Co je nového v České republice

Aktualizace, středa 11.00:

Ony nemnohé kritické hlasy, které se občas ozvou, můj nevyjímaje, často ulpívají na jednotlivostech a nejsou schopny větší myšlenkové syntézy. Linie argumentu by snad bylo možno rozvíjet kolem definice "prostoru potenciální pravdivosti", neboť každý výrok, ať už pravdivý či nikoliv, se nutně musí nalézat v prostoru, kde má vůbec "smysl" uvažovat o jeho pravdivostní hodnotě. Na definici tohoto prostoru se čím dál více podílejí média a zdá se, že v současné době hrají v tomto procesu dominantní roli. Český pravdivostní prostor je zoufale omezený a jednorozměrný a proto jsou tak důležité snahy o narušení jeho ideologické jednolitosti.

Poznámka TP: Český "mediální pravdivostní prostor" je navíc kriticky self-contained, uzavřený do sebe, podobně jako je do sebe uzavřený a irelevantní svět bulvárem sledovaných "celebrit". Vezměme poslední aféru Zeman-Klaus-Verheugen: přestože nepřináší absolutně žádnou validní informaci, média jí věnovala a ještě věnují neuvěřitelně velký prostor, místo aby se zabývala (nevirtuálními) aspekty přistoupení ČR k Evropské unii, např. dopadem na životní úroveň (většina Čechů, obávám se, dosud neví, že ta po vstupu dosti dramaticky poklesne), postavením a možnostmi země v integrované Evropě nebo Klausovou vizí neevropské budoucnosti České republiky. To by ovšem vyžadovalo rozhled, nadhled a aspoň elementární vzdělání, tedy vlastnosti, které jsou v novinářské komunitě zastoupeny leda omylem.

Pane Wagnere, my jsme právě přečetli posluchačům dementi Pavla Pecháčka, jak je možné, že má Rada tak mylné informace o statusu Radia Svobodná Evropa, jak je v tom pátečním Radioforu šířil místopředseda Rady Petr Štěpánek?

Je tady nějaký precedens, že teď monitorujete například BBC, nebo já nevím kdo tady ještě vysílá ze zahraničních rozhlasů?

To znamená, že to nebylo na základě nějakých konkrétních stížností posluchačů?

Odhlédněme od toho, zda je či není Pecháčkova Svobodná Evropa "zahraniční rozhlas" anebo součástí veřejnoprávního Českého rozhlasu (pokud není jeho součástí, který zákon určuje, že má být soukromá stanice součástí českého veřejnoprávního rádia?) odhlédněme od toho, že je od Rakušanové naprostá drzost srovnávat Pecháčkovo propagandistické vysílání s BBC, jehož česká redakce, i když došlo po jejím přesunu do Prahy k určitému poklesu kvality, přece jen se snaží zachovávat mezinárodní zásady novinářské objektvity. Povšimněme si však, že Rakušanová, tato údajně "zkušená" novinářka, naprosto nechápe, že se člověk jen diskredituje pokud bojuje jak buldog výlučně ve vlastní věci: v novinářském rozhovoru musí reportér dávat takové otázky, které nemají nic společného se jeho vlastním zájmem a to vždy z opačného úhlu pohledu, než jaký má interviewovaná osoba. Rakušanová holt bojuje za vlastní chleba. Je to směšné a zároveň smutné. Svobodná Evropa si ovšem naběhla; kdyby byla schopna zastávat při vysílání objektivní stanovisko, nestala by se terčem pozornosti RRTV, kterou jistě můžeme obviňovat ze zaujatosti vůči ODS. Už jen tento rozhovor Lídy Rakušanové je důvodem, proč by RRTV měla prošetřovat propagandističnost vysílání Svobodné Evropy. Jak se liší postoj Lídy Rakušanové v tomto rozhovoru od postojů Vladimíra Železného v pořadu Volejte řediteli? (JČ)

Je neslučitelné s ústavním pořádkem zaručenou svobodou projevu, aby Policie ČR poža­­dovala od novinářů vysvětlení jejich článků. Ústavní princip svobody projevu je intrin­sicky nadřazen dílčím ustanovením zákona o Policii ČR (č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) i trest­ního řádu a policejní orgány si nikdy nesmějí počínat tak, aby tím omezovaly individuální ústavně zaručené svobody občanů. Nejsem ocho­ten poskytnout poli­cii k textu svých článků v případu Ladronka žádné vysvětlení a to, že jsem se nedo­sta­vil na výzvu, je pouze procesním vyjádřením mé vůle využít základních občan­ských práv, nikoli delikt­ním jednáním, jež by opravňovalo policejní orgán k uložení pořád­kové pokuty.

Shrnutí případu pro časopis Central Europe Review a pro mezinárodní organizace zabývající se obranou lidských práv, je zde, v angličtině zde.

Myslím, že adekvátní reakcí veřejné osoby na primitivy jako jsi TY a Stin by nejspíš bylo jediné: po vzoru britské politické kultury dát takovým prasatům pěstí. Rk

Tuto nepřiměřenou reakci na  racionální, uměřený mail, nechápu a mám v této věci dotaz na generálního ředitele Českého rozhlasu a na Radu Českého rozhlasu: domníváte se, že tento způsob jednání vašeho reportéra autoritu Českého rozhlasu posiluje anebo ji naopak oslabuje? - Reakce Radka Kubička je zde. (JČ)

Pane ministře, v souvislosti s kontroverzí kolem sčítání lidu vyšlo najevo, že jedním z poradců, kteří pro Vás pracují, je pan Jindřich Kodl, bývalý vysoký důstojník StB. Kolik dalších osob s pozitivním lustračním osvědčením pracuje ve Vašem týmu? Můžete odhadnout, jakou percentuální část Vašich "odborných poradců" tyto osoby představují?
Tomáš Pecina, Britské listy

Redaktor bohužel náš dotaz do pozitivně laděné konverzace s Březinou nezařadil. Nevadí - necháme ho vystaven zde a snad nám pan ministr odpoví přímo. --- Že si K. Březina neumí svou práci bez estebáků představit, berme jako fakt - de gustibus non est disputandum; když už si je ale jednou platíme z daní, máme právo vědět, kolik jich na Úřadu vlády působí. (TP)

Účet č. 431349001/2400 (2400 je kód banky), Expandia Banka, a. s. (změna jména na eBanka dosud není oficiálně v platnosti)
Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1 (na Ovocném trhu je oficiální sídlo banky, ale není tam klientské centrum.)

Variabilní symbol pro příspěvky 2001 (ti, po nichž chce banka konstatní symbol, mohou použít 0558).

Příspěvek lze složit (bez poplatku) na kterémkoli klientském centru banky:
   Brno, Jánská 1/3
   České Budějovice, Kanovnická 18 (podle věrohodných zpráv neexistuje)
   Hradec Hrálové, Rašínova tř. 1669
   Olomouc, K. Světlé 2
   Ostrava, Dlouhá 3
   Pardubice, 17. listopadu 238 (dtto)
   Plzeň, Šafaříkovy sady 5
   Praha, Václavské nám. 43
   Praha - Zlatý Anděl, Nádražní 23

(Prosíme čtenáře, kteří přispěli nebo přispějí tímto způsobem v hotovosti, aby nás informovali e-mailem, kde a kdy částku zaplatili - připravujeme pro všechny sponzory malý, ale exkluzivní dárek a nechceme, aby o něj anonymní sponzoři přišli.)

Výběr textů z posledních dní:

Tomáš Pecina

M. Knížák, který zaujal spíš oblečením než originalitou názorů, zopakoval, že v daném stavu není vyloučena privatizace nejméně jednoho kanálu ČT, E. Kohák v nikoho neurážejícím a nekonkrétním projevu zdůraznil, jak významným kulturním statkem je Česká televize a jak důležité udržet její veřejnoprávní status, P. Žáček promluvil a neřekl nic a Z. Forman, řečník rovněž nikoli brilantní, se blýskl poznatkem, že ČT je zadlužená (jak se ukázalo, utkvěla mu v paměti zmínka o plánovaném deficitním rozpočtu na letošní rok).

Britské listy se otázaly E. Koháka, jak se dívá sub specie "kultivace demokratického diskursu", o němž tak plamenně hovořil, na prosincovou a lednovou televizní revoluci. Filosof nelomených názorů se vyjádřil jednoznačně: co se kolem ČT odehrálo, je podle něj velkou věcí, neboť se v tom projevil zrod občanské společnosti. Je pozoruhodné (a politováníhodné), že Kohákovi zřejmě dodnes nedošlo to, co si záhy uvědomila valná část české veřejnosti, totiž že "boj o Kavčí hory" nebyl ničím jiným než dovedně realizovanou manipulací, a nezbývá než si postesknout, že údajná moudrost a erudice se v jeho případě snoubí s naivitou téměř dětskou.

Rovněž nás zajímalo, jak se M. Knížák, velký příznivec "legalismu" v době vzbouření, dívá na to, že Rada okamžitě po svém zvolení začala porušovat zákon a na svá jednání nepouští novináře. Ukázalo se, že radní jsou v této otázce nejednotní: zatímco Knížák prohlásil, že jemu přítomnost veřejnosti ani v nejmenším nevadí, a Kohák prý dokonce obeslal své kolegy v tomto smyslu memorandem, Pavel Žáček prohlásil, že Rada smí podle zákona zasedat neveřejně (protože si ale ani přes usilovnou snahu nevzpomněl, kde to v zákoně četl, nikoho o svém názoru nepřesvědčil).

V další diskusi se hovořilo o poradním ekonomickém orgánu, který Rada míní jmenovat, aniž jeho složení konzultovala s "veřejností" (rozuměj s přítomnými zástupci FITESu), a režisér Jiří Krejčík poté přednesl již tradiční jeremiádu nad stavem české společnosti vůbec a televizní tvorby zvlášť.

Závěr ze schůzky neskýtá mnoho důvodů k optimismu: bumerang, který v prosinci vypustili televizní pracovníci, se po půl roce vrací a zdá se téměř nemožné, že by demoralizovaní a vnitřně nejednotní bojovníci televizní fronty dokázali znovu vzdorovat. Že jsou od toho, aby pracovali a nikoli bojovali? Bezpochyby, ale nebyli to právě oni, kdo vypustil džina z láhve? (TP)

Poznámka JČ: Jak jsme se obávali, zdá se, že se v Radě ČT hned zpočátku projevil neblahý zvyk mnohých českých humanitních intelektuálů, totiž tlachání bez hlubší znalosti věci a bez provedení skutečné práce. Pro zasedání v Radě ČT totiž nestačí si tam chodit vypít kafe: odpovědná činnost v Radě vyžaduje systematickou práci nejméně osm hodin denně. Zdá se, že nikdo z nynější členů Rady není ochoten věnovat práci v Radě tento naprosto nutný čas. Pokud to však členové Rady nebudou dělat, zůstanou jejich výroky při zasedání na úrovni trapně banálních, neinformovaných, popřípadě ideologicky zabarvených povrchností. (Příklad z minulé Rady: tam se taky nikdo systematicky analýze televizní situace nevěnoval, postupně s výjimkou Jany Dědečkové, oné "primitivní hostinské z venkova". Ta sice o televizní problematice zpočátku také nevěděla příliš, ale byla ochotna se práci v Radě systematicky věnovat na plný úvazek. Tak se začalo stávat, že pouze ona jediná chodila na zasedání Rady připravena a mezi ostatními tlachaly mívala ona sama jediná připravená konkrétní fakta a argumenty, na které ostatní, nepřipravení členové Rady neuměli reagovat.) Tentokrát, zdá se, není v Radě nikdo, kdo by byl ochoten se televizní problematice věnovat systematicky a intenzivně na celý pracovní úvazek, nezasedá, takže její jednání asi zůstane banálně povrchní.

Petr Brabec

Doutnající, čadící, vesele plápolající a opět skomírající diskuse o odsunu Němců z poválečného Československa: jako návrat vytěsněného, kdy se společenství jako celek usilovně pokouší zapomenout na traumatizující pocit viny a ona se přesto v převleku za ten či onen symptom neustále vrací. Otázka české viny za odsun Němců (viny do té míry kolektivní, do jaké proti té či oné formě zla nepozvedne každý příslušník dané kolektivní entity - ke které se dobrovolně hlásí a se kterou se do té či oné míry i identifikuje - svůj hlas) a diskuse o ní je prodchnuta jakýmsi tichým předpokladem, který tiše a nenápadně, možná však rozhodujícím způsobem předurčuje, jakým směrem se bude diskuse ubírat, v tom smyslu, že už předem jisté výroky diskvalifikuje, nadržujíc přitom výrokům jiným, které pak zdánlivě není třeba podepírat argumenty, neboť „je dá zdravý rozum“ (srov. například argument české vlády, že „vláda jedná pouze s vládou:“ až se příště česká vládní delegace setká v polototalitních režimech různých koutů světa se skupinou místních podnikatelů, takto třeba obchodníků se zbraněmi a trhavinami, doufám, že si na svůj vlastní výše zmíněný výrok vzpomene; je pozoruhodné, že tento argument přijímá zdá se i opozice, a to i opozice inteligentní).

Onou skutečností, která tak zásadně a přesto nenápadně zavádí problém jinam, je něco, co pracovně nazývám „fundamentalismus spravedlnosti“ (který je samozřejmě pouze součástí obecnější východoevropské tendence k fundamentalismu, která v každé zemi nabývá jiných forem a kterou se tu z časoprostorových důvodů nemůžeme zabývat). Fundamentalismem spravedlnosti tu pak mám na mysli dosti rozšířený výskyt přesvědčení, že trest za prokázaný čin by v sobě měl nést jakési záhadné stopy odčinění viny, tak jak tomu bylo např. při veřejných popravách do cca konce 18. století: jak ukázal Foucault, způsob potrestání v sobě musel nést stopy spáchaného činu, čímž se jednak ustavoval příčinný vztah mezi činem a odplatou za něj a jednak docházelo k jakémusi smíření: po vykonání popravy bylo tělo odsouzeného již nevinné - kromě pálení, trhání masa, rozčtvrcení a následného upálení byl královrah François Damiens odsouzen i k popálení ruky, jež držela královražednou dýku, hořící sírou. Řečeno lapidárně: byla to spravedlnost typu „oko za oko, zub za zub“ a samotný vynález vězení a jeho masové rozšíření v devatenáctém století ukazuje, že v moderních režimech je spojení mezi charakterem spáchaného zločinu a trestem za něj víceméně arbitrární. Navíc, a to je velmi důležitá skutečnost, trest už nemá charakter „odčinění viny,“ je pouze společensky nutným nástrojem, pomocí něhož se společnost brání masovému rozšíření jevu, který považuje - v demokracii diktátem většiny, v autokracii diktátem menšiny - za nelegální.

Fundamentalismus spravedlnosti v českých zemích je tedy pokusem dát zločin a trest do jakéhosi sama sebe se vysvětlujícího, explicitního vztahu. Je to podle mého názoru tendence dosti rozšířená (srov. Ludvík Vaculík: Zabils, vzals někomu život, nemáš právo na život...), jak dosvědčují i slova mého přítele, učitele anglického písemného projevu na pedagogické fakultě v Brně, který mi před časem vyprávěl, jak jeden z jeho studentů - takto mj. i budoucí šiřitel morálních hodnot a etických postojů mezi velmi vnímavými lidmi - zcela vážně v jedné ze svých slohových prací obhajoval trest utětí ruky v zápěstí za krádež.

V otázce české viny za odsun Němců se tento fundamentalismus spravedlnosti projevuje následujícím způsobem: česká vina za zvěrstva napáchaná na německy mluvícím obyvatelstvu opouštějícím tuto zemi se jaksi apriorně vyvažuje, dopředu vykupuje německou vinou za zvěrstva napáchaná na obyvatelích tohoto státu za války, kterýmžto mechanismem - jako tolikrát už v historii - Češi naplňují svoji nebezpečnou touhu po nevinnosti (pomíjím tu záměrně moment svalování viny na vnějšího činitele, přece však: rozmáhá se podle všeho podivná představa „diktátu vítězných mocností,“ jako kdyby pokyn k odsunu přišel příkazem, a zapomíná se na české iniciativní kroky v tom směru podniknuté; nejsem historik, domnívám se však, že schválení odsunu Němců vítěznými mocnostmi či jeho doporučení se příkazu k jeho provedení nerovná). Posuzuje-li soud násilný čin, například úkladnou vraždu, posuzuje vždy čin sám o sobě v jeho singularitě: jakkoli zvažuje samozřejmě okolnosti činu, motivy, osobní dispozice pachatele atd., vždy se rozhoduje na základě němého předpokladu, že jakkoli oběť mohla dát pachateli velmi dobré, takříkajíc legitimní důvody k jeho činu, třeba i vraždou milované bytosti, čin sám je posuzován jako takový, tj. jako vražda, a vše ostatní jsou pouhé polehčující - nikoli vykupující - okolnosti, které nikdy nemohou přehlušit skutečnost, že bylo spácháno násilí na druhém.

Domnívám se proto, že otázka české viny za odsun Němců by měla být posuzována obdobným prizmatem „všeobecné ekonomie“ (Bataille) viny: jako násilný čin, na kterém neseme všichni vinu (pokud se vnímáme jako přílušníci kolektivní entity zvané „Češi“), vinu, již možná historický kontext té doby „polehčuje“ a částečně snad i „vysvětluje,“ v žádném případě však nemaže. Byl spáchán násilný čin na druhém, na kolektivním druhém, a kdyby se podobný čin odehrál na teritoriu bývalé Jugoslávie řekněme před dvěma lety, nazvali bychom jej asi jinak: etnická čistka. V Evropě dvacátého století se žádný národ nemá oprávnění cítit nevinný; jediné, co zbývá, je vinu přijmout a naučit se s ní žít, neboť věk nevinnosti je za námi a má-li např. Česká republika získat právně neregulovatelný a nevynutitelný statut „dospělého“ člena světové komunity, je nutné, aby tuto vinu akceptovala, bez ohledu na veškerá předchozí příkoří na něm napáchaná a bez ohledu na to, jak si s akceptováním vlastní viny počínají druzí. Dech beroucí absence kritičnosti k vlastním dějinám, absence společná kruhům vládním i pivním, však dosud svědčí o tom, že v nejlepším případě se nalézáme ve stádiu etické adolescence. Je třeba si uvědomit, že „cesta k dospělosti“ - známá spíše pod zavádějícím pseudonymem „cesta do Evropy“ - vede nejenom přes kompatibilitu ekonomik a právních norem, ale i přes kompatibilitu tichých pravidel etického vesmíru, pravidel textem jen stěží postihnutelných a už vůbec ne kodifikovatelných, nicméně pravidel, od kterých se odvíjí vše ostatní.

Zločin spáchaný na sudetských Němcích je i zločinem spáchaným na nás samých: tuto skutečnost si dobře uvědomíme, když přejmenujeme sudetské Němce té doby na německy mluvící Čechy. Historické spekulace jsou samozřejmě nepříliš užitečné, ukazují nám však dobře charakter jistých společenských konstrukcí a jejich kulturní nahodilost: sudetským Němcům se často vyčítá jejich postoj za války, a předtím jejich distance od česky mluvícího obyvatelstva, jejich neochota asimilovat se atd.; bylo by však užitečné zamyslet se nad tím, zda jim k tomu byla v historii skutečně dána šance, zda není třeba hledat historické kořeny odsunu již v minulém století, kdy jsme možná v definici příslušenství k místní komunitě udělali fatální chybu. Museli jsme skutečně tehdy říct: „Češi jsou ti, kdo mluví česky?“ Jak by vypadal vztah česky a německy mluvícího obyvatelstva, kdybychom příslušnost k celku bývali definovali třeba jenom teritoriálně? Možná přišel čas, abychom řekli: příslušníky této komunity jsou všichni ti, kdo žijí (a umírají) na tomto území. Ať mluví česky nebo německy nebo romsky nebo anglicky.

Zde shrnujeme informace z oficiálních stránek britského ministerstva zemědělství. Zde je rozsáhlá studie, zadaná britskou vládou, k problematice BSE. Tady je oficiální stránka "nemoci šílených krav".

Veřejné zdraví

Britská vláda založila nezávislý výbor čelných odborníků na "nemoc šílených krav", aby měla k  dispozici nejkvalitnější vědecké informace. Tento poradní výbor pro houbovitou encefalopatii a jeho předchůdci studují nemoc šílených krav už více než deset let.

Hlavní prioritou britské vlády je ochraňovat veřejné zdraví a zajistit, aby maso, které lidé konzumují, bylo bezpečné. Má v této věci jasnou a rigorózní politiku:

Boj proti nemoci šílených krav

BSE byla poprvé diagnostikována v listopadu 1986 v ústředních veterinářských laboratořích ve Weybridge. Dvě nakažené krávy pocházely z různých stád v různých částech Anglie, ale projevovaly tytéž abnormální neurologické příznaky.

Epidemie dosáhla vrcholu v prvních měsících roku 1993. Od té doby počet případů poklesl. Nyní vzniká přibližně 30 případů podezření na výskyt BSE týdně: na vrcholu epidemie jich bylo přes 1000 týdně. Podrobné údaje o historii nemoci jsou k dispozici.

Průměrná inkubační doba pro BSE je pět let a jen málokdy projevují příznaky této nemoci zvířata mladší tří let. Z toho vyplývá, že dobytek ve Velké Británii byl nemocí šílených krav poprvé nakažen začátkem osmdesátých let.

Usuzuje se, že BSE způsobilo kontaminované krmivo.

Faktory, které vedly ke vzniku BSE

Praxe krmit zvířata bílkovinami, získanými z jiných zvířat, je ve světě běžná od druhé světové války. Tělesné pozůstatky zvířat jsou zpracovávány, tedy vařeny za vysokých teplot, aby se z nich odstranila voda a pak je z nich mechanicky odstraňován tuk. Zbývá pevná hmota, která je rozemleta na směsici masa a kostní moučky, která poskytovala cenný zdroj bílkovin pro krmení zvířat. Koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let došlo v tomto procesu z technologických a komerčních důvodů k určitým změnám, které vedly k tomu, že během zpracovatelského procesu přežily pozůstatky virového onemocnění zvířat, tzv, svědivky (scrapie). Je nutno však zdůraznit, že velká epidemie BSE vznikla v Británii v důsledku součinnosti několika kritických faktorů, z nichž tyto změny byly jen faktorem jediným. Dalšími z těchto faktorů je existence velké populace ovcí, v níž se vyskytuje svědivka, a tato populace je daleko větší než populace dobytka, a existence průmyslu krmiv a chovatelství dobytka, kdy se používalo maso a kostní moučka z přežvýkavců pro krmení telat. Mnoho jiných zemí využívalo zpracovaných bílkovin přežvýkavců pro krmení dobytka, a v důsledku výše zmíněných rozdílů - a zejména způsobu, jak jsou krmena telata, nedošlo k obdobné epidemii BSE. V současnosti existuje zákaz krmení dobytka v Británii jakoukoliv formou bílkovin získávaných ze  savců.

Zpracovatelský proces

Statutární předpisy pro zpracování zvířecích bílkovin byly poprvé v Británii zavedeny v roce 1981. Jejich cílem bylo omezit kontaminaci krmiv salmonelou - o existenci BSE se tehdy nic nevědělo. Council Directive 90/667 zavedla harmonizované zpracovatelské předpisy pro celou Evropskou unii a ty byly zavedeny ve Velké Británii v roce 1992. Byly to první předpisy týkající se teplotního zpracování zvířecích bílkovin. Toho roku Evropská unie také zadala studii, která měla zjistit, jak efektivní jsou různé zpracovatelské procesy, užívané v Evropské unii při neutralizaci BSE a svědivky. Tato analýza ukázala, že jediným efektivním zpracovatelským procesem, který omezil množství svědivky na nezjistitelnou úroveň, bylo zahřívání na teplotu 133 stupňů za tlaku 3 baru po dobu dvaceti minut. V důsledku toho zavedla od 1. dubna 1997 Evropská komise nové předpisy, které nahradily předpisy z roku 1994, vzniklé na základě předběžných výsledků.

BSE vznikla z nové mutace prionu

Oficiální analýza nemoci BSE, kterou zadalo britské ministerstvo zemědělství a jejímž účelem bylo zjistit historii vzniku a identifikace této choroby až do 20. března 1996, zjistila, že původem nemoci BSE byla pravděpodobně nová mutace prionu u dobytka, nebo možná u ovcí, a to začátkem sedmdesátých let. Proč původně vznikla u krav choroba BSE pravděpodobně nebude nikdy zjištěno.

Zpráva vysvětlila, proč z prvních případů této nemoci vznikl řetězec nákazy, který vedl k tomu, že byly nakonec nakaženy tisíce kusů dobytka. Bylo to v důsledku zpracovávání dobytčích vnitřností, včetně mozku a míchy, z nichž se vyráběla zvířecí bílkovina formou masové a kostní moučky. V důsledku toho došlo k rychlému rozšíření infekce.

Creutzfeldt-Jakobova choroba

Creutzfeldt-Jakobova choroba (CJD) byla poprvé popsána v Německu ve dvacátých letech. CJD je vzácná choroba, vyskytující se celosvětově, která postihuje lidi většinou v pátém a šestém desetiletí života a ročně vzniká asi 1 případ na milion osob. Nemoc nemá významnější souvislost s  povoláním, místem bydliště ani se stravovacími zvyky.

Nová varianta Creutzfeldt-Jakobovy choroby

Britský státní CJD Surveillance Unit (Útvar pro sledování CJD) zaznamenal v poslední době dosud neznámou variantu CJD. Nemoc postihuje v posledních letech pacienty mladší padesáti let. Tyto případy mají nezvyklé klinické charakteristiky, nemoc trvá déle a dochází k psychickým změnám, v mozku vznikají skvrny.

V březnu 1996 zkoumal poradní vládní výbor pro nemoc šílených krav prvních deset případů této nové formy CJD, které popsal CJD Surveillance Unit. Výbor dospěl k závěru, že Útvar popsal dosud neznámou a důsledně se vyskytující chorobu.

Hloubková analýza každého z těchto případů neposkytla dostatečné vysvětlení, proč nová forma CJD vznikla. Vzhledem k tomu, že neexistovala žádná jiná věrohodná alternativa, v březnu 1996 dospěl vládní výbor pro nemoc šílených krav k závěru, že jsou tyto případy spojeny s vystavením pacientů nemoci BSE před tím, než bylo v roce 1989 zakázán prodej hovězích vnitřností.

V Británii onemocnělo touto novou formou nemoci CJD několik desítek osob a mnohé z nich již zemřely.

Darius Nosreti

"Osvětim začíná tam, kde člověk stojí na jatkách a říká: "Vždyť to jsou jen zvířata."

Theodor Wiesengrund Adorno (1903 - 1969)

Jasnovidka Vanga kdysi správně poznamenala, že na Zemi je místa dost pro všechny bytosti, lidské i zvířecí, a že člověka by příliš nezatížilo, kdyby nechal zvířata svobodně a přirozeně žít a umírat alespoň v části prostoru, kde odjakživa žila a umírala.

Jednou jsem si, ve snaze zajistit rodině maso bez hormonů, antibiotik, arzénu a dalších jedů, koupil před velikonocemi živou krůtu a týden jsem ji krmil na dvorku městského bytu, ke značné nelibosti manželky a sousedů. S posměšky jsem se nějak vyrovnal a o zvíře jsem se vzorně staral.

S čím jsem se nevyrovnal bylo zabití ptáka před jeho kuchyňskou úpravou. Až v poslední minutě, či spíše v poslední vteřině, kdy se již ruka s nožem nedala stáhnout zpět, jsem si zcela jasně uvědomil, že to není zabití nějakého jednoduchého organizmu, ale vražda zvířecí bytostí, mohutnost jejíž citových a duševních projevů se značně blíží člověku.

Viděl jsem dobře strach zvířete před smrtí, viděl jsem dobře tu jeho touhu po životě, lépe řečeno lásku k němu. Viděl ve své představě, která byla živena obrazy dobroty a skromnosti toho tvora, kterých jsem byl svědkem při jeho krátkém opatrování, kolik lásky by ta krůtička byla schopna jednou dát svým kuřátkům a svým způsobem celému světu. Viděl jsem a věděl, jak skromný je to tvor a jak málo toho chtěl po životě, snad jen trochu slunce, trávy a vody, aby mohl být šťasten. Cítil jsem intenzivně, že to poslední máchnutí jejích nádherných křídel se ničím nelišilo od máchnutí křídel archanděla Gabriela, pod jehož duchovními křídly se prý odehrává celá ta hudba nekonečného tvoření všecho živého. Cítil jsem jako velkou prohu, že člověk, který nikdy nic podobného tomuto laskavému tvoru vytvořit nedokáže, si osobuje právo jej zbavit života.

"Na Zemi existuje jen trojí láska, kterou si můžeme být naprosto jisti: láska boží, láska mateřská a láska zvířete."

Zarathuštra (íránský reformátor, první zakladatel charty zvířecích práv, asi 6. st. př. n. l.)

Kdybych byl sochařem, snažil bych se asi dodnes vytvořit sochu tohoto krásného ptáka, aby z ní vyzařovala stejná duchovní velkorysost, stejná čistota a skomnost a stejná láska k životu, jako z jejího živého vzoru.

Byla to trpká zkušenost a radil bych každému, aby omezil svou konzumaci masa dříve, než by musel získat takovou zkušenost vlastní. Bez větších výčitek dnes dokáži jíst jen běžné ryby, ale třeba i vánočního kapra mám chuť každý rok raději pustit zpátky do rybníka.

"Je dobré život podporovat a chránit, je zlé život ničit a brát."

(Albert Schweitzer, 1875 - 1965)

Jednou, ještě jako chlapci, se mi stala příhoda jako z hororu. Šel jsem v mém rodném Brně po ulici, a u tramvajových kolejí jsem uviděl se motat pochroumaného holuba. Možná jej nějaké vozidlo jen dočasně ochromilo, mně se ovšem zdálo, že nemá šanci přežít a rozhodl jsem se jeho utrpení zkrátit. Protože jsem pár dní před tím četl dobře míněnou radu, jak zabíjet drubež, uchopil jsem jej za hlavu a roztočením těla ptáka jsem mu chtěl zlomit vaz.

Z přílišné horlivosti jsem však použil větší síly a holubí hlava mi zůstala v ruce. A nastojte: holubí tělo setrvačností svých životních projevů odletělo velkým obloukem asi sto metrů dál a vletělo do otevřených vrat blízkého kostela.

Co všechno jsem v tomto symbolickém letu tenkrát viděl, by vydalo na celý článek.

Proto jen závěrečné rozhodnutí: Nechtějte po mě, abych někdy zkracoval něčí utrpení, nechtějte po mě, abych chápal, že se zdravá zvířata musí utratit, nechtějte po mě, abych schvaloval eutanázii. Moje osobní poznání a zkušenosti mi to neumožňují.

"Kde se jedná o zvířata, stane se každý náckem. Pro zvířata je Treblinka každodenností."

Isaac Bashevis Singer (1904 - 1991)

Co s českým skotem? Podezřelá zvířata by měla být v pěkném prostředí odpovídajícím jejich životním potřebám ponechána jako exemplární příklad správného zacházení se zvířaty až do jejich přirozeného uhynutí. Věřím, že by svět takové jednání ocenil a že by se příslušná lokalita stala ohniskem pozornosti turistického ruchu.

To by také bylo jediným řešením hodným člověka, této bytosti spřízněné svou duší s Bohem, bez ohledu na zdánlivou absurdnost takového řešení. Několik desítek zvířat by se tak také stalo mnohým živoucí připomínkou, že si mají vyjasnit svůj vztah k jatkám a hromadnému "průmyslovému" chovu v nelidských a nezvířecích podmínkách.

"Vychvalované zákony na ochranu zvířat domluvili byrokraté s lovci, rybáři, sedláky, řezníky, veterináři a vivisektory na úkor těch, kteří se nemohou bránit. Takže se s vrahy dohodla velikost cel, výkrm, otázky transportů a nejlepší popravování nevinných. O nějaké ochraně zvířat před jejich vlastníky, před těmi, kteří jim jdou po krku, nemůže být ani řeč. Ti všichni nevinní jsou naplánovaní kandidáti smrti a jim naklonění přátelé zvířat smějí jen bezmocně této strašlivé tragédii přihlížet."

C. A. Skriver (teolog, spisovatel)

Co k tomu dodat? Snad jen, že je težké uvěřit tomu, že přes tuto dvojsečnost zákonů na ochranu zvířat, se najdou jedinci a organizace, které nemíní respektovat ani to minimum práv, jež byla zvířatům vymožena. Je to hanba.

(Citáty vybrány z knihy Alice Oppové: Hlasy pro němou tvář, EWA EDITION, Praha)

Ondřej Čapek

Vazeny pane Urbanec,

rozhovor s KG jsem sice necetl, ale slysel jsem o nem. Nejsem fanousek KG a rozhodne neocekavam, ze bude rozumet fungovani bankovnictvi. Podle meho nazoru KG dotycnou prirucku "Co vime o Zidech" ani nemusel cist. Sama prirucka je (zrejme) jakysi klon spisku "Protokoly mudrcu ze Sionu" coz je podvrh carske ochranky, ktery (logicky dost nekonzistentne) popisuje plan zidu na ovladnuti sveta zverejneny na schuzce zidovskych kmenu v Praze. Jednim z dukazu, ze zide chteji znicit svet je napr. budovani tunelu pro metro, ktere budou podminovany.

Protokoly jsou naroubovany na starsi text o zednarskem spiknuti. Zednari sami se zacali povazovat za pokracovatele zruseneho Templarskeho radu. Tento rad byl zrusen Filipem Slicnym na pocatku 14. stoleti, majetek zkonfiskovan a jeho vudce popraven. Podle spikleneckych teorii nikoliv dokonale, zednari disponuji tajnymi znalostmi a kultickymi predmety (napriklad platnem, do ktereho byl zabalen Jezis Kristus, coz je predmet stejne vazeny jako treba Svaty Gral) a ridi Zemi. Postupem casu zaklad o spiknuti zustal, jen se menili spiklenci. Krome zidu to byli jezuite, rozenkruciani a buhvi kdo. KG si IMHO precetl zrejmne nejakou tu okultni literaturu, ktera vsak ani v nejmensim nemusela byt antisemitska. Pokud Vas tema zajima, doporucuji nihu Sest prochazek literarnimi lesy od Umberta Eca. Protokoly vysly s vysvetlujicim komentarem Janusze Tazbira ve Votobii 1996.

Koneckoncu podobne videni sveta lze najit i v materialech ekologickeho hnuti Duha:

Nevládnou tu politikové. Rozhodují jen o dílčích problémech, které mnohdy vypadají směšně (...) Politikové se mohou pohybovat v mantinelech vymezených jim lidmi, kteří kontrolují informace a jejich prostřednictvím i potřeby konzumentů - voličů. Tito lidé, ředitelé svobodného trhu, pak v zemích nejsvobodnějších prezidentu, kterého se rozhodnou zaměstnat, zaplatí i volební kampaň (...) Volný trh, nebo lépe řečeno jeho ředitelé si tu téměř nerušeně vládnou zespodu - prostřednictvím rafinované manipulace s potřebami lidí a jistí si to i shora - pečlivým výběrem i vymezením působnosti veřejných vládců.

No prijde mi to jako hloupa teorie, ktera vsak nevyrusta nutne z rasovaho pojeti sveta. Pokud chcete plivat Bozskemu Karlovi do obliceje, je jako zaminka vhodny nasledujici vtip co KG vypravel na Prime v poradu Nikdo nejsme dokonaly:

Prijde Pepicek domu, place a rika mamince: "Maminko, maminko, proc se mi kamaradi smeji, ze jsem cerny?" "No vis Pepicku, to byl takovej divokej mejdan", odpovida maminka, "vis co - bud rad, ze nejsi pes."