čtvrtek 24. května O B S A H Co je nového v České republice: Komentovaný přehled zpráv Odkazy: Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Válka o Kosovo - nové informace: Generál Wesley Clark: "Pentagon se bránil válce proti Jugoslávii" Věda_ Cestování časem je zřejmě možné - prostřednictvím rotace zpomaleného světla (New Scientist) Polemika - Ještě k případu Jiřího Szuty: Proč hned volit závěry, které se snadno nabízejí ? Odpověď nejen Fabianu Golgovi (Jan Paul) O motorkách: Zmanipulované zprávy na TV Nova (Tomáš Kocanda) Češi a Evropská unie: Evropa ne, USA ano (Martin Stín) Jak přežít přechodné období (Martin Stín) Analýza vztahů USA-ČLR: Je Čína skutečně tak slabá? (Václav Hrabiš) Ikona pro Vaši stránku... |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|

Je značně troufalé polemizovat s takovou autoritou, jakou je Zbigniew Brzezinski, o geopolitických otázkách dotýkajících se národní bezpečnosti USA, ovšem článek o jeho pohledu na Čínu, který byl zveřejněn v Lidových novinách 9. května 2001 pod titulkem "Nová studená válka mezi USA a Čínou?", k takové polemice přímo vybízí. Tím spíše, že si Brzezinski ve své úvaze někdy trošičku odporuje s tím, co popsal ve své knize "Velká šachovnice", která byla i u nás publikována v českém překladu před dvěma lety.

Je podstatné předeslat, že v této knize Zbigniew Brzezinski vnímá současnou mezinárodní situaci jako výjimečnou v tom smyslu, že se poprvé v moderních dějinách centrum světové moci přesunulo mimo Eurasii. Tímto centrem jsou dnes Spojené státy.

Národním zájmem USA, (řečeno velmi zjednodušeně) by podle Brzezinského mělo být, aby v Eurasii nevznikaly tendence protiamerických nálad, snahy o koordinaci postupů, které by v oblasti zahraniční politiky směřovaly proti zájmům USA.

V zásadě jde o to, aby regionalismus, v daném případě eurasijský, nenarušoval globalizační procesy a aby tento regionalismus současně neohrožoval mocenské postavení USA jako světového lídra. Zcela katastrofickým scénářem by podle těchto obav mohlo být protiamerické spojenectví tří největších hráčů Eurasie, a sice Ruska, Indie a Číny.

Jedná se samozřejmě o hypotetickou spekulaci, ovšem poslední kroky USA po nástupu nové administrativy prezidenta Bushe mohou těmto tendencím výrazně napomoci. Jejich základ v podobě uskupení Šanghajské pětky, jejíž pateří je názorová shoda Ruska a Číny na řadu mezinárodněpolitických otázek, tu již ostatně je. Pokud však jde o samotný aspekt čínsko-amerických vztahů, bylo by pro Zbigniewa Brzezinského účelné analyzovat do podstatně větší hloubky, proč "…ČLR v uplynulých více než dvou letech prosazuje tezi, že se Spojené státy stávají celosvětovým agresivním hegemonem ohrožujícím globální stabilitu". Bylo by to účelné, protože hlavním důvodem uvedeného tvrzení čínských představitelů a čínského oficiálního tisku není americká zahraniční politika v těchto uplynulých letech.

Hlavním důvodem tohoto fenoménu je totiž růst čínského nacionalismu, což si Brzezinski připouští jen částečně. Za léta, která uplynula od čínské kulturní revoluce, Čína prošla obrovskou vnitřní evolucí a na svá konta si z pohledu svých národních zájmů připisuje jeden úspěch za druhým.

V tomto směru se čínský program "čtyř modernizací" naplňuje velmi zdárně. Možná úspěšněji, než si je Zbigniew Brzezinski ochoten připustit a možná ještě úspěšněji, než jsou i čínští představitelé ochotni oficiálně přiznat. Právě ekonomické výsledky kontinentální Číny jsou hlavní příčinou růstu sebevědomí a nacionalismu i prostých Číňanů. V jejich chápání se navíc nejedná o nacionalismus jako takový, ale o niterné přesvědčení o postupném obnovování těch pozicí Číny, které jí z pohledu "Říše středu" vždy náležely.

Čínský nacionalismus jako nacionalismus říše středu se v současné době etabluje do podoby euforie ze stále pevnějšího postavení ČLR jako regionální supervelmoci. Návrat Hongkongu a Macaa pod správu Pekingu v právě uplynulých letech toto sebevědomí jen umocňuje, stejně jako vědomí, že Tchaj-wan bude nevyhnutelně následovat. Ostatně i vývoj na Tchaj-wanu naznačuje, že stoupenci sjednocení s kontinentální Čínou nabývají na početnosti. Další rozvoj dříve nemyslitelných kontaktů mezi ČLR a Tchaj-wanem včetně dalšího růstu de facto přímých tchajwanských investic do ekonomiky kontinentální Číny vzbuzuje obavy z upřímnosti někdy stále zaznamenávané protipekingské rétoriky z Tchaj-wanu a obráceně protitchajpejské rétoriky z kontinentální Číny. Někteří pozorovatelé dokonce naznačují, že by se USA mohly stát obětí hry obou Čín, protože na obou stranách Tchajwanského průlivu je podstata rostoucího nacionalismu stejná, či spíše stejně čínská. Pro tento nacionalismus nebude podstatná koncepce "jednoho státu a dvou rozdílných systémů", či jakékoli jiné schéma budoucího sjednocení, protože skutečnost, že k tomuto sjednocení dojde, ať již dříve nebo později, je brána za fait accompli. S variantou, že by se Tchaj-wan sám navrátil do lůna kontinentální Číny, počítá i Zbigniew Brzezinski za předpokladu, že by se kontinentální Čína stala pro Tchaj-wan dostatečně atraktivní, což v zásadě není v žádném rozporu s oficiálně deklarovanou politikou Washingtonu, jenž se ztotožňuje s politikou jedné Číny. Jedinou otevřenou otázkou v tomto procesu je, kolik kdo zaplatí, respektive, co si budou moci ponechat Číňané na Tchaj-wanu a co jim Peking vezme.

Ani případná další krize v čínsko-amerických vztazích, ať již zapříčiněná stále otevřenou otázkou Tchaj-wanu či jiným problémem, nemůže ohrozit další ekonomický rozvoj kontinentální Číny. Čína není jednostranně vázána na transfer technologií z USA, jak poukazuje Zbigniew Brzezinski, Západní Evropa, stejně jako v některých oblastech i Rusko by víc než ochotně vyplnily vakuum v oblasti investic nebo transferu technologií, pokud by takovéto vakuum bylo vyvoláno jednostrannými restriktivními kroky USA. V případě Ruska jeho další ochota podílet se např. na další modernizaci čínských ozbrojených sil nebo na transferu technologií, které by mohly být využity pro vojenské účely, bude záviset na stupni protiamerické rétoriky Pekingu. V tomto ohledu se od podpisu Šanghajského komuniké, jímž byl na konci 70. let zahájen proces normalizace čínsko-amerických vztahů, USA dostaly do zcela obrácené situace. Jestliže tenkrát Spojené státy využily protisovětských nálad v ČLR k normalizaci vztahů s Pekingem, dnes Moskva využívá protiamerických nálad v ČLR zase pro své sbližování s Pekingem. Na první pohled to vypadá, jako by Čína byla skutečnou říší středu.

Pro USA je ale jednoznačnou výhodou, že čínsko-ruské sbližování má své hranice, jimiž jsou vzájemná čínsko-ruská nedůvěra, aspekt oportunistického pragmatismu na obou stranách a především ruská obava s budoucí expanze Číny na ruský Dálný východ.

Samotná teze Brzezinského o možném útoku pevninské Číny na Tchaj-wan je dnes překonaná. Je docela možné, že se jedná o rudiment dříve vysmívaných opakovaných hrozeb Pekingu vůči Tchaj-wanu z 50. let …poslední 857. vážné varování…., které však nikdy neměly racionální základ. I dnes by ozbrojený útok Číny na Tchaj-wan byl především útokem Pekingu proti sobě samému.

Rovněž tak teze Brzezinského o možném vzniku užšího spojenectví Japonska a Tchaj-wanu odporuje logice vzájemných vztahů nejen z let druhé světové války, ale i zkušenosti z bezprostřední japonské přítomnosti na Tchaj-wanu počínaje rokem 1895, kdy japonská císařská armáda tehdejší Formosu jednoduše anektovala. Přestože v tchajwanských politických kruzích existuje poměrně vlivná projaponská lobby, mezi Japonskem a Tchaj-wanem panuje silná konkurence v oblasti investiční politiky v zemích jihovýchodní Asie, k níž se řadí i některé otázky velmi citlivého politického podtextu, např. stále otevřený problém teritoriální náležitosti ostrovů Senkaku.

Stejně tak další záležitosti severovýchodní Asie, především problém stále rozděleného Korejského poloostrova a historické zkušenosti samotných Korejců s Japonskem od roku 1910, dávají za situace, kdy v Tokiu sílí tendence k přehodnocení úlohy Japonska ve druhé světové válce včetně glorifikace císařské armády, jen pramalou šanci tomu, aby Japonsko sehrávalo v tomto regionu aktivnější politickou a eventuálně i mocenskou roli při zadržování nástupu ČLR zatím jen do této části Asijsko-tichomořské oblasti.

A bude to především Čína, která bude hrát stále aktivnější roli v tomto regionu. Vedle její schopnosti aktivně ovlivnit proces sjednocování Korejského poloostrova a bezpečnostní politiky v severovýchodní Asii se ještě více posílí její vliv v jihovýchodní Asii. Obzvlášť dnes, kdy vnitřní problémy řady zemí JVA, zejména pokud jde o současnou situaci v Indonésii a na Filipínách, mnohou ohrozit integrační procesy zemí ASEAN. Ostatně ČLR je již dnes aktivním účastníkem i dialogu v rámci ASEM. Vedle politických procesů v jihovýchodní Asii, kde ČLR hraje významnou roli, si již dnes v oblasti mocenských poměrů nikdo nedovolí zpochybnit myšlenku, že to bude především Čína, kdo v budoucnu definitivně rozhodne o statutu třeba jen Paracelských ostrovů a ostrovů Spratley. Pro USA musí být významnou okolností i to, že ASEAN, který se v posledních pěti letech rozrostl o země Indočíny, již nemůže být onou pevnou hrází proti pronikání Číny do jihovýchodní Asie. Vliv ČLR v Laosu, částečně ve Vietnamu a především v Barmě je nezpochybnitelný.

To vše je v mnoha ohledech v rozporu s tvrzeními Zbigniewa Brzezinského. Celkový dojem z jeho úvahy je totiž takový, že není třeba mít z Číny žádné obavy. Čína je podle něj stále zaostalá, její mocenské postavení nepříliš silné, byť by se jednalo o regionální velmoc, a dokonce i samotní čínští představitelé tvrdí, že potrvá ještě mnoho let, než se Čína dostane na úroveň srovnatelnou s vyspělým světem. A konečně, Číně se bude dařit dobře, pokud se zřekne agresivní silové politiky.

Čína ale uskutečňuje takovou politiku, která odpovídá jejím národním zájmům. Je otázkou, je-li tato politika silová, nebo agresivní, nebo nepřátelská vůči USA. Z pohledu USA rozhodně ano, z pohledu Číny rozhodně ne. Tento antagonismus, který Brzezinski neustále opakuje, je založen na jednoduché matematice. Spojené státy jsou světovou supervelmocí a nechtějí toto postavení ztratit. Dnešní Čína ale není jen pouhou regionální velmocí. V její politice je mnoho silových prvků a těchto prvků bude postupem času přibývat tak, jak se Peking bude snažit o strategické vyrovnání s USA. Právě proto by již dnes USA neměly Čínu podceňovat.