Generál Wesley Clark: "Pentagon se bránil válce proti Jugoslávii"
V právě vydaných memoárech konstatuje Wesley Clark, vrchní velitel NATO během války proti Jugoslávii na jaře roku 1999, že Pentagon opakovaně ochromoval vojenské plánování Severoatlantického společenství a byl proti krokům, které mohly vést k tomu, že by býval zásah proti Jugoslávii nebyl nutný. Psal o tom v minulých dnech deník New York Times.
Vrchní velitel NATO generál Wesley K. Clark, který je nyní už mimo vojenskou službu, píše, že se Pentagon v březnu 1998 postavil proti jeho návrhu varovat jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiče, že NATO vojensky zasáhne, pokud podnikne ostré kroky proti nepokojnému obyvatelstvu Kosova.
Když došlo o rok později k vojenským úderům proti Jugoslávii, Pentagon jen neochotně souhlasil s bombardováním některých cílů a odmítal plánovat pro možnou pozemní válku.
A v posledních týdnech války, kdo bojovali albánští rebelové proti jugoslávské srbské armádě v Kosovu, Pentagon odmítl žádost generála Clarka, aby americké dělostřelectvo, raketomety a vrtulníky vybavené raketami útočily z albánské strany hranice. Američané nechtěli vstoupit do Kosova, ale Pentagon se obával, že pokud to neučiní, mohlo by dojít k nutnosti pozemní invaze.
"Pentagon se obrovským způsobem bránil prohloubit své nasazení na Balkáně," uvedl generál Clark v telefonickém rozhovoru ze svého nynějšího sídla v Little Rocku ve státě Arkansas. Uvedl, že Balkán nefiguroval "v názoru Pentagonu na národní vojenskou strategii, jejíž součástí je připravovat se na boje v Perském zálivu a v Koreji a kromě toho že se nejvíc peněz má vydávat na vojenské zásoby."
Clerkovy memoáry "Waging Modern War" (Vést moderní válku) vydalo nakladatelství PublicAffairs. Kniha o 497 stranách obsahuje interní informace o plánování a vedení války, která trvala 77 dní, a také o diplomatických jednáních, které jí předcházely.
Je dobře známo, že generál Clark měl velmi napjaté vztahy s Pentagonem - byl odvolán z funkce velitele NATO ministrem obrany Williamem Cohenem za méně než tři roky. Jeho kniha obsahuje nové informace o jediné válce, jakou NATO kdy vedlo.
Během války o Jugoslávii existovaly podstatné spekulace o tom, že existují neshody mezi Spojenými státy a evropskými spojenci. Také se zkoumalo, jak se v celé věci choval Bílý dům. Ale z hlediska vrchního velitelství NATO poskytuje generál Clark jiný obraz.
Ukazuje prezidenta Clintona jako schopného politika, který byl schopen učinit tvrdé rozhodnutí a schválit použití pozemních vojsk. Javier Solana, generální tajemník NATO, je také vylíčen jako rozhodný politik, který se snažil získat v Evropě podporu pro bombardování.
Naproti tomu je generál Clark ostře kritický vůči Pentagonu a jeho vedení. Americký ministr obrany Cohen se opakovaně snažil omezit americké angažmá na Balkáně, píše Clark. Cohen se bál, že by se Clark pokusil získat v americké vládě podporu pro pozemní invazi, a tak se mu pokusil zabránit, aby cestoval do Washingtonu na vrcholnou schůzku NATO, uvádí se v knize.
Generál Joseph Ralston, náměstek předsedy spojeného velení a Clarkův nástupce jako vrchní velitel NATO je v knize vylíčen jako člověk, který se především zajímá o byrokratické politikaření uvnitř Pentagonu a nikoliv o evropskou strategii.
Generál Clark je zejména kritický vůči americké armádě. Když se situace koncem roku 1998 zhoršovala, varoval generála Dennise Reimera, tehdejšího šéfa armádního štábu, že možná vypukne válka a že by se měl připravit na konfrontaci s Jugoslávií. "Ale my tam nechceme bojovat," odpověděl mu generál Reimer.
Generál Eric Shinseki, nynější šéf armádního štábu, je v knize vylíčen jako člověk, který během své práce v Bosně jednal přeopatrně, přesně na základě předpisů.
Generál Wesley Clark je absolventem vojenské akademie ve West Pointu. Stal se vrchním velitelem NATO jako člověk, který se intenzivně zajímal o Balkán. Sloužil jako vojenský představitel v delegaci vyslance Richarda C. Holbrooka na balkánských mírových jednáních v Daytonu v Ohiu, které vedly k dohodě z roku 1995.
Ale když přešel generál Clark do NATO, zjistil, že se Pentagon o balkánský region nezajímá.
Jedním z prvních Clarkových konfliktů s Pentagonem se odehrál začátkem roku 1998, píše. Jak rostlo v Kosovu napětí, poslal zprávu ministru Cohenovi, v níž doporučoval, aby Spojené státy opakovaly varování, které soukromě sdělil prezident Bush Miloševičovi v roce 1992: že brutální zásah jugoslávských vojsk v Kosovu by mohl vést k intervenci NATO.
Když to doporučení odeslal, píše generál Clark, vzbudil ho telefon od generála Ralstona. Ralston mu sdělil, že ministra Cohena Clarkova zpráva rozhněvala. V době, kdy se v Kongresu jednalo o novém zákoně o vojenských výdajích a kdy se diskutovalo o rozšíření NATO na Východ neví vedení Pentagonu, kam dřív skočit, a nepotřebuje další úkoly.
"A," pokračoval generál Ralston, "ministr obrany se bojí, co by se stalo, kdyby se kopie této zprávy dostala do rukou Madeleine Albrightové," píše se v knize. Listu New York Times se v této věci nepodařilo spojit se s Williamem Cohenem.
Jak rostla krize v Kosovu, Clintonova vláda se začala připravovat na konflikt s Bělehradem. Přicházely zprávy o srbských zvěrstvech v Kosovu a vláda se rozhodla varovat Miloševiče, že zahájí proti Jugoslávii letecké údery, pokud nepřestane utlačovat albánské obyvatelstvo Kosova a pokud nebude souhlasit s podmínkami dohody, které připravovali mezinárodní vyjednavači ve Francii.
Ale NATO se dostalo do problémů, když začalo jednat. Některé z těchto problémů, o nichž svědčí kniha generála Clarka, neměly nic společného s Pentagonem. Vlastní Clarkovo velitelství nedokázalo předvídat, že se Miloševič pokusí ochromit NATO vyhnáním tisíců Albánců a vytvořením uprchlické krize.
A generál Clark vydal tajný rozkaz, že prvním požadavkem NATO je nepřijít o žádné letadlo. Posedlost tím, aby nedošlo k žádným ztrátám na straně NATO, vedla k tomu, že letecké údery byly neefektivní a zvyšovala se pravděpodobnost civilních obětí, protože se bombardovalo z velké výšky. Generál Clark hájil v rozhovoru toto rozhodnutí: bylo prý nutné, měla-li se zachovat podpora veřejnosti pro válku.
Kniha také líčí ostré debaty mezi spojenci. Francie a další státy byly přesvědčeny, že by se letecké údery měly soustředit na srbské jednotky v Kosovu. Američané trvali na tom, že by měly být letecké údery zaměřeny proti vrchnímu velení a dalším cílům v Bělehradě. A už dlouho před válkou utrpělo NATO vážnou bezpečnostní ránu, kdy jeden francouzský důstojník poskytl Srbsku ranou verzi plánů NATO na vojenský zásah proti Jugoslávii.
Ale k nejostřejším a nejdůležitějším konfliktům docházelo mezi generálem Clarkem a Pentagonem. Jakmile bylo bombardování zahájeno, generál Clark byl těžce frustrován, neboť vrchní velení ve Washingtonu zakázalo bombardovat některé cíle, zejména zásoby ropy a elektrárny, protože si je Američané chtěli nechat v záloze na později, pro případ, že by Srbové zaútočili na americké mírové sbory v Kosovu anebo na jiné jednotky NATO.
I po začátku bombardování koncem března 1999 opakovaně odmítal Pentagon připravovat plány na pozemní invazi. Jak bombardování pokračovalo, generál Clark začal mít dilema. Mnoho spojenců bylo znepokojeno množství civilních obětí od leteckých úderů a chtěli vážně zahájit plánování pozemní války. Ale Pentagon se chtěl pozemní invazi vyhnout a naléhal na eskalaci leteckých úderů.
Konflikt nabyl osobních rysů, když se Pentagon pokusil zabránit generálu Clarkovi, aby se účastnil v dubnu schůzku NATO a později, aby se účastnil důležité schůzky v Bílém domě, kde se mělo jednat o plánování pozemní invaze.
Jak debata pokračovala, generál Clark dostal memorandum - bývalí důstojníci svědčí, že to bylo z britské strany - o rozhovoru mezi Billem Clintonem a Tony Blairem. Z memoranda vyplývalo, že Blair naléhal na přípravu pozemní invaze.
"Clinton v podstatě souhlasil, že udělá, co bude nutné a chystal se učinit pozitivní rozhodnutí ohledně pozemní invaze," píše v souvislosti s tímto memorandem generál Clark.
To, že se Pentagon stavěl proti pozemní válce, se ukázalo zjevným, když bojovali koncem května rebelové z KLA proti srbským jednotkám v kruté bitvě na hoře Pastrik v Kosovu. Generál Clark požádal o svolení zaútočit na Srby vrtulníky Apache, vybavenými raketami, pozemními raketami a dělostřelectvem.
Píše, že to učinil protože americká letadla měla potíže při vyhledávání cílů, zatímco americké pozemní jednotky v Albánii měly protidělostřelecké radary a jiné zaměřovací systémy, schopné se přesně zaměřit na zdroje srbské střelby. Pozemní jednotky také dokázaly rychle reagovat na zprávy od vzbouřenců.
Clarkovi bylo odepřeno svolení užít vrtulníky Apache, že prý je to příliš riskantní. Ale i kdyby nechal americké síly na albánské straně hranice, stejně mu nebylo dovoleno jich použít. Nakonec byly vyslány bombardéry B 52 k leteckým útokům na Srby.
Generál Clark uvedl v rozhovoru, že doufá, že bude jeho kniha důležitým poučením o koaličním vedení války a o tom, jak Pentagon plánuje. "Musíme se z kosovské operace poučit," uvedl. "Nic se nezměnilo. Pokud se něco změnilo, problémy jsou nyní ještě hlubší."
Cestování časem je zřejmě možné - prostřednictvím rotace zpomaleného světla
Než se vám narodí děti, mohly by vás přijít navštívit. Jak je to možné, vysvětlil Michael Brooks v článku v časopise New Scientist, který je anglicky na tomto místě.
Ronald Mallet je přesvědčen, že objevil praktický způsob, jak vyrobit stroj času. Mallet není šílený. Žádné známé fyzikální zákony neznemožňují cestování časem a teoreticky by přesunování hmoty časem tam a zpátky nemělo být příliš obtížné.
Potíž je, že je obtížné to realizovat v praxi. Vzpomínáte na tzv "wormholes", "červí díry", ony chytré tunely časoprostorem, jimiž je údajně možno cestovat časem z jedné doby do jiné? Teoreticky jsou naprosto přijatelnou metodou cestování do minulosti. Potíž je, že na otevření takového tunelu, "wormhole", potřebujete zásobu poněkud exotické hmoty vyrobené z "negativní energie".
Avšak Mallet, profesor teoretické fyziky na Connecticut University, je přesvědčen, že nalezl způsob, jak cestovat do minulosti, který využívá něčeho daleko obyčejnějšího: světla. Mallet si uvědomil, že kolující kužel světla, absolutně zpomaleného, je pravděpodobně oním základním prostředkem pro cestování do minulosti. Nejenže je nám tato technologie na dosah ruky - Mallett se spojil s dalšími vědci na Connecticut University v úsilí ji zpřístupnit. "Pomocí tohoto řešení," vysvětluje Mallett, " se možná cestování časem brzo stane praktickou možností."
Pro nás by ale zatím bylo dost těžké nastoupit do Mallettova stroje času, protože zpomalení rychlosti světla vyžaduje teplotu, která je blízká absolutní nule. Ale budoucí, pokročilé civilizace možná přijdou na to, jak to udělat. A možná se dokonce vrátí a poradí i nám, co s tím.
Mallett se začal zajímat o cestování do minulosti, když mu bylo asi deset let. V roce 1955 mu otec zemřel na infarkt. "Naprosto jsem ho miloval. Úplně mě to zdrtilo," konstatuje Mallet. Ale pak si přečetl knihu Stroj času od H. G. Wellse. I jako dítě Mallett věděl, že se o sebe otec řádně nestaral. Intenzivně pil a kouřil a zemřel ve věku 33 let. "Chtěl jsem postavit stroj času a předem ho z minulosti varovat, co se stane," říká Mallett.
To, co začalo jako dětský nápad, se stalo pro Malletta intenzivním zkoumáním veškeré literatury o cestování časem. Když Mallett studoval Einsteinovo dílo - Einstein také zemřel v roce 1955 - uvědomil si, že Wells si nevymýšlel - cestování časem je, alespoň teoreticky, možné.
Einstein dokázal, že jev, jemuž říkáme gravitace, je zakřivením času a prostoru. Všechno, co má hmotnost nebo energii, prohýbá ve své blízkosti prostor i míjení času, asi tak, jako se promáčkne povrch měkké pohovky, když si na ni někdo sedne. Einsteinovy gravitační rovnice dokazují, jak je časoprostor zakřivován hmotou a energií.
Kus hmoty roztahuje časoprostor. Takže například hodiny běží pomaleji v gravitačním poli, blízkém Zemi než daleko ve vesmíru. A jestliže necháte obrovský kus hmoty rychle rotovat, začne bičovat čas a prostor kolem sebe tak, jako rotující kávová lžička za sebou táhne v hrnku kávy kávovou pěnu. Čím hustší je hmota a čím rychleji se pohybuje, tím více zakřivuje časoprostor.
Dotáhneme-li tuto myšlenku dostatečně daleko, zjistíme, že se dá čas zkroutit tak, že už neprobíhá v nekonečné linii od minulosti do budoucnosti, ale vznikne z něho kruh. Pak stačí jít kolem této smyčky a vrátíte se do libovolného bodu v historii, právě tak, jako vás procházka kolem bloku přivede zpět k vašim hlavním dveřím.
Teoretikové našli určitá řešení Einsteinových rovnic, jejichž součástí jsou ony "uzavřené časové smyčky" - to je žargon fyziků pro stroj času. Prvním vědcem, jemuž se to podařilo, byl v roce 1949 matematik rakouského původu Kurt Goedel, ale bohužel jeho řešení vyžadovalo, aby rotoval celý vesmír - a to se neděje. O mnoho desetiletí později přišel Kip Thorne z Caltechu s myšlenkou používat wormholes, zvláštní tunely, které takovýmito časovými smyčkami spojují různé regiony zakřiveného časoprostoru. Jiné smyčky se dají udělat z nekonečně dlouhých, rotujících kuželů - které se ve vesmíru v podstatě nevyskytují - anebo z rychle se pohybujících kosmických strun. V raném vesmíru pravděpodobně byla tato extrahustá vlákna hmoty naprosto běžná, ale bohužel už tomu teď tak není.
Mallettova představa, že by bylo možno použít světla, je však daleko jednodušší. "Lidi zapomínají, že světlo, i když nemá žádnou hmotnost, také způsobuje zakřivení prostoru," konstatuje. Světlo, které se odráží tak, aby vytvořilo kruh, vyvolává zvlášť podivné efekty. Loni publikoval Mallett článek, v němž vylíčil, jak kolující paprsek laserového světla dokáže vytvořit uprostřed toho kruhu z prostoru vír (Physics Letters A, svazek 269, str. 214). A pak měl okamžik osvícení. "Uvědomil jsem si, že čas, stejně jako prostor, lze zkroutit kolujícími světelnými paprsky," vysvětluje.
Aby se dal zkroutit čas do smyčky, Mallett si uvědomil, že musí přidat další světelný paprsek, který bude kolovat opačným směrem. Když pak dostatečně zvýšíte intenzitu světla, prostor a čas si vymění role: uvnitř kolujícího kruhu ze světelného paprsku běží čas pořád dokola, a to, co pro vnějšího pozorovatele vypadá jako čas, začne vypadat jako obyčejný rozměr prostoru. Osoba, kráčející správným směrem by tedy vlastně kráčela zpět časem - kdyby se to měřilo zvnějšku toho světelného kruhu. Takže po určité době chůze byste mohli vyjít z kruhu a setkat se sami se sebou, jak jste byli v době, než jste do kruhu vstoupili.
Ke zkroucení času do smyčky je však zapotřebí obrovského množství energie. Možná že to tedy přece jen není praktický stroj času? Avšak Mallett pak zjistil, že účinek kolujícího světla závisí na jeho rychlosti: čím pomalejší se světlo pohybuje, tím větší je zakřivení časoprostoru. "Čím víc se rychlost světla zpomaluje, tím víc světlo získává inerci. Zvýšením své inerce má světlo větší množství energie, a to zvyšuje dopad na zakřivení časoprostoru," vysvětluje Mallett.
Shodou okolností právě začalo být možné zpomalovat světlo. Lene Hau z Harvardské univerzity zpomalil rychlost světla z běžných 300 000 kilometrů za vteřinu na pouhých pár metrů za vteřinu a dokonce světlo zastavil (New Scientist, 27. ledna, str. 4). "Předtím bych si nemyslel, že je cestování časem praktickou možností," říká Mallett. "Avšak zpomalené světlo otevírá možnosti, které jsme dosud neměli."
Hau zpomaluje světlo s použitím ultrastudené lázně atomů, známé jako Bose-Einsteinův koncentrát. "Stačí, aby světlo koloval tímto prostředkem," vysvětluje Mallett. "Je to technologický problém. Neříká, že je to jednoduché, ale nehovoříme tady o exotické technologii."
Mallett už zaujal svého šéfa katedry, Williama Stwalleyho, který stojí v čele skupiny vědců zkoumajících studené atomy. Svým prvním experimentem budou pozorovat jen zakřivení prostoru a vliv tohoto zakřivení na částici, která bude uprostřed světelného kruhu. Až pak přidají druhý paprsek, Mallett je přesvědčen, že zaznamenají důkazy o cestování časem.
Není si jistý, jak se cesta časem bude projevovat. Možná, že to, co bude zpočátku jedinou částicí, získá partnera - částici, která navštíví samu sebe z budoucnosti.
Minulý měsíc Mallett měl o této záležitosti na univerzitě v Michiganu na pozvání astrofyzika Freda Adamse první přednášku. Adams přiznává, že teoretická stránka Mallettovy práce je nezpochybnitelná. "Přijetí bylo opatrné a skeptické," připouští Adams. "Ale nikdo nepřišel na nic, čím by se to dalo zpochybnit. Toto řešení je pravděpodobně správné."
Avšak ani Adams není přesvědčen, že se experiment podaří. Není to překvapující, neboť cestování časem vyvolává znepokojující otázky. Mohli byste se vrátit do minulosti a zavraždit své prarodiče? Možná, že existuje řešení (viz níže), ale většina fyziků si myslí, že pokusy měnit historii asi budou nemožné.
Všeobecná teorie relativity, jíž Mallett použil k vypracování své teorie cestování časem, se nezabývá kvantovou mechanikou. Je to klíčovým opomenutím? Znamená to, že stroj času nebude ve skutečném vesmíru fungovat? Stephen Hawking a Thorne poukazují na to, že stroj času by zvětšil kvantové fluktuace v elektromagnetickém poli a zničil by se paprskem intenzivní radiace. Abychom to mohli zjistit určitě, potřebovali bychom teorii kvantové gravitace - teorii, která spojuje kvantovou teorii s relativitou.
Ani Mallett netvrdí, že je cestování časem skutečně na dosah. "To, jestli to bude fungovat tak, jak předpovídám, se dovíme teprve tehdy, až provedeme konkrétní experiment," uvádí. Existuje problém, jak se dostat do časové smyčky a jak z ní zase sestoupit, aniž by člověk zničil ji nebo sebe. "Opravdu nevím, zda se toho dá použít ve smyslu Wellsova Stroje času," říká Mallett.
Ale kdo ví? Za pár let možná vstoupíme do doby, kdy bude cestování časem možné a možná nás začnou navštěvovat z budoucnosti různí podivní lidé, věci a situace. A i když časostroj z Connecticutu bude fungovat, těžko odveze Američany na dvůr krále Artuše. Mallettův kruh světla totiž neumožňuje cestování do minulosti za časový bod, v němž čas poprvé utvořil uzavřenou smyčku. "Pozdější člověk může cestovat zpět časem nejdále jen do doby, kdy byl stroj času uveden v provoz," konstatuje Mallett. To možná vysvětluje, proč jsme zatím neměli žádné hosty z budoucnosti.
Také to znamená, že i když Mallet možná změní vesmír, nikdy nerealizuje svůj dětský sen. Se svým otcem se nikdy nesetká.
Paradoxy, týkající se cestování časem
Cestování časem je plné paradoxů. Nejznámější je představa, že byste mohli cestovat časem do doby, než se narodili vaši rodiče, a usmrtili byste své prarodiče, což by znamenalo, že nikdy nebudete existovat. Jenže pokud neexistujete, nemohli byste cestovat do minulosti a zavraždit své prarodiče, takže byste se narodili… Ovlivňování historie vede k takovýmto protikladným logickým kruhům.
Lidé se často snažili nějak se z toho začarovaného kruhu dostat. Existuje např. přístup tzv. "důsledné historie", podle něhož bude prostě nemožné udělat v minulosti něco, co by zpětně ovlivnilo přítomnost. Je to ale nepříjemně deterministické. Mělo by být ve světě, kde se dá cestovat časem, všechno předurčeno?
Jiná je hypotéza "alternativní historie". Podle tohoto názoru byste cestovali do jiné historie, než jakou jste v přítomnosti opustili. Zabijete-li své prarodiče, v historii, z níž pocházíte, to nic nezmění.
To má obdobu v interpretaci kvantové mechaniky, podle níž existuje "mnoho světů". Je to vysvětlení, jak je možné, že bizarní kvantové zákony umožňují nepozorovaným částicím, jako jsou atomy a elektrony, být na dvou místech najednou. Pokaždé, když je pozorování donutí zvolit si jednu nebo druhou pozici, vzniká nový vesmír -. Jeden, když zaujme částice jednu pozici, druhý, když zaujme druhou. Takže možná byste cestovali strojem času do paralelního vesmíru.
Ještě o případu Jiřího Szuty:
Proč hned volit závěry, které se snadno nabízejí ? Odpověď nejen Fabianu Golgovi
Jan Čulík v úvodníku BL ze dne 22.5.01 napsal: "Zbavte se Fabiana Golga. Napsal jeden čtenář: Zbavte se pana Golga. Alespoň oficiálně. Akorát si naserete lidi, kteří vám fandí a jsou "mírně" nedůvěřiví k zahraničním a navíc levičáckým moudrostem. Mně osobně stačí Pecina. Motivací zřejmě bylo, že Fabiano Golgo projevil lidský soucit a zájem o brutalizovaného chlapce Jiřího Szutu a vyjádřil znepokojení, jak s takovými případy zacházejí české úřady. Že by v důsledku čtyřiceti let komunismu ztratili někteří Češi povědomí o lidskosti?
Tohle ale nebylo vůči čtenářům BL korektní pane Čulíku, vybrat v souvislosti s panem Golgem okamžitě tu horší alternativu. Proč hned volíte závěry, které se tak snadno nabízejí? Je zajímavé, že něco podobného - jen jinak formulované, jsem na pana Golga slyšel již od víc lidí, kteří čtou BL. Já nejsem žádný národní patriot (kromě patriotství k BL :-))), zcela naopak a také si nemyslím, že jsem stižen nějakou národnostní nenávistí a až na malé vyjímky jsem snášenlivý typ.. Texty pana Golga se mi ale zdají tendenční, protože mám za to, že projevuje minimální snahu porozumět tématům a jen je barvotiskově lavíruje. Podle mne je problém v tom, že nepřistoupil k textu o Jiřím Szutovi seriozně i přesto, že je třeba si ho vážit za snahu, na Jirkův případ upozornit.
Příkladem může posloužit jeho odpověď na moji reakci, v níž ironizuje a z kontextu vytrhává věci, které jednak není objektivně schopen posoudit a které si to navíc ani nezaslouží. Například píše: "Tento muž (Řezníček, ředitel VÚM v 80.letech, pozn.autora) jehož pan Paul nazývá legendárním, měl způsob, jak zvládnout "své" chlapce. Dal jim najevo, že: "Nejsi tu proto, abychom tě litovali, protože když už tady jsi a cokoliv pozitivního uděláš, děláš pro sebe a nikoliv pro nás." Hloubka této osvícené věty mě okouzlila. No vida" !
Já jsem vyzdvihl Golgovu lidskou účast v případě Jiřího Szuty, ale tyto řádky může napsat jen někdo, kdo té věci prostě nerozumí. Slovní obrat "SVÉ" chlapce zračí přece tu skutečnost, že ředitel se s těmi kluky ztotožnil v jejich údělu (tak jsem to také myslel) a nikoliv že by je VLASTNIL !!! Golgova podezřívavost je proto neprofesionální. Ředitelovo tvrzení o tom, že cokoliv dělají, dělají pro sebe, skutečně hloubku má, ale Golgo nezná situaci ve výchovných ústavech v polovině osmdesátých let u nás. Nezná souvislosti a slovo legendární mu přijde nepatřičné, protože se domnívá, že na ředitelování v pasťáku nemůže být z povahy věci nikdy nic legendárního.Omyl. Hluboce se mýlí jen proto, že nemá tu zkušenost a tak to prostě vidí paušálně.
Především mě ale zaráží způsob, jakým vyhodnotil moji snahu přiblížit podmínky ve VÚM na Klíčově a vůbec nepochopil hodnotový systém, který tam za ředitele Řezníčka panoval. Ten jsem se mu především snažil naznačit. Naopak,značně přezíravě a s notnou dávkou arogance replikuje, že osobně moc nedůvěřuje ani ruským metodám výchovy, ani papírovým bolševikům. Výchovný ústav Klíčov nebyla „jedna z těch institucí pro děti“ jak opět s odporem píše, ale na tehdejší poměry zcela mimořádný experiment právě v přístupu k „chovancům“. Samozřejmě že lze těžko zprostředkovat zkušenost kterou mám,ale minimálně bych od zahraničního novináře - který chce hodnotit naše minulé poměry - očekával dostatečnou informovanost. Československo přece jen nebyl Sovětský svaz a podmínky ve zdejších ústavech byly jiné. Panu Golgovi schází věcný odstup, což se mu notoricky nedaří ani v mém případě.
Jinak nebýt toho, že byl ředitel Řezníček „papírový bolševik“ pane Golgo, vůbec by nemohl udržet svůj projekt! Uvědomte si - když Vám tak záleží na těch dětech, že projekt Klíčova byl v té době pro některé z nich téměř záchranou, stejnou, jakou třeba nyní potřebuje Jiří Szuta! Pokud chcete bližší informace, rád Vám je předám aby jste zjistil, jak moc se ve svém odsudku mýlíte.
Dále píšete: „Paul se mě snaží přesvědčit, že tenhle chlapec se stal prostitutem, protože si to sám zvolil.Argumentuje, že si kluk mohl najít nějaké manuální zaměstnání, mohl prodávat noviny, mohl i žebrat. Samozřejmě. Velmi mladě vypadající chlapec bez občanky určitě dostane zaměstnání!“
Budete se divit, ale dostane. Můj syn chodil vykládat zboží do regálů a jiné pomocné práce, které mohou dělat nezletilí. Vy říkáte, že možnost stát se prostitutem, by byla pro Vás tou nejobtížnější cestou. Jistě, nemůžete srovnávat své prostředí a svoji intelektuální zkušenost s prostředím a zkušeností Jiřího Szuty, to opravdu nejde. Já myslím, že hloupý návrh na sázku, zda přežiji l4 dnů na ulici bez občanky, ani nemá cenu brát vážně, samozřejmě že přežiji.
Dále píšete: „tak jako pan Paul, většina lidí, kteří dělají něco systematicky, přišel o citlivost vůči hanebnostem, s nimiž se musejí někteří tito chlapci v životě potýkat. Naučil ho to jeho hrdina, soudruh Matouš. Neangažovat se citově na osobní úrovni. Nestarat se o předchozí utrpení těchto lidských bytostí (jako kdyby zmizelo jen proto, protože se o něm nemluví). Pošlete je na prázdné místo, ať vaří, ať myjí nádobí, atd. To je magický recept! Není nad starou dobrou disciplínu. To přesně ti kluci potřebují. Proč jim věnovat pozornost, naslouchat jejich úzkostem, slyšet, čeho se stali obětí a nechápat to pořádně. Ne, pošlete je do trestného tábora! Velmi správné“.
Nic z toho, co jsem psal, jste nepochopil. Jak si vůbec můžete troufnout, posuzovat z takového odstupu moji citlivost? Co o ní víte? Co víte o „metodické“ chybě, které se právě dopouštíte? Myslím že Vy jste pod vlivem amerických filmů a nikoliv já. Vy by jste totiž s tímto přístupem nemohl žádnému z těch kluků ve skutečnosti pomáhat, protože by Vás to spláchlo! Myslíte si že jste jediný, kdo se angažoval citově a myslíte si, že to je jediná pomoc? Jak jste Jirkovi pomohl kromě toho, že jste ho citlivě vyslechl? No vidíte, nemáte žádné zkušenosti z tohoto prostředí, ale to by Vás nemělo opravňovat k unáhleným soudům.To co jste napsal je strašně hloupé a že jsem necitlivý vůči hanebnostem páchanými na dětech, to jste přehnal. Co Vy víte o tom co všechno jsem pro děti udělal? Nic, měříte mé upřímné informace nějakou šablonou a vysvětlovat Vám, že začít někde zcela od začátku, společně si vařit, prát a žít spolu, je jeden z nejmotivovanějších zážitků, které může „svěřenec“ společně s vychovatelem mít, to prostě nepochopíte. Vy si myslíte a asi máte tu zkušenost sám, že nejlépe je všechno dostat pod nos?
Dále tvrdíte: „Nikdy jsem v instituci pro takovéto děti nepracoval. A nemyslím si, že osoba, která v ní pracovala, je nejlépe kvalifikována pro to, svědčit v jejich prospěch.
Nesvědčil jsem v prospěch těchto institucí, svědčil jsem v prospěch jednostranného POHLEDU na ně - a to je rozdíl. Podal jsem svědectví, že BYLY výjimky - to je vše.
Je opravdu dětinské, jak doslova přebíráte mé věty, aniž by jste se v nich snažil nalézt nějaké hlubší sdělení. Například, cituji: Nač ta ironie? Víte proč to dělal? Aby je byl schopen brát jako partnery, jako plnohodnotné lidi, kteří svůj život nemají prohraný. Ach jo. A víte proč Řezníčka odvolali? Protože byl jiný, vadil, prostě vyřizování osobních věcí, nic víc.
Vy jste totiž vynechal poslední větu, která odstavci dávala smysl a pointu, tady je: „Mělo snad Golgem popisované předchozí kruté týrání následky menší, že je ve škole nikdo neviděl?“ Pokud nerozumíte, chtěl jsem tím říci, že následky trestu za ukradenou žvýkačku nemuseli být nutně tím, co spustilo o Jirku vlnu zájmu. Byl přece týrán stejně viditelně i před tím, nebo ne?
I přes určitá zásadní neporozumění si myslím, že jsme oba, já i Vy, vedeni pozitivní snahou. Pravda očekával jsem od Vás místo mého zpochybnění a nasazování „psí hlavy“ - jak napsal Ondřej Čapek, třeba polemiku o tom, do jaké míry Vám Jirka lhal a nebo nelhal, či může a nemusí lhát a proč. Volil jste pouze obranu a obhajobu a o své možnosti přílišné důvěry vůči informacím Jiřího Szuty jste se zmínil až v závěru.
Jestliže naše společně nalezená řeč nemá být samoúčelná, pak je třeba, aby byl znám její důvod a tím je jedině pomoc tomu chlapci. Každopádně neměl být týrán, ale s tím nic už neuděláme. Jde o to aby to nepokračovalo a aby měl možnost, podílet se v rámci nabízených možností vlastní účastí na svém osudu. O nic jiného. Co tedy s tím?
Zejmena prvni prispevek je velmi jednostranny a podle nazoru rady motorkaru
vubec neodpovida skutecnosti. Nechapu z jakeho duvodu porada nyni TV NOVA
stvavou kampan proti motorkarum, kdyz pred mesicem ve svem hlavnim sobotnim
vysilacim case vysilali megalomanskou akci ve vlastni rezii, ktera rychlou
jizdu z ust "slavnych" osobnosti primo propagovala.
Kazdy, kdo na motorce v
Cechach jezdi, muze potvrdit, ze jizda je nebezpecna predevsim pro jezdce
na motorce, protoze nemaji proti autum prakticky zadnou ochranu. Ja sam mam
na motorkach najeto pomerne hodne kilometru (vloni jsem najezdil na motorce
jen v CR 18000km) a mam z lonska pet zazitku kdy me vylozene ohrozily auta
a ve dvou situacich zpusobem, ktery nemohl byt nahoda ale umysl ridicu.
Podobne zazitky ma rada dalsich kamaradu, kteri na motorkach jezdi.
Krome
toho jsem najel cca 50 tisic km autem a nemel jsem vloni ani jednu podobnou
situaci, kdy by mi nekdo nechtel dat prednost nebo se me snazil vytlacit ze
silnice pri agresivnim predjizdeni, jako se to stalo na motorce.
Nechci
obhajovat jizdu 200km rychlosti na dalnici v beznem provozu, to ani
nahodou. Ale prezentace zpusobem, jaky predvedla TV NOVA povazuji za velmi
zkreslujici az stvavy. Pri opakovanem prohlizeni prispevku clovek zjisti,
ze v obrazovy material neni realny ale ucinkuje v nem "herec" ktery pro
reportaz jezdil tak, jak si redaktor nejspis pral - nebezpecne predjizdel
apod.
Redaktor se podle me mel take zeptat beznych motorkaru, jake maji
zazitky s auty. Docela zajimave je sledovat tyto nazory v motocyklovych
casopisech, protoze to byva jedna z beznych otazek v rozhovorech. Je jedno,
jestli jezdi clovek na motorce s teoretickou maximalni rychlosti 50km/h
nebo 250km/h - kazdy motorkar to v Cechach zazije nebo uz zazil. Jsme
proste nevitani, ridici aut nam zavidi treba i to, ze jsme v zacpach
pohyblivejsi, ze se na motorce vejdeme tam, kam se auto nevejde a
zaparkujeme tam, kde se s autem neda vejit apod. Nemluve o tom, ze rada
ridicu zavidi hezkou motorku a v nekterych pripadech jsou tyto nasledky
fatalni. Bohuzel caste rozhodnuti v pripade nehody byva - nehoda
auto/motorka? Okamzite se dava vina motorkari, protoze "jeho stroj je
nebezpecny a nepochybne jel rychle atd". Zadne zjistovani pravdy. Jeden
priklad - kamarad jel po Vinohradske tride v pravem pruhu. Vedle nej jel
stejnym smerem osobni automobil. Oba jeli priblizne stejnou rychlosti.
Najednou auto prudce zrychlilo a pokusilo se odbocit pred motorkarem do
vedlejsi ulice. On to mirne zbrzdil, strhl motorku ale i tak narazil do
auta bokem a po padu se motorka znacne poskodila. Svedci se nenasli,
spravni rizeni trva mesice a ridic auta tvrdi, ze ho motorka chtela predjet
zprava a branila mu v odboceni. Bohuzel motorkari u nas nemaji zadnou
organizaci, ktera by hajila jejich prava alespon tak, aby byly povazovani
za rovnocenne ostatnim ucastnikum provozu. Vlastnictvi rychle motorky je
povazovano i diky kampanim typu TV NOVA za dostatecny dukaz toho, ze je
jeji majitel odpovedny za vse a je vzdy vinikem. Pred nedavnem probehla v
tisku informace o akci na podporu spravedliveho vysetreni dopravni nehody,
pri ktere byl usmrceny motorkar agresivnim ridicem, ktery mu po nehode ani
neposkytl prvni pomoc ale telefonem si obstaraval pravni poradu a alibi.
Navic za kratkou dobu po nehode mel opet ridicak a vesele jezdil dal. Do
kampane se vlozil znamy moderator Standa Berkovec a pripad snad konecne
nabral objektivni smer.
Jak jsem napsal - sam v zadnem pripade neobhajuji
motorkare pausalne. Sam jsem velmi nastvany, kdyz vidim nekoho jak jede
nebezpecne at na motorce nebo autem. Ale rozhodne nemyslim ze je objektivni
a vyvazene, odvysilat podobny prispevek jako TV NOVA, doplneny "nahranymi"
zabery a jednim prikladem.
Pritom v zahranici jezdi motorek nekolikanasobne
vic nez u nas a nejen velkych ale i malych skutru a jezdi na nich temer
deti a motorkari se nepovazuji za "projektily", ktere mohou ohrozit
vozidlo, jak to vyznelo z jedno z tech prispevku na TV NOVA. Naopak, mnohem
nebezpecnejsi je agresivni a zamindrakovany ridic stare nebrzdici skodovky
s malinkymi zpetnymi zrcatky, ktery ani nemuze sledovat provoz kolem sebe a
svou jizdou kuprijkladu nuti ostatni k predjizdeni protoze jeho maximalni
rychlost neprekroci 50km/h.
Nedavno jsem neco takoveho zazil pri jizde do
Rakouska, skodovka nemela vubec leve zpetne zrcatko, vsechna okna mela
zamlzena a za ridicem se tvorila kolona aut, ktere plouzeni nutilo k
predjizdeni a casto i v ne zcela prehlednych mistech. A po zkusenostech z
nedavneho jezdeni po nekolika statech zapadni Evropy musim rict, ze nasi
silnicari jsou odpovedni za velkou cast nehod na motorce.
Pochopitelne ne v
pravnim slova smyslu, protoze ridic musi podle naseho zakona prizpusobit
rychlost stavu vozovky. Myslim ze v rade pripadu by bylo nejlepsi snizit
rychlost na nulu nebo dokonce couvat, protoze s takovym mnozstvim zaludnych
der, sterku a pisku v zatackach, jsem se proste nesetkal nikde.
A to, co
auto prejede hladne, motorka v naklonu proste neprejede. V lonskem roce
byla popularni nova metoda oprav (flikovani) nasich silnic, kdy se povrch
nove zaplatovaneho mista posypal jemnym sterkovym prachem, ktery vypadal
naprosto identicky, jako normalni sedy asfalt. Najezd na takove misto v
zatacce v naklonu znamenalo okamzitou ztratu adheze.
Pochopitelne ze nema
smysl ocekavat, ze by bylo neco nekde oznacene apod. Nicmene myslim, ze
trocha objektivity by proste neskodila, i kdyz chapu, ze pro sledovanost je
potreba udelat cokoliv i treba opakovat zaber na zrizence, kteri nakladaji
rakev s mrtvym motorkarem do pohrebniho vozu. Divim se, ze ten zaber
opakovali jen dvakrat a docela by me zajimalo, jestli v rakvi nebyl take
"herec". Nicmene tohle podle meho nazoru neni zpravodajstvi ale demagogie.
Jak přežít přechodné období
Ne, toto není námět dalšího pokračování Banánových rybiček, ale zamyšlení nad postoji čtenářů mých předešlých textů k našemu uvažovanému vstupu do Evropské unie. Ukazuje se, že se k tomuto záměru stavíme se značnou nedůvěrou a spíše v něm hledáme past než vyhlídku na lepší příští.
Odpuzuje nás kdeco. Nejvíce snad představa, že se budeme muset smířit s přechodným obdobím, během kterého nebudeme moci volně vstupovat do zaměstnaneckého poměru v jiných zemích Unie. Cítíme se uraženi, že se nám tak vnucuje neplnohodnotné členství a vytýkáme Unii, že utíká od jednoho z hlavních principů své politiky. Mnozí při tom netuší, že nejde o absolutní zákaz zaměstnání, pouze o podřízení se povolovacímu řízení, jakým se my sami bráníme přílivu pracovních sil z východních zemí. Zavírání naší východní hranice před gastarbeitery považujeme za samozřejmé, což odůvodňujeme také obavami z pronikání organizovaného zločinu. Jde-li však o nás, nechápeme, že budoucím západním spolubydlícím v domě zvaném Evropa můžeme páchnout stejně nelibě a ze stejných důvodů jako nám naši nezvaní hosté z východu. Omezení volného pohybu pracovní síly přikládáme takovou důležitost, jako bychom již měli sbalené kufry k hromadnému přesídlení za západní hranici a jen čekali na povel ke startu. O tom, jak bychom se tam domlouvali a jaké nepostradatelné služby bychom tam nabízeli, už tak moc nepřemýšlíme. Netušíme ostatně, že omezení pohybu osob za prací není tak drastickým opatřením, jak se na první pohled zdá, protože již dnes, jako občané přidružené země, máme možnost v unijních zemích zakládat firmy a živnosti. Ač co Čech, to podnikatel, do masového zakládání firem v Evropské unii jsme se nepustili. Neuznáváme, že nejsme o nic lepší než Španělé, Řekové a Portugalci, kteří se s podobným omezením museli smířit před námi. Myslíme si, že jsme přece ve východní Evropě nejlepší a věříme, že Unie utrpí nenahraditelnou ztrátu, pokud se na ni kvůli šikanování rozzlobíme a rozhodneme se nepřipojit. Nevíme, že například Španělé prošli ještě těžším přechodným obdobím než my. Museli se totiž smířit také s postupným odbouráváním cel, čili s potlačením dalšího základního principu fungování Unie, jímž je volný pohyb zboží. Řekl bych, že praktické dopady přechodného období v celní politice na kapsy daňových poplatníků by byly mnohem těžší než omezení pohybu pracovní síly.
Alternativou ke vstupu v podmínkách uplatnění přechodného období je jeho časový posun na dobu, kdy budeme pro vstup lépe připraveni a naše pracovní síly nebudou hrozbou pro rovnováhu na unijním trhu práce. Zastánci této alternativy by nám ovšem měli prozradit sladké tajemství, jak velkých částek bychom se tak hrdě vzdali například nečerpáním prostředků z fondů na podporu rozvoje zaostávajících oblastí, placením cla nebo vlivem působení celních bariér pro naše zboží.
Zlobíme se, že vstup do Unie si vyžádá zvýšení počtu úředníků o několik set a vyslání dvacítky politiků do společných orgánů. Nemluvíme však o tom, že naše úřednické aparáty beztak nepřetržitě rostou nezávisle na připravovaném vstupu do Unie a jejich bobtání nezastavíme bez radikální reformy státní a komunální správy. Troufám si tvrdit, že úřednická místa vyvolaná potřebami našeho členství v Unii lze hravě ušetřit jinde. Také zvýšení potřeby profesionálních politiků bychom mohli předejít ústavním snížením počtu členů zastupitelských sborů. Patrně bycom tím současně dosáhli zlepšení jejich kvality, protože strany by si nemohly dovolit obsazovat vzácná zastupitelská křesla mlátiči prázdné slámy, kteří posazeni před televizní kameru nedokáží svým voličům jasně vysvětlit, co nám vlastně vstup do Unie přinese dobrého i zlého.
Bojíme se důsledků vyrovnání cenových a mzdových relací na úroveň unijních států. Sýčkové varují, že po vstupu do Unie nastane prudké zrychlení inflace a tím znehodnocení úspor. Tyto obavy mají věcný základ v rozdílech, které mezi námi a Evropskou unií dosud přetrvávají. Po vstupu do Unie samozřejmě dojde k pohybu ekonomických relací. Při odhadu jejich důsledků můžeme vyjít ze zkušenosti zemí, které se k Unii připojily před námi. Určující při tomto srovnání je zjištění, že tyto státy prosperují lépe než před vstupem. Víme dále, že udržení nízké inflace je jedním z nejbedlivěji sledovaných požadavků, jejichž plnění Unie od členských států vyžaduje a bude je chtít i po naší vládě. Můžeme počítat s tím, že nepříznivé vlivy přizpůsobení evropským relacím budou na druhé straně vyrovnány větším přílivem investic, odbouráním cel, usnadněním vstupu našich výrobků na evropské trhy a také přímou podporou z pokladny Unie. Nejsem makroekonom a nedokáži předpovědět, zda součástí negativních změn, vyvolaných vstupem do Unie, bude specielně znehodnocení úspor. To je však stejně jen jeden z ukazatelů hmotného blahobytu. Bude-li se vyvíjet záporně, zcela jistě to bude převáženo kladným vývojem v jiných oblastech. A hlavně: není důvod se domnívat, že udržíme lépe inflaci na uzdě a ochráníme tak hodnotu úspor, zůstaneme-li mimo Unii. Nevstoupení by zcela jistě časem přineslo další zaostávání za ostatní Evropou a rostoucí ekonomické potíže. Politika usilování o vstup do Unie nemá prostě pozitivní alternativu.
Je podstatné předeslat, že v této knize Zbigniew Brzezinski vnímá současnou mezinárodní situaci jako výjimečnou v tom smyslu, že se poprvé v moderních dějinách centrum světové moci přesunulo mimo Eurasii. Tímto centrem jsou dnes Spojené státy.
Národním zájmem USA, (řečeno velmi zjednodušeně) by podle Brzezinského mělo být, aby v Eurasii nevznikaly tendence protiamerických nálad, snahy o koordinaci postupů, které by v oblasti zahraniční politiky směřovaly proti zájmům USA.
V zásadě jde o to, aby regionalismus, v daném případě eurasijský, nenarušoval globalizační procesy a aby tento regionalismus současně neohrožoval mocenské postavení USA jako světového lídra. Zcela katastrofickým scénářem by podle těchto obav mohlo být protiamerické spojenectví tří největších hráčů Eurasie, a sice Ruska, Indie a Číny.
Jedná se samozřejmě o hypotetickou spekulaci, ovšem poslední kroky USA po nástupu nové administrativy prezidenta Bushe mohou těmto tendencím výrazně napomoci. Jejich základ v podobě uskupení Šanghajské pětky, jejíž pateří je názorová shoda Ruska a Číny na řadu mezinárodněpolitických otázek, tu již ostatně je.
Pokud však jde o samotný aspekt čínsko-amerických vztahů, bylo by pro Zbigniewa Brzezinského účelné analyzovat do podstatně větší hloubky, proč "…ČLR v uplynulých více než dvou letech prosazuje tezi, že se Spojené státy stávají celosvětovým agresivním hegemonem ohrožujícím globální stabilitu". Bylo by to účelné, protože hlavním důvodem uvedeného tvrzení čínských představitelů a čínského oficiálního tisku není americká zahraniční politika v těchto uplynulých letech.
Hlavním důvodem tohoto fenoménu je totiž růst čínského nacionalismu, což si Brzezinski připouští jen částečně. Za léta, která uplynula od čínské kulturní revoluce, Čína prošla obrovskou vnitřní evolucí a na svá konta si z pohledu svých národních zájmů připisuje jeden úspěch za druhým.
V tomto směru se čínský program "čtyř modernizací" naplňuje velmi zdárně. Možná úspěšněji, než si je Zbigniew Brzezinski ochoten připustit a možná ještě úspěšněji, než jsou i čínští představitelé ochotni oficiálně přiznat.
Právě ekonomické výsledky kontinentální Číny jsou hlavní příčinou růstu sebevědomí a nacionalismu i prostých Číňanů. V jejich chápání se navíc nejedná o nacionalismus jako takový, ale o niterné přesvědčení o postupném obnovování těch pozicí Číny, které jí z pohledu "Říše středu" vždy náležely.
Čínský nacionalismus jako nacionalismus říše středu se v současné době etabluje do podoby euforie ze stále pevnějšího postavení ČLR jako regionální supervelmoci. Návrat Hongkongu a Macaa pod správu Pekingu v právě uplynulých letech toto sebevědomí jen umocňuje, stejně jako vědomí, že Tchaj-wan bude nevyhnutelně následovat.
Ostatně i vývoj na Tchaj-wanu naznačuje, že stoupenci sjednocení s kontinentální Čínou nabývají na početnosti. Další rozvoj dříve nemyslitelných kontaktů mezi ČLR a Tchaj-wanem včetně dalšího růstu de facto přímých tchajwanských investic do ekonomiky kontinentální Číny vzbuzuje obavy z upřímnosti někdy stále zaznamenávané protipekingské rétoriky z Tchaj-wanu a obráceně protitchajpejské rétoriky z kontinentální Číny. Někteří pozorovatelé dokonce naznačují, že by se USA mohly stát obětí hry obou Čín, protože na obou stranách Tchajwanského průlivu je podstata rostoucího nacionalismu stejná, či spíše stejně čínská. Pro tento nacionalismus nebude podstatná koncepce "jednoho státu a dvou rozdílných systémů", či jakékoli jiné schéma budoucího sjednocení, protože skutečnost, že k tomuto sjednocení dojde, ať již dříve nebo později, je brána za fait accompli. S variantou, že by se Tchaj-wan sám navrátil do lůna kontinentální Číny, počítá i Zbigniew Brzezinski za předpokladu, že by se kontinentální Čína stala pro Tchaj-wan dostatečně atraktivní, což v zásadě není v žádném rozporu s oficiálně deklarovanou politikou Washingtonu, jenž se ztotožňuje s politikou jedné Číny. Jedinou otevřenou otázkou v tomto procesu je, kolik kdo zaplatí, respektive, co si budou moci ponechat Číňané na Tchaj-wanu a co jim Peking vezme.
Ani případná další krize v čínsko-amerických vztazích, ať již zapříčiněná stále otevřenou otázkou Tchaj-wanu či jiným problémem, nemůže ohrozit další ekonomický rozvoj kontinentální Číny. Čína není jednostranně vázána na transfer technologií z USA, jak poukazuje Zbigniew Brzezinski, Západní Evropa, stejně jako v některých oblastech i Rusko by víc než ochotně vyplnily vakuum v oblasti investic nebo transferu technologií, pokud by takovéto vakuum bylo vyvoláno jednostrannými restriktivními kroky USA. V případě Ruska jeho další ochota podílet se např. na další modernizaci čínských ozbrojených sil nebo na transferu technologií, které by mohly být využity pro vojenské účely, bude záviset na stupni protiamerické rétoriky Pekingu. V tomto ohledu se od podpisu Šanghajského komuniké, jímž byl na konci 70. let zahájen proces normalizace čínsko-amerických vztahů, USA dostaly do zcela obrácené situace. Jestliže tenkrát Spojené státy využily protisovětských nálad v ČLR k normalizaci vztahů s Pekingem, dnes Moskva využívá protiamerických nálad v ČLR zase pro své sbližování s Pekingem. Na první pohled to vypadá, jako by Čína byla skutečnou říší středu.
Pro USA je ale jednoznačnou výhodou, že čínsko-ruské sbližování má své hranice, jimiž jsou vzájemná čínsko-ruská nedůvěra, aspekt oportunistického pragmatismu na obou stranách a především ruská obava s budoucí expanze Číny na ruský Dálný východ.
Samotná teze Brzezinského o možném útoku pevninské Číny na Tchaj-wan je dnes překonaná. Je docela možné, že se jedná o rudiment dříve vysmívaných opakovaných hrozeb Pekingu vůči Tchaj-wanu z 50. let …poslední 857. vážné varování…., které však nikdy neměly racionální základ. I dnes by ozbrojený útok Číny na Tchaj-wan byl především útokem Pekingu proti sobě samému.
Rovněž tak teze Brzezinského o možném vzniku užšího spojenectví Japonska a Tchaj-wanu odporuje logice vzájemných vztahů nejen z let druhé světové války, ale i zkušenosti z bezprostřední japonské přítomnosti na Tchaj-wanu počínaje rokem 1895, kdy japonská císařská armáda tehdejší Formosu jednoduše anektovala. Přestože v tchajwanských politických kruzích existuje poměrně vlivná projaponská lobby, mezi Japonskem a Tchaj-wanem panuje silná konkurence v oblasti investiční politiky v zemích jihovýchodní Asie, k níž se řadí i některé otázky velmi citlivého politického podtextu, např. stále otevřený problém teritoriální náležitosti ostrovů Senkaku.
Stejně tak další záležitosti severovýchodní Asie, především problém stále rozděleného Korejského poloostrova a historické zkušenosti samotných Korejců s Japonskem od roku 1910, dávají za situace, kdy v Tokiu sílí tendence k přehodnocení úlohy Japonska ve druhé světové válce včetně glorifikace císařské armády, jen pramalou šanci tomu, aby Japonsko sehrávalo v tomto regionu aktivnější politickou a eventuálně i mocenskou roli při zadržování nástupu ČLR zatím jen do této části Asijsko-tichomořské oblasti.
A bude to především Čína, která bude hrát stále aktivnější roli v tomto regionu. Vedle její schopnosti aktivně ovlivnit proces sjednocování Korejského poloostrova a bezpečnostní politiky v severovýchodní Asii se ještě více posílí její vliv v jihovýchodní Asii. Obzvlášť dnes, kdy vnitřní problémy řady zemí JVA, zejména pokud jde o současnou situaci v Indonésii a na Filipínách, mnohou ohrozit integrační procesy zemí ASEAN. Ostatně ČLR je již dnes aktivním účastníkem i dialogu v rámci ASEM. Vedle politických procesů v jihovýchodní Asii, kde ČLR hraje významnou roli, si již dnes v oblasti mocenských poměrů nikdo nedovolí zpochybnit myšlenku, že to bude především Čína, kdo v budoucnu definitivně rozhodne o statutu třeba jen Paracelských ostrovů a ostrovů Spratley. Pro USA musí být významnou okolností i to, že ASEAN, který se v posledních pěti letech rozrostl o země Indočíny, již nemůže být onou pevnou hrází proti pronikání Číny do jihovýchodní Asie. Vliv ČLR v Laosu, částečně ve Vietnamu a především v Barmě je nezpochybnitelný.
To vše je v mnoha ohledech v rozporu s tvrzeními Zbigniewa Brzezinského. Celkový dojem z jeho úvahy je totiž takový, že není třeba mít z Číny žádné obavy. Čína je podle něj stále zaostalá, její mocenské postavení nepříliš silné, byť by se jednalo o regionální velmoc, a dokonce i samotní čínští představitelé tvrdí, že potrvá ještě mnoho let, než se Čína dostane na úroveň srovnatelnou s vyspělým světem. A konečně, Číně se bude dařit dobře, pokud se zřekne agresivní silové politiky.
Čína ale uskutečňuje takovou politiku, která odpovídá jejím národním zájmům. Je otázkou, je-li tato politika silová, nebo agresivní, nebo nepřátelská vůči USA. Z pohledu USA rozhodně ano, z pohledu Číny rozhodně ne. Tento antagonismus, který Brzezinski neustále opakuje, je založen na jednoduché matematice. Spojené státy jsou světovou supervelmocí a nechtějí toto postavení ztratit. Dnešní Čína ale není jen pouhou regionální velmocí. V její politice je mnoho silových prvků a těchto prvků bude postupem času přibývat tak, jak se Peking bude snažit o strategické vyrovnání s USA. Právě proto by již dnes USA neměly Čínu podceňovat.
