Britské listy


středa 5. září

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Americký protiraketový systém:
  • New Scientist: Američany odražené jaderné střely asi zasáhnou Evropu Konflikt Izrael-Palestina:
  • Jak dosáhnout míru na Blízkém Východě - palestinský názor Analýza z VŠE:
  • Vztah ekonomiky a politiky - krach socialismu? (Stanislav Heczko) Polemika:
  • Názorová pluralita aneb kde jsou meze kritiky šéfredaktora (Štěpán Kotrba)
  • Ještě jednou kauza "Sametová kocovina": Vážený pane Buchare! (Martin Škapík)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Trendy a strategie pro 21. století

    Vztah ekonomiky a politiky - krach socialismu?

    Stanislav Heczko

    1. Geneze globálního kapitalismu

    Mám za to, že koncem 60. let 20. století proces zhodnocování kapitálu narazil na ekologickou bariéru a z produktivní (hlavě průmyslové) činnosti se kapitál přeorientoval na převážně parazitní finanční a měnové spekulace. V 70. a 80. letech 20. století pak padly všechny bariéry regulující finanční kapitál a jeho pohyb, a to včetně limitů pro určování výše požadovaných úroků. Následně se plně rozvinula lichva (zakazovaná již od dob biblických - II. kniha Mojžíšova, kap. 22, verš 25 či III. Mojžíšova 25, 36 - 37) a jí nesená globalizace (volně podle prof. Karlíka: úrok se mění v lichvu, když je požadován ve výši převyšující míru zisku z produktivního kapitálu; viz Lubor Karlík- Nejen o monetarismu, Iluze a realita, Prof. Dr. Lubor Karlík, Praha 1999, ISBN 80-2383-337-5, str. 24 či 64). Rozmach finančního kapitálu pak přinesl s sebou těžké společenské problémy, které nyní trápí celý svět- polarizaci bohatství a chudoby, masovou nezaměstnanost, bezdomovectví, sociální vyloučení atd.

    I tzv. nová ekonomika je důsledkem cílevědomého uvolnění kapitálových trhů, které začalo v době tzv. reaganomiky a tchatcherismu. Expanze finančního kapitálu se přitom děje nejen do šířky, ale i do hloubky. Svět věcí, zvířat i lidí je podřizován ekonomice, a to tržní čili zbožně peněžní ekonomice- s důrazem na to peněžní, neboť kdo ovládá oběh peněz a finančních aktiv, ovládá přímo či nepřímo vše. Dnes nejenže poznání je moc (F. Bacon), ale i moc je poznání (M. Foucault), jelikož moc politická a ekonomická určuje, co a jak se bude zkoumat a co a jak se zavede do tzv. praxe. Věda už není nástrojem hledání pravdy, nýbrž výkonnosti (v daných podmínkách) a manipulace. Vývoj výrobních sil (inovací) tak podle mne ztrácí svou neutralitu a objektivnost. Vše se stává prostředkem otevřené či skryté manipulace. Stojíme na prahu třetí antropocentrické epochální redukce (dle M. Hausera)- redukce člověka na poslušnou jednotku systému tržního globálního kapitalismu, kdy se otevírá dokonce možnost přeměny lidské přirozenosti pomocí genového inženýrství. Žel "příznivé" objektivní podmínky pro to vytváří nástup nové, již páté dlouhé vlny (v rámci tzv. Kondratěvových dlouhodobých hospodářských cyklů), která může prosadit nový transnacionální produkční řád (nový neoindustriální technologický styl) , a to v globálním měřítku.

    V tomto kontextu rok 1989 a následující roky znamenají pro mne ne přechodnou historickou porážku reálného socialismu, ale dějinnou katastrofu nedozírného rozsahu, která naplno otevřela cestu kapitalistické globalizaci. Tato katastrofa logicky zpochybnila nejen některá dílčí východiska marxismu, ale podle mne i některé z jeho pilířů. Mimo jiné i představu o tom, jak má probíhat přechod od kapitalismu k socialismu. Proto mne tolik zaujaly názory M. Ransdorfa, obsažené v jeho knize "Nové čtení Marxe". Současně mi ony názory doslova ladily s koncepcí dlouhých vln, kterou se snažíme s Pavlem Sirůčkem využít pro analýzu dnešní situace u nás a ve světě.

    V návaznosti na to vše mi vyvstalo jako nutné k úspěšnému budování socialismu dosažení určité adekvátní úrovně jednoty objektivních podmínek výstavby (úrovně výrobních sil a výrobních vztahů) a podmínek subjektivních (uvědomění lidových mas, proletariátu a vedení státu a strany). Základní objektivní podmínky pro úspěšné budování socialismu zde podle mne byly, selhal však subjekt- tj. selhaly lidové masy, dělnická třída i státní a stranické vedení (blíže viz Stanislav Heczko - Vztah ekonomiky a politiky a krach socialismu, Zpravodaj Klubu ekonomů, č. 6/1996).

    Pokud ovšem subjekt už nemohl být v zásadě vyspělejší než byl (po opadnutí revolučního nadšení), pak nedostatečné byly objektivní faktory, zejména ten základní- výrobní síly. Vybudování socialismu a posléze i (plného) komunismu při dané úrovni subjektivního faktoru by si pak žádalo rozvinutější výrobní síly - materiálně technickou základnu ne už industriálního typu, ale superindustriálního typu (pro socialismus jako nižší fázi komunistické společenskoekonomické formace) či postindustriálního typu (pro plný komunismus jako vyšší fázi komunistické společnosti, formace). V tomto a jen v tomto smyslu jsem vyslovil jako možnost, že proletářské revoluce 20.století lze považovat za "předčasné" revoluce, resp. za rané socialistické revoluce (blíže viz Stanislav Heczko- Proces globalizace- určení a perspektivy, Zpravodaj Klubu ekonomů, č. 2/1999). A to i jako vyjádření křehkosti těchto revolucí (možnost kontrarevolučního zvratu) a tím i potřeby bdělosti revolučních sil při výstavbě socialismu.

    V konkrétním historickém vývoji byla žádoucí úroveň dynamické jednoty subjektivního a objektivního narušena - došlo k selhání subjektivního faktoru a to právě přineslo při dané úrovni výrobních sil a výrobních vztahů zhroucení (kolaps) socialismu v drtivé většině zemí, kde byl budován. Perspektivy lidstva výrazně potemněly. Hrozí nebezpečí, že kapitalismus strhne s sebou do propasti celou lidskou civilizaci. Globální kapitalismus totiž silně připomíná dravou šelmu ze Zjevení svatého Jana, které se smrtelně raněná hlava zahojila a pak "celá země v obdivu šla za tou šelmou" (Zj 13, 3-4). Že nadvláda globálního kapitalismu může být totální, úplná (ekonomická, politická, ideologická), ukazují i biblické obrazy mocností vládnoucích světem - první šelma, druhá šelma (falešný prorok), obraz či socha první šelmy a nevěstka (Babylón veliký), viz Bible- Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih), český ekumenický překlad, Česká biblická společnost, Praha 1995, ISBN 80-85810-08-5, Zjevení svatého Jana, 13. a 17. kapitola. Tím se dostáváme k odpovědi na otázku, oč kapitálu v současné době jde.

    2. Cíle globálního kapitalismu

    Podle mého názoru chce kapitál vskutku ovládnout vše, vše si podřídit - jde mu o prosazení peněžního totalitarismu a zavedení totalitní světovlády, jak o tom výstižně píše zejména Martin Herzán ve své nové knize Totalitní světovláda, fakta a důkazy o zákulisí světové politiky, lidských právech a globalizaci, Mezinárodní komise svědomí, Třebíč 2000, ISBN 80-238-6339-8. Snahy tzv. světových federalistů o zavedení jednotné evropské a světové měny, evropské a světové ústavy, ustanovení světové vlády a světového parlamentu, spojení více čípových karet v jednu (u nás ministr Březina) atd. svědčí o reálnosti jeho na první pohled jakoby fantaskních obav. Zdá se mi, že cílem je zde vznik vysoce hierarchicky uspořádaného světa a společnosti při dominaci finanční oligarchie a západní civilizace. V čele světa chtějí být Spojené státy americké, resp. členové americké finanční oligarchie (Američané jsou mimo jiné vlastníky řady patentových práv a mají z nich nemalé příjmy, také mnohé TNC jsou v zásadě americké). Ne nadarmo hovoří prof. M. Křížek veřejně o "stínové vládě světa" (termín shadow government není ale jeho původní myšlenkou. Existují i seznamy členů této „vlády“ a její hierarchie - pozn. red.). Ve světě globálních financí je pak vládám národních států přidělena role čehosi, co se příliš neliší od přerostlého policejního okrsku - čistění ulic od žebráků, otrapů a kapsářů, věznění nespokojených a nepřizpůsobivých, zajištění pořádku a bezpečí pro investory (vizZygmunt Bauman- Globalizace. Důsledky pro člověka, Mladá fronta, Praha 1999, ISBN 80-204-0817-7, str. 140). Uvnitř států se prosadí nadvláda finanční oligarchie, průmyslových, televizních aj. magnátů, všichni ostatní budou na nich závislí (byť různou měrou) a stanou se fakticky jejich "poddanými" (přes své možné rozdílné postavení). Dilema: novodobé otroctví- nevolnictví anebo nový společenský systém (demokratický socialismus) je dnes podle mne navýsost aktuální.

    Základním zákonem globální finanční oligarchie se nyní stává kromě maximalizace nadhodnoty (zisku) i maximalizace moci. Cílem je podřízení celého světa a života všech lidí zhodnocovacím potřebám kapitálu. Kupř. privatizací veřejné sféry (zdravotnictví, penzijního pojištění či sociálních služeb) se kapitálu otevírá nové pole působnosti a nové způsoby jeho zhodnocování, ale za cenu plného zotročení lidí ekonomikou, penězi a trhem. Ekonomie by se díky tomu prosadila jako skutečně imperiální věda a nastoupila na místo teologie, etiky a politiky. Vše v duchu čistého nejen ekonomického liberalismu. Globální kapitalismus se tak nestává ničím jiným než "planetární diktaturou neprůhledně koalovaných finančních oligarchií, jež paralyzují jakékoli etické hodnocení globálních důsledků ekonomického růstu" - (viz Václav Bělohradský, Antinomie globalizace. Vzdělanostní společnost 2000, in: Eseje o nedávné minulosti a blízké budoucnosti, G plus G a Euromedia Groups, k.s. - Knižní klub, Praha 1999, ISBN 80-86103-28-7, str. 45) Díky historické porážce socialistické alternativy mají světovládné představy kapitálu velkou šanci na realizaci.

    3. Důsledky nadvlády globálního kapitalismu

    Zvlášť závažným důsledkem globální nadvlády kapitálu je neobyčejně silný tlak na oslabení dosavadních sociálních jistot širokých vrstev obyvatelstva. Ty se zvláště v Evropě začínají jevit jako nadměrné (krize tzv. státu blahobytu či krize sociálního státu). Tyto trendy ve spojení s rostoucí diferenciací životní úrovně obyvatelstva mohou vážně narušovat sociální smír ve společnosti. Reakcí na narůstající společenskou nespokojenost pak může být prosazování autoritativních metod v řízení veřejných záležitostí (v národním i mezinárodním měřítku). Dále do popředí vystupuje potřeba hluboce lidské solidarity. Avšak skloubit tuto potřebu s uplatňováním tržního mechanismu (zejména s jeho principem konkurence) se mi zdá být nemožné.

    Navíc trh (tržní ekonomika) nezbytně vyžaduje hospodářskou expanzi, která nejenže nám lidstvu vyčerpává neobnovitelné energetické a surovinové zdroje či znečišťuje životní prostředí, ale také následně zhoršuje zdravotní stav obyvatelstva - tzv. civilizační choroby, oslabená imunita, snížení potence a plodnosti. Pod vlivem tržní ekonomiky se rovněž šíří morální úpadek, o čemž svědčí např. stále rostoucí kriminalita, terorismus, vliv mafie, prostituce či užívání drog. Masový parazitní individualismus (kult vlastního "já" spojený s kultem štěstí a rozkoše při opomíjení rodových vazeb lidstva- blíže viz Milan Machovec- Filosofie tváří v tvář zániku, Nakladatelství "Zvláštní vydání…", Brno 1998) pak způsobuje další vzájemné odcizování lidí. Rodí to tzv. deprivanty - lidi, u nichž došlo ke zmrzačení, amputaci niterného základu lidské normality, zejména v citové a hodnotové oblasti, dále lidi s tzv. análním či tržním charakterem, lidi s konzumní morálkou ( viz Erich Fromm- Strach ze svobody, Naše vojsko, Praha 1994 či František Koukolík, Jana Drtilová- Vzpoura deprivantů, Makropulos, Praha 1996) a lidi tzv. mentálně zbídačené ( prof. H. Holz).

    Celkově se zdá, že tak vzniká nová historická rozvojová past - ještě nikdy nebyly tak příhodné objektivní, materiální podmínky pro "skok z říše nutnosti do říše svobody" (B. Engels), ovšem subjekt selhává v důsledku demoralizace, zdravotních problémů, manipulace, sociálního a ekonomického tlaku. Jako by se nám v důsledku této specifické historické rozvojové pasti zadrhl známý marxistický "mechanismus nutného pokroku" (J. M. Bocheński). Další vývoj tedy může být velmi dramatický.

    Ve specificky těžké situaci se bude nacházet evropský kontinent. Pochopitelná snaha uspět v globální konkurenci s ostatními mocenskými centry (Spojené státy, Japonsko) bude Evropu doslova tlačit urychleně rozvíjet integrační procesy. Ovšem tyto procesy budou zvlášť zde tvrdě narážet na známou skutečnost, že právě Evropa představuje kontinent národně, etnicky a kulturně velmi členitý. Evropa zdaleka ještě není dostatečně připravena k tomu, aby se stala Spojenými státy evropskými. Proto zejména v Evropě se budou integrační tendence střetávat s velmi vlivnými dezintegračními tendencemi (např. úsilí o odstraňování překážek ve vzájemném obchodě, pohybu kapitálu a pracovních sil se bude střetávat se snahou chránit se před dravými zahraničními konkurenty). Z těchto důvodů hrozí Evropě reálné nebezpečí výrazného oslabení jejího postavení ve světě.

    A konečně česká společnost může na procesu globalizace dočasně ekonomicky vydělat přesunem výrob z vyspělejších zemí či rozvojem určité kooperace s nimi. Na druhé straně je ovšem nutno si uvědomit nebezpečí nadměrného podřízení naší ekonomiky potřebám zahraničních a nadnárodních kapitálových skupin, což může už brzy ohrozit naší ekonomickou, politickou, etnickou a národní (kulturní) svébytnost, ne-li existenci.

    4. Levice a globální kapitalismus

    Výsledek současných sociálních a politických zápasů v mnohém předurčí průběh příštích padesáti až sedmdesáti let. A proto je dnes tak nezbytné, aby bylo slyšet hlas autentické levice. Musím konstatovat, že levice sociálně demokratická a v leckterých zemích i levice komunistická není výraznou protisystémovou silou, spíše rozvíjí či dolaďuje současný (kapitalistický) systém - nejkřiklavějším příkladem je zde Valenčíkova koncepce financování lidského kapitálu, v rámci které se člověk zaváže trvale platit část svých výnosů investičním fondům, které mu umožnily získat vzdělání, byt atp. Někteří sociální demokraté (např. Pavel Rychetský) očekávají splynutí sociáldemokratismu s politickým liberalismem ( Právo, 8. července 2000), i když kupř. liberální ekonomové se silně staví proti antimonopolní politice (obrana Gatese a Microsoftu). Takováto levice přestala být nositelkou alternativy ke globálnímu kapitalismu, což představuje i podle Václava Bělohradského (viz cit. dílo, str. 41) jednu z největších ideových katastrof 20. století. Přitom by pro levici mělo spíše platit biblické: "Vyjdi, lide můj, z toho města (Babylóna), nemějte účast na jeho hříších, aby vás nestihly jeho pohromy." ( Zjevení 18,4)

    Sociálně demokratická i komunistická levice by se proto podle mne naopak měla více inspirovat alternativní levicí - protikapitalistickým a autonomním hnutím, kde působí anarchisté, trockisté, levicově smýšlející křesťané či radikální ekologové. První vlaštovku zde vidím ve článku Jiřího Frajdla "Revoluční demonstrace" v Alternativách č. 1/2001. Inspiraci poskytují např. cílené kampaně proti "nepravostem" nadnárodních korporací a mezinárodních institucí (kampaně místního či mezinárodního charakteru), protestní pochody, revoluční manifestace a demonstrace atp. Budeme tedy nadále obdivovat „pokrokovost kapitalismu“ nebo zaujmeme radikální protisystémové postoje? Odpověď bude vyžadována po každém z nás…

    (Autor vyučuje na Vysoké škole ekonomické)


    Britské listy

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|