Britské listy


pátek 29. června

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby O svobodě sdělovacích prostředků, zatímco policie hledá novináře:
  • Pecinův případ vyvolává znepokojení (James Pitkin, The Prague Post) Česká televize:
  • Marešova rada jednala správně: Audit Brna potvrdil, že Rychlík a Plachý vedli kampaň proti Drahošovi (Jana Dědečková) Spojené státy:
  • Je Henry Kissinger válečný zločinec? Nepřesnosti Jaromíra Štětiny a Petry Procházkové:
  • Mýty o Černobylu (David Trunec) České školství:
  • Katastrofální názory ministra školství (Petr Jánský) Na konec školního roku: rozhovor s nestorem českých učitelů:
  • „Všeckoť na světě jen na obrátku, a  život lidský jako sen...“ - hovory, naslouchání a  mlčení s Bohumilem Sedláčkem (1. část, Ivo Fencl)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Je Henry Kissinger válečný zločinec?

    Christopher Hitchens, The Trial of Henry Kissinger. Verso, Londýn, 15 libger.

    Tato recenze od Charlese Wheelera, dlouholetého zpravodaje BBC ve Spojených státech, vyšla v červencovém čísle britského měsíčníku The Oldie.

    Je to fasciující představa: Henry Kissinger na lavici obžalovaných v Haagu, souzený za válečné zločiny. Dojde k tomu? Sotva. Zaslouží si být pohnán před mezinárodní tribunál? Absolutně, tvrdí autor. Za zločiny, který tento neseriózní, nemorální, nevyléčitelně tajnůstkářský muž spáchal proti Indočíně, Bangladéši, Chile, Kypru, Východnímu Timoru a Washingtonu DC nebo v nich během devíti let jako americký ministr zahraničních věcí.

    Ale jsou Hitchensova obvinění vskutku přesvědčivá? V první kapitole přímo zaplétá Kissingera do nejšpinavějších z celoživotních špinavých triků Richarda Nixona - do pokusu během posledních dní prezidentské kampaně v roce 1968 sabotovat mírovou iniciativu Lyndona Johnsona tím, že slíbil jihovietnamské juntě lepší dohodu, pokud bude sabotovat pařížské mírové rozhovory.

    Avšak neexistují žádné důkazy, že Kissinger věděl, co má Nixon za lubem. Ani není pravděpodobné, že by Nixon, který se nikdy nesetkal s tímto relativně neznámým univerzitním učitelem, Kissingerovi důvěřoval a učinil ho společníkem ve svém spiklenectví. Je pravda, že Kissinger byl v Paříži. Hledal tam vysoké zaměstnání a ucházel se o přízeň u jakékoliv vlády, která měla přijít k moci, využíval obou stran ulice, snažil se pro sebe získat sympatie u níže postavených členů Johnsonova vyjednavačského týmu, získával drby a telefonoval je činitelům Nixonovy předvolební kampaně ve Washingtonu. Neelegantní jednání, ale těžko trestný čin.

    Autor se dostává na pevnější půdu, když se zabývá Kissingerovou řídící rolí při vedení války v Indočíně. Generál Westmoreland, americký polní velitel ve Vietnamu, svědčil o tom ve svých memoárech, když uvedl, že po příchodu prezidenta Nixona k moci dostala válka novou tvář. "Poprvé se soustřeďovala veškerá politika, týkající se vedení války, na osobu, která nebyla prezidentem - na jeho poradce pro národní bezpečnost, bývalého harvardského profesora Henryho Kissingera. Iniciativa přestala vycházet od amerického velitelství v Saigonu; vycházela z Bílého domu a od dr. Kissingera.

    Dva měsíce po Nixonově inauguraci, "změny" zahrnovaly tajné bombardování Kambodže, což byla operace, která, jak varovalo písemně spojené velení americké armády, způsobí množství civilních mrtvých a raněných. Jak Hitchens zdůrazňuje, Nixon jako vrchní velitel americké armády nesl konečnou zodpovědnost za toto rozšíření války do neutrální země. Jeho důkazy, že Kissinger osobně řídil tuto i další vojenské operace, často přes hlavu amerického ministra obrany, jsou přesvědčivé.

    Na podporu svého obvinění vůči Henry Kissingerovi cituje Hitchens velmi efektivně knihu, kterou napsal v roce 1971 generál Telford Taylor, hlavní prokurátor při norimberských procesech. Taylor analyzoval norimberské rozsudky a také procesy japonských válečných velitelů v Tokiu a v Manile a argumentoval, že kdyby se tytéž právní normy a precedenty aplikovaly na americké státníky a byrokraty, kteří vedli válku ve Vietnamu, existovala velmi silná pravděpodobnost, že by skončili stejně, rozsudkem smrti a popravou.

    Generál Taylor zdůraznil, že američtí vedoucí představitelé (na rozdíl od široké veřejnosti) těžko mohli tvrdit, že nevědí o obrovském množství civilních mrtvých a raněných ve Vietnamu. Generál Taylor cituje případ Koki Hiroty, japonského minstra zahraničních věcí v době útoku proti Nankingu v roce 1937. Když se Hirota dověděl, že japonská vojska při tom páchají zvěrstva, požadoval a dostal ujištění, že zvěrstva budou zastavena. Avšak ona pokračovala a Hirota byl shledán vinným a oběšen.

    Jak píšu tuto recenzi, připomnělo mi to, že jsme se, můj washingtonský produkční a já, před několika lety marně několikrát pokoušeli přesvědčit jednoho z Kissingerových předchůdců, aby vystoupil v dokumentárním filmu o Vietnamu. Byl to McGeorge Bundy, ředitel Rady národní bezpečnosti za Johna Kennedyho a pak až do roku 1966 za Johnsona. Bundy nakonec souhlasil a zatelefonoval mému kolegovi. "Tak dobře, já vám ten rozhovor poskytnu," řekl. "Měli jsme být všichni, samozřejmě, postaveni před soud jako váleční zločinci," uvedl. Brzo poté, než jsme mohli zorganizovat natáčení rozhovoru, zemřel.

    V nejhorším případě měl Bundy příliš velký vliv. Společně s Robertem McNamarou Bundy radil Johnsonovi, který celé věci ohledně Vietnamu rozuměl ještě méně než jeho nejvyšší poradci, aby válku rozšířil. Ale že by byl válečným zločincem? Určitě ne.

    Co se týče Kissingera, který vždycky víc sám jednal než radil, si v této věci nejsem jistý. Přečtěte si sami tuto knihu - posuďte, co dělal v Indočíně, v Chile, v Bangladéši a ve východním Timoru - a suďte ho sami.


    Britské listy

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|