Kde jsou jachty klientů?

Zdenek Sid Blaha

Myšlenka investičních a podílových fondů jde přibližně do let 1860 -1870 ve Velké Británii. Jeden z prvních aktivních propagátorů investičních fondů v době, kdy začínaly, byl skotský manager Robert Fleming, dědeček Iana Fleminga, duchovního "otce" známé postavy tajného agenta Jamese Bonda, který vystupuje v dobrodružných detektivních příbězích, kde se to špiony jen hemží.

Základní myšlenka investičních fondů je již notoricky známa (diversifikace čili rozložení investic, maximalizace zisků při zachování přijatelného rizika, resp. minimalizace rizika při současném “rozumném” výnosu portfolia), takže není třeba se jí detailně zabývat.

Důležité také je, aby zakladatelé a správci fondů nemohli ovládnout a řídit fond v rozporu se zájmy podílníků, měly by být - tak jako v USA - všechny akcie fondu spojeny s hlasovacím právem, smlouvy fondu se správcem musí být kdykoliv vypověditelné a musí se obnovovat každý rok většinou hlasů akcionářů.

Americká federální agentura pro kontrolu a regulaci finan?ních trhů, burz a dalších veřejných kapitálových trhů se jmenuje U.S. Securities and Exchange Commission (Komise pro cenné papíry a burzy). Tato dohlížecí - a  dodejme obávaná - instituce je "obydlena" ve většině finančními experty, právníky, ekonomy atd. vysoké kvality a vzdělání, kteří již pomohli mnoha neslušným finančníkům do vězení. Poněvadž na mezinárodních finančních trzích se děly, dějí a budou dít různé podvody, podvůdky, podrazy a jiné "kulišárny" má opakovaná rada je, aby Československo prostě přijalo (lapidárně řečeno: přijalo americké nabídky v té době a jednoduše opsalo, čímž by si ušetřilo znovuvynalézání kola) existující americké zákony, nařízení, předpisy (securities laws & legislation) apod. ve všech sférách finančních transakcí a své tvořící se nebo již nově existující zákony - nemluvme o kvalitě některých z nich - přizpůsobilo těmto severoamerickým, a v praxi úspěšně vyzkoušeným zákonům. Při vyslovení jen vzdáleně podobné myšlenky jsem zavalen přívalem rozčilených argumentů proč toto je nemožné: Československo chce jít do Evropy (a nikoli do Ameriky); americké zákony by nebyly kompatibilní s našimi atd. atd. Řečeno velmi všeobecně, německé zákony (kam patrně chceme jít?) se v této oblasti někdy podobají severoamerickým.

Zpět k čs. kuponové privatizaci: nejvýznamnější “specifický” faktor, který je kardinálně odlišný od finančních postupů v tržních ekonomikách je fakt, že velký blok státního majetku bude nabídnut čs. občanům k rozebrání "za babku", tj. za směšnou částku 1000 Kčs. (Je otázka, zdali je nutné projít kalvárií kuponové privatizace „české cesty“ a zdali by nebylo výhodnější prodat průmyslové podniky zahraničním investorům, třeba i za nízkou cenu.) Naprosto souhlasím (alespoň v tomto případě) s většinou odborné veřejnosti, že se jedná o ojedinělou příležitost jakési divné spekulace, kdy investice je de facto prakticky garantovaná a tudíž bez rizika. Toto patrně bude také první a poslední příležitost, kdy investor - a to i tzv. “amatér” - téměř nemůže ztratit: kuponová privatizace předstírá, že nabízí zaručené zbohatnutí každému, kdo se účastní. (Ačkoliv se to zdá neuvěřitelné ex post, i v tomto případě, kdy vlastně kupony byly “kuponovými privatizátory” populisticky rozdány za babku s implicitním příslibem bezpracného výdělku, jakýchsi “zisků zadarmo”, mnoho lidí přesto později utrpělo ztráty a to ne vlastní vinou. Kuponová privatizace byla vlastně vychytralým nápadem navnadit náhlým bezpracným ziskem lidi, aby “vděčně” odevzdali své hlasy ODS. (Viz. podpis předsedy ODS a tehdejšího ministra financí V. Klause na kuponových knížkách; o tento podpis bojoval Tomáš Ježek, ovšem nakonec Václav Klaus „zvítězil“. Z dnešního pohledu je možné, že snad i lituje, že tenkrát spor o podpis na „kuponovce“ nevyhrál Ježek poněvadž s Ježkovým podpisem na kuponových knížkách by se nyní mohlo na Ježka všelicos svést a ze „slona v porcelánu“ – jak se T. Ježkovi přezdívalo na Západě – z něho udělat navíc hlupáka). Nepřekvapí, že se ODS brzy nato stala výtahem k politické i ekonomické moci a vlivu. Řečeno se Švejkem: nejlepší cesta k tržní ekonomice je rozdat kupony a nerozeznávat špinavé peníze nebo případně naopak. Pozn. red.) V příštích obdobích tj. od roku 1993, bude situace pro drobné investory obtížnější v tom smyslu, že kupony nebo jakékoli cenné papíry již nebudou za nominální cenu.

Hlavní důraz tohoto článku má spočívat v tom, že přes různé potíže, příp. eventuální finanční ztráty a rizika, těžkosti, určité sociální rozdíly atd. fungující parlamentní demokracie a  svobodný trh jsou tou nejlepší (respektive nejméně špatnou) alternativou pro příští vývoj Československa a ostatních postkomunistických států, které se vymanily z nedůstojného, nesvobodného a totalitního systému. Především jde o to, aby se Československo mohlo poučit z některých negativních zkušeností na finančních trzích Kanady, USA a/nebo dalších vyspělých zemí - které pramení z chybných lidských a nikoli systémových vlastností - a pokud možno do jisté míry se i vyhnout alespoň předvídatelným negativním dopadům.

Je čas se vrátit na začátek, a totiž k historce jachet malých investorů - klientů různých investičních fondů, kampeliček a dalších firem. I když samozřejmě nepodezírám čs. IPF, banky nebo jiné finanční společnosti z nekalých úmyslů (ovšem po velmi dlouhém období prožitém v "jiném" světě, kde se neděje tolik "středoevropských kulišáren" jsou někteří čs. krajané - patrně včetně mě - považováni za poněkud naivní) by bylo velmi dobré, kdyby následující historka zde nemohla nastat: ve dvacátých letech, v newyorském přístavu kotvilo mnoho privátních přepychových jachet. Autobusy plné turistů, konajících prohlídku města zde konaly obvyklé zastávky a průvodci ukazovali turistům komu jachty patří. "Napravo je jachta pana J. P. Morgana", řekl ochotný průvodce. "Hned za ní je jachta pana Dillona. Ta velká, nalevo od ní patří panu Rockefellerovi..." Jednoho dne se jeden nic netušící, prostoduchý turista zeptal: "A kde jsou jachty klientů ?"

Naštěstí v Československu není moře!

Dr. Zdenek Sid Blaha, M. A., finanční ekonom s kanadským vzděláním. Z Československa odešel již jako teenager v první polovině 60. let a v r. 1965 zahájil svou pracovní dráhu v investičním průmyslu v USA a v Kanadě. Dlouhou dobu působí jako poradce pro severoamerický soukromý sektor.

Z. Sid Blaha rovněž přednáší na Karlově univerzitě v Praze (Institut ekonomických studií na Fakultě sociálních věd), kde vede kursy podnikových financí a řízení rizika na vyspělých kapitálových trzích pro české i zahraniční postgraduální studenty. Kurzy jsou stejné jako jeho M.B.A. kurzy v U.S.A. a v Kanadě.