Bush se choval šarmantně, ale nezměnilo se nic
Tento redakční komentář o návštěvě George W. Bushe v Evropě vyšel včera v deníku Guardian.
Jestliže dokázala vůbec něco cesta George W. Bushe po Evropě, dokázala, že šarm není náhražkou za zdravý rozum. Americký prezident dokázal, že šarmu užívat umí - alespoň tam, kde se setkal s vedoucími politickými představiteli - neboť setkání s obyčejnými občany neriskoval. Tony Blair byl potěšen, když mu dal Bush novou přezdívku „Drtivé vítězství“ (Landslide), Španěl José Maria Aznar se dostal nezvykle do popředí zájmu světových médií a přijal otevřený americký úplatek, že budou Spojené státy Španělsku pomáhat při odposlouchávání teroristů z organizace ETA. Lord Robertson se poddal velice rychle a potlačil pochybnosti o rozšiřování NATO do pobaltských zemí. I v Goteborgu udělalo na všechny politiky obrovský dojem, jak se Bush snažil s každým kamarádit.
Zjištění, že Bush dokáže hovořit bez poznámek, teda alespoň chvilku, bylo vážně citováno jako důkaz, že „blbec“ se prezidentem nikdy nemůže stát. Ale nejzamilovaněji se choval ruský prezident Vladimír Putin. „Pohlédl jsem tomu muži do očí,“ vyhlásil hrdě George Bush (a splnil tím jeden ze svých mlhavějších volebních slibů) „a zjistil jsem, že je velmi přímý a důvěryhodný.“
Hodně se toho už namluvilo o Putinovi, bývalém šéfu ruské špionáže, dobré i špatné věci, ale tohle je bezpochyby tedy rekord. Putin asi sotva mohl uvěřit svému štěstí, že se setkal s tak obrovskou naivitou. Chce-li Bush i nadále trvat na tom, že bude charakterizovat svou diplomacii jazykem pistolníka z Divokého západu, měl by si nejprve pořádně zjistit, kdo je kdo ve vesnici, než bude šerif zkosen.
Ale jak vzpomínky na toto bombastické kamarádšofství mizí jako kouř, válející se po znečištěném horizontu Ohia, Evropa musí řádně analyzovat podstatu věci, spočívající pod povrchní manipulací. Bush se přidržel svého téměř chlubivého odmítnutí připojit se k jiným státům, které určily povinné limity vypouštění skleníkových plynů do atmosféry. Neprojevil zájem o argumenty Evropy, týkající se protokolu z Kjóta. Požadoval další výzkum a úmyslně ignoroval přesvědčivé zhodnocení problému od jiných lidí.
Toto slepé prosazování národního zájmu šlo ruku v ruce s hrubě prosazovanou neústupností týkající se raketové obrany, neboli toho, čemu Bush grandiózně říká „nový bezpečnostní rámec“. Prezident ukázal jasně, že nevidí důvod ani potřebu vyjednávat o kompromisním řešení protibalistické smlouvy a přidružených otázek.
A také, NATO se prostě rozšíří do pobaltských zemí, ať si Rusko myslí, co chce. Nadcházející obchodní spory mezi Evropou a Amerikou se stanou subjektem vyjednávání, ale nakonec si Amerika prosadí svou. A Spojené státy nepodpoří aktivnější mírovou činnost na Balkáně.
Jinými slovy, poté, co (teoreticky) Bush strávil týden debatami s „národy Evropy, milujícími svobodu“, odešel z jeviště stále ještě se zpěvem své diktátorské písně. Nezměnilo se nic a to nemůže zakrýt žádná texaská žoviálnost.
Evropané nyní měli možnost prohlédnout lehké karikatury a vidí Bushe takového, jaký ve skutečnosti je: žoviální, nepružná loutka, zastávající zájmy pravicové podnikatelské, politické a vojenské aliance, která si přeje využívat logiky moci jediné nyní existující supervelmoci až do úplného, dominujícího konce. Tato americká vláda opravdu věří, že může mít všechno. Možná se časem poučí - neboť Bushův zjednodušený, zkreslený pohled na svět skrývá základní nedostatek zdravého rozumu a porozumění realitě.
Tak jak úlisný Vladimír Putin se nenechá zviklat směsicí americké žoviality a agresivity, tak i státy Evropské unie musejí energicky prosazovat to, v co věří. George Bush vyzývá starý svět, aby proti němu povstal.
