Předběhne Vietnam Čínu?

Jan Kovařík

V záplavě informací o současném napětí v čínsko-amerických vztazích byla v posledních týdnech jen okrajově zaznamenána zpráva, která může další vývoj v této části světa ovlivnit podstatně větší měrou.

Volba Nong duc Manhe do čela Komunistické strany Vietnamu pouhých 250 mil od ostrova Chaj-nan, kde je čínskými úřady stále zadržováno americké výzvědné letadlo, je právě tou informací, která může mít zásadní význam nejen pro Vietnam, ale i Čínu a potažmo i pro Spojené státy.

Na první pohled zdánlivá absurdnost tohoto tvrzení má svůj racionální základ.

Současné napětí v americko-čínských vztazích, způsobené incidentem v Jihočínském moři na počátku dubna, bude vyřešeno smírným způsobem. Další eskalace napětí není ani v čínském, ani v americkém zájmu, přestože mnohé znaky těchto událostí jsou velmi podobné tonkinskému incidentu z počátku srpna 1964.

	Archivní foto z bojů 5. dělostřeleckého regimentu ve Vietnamu Foto: Larry Bly, US ARMY, 1968

Jestliže však tonkinský incident vedl k přímé americké vojenské angažovanosti v jihovýchodní Asii v letech 1964-1973, chajnanský incident přispěje k větší vzájemné opatrnosti v čínsko-amerických vztazích. Což možná není na škodu, protože program prezidenta W. Bushe vůči Číně, jak byl prezentován během jeho předvolební kampaně i po nástupu do funkce, představuje značnou změnu oproti politice jeho předchůdce. Ve hře je navíc i  vnitropolitická dimenze čínsko-amerických vztahů uvnitř samotných Spojených států, kde lze i nadále počítat s vyhraněnou diskusí na téma přechodu od politiky partnerství k politice soupeření, v níž otázka Tchaj-wanu, byť akcentovaná až přespříliš, hraje jen podružnou roli.

Na straně druhé i Čína musí v tomto ohledu respektovat širší kontext své mezinárodní emancipace, zejména pokud jde o problematiku WTO a postoje svých sousedů v jihovýchodní Asii, kteří by mohli být znepokojeni růstem agresivity ČLR vůči USA.

Další vývoj čínsko-amerických vztahů bude předmětem řady spekulací, ovšem pokud nedojde k zásadní změně ve struktuře politické moci ČLR, lze již dopředu očekávat konfrontace velmi podobné chajnanskému konfliktu.

V tomto ohledu je proto poslední vývoj ve Vietnamu velmi zajímavý. Dokonce by si zasluhoval hlubší analýzu, a to z důvodu možné paralely s Čínou.

Politický i hospodářský vývoj v obou zemích po druhé světové válce byl totiž poznamenán řadou shodných znaků. Jedná se o vítězství komunismu ve dvou sousedních asijských zemí agrárního typu se společnou historií, kulturou a zejména mentalitou ve stejné míře poznamenanou konfuciánstvím a částečně i buddhismem a taoismem. Dále o stejné kulty nových vůdců - Mao Ce-tunga a Ho Či Mina, které až do současnosti zůstávají součástí oficiálních státních legend. Rovněž je třeba připomenout stejný archetyp de facto feudální moci, v níž systém mandarínské správy byl nahrazen správou komunistických mandarínů, pro něž nová ideologie byla jen synonymem zakonzervování konfuciánského rozdělení práv a povinností ve společnosti.

Přestože pro Vietnam Čína byla, je, a bude vzorem, bez ohledu na často velmi špatné historické zkušenosti ze vzájemného soužití, Hanoj při budování beztřídní společnosti ne vždy slepě následovala čínský vzor. Příkladem může sloužit první polovina 50. let, kdy Vietnam na rozdíl od Číny zastavil fyzickou likvidaci statkářů, stejně jako druhá polovina 60. let, kdy se Vietnam odmítl inspirovat čínskou kulturní revolucí.

V důsledku "sovětizace" a oficiálního odmítání Číny v 80. letech však Vietnam ztratil deset let při prosazování svých hospodářských reforem. Zatímco Čína k nim přistoupila pod Tengovým vedení v roce 1976, Vietnam k nim našel odvahu až v roce 1986 poté, kdy drobné záchvěvy "perestrojky" dorazily až do Hanoje.

První pozitivní výsledky "kampaně za změny" zásadním způsobem zlepšily v polovině 90. let životní úroveň milionů Vietnamců (přestože otupily jejich ochotu aktivně se angažovat i v oblasti prosazování politických změn). Poměrně impresivní hospodářské výsledky zároveň vedly i k růstu mezinárodní prestiže Vietnamu, což se projevilo v jeho přijetí za člena ASEAN a v normalizaci vztahů s USA.

Nicméně se však potvrdilo, že bez politických změn nelze dosáhnout dalšího růstu. Krize druhé poloviny 90. let, která vyústila v ochlazení zájmu zahraničních investorů o Vietnam, byla zapříčiněna nesnesitelnou byrokracií blokující realizaci řady projektů. V poněkud zploštělé floskuli zahraniční investoři kladli a stále kladou rovnítko mezi komunistickou stranou a byrokracii, stejně jako mezi vietnamské státní instituce a korupci.

V tomto ohledu je ideologie (ať již komunistická, či za komunistickou se jen vydávající) v podmínkách Vietnamu pouhou zástěrkou pro nepřípustnou ingerenci státní moci a jejích "profesionálů" do hospodářského, společenského a zejména občanského života země. Tato ingerence ale není na první pohled absolutní, dokonce se zdá, že ani neexistuje, o čemž svědčí běžný život v ulicích Hanoje, Saigonu nebo Da-Nangu, který je dnes srovnatelný s životem městského obyvatelstva kdekoli jinde v jihovýchodní Asii.

To, že si vietnamští komunisté do svého čela zvolili právě Nong duc Manhe, může svědčit o něčem docela novém. Bylo by přáním, aby Vietnam tímto krokem zahájil i politické reformy. Tyto politické změny, které by se tak i mohly nazvat - doi moi chinh tri - může uskutečnit jen Komunistická strana Vietnamu. Všechny předchozí pokusy dosáhnout ve Vietnamu politické změny násilím, ať již prostřednictvím přímé vojenské intervence, nebo prostřednictvím exponentů bývalého saigonského režimu, ztroskotaly. Slova "komunistický" či "socialistický" ve spojení s Vietnamem už ale nikomu nenahánějí hrůzu, což pro ochránce lidských práv může znít poněkud cynicky. Pokud ano, je třeba případné výtky na toto téma adresovat mj. sdružení států ASEAN, které v šedesátých letech vzniklo jako hráz komunismu v jihovýchodní Asii a které před pár lety Vietnam i s názvem socialistická republika přijalo za svého řádného člena. Nong duc Mang, příslušník národnostní menšiny Thái, člověk bezprostředně nespjatý se starou gardou vietnamského hnutí odporu, člověk známý svou přístupností k diskusi, by mohl být tím představitelem reformních nálad ve vietnamském vedení, který naplní Ho Či Minovu závěť a její ústřední myšlenku o tom, že "není nic dražšího než svoboda a nezávislost" i v její občanské rovině.

Pokud bude tento proces nastartován, je otázkou, jak bude probíhat. Precedens, že by se komunistická strana dobrovolně vzdala své moci, neexistuje. KS Vietnamu ale není komunistickou stranou v evropském chápání. Dnes, po více téměř 15 letech od zahájení hospodářských reforem, ji můžeme považovat za stranu podobnou Kuomintangu. Stejně nacionalistickou a stejně bezradnou. Jestliže však Kuomintang byl na Tchaj-wanu schopen se vzdát svého mocenského monopolu, mohla by tak učinit i Komunistická strana Vietnamu. Tuto změnu Tchaj-wan přežil a přežil ji i Kuomintang, který už není tou stranou, která reprezentovala jen primitivní antikomunismus generalissima Čankajška. Obdobnou změnu by přežil i Vietnam. Zda by ji přežila i Komunistická strana Vietnamu, nelze jednoznačně předvídat. Pokud ano, už by zase ona nebyla tou stranou, která prezentovala primitivní venkovskou verzi vietnamského komunismu vůdců typu Truong Chinhe nebo Le Duana. Je ostatně symptomatické, že změna v nejvyšším vedení KS Vietnamu přichází krátce po smrti druhého z nejlegendárnějších vietnamských vůdců - expremiéra Pham Van Donga, který se těsně před svou smrtí zřekl komunismu a který budování socialismu ve Vietnamu označil za fatální chybu.

Zdá se proto, že problém demokratizace politického života ve Vietnamu by mohl být v nadcházejících letech tím nejdůležitějším. Pokud tomu tak bude, Vietnam poprvé ve své historii předběhne Čínu.

A protože přebírání zkušeností je v Asii velmi oblíbené, mohl by pro změnu i Peking získat jisté zkušenosti od svých mladších bratrů z Hanoje. A protože se Čína objektivně nemůže inspirovat Tchaj-wanem, příklad Vietnamu by mohl být pro říši středu když ne zdrojem inspirace, tak alespoň poznatků, jak "by to mohlo fungovat", pokud by i nadále nechtěla být obviňována, byť ve stále zdvořilejší formě, z nedemokratičnosti svého vnitřního uspořádání. Daleko lepší by ale bylo, kdyby pro Čínu osmdesátimilionový Vietnam, pokud se pod vedením Nong duc Manhe odhodlá k zásadní politické reformě, byl víc než jen zkušení laboratoří.

Uvedené by odpovídalo normální logice stejně jako, byť jen do jisté míry, vývoji v Evropě po pádu železné opony, a sice, že komunismus nemá budoucnost. Otázku, zda je ale skutečně v zájmu USA, aby se Čína stala plnohodnotnou demokratickou zemí schopnou rozvinout svůj obrovský potenciál v podmínkách standardů běžných v euroatlantickém prostoru, by si však měly zodpovědět Spojené státy samy. Pokud by ale v budoucnu demokratické Číně nebyla v bezpečnostních koncepcích USA přisuzována role nepřítele nebo alespoň rivala, přejme si, aby Nong duc Manh zahájil ve Vietnamu zásadní politické reformy co možná nejdříve.

Autor je zahraničněpolitický analytik