Britské listy


středa 20. června

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Pro srovnání: Jaké publicistické pořady vysílá televize BBC:
  • "Obviňujeme: Izraelský premiér Ariel Sharon by měl být postaven před soud" Byli jsme při tom:
  • Jak Václav Klaus oslavoval narozeniny - Narovinu! (Fabiano Golgo) Mají Češi vlastní agendu?
  • Potřebujeme mezinárodní raketovou obranu, argumentuje britský liberální politik Paddy Ashdown Co znamenala návštěva amerického prezidenta v Evropě:
  • Bush se choval šarmantně, ale nezměnilo se nic (Guardian) Britské zdravotnictví:
  • Budou se odmítat pacienti, kteří páchají násilí na zdravotnickém personálu Reakce:
  • Gott se na internetu nevyhýbal nepříjemným otázkám (Pavel Pavlovský, Lidové noviny) Ještě jednou:
  • Karel Gott on line 2 aneb dotazy, na které se nedostalo (Petr Jánský)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy oslovují ty, kteří v České republice rozhodují. Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Britské listy vycházejí v Praze, v České republice. Vydává je stejnojmenné občanské sdružení se sídlem Slezská 56, 120 00 Praha 2 (IČO: 26519887). Britské listy is published in Prague, the Czech Republic, by the Britské Listy Association. ISSN 1213-1792.

  • Stanovy občanského sdružení jsou zde.

  • Šéfredaktorem je Jan Čulík (325 Kilmarnock Road, Glasgow G43 2DS, U.K.), značka JČ, stálý pražský redakční tým tvoří Tomáš Pecina (TP) a Štěpán Kotrba (koš, šok, ŠK). E-mailová adresa redakce je zde.

  • Britské listy vycházejí na serveru Internet Servisu.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

  • Use it or lose it. Chcete-li si deník udržet, inzerujte na  jeho stránkách. Zde je náš ceník i další informace.

    Co je nového v České republice

  • V ČR začalo odškodňování obětí nacismu.

  • Koncern Monsanto v úterý ve své šlechtitelské stanici v Branišovicích na Znojemsku zlikvidoval pokusně vysazenou geneticky manipulovanou kukuřici a cukrovku. V Branišovicích pěstuje Monsanto ještě geneticky modifikovanou pšenici. Ekologové z Greenpeace tvrdí, že koncern nemá pokusné pěstování upravovaných plodin řádně povolené, ministerstvo životního prostředí ani Česká inspekce životního prostředí však při kontrole žádné nedostatky nezjistily. - Pěstováním geneticky modifikvaných plodin se pyl z těchto plodin přenáší vzduchem i na přirozené odrůdy těchto plodin a pak už nelze zajistit čistotu přirozených plodin, jak to nedávno shledala Evropská unie.

  • Limity svobody projevu v České televizi. Znovu jsme se vrátili k sáze filmu "Sametová kocovina" Roberta Buchara (je to výpověď známých českých filmových režisérů o šedesátých, sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých letech v české kinematografii, kterou odmítla Česká televize odvysílat, zřejmě kvůli přílišné otevřenosti této výpovědi od kameramana Stanislava Miloty, kterou by podle producentů ČT širší "kulturní publikum" v ČR prostě nesneslo:)). Buchar totiž dostal vysvětlující dopis od Jiřího Balvína z ČT, který však nic nevysvětluje, spíše z něho jaksi vyplývá, že je pan Balvín na jiné planetě. Pro nás je však z Robertem Bucharem zveřejněné dokumentace zajímavá jedna drobnost, dokumentující limity svobody projevu v České televizi: Václavu Havlovi se nesmí říct na obrazovce ČT "Venda Veškrna". Když se toho dopustil v Bucharově filmu kameraman Stanislav Milota, ČT to chtěla nekompromisně zcenzurovat - vystřihnout. Zajímavé. (JČ)

  • Překvapení. Prozatímní generální ředitel ČT Jiří Balvín neposkytne Britským listům rozhovor, neboť, jak napsal, jeho "pracovní vytížení je stále časově velmi náročné". Nabídl, že mu smíme zaslat seznam písemných otázek. Vzhledem k tomu, že v Britských listech mají už poměrně dlouhou tradici živé rozhovory s lidmi působícími v médiích a žádný soupis otázek nemůže takový přirozený dialog nahradit, na snahu uskutečnit rozhovor s J. Balvínem musíme resignovat. (TP)

  • Ministr vnitra Stanislav Gross a policejní ředitel Jiří Kolář mlčí. Zřejmě se domnívají, že vzhledem ke svým vysokým funkcím jsou nadlidé a jako takoví nemusejí komunikovat s novináři a s veřejností. Jana Chržová, předsedkyně českého Helsinského výboru, napsala s politováním Tomáši Pecinovi, že ji policejní ředitel Jiří Kolář neuznal za hodnu odpovědi, když se ho dotazovala dopisem z 11. května 2001, proč je Tomáš Pecina popotahován v souvislosti s případem Ladronka policií. Ministr vnitra Stanislav Gross neodpověděl ani po více než měsíci na dopis Britských listů, týkající se případu Majida Majeda a jeho rodiny, které hrozí vyhoštění do Iráku. Představuje si snad Gross, že jakmile se jednou stal politikem, může ignorovat dotazy občanů, které ve své funkci zastupuje (a je tedy jejich služebníkem a musí se jim ze své práce zodpovídat)? (JČ)

  • Napomenutí Janě Šmídové a Janu Rejžkovi. Píše Jana Ciglerová ve včerejších Lidových novinách:

    Ředitel Českého rozhlasu napomenul dva redaktory kvůli konfliktu zájmů

    PRAHA - Generální ředitel Českého rozhlasu Václav Kasík vytkl dvěma redaktorům Rádia Svobodná Evropa, Janě Šmídové a Janu Rejžkovi, jejich působení v době krize České televize. Reagoval tak na podnět senátorky Ireny Ondrové (ODS). "V obou případech jsme si vědomi oprávněnosti kritiky. První sebemenší chyba redaktorů vyvolá okamžité ukončení spolupráce ze strany Českého rozhlasu," zní stanovisko, které pro Kasíka vypracoval poradce Ivan Štern. Ondrová se pozastavila nad tím, že Jana Šmídová působila jako mluvčí iniciativy Impuls 99 a moderovala diskusi kandidátů občanských iniciativ do Rady ČT. U Rejžka jí zase vadil způsob, jakým komunikoval s posluchači, kteří vyjadřovali negativní názor vůči televizním vzbouřencům.

    (Viz odstavec o Janě Šmídové níže na této stránce.) Ještě by měl pan ředitel Kasík vysvětlit Radku Kubičkovi, aby se choval vůči veřejnosti slušně, a Lídě Rakušanové, co je to nezávislá novinářská práce. (JČ)

  • Strana pro otevřenou společnost bude dnes v Olomouci hovořit o problémech BSE. Strana pro otevřenou společnost Vás zve na tiskovou konferenci k problematice BSE do Olomouce ve středu 20. 6. ve 13:00 do sídla Strany pro otevřenou společnost do Riegerovy ulice č. 5 (zadní trakt 1.p., cca 50 m od Horního náměstí). O nedostatečných možnostech testování proti BSE pro slezské a moravské zemědělce a masokombináty (v současné době musí lidé z Moravy vozit vzorky až do Prahy nebo na Vysočinu) promluví RNDr. Pavel Nováček, předseda strany.

  • Brutální týrání žen v domácnosti a nezájem české policie a české legislativy. Zveřejnili jsme nesmírně závažnou analýzu Markéty Huňkové a Jiřího Kopala o brutálním týrání žen v ČR "Je maminka mrtvá?". K fyzickému týrání žen v domácnostech dochází po celém světě, jenže západní společnosti proti tomu maji vyvinuté příslušné mechanismy. Ve Spojených státech vede policie zvláštní psychologické kursy, které efektivně neutralizují brutalitu manželů, v západních zemích, jako je Velká Británie či Rakousko mají ženy okamžitě, jakmile se stanou obětí prvního fyzického útoku, právo manžela z domu či bytu vyloučit. V ČR má naopak do bytu i po fyzických útocích dál skandálním způsobem přístup manžel, a to i po rozvodu. Je načase, aby se české úřady tímto šokujícím stavem začaly zabývat. Podle agentury STEM zažilo násilí v domácnostech jen v letošním roce v ČR 26 procent osob. - (Namátkou: takto vážně berou úřady násilí v domácnostech v kanadském státě Nova Scotia; takto v americkém Ohiu.)

  • Pořádkovou pokutu 10 000 korun uložila policie reportérovi BL Tomáši Pecinovi za to, že neusposlechl výzvy a nedostavil se na policii, aby vysvětlil své kritické články v Britských listech. Publikovali jsme působivý dokument, jímž to policie zdůvodňuje. (TP) - V reakci na tento dokument poslal Tomáš Pecina policii tuto Stížnost, v níž mimo jiné praví: (JČ)

    Je neslučitelné s ústavním pořádkem zaručenou svobodou projevu, aby Policie ČR poža­­dovala od novinářů vysvětlení jejich článků. Ústavní princip svobody projevu je intrin­sicky nadřazen dílčím ustanovením zákona o Policii ČR (č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) i trest­ního řádu a policejní orgány si nikdy nesmějí počínat tak, aby tím omezovaly individuální ústavně zaručené svobody občanů. Nejsem ocho­ten poskytnout poli­cii k textu svých článků v případu Ladronka žádné vysvětlení a to, že jsem se nedo­sta­vil na výzvu, je pouze procesním vyjádřením mé vůle využít základních občan­ských práv, nikoli delikt­ním jednáním, jež by opravňovalo policejní orgán k uložení pořád­kové pokuty.

    Shrnutí případu pro časopis Central Europe Review a pro mezinárodní organizace zabývající se obranou lidských práv, je zde, v angličtině zde.

  • Zajímavý projekt Bohuslava Blažka o vánoční televizní rebelii "Polořízená revoluce" (o němž se zmiňuje Jana Dědečková) je zde.

  • Dětem v brněnském dětském domově hrozí nebezpečí od volně působícího pedofila.Ve všech zemích světa je zvykem, že se pedofilové soustřeďují do institucí, jejichž účelem je starat se o týrané či jinak poškozené děti. V civilizovaných evropských zemích se to však sleduje a ostře se proti tomu - v zájmu těch dětí - zasahuje. Podle informací, které zveřejňují Britské listy v tomto čísle, však možná Česká repulika k těmto evropským zemím nepatří. Podle všech indicií je zjevné, že v dětském domově v Brně-Hlinkách operuje podle svědectví Jiřího Szuty pedofil. Ředitel tohoto dětského domova odmítl proti němu podniknout jakékoliv kroky. Jak informuje Fabiano Golgo zde, když ředitele konfrontoval s podrobnostmi pedofilových akcí, ředitel sdělil Fabianu Golgovi, že on "není členem jeho rodiny", takže nemá právo "se ho dotazovat na podrobnosti sexuálních aktů". Pokud je nám známo, pedofilní zaměstnanec působí v dětském domově beztrestně dál. Možná právě nyní, když čtete tyto řádky, sexuálně zneužívá děti v domově.

  • Kultivovanost reportéra Svobodné Evropy Radka Kubička. Zdá se, že arogance a sprostota při jednání veřejných činitelů vůči veřejnosti je u některých lidí docela zakonzervovaná. Snažil jsem se vysvětlit reportéru Radku Kubičkovi, že jako člověk veřejně činný si nemůže dovolit reagovat vulgárními e-maily (jaké posílá např. Martinu Stínovi) na dopisy veřejnosti, i kdyby nakrásně mu členové veřejnosti třeba i nadávali. V normálních západních demokraciích se to běžně neděje. Jako veřejný činitel má reportér veřejnoprávního rozhlasu povinnost vystupovat vůči veřejnosti zdvořile. Bohužel, v České republice tato běžná civilizační zásada zřejmě u některých lidí neplatí. V každém případě to nepochopil Kubičko, který odpověděl mj. takto:

    Myslím, že adekvátní reakcí veřejné osoby na primitivy jako jsi TY a Stin by nejspíš bylo jediné: po vzoru britské politické kultury dát takovým prasatům pěstí. Rk

    Tuto nepřiměřenou reakci na  racionální, uměřený mail, nechápu a mám v této věci dotaz na generálního ředitele Českého rozhlasu a na Radu Českého rozhlasu: domníváte se, že tento způsob jednání vašeho reportéra autoritu Českého rozhlasu posiluje anebo ji naopak oslabuje? - Reakce Radka Kubička je zde. (JČ)

  • Do on-line rozhovoru s ministrem Karlem Březinou na Interview 21 jsme poslali následující dotaz:

    Pane ministře, v souvislosti s kontroverzí kolem sčítání lidu vyšlo najevo, že jedním z poradců, kteří pro Vás pracují, je pan Jindřich Kodl, bývalý vysoký důstojník StB. Kolik dalších osob s pozitivním lustračním osvědčením pracuje ve Vašem týmu? Můžete odhadnout, jakou percentuální část Vašich "odborných poradců" tyto osoby představují?
    Tomáš Pecina, Britské listy

    Redaktor bohužel náš dotaz do pozitivně laděné konverzace s Březinou nezařadil. Nevadí - necháme ho vystaven zde a snad nám pan ministr odpoví přímo. --- Že si K. Březina neumí svou práci bez estebáků představit, berme jako fakt - de gustibus non est disputandum; když už si je ale jednou platíme z daní, máme právo vědět, kolik jich na Úřadu vlády působí. (TP)

  • Jana Šmídová. Opakujeme dotaz na ředitele Českého rozhlasu, a na ředitele stanice ČRo6 - Svobodná Evropa Pavla Pecháčka, kdy bude v zájmu důvěryhodnosti a nestrannosti propuštěna Jana Šmídová, která hrubě porušila zásadu novinářské nestrannosti tím, že se stala mluvčím politického sdružení Impuls 99 a - jak toho byl Jan Čulík v Praze svědkem - bezostyšně vystupuje v zájmu politických kauz. Na dotaz, zda jí nepřipadá neslušné, že svou novinářskou nestrannost takto kompromituje, odpověděla, že žádný konflikt zájmů nepociťuje. (JČ)

  • Konto, kam je možné posílat příspěvky na investigativní práci Britských listů, je toto:

    Účet č. 431349001/2400 (2400 je kód banky), Expandia Banka, a. s. (změna jména na eBanka dosud není oficiálně v platnosti)
    Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1 (na Ovocném trhu je oficiální sídlo banky, ale není tam klientské centrum.)

    Variabilní symbol pro příspěvky 2001 (ti, po nichž chce banka konstatní symbol, mohou použít 0558).

    Příspěvek lze složit (bez poplatku) na kterémkoli klientském centru banky:
       Brno, Jánská 1/3
       České Budějovice, Kanovnická 18 (podle věrohodných zpráv neexistuje)
       Hradec Hrálové, Rašínova tř. 1669
       Olomouc, K. Světlé 2
       Ostrava, Dlouhá 3
       Pardubice, 17. listopadu 238 (dtto)
       Plzeň, Šafaříkovy sady 5
       Praha, Václavské nám. 43
       Praha - Zlatý Anděl, Nádražní 23

    (Prosíme čtenáře, kteří přispěli nebo přispějí tímto způsobem v hotovosti, aby nás informovali e-mailem, kde a kdy částku zaplatili - připravujeme pro všechny sponzory malý, ale exkluzivní dárek a nechceme, aby o něj anonymní sponzoři přišli.)

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a  Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz /prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a  hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Obviňujeme: Izraelský premiér Ariel Sharon by měl být postaven před soud

    Toto je český překlad pravidelného pětačtyřicetiminutového pořadu televize BBC Panorama. Tato reportáž Fergala Keana se vysílala v neděli 17. června 2001.

    (Dokumentární záběry mrtvých těl.)

    Reportér: Ráno jednoho dne v září 1982 vstoupil jeden izraelský voják do uprchlického tábora a uviděl tam scénu zkázy.

    „Bylo tam naprosté ticho. Nikdo nekřičel. Uvnitř tábora. Vzpomínám na ten zápach. Lidi leželi přes sebe na hromadách. Někteří už byli mrtví, jiní ještě dýchali.“

    Alespoň osm set civilistů byla zmasakrováno, poté, co izraelský ministr obrany Ariel Sharon dovolil libanonským falangistickým bojovníkům vstoupit do táborů Sabra a Shatila.

    Tiskový mluvčí dnešního izraelského premiéra dr. Ranaan Gissen: „Nikdo z nás, nikdo z našich vojáků, nikdo z našich velitelů, ani já, ani naši političtí představitelé, se nepodíleli na této tragické záležitosti.“

    Reportér: Ariel Sharon a další vedoucí vojenští izraelští představitelé tvrdí, že nemohli předpovědět, co se stane.

    Morris Draper, zvláštní americký velvyslanec pro Blízký východ, 1982: „To je absolutní nesmysl.“

    Reportér: Nikdo nebyl nikdy za toto vraždění postaven před soud, ani za to, že osoby selhaly ve své odpovědnosti vůči zavražděným civilistům. Toto je příběh těch, kteří by měli být obžalováni.


    V červnu 1982 překročila izraelská armáda mezinárodní hranice a podnikla invazi do Libanonu. Izraelci argumentovali, že chtějí ochránit svou hranici před záškodnickými útoky palestinských guerril. Armáda Ariela Sharona brzo obklíčila hlavní město Bejrút s jeho palestinskými tábory.

    Mounair Ahmed: „Bylo to nesmírně děsivé, protože jste pořád v blízkosti slyšeli výbuchy bomb a  historky o tom, jak někdo byl zrovna zraněn.“

    Podle odhadů bylo během jediného dne bombardování usmrceno 300 osob.

    Tiskový mluvčí dnešního izraelského premiéra dr. Ranaan Gissen: „Hrozba, vznikající z Libanonu, co se týče terorismu PLO, byla taková, že kdybychom nevstoupili do této války, celá severní část Izraele by musela být evakuována.“

    Po dvou měsících války se PLO vzdala izraelským požadavkům, aby opustila Libanon. Pro civilisty v táborech Sabra a Shatila to znamenalo mír. Děti se koupaly v kráterech po bombách. Desetitisíce lidí žily v přeplněných ghettech táborů Sabra a Shatila. Pro rodiny jako byly Ahmedovi jim mír dal šanci začít spravovat svou domácnost.

    Nabil Ahmed: „Mnoho domovů, kde jsme žili, nemělo dveře, nemělo okna, stropy se propadaly, nebyla tu voda ani elektřina. Bylo to velmi obtížné.“

    Z Bejrútu bylo podle odhadů evakuováno asi 14 000 bojovníků PLO a syrskách bojovníků. Jakmile byli tito ozbrojenci donuceni odejít, mnoho lidí, kteří zůstali v táborech, mělo strach.

    Suad Surar: „Myslím, že bylo přirozené mít strach. Palestinské hnutí odporu odešlo a nutně musel vzniknout strach. Jako bychom cítili, že se stane něco ještě hroznějšího. Nevěděli jsme, co to bude. “

    Lidé v táborech se báli především jednoho nepřítele. Byly to libanonské křesťanské bojůvky, které vedly s PLO válku už sedm let. Jmenovaly se Falange.

    „Dojem z nich byl ten, že to byli v podstatě - vrazi. Ve chvíli, kdy by se zmocnili nějakého Palestince, zabili by ho.“

    Šéfem Falange byl charismatický a krutý Bashir Shamael. Byl to hlavní spojenec Izraele v Libanonu. Izraelská tajná služba Mossad věděla ze schůzek s ním, že chce palestinský problém „eliminovat“.

    A nyní se měl stát prezidentem Libanonu.

    Zvolení Bashira znepokojovalo obyvatele táborů, jimž bylo přislíbeno bezpečí. Byla to dohoda, kterou vyjednali Američané s Izraelem a s libanonskou vládou v úzkých.

    Americký diplomat Morris Draper: “Amerika zdůraznila, že ženy a děti a ostatní, kdo tam zůstali, budou moci žít v míru. Pokud budou dodržovat zákon podle libanonské jurisdikce. Byl to velmi prostý dokument. Napsal jsem ho sám.“

    Potřebovali ten dokument, protože v libanonské občanské válce byli civilisté zcela běžně vražděni, jak toho byl svědkem britský fotograf o několik let předtím:

    Don Mc Cullin: „Slyšel jsem jednu starou paní, jak protestuje, že ji zadržel jeden příslušník Falange. Podíval jsem se na něho a na ni a pomyslel jsem si, proč se o tu starou paní vůbec zajímá. Proč ji nepustí. On vyprázdnil svůj zásobník do prsou této staré paní. Padla k zemi.“

    Na všech stranách přijala libanonská občanská válka kulturu vraždění.

    „Lidé, kteří páchali tyto vraždy, které jsem onoho dne viděl, měli na sobě krucifixy a říkali si křesťané.“

    Avšak lidem v táborech Sabra a Shatila bylo přislíbeno, že budou před nepřáteli ochráněni. A pak, všechno vybuchlo.

    Zpravodajství z roku 1982: „Nepevný mír v Libanonu je ohrožován novým napětím, po zjištění, že zvolený prezident Libanonu, Bashir Džamail, zemřel při včerejším bombovém útoku na ústředí jeho organizace...“

    Falangisté byli zoufalí a zuřili.

    „Falangistické milice, v jejichž čele stál Džamail, a izraelská armáda jsou v nejvyšší pohotovosti.“

    K vraždě se přiznal jeden syrský agent, ale mnoho lidí v táborech se obávalo, že budou obviněni Palestinci.

    „Lidé se báli. Byli znepokojeni. Pamatuju se, co říkala tehdy moje maminka. Řekla toho dne arabsky: ´Ať nás Pánbůh ochrání před tím, co přijde.´“

    Izraelská armáda byla nyní nablízku táborům. Docházelo ke křížové palbě. Nabilova matka naléhala, protože mu bylo šestnáct a byl fit, aby se pokusil z tábora utéci.

    Nabíl Ahmed:„Když se maminka dohodla s mým strýcem, abych utekl, všichni v tom krytu - šel jsem dolů do krytu - začal křičet a brečet. Chtěli jít se mnou. Ty chvíle byly nejbolestnější. Nikdy na ty chvíle nezapomenu.“

    Ariel Sharon nyní rozhodl vyslat svou armádu do západního Bejrútu. Porušil svůj slib, daný Američanům, že neproniknou do této části města.

    Izraelská vojenská rozvědka tvrdila, že je prý v západním Bejrútu 2000 muslimských bojovníků a bojovníků PLO. Ale ve skutečnosti se skoro nebojovalo.

    Izraelský generál Yoran Yair: „Nebojovalo se. Viděl jsem v životě hodně bojů a  tady o nic nešlo. Bylo to relativně velmi lehké, velmi bezpečné.“

    Ale pro falangisty, zoufalé smutkem a hněvem, to byl moment krize. Jejich šéf operací objel frontovou linii.

    Fouad Abur Nader, šéf falangistických operací, 1982: „Rozhodl jsem se navštívit všechny vojáky na frontě. Abych zvýšil jejich morálku a řekl jim, že i když je Bashir mrtev, můžeme pokračovat, máme jeho dědictví, máme přátele, kteří jsou pořád velmi silní.“

    Ariel Sharon dorazil do Bejrútu ve středu večer. Tvrdil, že jsou prý v táborech jednotky PLO. Později svědčil, že nechtěl, aby jeho vojska bojovala a umírala v táborech Sabra a Shatila. A tak po konzultacích se svými čelnými důstojníky, včetně Amose Jaroma, velitele pro Bejrút a pro uprchlické tábory, schválil Ariel Sharon osudový rozkaz.

    „Jenom jeden prvek, a to izraelské obranné jednotky, budou velet jednotkám v oblasti. Ale operace v táborech provedou falangisté.“

    Ariel Sharon navštívil Falange v jejich ústředí a jednal tam s nimi o bejrútské operaci. Mezi tamějšími veliteli byl blízký přítel zavražděného Bashira Džamaila, muž jménem Eli Hobeika. Jeho jméno se v tomto příběhu objeví mnohokrát.

    Nyní, den po zavraždění jejich vedoucího představitele, žádali Izraelci Falange, aby zahájila boje v palestinských táborech.

    Reportér:„Mohl mít Ariel Sharon vůbec nějaké pochybnosti o tom, co se stane, vyšle-li falangisty do nebráněných palestinských táborů?“

    Americký diplomat Morris Draper: „Musel byste být strašlivě nevědomý. Kdyby možná toho dne spadl z Měsíce, tak by to asi nemohl předpovědět.“

    Mluvčí izraelského premiéra Sharona Ranaan Gissen: „Všechny důkazy ukazovaly, že zaprvé jsme to nevěděli, žádní naši vojenští činitelé to nemohli vědět předem.“ Reportér: „Ale přece jste to mohli očekávat, ti lidé vraždili od roku 1975. Utrpěli od Palestinců taky masakr. Co jste čekali, že udělají?“

    Mluvčí izraelského premiéra Sharona: „Ale pod velením našich jednotek jsme neočekávali, že se to stane. Nemysleli jsme si, že tyto jednotky, které jsme vycvičili, půjdou do té oblasti a pod vedením svého velitele spáchají masakr.“

    Když se rozbřesklo ráno 16. září, Izraelci ve velkém počtu obsadili Bejrút.

    Nabil Ahmed: „Viděli jsme tanky, vojáky, nemohli jsme jít blíž, protože bychom byli zatčeni.“

    Bylo to poprvé v historii, co Izraelci okupovali arabské hlavní město.

    Ve čtvrtek ráno mohl sdělit izraelský šéf armádního štábu Arielu Sharonovi: „Celé město je v našich rukou. Všude je naprosté ticho. Tábory jsou uzavřeny.“

    A to je klíčový moment, protože v tuto chvíli začali být Ariel Sharon a jeho armáda z právního hlediska odpovědni za bezpečnost civilistů v Bejrútu. A to se týkalo i lidí v táborech Sabra a Shatila.

    Podle dlouhá léta platných humanitárních zákonů, které se týkají chování okupační armády v mezinárodním ozbrojeném konfliktu, jsou političtí a vojenští velitelé odpovědni za ochranu civilistů.

    Soudce Richard Goldstone je mužem, který vedl stíhání podezřelých válečných zločinců v tribunálech OSN pro Ruandu a bývalou Jugoslávii. Soudce Goldstone je jednou z čelných osobností, kteří se snaží rozvíjet zákon o válečných zločinech. Je dobře obeznámen s pojmem odpovědnosti velitelů.

    Soudce Richard Goldstone, bývalý hlavní prokurátor, tribuály OSN pro válečné zločiny, 1994 - 1996: „Vojenský velitel a vedoucí politický představitel, kteří vydávají rozkazy, jasně nesou odpovědnost podle válečného zákona a podle ženevských konvencí. Musejí zajistit, aby nebyli nevinní civilisté vražděni, znásilňováni, nebo nějakým způsobem zraňováni. Tato odpovědnost vyžaduje, aby si byli velitelé vědomi nebezpečí, které hrozí civilistům. A existuje povinnost přijmout rozumné kroky na ochranu civilistů.“

    V Tel Avivu se Ariel Sharon a jeho šéf vojenského štábu setkali na ministerstvu obrany s americkými diplomaty. Američané chtěli vědět, proč Izraelci porušili slib a vstoupili do západního Bejrútu. Šéf štábu izraelské armády řekl, že to bylo proto, aby se zabránilo falangistům ve „frenetickém masakrování“ obyvatelstva.

    „Celá skupina možná dvaceti lidí zmlkla. Byla to dramatická chvíle.“

    Ale Izraelci se také zmínili o možnosti využívání falangistů v západním Bejrútu. Maurice Draper uvedl, že byli Američané tímto návrhem zděšeni.

    Morris Draper: „Zcela jasně jsme jim řekli, že Spojené státy něco takového nemohou za žádných okolností tolerovat. Protože by došlo k masakru. Věděli jsme jasně, že ty lidi nesmíme pustit dovnitř.“

    Avšak asi kolem sedmé hodiny byli falangisté, bylo jich asi 150, vpuštěni do táborů Sabra a Shatila. Byla to malá jednotka: Falange věděla, že tam na ni nečeká žádná velká armáda PLO. Ve skupinách šli do jednotlivých domovů.

    Suad Surar: „Bylo jich třináct. Zaklepali na dveře. Maminka se zeptala: ´Kdo to je?´ Mí mladší bratři spali. Odpověděli, že jsou Izraelci. Naznačila jsem otci, že to nejsou Izraelci.“

    Falange požádala izraelskou armádu, aby střílela na oblohu světlice, aby jí příslušníci viděli v táborech na cestu. Izraelci splnili tuto žádost svých spojenců.

    Nabil Ahmed: „Obloha byla celou noc úplně osvětlená. Po určité době jsme v noci slyšeli hluk, z tábora.“

    Skupiny civilistů byly shromážděny v ulicích. Mezi nimi byl i dvanáctiletý Mounair.

    Mounair Ahmed: „Řekli, aby muži a starší chlapci šli doprava a ženy a děti doleva. Opakovali nám, nebojte se, všechno bude v pořádku, nic se vám nestane.“

    Izraelci měli ve vzdálenosti asi dvě stě metrů velitelské postavení, z něhož bylo vidět do táborů. Na střeše tohoto postavení stáli falangisté s Izraelci. Asi touto dobou v sedm hodin ve čtvrtek večer jeden izraelský důstojník, umístěný na střeše velitelství, slyšel nesmírně znepokojující rozhovor. Stál vedle Elieho Hobeiky, šéfa falangistické operace. Rádiem s ním hovořil voják uprostřed tábora. Řekl Hobeikovi, že zadržuje 15 žen a dětí. Co s nimi má dělat. Hobeika odpověděl: „To je naposledy, co se mě na něco takového ptáš. Víš moc dobře, co máš udělat.“ Ostatní falangisté se tomu sprostě smáli.

    Izraelský důstojník o tom informoval svého nadřízeného, generála Amose Yarona. Yaron dostal celou řadu dalších znepokojujících zpráv, ale kromě toho, že varoval Hobeiku, aby nic neudělal civilistům, generál Yaron oné noci neučinil nic.

    Ariel Sharon byl nyní na zasedání kabinetu v Jeruzalémě. Ministři se od něho dověděli, že Falange je nyní v táborech. Náměstek ministerského předsedy David Levy tím byl silně znepokojen.

    „Když jsem se dověděl, že falangisté vstupují do určité čtvrti, a věděl jsem, co pro ně znamená odveta, jak masakrují, usoudil jsem, že nikdo neuvěří, že jsme tam vstoupili za účelem vytvoření pořádku. Poneseme vinu.“

    Avšak operace nebyla zastavena.

    Falangisté nyní napadali lidi v jejich domovech.

    „Nikdo se neodvážil podívat na nikoho jiného. Ani malé děti se neodvážily podívat na starší děti. Až na mou malou sestřičku. Když se na nás podívala, zasáhla ji kulka do hlavy. Vypadla z náruče mé maminky. Vypadalo to zle. Můj bratr Shadi se ohlížel kolem a volal otce. I jeho zastřelili kulkou do hlavy.“

    Suad upadla, zraněná, mezi mrtvá těla příslušníků své rodiny. Na ulicích stříleli falangisté zblízka skupiny zděšených civilistů.

    „Byl jsem vedle maminky. Nejprve zasáhla kulka ji. Mnoho lidí plakalo nahlas a křičelo. Moje sestra byla ještě naživu, když jí řekli, dej nám ten prsten, což udělala, a pak ji zastřelili. Taky se tam děly jiné věci. Ženám nařizovali, aby se svlékly a tak dále, a zraňovali je i jinak, než je zabili. „

    Americká zdravotní sestra, která pracovala v táborové nemocnici, viděla, jak utíkají civilisté.

    Elen Siegel, zdravotní sestra: „ Uvědomila jsem si, že jsou lidé v táborech vražděni. Lidi začali křičet a utíkat směrem k nemocnici ve velkých počtech. Křičeli „Falange!“ a naznačovali prstem, že někdo řeže hrdla.“

    Suad: „Muži se vrátili potřetí. Promluvili se mnou slušně. „Ty jsi ještě živá,“ řekli. Potřásla jsem hlavou a usmála jsem se na ně. Odpověděli: „My tě teď dobijeme.“ Řekla jsem: „Jak chcete.“ Střelili mně do ruky a dali mi pažbou pušky ránu do hlavy. Jeden z nich mě střelil, jiný mě udeřil. Ztratila jsem vědomí.“

    Šestnáctiletá Suad byla také znásilněna.

    Mladý muž: „Nejhorší mou vzpomínkou bylo slyšet maminku, jak se modlí. Byla zastřelena vedle mě a její krev na mě kapala. To je asi nejtěžší vzpomínka.“

    V pátek ráno řekl izraelský velitel šéfovi izraelské armády, že falangisté zašli příliš daleko. V devět hodin viděl izraelský tankový velitel mrtvoly pěti žen a dětí. Onoho dopoledne Izraelci informovali v Bejrútu tisk.

    „Včera večer jsme měli plnou kontrolu všech klíčových míst ve městě, včetně palestinských táborů Sabra a Shatila.“

    (Záběry zatýkání žen a dětí.) Dánský kameraman byl jedním z mála lidí z vnějšku, kteří krátce natočili teror falangistů. Ženy a děti jsou zde nakládány na nákladní vozidlo. Mají hrůzu. V táboře pokračuje střílení. Falangista varuje kameramana, aby přestal natáčet. Není známo, co se stalo s touto skupinou.

    V pátek odpoledne unikla falangistům skupina žen a v hrůze ze obrátily o pomoc na izraelskou stráž před táborem. (Dialog: vraždí tam ženy a děti. Izraelský voják: Já nemohu opustit tohle místo.)

    Ženy požádaly Izraelce, aby požadovaly propuštění svých synů a mužů.

    Reportér: „Lidé zoufale prosili izraelského vojáka o pomoc. Co jste cítil, když jste viděl tyto záběry?“

    Soudce Goldstone: „No, měl jsem stejné pocity, jaké jsem měl bohužel až příliš často ve svém životě. Ve své vlastní zemi, v Jihoafrické republice, kdy jsem viděl ženy a děti v takovýchto extrémních situacích, takovéto záběry jsem viděl při etnickém očišťování v Bosně a nedávno i v Kosovu, kde docházelo k podobnému etnickému očišťování a v hrůze strašlivé genocidy v Ruandě.“

    Onoho pátečního dopoledne, znepokojeni zprávami o zabíjení, nařídili Izraelci, obklopující tábory, aby falangisté svou operaci zastavili. Avšak izraelská armáda dovolila falangistům, aby v táborech zůstali, a tak vraždění pokračovalo.

    V pátek odpoledne potkal izraelský důstojník v západním Bejrútu skupinu prchajících civilistů.

    Generál Youram Yair: „Viděl jsem najednou asi dvacet nebo třicet Palestinců, jak se snaží přejít ulici, chovali se velmi hystericky a my jsme jim nedovolili, aby přešli ulici, byli tam mladí důstojníci, kteří říkali, že mají příkazy nikoho nepustit ven do severního Bejrútu. Chovali se hystericky. Ptal jsem se, co se děje. Odpověděli: Oni nás vraždí. Řekl jsem: Dobře, jděte tedy.“

    Plukovník o tom vysílačkou informoval svého nadřízeného, generála Yarona. Předtím se generál Yaron a šéfové štábu setkali s falangistickým vedením. Izraelští velitelé v Bejrútu si nyní byli vědomi vážných otázek ohledně masakrování civilistů, ale s falangisty o tom vůbec nehovořili. Bylo dohodnuto, že falangisté budou moci zůstat v táborech po dobu dalších dvanácti hodin.

    A Izraelci souhlasili, že poskytnou buldozer na demolici protizákonně postavených domů.

    Suad Surar: „Celou noc jsem se dívala na svého mrtvého bratra, sestru a otce. Byla jsem v strašlivém stavu šílenství. Ztratila jsem i paměť. Co jsem mohla dělat? Ztratila jsem schopnost mluvit, křičet. „

    V Izraeli mezi osmou a devátou hodinou byl Ariel Sharon informován, že falangisté zasáhli proti civilnímu obyvatelstvu více, než se očekávalo. Zašli příliě daleko. Operace byla zastavena, řekl mu jeho šéf štábu, a do pěti hodin do rána opustí falangisté tábory.

    Pak asi o půl dvanácté, telefonoval Sharonovi ještě někdo:

    Ron Ben Yishai, novinář: „Zjistil jsem, že je doma a spí. Vzbudil se a já jsem mu řekl: Poslouchejte, existují svědectví o tom, že v táborech došlo k masakrování. Mnoho našich důstojníků to ví a řekli mi o tom. A když to vědí oni, dozví se o tom i svět. Můžete to přece ještě zastavit! - Nevěděl jsem, že masakrování začalo už před čtyřiadvaceti hodinami. Myslel jsem, že začalo teprve tehdy. A řekl jsem mu: podívejte se, ještě máme čas to zastavit. Udělejte proti tomu něco. Nereagoval.“

    Izraelské vyšetřování případu došlo k závěru, že poté, co Ariel Sharon vyslechl informace od šéfa vojenského štábu, nebylo jeho povinností nařizovat žádné další dodatečné kroky.

    Falangisté z táborů neodešli, kdy měli. Následovaly další tři hodiny zabíjení a pohřbívání důkazů, než odešli.

    V časných ranních hodinách v sobotu dorazili do nemocnice v Gaze, v Sabře. Zděšený palestinský zdravotník zoufale prosil zahraniční lékaře, kteří tam pracovali, aby mu pomohli.

    Elen Siegel, zdravotní sestra: „Začal prosit, prosím vás, půjčte mi někdo bílý plášť. Tak mu někdo půjčil bílý plášť. Byl jedinou osobou v té skupině, který měl semitskou, tmavší kůži. Okamžitě ho zatkli, jak jsme se dali do pohybu. Viděla jsem, jak klečí. Obrátila jsem se, bylo nám řečeno, abychom se nedívali. Pak jsem zaslechla za sebou výstřel. Neobrátila jsem se a nepodívala jsem se zpět.“

    Asi v osm hodin, 36 hodin poté, co poprvé do tábora vstoupili, falangisté tábory opustili. První izraelští vojáci, kteří do tábora vstoupili, uviděli hrůzné scény.

    Emmanuel Rosen, novinář u izraelské armády: „Když jsme se do táborů dostali, lidé byli buď mrtví, anebo umírali. Nikdo nekřičel, všichni byli buď mrtví anebo velmi blízko smrti. Bylo jasně vidět, že nebyli zastřeleni a rovnou usmrceni, ale že byli mučeni. Když jsem zjistil, že toto udělali falangisté, moje první reakce byla: Tito lidé jsou vrazi. Nejhorší lidi, s jakými jsem se kdy setkal. Mně to okamžitě připomnělo záběry z holocaustu.“

    V rumišti byly mrtvoly dětí, které byly skalpovány, mrtvoly mladých mužů, kteří byli vykastrováni.

    Nabil Ahmed: „Doufal jsem, že najdu svou rodinu. Pak, když jsem viděl mrtvoly po ulicích, uvědomil jsem si, že budu rád, jestliže najdu alespoň jejich mrtvoly. Dělali totiž to, že je umístili v domě, usmrtili je a pak buldozerem zničili nad nimi ten dům. Takže jsme kopali v rumišti, abychom mohli identifikovat mrtvoly. Vytáhli jsme vlasy jednoho mého příbuzného a tak jsme si uvědomili, že to je to místo, kde jsou.“

    Toto byl dům, kde ležela Suad mezi mrtvolami členů její rodiny.

    Izraelský důstojník: „Většina vojáků, které jsem znal, tím byla naprosto zděšena. Měli pocit, že je načase zrušit všechny styky s těmito falangisty, opustit tuto zemi, tento Libanon a vrátit se do Izraele a stát se zase izraelskou obrannou armádou.“

    Americký diplomat na scéně informoval o masakru zvláštního amerického velvyslance. Velvyslanec Draper poslal Arielu Sharonovi zuřivou nótu. Napsal v ní, že je Sharon odpovědný za tuto oblast.

    Morris Draper: „Musíte zastavit masakrování. Je to hrůzné. Mám představitele v táborech, kteří tam počítají mrtvoly. Měl byste se stydět. Situace je naprosto strašlivá. Oni zabíjejí děti. Máte tu oblast plně pod kontrolou, a proto jste za ni odpovědný.“

    Reportér: „A nemáte naprosto žádné pochybnosti a nikdy jste je od té doby neměl, že za to Ariel Sharon nese odpovědnost.“

    Američan Morris Draper: „Naprosto žádné pochybnosti. Samozřejmě se o tu odpovědnost musejí podělit i další Izraelci, ale, ano, absolutně žádné.“

    Izraelská vláda nejprve popírala, že by v oblasti byla jakákoliv izraelská vojenská přítomnost, a odmítla jakoukoliv vinu za to, k čemu v táborech došlo. Ale v Izraeli i po celém světě izraelskou vládu veřejně odsoudili.

    Ariel Sharon se stal terčem ostré kritiky v samotném izraelském parlamentě. Energicky se bránil před jakýmkoliv nařčením, že by mohl za masakr nést nějakou odpovědnost.

    Ale tlak v Izraeli neustával. V ulicích demonstrovalo 400 000 lidí. Požadovali veřejné vyšetření záležitosti. Byla to největší demonstrace v historii státu Izrael. I v armádě vzniklo znepokojení.

    Generál Yoram Yair: „Najednou jsme my, vojáci v západním Bejrútu, byli obviňováni z toho, co se stalo. Zavinili to ale politikové.“

    Nakonec, a proti přání Ariela Sharona, zahájila vláda soudní nezávislé vyšetřování. Na Blízkém Východě to bylo vyšetřování zcela nezvyklé.

    Mluvčí premiéra Ariela Sharona Ranaan Gissen: „Ukažte mi jiný národ, když dva národy, Arabové zabíjejí Araby, Izraelců se to přece netýkalo. Ale protože jsme byli přítomni, uspořádali jsme vlastní vyšetřování. Nikdo nás k tomu nenutil.“

    Ariela Sharona komise podrobně vyslýchala. Jeho právníci argumentovali, že nezanedbal své povinnosti tím, že masakru nezabránil: normální člověk nemohl masakr předvídat.

    Takže jak dobře znal Ariel Sharon libanonskou kulturu vraždění? Po jedné návštěvě v únoru 1982 se o Libanoncích vyjádřil: „Jsou to takoví lidé, kteří políbí dámě ruku a pak ji zavraždí.“

    Ariel Sharon věděl o historii nenávisti mezi falangisty a Palestinci. Věděl, že křesťanští civilisté se stali obětmi divošského masakrování od PLO.

    „Samozřejmě, zapálí všechny domy, koho mohou zabít, toho zabijí. Kradou, znásilňují, dělají všechno možné.“

    Reportér: „Kdo byl nepřítelem? Buďte konkrétní.“

    Fouad Abour Nader, šéf falangistických operací, 1982: „Palestinci. A všichni lidé, kteří Palestincům pomáhali.“

    Mnoho Izraelců v Libanonu vědělo velmi přesně, jaký postoj vůči Palestincům zaujímají falangisté.

    Novinář Emmanuel Rosen: „Nenávist nestačí vypovědět to, jak zacházeli v Libanonu s muslimy a s Palestinci. Způsob, jak popisovali, co udělají Palestincům, až ovládnou Libanon, mluvili o tom způsobem, který jsem předtím nikdy neslyšel. Byla to terminologie, která byla možná běžná v Libanonu, ale nikoliv v Izraeli, ani v dobách nejostřejších teroristických útoků.“

    V Bejrútu zaznamenal jeden izraelský důstojník šokující žádost od falangisty.

    Generál Yoram Yair: „Řekl mi: Udělejte něco pro mně. Přineste mi tolik. - Čeho, zeptal jsem se? - Vím, že dřív nebo později obsadíte západní Bejrút. Slibte mi, že mi přinesete tolikhle palestinské krve. Chci to vypít.“

    Pouhých šest týdnů před Sabrou a Shatilou nařídil Ariel Sharon svým vojákům, aby falangistům zabránili v masakrování jiné skupiny, Drúzů. Proč, když hovořil o Libanoncích jako o vrazích, dovolil falangistům, aby vstoupili do táborů?

    Mluvčí izraelského premiéra Sharona: Ranaan Gissen: „No, víte, žijeme na Blízkém Východě a nemáme vždycky možnost si vybírat spojence ani nepřátele. Musíme je přijímat, jak přijdou.“

    Reportér: „I když jsou to vrazi?“

    „Ne, opakuji, že jsme - možná chybně - mysleli, že po našem výcviku budou plnit rozkazy, že je to disciplinovaná armáda.“

    Ale Kahanova komise, vyšetřování, jemuž předsedal nejvyšěší soudce v Izraeli, dospělo k závěru, že Ariel Sharon

    „Ignoroval nebezpečí odvety od falangistů proti obyvatelstvu uprchlických táborů. Nevzal toto nebezpečí v úvahu, když se rozhodl vpustit falangisty do táborů.“

    A nenařídil: „Nutná opatření pro zabránění či omezení nebezpečí masakrů jako podmínky pro vstup falangistů do táborů.“

    Sharonův právník před Kahanovou komisí Dov Weisglasa: „Myslím, že nikdo nezpochybňuje, že komise udělala dobrou práci při hodnocení faktů. Co se týče jejích závěrů, všechny z nich Ariel Sharon neakceptuje. Závěr, že on sám i jiní lidé měli předvídat, co se stane, Ariel Sharon popírá.“

    Ariel Sharon přišel o svůj post jako ministr obrany, ale zůstal členem izraelské vlády. Nikdy nepřijal závěr komise, že nese za masakry nepřímou odpovědnost.

    Avšak Sabra a Shatila byl válečný zločin. Kahanova komise nikdy nezkoumala otázku, zda by měl být někdo obviněn z trestných činů.

    Položme si tuto otázku nejprve v souvislosti s falangisty. Nikdo z nich nikdy nebyl zatčen ani obviněn za to, k čemu v táborech došlo. Mnozí z nich jsou nyní úspěšnými obchodníky, žijí v  Bejrútu.

    Fouad Abour Nader nám řekl, že si je vědom svědectví Izraelců, že on a další velitelé jsou vinni přípravou na vyslání falangistů do táborů. Popřel, že by se na masakru podílel.

    Reportér: „Kdo tam tedy vraždil?“

    Nader: „Nechci se k tomu vyjadřovat. Existuje v této věci mnoho otazníků a nejsem si jist, že sám mám odpovědi.“

    Reportér: „Nebojíte se, že byste mohl být pohnán k soudu za válečné zločiny?“

    Nader: „Mám v této věci naprostý klid mysli. Vůbec nejsem znepokojen. Nebojím se žádného takového vyšetřování.“

    Reportér: „Jste tedy rozhněván, když vás v podstatě obviňují z válečných zločinů?“

    Nader: „Ano, velmi rozhněván.“

    Reportér: „A vůbec se nebojíte?“

    Nader: „Ne, vůbec ne. Vůbec ne. Vůbec ne.“

    Ale muž, obviňovaný, že stál v čele masakrů, stále ještě bydlí ve východním Bejrútu. Jmenuje se Eli Hobeika.

    (Reportér v jedoucím automobilu.) „Hobeika nakonec přešel na druhou stranu. Opustil Izraelce a nabídl své služby Syřanům. Stal se velitelem jejich milice. Má pověst krutého vraha a jako takového je v Bejrútu stále obávanou osobností. Opakovaně jsme ho požádali o rozhovor, ale odmítl. Nyní souhlasil se schůzkou a doufám, že budu moci alespoň část našeho rozhovoru nahrát.“

    Jak odpovídá Eli Hobeika na obvinění, vznesená proti němu?

    Eli Hobeika: Nejsem válečný zločinec a nepovažuju se za válečného zločince.

    Reportér: Jste charakterizován jako krutý, chladnokrevný vrah.

    Eli Hobeika: Jo....

    Reportér: Říkáte, že je tento popis úplně nepravdivý?

    Eli Hobeika: Byl jsem ve válce. Byl jsem voják. Bojoval jsem na mnoha frontách. Přežil jsem.

    Reportér: Mohu vám předložit jiný scénář? Že jste masový vrah, který lže, aby se vyhnul spravedlnosti.

    Eli Hobeika: Jaké spravedlnosti?

    Reportér: Mezinárodní spravedlnosti.

    Eli Hobeika: Mezinárodní spravedlnosti se nebojím.

    Ale co ti, o nichž Kahanova komise konstatovala, že mají nepřímou odpovědnost? Ti, kteří byli obviněni, že ignorovali nebezpečí civilistům a nezajistili pro ně řádnou ochranu v oblastech pod jejich kontrolou.

    Reportér: Chápu, že jako soudce jihoafrického soudu nechcete označovat lidi z jiných zemí za válečné zločince, ale při vašem hodnocení velitelské odpovědnosti, není racionální dospět k závěru, že pokud jde odpovědnost až nahoru, až k osobě, která vydávala rozkazy, z toho vyplývá, že je potenciálně Ariel Sharon válečný zločinec?

    Soudce Goldstone: No, záleží to na faktech, ale jestliže osoba, která vydala rozkazy, ví, anebo by měla vědět, na základě faktů, které má k dispozici, že existuje situace, v níž budou nevinní civilisté zraněni nebo usmrceni, pak je taková osoba stejně tak odpovědná, nebo podle mě dokonce více odpovědná než ti, kteří prováděli ty rozkazy.

    Jeden právník, který byl součástí nezávislé komise, která vyšetřovala Sabru a Shatilu, argumentuje, že tehdejší izraelský ministr obrany měl jasnou legální odpovědnost:

    Profesor Richard Falk, mezinárodní právo, Princeton University: Konkrétní Sharonova odpovědnost vyplývá z toho, že byl ministrem obrany ve styku s veliteli v poli, byl přítomen v Bejrútu, setkal se s falangistickými vedoucím představiteli a on vydával rozkazy, které vedly k tomu, že falangisté v září vstoupili do táborů.

    Profesor Falk argumentuje, že to, že Ariel Sharon selhal ve své odpovědnosti ochránit civilisty před zraněním a smrtí by mělo mít právní důsledky.

    Falk: Bezesporu by měl být Sharon obžalován za to, co věděl anebo měl vědět.

    Reportér: Dovolte mi to říct naprosto jasně: vy nemáte žádné pochybnosti, že by měl být ArielSharon obžalován jako válečný zločinec.

    Falk: Nemám naprosto žádné pochybnosti.

    Dov Weisglass: Nikdy jsem neslyšel, že by někdo vůbec navrhl, že by takováto profesionální vojenská nebo politická chyba mohla být spojována s mezinárodním zločinem nebo válečným zločinem. Ti, kteří o tom tak hovoří, domnívám se devalvují velmi důležitou hodnotu mezinárodního společenství, jímž je úmysl a potřeba potrestat válečné zločiny. Ale když se snažíte princip válečných zločinů uplatnit v tomto případě, vidíte, že je to zneužívání těchto důležitých hodnot a je to bez podstaty.

    Reportér: Dědictví Sabry a Shatily nepoškodilo kariéru hlavních postav. Eli Hobeika se stal v poválečném Libanonu ministrem pro uprchlíky. Generál Amos Yaron, izraelský velitel uvnitř táborů, je nyní generálním ředitelem izraelského ministerstva obrany.

    A letos se Ariel Sharon stal izraelským ministerským předsedou.

    Zdálo se, že byl masakr dávno zapomenut, když Sharon navštívil Bílý dům.

    Prezident Bush: Vítejte, pane premiére. Jsem rád, že jste tady.

    Mluvčí premiéra Sharona Gissen: Lidé, kteří tam byli, zaplatili za to plnou cenu.

    Reportér: Opravdu? Ariel Sharon je premiérem, Amos Yaron, kdo byl velitelem v táborech Sabra a Shatila, je teď generálním ředitelem ministerstva obrany. Jakou cenu zaplatili?

    Gissen: No, zaplatili za něco, ale oni za to nebyli přímo odpovědni. Oni to neudělali.

    Reportér: Otázka právní odpovědnosti je na mysli některých těch lidí, kteří masakr přežili. Suad Suror se stala invalidou na celý život a přišla o šest členů své rodiny, včetně otce.

    Suad Suror: Jak mohu pro něho vyžadovat spravedlnost, když je mrtvý? Možná bych mohla nárokovat spravedlnost pro lidi, usmrcené ve svých vlastních příbytcích. Ale ti lidé, kteří to spáchali, budou tou dobou už taky mrtví.

    Reportér: Jestliže země zahájí své vlastní vyšetřování, například Kahanova komise, které je jen morálním vyšetřováním, stačí to? Uspokojuje to požadavky spravedlnosti?

    Soudce Goldstone: Je jasné, že spravedlnost vyžaduje, aby byli lidé podle zákona potrestáni, a jestliže vyšetřování zjistí, že nějaké osoby porušily zákon, pak musí následovat trestní stíhání. A v případě táborů Sabra a Shatila Kahanova komise jasně zjistila, že byly spáchány velm vážné zločiny. Nemám pochybnosti o tom, že každý slušný člověk se dívá s politováním na to, že vůbec nikdo za to nebyl stíhán.

    Reportér: Ariel Sharon nedávno uvedl, že tragédie Sabry a Shatily lituje. Na dotaz, jestli se omluví, odpověděl: Omluvit se? Za co?


    Jak Václav Klaus oslavoval narozeniny

    Narovinu

    Fabiano Golgo

    15.30, pondělí odpoledne. Den začal schizofrenicky, střídaly se slunce a déšť. Ale půl hodiny před tím zahájením oslavy narozenin Václava Klause, při nichž byl také publikován jeho nástroj pro politickou kampaň - nová kniha rozhovorů od Petra Hájka, majitele časopisu Super - vyprázdnilo nebe své rezervy a znemožnilo těm, kteří se starají o své účesy, aby bez úhony dorazili na oslavu do divadla La Fantastica.

    To možná vysvětluje, proč byla třetina sedadel prázdná.

    Obdobně to vypadalo na jevišti, kde bylo asi deset luxusně vypadajících křesel, ale nikdy nebyla všechna zaplněna.

    Když jsme vešli dovnitř, fotograf Martin Hykl vykřikl, a myslel to úplně vážně: „To je Jiřina Švorcová!“ Poznal jsem to jméno z mnoha hodin, kdy jsem studoval videozáznamy z komunistické Československé televize, ale usoudil jsem, že ona žena s pompézně oslavným hlasem byla sice skutečně Jiřina, ale Jirásková, dokonalá jako vždy.

    Celá akce působila trochu trapně, zvlášť pro Klause, který citlivě vnímá absurditu a v jedné chvíli dokonce přiznal, že nápad, aby Jiřina Jirásková a Jana Štěpánková předčítaly pasáže z této nové knihy „Narovinu“ byl kontraproduktivní. Klaus lidi požádal, aby si tu knihu raději sami přečetli.

    V publiku seděli lidé od Petra Štěpánka až po Karla Gotta. Vlasta Průchová nás všechny okouzlila oním nádherným „chraplavým hlasem“, ale zase - bylo to poněkud trapné, když chtěla přimět publikum, aby začalo rytmicky tleskat, a nepodařilo se jí to.

    Neočekávaným momentem byl majestátní příchod Václava Fischera. Divadlo začalo vzrušeně dýchat, než Fischer řekl, že má s Klausem mnoho společného, velkou část politického programu, pravicové názory, barvu loga. Skoro jsme mohli slyšet myšlenky přítomných: „Aha, takže tady máme v Senátu další hlas, Fischer už byl s Klausem na Žofíně, atd...“, když však senátor dodal: „Ale máme také hodně věcí, v nichž se odlišujeme.“

    Zaprvé se odlišují podle Fischera opoziční smlouvou, zadruhé tím, jak zacházejí s mobilními telefony jiných lidí.

    Trvalo to chvíli, než se odvážnější z přítomných zasmáli, a pak se přidali i ostatní, ale jaksi si nebyli jisti, jestli náhodou ten vtip nebyl příliš ostrý.

    Klausovi taky trvalo asi vteřinu, než zareagoval, rychle hodil hlavou dozadu, jako by dostal náhlý elektrický šok. S poněkud pokřivenými úsměvy si podali ruku, ale udržovali si distanc.

    Fischer žertoval dál a mluvil také o tom, jak je dobré vést dialog, pak poručil, aby se otevřelo šampaňské, a jako v nějaké hře se náhle objevil na jevišti číšník.

    Dvojice nadaných hlasů začala zpívat - bůhvíproč - americkou píseň s karibským rytmem o banánech, z filmu Beetlejuice (Tim Burton).

    Pak nastalo další trapné ticho, Klaus všem poděkoval, požádal, aby si koupili jeho knihu, a zavolal jejího autora na jeviště.

    Petr Hájek má podivný zvyk, že vždycky skloní hlavu, když Klaus cokoliv řekne a vůbec, kdykoliv na něho Klaus promluví. Je to, jako by trochu kýval, úhlopříčně směrem doleva. Je zajímavé, že jeho kniha využívá českého jazyka v jeho bohatství daleko více, než jak je tomu v deníku Super.

    Ale vrcholem onoho deštivého odpoledne bylo překvapení, které nečekal ani Klaus. Proto všem poděkoval za to, že se dostavili, a dal tím najevo, že akce skončila, a je na čase vrhnout se na chlebíčky v hale.

    Organizátoři připravili překvapení, které muselo přijít na jeviště z hlediště, ale nepočítali s tím, že chodbu zaplní fotografové. Takže nápad nechat zpěvačku obléci jako Marilyn Monroe, která Klausovi šeptá opile „Hap-py birth-day to-you!“ (jako v historickém filmu J F Kennedy) přišel o efekt, protože desítky lidí odcházely, pouštěly do divadla zvnějška světlo a hluk jejich odchodu i jejich slova přehlušil její tichý zpěv.

    Ale asi po půlminutě se prodrala fotografy a zvýšila hlas, lidi si uvědomili, co se děje a vrátili se do hlediště. Lucie Bílá, vypadala atraktivně jako vždy, brunetka Marilyn.

    Jenže neuměla tu angličtinu pořádně vyslovovat, opakovala „happy birSSSday to you“ tolikrát, že Brit, který seděl vedle mne, poznamenal, že by „radši měla strávit víc času ve svém domě v Miami“.

    Hovořil jsem v divadelní dvoraně s celou řadou lidí s obdobnými myšlenkami, jako mám já, které nemohu najít jinde, jako že není zrovna rozumné otrocky strčit hlavu do chomoutu Evropské unie. Pár budoucích politiků mi slíbilo, že bude uvažovat o mé myšlence, že by se měla vytvořit Evropská unie č. 2, z České republiky, Maďarska, Polska, Slovenska, Slovinska, Estonska a možná i Litvy a Lotyšska. V Evropské unii by mělo toto seskupení výsadní status, ale odpovídalo by více předchozím kulturním charakteristikám komunistického bloku. Nemuseli by se zakazovat utopenci, rychlost pohyblivých schodů na náměstí Míru by nemusela odpovídat předepsané rychlosti pohyblivých schodů pro podzemní dráhy, jak ji definuje Evropská unie, nemuselo by se rozhodovat, jak dlouho nepovolit občanům EU kupovat v ČR nemovitosti, zatímco oni nám nedovolí, abychom tam pracovali.

    Ale můj názor, že vždycky existuje část společnosti, o niž se musejí ostatní postarat, byl odmítnut.

    Vyšlo zase slunce a v pět hodin byly chlebíčky pryč. Dalších pár hodin a profesoru Klausovi bude šedesát. Deset let, během nichž, jak řekl Václav Fischer, Klaus udělal mnoho pro český národ. A pak vyjádřil naději, že i v následujících deseti letech bude Klaus pracovat pro národ, nikoliv pro sebe...


    Mají Češi vlastní agendu?

    Potřebujeme raketovou obranu

    Obranné dohody už nás neochrání. Měli bychom naslouchat Spojeným státům, argumentoval včera v deníku Guardian Paddy Ashdown, v letech 1988 - 1999 šéf britské Liberálnědemokratické strany.

    Ve své knize Hellenismus - Historie civilizace napsal historik Arnold Toynbee: „Každý národ, každý lid má určitou agendu, vědomou anebo nevědomou. Ty národy, které takovou agendu nemají, se stanou obětí agendy jiných národů.“

    To, že se Evropské unii nepodařilo dohodnout se v Goteborgu na vlastní agendě, vyvolává nebezpečí, že se EU stane obětí agendy, kterou určila nová americká vláda.

    Dostáváme se do velmi nebezpečného období vztahů mezi Evropou a Spojenými státy. Spojené státy pohlížejí totiž stále více na západ a Evropa stále více na východ. Bylo by docela lehké nechat tato napětí degenerovat v lidovou náladu, která bude iritovaně na americké straně ignorovat Evropu a na naší straně se promění v ostrý protiamerikanismus. Mohlo by se to stát lehce - ale bylo by to nesmírně nebezpečné.

    Vztah mezi Evropou a Amerikou zůstává, až do té doby, než vytvoříme funkční rámec mezinárodního práva, základní osou pro efektivní akci na záchranu míru, který je založen, jakkoliv nedokonale, na západních principech lidských práv a demokratických hodnot. Zůstává to jedinou mocí, která je dostatečně zvládána veřejným míněním a přesto ještě schopna efektivně jednat na obranu mezinárodního práva. Zrušte pozitivní vztah mezi Evropou a Amerikou a svět se promění v ještě daleko nebezpečněji roztříštěné místo, daleko zranitelnější vůči náladám diktátorů a vůči hrůzám etnických a náboženských konfliktů.

    Takže úkolem pro budoucnost je osvobodit se od představy, že vztah mezi Evropou a Spojenými státy už není důležitý, ale dostat se skrze nadcházející období intenzivního napětí k vytvoření nového druhu partnerství, v němž Evropa přijme spravedlivější podíl břemena a Spojené státy přijmou nový vztah, založený na dialogu a na kolegialitě.

    Součástí tohoto nového, zralejšího transatlantického vztahu, musí být schopnost odmítnout automaticky zápornou reakci a poslouchat pozorněji než dosud, co vlastně druhá strana říká. Evropa má absolutní pravdu, když hovoří ostře a otevřeně, jak se na přátele sluší, ohledně amerických postojů vůči Kjótu. Americký postoj v této věci, máme-li to říci diplomaticky, je neelegantní a nemoudrý.

    Ale je správné, že tak nepřemýšlivě odmítáme „Syna Hvězdných válek“, jak se nyní říká plánovanému systému americké raketové obrany?

    Jako většina lidí, i já jsem se v osmdesátých letech stavěl proti Reaganově plánu na hvězdné války, protože to znamenalo likvidaci složité a jemné struktury mezinárodních dohoda kromě toho byl ten plán technicky nerealizovatelný. Ale teď si už nejsem jist, že obojí stále ještě platí.

    Rámec pro světový mír v osmdesátých a devadesátých letech byl založen na čtyřech premisách: že je svět bipolární a  že kdyby se daly obě strany dohromady, mohou vyřešit všechny problémy a mohou také svět lehce samy zničit, že se obě strany chovají racionálně, takže systém vzájemného odstrašení jadernými zbraněmi funguje autenticky jako deterent, a že, protože neexistují technické prostředky, jak se vojensky bránit, musíme spoléhat v této věci na diplomatické vyjednávání.

    Avšak svět už nyní není bipolární. Je to neposlušné, roztříštěné a dále se tříštící místo. A mír nyní neohrožují obří, ale právě jen to tříštění a ty třísky.

    Mezitím prorazily zbraně hromadného ničení a balistické střely dávno hranice krabice, kterou jsme pro ně vyrobili, abychom je bezpečně zvládli. V době války v Perském zálivu potřeboval Saddám Husajn už jen asi půl roku na to, aby byl schopen vyrobit zbraně hromadného ničení. Vládl posléze obrovský strach, že se Slobodanu Miloševičovi podaří získat zbraně hromadného ničení od některých svých přátel z bývalého Sovětského svazu, jehož arzenál byl rozhozen v době balkánské války do všech čtyř světových stran.

    Dokážeme si vůbec představit, jak by tyto dva konflikty asi vypadaly, kdyby měli Saddám Husajn anebo Slobodan Miloševič štěstí anebo kdybychom přišli příliš pozdě? Můžeme si být jisti, že v budoucnosti nepřijdeme nikdy příliš pozdě?

    A pak je tady ta otázka onoho vzájemného jaderného odstrašení. Celý koncept odstrašení byl založen na racionálním předpokladu, že se vás nebude nepřítel snažit zničit, pokud by bylo důsledkem i jeho zničení. Žijeme stále ještě v témže racionálním světě? Můžeme předpokládat, že Osama bin Laden či Saddám Husajn budou reagovat stejně racionálním způsobem jako se to očekávalo od diplomatů Západu a Východu, když vypracovali dohody o odzbrojení, na něž stále tak silně ještě dnes spoléháme?

    Mnozí argumentují, že systém „Syna Hvězdných válek“ tyto dohody ochromí. Ale neochromily tyto dohody už mezitím samy události? A nakonec je tady otázka technické realizovatelnosti. Je pravda, že systém raketové obrany dosud nefunguje. Ale během času a s pomocí trochy peněz mám pocit, že by fungovat začal. A nemyslím, že arogantní evropské deklarace, jak je takový systém údajně nemožný, přesvědčí Američany, aby do jeho vzniku neinvestovali.

    Velkou otázkou je, zda by měl tento systém být realizován jednostranně anebo mnohostranně? Pokud jednostranně, měli bychom být velmi na pozoru. Ale pokud prezident Bush tvrdí, že chce do systému zahrnout i Rusko, proč ho nevzít za slovo? Nebyl bych překvapen, kdyby se nakonec Bush dohodl s prezidentem Putinem. Bude v tom případě Evropa i nadále proti tomuto projektu?

    Pokud bude možné realizovat systém raketové obrany jako autenticky multilaterální technický rámec, který by nahradil rozpadávající se diplomatický rámec, nebylo by rozumné začít o něm vážně uvažovat?


    Bush se choval šarmantně, ale nezměnilo se nic

    Tento redakční komentář o návštěvě George W. Bushe v Evropě vyšel včera v deníku Guardian.

    Jestliže dokázala vůbec něco cesta George W. Bushe po Evropě, dokázala, že šarm není náhražkou za zdravý rozum. Americký prezident dokázal, že šarmu užívat umí - alespoň tam, kde se setkal s vedoucími politickými představiteli - neboť setkání s obyčejnými občany neriskoval. Tony Blair byl potěšen, když mu dal Bush novou přezdívku „Drtivé vítězství“ (Landslide), Španěl José Maria Aznar se dostal nezvykle do popředí zájmu světových médií a přijal otevřený americký úplatek, že budou Spojené státy Španělsku pomáhat při odposlouchávání teroristů z organizace ETA. Lord Robertson se poddal velice rychle a potlačil pochybnosti o rozšiřování NATO do pobaltských zemí. I v Goteborgu udělalo na všechny politiky obrovský dojem, jak se Bush snažil s každým kamarádit.

    Zjištění, že Bush dokáže hovořit bez poznámek, teda alespoň chvilku, bylo vážně citováno jako důkaz, že „blbec“ se prezidentem nikdy nemůže stát. Ale nejzamilovaněji se choval ruský prezident Vladimír Putin. „Pohlédl jsem tomu muži do očí,“ vyhlásil hrdě George Bush (a splnil tím jeden ze svých mlhavějších volebních slibů) „a zjistil jsem, že je velmi přímý a důvěryhodný.“

    Hodně se toho už namluvilo o Putinovi, bývalém šéfu ruské špionáže, dobré i špatné věci, ale tohle je bezpochyby tedy rekord. Putin asi sotva mohl uvěřit svému štěstí, že se setkal s tak obrovskou naivitou. Chce-li Bush i nadále trvat na tom, že bude charakterizovat svou diplomacii jazykem pistolníka z Divokého západu, měl by si nejprve pořádně zjistit, kdo je kdo ve vesnici, než bude šerif zkosen.

    Ale jak vzpomínky na toto bombastické kamarádšofství mizí jako kouř, válející se po znečištěném horizontu Ohia, Evropa musí řádně analyzovat podstatu věci, spočívající pod povrchní manipulací. Bush se přidržel svého téměř chlubivého odmítnutí připojit se k jiným státům, které určily povinné limity vypouštění skleníkových plynů do atmosféry. Neprojevil zájem o argumenty Evropy, týkající se protokolu z Kjóta. Požadoval další výzkum a úmyslně ignoroval přesvědčivé zhodnocení problému od jiných lidí.

    Toto slepé prosazování národního zájmu šlo ruku v ruce s hrubě prosazovanou neústupností týkající se raketové obrany, neboli toho, čemu Bush grandiózně říká „nový bezpečnostní rámec“. Prezident ukázal jasně, že nevidí důvod ani potřebu vyjednávat o kompromisním řešení protibalistické smlouvy a přidružených otázek.

    A také, NATO se prostě rozšíří do pobaltských zemí, ať si Rusko myslí, co chce. Nadcházející obchodní spory mezi Evropou a Amerikou se stanou subjektem vyjednávání, ale nakonec si Amerika prosadí svou. A Spojené státy nepodpoří aktivnější mírovou činnost na Balkáně.

    Jinými slovy, poté, co (teoreticky) Bush strávil týden debatami s „národy Evropy, milujícími svobodu“, odešel z jeviště stále ještě se zpěvem své diktátorské písně. Nezměnilo se nic a to nemůže zakrýt žádná texaská žoviálnost.

    Evropané nyní měli možnost prohlédnout lehké karikatury a vidí Bushe takového, jaký ve skutečnosti je: žoviální, nepružná loutka, zastávající zájmy pravicové podnikatelské, politické a vojenské aliance, která si přeje využívat logiky moci jediné nyní existující supervelmoci až do úplného, dominujícího konce. Tato americká vláda opravdu věří, že může mít všechno. Možná se časem poučí - neboť Bushův zjednodušený, zkreslený pohled na svět skrývá základní nedostatek zdravého rozumu a porozumění realitě.

    Tak jak úlisný Vladimír Putin se nenechá zviklat směsicí americké žoviality a agresivity, tak i státy Evropské unie musejí energicky prosazovat to, v co věří. George Bush vyzývá starý svět, aby proti němu povstal.


    Britské zdravotnictví:

    Britské zdravotnictví odmítne léčit pacienty, kteří páchají násilí na lékařích

    Dochází k 65 000 násilných incidentů ročně

    Premiér Tony Blair oznámil tento týden radikální plán, v jehož rámci mají být vyloučeni z britského státního zdravotnictví násilní pacienti. Vyvolalo to znepokojení, že by tak agresivní pacienti mohli přijít o právo na záchranu života v krizové zdravotní situaci.

    Premiér Blair uvedl, že učiní všechno, co je v jeho silách, aby zlikvidoval „vlnu násilí proti zdravotnickému personálu“. Loni byli zaměstnanci britského zdravotnictví, lékaři a zdravotní sestry, fyzicky napadeni agresivními členy veřejnosti v 65 000 případech.

    Nemocnicím bude doporučeno, aby zavedly systém žlutých varovných karet, jaký užívá Royal London Hospital, pro pacienty, kteří se proviňují násilným chováním, agresivně sexuálním chováním nebo agresivním vyjadřováním.

    Pacienti, kteří se chovají agresivně opakovaně, dostanou červenou kartu a budou z ošetřování nemocnice vyloučeni až na dobu jednoho roku. Zákaz se nebude týkat pacientů s duševními chorobami ani pacientů, kteří naléhavě potřebují lékařský zásah na záchranu života.

    Ministerstvo zdravotnictví uvedlo, že vyloučení pacienti budou mít možnost požadovat ošetření v jiné nemocnici.

    Pokud se pacient dopustí opakovaných násilných incidentů, mohl by nashromáždit celou řadu vyloučení z mnoha nemocnic tak, že by to znamenalo, že bude vyloučen z celé britské zdravotní péče.

    Blair řekl v projevu před zdravotními sestrami v Royal London Hospital: „Dělá to menšina pacientů, ale je to něco, co narůstá už celou řadu let a my se musíme snažit to zastavit.“

    Během Blairovy návštěvy v této nemocnici došlo na pohotovosti ke slovnímu konfliktu s jedním pacientem. Martin Wright (48) z východního Londýna, držel v ruce výtisk časopisu Class War (Třídní válka) a zakřičel na Tonyho Blaira přes přeplněnou čekárnu: „Hej, Blaire, ty svině! Chtěl bych vidět, jak ty tady čekáš na ošetření šest hodin!“

    Tony Blair na to nereagoval.

    Mike Stone, ředitel Patients Association, Asociace pacientů, konstatoval, že mnoho agrese od pacientů v nemocnicích pochází od neinformovaných a zmatených pacientů, kteří nechápou, proč tam musejí mnoho hodin čekat.

    Organizace Patient Concern, která dohlíží na úroveň zdravotnické péče, konstatovala: „Násilné útoky na zdravotní personál nemohou být tolerovány. Nemůžeme ale ani tolerovat situaci, kdy zdravotničtí zaměstnanci odvetou za útoky jednají jako soudce a porota a vylučují pacienty z práva na ošetření.“


    Gott se na internetu nevyhýbal nepříjemným otázkám

    Pavel Pavlovský, Lidové noviny

    Vazeny pane Jansky,

    k Vasemu clanku "Gott online: Kdyz mluvite s celebritou, smite vicemene jen chvalit" mam jako redaktor Lidovek.cz, ktery u rozhovoru primo sedel, nekolik poznamek.

    1. Karel Gott odpovidal hodinu a pul, nikoliv pul hodiny, jak uvadite.

    2. Přednost mají dotazy kratke a jasne formulovane. To proto, aby zpovidany stihl odpovedet na co nejvice otazek.

    3. Na zacatku rozhovoru odpovidaji nasi hoste na dotazy, ktere byly polozeny jako prvni. Teprve ke konci se otazky vybiraji podle vyse uvedenych kriterii.

    4. To, ze zpovidany nezodpovi radu otazek, je prirozene. Pripoustim, ze i mezi nezodpovezenymi zustava mnoho zajimavych.

    5. Karel Gott prislibil, ze se v pristich tydnech do Lidovek vrati. Ctenari, kteri se v prvnim rozhovoru nedockali odpovedi, tak budou mit jeste jednu sanci.

    6. Nakonec uvadim priklad toho, ze nemluvite pravdu, kdyz rikate, ze si Karel Gott vybiral jen takove otazky, ktere se mu libily. Jeho odpoved na otazku "Dobry den, Pane Gott, četl jsem Váš rozhovor v Lidovkách a bohužel mentálně zůstáváte na úrovni elektrikáře ( dokonce znám velmi vzdělané elektrikáře s dostatečným rozhledem ). Neměl byste se spíše kát, za Vaši podporu komunistickému režimu? Náš národ se vyrovná s minulostí až Vy a Vám podobní stanou před soudem....Vy jste věděl o věznění lidí pro jejich názor či přesvědčení a místo toho jste komunistickým kreaturám bezstarostně zpíval a tím tvrdil, že je vše v pořádku...To skutečně si může ve svědomí omluvit pouze ..." si muzete precist tady http://www.lidovky.cz/osobnost.asp?t=KG. Je ctvrta od shora.

    S pozdravem,

    Pavel Pavlovský

    vedouci zpravodajstvi magazinu Lidovky.cz


    Karel Gott on line 2 aneb dotazy, na které se nedostalo

    Petr Jánský

    Díky panu Pavlovskému z Lidovek jsem mohl vyhledat všechny dotazy, které K. Gott v pondělním internetovém rozhovoru dostal. Vybírám a komentuji ty, na které KG neodpověděl, ale které mě zaujaly:

    Petra Novotná:

    Pane Gotte, nevadí Vám, že lidé neskloňují jména? Mně to trhá uši... i oči... Zdravím Vás a přeji ještě hodně elánu.

    90% tazatelů oslovovalo mistra pane Gott. Též mě to tahá za ucho i oko. Pokud mudrcové z Ústavu pro jazyk český opět nezměnili pravopis, měli bychom oslovovat 5. pádem, tedy pane Gotte.

    Petruska:

    Měl jste někdy slečnu, které bylo míň jak 18 let?

    To je ukázka dotazu ze skupiny intimních. Je právem každého VIP na takové dotazy neodpovídat.

    lucia:

    Dobrý den přeji, chtěla bych Vás poprosit, zda by jste jako vlivný člověk nemohl ve společnosti více a lépe propagovat umění, kulturu, etiku a trochu té morálky. Děkuji mnohokrát.

    Vynikající dotaz, přesněji prosba, která míří přímo k jádru věci. KG, ačkoliv není mezi 10 nejmocnějšími v této zemi, má možnost ovlivnit spoustu lidí. Např. by mohl napsat: “Ano, lidičky, vadí mi, když mě oslovujete nespisovně nebo když ve svých dotazech píšete pravopisné chyby. Čeština je nádherná, měli bychom si ji chránit.” Takovému využití popularity bych rozuměl.

    jarda:

    Co se Vam v posledni dobe nevede?

    Obtížný dotaz pro normálního smrtelníka, natož pro posla dobrých zpráv.

    piero:

    Zajímalo by mě, zda máte nějakou konkrétní zkušenost nebo zda jste byl přítomen u toho, když nějaká tajná společnost připravovala nějaký "vliv" na tento svět...(jak jste naznačil v rozhovoru v LN)

    Rozhovor v LN vyvolal rozporuplné reakce a několik dotazů. Racionálně uvažující lidé názory KG odmítli, lidé se sklony k tajemnu, nadpřirozeným silám, vyšším mocnostem a zednářské lóži se s KG ztotožnili. Tento chytrý dotaz chytá mistra za slovo a požaduje důkaz. Zkuste dokázat existenci Boha.

    fufa:

    Karle, ruku na srdce, bral jsi nekdy drogy? Ale uprimne. Tvuj fanousek Fufa.

    To je přesně dotaz, na který KG odpovědět měl. Nejde o to, jestli bere a nebo nebere drogy on. Jde o to, že drogy jsou tíživý, aktuální problém, kde třeba v prevenci mohla odpověď KG působit pozitivně.

    Mirda:

    Dobry den pane Karel, naucte se uz nejaky tanecni dovednosti, zatim nic moc, spis nic nez moc. Dik za vsechny.

    To není dotaz, ale jedovatá výtka. Mirda dobře ví, že starého psa novým kouskům nenaučíš.

    bb:

    Víte o tom že F.Janeček je vedený jako agent STB krycí jméno MANAGER, vadí Vám to? Vadí Vám, že spolupodnikáte s udavačem ,který udával o lidech se který mi jste spolupracovalto znamená ve vašich kulturních kruzích? Nestydíte se za to?

    Estébáci mezi námi jsou problém, se kterým se společnost nedokázala vypořádat. Lustrační zákon jim neumožňuje výkon některých funkcí. V podnikání a obchodě tito lidé omezeni nejsou. Dotaz tedy směřuje k charakteru KG. Odpověď by byla jistě zajímavá.

    ??:

    Jak se dnes cítíte, když se vidíte vystupovat v televizi ono slavné vystoupení proti chartě 77, jak musíte budovat socialismus?

    Zmatečný dotaz, patrně naráží na Antichartu, kde Gott četl odsuzující proslov. KG se s tímto neblahým obdobím života vypořádal ve své druhé knize. Není tajemstvím, že Gott s minulým režimem kolaboroval více, než bylo v zemi nutné.

    Petr Raso:

    Vazeny pane Gott, mrzi mne, ze lide jako vy se nestydite vystupovat v mediich. Doufam, ze se dockam i s Vasi osobou podobneho soudniho procesu jako s panem Vasem....Vase podpora zlocinneho rezimu je mimoradna a chci jen poprosit vsechny spoluobcany to jste jiz zapomneli?

    Na druhou stranu musím říct, že mi není znám jediný případ, kdy by KG svou kolaborací někoho záměrně poškodil, někoho udal nebo někomu ublížil. O trestním stíhání proto nemůže být řeč.

    Petr Bělohradský:

    Před rokem Vás architekt Zdeněk Lukeš nazval v LN "zombie". Urazil jste se a pohrozil, že se nezúčastníte české prezentace na EXPO 2000. Co si dnes o celé té události myslíte? Mluvil jste někdy s panem Lukešem osobně? Vysvětlili jste si to?

    Tenkrát jsem se Gotta zastal. Pan Lukeš je architekt a jeho jedinou hudební kvalifikací byla drzost, s jakou se do Gotta obul. Divil jsem se, že si KG jeho kritiku tak pustil k tělu, až se ho dotkla.

    Maruška:

    Která vaše píseň je vaše nejoblíbenější a proč???

    Na otázky typu nej se špatně odpovídá. Nedávno vyprávěl Karel Svoboda, jak vznikla píseň Lady Karneval. Pro festival v Brazili, které se měl KG s kapelou zúčastnit, bylo třeba narychlo udělat píseň. Vznikla v triu Svoboda, J. Štaidl, Gott přes noc. KG ji zazpíval vynikajícím způsobem a z písně se stal evergreen.


  • Britské listy

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|