Právní analýza, která nemůže být příliš optimistická

Markéta Huňková

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který má v ČR podle článku 10 Ústavy jako mezinárodní smlouva o lidských právech přednost před zákonem v článku 23 stanoví:

Státy, smluvní strany Paktu, podniknou vhodné kroky k tomu, aby zajistily stejná práva a  povinnosti snoubenců při sňatku, v manželství a při rozvodu. Při rozvodu se rozhodne o nutné ochraně dětí.

Práva zakotvená v čl. 23 Paktu jsou všem občanů ČR formálně zaručena. Jejich konkrétně formulovaný odraz nalezneme zejména v zákoně č. 94/1963 Sb., zákon o rodině a v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. K problémům s jejich dodržováním však dochází při praktické realizaci těchto práv. Česká společnost žije stále pod vlivem zakořeněných předsudků a představ o tradičním rozdělení rolí mezi muže a ženu, přičemž odrazem těchto názorů bývá v četných případech faktická nerovnováha partnerů v manželství, při výchově dětí a při rozvodu, včetně přístupu státních orgánů.

„Za největší problém ve věcech zajištění práva na rodinný život lze považovat nedostatečnost při ochraně obětí domácího násilí a bagatelizaci tohoto problému, stejně jako faktický přístup státních složek zainteresovaných na rozhodování a rozvleklost soudního řízení.“

Podle výzkumu provedeného agenturou STEM pro potřeby nadace Bílý kruh bezpečí v letošním roce zažilo 26 % obyvatel ČR domácí násilí přímo, 61% zná případy domácího násilí ze svého okolí z doslechu. Obětmi jsou v 97% případů ženy a ve 3 % muži. Ve společnosti stále i přes snahu některých nevládních organizací (BKB, ROSA, Ekologický právní servis) převládá názor, že případy domácího násilí jsou záležitostí jednotlivce, za něž je téměř vždy odpovědná žena. Většina případů domácího násilí, dojdou-li do té vyhrocené podoby, že žena zavolá policii, končí tzv. hrou do autu. Policie ženě sice většinou doporučí, aby si nechala vyhotovit lékařskou zprávu o případných zraněních a posléze pozve oba aktéry potyčky k tzv. podání vysvětlení (§ 12 zák. č. 283/1991 Sb., o Policii ČR), ale tím většinou celá záležitost končí. Na policii, soudu, ani na státním zastupitelství neexistuje žádné speciální oddělení zabývající se pouze případy domácího násilí. Stává se, že tyto složky často nejsou zvyklé případy domácího násilí řešit a k oběti přistupují velmi necitelně. Po vystresované oběti domácího násilí požadují další a další nezvratné důkazy o deliktu, který se však odehrává v absolutní většině případů jen za zavřenými dveřmi, oběť neustále vyslýchají, obviňují, traumatizují, její situaci ještě více ztěžují.

Vlivem nedostatečné informovanosti o problematice domácího násilí mají složky činné v trestním řízení tendenci vše bagatelizovat a shrnout pod nálepku řešení běžných domácích neshod nebo tzv. „italské domácnosti“. U oběti vlivem postupu orgánů činných v trestním řízení a dále reakcemi okolí, proto velice často dochází k sekundární viktimizaci.

Většina případů domácího násilí skončí konstatováním stavu důkazní nouze, protože proti sobě stojí pouze tvrzení proti tvrzení (stejně jako v případech brutality na policejních stanicích, v ústavech a u vojenských útvarů). Někdy je násilné jednání např. pomocí svědectví sousedů prokázáno, avšak protože „pouhé zbití“ k trestní odpovědnosti nestačí (v českém trestním řádu neexistuje specielní úprava skutkové podstaty „domácí násilí“), jedná se pouze o přestupek (zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích), za který je možno uložit pokutu do výše 3000,- Kč. Ta je buď vůbec nedobytná nebo ji musí často zaplatit sama postižená (neboť jsou-li agresor a jeho oběť manželé, platí institut společného jmění manželů ustanovení § 143 občanského zákoníku). Je-li zdravotní poškození závažnějšího rázu (nejméně 7 dní omezuje ženu v obvyklém způsobu života), měl by být pachatel trestně stíhán. Toto se (pokud se děje) děje v absolutní většině případů na svobodě, přičemž nejvyšší možný trest při trestném činu ublížení na zdraví jsou dvě léta (ustanovení § 221 zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon). Nejde-li o recidivistu, pravděpodobně skončí na podmíněném trestu. Podle ustanovení § 163a zák. č.141/1961 Sb., trestní řád, je podmínkou zahájení trestního stíhání a pokračování v něm u většiny trestných činů spadajících pod společnou množinu případů domácího násilí - výslovný souhlas poškozené. Tento souhlas může vzít poškozená zpět až do doby než se soud odebere k závěrečné poradě.

V českém právním řádu (narozdíl např. od sousedního Rakouska) neexistuje žádná možnost zakázat obviněnému z trestného činu spadajícího pod pojem domácí násilí vstup do bytu, případně přiblížení se k bytu nebo domu, kde se takového násilného jednání dopustil. V trestním řádu sice nalézáme několik obecně známých možností krátkodobého omezení osobní svobody obviněného případně podezřelého ze spáchání trestného činu a tím i ochrany jeho oběti, jako jsou např. institut zadržení obviněného vyšetřovatelem podle § 75 zák. č. 141/1961 Sb., trestního řádu a zadržení osoby podezřelé ze spáchání trestného činu podle § 76 (a to podle Listiny základních práv a svobod maximálně na dobu 48 hodin). - nebo institut vazby podle § 67 zák. č. 141/1961 Sb., ke kterému je možno uchýlit se směrem k obviněnému tehdy, jestliže jsou zde konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že uprchne, nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání, nebo bude působit na dosud nevyslechnuté svědky, nebo že bude pokračovat v trestné činnosti, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin o nějž se pokusil nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil, avšak jen málokdy bývají tato ustanovení v konkrétních případech domácího násilí užívána. V naprosté většině případů spadajících pod domácí násilí např. důvody vazby v praxi „nejsou dány“, a to ani v těch nejkřiklavějších případech.

Následkem tohoto faktu je skutečnost, že oběť není proti intervenci násilníka nijak chráněna, ten může kdykoliv do bytu přijít a „pomstít“ se ženě za to, že jeho jednání oznámila nebo ji přinutit, aby odepřela svůj souhlas s trestním stíháním. V majoritní většině případů se nám v praxi potvrdilo, že se tak i děje. Pokud si žena po odepření svého souhlasu s trestním stíháním své počínání rozmyslí, nemá už možnost trestní stíhání znovu vyvolat. Na ženu je také rovněž velmi často vyvíjen nátlak, a to buď ze strany násilného partnera nebo i ze strany policie, aby proti svému agresivnímu partnerovi odmítla vypovídat. Obecně platí, že naše zákony poskytují v těchto případech větší ochranu pachateli než oběti domácího násilí. V českém trestním právu dosud neexistuje povinnost policistů při podezření na případ domácího násilí, a to v intenzitě přestupku či trestného činu, informovat oběť o možnosti kontaktovat neziskové organizace, které si zvolily za cíl právě pomoc obětem těchto trestných činů. Stejně tak chybí právní zakotvení možnosti oběti domácího násilí uchýlit se do azylového domu, je-li ohroženo zdraví, život poškozené nebo jejich dětí. Žádný zákon u nás dosud neřeší ani otázku azylových domů se skrytou adresou.

Stěžejní problém každé oběti domácího násilí z hlediska občanskoprávního představuje především rozřešení bytové otázky. Pro zjednodušený nástin situace zde rozvedeme pouze příklad, kdy oběť domácího násilí bydlí s násilníkem v bytě, ke kterému jim oběma svědčí právo společného nájmu (§ 703 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). Bydlí-li manželé ve společném bytě nájemním nebo družstevním, musí žena v rozvodovém řízení podat návrh podle § 705 odst. 1 občanského zákoníku, na určení toho, kdo bude po zajištění náhradního bytu (druhým manželem) povinen byt vyklidit. Výjimečně, z důvodů zvláštního zřetele hodných, může soud rozhodnout, že rozvedenému manželovi, kterému nebyly svěřeny děti do péče stačí pouze náhradní ubytování. Pokud se bývalý manžel odmítne do zajištěného bytu odstěhovat, musí být podán návrh na výkon soudního rozhodnutí podle § 251 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, proti kterému lze podat námitky. Když soud námitky zamítne a rozhodne, že nabízený byt je adekvátní bytovou náhradou, zůstává možnost proti tomuto usnesení podat odvolání. Teprve po potvrzení usnesení, je potom možno přistoupit k nucenému vyklizení. Což v praxi znamená někdy až pět let nepřetržitého soudního jednání, sporů a agrese. Chtějí-li oběti domácího násilí řešit svoji situaci a zabránit násilí na sobě páchaném, nemají většinou jinou možnost než z bytu, který sdílí s agresorem odejít, v mnohých případech by bylo vhodnější použít spíše slovo utéct. Nejčastěji řeší týrané ženy svoji situaci odchodem ke svým rodičům, kde potom žijí ve stísněných podmínkách, zatímco však jejich bývalý manžel či druh užívá jejich společný byt třeba po dobu 6 let sám, nebo třeba se svou novou partnerkou.

Většina obětí, se kterými se při naší činnosti setkáváme se domnívala, po rozvodu jejich problém skončí a ony budou moci s ohledem na charakter prožitého příkoří nerušeně samy užívat byt, zatímco partner bude nucen ihned po rozvodu byt opustit. Některé ženy dokonce ve strachu vyměnily zámek u bytu, aby se tam už násilnický partner nemohl dostat. Toto jejich jednání je však klasifikováno jako protiprávní. Ilustruje to i jeden z výše uvedených případů, kdy oběť hrubého domácího násilí byla potom, co ze strachu z manžela takto vyměnila zámek, shledána vinnou pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle 249a odst. 2 trestního zákona, zatímco její násilnický partner za své činy nebyl ani trestně stíhán. Obecní úřad náhradní byty nemá pro oběti domácího násilí nemá k dispozici, výjimečně je v naléhavých případech možno zprostředkovat místo v azylovém domě pro matky s dětmi. Těchto zařízení je však v ČR nedostatek a na umístění v nich nemá oběť domácího násilí právní nárok.