Učitelské povolání bylo v naší rodině tradicí. Můj dědeček z matčiny strany František Kreml byl učitelem a později nadučitelem, naposledy v mém rodišti Šumicích. V šumické škole jsem se narodil. Můj otec Tomáš S. byl učitelem a pak řídícím učitelem, naposledy ve Vlčnově. Odtud jsem denně chodil - v dešti, blátě do gymnázia v Uherském Brodě. Učitelkou byla i moje teta, matčina sestra Marie Kremlová-Šustková. Provdala se za učitele Josefa Šustka. Všichni uvedení se svým vlivem a příkladem zasloužili o to, co mě dále následovalo.

Maturoval jsem 21. 4. 1933. Rok jsem se připravoval na doplňovací zkoušku učitelské dospělosti jako externista na řádovém učitelském ústavu ve Sv. Janě pod Skalou. Tu jsem složil 7. 6. 1934. Tehdy byl učitelů dostatek, neučili neaprobovaní ani důchodci. Na učitelských ústavech platil tehdy numerus clausus 40. Na  uvolněná místa po repetentech ve 4. ročníku byli přijímáni absolventi gymnázií a reálek. Na volné místo upozornil mého otce jeho přítel A. Slezáček, který tam působil jako cvičný učitel. Během školního roku jsme hospitovali v hodinách pedagogiky ve 2.-4. ročníku, hodinách českého jazyka (jen v jazykové části), v hodinách psaní, kreslení, zpěvu a hry na housle s ve dvou třídách cvičné školy a v nich jsem konali také výstupy. Zdravovědu přednášel lékař z Berouna v odpoledních hodinách a speciální pedagogiku pan učitel Mejstřík z pomocné školy v Berouně. Předmětem doplňovací maturity byla pedagogika a psychologie, český jazyk (jen mluvnice a pravopis), školské předpisy a zdravověda. Předcházely dílčí zkoušky z metodik všech předmětů, z krasopisu, kreslení, zpěvu a hry na housle. A také výstup na cvičné škole. Zkouška z defektologie byla nepovinná, vykonal jsem ji však také. Příprava budoucího učitele byla promyšlená a důkladná. Nelze proto říci, že by ve škole tehdy mohli vyučovat pedagogicky nepřipravení maturanti, jako je tomu dnes. Máte pravdu, že mě vždy velmi zajímalo studium jazyků, ale např. k polštině jsem se hlouběji dostal až v 60. letech, když mě prof. Bělič přizval do kolektivu autorů učebnic českého jazyka pro polské školy na Těšínsku.

Jednou jsem si zapsal své stručné rozpomínání, jakési „ reminiscor“... Moudří staří Římané prohlašovali, že řečníkem se člověk může stát, vyučit se (orator fit), ale básníkem se musí narodit (poeta nascitur). Myslím si, že učiteli je třeba obojího: nemá-li potřebné vlohy, není-li mu „shůry dáno“, sotva bude dobrým učitelem. Pak o něm bude platit další antická moudrost: Quem dii oderunt, paedagogum fecerunt. (Koho bozi nenávidí, udělají z něho učitele.) Já jsem se skutečně od mládí cítil povolán být učitelem a měl vzory ve svých profesorech. Kromě těch, co jste jmenoval, měl jsem velmi rád i Františka Matějčka a musím ho zde zvláště zmínit. Učil nás od primy do oktávy přírodní vědy. Na gymnáziu jsem ale poznal i příklad odstrašující. Bylo to pro mne poučné. Zde byl mladý češtinář, začátečník, bez druhé státnice, neměl rád mladé lidi, zato měl mezery ve vědomostech a jeho prostředkem, jak dávat najevo svou nadřazenost, bylo nesmyslné ukládání dlouhých nezáživných pasáží. Vzpomínám, že dokázal uložit i několik stran z Čechovy Dagmar k memorování. Asi se nám mstil i za svou nelichotivou přezdívku? Tu přezdívku bych dnes raději ani neuváděl, ale když jinak nedáte? Na sací papíry a na stěny na WC se psávala jeho neuctivá značka - ležatá elipsa a nad ní ležatá trojka. Rozuměj : Bubiš (Bohumil) sedí na záchodě. Vzorem češtináře se mi stal až mnohem později spisovatel Vojtěch Martínek. U něho jsem skládal v tehdejší Slezské Ostravě zkoušku učitelské způsobilosti pro měšťanské školy. Já jsem se učitelem chtěl stát. V posledních ročnících gymnázia jsem ani o jiném povolání neuvažoval. Ani jsem si je dost dobře nedovedl přestavit. Mou touhou však zůstávalo studium na universitě. Od začátku jsem toužil po nejvyšším možném vzdělání a chtěl žít v Praze. Budete se možná divit, ale ze všech svých učitelů nejvíce vzpomínám na Ladislava Havelku. Jako začínajícímu učiteli mi poskytl cenné a přátelské rady. Učil mě v Šumicích u Uherského Brodu, v mém rodišti, ve 2. třídě a pak byl v Květné mým „panem řídícím“. Umučili ho nacisté. To pan řídící Ivánek v Nedašově mě nikdy učit ani neviděl. Složitou cestou se dostal k učitelství i můj otec . Po maturitě i on až po roce vykonal požadovanou Erganzungspruefung na učitelském ústavu v Kroměříži.

Považuji za nemorální, hlásí-li se na pedagogickou fakultu muži a někdy ženy, protože se na jinou „vejšku“ nedostali. Ovšem, co by tomu dnes řekl svět, kdybychom od nich chtěli, aby každý uchazeč podepsal čestné prohlášení, že se bude aspoň deset let věnovat práci ve školství? Nebo kdyby měli nahradit částku, kterou na jejich vzdělání stát vynaložil zbytečně? Nemravnost se v demokracii netrestá a toto by asi bylo taky nedemokratické? Některé učitelské zběhy vídáme i v televizních programech. Svoje povolání určitě za poslání nepovažovali, když vidím, jak si dnes vydělávají peníze. Pochybené je také to, že někteří novopečení pedagogové zůstávají jako asistenti raději vysoké škole a pak tu učí metodiku nebo dokonce „reformují“ školství, ačkoli nemají kantorskou praxi. S úžasem a smutkem také sleduji úpadek základních znalostí u učitelů a odborné nedostatky některých mladých češtinářů, kteří se prezentují na veřejnosti a nevyznají se ani v terminologii svého oboru. Jak mohli vůbec složit státnice? Slovo stavovská čest je už zapomenuto? Slovo stydět se už nevnímáme? Si tacuisses, philosophus manusisses. (Kdybys býval mlčel, zůstal bys filozofem.) Kdybys býval mlčel a díval se na televizi doma!

Shrnuji : Ani úspěšný, nebo dokonce vynikající absolvent pedagogické fakulty se ale nemusí stát dobrým učitelem. Vím o případech, kdy ve škole, ani ve třídě někteří z nich neobstáli. Zažil jsem kolegyni, která přišla na školu s červeným diplomem, ale hodiny trávila za dveřmi na chodbě a utírala si slzy, zatímco žactvo ve třídě řádilo. Vůbec se nedostala ke slovu a brzo odešla do výpočetního zařízení. Také jeden známý didaktik a metodik, už starší pán, autor příruček a učebnic, měl ve třídě naprostou nekázeň. Spolupracovalo s ním asi ze soucitu jen několik žákyň. Pak se stal nakladatelským redaktorem. A mohl bych jmenovat další příklady.

Před válkou neexistovala ze zákona dovolená pro učitele. Platila zásada, že učitel má volno, když se ve škole neučí. Nikomu to nevadilo. Na obecné škole byla vyučovací povinnost 28 hodin, na měšťance 24. Elementaristky měly 21 a nemusely doplňovat do 28. Mimo Prahu byl jeden den v týdnu volný. Na plat to nemělo vliv. Na červenec a srpen se služné vyplácelo najednou. Výpomocným učitelům ale končil pracovní poměr vždy 30. června. Plat za září dostávali až koncem září, protože trvalo tři neděle, než je vzala zemská školní rada do stavu. Pamatuji se, jak mi někdy koncem září 1936 přinesla žákyně Anička Fojtíková odpoledne až do bytu dopis pana řídícího Ivánka. Na ústřižku poukázky sdělení pro adresáta mi připsal úhledným písmem: Máte po psotě, dnes vyplaceno za dva měsíce. Jak možno zapomenout? Diskuse o úvazcích učitelů a o přímé a nepřímé výchovné práci, o tom, zda pracuje učitel, a nejen on, dost hodin, přišly až s komunismem. Do té doby také nebyly pětiletky a úderníci: Lidé si ale vážili práce a snažili se v ní obstát. „Únor vše změnil“, zpívala holubička míru-spisovatelka Marie Pujmanová. Předseda odborů Antonín Zápotocký volal po skončení „komedie se svátky“. Těžko prý vybudovat socialismus s patnácti volnými dny v roce. Ve škole k tomu byly ještě prázdniny: mimo hlavních i vánoční, původně od 23. 12. do Tří králů, pololetní 1. a 2. 2., velikonoční, původně od Květné neděle do úterka po Velikonocích, neškolští pracovníci měli navíc další dva dny volna 5.a 6. 7. a 15.8. Školní rok začínal 1. září a končil 28. června. Nebyl ani přípravný týden na konci srpna. Dnes mají učitelé prázdnin čím dál tím méně a i o nich žijí ve stresu a v obavách, co je zase čeká. Jak mají pracovat tvořivě a s nadšením?

Já jsem si pedagogické, ale hlavně odborné vzdělání v bohemistice doplňoval od samého začátku. Ve volném čase a o prázdninách jsem seděl nad knihami a pořizoval excerpta. Rodiče se hněvali, že nevylezu ani na slunko. Na zkoušku učitelské způsobilosti jsem tehdy důkladně například prostudoval Příhodu, Velinského, Stejskala, Roztohara a brněnského sociologa Bláhu. Nejvíce jsem se později zdokonalil ve znalosti českého jazyka při práci na učebnicích pro Výzkumný ústav pedagogický. Dodnes si při četbě umělecké literatury a tisku vypisuji příklady pěkných vět, souvětí, zajímavé příklady větných členů. Je to asi nemoc z povolání. Zásobárnu příkladů mám nejen na papíře, ale i v hlavě. Laus propria sordet, šokoval jsem tím ovšem svoje posluchače na seminářích pro češtináře. Nutil jsem svoje žáky, aby si jako praktickou pomůcku pomatovali tzv. modely vět. Celý život se držím varování K.H. Borovského: Kdo si myslí, že dost umí, začíná být trouba.

Z učitelských ústavů vycházeli dobří a vynikající učitelé. Mnozí se vlastní pílí dále vzdělávali, mnozí vynikli v různých vědních oborech :

v botanice, zoologii, mineralogii, geologii, archeologii, historii. Šířili po venkově osvětu, psali obecní kroniky, vedli pěvecké a hudební soubory atd. Nezůstávali v ničem pozadu. Kolega Standa Zeman se doučil i tu latinu, protože ji ve svém bádání potřeboval. Zdeňkovi Nejedlému připadaly učitelské ústavy jako anomálie, kterých je třeba co nejdříve se zbavit. Velká škoda! Já vysokoškolské vzdělání přeji každému učiteli, ale mělo by se aspoň rovnat tomu, které poskytovaly učitelské ústavy. U učitelek mateřských škol není vysokoškolské vzdělání pro jejich práci nutné. Dříve platila zásada, že maturita na učitelském ústavu, tzv. zkouška učitelské dospělosti, byla předpokladem přijetí do školské služby. Po zkoušce učitelské způsobilosti následovalo jmenování učitelským čekatelem a pak učitelem podle paragrafu 4, tak to bylo na jmenovacím dekretu. Definitiva se týkala ustanovení na konkrétní škole, tedy podle místa. Pro učitele to byla motivace, aby se povolání věnoval jako poslání.

Je pravda, že existenční i finanční motivace učitelstva za Rakouska a za 1. republiky byla velmi důmyslně propracovaná a byla vázána na věk, na klasifikaci a kvalifikaci, i na místo působení. Být ustanoven učitelem nebylo jednoduché jako dnes. Zkouška učitelské způsobilosti se skládala po dvou letech a  zkoušku odborné způsobilosti na měšťanské školy v oborech I. - IV bylo možné složit po třech letech. Rozdělení učitelských odborností bylo také praktičtější z hlediska provozu školy: I. odbor: Č,D,Z, II. odbor :Př,F,Ch, III, odbor: M,Vv,Rýs, IV. odbor: Č,N,Tv ( byl zaveden až ve 30. letech). Někteří odborní učitelé postupně získali několik nebo dokonce všechny odbornosti. Byli placeni podle tarifního platu stanoveného zákonem, nikoli ředitelem nebo Zemskou školní radou. Důležité bylo v učitelském rozpočtu činovné podle místa. Mělo odpovídat finančním nákladům na bydlení a stravování. Proto bylo na vesnici nižší než ve městě a nejvyšší zas v Praze a dalších velkých městech Brně, Ostravě, Plzni. V Květné bylo koncem třicátých let 270 Kč, v Praze ale 440 Kč vypočtené podle počtu obyvatel. Zhruba po pěti letech učitel získával definitivu. Můj otec na venkově měl plat řídícího učitele 2800 Kč a s tím šel do důchodu. Ve městě plat ředitele měšťanské školy dosahoval 3300 Kč. Bylo to tenkrát hodně peněz. Na důchod si většina učitelů a učitelských dvojic dokázala nastřádat na pěknou vilku, i můj otec si ji koupil v Šumicích za 80.000 Kč. Paní učitelka Jarůšková, tak zvaná „štrikanda“, učila ruční práce, se neprovdala a  před odchodem do penze si v Nedašově postavila jednopatrovou vilku hned na kraji vesnice ve veliké zahradě. Učitelé tehdy také často jezdili v autech. Učitelské manželské dvojice na ně našetřily za pět let bez potíží, například mí známí Nádvorníkovi a Šebestíkovi.

Učitelstvo patřilo k dobře situované střední vrstvě: Je lež, když L. Koubek, který osobně vyhodil z úřadu ministra školství Jaroslava Stránského, hřímal na povinném učitelském shromáždění po únoru, že si učitel za 1. republiky nemohl koupit ani boty. Pamatuji se, že po něm mluvil nový ministr školství Z. Nejedlý, ale někdo mu asi přestřihl šňůru, takže jen pohyboval ústy a nebyl slyšet.

Před válkou se ředitelem učitel v Praze stával 55 letech a před důchodem měl, také asi jen v Praze, ještě dva roky placenou zdravotní dovolenou. Dá se říci, že ředitelování bylo v Praze na dožití kariéry. Inspektor byl pro svoji funkci uvolněn většinou kolem padesátky - vždy ale do odlehlého okresu od jeho vlastního bydliště a mohl se pak vrátit na „svoji“ školu, kde měl definitivu. Jeho učitelské nebo ředitelské místo se obsazovalo po tu dobu jen prozatímně. Odchodem do důchodu končil nárok na činovné. O ně byl důchod nižší, jenže při odchodu do pense se přestalo srážet důchodové pojištění, které činilo asi 350 Kč měsíčně, proto se důchod rovnal plus mínus platu v činné službě. Nárok na důchod nebyl vázán na určitý věk, ale na počet odpracovaných let, totiž 35. Kdo začal učit ve 20 letech, šel do důchodu v 55. Začínající učitel ve 30. letech měl 750 Kč. Platový postup začínal ale až po ustanovení podle paragrafu 4 a měl jedenáct stupňů. Každé tři roky se zvyšoval o 150 Kč. V nejvyšší stupnici činil plat učitele zhruba 2 400 Kč. Jen řídící učitelé a ředitelé měli příplatky.

Ještě musím zmínit velkorysost magistrátu hlavního města Prahy k učitelstvu. Praha připlácela učitelům k platu stanovenému zákonem 100 Kč měsíčně. Bralo se dvakrát za rok po 600 Kč a k Vánocům ještě tzv. rybné 300 Kč. Magistrát si učitelů vážil a také si je vybíral. Začátečníky přijímala Praha jen s průměrem do 1,3 na vysvědčení učitelské dospělosti. Obdobně ale připlácel učitelům, ředitelům, inspektorům na Moravě arci -vykořisťovatel Baťa. Konkurzy na volná místa byly vypisovány ve Věstníku ministerstva školství a národní osvěty. Pro vítěze definitivního místa byl rozhodující počet služebních let a klasifikace stanovená okresním školním inspektorem (OŠI). Kdo měl 3, neměl naději, že by se na místo dostal. Předhonili ho mladší s 1 nebo 2. Bylo to snad špatné zařízení? Dobře pracuj a budeš mít ve všem přednost před lajdáky.

Myslím si, že každý učitel by měl mít sám vnitřní a přirozenou potřebu se vzdělávat po celý aktivní život. Instituce by v tom měly hrát jen roli vedlejší, pomocnou. Za l. republiky žádné organizované vzděláváni neexistovalo. Já jsem to nepostrádal. Vzdělával jsem se sám. Učitelská odborová organizace pořádala v nepravidelných intervalech shromáždění učitelů celého okresu v Uherském Brodě v sále sokolovny. Vždy se začínalo nějakou přednáškou, často významných odborníků z oblasti reformního školství. Zlín byl nedaleko. Akce měly i význam společenský, kantoři z rozsáhlého školního okresu se těšili na osobní setkáni s kolegy, kamarády, spolužáky. Nemohu říci, že by některý z mých ředitelů nebo inspektorů můj učitelský růst nebo kariéru profesionální nějak ovlivnil. Jedině mnohem později ústřední školní inspektor Josef Kvita, který se i v nepříznivých dobách zasloužil o zkvalitnění vyučování českého jazyka na základní škole. Dokázal to tím, že se obklopil kruhem spolupracovníků a poradců a vytvořil z nich stálý aktiv. Vznikly tak nejen kolegiální, ale přátelské vztahy. „Josífkovi“ bude letos 82 roků a stále se pravidelně setkáváme.

Po válce jsem zažil také pravidelné akce okresních pedagogických středisek (OPS). Z těch se ale hodně utíkalo.Při tom odcházeli mladí, kteří by se měli chtít něco dozvědět. Proslulý pražský krajský metodik českého jazyka Václav Kamelský proto pozměnil název státem organizovaného vzdělávání „na další a beznadějné“. Ačkoli právě on měl učitelům literární výchovy nevíc co říci. Působil v Pražském pedagogickém ústavu (PPÚ), který řídila Anička Kožíšková, noblesní dáma a krásný člověk. Jinde se jmenovala tato zařízení KPÚ. V  60. letech hrály zvláště důležitou úlohu ve školství i z hlediska hledání nových pojetí vzdělávacích koncepcí. Škoda, že krajské pedagogické ústavy byly nerozumně zrušeny po roce 1990. Nyní je nákladně obnovujeme pod názvem Pedagogická centra. Do Ungeltu na Starém Městě, kde původní PPÚ sídlil, učitelé přicházeli rádi. V přízemní místnosti „kvelbu“ bylo mnoho krásných akcí i pro češtináře, zvláště podvečery s poezií a hudbou. Zcela unikátní formou vzdělávání češtinářů byla prázdninová „Putování s knihou“, při kterých jsme postupně navštívili všechny lokality mající vztah k české literatuře a historii v celé republice doslova od Šumavy k Tatrám. Vzpomínám si na heslo nezapomenutelného Václava Kamelského, který umřel tak předčasně: „Krajina posvěcená básníkem je milostná jako žena, které se dotkla láska“. A češtináři měli a mají dodnes také Šrámkovu Sobotku. Češtinářská soustředění v prvním prázdninovém týdnu. Smysl ale měly i aktivity Ústředního ústavu vzdělávání pedagogických pracovníků (ÚÚVPP). Zde jsem zastupoval nepřítomnou kolegyni a měl na starosti v letech 1976-79 český jazyka literaturu. Přednášely mi zde kapacity jako A. Jedlička, Fr. Daneš, Př. Hauser, Vl. Styblík a další. Za své „doučení“ v bohemistice vděčím právě dlouholeté spolupráci s univ. prof. A.Jedličkou. Zemřel 13. června 2000, týden před 88. narozeninami.

Myslím, že analyzovat objektivně uplynulá desetiletí v českém školství má z těchto důvodů smysl.Když ovšem neztratíme citlivost pro pozitivní momenty a schopnost vnímat odstíny. V organizaci o obsahu vzdělávání učitelstva tu bylo mnoho inspirativního. Jen obrácená ideologická negace minulosti nestačí. To jsme tam, kde jsme byli.

Pokračování v pondělním vydání Britských listů.