Noam Chomsky: Interview pro Counterpoint

25. října 1993

Otázka: Když se rozpadl Sovětský svaz, mnoho lidí v této zemi i po celém světě se těšilo na novou podobu zahraniční politiky USA, takové, která by se méně zaměřovala na vojenskou dominanci a "neviditelné" operace namířené proti národům rozvojového světa. Chtěl jsem se vás zeptat, co si myslíte o těchto optimistických předpokladech, které hodně lidí mělo po kolapsu východní supervelmoci. Jak realistická byla tato očekávání?

Noam Chomsky: Hm, já si myslím, že to bylo úplně nerealistické, a že tato očekávání stála na zásadním nepochopení, o co vlastně v celé té intervenci do třetího světa jde. Mám na mysli nepochopení, které bylo naprosto pochopitelné, protože celých 70 let se hlásalo, že intervence do třetího světa je jakousi odpovědí na sovětskou hrozbu, hrozbu, o které se začalo hovořit okamžitě po bolševické revoluci v Rusku. Ale to bylo, chci říct, kdokoliv se nad tou věcí trochu zamyslel, mohl okamžitě vidět, že tomu tak není, a že celá studená válka víceméně spadala do schématu takzvaného konfliktu severu a jihu. Intervence USA v zemích třetího světa probíhají tehdy, když se jeho určitá část chce vzdálit od svého postavení sluhy a posunuje se směrem k nezávislosti. Nezáleží na tom, jaký politický směr tam převládá, je jedno, jestli v zemi vládnou komunisté, fašisté nebo stoupenci liberální theologie, demokratického kapitalismu nebo čehokoliv jiného. Jde o tu nezávislost, a ta je nepřijatelná a zdokumentovaná historie hovoří v tomto ohledu zcela jasně. Sovětský svaz a vlastně celá východní Evropa tvořila velkou část původního třetího světa. Byla to oblast sloužící Evropě. Jejich posun směrem k nezávislosti okamžitě vyvolal konflikt. Západ okamžitě zasáhl a od té doby konflikt trvá. Stali se součástí třetího světa s velkou armádou, vojenskou silou, takže trvalo řadu let zkrotit je a posunout je zpět, opět na statut třetího světa. A právě to se v této době děje. A mezitím se hra přesunuje jinam, ale se stejnými pravidly. George Bush oslavil pád berlínské zdi vpádem do Panamy o několik týdnů později. Byla to tak obyčejná operace, že si v historii zaslouží jen pouhou poznámku, ale okolnosti byly v tu chvíli jiné. V tu chvíli již nebylo možné odvolávat se na hrozbu Sovětského svazu, takže naši vojáci nás tam šli bránit přes hrozbou hispánské narkomafie. A tak pořád dál. Je tady posun, ten posun, o kterém se diskutovalo v polovině osmdesátých let, tenkrát jsem o tom psal, a dokonce to jasně vidíme v nové zahraniční politice presidenta Clintona. Asi před měsícem, poslední týden v září, vypustila Clintonova administrativa velké množství dokumentů a zásadních projevů, které mají původ v nástinu administrativou tvořené "Clintonovy doktríny" - nové zahraniční politiky. Pokud se týče intervencí, bylo stanoveno jasné základní pravidlo: ode dneška budeme posílat vojáky, kdy se nám zachce a kam se nám zachce, a už nebudeme přihlížet k nějakému sovětskému prvku. To bylo řečeno velmi jasně a dokonce i tisk o tom velmi jasně informoval. A je to pravda, se sovětskou hrozbou zmizela jedna bariéra zamezující intervenci.

Otázka: Určitě jsem se vás chtěl zeptat přímo na Clintonovu administrativu a na její proměnu zahraniční politiky. V prvních dnech prvního presidentského období, které již skuteně nepatří do éry studené války. Již dříve jste řekl, že z velkých projevů presidenta Clintona je jeden výjimečný - projev v OSN.

Chomsky: Přesně tak.

Otázka: Mluvil tam o a kladl důraz na "tržní demokracie". Jaký je váš pohled na hodnotový důraz, který Clinton a špičky této země kladou na dva prvky, které Clinton zdůraznil: tržní hospodářství a demokracie?

Chomsky: V tomto ohledu se Clintonova administrativa nijak neliší od svých předchůdkýň. Pokud se týče trhů, mají Spojené státy a západ obecně poněkud dvojakou pozici. Velice rádi by vnutily třetímu světu tržní disciplínu, protože potom by bylo lehčí třetí svět oškubat. V tržní situaci vyhrávají bohatí a mocní. Na druhou stranu ale žádná rozvinutá země, a jistě ne Spojené státy, nepřijme tržní disciplínu u sebe doma. Každá rozvinutá společnost, počínaje Anglií v 18. století, až po asijské tygry dnešních dnů, a zejména naše společnost, dosáhla své rozvinutosti dramatickým porušováním tržních principů a v rozvinutém stavu se nadále udržuje přesně stejným způsobem. Reaganova administrativa byla například jednou z nejprotekcionističtějších v nedávné americké historii a James Baker, když byl ministrem financí, musel s bolestí a hrdostí oznámit (pochopitelně obchodním kruhům, ne veřejnosti), že Reaganova administrativa byla více ochranářská, než jakákoliv jiná za posledních 50 let. Bylo to dost trefné a platí to i nadále. Takže tržní systém je velmi výhodný pro druhé, protože nám umožňuje lépe loupit, ale my si ho budeme překrucovat, jak se nám bude hodit. A dokonce můžeme vidět, v té změti projevů a diskusí a tím vším z Clintonova programu, co se objevilo poslední týden v září, že se objevuje mezinárodní hospodářská politika, která zahajuje to, čemu oni říkají strategie Nového Exportu, která jde proti pravidlům GATT - mezinárodní obchodní smlouvy. Porušení GATT bude silnější než za reaganovců a nikdo se tím netají. Mezi porušování GATT bude patřit podpora amerického zboží prostřednictvím banky pro dovoz/vývoz, pochopitelně v rozporu s pravidly GATT jako tomu bylo vždycky, a nová podpora nákupu zboží z USA a tak dále a tak dále. Pochopitelně řeknou, že se jim tahle politika nelíbí, protože je v rozporu s tržními pravidly, ale potom přijde taková ta obvyklá omluva, že když porušíme tržní pravidla my, budeme v lepší pozici, abychom mohli v jejich porušování zabránit ostatním. To je vlastně to klasické pravidlo "Válka je mír", přesně, jak ho známe z Orwella. A pokud se týče demokracie, Clintonova administrativa se shoduje se svými předchůdci v tom, že podporuje pouze určité formy demokracie. A ani s tímhle se nikdo nijak netají. Takže například jeden z představitelů jednoho ministerstva za Reagana, který se podílel na tom, čemu se říkalo "operace na podporu demokracie", nedávno napsal knihu a několik článků o této politice Reaganovy administrativy. A je to čestný muž, jeho jméno je Thomas Carothers a bere upřímnost podpory demokracie velice vážně, ačkoliv sám poskytuje řadu důkazů, že to celé byl pouhý cynismus. Ale správně poukazuje na to, že Reaganovy iniciativy byly nepřímo úměrné demokracii. Tedy tam, kde byl vliv USA nejmenší (jako třeba v jižním cípu latinské Ameriky), bylo tíhnutí k demokracii nejsilnější. A Reaganova administrativa byla proti nim, ale později si dělala nárok na jejich kredit. A tam, kde byl vliv USA nejsilnější, jako například ve Střední Americe, bylo tíhnutí k demokracii, v nějakém rozumném slova smyslu, nejmenší, v podstatě většinou negativní. A také zdůrazňuje, že ačkoliv Reaganova administrativa o demokracii hodně mluvila, zároveň "nevyhnutelně hledala jakousi demokracii vzhůru nohama, která by nenarušila tradiční centra moci," která - jak uznává - byla bez výjimky silně protidemokratická. A to je pravda a Clintonova administrativa je přesně stejná. Vezměte si politiku vůči Haiti: prostě dělají dál to, co dělali Bushovi lidé. Rádi by dostali voleného presidenta, presidenta Aristida, zpátky do úřadu, protože je to ostuda, když někde někoho svrhnou, když někoho, kdo byl demokraticky zvolen svrhne tlupa surových gangsterů v uniformách zrovna nám pod nosem. Takže by ho rádi dostali zase zpátky do úřadu, ale - řečeno v kostce - bezmocného. Už dříve ho donutili vybrat si předsedu vlády, který, jak všichni připouštějí, je proti jeho populistickým reformám. Cílem je dostat k moci to, čemu říkají "umírněné prvky obchodní komunity" - lidi, kteří nebudou nic namítat, když se Haiti změní ve vývozní platformu, odstraní se masa lidových organizací, které k velkému údivu všech vynesly Aristida k moci, a potom se rozšíří vláda, jak se o tom teď mluví, aby se otevřela cesta pravičáckým grobiánům ve jménu demokracie. Takže pod pojmem demokracie si musíme představit spektrum přecházející od umírněné pravice až daleko doprava, což je na Haiti jen úzké spektrum, s voleným presidentem nahoře, lidovými organizacemi buďto zničenými a odstraněnými nebo alespoň marginalizovanými: to je demokracie, demokracie vzhůru nohama, která zanechává tradiční struktury nedotčené, přesně tak, jak Thomas Carrothers naprosto pravdivě napsal.

Otázka: zdá se, že Clintonova administrativa také ukázala své karty při zvládání nedávné krize v Rusku, kdy Boris Jelcin rozpustil parlament. Zdá se, že americké hospodářství tak zase jednou dostalo přednost před demokracií, a v tomto případě obzvlášť.

Chomsky: Ano, právě to je podle nich tržní ekonomika. Povšimněte si, že jako po součásti třetího světa po Rusku chceme, aby rozhodně přijalo tržní disciplínu toho typu, na který my bychom sami nikdy nepřistoupili a tak budeme tvrdit, že Boris Jelcin je demokrat, protože nám v tom neklade odpor. Skutečnost je taková, že Boris Jelcin je brutální a tvrdý bývalý komunistický boss. Byl bossem ve Sverdlovsku, jeden z nejtvrdších byrokratů komunistické strany. Obklopil se svou vlastní byrokracií, svými bývalými podřízenými. Jeho poslední kroky, jak podotýká celá řada sovětských i dalších odborníků, v podstatě zvrátily demokratický pokrok, kterého Rusko s klesající tendencí dosahovalo od roku 1989, pokrok, který odstartoval Gorbačov, včetně zvolení parlamentu v roce 1990, které bylo stejně svobodné, jako volba jeho samotného. Jde mu pouze o to, zlikvidovat konkurenční centra moci v Rusku a udělat ze země opět určitý typ diktatury. A západ to naprosto podporuje, jen když je země otevřena investicím a Jelcin nebrání exportu a využívání ruských zdrojů a tak dále. To je ona tak zvaná tržní ekonomika.

Otázka: V průběhu krize v Rusku naše média přinášela obraz toho, co se děje, jako volbu mezi Borisem Jelcinem - "demokratem", jak jste o tom hovořil - a o představiteli "tvrdé linie" jak se říkalo v médiích, lidmi, kteří chtěli obyvatelům Ruska znovu vnutit tvrdou komunistickou diktaturu. Jak přesná nebo nepřesná byla podle vašeho názoru tato analýza, na které se u nás shodovalo poměrně dost lidí z různých konců názorového spektra?

Chomsky: Lidé se na tomto názoru dost shodovali a odráží to úsudek lidí z finančních trhů, kteří hodně fandili Jelcinovi z důvodů, o kterých jsem mluvil před chvílí. Ale doopravdy to samozřejmě byl naprostý nesmysl. Mám na mysli skutečnost, že skupina sil kolem parlamentu byla ve skutečnosti hodně různorodá. Byli tam fašisté, byli tam komunisté ze starých struktur, ale hlavní představitelé byli přesně ti lidé, kteří podporovali Jelcina. V podstatě za ním stáli po celou jeho cestu až na vrchol. Liberální vůdce, který byl liberál v západním slova smyslu, jmenoval se Ronsev, který stál v čele iniciativy na vytvoření nové liberální ústavy, ten byl například také na straně parlamentu. Celkově vzato podporovali lidé kolem parlamentu stejné hospodářské reformy, ale ne všichni je chtěli provést tak brutálním způsobem (jak to shodou okolností chtěla i veřejnost). Takže to v každém případě byla směska, bezpochyby tam byli fašisté a nacisté a komunisté ze starého režimu, zrovna tak, jako jsou teď kolem Jelcina, vždyť on sám je bývalý stranický šéf, jak jsem o tom mluvil před chvílí. Ale hlavní centrum parlamentní opozice bylo pro Jelcina nepřijatelné, protože to byla opozice, šlo o to, že měli jinou koncepci a představu, jakým směrem by se politika měla vyvíjet, ale on chce vládnout zemi železnou rukou. Západní média mluvila o "zastáncích tvrdé linie" a o "protidemokratických skupinách" a tak dále, v podstatě proto, že tak zněl příkaz. Západ podpoří kohokoliv. Třeba si vezměte někoho, jako Suharto, zkrátka vraha v masovém měřítku. Je to člověk, který se dostal k moci prostřednictvím rozsáhlého masakru, při kterém zemřelo během pár měsíců půl milionu, nebo dokonce milion lidí. Vedl ve Východním Timoru válku blížící se genocidě a - jak pořád dokola opakuje Amnesty International - vysloužil si jeden z nejčernějších záznamů v oblasti lidských práv na světě, ale na západě se o něm mluví jako o "umírněném". Je umírněný, ale také "má v srdci zhoubu", jak napsal London Economist. Důvod umírněného líčení je ten, že otevřel zemi západní exploataci. Dokud poslouchal rozkazy, líbil se jim i Saddám Hussain. Vzpomeňte si, že až do srpna 1990 neměla Británie ani USA proti Saddámu Husseinovi žádné námitky.

Otázka: Když se podíváte na situaci v Rusku, je pro naši zemi i pro ostatní státy světa jistě důležité, že tam mají desetitisíce jaderných zbraní. Co se tam podle vás děje? Skutečnost, že tenhle set vyhrál Boris Jelcin ještě neukazuje, jak to nakonec dopadne a jakým směrem se domácí restrukturalizace země vydá. Takže k čemu tam podle vás dochází?

Chomsky: Víte, volný trh obecně, to, čemu se říká "šok z trhu", to znamená překotné vnucování tržních reforem, které by položily jakoukoliv společnost, měl pochopitelně zničující efekt i na stagnující a slabou ekonomiku Sovětského svazu. Takže tak došlo k velmi prudkému poklesu výroby a životní úrovně a tak dále, kromě malého sektoru, vznikl tam nový, malý a bohatý sektor, který je typický pro třetí svět. Takže tam vznikl - jak to nazval jeden sovětský vědec Robert Daniels - skupina gangsterů, mafiánů a spekulantů, což není daleko od pravdy. Obyvatelstvo je v současné době velmi demoralizované, podpora demokracie dramaticky klesá a klesá i podpora Jelcinovi. Ale podle průzkumů - v Rusku teď probíhají velmi objektivní průzkumy jak domácí tak ze západu a jsou velmi spolehlivé, tak podle těchto průzkumů se zdá, že hodně lidí prostě chce vůdce, silného diktátora a Jelcin se nepochybně nabídne jako vhodný kandidát. Jako silný muž, který je nějak zachrání. Jak to celé dopadne, to je velmi obtížné odhadnout. Myslím, že není pravděpodobné, že by obyvatelstvo dlouho snášelo ten pokles životní úrovně, který je spojený s návratem země do třetího světa. Ale na druhou stranu, je mnoho zemí, kde šlo bídnou úroveň udržet velmi dlouho. vezměte si například takovou Brazílii, což je superbohatá země s ohromnými přírodními zdroji a před bolševickou revolucí, řekněme před 70 lety se od Ruska příliš nelišila, ale nyní, protože se jí dostalo vší myslitelné pomoci a podpory, do země přišlo množství investic a vlastně hned od roku 1945 je pod vedením USA a nikdo se tím netají. Pro asi 10 % populace je to skvělé. Mají se, řekněme, jako bohatí západní Evropané, ale většina ostatních žije na úrovni chudých lidí ze střední Afriky. Je to jedna z největších ekonomik na světě, ale podle žebříčku OSN životní úrovně je až na 80. místě mezi Albánií a Paraguaí. Daří se jim obyvatelstvo držet, často pomocí teroru. Tyhle věci je těžké předpovědět.

Otázka: A teď zase něco jiného, že bychom se podívali na některá místa, kde to ve světě vře, jako třeba v Somálsku nebo v Bosně, zajímalo by mě, jak podle vás nyní elity národa definují zájmy USA v éře po studené válce. Máme tu senátora Boba Dolea, Republikána, jehož prohlášení odmítají jakýkoliv zájem USA na místech jako je Haiti. Mnoho jiných lidí v politických kruzích amerického mainstreamu říká, že USA nemají žádný zájem na místech, jako je Somálsko nebo Bosna, na tragických válkách, které už stály stovky a tisíce životů. Co si myslíte o výrocích politických elit a o tom, jak popisují a chápou své politické a ekonomické cíle po celé zeměkouli?

Chomsky: Je to pořád hodně podobné, jako za studené války. Základní otázkou zůstává: jaké jsou zájmy obchodního a finančního systému zakotveného v USA, což v podstatě znamená dopravní společnosti, mezinárodní bankovní a investiční společnosti a tak dále a jaké jsou zájmy globálního systému, jehož centrální pilíř tvoří. Globální systém státem podporovaného kapitalismu. To je zájem USA a ty další věci, to jsou pouze taktické úvahy. Vezměte si například Haiti. Pokud vím, tak mezi Dolem a Clintonem neexistuje žádný zásadní názorový rozpor k této otázce. Otázka je, jak moc je důležité udržovat Haiti jako exportní platformu, jak moc je důležitá superlaciná pracovní síla pro americká montážní zařízení, jak moc by vadilo, kdyby se země zbortila do totálního chaosu a v podstatě sebe samotnou zničila. A jestli mají USA zájem na udržování pózy, že jim záleží na demokracii na této polokouli. Takže zhruba řečeno, ten jediný rozdíl mezi nimi je v tom, že mají na tu věc trochu jiný taktický pohled. Ohledně Balkánu, neexistuje žádná větší část elity USA, která by na Balkáně podporovala přímý zásah, protože by to vzhledem k jejich zájmům bylo příliš nákladné. Takže si radši počkají, že ono se to třeba nějak uklidní. Naprosto správně jste podotkl, že události v Bosně jsou děsivou tragédií - přesně tak to je. Ale porovnejte to třeba, třeba s Angolou, kde vládnou mnohem horší zvěrstva, zabíjí se stejně nebo ještě víc a celková destrukce je zjevně rozsáhlejší. A vezměte si, kolik pozornosti je věnováno Bosně a kolik Angole: to je docela rozdíl, že? Ale proč? No - určitě to nijak nesouvisí s lidskými právy. Lidská práva jsou obětována a ničena ve větším měřítku v Angole. Sarajevo sice trpí a rozpadá se, ale v Quitu zemřelo přibližně dvakrát víc lidí. Tak v čem je ten rozdíl? Rozdíl je v tom, že události na Balkáně se dotýkají zájmů bohatých bílých lidí. Týká se to evropských zájmů a týká se to amerických zájmů. Ale jejich zájmů se zase moc netýká to, co se děje v Angole. Kromě toho v Bosně můžete to, co se děje, abych tak řekl, hodit na "špatňáky" - chápete, fanatické srbské rolníky a tak podobně. To v Angole to musíte svést na UNITA a Jonase Savimbi, našeho člověka, který dostává obrovskou pomoc ze strany USA a nedávno ho vynášeli do nebes jako bojovníka za svobodu, vždyť víte, Reaganovci v něm viděli George Washingtona nebo Thomase Jeffersona dvacátého století. A to by asi nevypadalo moc dobře, takže proto je výhodnější zaobírat se událostmi v Bosně než v Angole. Ale pokud se týká přímo zájmů USA, jejich vlastních zájmů, tím myslím ne mých zájmů nebo vašich zájmů, tedy pokud se to týká zájmů elit, snaží se udržet vlastní moc, bohatství, vládu, autoritu, nic nového pod sluncem a také nic nového ve Spojených státech, a podle toho se také usuzuje a posuzuje. Různé skupiny elit se liší taktickým pohledem, ale skutečné rozdíly mezi nimi, myslím, nejsou.

Otázka: Povídáme si s Noamem Chomskym, profesorem lingvistiky na M.I.T. Noam Chomsky je jedním z nejuznávanějších kritiků ekonomických a politických struktur USA. Pane profesore, zajímalo by mě, co si myslíte o OSN a o úloze, kterou sehrávají ve světě po konci studené války. Mnohokrát se zdálo, že USA Spojené národy využívají, například si vzpomeňme na válku v Perském zálivu, a USA rozhodně OSN nutí k řadě akcí, protože USA mají vojenskou sílu a hospodářskou převahu, kterými mohou donutit mnoho zemí světa k účasti nebo k hlasování pro rozličné akce, které USA podporují. To znamená, že zde určitě jsou určité problémy, které mohou práci OSN v budoucnosti podrývat, pokud není v některých ohledech podrytá už teď. Zajímalo by mě, jestli dosud cítíte nějakou naději, že by OSN skutečně mohla v budoucnosti hrát úlohu arbitra a mírotvorce po celém světě, zvláště, když teď všude vidíme tolik bojů a nacionalismu, které - ať už to bylo dobře nebo špatně - držela 40 let na uzdě studená válka.

Chomsky: OSN není nezávislá organizace. Je to úřad zřízený státy světa a nemůže se stát ničím, co tyto státy nenavrhnou nebo s čím nesouhlasí. Moc není mezi státy světa rozdělena rovnoměrně, když to mám říct mírně. Spojené státy vždy disponovaly zdrcující silou, už od samých počátků OSN. Nicméně mocenské poměry se v průběhu let měnily. Když se podíváte na vztah amerických vlád k OSN, postoj médií, intelektuálních elit atd. (což vlastně splývá v jedno), vidíme, že tento postoj velice pravidelně kolísá podle toho, jak poslušně OSN plní rozkazy USA. Podrobně jsem tuto otázku rozebíral v tisku a jestli chcete, můžete něco z toho použít, ale v podstatě jde asi o tohle. V době, kdy OSN vznikla, neměla moc USA ve světě žádnou konkurenci. Bylo to těsně po druhé světové válce a v historii země neexistovala žádná mocnost, která by se mohla s USA poměřovat. OSN se tak stala vlastně agenturou USA, využívanou pro zájmy USA, hlavně pro otázky týkající se studené války, takže proti Rusům a proti třetímu světu a tak dále. V té době měli OSN všichni rádi, protože dělala přesně to, co jsme jí řekli a Rusové byli zločinci, protože vetovali rozhodnutí, pořád dělali problémy a tak dále a tak dále. Ti oškliví komunisté! Od poloviny padesátých let se tento stav začíná měnit. Jednak přišla dekolonizace a přivedla do OSN celou řadu nových států. Vzniklo hnutí nezúčastněných, Evropa a Japonsko se vzpamatovávaly z válečných škod a stávaly se nezávislými subjekty s vlastním uvažováním, a OSN se tak stala o trochu nezávislejší na USA. Z těchto důvodů se začaly Spojené státy chovat nepřátelštěji a ve druhé polovině šedesátých let se už USA chovaly velmi nepřátelsky. A řečeno stručně, v následujících letech USA Organizaci spojených národů v podstatě zlikvidovaly. Mezi neplatiči OSN jsou Spojené státy na prvním místě s obrovským předstihem. USA se zejména zaměřily, zejména za Reaganovy vlády, na to, zničit UNESCO a další orgány OSN, které se primárně zajímaly o problematiku třetího světa a také se jim to v podstatě podařilo. Stačí se podívat na seznam vet od šedesátých let a v kategorii vetování v radě bezpečnosti vedou Spojené státy, druhá je Británie, která vystupuje jako vazal USA, Francie je na třetím místě a Rusko je až čtvrté s velkým odstupem. Ale to se nikde nedočtete. Koncem čtyřicátých let a v průběhu let padesátých se neustále kritizovali vetující Rusové, ale od sedmdesátých let se o vetech USA nic nedočtete, o tom se prostě nemluví. A podobně, aby to nevypadalo, že stavíme teorii na základě jediného podkladu, to vypadá s hlasováním valného shromáždění - Spojené státy tam hlasují úplně samy proti zbytku světa, takže tam máme poměry jako 150:1 v otázkách mezinárodního práva, monitorování lidských práv, agresi, odzbrojení, v celé řadě oblastí. Takže tady se o tom buďto nepsalo vůbec, nebo se psalo něco v tom smyslu, že OSN je k ničemu, ale koncem osmdesátých let se situace zase posouvá zpátky. Zmizelo Rusko, zmizela východní Evropa. Evropa se stáhla, rezignovala a nechala USA, ať si dělají, co chtějí. Třetí svět byl v naprostém zmatku, tím myslím to, že v kapitalistickém světě došlo v osmdesátých letech ke skutečné katastrofě v souvislosti s totální devastací tradičních koloniálních panství. A samozřejmě, když zmizel Sovětský svaz, zmizel i prostor pro nezúčastněné, takže OSN byla zase oblíbená, protože dodnes dělá přesně to, co jí USA zadají. A může být OSN někdy nezávislou silou podporující mír, spravedlnost a tak dál? V principu ano, ale ve skutečnosti to záleží na vnitřním vývoji nejmocnějších zemí, hlavně tady u nás. Jestli američtí občané vyvolají radikální změnu, a jen oni ji mohou vyvolat a nikdo jiný, změnu kultury, povahy, postoje a politiky USA, odrazí se to i v podobě OSN.

(Z anglického originálu přeložil Jan Rausch)