Obviňujeme: Izraelský premiér Ariel Sharon by měl být postaven před soud
Toto je český překlad pravidelného pětačtyřicetiminutového pořadu televize BBC Panorama. Tato reportáž Fergala Keana se vysílala v neděli 17. června 2001.
(Dokumentární záběry mrtvých těl.)
Reportér: Ráno jednoho dne v září 1982 vstoupil jeden izraelský voják do uprchlického tábora a uviděl tam scénu zkázy.
„Bylo tam naprosté ticho. Nikdo nekřičel. Uvnitř tábora. Vzpomínám na ten zápach. Lidi leželi přes sebe na hromadách. Někteří už byli mrtví, jiní ještě dýchali.“
Alespoň osm set civilistů byla zmasakrováno, poté, co izraelský ministr obrany Ariel Sharon dovolil libanonským falangistickým bojovníkům vstoupit do táborů Sabra a Shatila.
Tiskový mluvčí dnešního izraelského premiéra dr. Ranaan Gissen: „Nikdo z nás, nikdo z našich vojáků, nikdo z našich velitelů, ani já, ani naši političtí představitelé, se nepodíleli na této tragické záležitosti.“
Reportér: Ariel Sharon a další vedoucí vojenští izraelští představitelé tvrdí, že nemohli předpovědět, co se stane.
Morris Draper, zvláštní americký velvyslanec pro Blízký východ, 1982: „To je absolutní nesmysl.“
Reportér: Nikdo nebyl nikdy za toto vraždění postaven před soud, ani za to, že osoby selhaly ve své odpovědnosti vůči zavražděným civilistům. Toto je příběh těch, kteří by měli být obžalováni.
V červnu 1982 překročila izraelská armáda mezinárodní hranice a podnikla invazi do Libanonu. Izraelci argumentovali, že chtějí ochránit svou hranici před záškodnickými útoky palestinských guerril. Armáda Ariela Sharona brzo obklíčila hlavní město Bejrút s jeho palestinskými tábory.
Mounair Ahmed: „Bylo to nesmírně děsivé, protože jste pořád v blízkosti slyšeli výbuchy bomb a historky o tom, jak někdo byl zrovna zraněn.“
Podle odhadů bylo během jediného dne bombardování usmrceno 300 osob.
Tiskový mluvčí dnešního izraelského premiéra dr. Ranaan Gissen: „Hrozba, vznikající z Libanonu, co se týče terorismu PLO, byla taková, že kdybychom nevstoupili do této války, celá severní část Izraele by musela být evakuována.“
Po dvou měsících války se PLO vzdala izraelským požadavkům, aby opustila Libanon. Pro civilisty v táborech Sabra a Shatila to znamenalo mír. Děti se koupaly v kráterech po bombách. Desetitisíce lidí žily v přeplněných ghettech táborů Sabra a Shatila. Pro rodiny jako byly Ahmedovi jim mír dal šanci začít spravovat svou domácnost.
Nabil Ahmed: „Mnoho domovů, kde jsme žili, nemělo dveře, nemělo okna, stropy se propadaly, nebyla tu voda ani elektřina. Bylo to velmi obtížné.“
Z Bejrútu bylo podle odhadů evakuováno asi 14 000 bojovníků PLO a syrskách bojovníků. Jakmile byli tito ozbrojenci donuceni odejít, mnoho lidí, kteří zůstali v táborech, mělo strach.
Suad Surar: „Myslím, že bylo přirozené mít strach. Palestinské hnutí odporu odešlo a nutně musel vzniknout strach. Jako bychom cítili, že se stane něco ještě hroznějšího. Nevěděli jsme, co to bude. “
Lidé v táborech se báli především jednoho nepřítele. Byly to libanonské křesťanské bojůvky, které vedly s PLO válku už sedm let. Jmenovaly se Falange.
„Dojem z nich byl ten, že to byli v podstatě - vrazi. Ve chvíli, kdy by se zmocnili nějakého Palestince, zabili by ho.“
Šéfem Falange byl charismatický a krutý Bashir Shamael. Byl to hlavní spojenec Izraele v Libanonu. Izraelská tajná služba Mossad věděla ze schůzek s ním, že chce palestinský problém „eliminovat“.
A nyní se měl stát prezidentem Libanonu.
Zvolení Bashira znepokojovalo obyvatele táborů, jimž bylo přislíbeno bezpečí. Byla to dohoda, kterou vyjednali Američané s Izraelem a s libanonskou vládou v úzkých.
Americký diplomat Morris Draper: “Amerika zdůraznila, že ženy a děti a ostatní, kdo tam zůstali, budou moci žít v míru. Pokud budou dodržovat zákon podle libanonské jurisdikce. Byl to velmi prostý dokument. Napsal jsem ho sám.“
Potřebovali ten dokument, protože v libanonské občanské válce byli civilisté zcela běžně vražděni, jak toho byl svědkem britský fotograf o několik let předtím:
Don Mc Cullin: „Slyšel jsem jednu starou paní, jak protestuje, že ji zadržel jeden příslušník Falange. Podíval jsem se na něho a na ni a pomyslel jsem si, proč se o tu starou paní vůbec zajímá. Proč ji nepustí. On vyprázdnil svůj zásobník do prsou této staré paní. Padla k zemi.“
Na všech stranách přijala libanonská občanská válka kulturu vraždění.
„Lidé, kteří páchali tyto vraždy, které jsem onoho dne viděl, měli na sobě krucifixy a říkali si křesťané.“
Avšak lidem v táborech Sabra a Shatila bylo přislíbeno, že budou před nepřáteli ochráněni. A pak, všechno vybuchlo.
Zpravodajství z roku 1982: „Nepevný mír v Libanonu je ohrožován novým napětím, po zjištění, že zvolený prezident Libanonu, Bashir Džamail, zemřel při včerejším bombovém útoku na ústředí jeho organizace...“
Falangisté byli zoufalí a zuřili.
„Falangistické milice, v jejichž čele stál Džamail, a izraelská armáda jsou v nejvyšší pohotovosti.“
K vraždě se přiznal jeden syrský agent, ale mnoho lidí v táborech se obávalo, že budou obviněni Palestinci.
„Lidé se báli. Byli znepokojeni. Pamatuju se, co říkala tehdy moje maminka. Řekla toho dne arabsky: ´Ať nás Pánbůh ochrání před tím, co přijde.´“
Izraelská armáda byla nyní nablízku táborům. Docházelo ke křížové palbě. Nabilova matka naléhala, protože mu bylo šestnáct a byl fit, aby se pokusil z tábora utéci.
Nabíl Ahmed:„Když se maminka dohodla s mým strýcem, abych utekl, všichni v tom krytu - šel jsem dolů do krytu - začal křičet a brečet. Chtěli jít se mnou. Ty chvíle byly nejbolestnější. Nikdy na ty chvíle nezapomenu.“
Ariel Sharon nyní rozhodl vyslat svou armádu do západního Bejrútu. Porušil svůj slib, daný Američanům, že neproniknou do této části města.
Izraelská vojenská rozvědka tvrdila, že je prý v západním Bejrútu 2000 muslimských bojovníků a bojovníků PLO. Ale ve skutečnosti se skoro nebojovalo.
Izraelský generál Yoran Yair: „Nebojovalo se. Viděl jsem v životě hodně bojů a tady o nic nešlo. Bylo to relativně velmi lehké, velmi bezpečné.“
Ale pro falangisty, zoufalé smutkem a hněvem, to byl moment krize. Jejich šéf operací objel frontovou linii.
Fouad Abur Nader, šéf falangistických operací, 1982: „Rozhodl jsem se navštívit všechny vojáky na frontě. Abych zvýšil jejich morálku a řekl jim, že i když je Bashir mrtev, můžeme pokračovat, máme jeho dědictví, máme přátele, kteří jsou pořád velmi silní.“
Ariel Sharon dorazil do Bejrútu ve středu večer. Tvrdil, že jsou prý v táborech jednotky PLO. Později svědčil, že nechtěl, aby jeho vojska bojovala a umírala v táborech Sabra a Shatila. A tak po konzultacích se svými čelnými důstojníky, včetně Amose Jaroma, velitele pro Bejrút a pro uprchlické tábory, schválil Ariel Sharon osudový rozkaz.
„Jenom jeden prvek, a to izraelské obranné jednotky, budou velet jednotkám v oblasti. Ale operace v táborech provedou falangisté.“
Ariel Sharon navštívil Falange v jejich ústředí a jednal tam s nimi o bejrútské operaci. Mezi tamějšími veliteli byl blízký přítel zavražděného Bashira Džamaila, muž jménem Eli Hobeika. Jeho jméno se v tomto příběhu objeví mnohokrát.
Nyní, den po zavraždění jejich vedoucího představitele, žádali Izraelci Falange, aby zahájila boje v palestinských táborech.
Reportér:„Mohl mít Ariel Sharon vůbec nějaké pochybnosti o tom, co se stane, vyšle-li falangisty do nebráněných palestinských táborů?“
Americký diplomat Morris Draper: „Musel byste být strašlivě nevědomý. Kdyby možná toho dne spadl z Měsíce, tak by to asi nemohl předpovědět.“
Mluvčí izraelského premiéra Sharona Ranaan Gissen: „Všechny důkazy ukazovaly, že zaprvé jsme to nevěděli, žádní naši vojenští činitelé to nemohli vědět předem.“
Reportér: „Ale přece jste to mohli očekávat, ti lidé vraždili od roku 1975. Utrpěli od Palestinců taky masakr. Co jste čekali, že udělají?“
Mluvčí izraelského premiéra Sharona: „Ale pod velením našich jednotek jsme neočekávali, že se to stane. Nemysleli jsme si, že tyto jednotky, které jsme vycvičili, půjdou do té oblasti a pod vedením svého velitele spáchají masakr.“
Když se rozbřesklo ráno 16. září, Izraelci ve velkém počtu obsadili Bejrút.
Nabil Ahmed: „Viděli jsme tanky, vojáky, nemohli jsme jít blíž, protože bychom byli zatčeni.“
Bylo to poprvé v historii, co Izraelci okupovali arabské hlavní město.
Ve čtvrtek ráno mohl sdělit izraelský šéf armádního štábu Arielu Sharonovi: „Celé město je v našich rukou. Všude je naprosté ticho. Tábory jsou uzavřeny.“
A to je klíčový moment, protože v tuto chvíli začali být Ariel Sharon a jeho armáda z právního hlediska odpovědni za bezpečnost civilistů v Bejrútu. A to se týkalo i lidí v táborech Sabra a Shatila.
Podle dlouhá léta platných humanitárních zákonů, které se týkají chování okupační armády v mezinárodním ozbrojeném konfliktu, jsou političtí a vojenští velitelé odpovědni za ochranu civilistů.
Soudce Richard Goldstone je mužem, který vedl stíhání podezřelých válečných zločinců v tribunálech OSN pro Ruandu a bývalou Jugoslávii. Soudce Goldstone je jednou z čelných osobností, kteří se snaží rozvíjet zákon o válečných zločinech. Je dobře obeznámen s pojmem odpovědnosti velitelů.
Soudce Richard Goldstone, bývalý hlavní prokurátor, tribuály OSN pro válečné zločiny, 1994 - 1996: „Vojenský velitel a vedoucí politický představitel, kteří vydávají rozkazy, jasně nesou odpovědnost podle válečného zákona a podle ženevských konvencí. Musejí zajistit, aby nebyli nevinní civilisté vražděni, znásilňováni, nebo nějakým způsobem zraňováni. Tato odpovědnost vyžaduje, aby si byli velitelé vědomi nebezpečí, které hrozí civilistům. A existuje povinnost přijmout rozumné kroky na ochranu civilistů.“
V Tel Avivu se Ariel Sharon a jeho šéf vojenského štábu setkali na ministerstvu obrany s americkými diplomaty. Američané chtěli vědět, proč Izraelci porušili slib a vstoupili do západního Bejrútu.
Šéf štábu izraelské armády řekl, že to bylo proto, aby se zabránilo falangistům ve „frenetickém masakrování“ obyvatelstva.
„Celá skupina možná dvaceti lidí zmlkla. Byla to dramatická chvíle.“
Ale Izraelci se také zmínili o možnosti využívání falangistů v západním Bejrútu. Maurice Draper uvedl, že byli Američané tímto návrhem zděšeni.
Morris Draper: „Zcela jasně jsme jim řekli, že Spojené státy něco takového nemohou za žádných okolností tolerovat. Protože by došlo k masakru. Věděli jsme jasně, že ty lidi nesmíme pustit dovnitř.“
Avšak asi kolem sedmé hodiny byli falangisté, bylo jich asi 150, vpuštěni do táborů Sabra a Shatila. Byla to malá jednotka: Falange věděla, že tam na ni nečeká žádná velká armáda PLO. Ve skupinách šli do jednotlivých domovů.
Suad Surar: „Bylo jich třináct. Zaklepali na dveře. Maminka se zeptala: ´Kdo to je?´ Mí mladší bratři spali. Odpověděli, že jsou Izraelci. Naznačila jsem otci, že to nejsou Izraelci.“
Falange požádala izraelskou armádu, aby střílela na oblohu světlice, aby jí příslušníci viděli v táborech na cestu. Izraelci splnili tuto žádost svých spojenců.
Nabil Ahmed: „Obloha byla celou noc úplně osvětlená. Po určité době jsme v noci slyšeli hluk, z tábora.“
Skupiny civilistů byly shromážděny v ulicích. Mezi nimi byl i dvanáctiletý Mounair.
Mounair Ahmed: „Řekli, aby muži a starší chlapci šli doprava a ženy a děti doleva. Opakovali nám, nebojte se, všechno bude v pořádku, nic se vám nestane.“
Izraelci měli ve vzdálenosti asi dvě stě metrů velitelské postavení, z něhož bylo vidět do táborů. Na střeše tohoto postavení stáli falangisté s Izraelci.
Asi touto dobou v sedm hodin ve čtvrtek večer jeden izraelský důstojník, umístěný na střeše velitelství, slyšel nesmírně znepokojující rozhovor. Stál vedle Elieho Hobeiky, šéfa falangistické operace. Rádiem s ním hovořil voják uprostřed tábora. Řekl Hobeikovi, že zadržuje 15 žen a dětí. Co s nimi má dělat. Hobeika odpověděl: „To je naposledy, co se mě na něco takového ptáš. Víš moc dobře, co máš udělat.“ Ostatní falangisté se tomu sprostě smáli.
Izraelský důstojník o tom informoval svého nadřízeného, generála Amose Yarona. Yaron dostal celou řadu dalších znepokojujících zpráv, ale kromě toho, že varoval Hobeiku, aby nic neudělal civilistům, generál Yaron oné noci neučinil nic.
Ariel Sharon byl nyní na zasedání kabinetu v Jeruzalémě. Ministři se od něho dověděli, že Falange je nyní v táborech. Náměstek ministerského předsedy David Levy tím byl silně znepokojen.
„Když jsem se dověděl, že falangisté vstupují do určité čtvrti, a věděl jsem, co pro ně znamená odveta, jak masakrují, usoudil jsem, že nikdo neuvěří, že jsme tam vstoupili za účelem vytvoření pořádku. Poneseme vinu.“
Avšak operace nebyla zastavena.
Falangisté nyní napadali lidi v jejich domovech.
„Nikdo se neodvážil podívat na nikoho jiného. Ani malé děti se neodvážily podívat na starší děti. Až na mou malou sestřičku. Když se na nás podívala, zasáhla ji kulka do hlavy. Vypadla z náruče mé maminky. Vypadalo to zle. Můj bratr Shadi se ohlížel kolem a volal otce. I jeho zastřelili kulkou do hlavy.“
Suad upadla, zraněná, mezi mrtvá těla příslušníků své rodiny. Na ulicích stříleli falangisté zblízka skupiny zděšených civilistů.
„Byl jsem vedle maminky. Nejprve zasáhla kulka ji. Mnoho lidí plakalo nahlas a křičelo. Moje sestra byla ještě naživu, když jí řekli, dej nám ten prsten, což udělala, a pak ji zastřelili. Taky se tam děly jiné věci. Ženám nařizovali, aby se svlékly a tak dále, a zraňovali je i jinak, než je zabili. „
Americká zdravotní sestra, která pracovala v táborové nemocnici, viděla, jak utíkají civilisté.
Elen Siegel, zdravotní sestra: „ Uvědomila jsem si, že jsou lidé v táborech vražděni. Lidi začali křičet a utíkat směrem k nemocnici ve velkých počtech. Křičeli „Falange!“ a naznačovali prstem, že někdo řeže hrdla.“
Suad: „Muži se vrátili potřetí. Promluvili se mnou slušně. „Ty jsi ještě živá,“ řekli. Potřásla jsem hlavou a usmála jsem se na ně. Odpověděli: „My tě teď dobijeme.“ Řekla jsem: „Jak chcete.“ Střelili mně do ruky a dali mi pažbou pušky ránu do hlavy. Jeden z nich mě střelil, jiný mě udeřil. Ztratila jsem vědomí.“
Šestnáctiletá Suad byla také znásilněna.
Mladý muž: „Nejhorší mou vzpomínkou bylo slyšet maminku, jak se modlí. Byla zastřelena vedle mě a její krev na mě kapala. To je asi nejtěžší vzpomínka.“
V pátek ráno řekl izraelský velitel šéfovi izraelské armády, že falangisté zašli příliš daleko. V devět hodin viděl izraelský tankový velitel mrtvoly pěti žen a dětí. Onoho dopoledne Izraelci informovali v Bejrútu tisk.
„Včera večer jsme měli plnou kontrolu všech klíčových míst ve městě, včetně palestinských táborů Sabra a Shatila.“
(Záběry zatýkání žen a dětí.) Dánský kameraman byl jedním z mála lidí z vnějšku, kteří krátce natočili teror falangistů. Ženy a děti jsou zde nakládány na nákladní vozidlo. Mají hrůzu. V táboře pokračuje střílení. Falangista varuje kameramana, aby přestal natáčet. Není známo, co se stalo s touto skupinou.
V pátek odpoledne unikla falangistům skupina žen a v hrůze ze obrátily o pomoc na izraelskou stráž před táborem. (Dialog: vraždí tam ženy a děti. Izraelský voják: Já nemohu opustit tohle místo.)
Ženy požádaly Izraelce, aby požadovaly propuštění svých synů a mužů.
Reportér: „Lidé zoufale prosili izraelského vojáka o pomoc. Co jste cítil, když jste viděl tyto záběry?“
Soudce Goldstone: „No, měl jsem stejné pocity, jaké jsem měl bohužel až příliš často ve svém životě. Ve své vlastní zemi, v Jihoafrické republice, kdy jsem viděl ženy a děti v takovýchto extrémních situacích, takovéto záběry jsem viděl při etnickém očišťování v Bosně a nedávno i v Kosovu, kde docházelo k podobnému etnickému očišťování a v hrůze strašlivé genocidy v Ruandě.“
Onoho pátečního dopoledne, znepokojeni zprávami o zabíjení, nařídili Izraelci, obklopující tábory, aby falangisté svou operaci zastavili. Avšak izraelská armáda dovolila falangistům, aby v táborech zůstali, a tak vraždění pokračovalo.
V pátek odpoledne potkal izraelský důstojník v západním Bejrútu skupinu prchajících civilistů.
Generál Youram Yair: „Viděl jsem najednou asi dvacet nebo třicet Palestinců, jak se snaží přejít ulici, chovali se velmi hystericky a my jsme jim nedovolili, aby přešli ulici, byli tam mladí důstojníci, kteří říkali, že mají příkazy nikoho nepustit ven do severního Bejrútu. Chovali se hystericky. Ptal jsem se, co se děje. Odpověděli: Oni nás vraždí. Řekl jsem: Dobře, jděte tedy.“
Plukovník o tom vysílačkou informoval svého nadřízeného, generála Yarona. Předtím se generál Yaron a šéfové štábu setkali s falangistickým vedením. Izraelští velitelé v Bejrútu si nyní byli vědomi vážných otázek ohledně masakrování civilistů, ale s falangisty o tom vůbec nehovořili. Bylo dohodnuto, že falangisté budou moci zůstat v táborech po dobu dalších dvanácti hodin.
A Izraelci souhlasili, že poskytnou buldozer na demolici protizákonně postavených domů.
Suad Surar: „Celou noc jsem se dívala na svého mrtvého bratra, sestru a otce. Byla jsem v strašlivém stavu šílenství. Ztratila jsem i paměť. Co jsem mohla dělat? Ztratila jsem schopnost mluvit, křičet. „
V Izraeli mezi osmou a devátou hodinou byl Ariel Sharon informován, že falangisté zasáhli proti civilnímu obyvatelstvu více, než se očekávalo. Zašli příliě daleko. Operace byla zastavena, řekl mu jeho šéf štábu, a do pěti hodin do rána opustí falangisté tábory.
Pak asi o půl dvanácté, telefonoval Sharonovi ještě někdo:
Ron Ben Yishai, novinář: „Zjistil jsem, že je doma a spí. Vzbudil se a já jsem mu řekl: Poslouchejte, existují svědectví o tom, že v táborech došlo k masakrování. Mnoho našich důstojníků to ví a řekli mi o tom. A když to vědí oni, dozví se o tom i svět. Můžete to přece ještě zastavit! - Nevěděl jsem, že masakrování začalo už před čtyřiadvaceti hodinami. Myslel jsem, že začalo teprve tehdy. A řekl jsem mu: podívejte se, ještě máme čas to zastavit. Udělejte proti tomu něco. Nereagoval.“
Izraelské vyšetřování případu došlo k závěru, že poté, co Ariel Sharon vyslechl informace od šéfa vojenského štábu, nebylo jeho povinností nařizovat žádné další dodatečné kroky.
Falangisté z táborů neodešli, kdy měli. Následovaly další tři hodiny zabíjení a pohřbívání důkazů, než odešli.
V časných ranních hodinách v sobotu dorazili do nemocnice v Gaze, v Sabře. Zděšený palestinský zdravotník zoufale prosil zahraniční lékaře, kteří tam pracovali, aby mu pomohli.
Elen Siegel, zdravotní sestra: „Začal prosit, prosím vás, půjčte mi někdo bílý plášť. Tak mu někdo půjčil bílý plášť. Byl jedinou osobou v té skupině, který měl semitskou, tmavší kůži. Okamžitě ho zatkli, jak jsme se dali do pohybu. Viděla jsem, jak klečí. Obrátila jsem se, bylo nám řečeno, abychom se nedívali. Pak jsem zaslechla za sebou výstřel. Neobrátila jsem se a nepodívala jsem se zpět.“
Asi v osm hodin, 36 hodin poté, co poprvé do tábora vstoupili, falangisté tábory opustili. První izraelští vojáci, kteří do tábora vstoupili, uviděli hrůzné scény.
Emmanuel Rosen, novinář u izraelské armády: „Když jsme se do táborů dostali, lidé byli buď mrtví, anebo umírali. Nikdo nekřičel, všichni byli buď mrtví anebo velmi blízko smrti. Bylo jasně vidět, že nebyli zastřeleni a rovnou usmrceni, ale že byli mučeni. Když jsem zjistil, že toto udělali falangisté, moje první reakce byla: Tito lidé jsou vrazi. Nejhorší lidi, s jakými jsem se kdy setkal. Mně to okamžitě připomnělo záběry z holocaustu.“
V rumišti byly mrtvoly dětí, které byly skalpovány, mrtvoly mladých mužů, kteří byli vykastrováni.
Nabil Ahmed: „Doufal jsem, že najdu svou rodinu. Pak, když jsem viděl mrtvoly po ulicích, uvědomil jsem si, že budu rád, jestliže najdu alespoň jejich mrtvoly. Dělali totiž to, že je umístili v domě, usmrtili je a pak buldozerem zničili nad nimi ten dům. Takže jsme kopali v rumišti, abychom mohli identifikovat mrtvoly. Vytáhli jsme vlasy jednoho mého příbuzného a tak jsme si uvědomili, že to je to místo, kde jsou.“
Toto byl dům, kde ležela Suad mezi mrtvolami členů její rodiny.
Izraelský důstojník: „Většina vojáků, které jsem znal, tím byla naprosto zděšena. Měli pocit, že je načase zrušit všechny styky s těmito falangisty, opustit tuto zemi, tento Libanon a vrátit se do Izraele a stát se zase izraelskou obrannou armádou.“
Americký diplomat na scéně informoval o masakru zvláštního amerického velvyslance. Velvyslanec Draper poslal Arielu Sharonovi zuřivou nótu. Napsal v ní, že je Sharon odpovědný za tuto oblast.
Morris Draper: „Musíte zastavit masakrování. Je to hrůzné. Mám představitele v táborech, kteří tam počítají mrtvoly. Měl byste se stydět. Situace je naprosto strašlivá. Oni zabíjejí děti. Máte tu oblast plně pod kontrolou, a proto jste za ni odpovědný.“
Reportér: „A nemáte naprosto žádné pochybnosti a nikdy jste je od té doby neměl, že za to Ariel Sharon nese odpovědnost.“
Američan Morris Draper: „Naprosto žádné pochybnosti. Samozřejmě se o tu odpovědnost musejí podělit i další Izraelci, ale, ano, absolutně žádné.“
Izraelská vláda nejprve popírala, že by v oblasti byla jakákoliv izraelská vojenská přítomnost, a odmítla jakoukoliv vinu za to, k čemu v táborech došlo. Ale v Izraeli i po celém světě izraelskou vládu veřejně odsoudili.
Ariel Sharon se stal terčem ostré kritiky v samotném izraelském parlamentě. Energicky se bránil před jakýmkoliv nařčením, že by mohl za masakr nést nějakou odpovědnost.
Ale tlak v Izraeli neustával. V ulicích demonstrovalo 400 000 lidí. Požadovali veřejné vyšetření záležitosti. Byla to největší demonstrace v historii státu Izrael. I v armádě vzniklo znepokojení.
Generál Yoram Yair: „Najednou jsme my, vojáci v západním Bejrútu, byli obviňováni z toho, co se stalo. Zavinili to ale politikové.“
Nakonec, a proti přání Ariela Sharona, zahájila vláda soudní nezávislé vyšetřování. Na Blízkém Východě to bylo vyšetřování zcela nezvyklé.
Mluvčí premiéra Ariela Sharona Ranaan Gissen: „Ukažte mi jiný národ, když dva národy, Arabové zabíjejí Araby, Izraelců se to přece netýkalo. Ale protože jsme byli přítomni, uspořádali jsme vlastní vyšetřování. Nikdo nás k tomu nenutil.“
Ariela Sharona komise podrobně vyslýchala. Jeho právníci argumentovali, že nezanedbal své povinnosti tím, že masakru nezabránil: normální člověk nemohl masakr předvídat.
Takže jak dobře znal Ariel Sharon libanonskou kulturu vraždění? Po jedné návštěvě v únoru 1982 se o Libanoncích vyjádřil: „Jsou to takoví lidé, kteří políbí dámě ruku a pak ji zavraždí.“
Ariel Sharon věděl o historii nenávisti mezi falangisty a Palestinci. Věděl, že křesťanští civilisté se stali obětmi divošského masakrování od PLO.
„Samozřejmě, zapálí všechny domy, koho mohou zabít, toho zabijí. Kradou, znásilňují, dělají všechno možné.“
Reportér: „Kdo byl nepřítelem? Buďte konkrétní.“
Fouad Abour Nader, šéf falangistických operací, 1982: „Palestinci. A všichni lidé, kteří Palestincům pomáhali.“
Mnoho Izraelců v Libanonu vědělo velmi přesně, jaký postoj vůči Palestincům zaujímají falangisté.
Novinář Emmanuel Rosen: „Nenávist nestačí vypovědět to, jak zacházeli v Libanonu s muslimy a s Palestinci. Způsob, jak popisovali, co udělají Palestincům, až ovládnou Libanon, mluvili o tom způsobem, který jsem předtím nikdy neslyšel. Byla to terminologie, která byla možná běžná v Libanonu, ale nikoliv v Izraeli, ani v dobách nejostřejších teroristických útoků.“
V Bejrútu zaznamenal jeden izraelský důstojník šokující žádost od falangisty.
Generál Yoram Yair: „Řekl mi: Udělejte něco pro mně. Přineste mi tolik. - Čeho, zeptal jsem se? - Vím, že dřív nebo později obsadíte západní Bejrút. Slibte mi, že mi přinesete tolikhle palestinské krve. Chci to vypít.“
Pouhých šest týdnů před Sabrou a Shatilou nařídil Ariel Sharon svým vojákům, aby falangistům zabránili v masakrování jiné skupiny, Drúzů. Proč, když hovořil o Libanoncích jako o vrazích, dovolil falangistům, aby vstoupili do táborů?
Mluvčí izraelského premiéra Sharona: Ranaan Gissen: „No, víte, žijeme na Blízkém Východě a nemáme vždycky možnost si vybírat spojence ani nepřátele. Musíme je přijímat, jak přijdou.“
Reportér: „I když jsou to vrazi?“
„Ne, opakuji, že jsme - možná chybně - mysleli, že po našem výcviku budou plnit rozkazy, že je to disciplinovaná armáda.“
Ale Kahanova komise, vyšetřování, jemuž předsedal nejvyšěší soudce v Izraeli, dospělo k závěru, že Ariel Sharon
„Ignoroval nebezpečí odvety od falangistů proti obyvatelstvu uprchlických táborů. Nevzal toto nebezpečí v úvahu, když se rozhodl vpustit falangisty do táborů.“
A nenařídil:
„Nutná opatření pro zabránění či omezení nebezpečí masakrů jako podmínky pro vstup falangistů do táborů.“
Sharonův právník před Kahanovou komisí Dov Weisglasa: „Myslím, že nikdo nezpochybňuje, že komise udělala dobrou práci při hodnocení faktů. Co se týče jejích závěrů, všechny z nich Ariel Sharon neakceptuje. Závěr, že on sám i jiní lidé měli předvídat, co se stane, Ariel Sharon popírá.“
Ariel Sharon přišel o svůj post jako ministr obrany, ale zůstal členem izraelské vlády. Nikdy nepřijal závěr komise, že nese za masakry nepřímou odpovědnost.
Avšak Sabra a Shatila byl válečný zločin. Kahanova komise nikdy nezkoumala otázku, zda by měl být někdo obviněn z trestných činů.
Položme si tuto otázku nejprve v souvislosti s falangisty. Nikdo z nich nikdy nebyl zatčen ani obviněn za to, k čemu v táborech došlo. Mnozí z nich jsou nyní úspěšnými obchodníky, žijí v Bejrútu.
Fouad Abour Nader nám řekl, že si je vědom svědectví Izraelců, že on a další velitelé jsou vinni přípravou na vyslání falangistů do táborů. Popřel, že by se na masakru podílel.
Reportér: „Kdo tam tedy vraždil?“
Nader: „Nechci se k tomu vyjadřovat. Existuje v této věci mnoho otazníků a nejsem si jist, že sám mám odpovědi.“
Reportér: „Nebojíte se, že byste mohl být pohnán k soudu za válečné zločiny?“
Nader: „Mám v této věci naprostý klid mysli. Vůbec nejsem znepokojen. Nebojím se žádného takového vyšetřování.“
Reportér: „Jste tedy rozhněván, když vás v podstatě obviňují z válečných zločinů?“
Nader: „Ano, velmi rozhněván.“
Reportér: „A vůbec se nebojíte?“
Nader: „Ne, vůbec ne. Vůbec ne. Vůbec ne.“
Ale muž, obviňovaný, že stál v čele masakrů, stále ještě bydlí ve východním Bejrútu. Jmenuje se Eli Hobeika.
(Reportér v jedoucím automobilu.) „Hobeika nakonec přešel na druhou stranu. Opustil Izraelce a nabídl své služby Syřanům. Stal se velitelem jejich milice. Má pověst krutého vraha a jako takového je v Bejrútu stále obávanou osobností. Opakovaně jsme ho požádali o rozhovor, ale odmítl. Nyní souhlasil se schůzkou a doufám, že budu moci alespoň část našeho rozhovoru nahrát.“
Jak odpovídá Eli Hobeika na obvinění, vznesená proti němu?
Eli Hobeika: Nejsem válečný zločinec a nepovažuju se za válečného zločince.
Reportér: Jste charakterizován jako krutý, chladnokrevný vrah.
Eli Hobeika: Jo....
Reportér: Říkáte, že je tento popis úplně nepravdivý?
Eli Hobeika: Byl jsem ve válce. Byl jsem voják. Bojoval jsem na mnoha frontách. Přežil jsem.
Reportér: Mohu vám předložit jiný scénář? Že jste masový vrah, který lže, aby se vyhnul spravedlnosti.
Eli Hobeika: Jaké spravedlnosti?
Reportér: Mezinárodní spravedlnosti.
Eli Hobeika: Mezinárodní spravedlnosti se nebojím.
Ale co ti, o nichž Kahanova komise konstatovala, že mají nepřímou odpovědnost? Ti, kteří byli obviněni, že ignorovali nebezpečí civilistům a nezajistili pro ně řádnou ochranu v oblastech pod jejich kontrolou.
Reportér: Chápu, že jako soudce jihoafrického soudu nechcete označovat lidi z jiných zemí za válečné zločince, ale při vašem hodnocení velitelské odpovědnosti, není racionální dospět k závěru, že pokud jde odpovědnost až nahoru, až k osobě, která vydávala rozkazy, z toho vyplývá, že je potenciálně Ariel Sharon válečný zločinec?
Soudce Goldstone: No, záleží to na faktech, ale jestliže osoba, která vydala rozkazy, ví, anebo by měla vědět, na základě faktů, které má k dispozici, že existuje situace, v níž budou nevinní civilisté zraněni nebo usmrceni, pak je taková osoba stejně tak odpovědná, nebo podle mě dokonce více odpovědná než ti, kteří prováděli ty rozkazy.
Jeden právník, který byl součástí nezávislé komise, která vyšetřovala Sabru a Shatilu, argumentuje, že tehdejší izraelský ministr obrany měl jasnou legální odpovědnost:
Profesor Richard Falk, mezinárodní právo, Princeton University: Konkrétní Sharonova odpovědnost vyplývá z toho, že byl ministrem obrany ve styku s veliteli v poli, byl přítomen v Bejrútu, setkal se s falangistickými vedoucím představiteli a on vydával rozkazy, které vedly k tomu, že falangisté v září vstoupili do táborů.
Profesor Falk argumentuje, že to, že Ariel Sharon selhal ve své odpovědnosti ochránit civilisty před zraněním a smrtí by mělo mít právní důsledky.
Falk: Bezesporu by měl být Sharon obžalován za to, co věděl anebo měl vědět.
Reportér: Dovolte mi to říct naprosto jasně: vy nemáte žádné pochybnosti, že by měl být ArielSharon obžalován jako válečný zločinec.
Falk: Nemám naprosto žádné pochybnosti.
Dov Weisglass: Nikdy jsem neslyšel, že by někdo vůbec navrhl, že by takováto profesionální vojenská nebo politická chyba mohla být spojována s mezinárodním zločinem nebo válečným zločinem. Ti, kteří o tom tak hovoří, domnívám se devalvují velmi důležitou hodnotu mezinárodního společenství, jímž je úmysl a potřeba potrestat válečné zločiny. Ale když se snažíte princip válečných zločinů uplatnit v tomto případě, vidíte, že je to zneužívání těchto důležitých hodnot a je to bez podstaty.
Reportér: Dědictví Sabry a Shatily nepoškodilo kariéru hlavních postav. Eli Hobeika se stal v poválečném Libanonu ministrem pro uprchlíky. Generál Amos Yaron, izraelský velitel uvnitř táborů, je nyní generálním ředitelem izraelského ministerstva obrany.
A letos se Ariel Sharon stal izraelským ministerským předsedou.
Zdálo se, že byl masakr dávno zapomenut, když Sharon navštívil Bílý dům.
Prezident Bush: Vítejte, pane premiére. Jsem rád, že jste tady.
Mluvčí premiéra Sharona Gissen: Lidé, kteří tam byli, zaplatili za to plnou cenu.
Reportér: Opravdu? Ariel Sharon je premiérem, Amos Yaron, kdo byl velitelem v táborech Sabra a Shatila, je teď generálním ředitelem ministerstva obrany. Jakou cenu zaplatili?
Gissen: No, zaplatili za něco, ale oni za to nebyli přímo odpovědni. Oni to neudělali.
Reportér: Otázka právní odpovědnosti je na mysli některých těch lidí, kteří masakr přežili. Suad Suror se stala invalidou na celý život a přišla o šest členů své rodiny, včetně otce.
Suad Suror: Jak mohu pro něho vyžadovat spravedlnost, když je mrtvý? Možná bych mohla nárokovat spravedlnost pro lidi, usmrcené ve svých vlastních příbytcích. Ale ti lidé, kteří to spáchali, budou tou dobou už taky mrtví.
Reportér: Jestliže země zahájí své vlastní vyšetřování, například Kahanova komise, které je jen morálním vyšetřováním, stačí to? Uspokojuje to požadavky spravedlnosti?
Soudce Goldstone: Je jasné, že spravedlnost vyžaduje, aby byli lidé podle zákona potrestáni, a jestliže vyšetřování zjistí, že nějaké osoby porušily zákon, pak musí následovat trestní stíhání. A v případě táborů Sabra a Shatila Kahanova komise jasně zjistila, že byly spáchány velm vážné zločiny. Nemám pochybnosti o tom, že každý slušný člověk se dívá s politováním na to, že vůbec nikdo za to nebyl stíhán.
Reportér: Ariel Sharon nedávno uvedl, že tragédie Sabry a Shatily lituje. Na dotaz, jestli se omluví, odpověděl: Omluvit se? Za co?
Mají Češi vlastní agendu?
Potřebujeme raketovou obranu
Obranné dohody už nás neochrání. Měli bychom naslouchat Spojeným státům, argumentoval včera v deníku Guardian Paddy Ashdown, v letech 1988 - 1999 šéf britské Liberálnědemokratické strany.
Ve své knize Hellenismus - Historie civilizace napsal historik Arnold Toynbee: „Každý národ, každý lid má určitou agendu, vědomou anebo nevědomou. Ty národy, které takovou agendu nemají, se stanou obětí agendy jiných národů.“
To, že se Evropské unii nepodařilo dohodnout se v Goteborgu na vlastní agendě, vyvolává nebezpečí, že se EU stane obětí agendy, kterou určila nová americká vláda.
Dostáváme se do velmi nebezpečného období vztahů mezi Evropou a Spojenými státy. Spojené státy pohlížejí totiž stále více na západ a Evropa stále více na východ. Bylo by docela lehké nechat tato napětí degenerovat v lidovou náladu, která bude iritovaně na americké straně ignorovat Evropu a na naší straně se promění v ostrý protiamerikanismus. Mohlo by se to stát lehce - ale bylo by to nesmírně nebezpečné.
Vztah mezi Evropou a Amerikou zůstává, až do té doby, než vytvoříme funkční rámec mezinárodního práva, základní osou pro efektivní akci na záchranu míru, který je založen, jakkoliv nedokonale, na západních principech lidských práv a demokratických hodnot. Zůstává to jedinou mocí, která je dostatečně zvládána veřejným míněním a přesto ještě schopna efektivně jednat na obranu mezinárodního práva. Zrušte pozitivní vztah mezi Evropou a Amerikou a svět se promění v ještě daleko nebezpečněji roztříštěné místo, daleko zranitelnější vůči náladám diktátorů a vůči hrůzám etnických a náboženských konfliktů.
Takže úkolem pro budoucnost je osvobodit se od představy, že vztah mezi Evropou a Spojenými státy už není důležitý, ale dostat se skrze nadcházející období intenzivního napětí k vytvoření nového druhu partnerství, v němž Evropa přijme spravedlivější podíl břemena a Spojené státy přijmou nový vztah, založený na dialogu a na kolegialitě.
Součástí tohoto nového, zralejšího transatlantického vztahu, musí být schopnost odmítnout automaticky zápornou reakci a poslouchat pozorněji než dosud, co vlastně druhá strana říká. Evropa má absolutní pravdu, když hovoří ostře a otevřeně, jak se na přátele sluší, ohledně amerických postojů vůči Kjótu. Americký postoj v této věci, máme-li to říci diplomaticky, je neelegantní a nemoudrý.
Ale je správné, že tak nepřemýšlivě odmítáme „Syna Hvězdných válek“, jak se nyní říká plánovanému systému americké raketové obrany?
Jako většina lidí, i já jsem se v osmdesátých letech stavěl proti Reaganově plánu na hvězdné války, protože to znamenalo likvidaci složité a jemné struktury mezinárodních dohoda kromě toho byl ten plán technicky nerealizovatelný. Ale teď si už nejsem jist, že obojí stále ještě platí.
Rámec pro světový mír v osmdesátých a devadesátých letech byl založen na čtyřech premisách: že je svět bipolární a že kdyby se daly obě strany dohromady, mohou vyřešit všechny problémy a mohou také svět lehce samy zničit, že se obě strany chovají racionálně, takže systém vzájemného odstrašení jadernými zbraněmi funguje autenticky jako deterent, a že, protože neexistují technické prostředky, jak se vojensky bránit, musíme spoléhat v této věci na diplomatické vyjednávání.
Avšak svět už nyní není bipolární. Je to neposlušné, roztříštěné a dále se tříštící místo. A mír nyní neohrožují obří, ale právě jen to tříštění a ty třísky.
Mezitím prorazily zbraně hromadného ničení a balistické střely dávno hranice krabice, kterou jsme pro ně vyrobili, abychom je bezpečně zvládli. V době války v Perském zálivu potřeboval Saddám Husajn už jen asi půl roku na to, aby byl schopen vyrobit zbraně hromadného ničení. Vládl posléze obrovský strach, že se Slobodanu Miloševičovi podaří získat zbraně hromadného ničení od některých svých přátel z bývalého Sovětského svazu, jehož arzenál byl rozhozen v době balkánské války do všech čtyř světových stran.
Dokážeme si vůbec představit, jak by tyto dva konflikty asi vypadaly, kdyby měli Saddám Husajn anebo Slobodan Miloševič štěstí anebo kdybychom přišli příliš pozdě? Můžeme si být jisti, že v budoucnosti nepřijdeme nikdy příliš pozdě?
A pak je tady ta otázka onoho vzájemného jaderného odstrašení. Celý koncept odstrašení byl založen na racionálním předpokladu, že se vás nebude nepřítel snažit zničit, pokud by bylo důsledkem i jeho zničení. Žijeme stále ještě v témže racionálním světě? Můžeme předpokládat, že Osama bin Laden či Saddám Husajn budou reagovat stejně racionálním způsobem jako se to očekávalo od diplomatů Západu a Východu, když vypracovali dohody o odzbrojení, na něž stále tak silně ještě dnes spoléháme?
Mnozí argumentují, že systém „Syna Hvězdných válek“ tyto dohody ochromí. Ale neochromily tyto dohody už mezitím samy události?
A nakonec je tady otázka technické realizovatelnosti. Je pravda, že systém raketové obrany dosud nefunguje. Ale během času a s pomocí trochy peněz mám pocit, že by fungovat začal. A nemyslím, že arogantní evropské deklarace, jak je takový systém údajně nemožný, přesvědčí Američany, aby do jeho vzniku neinvestovali.
Velkou otázkou je, zda by měl tento systém být realizován jednostranně anebo mnohostranně? Pokud jednostranně, měli bychom být velmi na pozoru. Ale pokud prezident Bush tvrdí, že chce do systému zahrnout i Rusko, proč ho nevzít za slovo? Nebyl bych překvapen, kdyby se nakonec Bush dohodl s prezidentem Putinem. Bude v tom případě Evropa i nadále proti tomuto projektu?
Pokud bude možné realizovat systém raketové obrany jako autenticky multilaterální technický rámec, který by nahradil rozpadávající se diplomatický rámec, nebylo by rozumné začít o něm vážně uvažovat?
Bush se choval šarmantně, ale nezměnilo se nic
Tento redakční komentář o návštěvě George W. Bushe v Evropě vyšel včera v deníku Guardian.
Jestliže dokázala vůbec něco cesta George W. Bushe po Evropě, dokázala, že šarm není náhražkou za zdravý rozum. Americký prezident dokázal, že šarmu užívat umí - alespoň tam, kde se setkal s vedoucími politickými představiteli - neboť setkání s obyčejnými občany neriskoval. Tony Blair byl potěšen, když mu dal Bush novou přezdívku „Drtivé vítězství“ (Landslide), Španěl José Maria Aznar se dostal nezvykle do popředí zájmu světových médií a přijal otevřený americký úplatek, že budou Spojené státy Španělsku pomáhat při odposlouchávání teroristů z organizace ETA. Lord Robertson se poddal velice rychle a potlačil pochybnosti o rozšiřování NATO do pobaltských zemí. I v Goteborgu udělalo na všechny politiky obrovský dojem, jak se Bush snažil s každým kamarádit.
Zjištění, že Bush dokáže hovořit bez poznámek, teda alespoň chvilku, bylo vážně citováno jako důkaz, že „blbec“ se prezidentem nikdy nemůže stát. Ale nejzamilovaněji se choval ruský prezident Vladimír Putin. „Pohlédl jsem tomu muži do očí,“ vyhlásil hrdě George Bush (a splnil tím jeden ze svých mlhavějších volebních slibů) „a zjistil jsem, že je velmi přímý a důvěryhodný.“
Hodně se toho už namluvilo o Putinovi, bývalém šéfu ruské špionáže, dobré i špatné věci, ale tohle je bezpochyby tedy rekord. Putin asi sotva mohl uvěřit svému štěstí, že se setkal s tak obrovskou naivitou. Chce-li Bush i nadále trvat na tom, že bude charakterizovat svou diplomacii jazykem pistolníka z Divokého západu, měl by si nejprve pořádně zjistit, kdo je kdo ve vesnici, než bude šerif zkosen.
Ale jak vzpomínky na toto bombastické kamarádšofství mizí jako kouř, válející se po znečištěném horizontu Ohia, Evropa musí řádně analyzovat podstatu věci, spočívající pod povrchní manipulací. Bush se přidržel svého téměř chlubivého odmítnutí připojit se k jiným státům, které určily povinné limity vypouštění skleníkových plynů do atmosféry. Neprojevil zájem o argumenty Evropy, týkající se protokolu z Kjóta. Požadoval další výzkum a úmyslně ignoroval přesvědčivé zhodnocení problému od jiných lidí.
Toto slepé prosazování národního zájmu šlo ruku v ruce s hrubě prosazovanou neústupností týkající se raketové obrany, neboli toho, čemu Bush grandiózně říká „nový bezpečnostní rámec“. Prezident ukázal jasně, že nevidí důvod ani potřebu vyjednávat o kompromisním řešení protibalistické smlouvy a přidružených otázek.
A také, NATO se prostě rozšíří do pobaltských zemí, ať si Rusko myslí, co chce. Nadcházející obchodní spory mezi Evropou a Amerikou se stanou subjektem vyjednávání, ale nakonec si Amerika prosadí svou. A Spojené státy nepodpoří aktivnější mírovou činnost na Balkáně.
Jinými slovy, poté, co (teoreticky) Bush strávil týden debatami s „národy Evropy, milujícími svobodu“, odešel z jeviště stále ještě se zpěvem své diktátorské písně. Nezměnilo se nic a to nemůže zakrýt žádná texaská žoviálnost.
Evropané nyní měli možnost prohlédnout lehké karikatury a vidí Bushe takového, jaký ve skutečnosti je: žoviální, nepružná loutka, zastávající zájmy pravicové podnikatelské, politické a vojenské aliance, která si přeje využívat logiky moci jediné nyní existující supervelmoci až do úplného, dominujícího konce. Tato americká vláda opravdu věří, že může mít všechno. Možná se časem poučí - neboť Bushův zjednodušený, zkreslený pohled na svět skrývá základní nedostatek zdravého rozumu a porozumění realitě.
Tak jak úlisný Vladimír Putin se nenechá zviklat směsicí americké žoviality a agresivity, tak i státy Evropské unie musejí energicky prosazovat to, v co věří. George Bush vyzývá starý svět, aby proti němu povstal.
