Britské listy

Publikovat o problematice latentního násilí v české společnosti je úloha vskutku nezáviděníhodná. Pro příklady nemusíme chodit daleko. Stačí projít velmi tvrdé debaty o násilí v rozličných českých institucích, jež se snažily otevírat Britské listy v posledních dvou letech. Objevujeme mimo jiné závažná témata šikany ústící až v hrubé fyzické násilí na základních školách a učilištích, šikanu na vojně, zacházení naplňující definici mučení podle trestního zákona na policejních stanicích a v nedávném příběhu Jiřího Szuty i v případě násilí v institucích označovaných jako ústav„ či „rodina“.

Už jen fakt, že se o takových věcech vůbec veřejně a svobodně hovoří, mnoho lidí nepříjemně znepokojuje. Ponechejme záměrně stranou nenávistné vulgarity jedinců, kteří např. chtěli v říjnu 2000 věšet JČ a TP za choulostivá místa do průvanu za to, že zveřejňovali neoddiskutovatelná fakta o policejní brutalitě, jež musela být po mnoha měsíčním soustředěném nátlaku přiznána (byť jen velmi povrchně) i českými policejními orgány. I tak je pro mnoho reakcí typické, že se snaží nejprve podvědomě projektovat svůj odpor k existenci publikované informace do „drzouna“, jež si jí vůbec dovolil přinést na světlo světa a narušovat nepříjemně znějícím obsahem jeden z národních mýtů o tradiční české „slovansky holubičí“ povaze.

Informace samotná se stává druhotnou. Prvotní bývají nejabsurdnější pokusy o zpochybnění autora za každou cenu. Razantním důvodem pro odmítnutí předložené argumentace se pak bez ohledu na závažnost tématu stává kupříkladu bydliště ve Skotsku, původ v latinskoamerické zbohatlické rodině, vymyšlený předpoklad marxistického levičáctví, zakukleného anarchismu, léčení komplexů ze šikany nebo znásilnění v mladém věku apod.

Dalším problémem je osoba či osoby, od nichž se příběh odvíjí. V případě, že jde o osud osamocený, tak je mu nemožné věřit proto, že je osoba emocionální, silně přehání, možná je dokonce i homosexuálem. Pokud existuje výpovědí svědčících o institucionalizovaném násilí větší množství, český šosák si to vysvětlí teorií o spiknutí za účelem poškození ČR a pomsty za každou cenu, jež je nehorázně namířena proti spravedlivě trestající instituci. Pro všechny týrané osoby pak vždy bez rozdílu platí, že si situaci vlastně zavinili sami a proto by si jí měli též sami a „pokud možno co nejvíc potichu“ vyřešit.

Posledním prostředkem pro rozcupování hodnoty informací o nepříjemné části reality, kterou žijeme, zůstává hnidopišský rozbor porůznu vytažených vět a souvětí, jež jsou v celém obsahu mnohdy ty nejmarginálnější.

Osoby podepsané pod tímto příspěvkem přicházejí v četných případech při jejich právní činnosti v oblasti ochrany lidských práv do kontaktu s lidmi, na nichž bylo pácháno brutální fyzické násilí - ať už za zdmi policejní stanice či „v teple domácího krbu“. Již z titulu této pozice pak mohou být pravděpodobně napadáni ze zaujatosti.

I přes výše zmíněná úskalí si dovolují vystoupit s dalšími alarmujícími poznatky o nejhrubších zásazích do fyzických integrit osob nacházejících se pod jurisdikcí státních orgánů v České republice. Po zkušenostech, jež „utrpěl“ Fabiano Golgo se svým „pouhým jedním prostitutem“ i projekt Občanských právních hlídek s postupným publikováním asi příliš velkého počtu ověřovaných výpovědí z policejních stanic, nabízíme pro změnu méně lhostejným čtenářům několikerý výsek rodinných osudů z oblasti Brna a okolí v jednom sledu. Tyto příběhy dokonce nejsou ani z hlediska prožitého utrpení ty nejzávažnější, v nichž je nucena Poradna pro ženy v tísni fungující v rámci nevládní neziskové organizace Ekologický právní servis zasahovat. Na ně navazuje zobecňující právní analýza problémů, jež jsou řešeny státními orgány v čele s policií dosti podivným způsobem, nedostatečně nebo nejsou řešeny pro jistotu vůbec.

Tento příspěvek nechce vnucovat čtenářům představu, že všechny státní úředníky či všechny státní orgány nechává osud týraných žen lhostejným, stejně jako netvrdíme, že každý policista prošetřuje případy násilí apriori nedostatečně. Na základě některých pozitivnějších zkušeností není problém vyzdvihnout, že se po intervenci za použití právních argumentů přístup státních orgánů, zejména ze strany sociálních pracovnic, zlepšuje. To ovšem naznamená, že není třeba upozorňovat alespoň na některé případy, které jsou svou závažností alarmující a tvoří i určitý sociologický vzorek - hovoříme pouze o praktických zkušenostech z oblasti jižní Moravy. Podle nevládních organizací zabývajících se uvedenou problematikou je situace např. v sociálně napjatějších oblastech severních Čech a severní Moravy ještě závažnější, oběti se ocitají většinou bez jakékoli pomoci.

I v této oblasti ochrany základních lidských práv však nadále zůstává pravidlem, že pouhé využívání současných nedostatečných právních prostředků v jednotlivých kauzách bez zobecnění a veřejného poukázání na bagatelizované problémy často proti mašinérii státních orgánů nepostačuje a situaci ani při důsledném postupu v konkrétních případech o mnoho nelepší.

Příběhy, kterým se ani nechce moc věřit

Přístup společnosti i státních orgánů, který dokládáme na těchto konkrétních případech a obava o nezhoršování osobní bezpečnosti „žen a dětí v tísni“ je důvodem pro jejich uvádění pod nepatřičnými jmény. „V dobrém úmyslu“ zveřejněné osobní údaje se stávaly v minulosti vějičkou pro bezohledný hon bulvárních médií, která pouze zkratkovitě jednorázově zaznamenala nejdrastičtější příběhy. Fotografové, kameramani a reportéři uspokojení zaplněním prostoru po reportáži odjíždějí a „veřejně obnažená osoba“ zůstává ponechána nadále napospas ještě rozzuřenějšímu násilnému manželovi. Komplexní a soustavnější investigativní práce, která by mohla opravdu přispět k řešení konkrétního společenského problému v oblasti lidských práv je u většiny tištěných periodik v ČR v současnosti spíše výjimkou.

Paní Nováková (27 let - vzdělání středoškolské - na mateřské dovolené - jejíž příjmy tvoří mateřský příspěvek ve výši 2.000,- Kč a přídavky na děti ve výši 1.300,- Kč celkem) žila ve svazku s násilnickým partnerem (33 let vzdělání základní, jeho příjmy tvoří v průměru 13.000,- Kč) od roku 1994. Problémy s agresivním chováním manžela paní Novákové začaly ve větší míře po narození jejich druhé dcery. Vyvolával konflikt pro každou maličkost, zejména však zcela bezdůvodně, manželku dennodenně bil, kopal do ní, tloukl jí hlavou o zeď, několikrát na ni vytáhl nůž. Zejména v posledním období jejich společného soužití se paní Nováková musela i s dcerami před manželem pravidelně zamykat v dětském pokoji, aby se mohly alespoň chvíli v klidu vyspat. Například jednoho dne v listopadu 2000 se manžel paní Novákové vrátil domů kolem 18.30 hod., nejdříve ji napadal verbálně, posléze i fyzicky, a to tím způsobem, že jí kroutil ruce, když toto již bolestí nevydržela, donutil ji kleknout si a začal do ní vší silou kopat, svým jednáním jí způsobil poranění na koleni, hýždích a zlomil jí žebro. Na běžném způsobu života ji vyřadil na 14 dní. Dcera Naděžda mezi tím vylezla z vany, když ji její otec uviděl, začal křičet i na ni. Dcera se ho strašně bála, zbil ji. Pak odešel z bytu, vrátil se asi kolem 22 hod., kdy již paní Nováková byla i s dcerami zamčená v obývacím pokoji, manžel se začal dobývat dovnitř, přičemž křičel, že je všechny zabije. Paní Nováková zavolala policii. Dcery paní Novákové všechno slyšely, všeho byly svědky. Jindy po paní Novákové zase manžel hodil šicím strojem. V jejich soužití nastala několikrát i ta situace, kdy ji zbil tak intenzivně, že ztratila vědomí a zůstala ležet bez hnutí na zemi. Paní Nováková vypověděla, že když se jednou z bezvědomí probrala, viděla nad sebou stát své dcery, které plakaly, že je maminka mrtvá. Vzhledem k nastalé situaci byla paní Nováková nucena i s holčičkami ze společného bytu v lednu 2001 uprchnout, vzala sebou osobní věci své a svých dcer a věci, které dostala výslovně darem od svých rodičů (pračku a hifi-věž). Podala žádost o rozvod, žádost o svěření dcer do vlastní péče a stanovení výživného, podala trestní oznámení pro ublížení na zdraví. Policie okamžitě její trestní oznámení vyhodnotila jako přestupek, na podanou stížnost proti tomuto postupu reagovala vyjádřením, že ze zprávy ošetřující lékařky není zřejmý rozsah jejího omezení na běžném způsobu života (jednalo se mimo jiné i o zlomené žebro - paní Nováková nebyla bez pomoci kamarádky schopna obstarávat běžnou péči o děti a domácnost). Mladší z dcer (3 roky) následkem vleklého prožitého stresu často zvrací, starší (6 let) často pláče, trpí poruchami příjmy potravy a pomočuje se. Obě se otce velmi bojí, jsou pod dlouhodobou péčí psychologa a dětského psychiatra. Paní Nováková se s úspěchem před manželem skrývala na utajeném místě - dokud sociální pracovnice nesdělila panu Novákovi, kde se jeho manželka i s dětmi nachází. Od okamžiku prozrazení úkrytu není paní Nováková v bezpečí nikde. Manžel jí neustále vyhrožuje vzkazy na mobilní telefon, že jí dcery odejme, že ji zbije, vyhrožuje jí zabitím (s frekvencí až čtyřikrát do hodiny). Manžel paní Novákové dosud nezaplatil žádnou splátku výživného. Zjistil si však, že má právo stýkat se se svými dcerami a rozhodl se, že tohoto práva bude zneužívat k dalšímu vydírání manželky. Paní Nováková bere vzniklou situaci tak, že odmítá pana Nováka jako svého manžela, ale respektuje jej jako otce svých dětí, proto se snaží dcerám obraz jejich otce uchovat a otci styk s dětmi umožnit. Na druhé straně jen těžce snáší to, jak jsou dcery otcem stresované (např. při poslední návštěvě otce dostala nejstarší dcera hysterický záchvat takové intenzity, že si při něm zlomila nohu, její mladší sestra přestala na celý týden mluvit). Podle vyjádření jejich psycholožky není v současné době styk otce s dětmi vhodný a v pozdější době pouze za přítomnosti psychologa. Na paní Novákovou byl však činěn značný nátlak ze strany sociálních pracovnic, aby se s manželem stýkala za účelem dohody o styku s dětmi, aby děti vydávala, kdy otec chce. Několikrát byla označena policií za chorobnou stěžovatelku a stále musí čelit obviňováním typu, že si za všechno může sama, že rozbila rodinu apod. Do dnešního dne neučinil soud v její věci jediný úkon. Paní Nováková se nachází v zoufalé finanční situaci (kromě zmiňovaných sociálních příspěvků je její příjem nulový). Minulý měsíc podal pan Novák na manželku trestní oznámení, řekl, že mu ukradla jeho zlaté hodinky - a policie tuto skutečnost velmi intenzivně prošetřuje.

Paní Horáková žila se svým manželem, který pravidelně týral ji i její dvě dcery 10 let. Manžel je alkoholik v těžkém stádiu. Pětkrát se rozhodla manželovo jednání oznámit na policii. Paní Horáková podala žádost o rozvod, návrh na určení, že dcery připadnou do její péče a jejich otci bude stanoveno výživné, podala rovněž žádost o zrušení práva společného nájmu bytu. Naposledy jí manžel vyhrožoval, že zapálí jejich byt, což také ihned učinil. Byl vzat do vazby, obviněn a následně i odsouzen z trestného činu opilství (§ 201a z. č. 140/1961 Sb., trestní zákon) k trestu odnětí svobody na tři léta (nejnižší sazba) s podmíněným odkladem na tři roky. Když pana Horáka propustili z vazby, nikdo paní Horákovou o tomto kroku ani nevyrozuměl, pan Horák však i před soudem vypověděl, že bude ve své činnosti i nadále pokračovat. Paní Horáková musela z bytu - aniž by si stačila vzít alespoň osobní věci - utéct. S dcerami se skrývá u své staré babičky, která žije v bytě 2 + kk společně se svým manželem. Všichni spí v jedné místnosti, dcery paní Horákové leží na spartakiádních lehátcích. Do azylového domu paní Horákovou nepřijaly s odůvodněním, že jí svědčí právo nájmu k určitému bytu. Manžel paní Horákové obývá byt sám - tím způsobem, že jej demoluje a rozprodává jeho zařízení (pořízené v rámci společného jmění manželů). Na výživu dcer nepřispěl dosud žádnou částkou. Pan Horák nehradí ani nájemné a žádné platby za služby s užíváním bytu spojené (inkaso, telefon apod.) - pokud nechce paní Horáková o byt, který vnímá jako svůj domov, přijít, musí tyto platby hradit sama (po třech měsících neplacení nájemného by jí vlastník bytu vypověděl smlouvu).

Paní Poláková po 5 letech manželství s násilníkem (bití, smýkání za vlasy po celém bytě, odpírání potravy, izolace apod.) podala návrh na rozvod a několik trestních oznámení, která všechna skončila konstatováním stavu důkazní nouze nebo ohodnocením činu jako přestupek. Manžel ji začal atakovat čím dál tím více, několikrát k incidentu zavolala policii, která ji však při poslední návštěvě důrazně napomenula, že si své konflikty musí vyřešit sama. Aby zabránila manželovi vstupu do bytu (který si pronajala ještě v době před manželstvím a vnímala jej proto jako byt svůj), vyměnila zámky. Byla shledána vinnou pro trestný čin - neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle 249a odst. 2 z. č. 140/1961 Sb., trestní zákon a s trestem odnětí svobody na dvě léta s podmíněným odkladem na tři roky. Z bytu musela utéct, v současné době jej nerušeně užívá její manžel.

Paní Vodáková se rozhodla od manžela odejít po velmi krutém týrání trvajícím 20 let (znásilňování, každodenní bití, kopance, zlomeniny žebra, vytlučení zubů apod.), které vyvrcholilo tříměsíčním pobytem na psychiatrickém oddělení (neschopnost pro prožitý stres přijímat potravu) se rozhodla od manžela odejít (utéct). Poslední incident před svým odchodem (znásilnění a zbití) ohlásila na policii. Policie ji doporučila, aby své trestní oznámení ještě pořádně uvážila. Během vyšetřování oznámeného trestného činu ji celkem osmkrát vyslýchali, z toho třikrát za přítomnosti manžela. Vyšetřování bylo vedeno směrem prokázat, že paní Vodáková je psychicky nemocná tudíž nedůvěryhodná osoba (pobyt na psychiatrickém oddělení), která je velmi labilní a nestará se o své děti . Během péče Poradny pro ženy v tísni o paní Vodákovou - bylo zjištěno, že cca 20% ze všech pacientek hospitalizovaných na jednom psychiatrickém oddělení v Brně - jsou oběti domácího násilí, které se takto skrývají před násilnickým partnerem.

Paní Kozáková potom, co zavolala k noční potyčce policii, byla vyslýchána - oblečena pouze v tenké noční košili, bosá hodinu venku při 10 °°C stojíce na vozovce, zatímco policisté seděli v autě. Výsledkem tohoto „rozhovoru„ bylo doporučení, ať se s manželem pokusí smířit a přijde na policejní stanici druhý den, neboť dnes není k dispozici záznamová technika. Její manžel byl vyslýchán uvnitř v domě. Paní Kozáková musela po odjezdu policistů utéct (v noční košili). Druhý den ráno, po příchodu na stanici, čekala dvě hodiny než si na ni udělali čas, přičemž část rozhovoru s ní byla vedena v čekárně, kde za přítomnosti dalších cca 15 čekajících (převážně oznamovatelů dopravních deliktů, či drobných krádeží) vyprávěla mimo jiné o tom, jak ji manžel večer s kuchyňským nožem pod jejím krkem znásilnil.

Následuje právní analýza Markéty Huňkové, která poukazuje na hrubé zanedbávání tohoto problému českou policií i legislativou.