestu, pachatele zadrzeni a usvedceni policii jsou soudci propousteni, soudy i policie jsou nekvalifikovane, neprofesionalni a chronicky pretizene. Cely system trpi nekompetenci, nevyjasnenou pravomoci a v neposledni rade politickym vmesovanim. Nejhorsi na tom je velmi rozsireny pocit obycejnych lidi, ze se spravedlnosti stejne nedovolaji a ze to ani nema cenu zkouset. Polistopadova politicka garnitura tento problem ignoruje a nakonec ji to zlame vaz.

Tady se nabizi prostor k castecnemu reseni Romske otázky. Funkcni system "organu, cinnych v trestnim rizeni", obecni a statni spravy, rovnost pred zakonem, "Law and order", to by odstranilo mnoho pricin soucasneho napeti mezi Romy a ostatnimi obcany Ceske republiky.

Rozhodne nevidim reseni v takzvane "pozitivni diskriminaci", ktera neni nicim jinym nez diskriminaci, pro zmenu bilych. Podivame-li se na tuto praxi v USA, nevede to k nicemu dobremu. Navrh "specifickych prijmacich procedur" na stredni a vysoke skoly rozhodne neudela z Romu vzdelane lidi, ale protekcní absolventy skol, kteri si budou osobovat pravo na neopravnene vyhody, protoze jsou Romove. Ve svém dusledku to povede k jeste vetsi nesnasenlivosti.

Radek Svoboda

Pavel Macík

Zatím jsem vždy tiše četl, občas žasnul a prováděl debaty s kolegy v práci a doma se ženou. Teď bych rád reagoval na v BL 25/97 uvedený poslední příspěvek s odkazem na Tomáše Pecinu. (Zprávu ČTK. JČ) T. Pecina se diví, proč v českém tisku nevyšla citace Viléma Buriánka o problémech přístupnosti vzdělání romské mládeže a dětí.

Dopředu uvádím, že se nepovažuji za rasistu, mám přátele mezi "barevnými" i "černými" přestože bydlím v Brně kousek od Bratislavské a Vranovské ulice, tedy s Romy žiji v těsném kontaktu a byl jsem jimi vícekrát napaden. Každý Brňan ví, o co jde.

Jsem tedy spíše zastáncem tzv. "nulové tolerance" (anglický výraz si bohužel nepamatuji), obecně pro kriminální činy, kriminalizaci společnosti a nepřizpůsobivé skupiny ve společnosti.

Opět tedy žádný rasismus, je věcí romské komunity, že spadá povětšině do těchto kategorií.

Vraťme se nyní k problému. Z výše uvedeného o svém bydlišti bych za prvé T. Pecinovi doporučil k zamyšlení krutý vtip o tom proč Romové nebydlí v domě hned vedle pana premiéra (MF dnes).

Někdy mám totiž pocit, že někteří lidé mluví k problému pouze z informací, které získali ze zpravodajství v televizi, nejlépe ještě na TV Nova.

Jinak vypadá problém z Prahy jinak z pohledu mého osobního. Tím nechci napadat T. Pecinu, je to obecný problém nejen jeho ale i úplně jiných a jinak postavených lidí v této společnosti.

Myslím si že je dobře, že nedošlo k uveřejnění této citace, mnoho lidí jako třeba já by to "špatně" pochopilo. Máme příklady kdy o problému rasismu u nás píší maďarští novináři do německých médií a nestačíme se divit.

Za druhé k tvrzení V. Buriánka. Pan Buriánek nemá asi kompletní informace. Na nařízení školského odboru magistrátu města Brna byly některé nepřizpůsobivé romské děti zařazeny do vyrovnávací třídy na nejmenovanou ZŠ v Brně spadající pod Úřad městské části Brno-xxxx (dale jen ÚMČ) .

Opět žádný rasismus. Byly zařazeny mezi bílé děti, byť ty bílé děti potřebovaly také zvláštní péči. Speciální třída, nízký počet žáků, zvláštní režim výuky, super.

Naproti tomu moje dítě skončilo v "klasické třídě" narvané 36 žáky prvního ročníku ZŠ. Je zcela "průměrné", tak co by taky chtělo ve státní škole, že.

Jestli na mé dítě, tedy na 1/36, bude mít učitel (ka) čas, a jestli za školní rok něco mé dítě naučila, to je otázka. Pracuji, mohu si třeba pro své dítě zaplatit soukromou školu.

Přes odpor vedení školy a pedagogického sboru, který byl vyvolán posudky psychologů, nařídil ÚMČ přijetí pěti žáků, tedy tří Romů a dvou "bílých" dětí. Přesto bylo jasné, že tyto děti i ve vyrovnávací třídě ZŠ nebudou mít šanci se něco naučit !.

Dokonce došlo k nařčení z rasismu, jestliže nebude vyhověno příslušnému odboru ÚMČ a k hrozbě postihu ze strany státní zprávy.

Dokončení je celkem jasné. Jedno z neromských dětí bylo vyřazeno ze zdravotních důvodů po čtvrt roce z důvodu nervové nemoci (padoucnice). Je to velice smutné a kruté, zde je to však uvedeno proto, abych opět nebyl nařčen z rasismu.

Druhé "bílé" dítě těsně před pololetím hrubě a krutě napadlo bezbraného spolužáka. Ten skončil v nemocnici s vážným zraněním. Opět nervová porucha nebo nemoc a vyřazení dítěte z výuky.

Chování tří romských dětí nebudu popisovat, nemá to cenu. Ty děti byly vyřazeny z výuky pro obecnou nepřizpůsobivost.

Pro V. Buriánka mám však protitvrzení o neznalosti jazyka. Tyto děti neznaly češtinu jen když se jim to hodilo.

S klidným výrazem "Co ty tady do mě dělaš Š. , (poslaly paní učitelku ) "tu kurvu do piči". (My v Brně to tady vyslovujeme obě "i" krátké.) Já sám po dotazu party 10-ti letých romů na cigarety a

odpovědi nemám, nekouřím, byl poslán podobnými slovy víme už kamŠ Proto mám pocit že V. Buriánek jedná spíše z čistě politických důvodů permanentní opozice SD.

Na závěr: TY DĚTI ZA TO NEMOHOU !!. Známé je heslo Tabula rasa. Když adoptuji malého laponského chlapečka a budu ho vychovávat já, nikdy nebude umět lovit tuleně za pomocí kajaku a oštěpu, ale třeba se stane truhlářem a bude mít vlastní motorkuŠ.

To stejné platí pro malé dítě od nás nebo např. z Německa, které se dostane do výchovy africkým křovákům. Těžko si bude umět přečíst český text a ohřát kakao v mikrovlné troubě, bude ale rozumět věcem o kterých jsme možná nikdy neslyšeli.

Mohu bohužel doložit fakta o programové výchově romských dětí ke krádežím a např. kapsářství. Vůbec zde není snaha vést děti ke vzdělání ve škole a k obecným zásadám v naší společnosti. Je to smutné ale za výchovu romských dětí odpovídají většinou romské rodiny a ne stát.

Pavel Macík

Čulík hraje za Českou televizi!!

Ladislav Keller

Tato poznámka je reakcí na Váš poslední útok na TV Nova.

Předem podotýkám, že v žádném případě nehraji za jejich barvy což se, bohužel, nadá říci o Vás. Jak již z předcházející série článků ,vyplývá hrajete, pokud se podržím tohoto přirovnání, za barvy ČT. Věřím a jsem přesvědčen, že pouze amatérsky.

S Vaší kritikou programů nelze než souhlasit. Bohužel Vaše kritika, a to je to co mi vadí a proč píši, je velice jednostranná.

Podle mne tatáž kritika platí i pro ostatní programy. Zvláště pak pro ČT1. Vzácnou vyjímku tvoří ČT2 a např. MAX1 v kabelové TV. Programové složení vysílání ČT1 je občas velmi těžko rozeznatelné od Novy (nebýt loga).

Stejné stupidní filmy a seriály a co je nejhorší stejné bulvární publicistické programy. Navíc kumulovaná reklama. 10-ti minutové reklamní bloky si ani tak Vámi kritizovaná Nova nedovolí. Na ČT1 jsou po hlavních zprávách zcela běžné.

Pokud se mi skladba programů TV Nova resp. dalších kopmerčních stanic nelíbí, nikdo a nic mne nenutí na tyto programy koukat. Můžete říci, že totéž platí i o vysílání ČT, ale zde to není docela pravda. Toto vysílání si všichni povinně platíme.

ČT1 dělá jednoznačně komerční konkurenci Nově (to řekli poslanci i pan president). Pan ředitel Mathé, když mluví o nekomerčních programech (a tím i s malou sledovaností), má vždy na mysli ČT2.

V posledním článku podrobně popisujete finanční situaci v TV Nova a její propojení na další kapitál. Bylo by velmi vhodné, kdyby alespoň jste stejnou pozornost věnoval hospodaření v ČT.

Už mnoho novinářů i poslanců komentovalo totální neprůhlednost atd.... Tady máte jeden z námětů na kritický článek ? Novináři velmi protestovali, když politickou stranu sponzorovaly podniky se státní účastí, ale nechávají bez povšimnutí, když ČT z vybraných příspěvků (v podstatě daní) sponzoruje různé komerční aktivity. Máte pro to nějaké vysvětlení ?

Ladislav Keller

(Kritické připomínky k práci České televize zveřejnily Britské listy například 18.2.1997, 12.3.1997, 23.4.1997, 18.6.1997 a 29.7.1997. JČ)

Čulíkova stránka v Británii