Z deníčku ilegála I.
Jitka
Britští imigrační úředníci na ruzyňském letišti. Několik desítek lidí vráceno - drtivá většina Romové, jedoucí za rodinami, ale třeba i dvě studentky. Zpřísněné pasové kontroly českých občanů při vstupu do Anglie dávají mnoha českým turistům, chystajícím se na ostrovy, příčinu k oprávněnému strachu a otázce: "Pustí mě tam vůbec?". Mnoho českých turistů se ale teď v létě, době dovolených, může ptát i takhle: "Pustí mě vůbec ZPÁTKY?". Tihle turisti se na svou dovolenou chystají z opačné strany. Jedou z Anglie do Čech, na svoje prázdniny. V Anglii jsou ilegálně.
Do Anglie přijíždějí z Čech (na turistická víza) ročně desítky mladých lidí, každý s jiným cílem. Jeden jede vydělat prachy, někdo čistě kvůli řeči, další zdrhá od rodičů, jiný se prostě jenom ještě necítí na to, aby navlíkl košili či kostýmek a začal budovat kariéru. Všichni si jedou pro zkušenost.
Takže, pokud měli štěstí, jejich zjev nevzbudil pozornost imigračního úředníka a nějak zvládli vstupní pohovor, ozve se jeden z nejočekávanějších a nejmilejších zvuků - bouchnutí těžkého úředního razítka, opravňujícího ke vstupu na šest měsíců a zakazujícího pracovat. Samozřejmě - jedu se podívat do Anglie, poznat místní zvyky, kulturu, lidi. Obdivovat památky, krásy přírody. To všechno přijde. Hned, co se vydělají nějaké peníze. Hned, co se sežene nějaký job.
Londýn. Na začátku pomůže kámoš. Je tu už tři roky... Človíčka ubytuje a udělí pár cenných rad. A plav. Začíná kolotoč obcházení barů, coffee shopů, krámů. Telefonování známým, jestli u nich na stavbě někoho nepotřebují (kluci). Shánění prvního jobu a prvního podnájmu.
Čas začne plynout rychleji. První trapasy s angličtinou z českých škol, aneb jak je možný, že neznám "vidličku", když mám státnici za jedna? Prvni výplata. První podnájem a noc v něm. Nedaří se usnout. Bordel z ulice, okna, kterýma strašně fouká. Na vedlejší posteli holka, spolubydlící, kterou znam sotva pár hodin. Nemůžeš si vybírat - bydlení ve dvou a více lidech - sharing - je mnohem levnější a přece - je to známý tamtoho, tak snad... bude v pohodě?
Další z typických odlišností života v Londýně - rozhoduje se ze dne na den, mnohdy z hodiny na hodinu. Ze začátku nic jinýho nezbývá. Později už nejednáš jinak. Tohle město pulsuje. Je agresivní a rychlý. Člověk, který v něm chce žít, by neměl byt jiný.
Začínám si zvykat a přizpůsobovat se. Učím se. Trochu to připomíná období, kdy si musíte zvyknout v nové škole. Všechno je nové a v "předmětech" tak trochu plavete. Práce v coffee shopu je ze začátku asi tím nejdostupnějším (počítáme-li s alespoň minimální znalostí angličtiny). Holky se chytnou coby obsluha; v kuchyních se uplatní převážně jejich mužské protějšky. Pokud o rychle získaný job nechceme zase stejně rychle přijít, je lepši ihned zapomenout na "zašívání se" všeho druhu, zbytečné vyptávání (nedejbože šéfa!), loudání a časté chyby. A neustále mít na paměti, že narozdíl od nás patří mnozí zákazníci k inventáři podniku a - narozdíl od nás - se většinou velmi dobře znají s naším šéfem. Ví se o každém škobrtnutí. Výhodou je dobrá pamet - drtivá většina stálých zákazníků (a těch je, hlavně v lokálnich podnicích, rovněž většina) totiž jen potvrdí to, co se o Angličanech tvrdí - jsou velmi konzervativní a nikdy vás nepřekvapí změnou své objednávky.
Jejich chování možná ze začátku překvapí jistou odměřeností (velkou odměřeností). Nikdy si vás nepustí moc blízko, ale vždy budou maximálně slušní. Nikdy jsem se rovněž nesetkala s narážkami či oplzlostmi. Zvykat si musíme i na sortiment, který je prakticky všude stejný - od typických anglických snídaní (podávají se celý den a lidi na ně opravdu celý den chodí), přes různé druhy baget a sendvičů, až po tradiční steaky a fish&chips.
Člověku v ty první týdny opravdu moc volného času nezbývá. Hodnou část mu z něj totiž ukrajuje cestování po městě. Potýkání se s dopravou totiž nováčkovi v Londýně spolehlivě zabere poslední zbytky volna (mnohdy i začátek pracovní doby) a ze slabších povah se stává uzlíček nervů, neschopný přijít na jiný způsob přepravy.
Traffic je další libůstkou tohoto města. Všudypřítomné kolony aut, autobusů a náklaďáků, vzájemně se předjíždějících a kličkujících po uzoučkých ulicích. O překvapení se postarají sami řidiči autobusů, při jejichž svérazném způsobu jízdy jsem ze začátku raději zavírala oči a autobus opouštěla lehce orosena. Ničím neobvyklým nejsou ani uražená zpětná zrcátka podél silnice zaparkovaných automobilů.
A pozor! Traffic se zdaleka netýká jen doby dopravní špičky a hlavních tříd. Ještě k řidičům londýnských autobusů - mnoho také napoví fakt, že tu tohle povolani po několika zkušebních jízdách může vykonávat prakticky každý. A tak za volantem sedí vysmátý rastaman, seriózní gentleman, ale bohužel i vystresovaní týpci, které rozhodí prakticky úplně všechno; od ukázání prošlého lístku až po pubertální poznámky teenageru. Často se stane, že takový vykolejený depkin opustí autobus i pasažéry, vrátí se k němu za 20 minut a teprve potom pokračuje v jízdě. K mému překvapení najde většinu cestujících úplně v klidu - žádné scény. Aspoň máme čas na noviny.
Nejmenší problém kupodivu představuje orientace v metru, jeho chodbách a 12 trasách. Bez problémů se vyznáte díky brilantně zpracované mapě (1931, Henry C. Beck), krásné ve své jednoduchosti. V praxi sice ne každá cesta vede tak přímo jako mapa... ale metro bohužel též řídí jen lidé (pokud nepočítáme novinku posledních let - docklands, vláčky bez řidiče, obsluhující převážně City a východní část města). A lahůdka na závěr - doslova apokalypsu zažije ten, kdo se musí "někam" dostat v den "tube strike" - stavky zaměstnanců metra (bouří se tak proti chystané privatizaci tohoto gigantu).
Zhruba milion lidí (tolik denně pojme londýnské "podzemí") je odkázán na autobusy a mnohasetmetrove fronty na zastávkách vyžadující asistenci policie. Taxikáři si mnou štěstím ruce...
Zvláštní kapitolou je Londýn v noci. Stále mě facsinuje tahle dobe v tomhle městě. Tep mu sice trochu zpomalí, celé se jakoby lehce zklidní (ale opravdu jen lehce) a trochu ztiší. Nějakou dobu jsem pobývala na Canning Town, jedné z částí východního Londýna - v takových oblastech v noci život utichne úplně, ale tam je též dobře nevydávat se po 10pm ven; mohl by utichnout i ten váš.
Centrum, Soho. Tahle část se probere k životu okolo osmé večer. Bary se zaplní, pije se a baví úplně všude. Pri dobrém počasí jsou plné ulice lidí, sedících, postávajících se skleničkou v ruce před barem. Sedím na zahrádce před svým oblíbeným barem. Na rohu ulice zaniká v hluku z vedlejší hospody hra na saxofon starého černocha. Kousek dál si týpek balí jointa; rikša čeká na zákazníka. Dva krasný kluci, vedoucí se za ruce. Opilé puberťačky. Houfy udivených turistů, fotících to, co se v těchto místech odehrává denně a nikdy nepřestane. Kolem me prošla holka v krásných šatech, vysoké podpatky. Pod silnou vrstvou makeupu můžeš vidět čerstvě oholené vousy... U bankomatu si někdo vybírá peníze, zespoda se k němu natahuje ruka feťáka, bezdomovce. Osmdesát tři procent lidí na ulicích je závislých. Drtivé většině není ani třicet.
Nikdy nezapomenu na scénu, která se přede mnou odehrávala na noční Oxford Street, místě, kde v noci doslova zakopáváte o spacáky a jejich schoulené "obsahy". Bezdomovec, mladý kluk, zabalený do deky, pojídající zbytek hamburgeru. Společnost mu dělal přiopilý kravaťák ze City. Mladý kluk, oblečený ve značkovém obleku, dopíjející zbytek piva. První mlčel a poslouchal druhého. Ten, plačící, svěřoval cosi klukovi v dece. Je úplně jedno co, vizuální dojem mě dostal. První nemá nic, ulice je jeho domov a lidi, který na ní žijou, jeho rodinou. Druhý si pravděpodobně může dovolit zaplatit večeři všem "těm ubožákům", na které se z okna, z výšky své kanceláře dívá, dobře fungující rodina a zajištění rodiče mu kdysi zaplatili drahou universitu. Přesto jsou ve své samotě oba na stejném dně. Zůstává jen mým názorem, že ten první se má trochu líp.
Když už jsem se přesunula na Oxford Street, kde čekám na noční autobus (32 linek...), rozhodně nehrozí, že bych tu snad, teď k ránu, na zastávce usnula. Snad ubylo aut a hluku, ale jednoznačně se tu maká. Nonstop otevřené obchody, kde si ve čtyři ráno kupuju čerstvý croissant, o pár metrů dál občerstvení, kde si parta opilců pěkně podává mladíka v zástěře, nakonec zasáhne starši kolega, snad majitel stánku.
Jako divadlo působí sledování aranžérů vyhlášených obchodních domů na Oxford Circus, kteří pilně mění kulisy pro zítřejší "představení". Kolem projíždí čisticí vůz, o kousek vedle právě jedna z typických telefonních budek absolvuje svou ranní toaletu - je pečlivě umývaná klukem v oranžové vestě. Mám čas, můžu si ještě dojít na internet do jednoho z 24 hod internetovych "hangárů", i v tuto dobu téměř obsazených lidmi ze všech koutů světa.
První pošťáci spěchají do práce, začíná jezdit metro. Vůbec nevadí, že to beru z opačného konce a místo památek a galerií si vychutnávám, jak tohle město dýchá. West End se svými muzikály i vyhlášené kluby ještě jen tak nezavřou - důležitější je atmosféra a ulice. Človek se zabydlí rychle.
Uplyne měsic a cítím se jistěji. Do práce už taky jezdím včas... Pomalu se stavím na vlastní nohy, poznávám nové lidi, ale hlavně se pořád paří. Snad to působí tak, ze jeden nemá čas vůbec na nic, ale menší party u někoho doma tak pětkrát týdně stihne.
Češi v Londýně se baví úplně stejně jako Češi v Plzni nebo New Yorku - muzika, pivo, hulení, kluby... K ránu se začne probírat téma, které ještě uslyším tisíckrát - proč jsme vlastně všichni tady, co chceme a jaký to bude, až se vrátíme domů?A chceme zpatky? Jako benjamínek se téhle debaty zatím neúčastním, probíhá mezi lidma, co už tu mají své odkrouceno. Jeden tři, druhý dva, další osm let...
Stále si zvykám na nový životní styl - jak to, ze to šlo s tím bytem tak rychle? Jak to, že v něm je od začátku všechno, od lednice až po postel? Příjemná zahrádka za barákem - tam budou v létě obzvlášť dobrý kalby...
Zase bydlení s krajany, lidi, který znám z Čech. Servírka, kurýr, kuchař - žadné výjimky, běžný výdělek. Večer u televize (jako doma, jako doma), rozhovory o budoucnosti - jeden chce studovat (to bylo před rokem - teď má po zkouškách), další cestovat (po Fiji přišel Nový Zéland), třetí chce zase zkusit vysokou školu doma (zase se nedostala, za měsíc se vrací do L.).
Pomalu se smiřuju s tím, že si nikdy nezvyknu na místní počasí. Asi bych musela strávit část života na horách, abych se dokázala přizpůsobit jeho vrtochům. Přichází léto, míň prší, ale zima je pořád. Po dvou týdnech relativních veder a jednoho tropického víkendu se dozvídám, že svůj příděl si UK tímto vybrala. A pořád se marně snažím poznat lidi, obyvatele země, do které jsem přijela. Proběhla změna práce a s lepší angličtinou si troufám do obchodu. Nabídek a volných míst zase moře, dokonce si vybírám. Krám s klubovou módou na Covent Garden. Centrum. Zábava, divadla, muzikály a bary. Zase podivíni, blázni, děvky, feťáci a jejich psi. Každý večer tudy procházím a znova a znova zažívám to vzrušení. Nemůžu si pomoct - tenhle svět třpytek, rudých nehtů a rtů transsexuála, vchody do night klubů a známé spacáky a hlavně noc, mi připadá otevřenější a upřímnější. A dny po těchto nocích plynou jeden jako druhý. Práce, kino, party u známých. Čas utíká. Jako doma.
