Česká televize:
"Vláda zasedala..."
K analýze víkendové (zahraniční) Jednadvacítky na ČT 2
Britské televizní zpravodajství je asi možno velmi lehce obvinit ze zápecnictví a z provinčnosti. Přestože je daleko bohatší než česká veřejnoprávní televize, BBC věnuje zahraničně-politickým událostem pravděpodobně daleko menší než čas, který zahraniční politice věnuje právě televize česká.
Jistě, situace je možná do určité míry nesrovnatelná. Britská veřejnoprávní televize funguje ve velké zemi, která bývala donedávna světovou mocností a měla rozsáhlé impérium, s jehož různými součástmi dodnes udržuje velmi těsné styky. V Británii se hovoří angličtinou, doslova globálním jazykem, a rodilí uživatelé angličtiny mohou velmi lehce propadnout dojmu (často vlastně pravdivému), že celosvětový význam má dnes hlavně to, co se odehrává v anglicky mluvící oblastech. Jen se podívejte na Internet, kde probíhá přibližně devadesát procent provozu v angličtině.
Tak je britské televizní zpravodajství vlastně dost omezeno na události v Británii, ve Spojených státech, případně v Evropské unii, v Německu, ve Francii, nebo na oblasti skutečné krize, odkud je pak zpravodajství i analýza, původní, soustředěná, vysoce profesionální a vynikající. V mnoha případech to byli právě britští televizní novináři, kteří v posledních letech odhalili světu šokující informace (hladomor v Etiopii, existenci koncentračních táborů na území bývalé Jugoslávie, hrůzné aspekty genocidy v Ruandě). Na menší státy jako je třeba Dánsko, Holandsko nebo Česká republika se většinou ve zpravodajství nedostane. Možná to britská televize dělá špatně. Je skutečně překvapující, do jaké míry je informační proud mezi anglosaským světem, jeho politikou a kulturou, jednosměrný. Česká televize poskytuje množství suchých faktů o politických událostech v anglosaských zemích i všude jinde na světě. Toto zpravodajství je však tak neživotné a teoretické, že diváky neosloví. Pracovníci České televize se však zřejmě domnívají, že protože jsou veřejnoprávní institucí, tak musejí informovat o všem, nudně i o tom, co lidi nezajímá, protože je to prezentováno tak, že to nemá naprosto žádnou souvislost s jejich životy.
Před časem to velmi jasně vyjádřila jedna dívka z Prahy, která u nás v Glasgow hlídala děti. Pohlédla na zpravodajství BBC ze Severního Irska a byla šokována. "Ono je to o skutečných lidech a jejich osudech, o osobách, jako jsem já, jako každý obyčejný člověk...", překvapeně konstatovala. Když poslouchala jedním uchem v České televizi monotónním hlasem čtené zprávy, že přišlo v Severním Irsku o život při atentátech IRA dalších několik občanů, nijak si tuto čistě teoretickou zprávu nedokázala spojit s vlastní životní zkušeností.
Takže ještě jednou, k věci: Česká televize přináší relativně velké množství neživotně suše faktografických informací o událostech v jiných zemích - zamýšlí se někdo nad tím, proč se o těchto událostech v té televizi vůbec informuje? Jsem přesvědčen, že zprávy, které mi jako divákovi přináší televizní stanice, by měly být pro můj život relevantní.
Vzpomínáte si na film Farářův konec, který těsně na konci Pražského jara natočil podle scénáře Josefa Škvoreckého Evald Schorm? Jednou z nejzajímavějších a nejcharakterističtějších, tragikomických postav, je stará babička, upoutaná v polopohádkové polokomunistické vesnici, v níž se děj odehrává v prvním patře vesnického domu na lůžko. Nikdo nemá zájem s ní komunikovat, jen ji rodina neustále překrmuje. Občas k ní zajde (z povinnosti) místní "učitel", držitel moci, jakoby šéf národního výboru (hraje ho ve filmu Jan Libíček). Ten, když babička v posteli prosí, aby jí říkal něco zajímavého, začne vypočítávat oficiální zprávy: "Vláda zasedala...."
Scéna z tohoto filmu se mi připomněla, když jsem se v neděli 27.7. díval na ČT 2 na jednadvacítku. Jak ten Libíček se při vypočítávání zpráv oné babičce (nám, divákům) chová České televize. Tématy nedělního půlhodinového pořadu byly: Severní Irsko, bývalá Jugoslávie a přírodní katastrofy v ČR a ve světě.
Struktura půlhodinového pořadu, v níž je téma uvozeno krátkou reportáží, a pak se o něm diskutuje ve studiu, je asi dobrá. Potíž je, že reportáž i vstupy ve studiu musejí být kvalitní. Úroveň příspěvků ovšem není vyrovnaná. Tak jedna reportáž v úvodu nedělní Jednadvacítky zněla mechanicky - bylo zjevné, že text, který byl zřejmě napsán podle zahraničních zdrojů, vznikl úplně odděleně od vysílaných televizních záběrů a ty sloužily k jeho montónnímu přednesu jen jako obrazová kulisa.
V první tematické části nedělní Jednadvacítky byl interviewován londýnský zpravodaj ČT Ivan Kytka o situaci v Severním Irsku. Proč proboha.
Kytka - velmi kompetentně - odříkal několik informací především o nové britské labouristické ministryni pro Severní Irsko Mo Mowlamové - zabrousil i do bulváru, když se zmínil o tom, jaké rockové skupiny Mowlamová poslouchá. Jenže koho to v ČR může zajímat? Vždyť tu paní v ČR nikdo naprosto nezná. Myslí si snad Česká televize, že když odvysílá krátký šot, na němž se Mowlamová objeví ve skupině politiků, že to divákům něco řekne? Reportér se měl Ivana Kytky zeptat, zda je v nějakém ohledu situace v Severním Irsku relevantní pro českou situaci - zda se srovnáváním můžeme nějak poučit. Obávám se, že asi nesměl.
Vysílání zpráv, jenom proto, že jsou to zprávy, a my je musíme vysílat, když jsme veřejnoprávní instituce, přestože to nikoho v této formě nezajímá, by se ČT měla zbavit. Byly desítky jiných, daleko zajímavějších a aktuálnějších témat, na něž si v neděli ČT mohla Ivana Kytku pozvat do studia. Proč se ho například nikdo nezeptal, jak by Britové reagovali na katastrofu, jakou jsou moravské povodně?
Myslím, že by se pracovníci ČT vždy měli zamýšlet nad tím, do jaké míry může mít vysílaná zpráva vliv na život lidí v ČR,do jaké míry jim může pomoci nebo do jaké míry je svědectvím o údělu našeho společně sdíleného lidství. To by mělo být měřítkem, podle něhož by měla být zahraničně politická témata zařazována do vysílání.
I následující rozhovor s reportérem ČT z bývalé Jugoslávie obsahoval některé zajímavé informace, byl však podán tak odtažitě, že moje matka, která Jednadvacítku sledovala se mnou, ztratila pozornost a konstatovala, že ji ta věc nezajímá.
Velmi dobrá byla v posledním tematickém vstupu nedělní Jednadvacítky snaha redaktorů ČT ukázat, jak se předchází přírodním katastrofám (tajfunům, záplavám, zemětřesením) ve Spojených státech, které k tomu mají předem vytvořenou velmi efektivní infrastrukturu. Rozhovor s Bedřichem Moldánem však byl katastrofou. Pan Moldán se neumí vyjadřovat. Jeho projev na obrazovce byl tak mlhavý, že se v něm skoro vůbec nedalo orientovat. Doufám, že ho televize nepozvala na obrazovku jen proto, že je to bývalý ministr. Jeho vystoupení bylo k ničemu.
Vzniká zajímavá otázka: Mluví-li pozvaný host na obrazovce z cesty, není povinností redaktora ho zastavit a otázkami ho přimět, aby začal mluvit jasně a srozumitelně? Druhá, přidružená otázka je redakční: vím-li o někom, že se na obrazovce bude vyjadřovat strašně, má cenu ho zvát do studia? V ČR musejí existovat desítky ekologických odborníků, schopných vyjádřit se daleko lépe, než to svedl pan Moldán.
Jan Čulík
Britské listy 29.7.1997:
První výročí jejich vzniku
Tak jsme šťastně dospěli prvního výročí od doby, kdy poprvé vyšly 29.7.1996 Britské listy. Ondřej Neff myslel, že jsem český student na stáži v Británii. Když viděl, že píšu docela často, zřídil mi velmi operativně v Neviditelném psu samostatnou rubriku. Vznikl tak téměř samostatný časopis. Netušil jsem, do čeho se dávám, bude-li časopis někdo číst a má-li to vůbec smysl.
Ukázalo se, že vznik Britských listů má zřejmě dosti dobrou perspektivu, stejně jako sám Neviditelný pes. Shodou okolností k němu došlo v době, kdy v České republice dochází k relativně bouřlivému rozvoji užívání Internetu, především zatím ovšem hlavně v podnicích. V prvních šesti měsících roku 1997 se počet čtenářů Britských listů zpětinásobil. Nikdo neví, jak to bude dál, tušíme však, že stojíme na prahu velkého rozvoje. Připadám si trochu jako rozhlasoví pracovníci začátkem dvacátých let, kdy také nově zřízené rozhlasové vysílání poslouchalo na krystalové přijímače jen několik tisíc občanů.
Vzhledem k tomu, že jsem se v životě octl na rozhraní mezi Českou republikou a Západem, vždycky jsem považoval za svou povinnost snažit se konfrontovat zkušenosti z obou světů a pomáhat jejich vzájemné komunikaci. Srovnáváním postojů z různých částí světa - jak už jsem mnohokrát napsal - vznikají totiž nové myšlenky.
Během svého téměř dvacetiletého života v Británii jsem se vždycky snažil o podporu této mezinárodní komunikace. Dosti intenzívně se mi tuto práci dařilo provádět zejména v letech 1990 - 1994, kdy jsem pracoval jako reportér a komentátor pro tehdy dost poslouchanou Svobodnou Evropu.
Bohužel, po přechodu stanice do Prahy, zejména v roce 1995, kdy bojovala o přežití a o začlenění do struktury pražského rozhlasu, už nebylo možno pro Svobodnou Evropu dělat nezávislou novinářskou práci. Nezávislé a kritické příspěvky začaly být potlačovány. (Řadu materiálů, které Svobodná Evropa úplně potlačila nebo částečně zcenzurovala najdete v Britských listech od 1.11.1996.)
Pak jsem s jedním kolegou z Británie několik měsíců intenzívně pracoval jako zahraniční zpravodaj nyní už neexistující soukromé tiskové agentury ČTA. Zajímavé bylo, že tisková kancelář vydávala zprávy, které jsme považovali za podnětné zejména pro rozvoj demokracie v ČR, novináři nám dokonce občas telefonovali a gratulovali ke kvalitě odvedené práce - ale naše materiály, zveřejňované ČTA, se v novinách netiskly. Psal jsem o tom v Nové přítomnosti č. 1/1996: český tisk měl zájem o kuriozity ("socha z níž uniká jedovatý plyn") posléze o informace o technologickém či vědeckém rozvoji, protože ty také do určité míry zapadaly do rámce kuriozit. O to, jak v Británii či v jiných západních zemích probíhá demokratický proces, jak se v jiných zemích řeší problémy aktuální i v ČR, a jak by se nad těmito řešeními dalo uvažovat, české noviny zájem příliš neměly. Přesto bylo zjevné, že o tento způsob psaní mají zájem čtenáři v ČR.
Jsem velmi vděčen Ondřeji Neffovi za jeho nabídku z loňského léta, že vytvoří pro mé příspěvky samostatnou rubriku. Netušili jsme ani on, ani já, že se z toho časem vyvine téměř samostatný časopis.
Po mnoho měsíců měl Ondřej Neff s přípravou Britských listů každý večer značné množství práce. Teprve od jara 1997 byl určitou mírou automatizace (poskytnuté firmou Internet service, jíž děkujeme) většiny této dřiny zbaven. Chtěl bych mu při této příležitosti vyjádřit velký dík, že se o Britské listy po celý rok staral a umisťoval je na síť -- někdy bez ohledu na denní či noční dobu. (V noci z 1. na 2. května 1997, v den britských všeobecných voleb, jsme BL aktualizovali několikrát za noc, mimo jiné i ve čtyři hodiny ráno středoevropského času.)
V nejbližší době bude zaveden za vydatné pomoci pracovníků firmy Internet Service nový formát Britských listů, automatizace bude už úplná a Ondřej Neff bude od dřiny osvobozen. Britské listy budou na síti jednak přístupné v nynější formě, ale zároveň také rozčleněné na jednotlivé články, přístupné prostřednictvím hyperlinků, podle tematických kategorií. Tematicky rozčleněn na jednotlivé články, a tak lehčeji zpřístupněn, bude také i celý archív BL, všechna dosavadní vydání.
Řeknu neskromně, že jsme možná v Neviditelném psu a v Britských listech nevykonali za minulý rok zase tak úplně bezvýznamnou práci. Několikrát jsme přinesli exkluzívní zprávy. Zaměřím se při stručném výčtu především na Britské listy. Už výše zmíněná informace, že Svobodná Evropa cenzuruje své pořady, nebyla (s výjimkou článku Milana Schulze, který před časem vyšel v dvojměsíčníku Listy) podrobněji zveřejněna nikde jinde než právě v Britských listech. Mediální problematice se BL věnují systematicky.
V prosinci 1996 jako první přinesly exkluzívní informace o tom, že se prostřednictvím utajované "půjčky" ve výši 5,2 miliónů dolarů snaží ředitel televize Nova umožnit bermudskému podniku Central European Media Enterprises utužit svou vládou nad českou komerční televizní stanicí TV Nova. 26. prosince jsme na Neviditelném psu přinesli český překlad ostře kritického článku světového ekonomického časopisu Fortune "Piráti z Prahy" - o české privatizaci. Přinesli jsme informace i tzv. chilské metodě privatizace státních podniků prostřednictvím zesoukromění občanských důchodových pohledávek, držených u státu, kterou, kdyby byla v Československu použita, by se zřejmě vyhnula mnohým hospodářským problémům. Zveřejnili jsme v Britských listech rozsáhlou analýzu nynějšího světového kapitalismu od mezinárodního finančníka George Sorose, článkyz časopisu Wall Street Journal o pronikání podniku Central European Media Enterprises do středovýchodní Evropy i o ekonomické situaci ČR, materiály New York Times Magazine i listu Guardian o Václavu Havlovi a mnoho dalších textů k úvaze a k zamyšlení.
Z kladných i záporných ohlasů, které přicházejí, zdá se vyplývá, že dělají Britské listy užitečnou práci. Ocenil bych přirozeně další ohlasy, především kritické připomínky, co by se dalo zlepšit a co by se dalo dělat jinak. Přiznám, že jsem se za rok práce nad Britskými listy a v neustále interakci z čtenáři sám hodně naučil. (Nyní jsou mezi čtenáři často i lidé z malých českých měst, kde je ta doba, kdy mi Andrew Stroehlein vyčítal, že je náš internetový časopis stejně bezvýznamný jako byl za komunismu samizdat - že je totiž rozšířen jen na úzkou vrstvičku vyvolených členů pražské intelektuální elity.) Snad se trochu poučili i čtenáři - většinou už nereagují tak překvapeně a šokovaně na zveřejňování názorů, které se odlišují od pravicových či levicových, v ČR běžněji přijímaných ideologických schémat.
Obrovskou výhodou internetu, je, jak známo, nejen rušení hranic, ale i tzv. "narrowcasting" - jeho schopnost soustředit u jedné domovské stránky z celého světa několik málo tisíc zájemců o úzké téma - třeba politický, ekonomický a kulturní vývoj v České republice.
Vynikající je v tomto ohledu skutečnost, že se Neviditelný pes i Britské listy staly fórem, na němž dochází ke konfrontaci názorů lidí z ČR i Čechů žijících v zahraničí. Je to součástí mé filozofie ohledně potřeby konfrontace názorů a postojů z různých kultur. Vznikla tu už určitá tradice, která, jak doufám, se bude nadále rozvíjet.
Jan Čulík
Křižovatky naší privatizace
10. 04. 1997
Tento článek Václava Žáka, který vyšel v dvojměsíčníku Listy, se zdá být zajímavým příspěvkem do diskuse o privatizaci v ČR. Osobně se mi zdají dva argumenty nepřesné:
Václav Žák píše, viz níže: "Důležitým faktorem byl nedostatek úspor." Je mi velmi líto, že se musím opakovat, není to však pravda. Důchodové úspory občanů u státu dosahovaly - a stále dosahují - částky přibližně 4000 miliard Kč. Byly podloženy majtkem státních podniků. Srovnáme-li hodnotu hrubého národního důchodu s hodnotou majetku, který ho podkládá (ve většině průmyslových zemí je poměr jejich hodnot 1:3) vidíme, že bylo možno zprivatizovat státní podniky občanů zesoukroměním důchodových pohledávek občanů. Mělo by to na rozvoj české ekonomiky mnoho pozitivních vlivů, pokud by byl ovšem vytvořen pevný právní rámec, aby se podniky nedaly rozkrást.
Dosti krotce hovoří Václav Žák o chybách při privatizaci automobilky Škoda Mladá Boleslav. (S firmou Liaz byla Škodovka asi vždy nesrovnatelná.) Je pravda, že podnik je Volkswagen-Škoda v současné době úspěšný: jeho dlouhodobý úspěch bude ovšem záviset na strategii podniku Volkswagen - deník Financial Times (je možno si to najít v Britských listech vyhledáváním pod heslem Škoda) předvídá určité možné problémy.
Škoda Mladá Boleslav je firma, kterou vyňala česká vláda ze státního vlastnictví a odevzdala ho soukromému vlastníkovi v podstatě zadarmo, přestože byla jeho hodnota nezávisle ohodnocena firmou Price Waterhouse na částku 2000 miliónů německých marek. K tomu mu česká vláda přidala daňové a další finanční zvýhodnění, které dosáhlo ještě jednou této částky. Při podpisu dodatku česká vláda Volkswagenu dále na celé čáře ustoupila. Volskwagen dostal v podstatě zadarmo 3,5 procent českého hrubého národního produktu a nádavkem od každého českého občana, nemluvněte, dospělého člověka, či důchodce, přibližně 200 marek daňových a jiných úlev z občanovy vlastní kapsy.
Není divu tedy, že Škodovka prosperuje. Inž. Žák může ovšem namítnout, že mnohé jiné české podniky byly rozkradeny, čímž byli také vážně postiženi čeští daňoví poplatníci (kteří si musejí nyní utahovat opasky), a ty rozkradené podniky ani nyní většinou nejsou ekonomicky úspěšné. Že tedy námitka, že Škodovka byla soukromému zahraničnímu vlastníku předána zadarmo, je možná akademická v situaci "divokého východu".
Nesouhlasím. Škoda asi měla být dána Volkswagenu, nikoliv však zadarmo. V příštím vydání BL přinesu několik stručných podrobností o privatizaci Škody Mladá Boleslav, přesně řečeno otázky, které jsem se snažil pro rozhlas předložit tehdejšímu ministru průmyslu a obchodu Vladimíru Dlouhému, a ten se jim denně vyhýbal lžemi a falešnými informacemi jeho úřadu po dobu čtvrt roku. (Zvlášť se v této kauze vyznamenal tehdejší tiskový mluvčí dlouhého Kamil Čermák. Můj dokumentární půlhodinový pořad na toto téma se vysílal v roce 1995 dvakrát v Radiu Alfa.) Dejme nyní však slovo Václavu Žákovi. (JČ)
Dnes, když naše tygří ekonomika místo trysku polyká léčivé pilulky z "balíčku" opatření, snáší se na hlavu vládnoucí koalice, především ODS, vlna kritiky, a to i z míst dříve bezhlavě podporujících i ty největší přehmaty vlády. Vzhledem k tomu, že ekonomická politika vlády byla obhajovaná frázemi, které často měly málo společného s tím, co se dělo ve skutečnosti, je i kritika velmi nevěcná. Hrozí reálné nebezpečí, že se veřejnosti znechutí klíčové pojmy "trh", "svoboda", "podnikání", a nová víra ve státní intervence krizi jenom prohloubí.
Trh je totiž svobodná směna PODLE PRAVIDEL, jinak nejde o trh, ale o džungli. Svoboda je omezena respektem ke svobodě druhého, jinak to není svoboda, ale svévole. A podnikání není podvádění, což si mnoho vychytralců u nás doposud myslí. A pro koho slovo "stát" znamená automaticky garanci rozumu a pořádku, by si měl uvědomit, že u nás by o státních zásazích nerozhodovali vysoce kvalifikovaní úředníci japonského MITI, ale lidé bez rozsáhlých zkušeností a jak se ukazuje, i ovlivnitelní. Cožpak nestačí zkušenost se státními zakázkami, třeba na štábní informační systém, v nichž se impotence státu předvádí v nedbalkách?
Na startu
Stojí za to si připomenout, jak vypadala situace na počátku reformy, a ukázat, kudy jsme doputovali k dnešní desiluzi. Pokud totiž neuvidíme zřetelně, v čem se dělaly chyby, neuvidíme ani, jestli nové pokusy mají naději situaci zlepšit.
Československé hospodářství bylo na počátku reformy, v roce 1989, prakticky celé v rukou státu. Družstevní sektor hrál významnou roli pouze v zemědělství, částečně v obchodě na venkově. Hospodářství bylo ve velké míře monopolizované: v ekonomice existovalo okolo 2200 podniků, z toho přibližně 35 jich bylo velkých. Tyto podniky (a jejich subdodavatelé) vytvářely 70 - 80% průmyslové produkce. Jenom Škoda Mladá Boleslav a jejích 80 subdodavatelů vytvářela 3,5% celého HDP. Mezi podniky přitom existovaly velké rozdíly.
Při nárazovém způsobu investování (podnik se "ždímal", a teprve potom se investovalo, a to obvykle do podniku, který měl politické konexe), byly některé podniky na solidní technologické úrovni (třeba těžká chemie), většina podniků však měla technologie zastaralé. Podniky neměly pestré "portfolio" výrobků, vyráběly často jeden výrobek pro dominantního odběratele - SSSR.
Zahraniční obchod byl monopolizován do podniků zahraničního obchodu. Podniky samotné neměly přímé kontakty do zahraničí - reprezentanti podniků tam vystupovali jako technici, ne jako obchodníci. Jak se však posléze ukázalo, jsou kontakty v obchodě obtížně nahraditelným kapitálem.
Krevní oběh moderní ekonomiky tvoří bankovní sektor. Ten v roce 1989 fakticky neexistoval. Financování investic se provádělo "plánováním" na Státní plánovací komisi, což byl proces, který měl s posuzováním reálnosti podnikatelských záměrů v tržním prostředí velmi málo společného. Byl dýchavičnou výslednicí bilancí potřeb ekonomiky - a lobbistických tlaků silných průmyslových kolosů , které si zajišťovaly "měkké prostředí" pro plnění plánu.
Největší komplikací ovšem byly naprosto nic neříkající ceny. Kde není trh, nefungují ceny - tato stará pravda vyslovená Ludwigem von Misesem v roce 1927 byla jedním z klíčů pro stanovení scénáře ekonomické reformy.
Přístup, který k privatizaci volila britská vláda, tj. tržní ocenění hodnoty podniků , se u nás dal použít jen v omezeném počtu případů . Kromě nexistujících tržních cen byl důležitým faktorem nedostatek úspor. Na začátku reformy byly úspory řádově 300 mld. Kčs, účetní (ne tržní!) hodnota majetku, který se měl privatizovat, byla asi 1 300 mld Kčs, tedy 4x tolik.
To byl druhý důvod, proč se nedalo privatizovat "standardně". V létě 1989 se na semináři v Ekonomickém ústavu éSAV diskutovalo o metodě rozdání majetku pomocí kupónů , kterou pro Polsko, kde komunistický režim zkolaboval dříve, navrhli polští ekonomové působící na Harvardu (mimochodem, bylo roztomilé sledovat, jak se posléze různí čeští ekonomové hlásili k otcovství "kupónové privatizace").
Polské schéma bylo obezřetnější, nešlo v něm o počítačovou hru, ale princip rozdání majetku občanům byl vymyšlen již tam. Te— nastupovala série otázek, na které bylo třeba odpovědět. Samozřejmě ne v klidu akademické pracovny, ale ve vzrušené, porevoluční atmosféře, v níž "obyčejní" lidé byli smířeni s určitým "utahováním opasků ", ale současně chovali naději, že se ještě dožijí zlepšení své situace. Kromě toho na privatizaci čekala vrstva "žraloků ", která chápala velmi dobře že se zde otevřou netušené možnosti ke zbohatnutí. (Autentický rozhovor z restaurace blízko Tuzexu na Pankráci v letech po Gorbačovovi: "Co děláš, vole?" "Čekám, až bolševik začne prodávat fabriky.")
Ekonomická reforma se přitom dotýkala životních zájmů samotných politiků, protože možnost rozhodovat o reformě souvisela s ústavními kompetencemi dělby moci mezi federací a republikami - a ovliv—ovala jejich znovuzvolení. Zrekapitulujme si základní otázky:
1. Má se trh zavádět postupně, nebo naráz ("šoková terapie")?
2. Má se privatizovat, nebo odstátnit?
3. Má se restituovat? V jaké míře?
4. Má se privatizovat na makro-, nebo mikroúrovni? Tj. mají se použít plošné privatizační metody (rozdání majetku) nebo postupovat podobně jako v Německu a privatizovat "po kusech"? Mají se továrny rozdat pracujícím nebo všem? Jakou roli má v privatizaci hrát zahraniční kapitál?
Nebudeme se zabývat "malou" privatizací. O ní se dá říci, že přes problémy s dražbami, s nastrčenými dražiteli, atd., byla úspěchem a přispěla k tomu, že se sektor služeb začal dynamicky rozvíjet.
Šoková terapie
První otázku nastolil Valtr Komárek a kolem tzv. "gradualistického přístupu" se popsalo hodně papíru. Bohužel, nikdy nebylo jasné, v čem se mělo postupovat gradualisticky. Představa, že se socialistické podniky uvedou do pořádku v institučním uspořádání, v němž 40 let degenerovaly, byla stěží přijatelná ekonomicky, a naprosto nepřijatelná politicky.
Samozřejmě, rychlá privatizace, liberalizace cen, liberalizace zahraničního obchodu a nastavení směnného kurzu blízko černému trhu, nikoliv paritě kupní síly, nutně vedlo k tomu, že naše zboží bylo pro cizince "za hubičku".
Ti, kteří horovali proti "výprodeji majetku do ciziny", však nemluvili o druhé straně mince: co by se s ekonomikou stalo, kdybychom zvolili jiný postup. Přitom se stačilo podívat do bývalé NDR, aby bylo zřejmé, jak devastující efekt na východoněmeckou ekonomiku mělo nastavení kurzu východní a západní marky 1 : 1.
Kdo by si koupil nějaké domácí zboží, kdyby u nás marka stála 3 Kčs? Co by ovšem zbylo do půl roku z československé ekonomiky? Stojí za to připomenout, že transformace nebyla výběrem mezi dobrými a špatnými řešeními: všechna řešení měla své stinné stránky, a řešení, které by bylo bez stinných stránek, neexistovalo.
Je ovšem zákonité, že se otázky transformace dostávaly do médií ve zkratkovité, mnohdy zcela znetvořené podobě, zejména v zájmu politického boje. Václav Klaus a jeho boys si na štít, kterým proráželi svoji vizi reformy, namalovali kopí zabíjející draka komunismu. Pryč od komunismu! Vzhůru do náruče trhu! Trh vyřeší vše!
Odpovědi na ostatní otázky byly silně ovlivněné tím, že antikomunismus společnost polarizoval a radikalizoval. Podepsal se na tom i prezident Havel svým projevem vyzývajícím ke "druhé revoluci". ODS ve svém tažení za mocí použila mobilizační techniku: kdo jde s námi, zkracuje čas, kdy přijde svoboda a prosperita. Ti ostatní jsou brzdiči, od rudých po růžové.
Málokdo, zejména ve sdělovacích prostředcích, měl byť elementární představu, jak vypadá instituční uspořádání moderní tržní demokracie, a jaké může mít důsledky, pokud se tržní síly nechají operovat v neregulovaném prostředí. Proto bylo velmi snadné ocejchovat každého, kdo prosazoval "standardní" instituce zajišťující průhlednost trhu, za "kryptokomunistu".
Odpověď na otázku číslo jedna byla tedy jednoznačná: základní kroky reformy, zejména deregulace cen, zrušení naprosto nepřehledných daní, polštář vytvořený směnným kursem, částečná směnitelnost měny, liberalizace zahraničního obchodu, se musí provést naráz.
Zde skutečně platilo, že se "propast nedá přeskočit dvěma skoky". Ani s odstupem času nelze říci, že to bylo chybné rozhodnutí.
Největší chybou, kterou vlády v letech 90 - 92 spáchaly, byla ta, že připustily obrovský nárůst mezipodnikové zadluženosti. Místo toho, aby tvrdě od počátku vynucovaly platební disciplinu tvrdými opatřeními, nechaly efekt liberalizace cen z valné části rozplynout v nárustu dluhů . Nedostatek peněz tak podniky nenutil k racionalizaci výroby.
Odstátnění
Po krátkém váhání se i na druhou otázku odpovědělo: privatizovat. Sám Václav Klaus chvíli koketoval s myšlenkou nechat podniky operovat po "odříznutí" od pupeční šňůry státního rozpočtu. Tomáš Ježek však zůstal věrný svému von Hayekovi: pouze vlastník dokáže spravovat majetek. Na podporu Ježkovy teze existovalo několik vážných argumentů :
(1) při odstátnění by zůstala pupeční šňůra osobních konexí mezi státem a podniky - podniky by očekávaly řešení svých problémů od státu.
(2) nedalo se očekávat, že by stát dokázal efektivně vykonávat vlastnické funkce. Hrozilo nebezpečí "mafiánských transakcí", při nichž by se státní "pseudovlastníci" a management obohacovali na úkor podniků . Ani zde, při pohledu zpět, nelze říci, že privatizovat bylo chybné rozhodnutí. Šlo o to: JAK se má privatizovat?
Restituce
Restituce se vynořily hned na počátku roku 1990 při přípravě zákona o soudních rehabilitacích (Rychetský, Burešová). Zákon rušil rozsudky hrubě porušující Chartu OSN. Tyto rozsudky ovšem často zahrnovaly i konfiskace majetku. Otázka zněla: mají se rušit rozsudky, a ponechat konfiskace majetku v platnosti? A pokud se bude majetek vracet, má se "požehnat" vyvlastnění bez náhrady, které se odehrávalo po válce? A násilná kolektivizace? Restituce vedly k otevřenému politickému sporu. Dušan Tříska formuloval názor radikálních ekonomů okolo Václava Klause zřetelně: "40 let komunismu bylo přírodní katrastrofou, něco jako zemětřesení, proti němuž nebyl nikdo pojištěn". A tak se podle něj žádné restituce neměly dělat, protože budou pouze zdržovat privatizaci. Václav Klaus svůj odpor proti restitucím prosadit nedokázal:
Federální shromáždění nakonec přistoupilo k rozsáhlým restitucím. V diskusi došlo ke stanovení určitých důležitých principů : jako "mezní datum" se zvolil 25. únor 1948. Samozřejmě, hrála v tom roli i otázka sudetských Němců. Restituce se při diskusi ve Federálním shromáždění postupně chápaly méně jako zmírnění křivd spáchaných komunistickým režimem, a staly se formou privatizace.
Tato změna se však prosazovala postupně, a neprosadila se úplně. Vedlo to např. k tomu, že se z restituce průmyslových podniků vyloučila emigrace, což by, vzhledem k současným zkušenostem, bylo jistě lepším řešením než nechání podniků na pospas spekulantům. Hra s rozšiřováním okruhu restituentů vedla k tomu, že se neukončily včas, a pokusy o další "nápravy křivd" začaly působit proti jistotě právních vztahů.
Z ekonomického hlediska byly restituce velmi rozumným rozhodnutím (sporné jsou výsledky v zemědělství). Noví vlastníci se ujali svého vlastnictví bez úvěrů . Peníze, které měli nebo si půjčili, použili na investice. Dodnes je vidět rozdíl v opravenosti měst, v nichž proběhly rozsáhlé restituce, od měst, kde se privatizovalo především dražbami.
Makro- nebo mikro?
Jeden z nejtvrdších soubojů o charakter privatizace se však svedl mezi ekonomy ODS a OH. Proběhl v zákulisí, málo se prezentoval na veřejnosti. Šlo o odpověď na čtvrtou otázku: má se vláda při privatizaci omezit na makroúroveň, nebo má zasahovat i do mikrosféry, tedy na úroveň jednotlivých podniků ? ODS prosazovala heslo "pryč od podniků ". Václav Klaus navrhoval, aby se kupónová privatizace uplatnila na všechny podniky. 3% restituční fond, 97% na kupóny, a hotovo.
Tento radikální přístup sliboval několik výhod: rychlost, omezení korupce na minimum, omezení subjektivity rozhodování. Řešil problém nedostatku kapitálu, majetek se rozdával.
Navíc náklady privatizace zaplatili občané, kteří svým vkladem projevovali určitý zájem o "lidový kapitalismus". Měl také obrovskou politickou výhodu, kterou na počátku zřejmě málokdo předpokládal: snímal z vlády odpovědnost za to, co se bude s podniky dít.
O osudu podniků náhle nerozhodovala vláda, ale trh. Ekonomové OH v české vládě, kteří měli zodpovědnost za průmysl v popisu práce (především Vrba, Vlasák), považovali tento přístup za nepřijatelně riskantní. Tvrdili, že se vlastnická struktura po počítačové hře na burzu jednoduše nevytvoří, že vlastnictví bude rozdrobené. To odradí solidní západní investory od vstupu do podniků , protože tito investoři budou chtít jednat s vládou o speciálních podmínkách svého vstupu (daňové prázdniny, ochrana trhu po určitou dobu atd.).
S rozdrobenými akcionáři prostě jednat nebudou (neměli by o čem), ani nebudou riskovat, že by balíky akcií mohla skoupit konkurence. Václav Klaus se takovému přístupu tvrdě bránil. Podle teorie, kterou se řídil, je úkolem vlády vytvářet obecné podmínky, nemá zasahovat v konkrétních případech. Proto byl např. ostře proti vstupu VW do Škody Mladá Boleslav.
Případ Škody Mladá Boleslav
To je případ, který si zaslouží podrobnější výklad, protože ukazuje v krystalické podobě rozdíl v přístupu k privatizaci. Škoda Mladá Boleslav byla jedním z velkých podniků(nad 10 000 lidí), který kromě 17 000 zaměstnanců zajišťoval práci pro víc než 80 subdodavatelů . Cílem privatizace bylo zajistit budoucnost nejen pro podnik v Mladé Boleslavi, ale i pro subdodavatele, kteří - pokud prokážou schopnost dodávat v potřebné kvalitě a termínech - měli dodávat nejen pro společný podnik, ale do celého koncernu VW (v té době měl VW obrat okolo 90 mld DM, tedy přibližně 1500 mld Kč, mnohem víc než hrubý domácí produkt celé české ekonomiky).
V době, kdy se začalo uvažovat o privatizaci, měla Škoda MB dluh okolo 5 mld Kčs. Pro privatizaci ji vláda oddlužila. Část majetku, který nový podnik nepotřeboval, spolu s dluhy se převedla na státní podnik. Stát navíc garantoval společnému podniku po dva roky daňové prázdniny a jistou celní ochranu, tj. cla na dovážené automobily. "Zdravé jádro" podniku, po tržním ocenění, se vložilo jako vklad do společného podniku, v němž měla česká strana nejprve 70% a německá strana za 200 mil DM 30%.
Postupem času, po plnění investičního plánu, během něhož měl VW do Škodovky investovat zhruba 8 miliard marek, se poměr měl změnit na opačný: tj. 70% ve prospěch VW, 30% ve prospěch českého státu. Předpokládalo se, že po investicích hodnota akcií stoupne tak, že se z dividend a posléze výnosu prodeje 30% akcií zaplatí nejen dluhy "zbytkové firmy", ale i část ekologického poškození způsobeného činností bývalého státního podniku (za to VW nepřebral odpovědnost).
Jak se posléze ukázalo, smlouva měla své "mouchy" - např. prodej těch 30% akcií byl vázán na souhlas VW. Horší bylo, že se vláda po volbách v roce 1992 o svoji zodpovědnost v podniku vů bec nezajímala - a VW, v hospodářských potížích, využil rozpadu státu (a tedy zmenšení trhu) ke záměru snížit investice.
S vládou premiéra Klause tehdy VW uzavřel dodatek, který podstatně redukoval investiční záměry VW (např. postavit továrnu na výrobu motorů - VW pak postavil podobnou továrnu v Brazílii). Během vyjednávání dodatku Klausova vláda - místo své liknavosti -- dohodu ostře kritizovala a ve veřejnosti se ujalo přesvědčení, že privatizace Škody VW byla "problematická".
Řada žurnalistů si ostřila péro proti daňovým prázdninám. Svou roli hrála i antiněmecká nálada veřejnosti: Pithartova vláda prý dala Škodovku Němcům za hubičku. V zahraničí je však privatizace Škody MB dávána za učebnicový příklad úspěšné privatizace. Podnik získal vlastník, který přinesl investice, technologie i marketing. Zaměstnává stále okolo 17 000 lidí (udržení zaměstnanosti bylo součástí smlouvy). Kvalita vyráběných automobilů se změnila k nepoznání.
Výroba v tomto roce stoupne na dvojnásobek proti roku 1989, podstatně stoupla produktivita práce. Škodovky přestaly být "plechovým Trabantem" a staly se uznávanými automobily, které se umisťují na předních místech tabulek novinářských soutěží. Vyvážejí se do více než dvojnásobku zemí, kam se vyvážely před rokem 1989. Co víc, obdobný vývoj zaznamenala i řada subdodavatelů Škody, kteří dnes vyrábějí v takové kvalitě, že dodávají své výrobky do celého koncernu, nejen do Mladé Boleslavi. Je snad zbytečné dodávat, že bez vstupu VW a miliardových investic by takový vývoj nebyl vů bec myslitelný.
Porovnejme to se situací ve výrobě nákladních vozů . Když ministr Vrba odcházel z úřadu, byl kontrakt o vstupu Mercedesu do LIAZu a Avie Letňany před podpisem. Pithartova vláda záměr schválila, právně závazné smlouvy se však do voleb v roce 1992 už nestihly uzavřít. Kontrakt předpokládal výrobu 30 000 vozů ročně. Lze si snadno představit, jaký motor rozvoje by to znamenalo pro domácí průmysl, zejména hutě.
Václav Žák
http://www.arts.gla.ac.uk/Slavonic/staff/JanCulikHome.html
