Jáchym Topol: Vypisuju se z něčeho východoevropskýho
Jáchym Topol (1962) se narodil v Praze. Pochází z "literární" rodiny. Jeho dědečkem byl katolický spisovatel Karel Schulz, zahynul ve věku 42 let za německé okupace, dříve než se mu podařilo dokončit třetí část trilogie o Michelangelovi. Otcem Jáchyma Topola je Josef Topol, dramatik a překladatel her Williama Shakespeara.
Jáchym Topol působil jako šéfredaktor časopisu Revolver Revue, publikoval básně, pracoval jako novinář pro týdeník Respekt a za komunismu byl aktivistou za lidská práva. Jeho dosud nevýznamnějším vydaným dílem je román Sestra (1994).
Topol začal psát koncem sedmedesátých let, psal texty pro skupinu Psí vojáci svého bratra Filipa, v polovině osmdesátých let byl autorem písní a pod pseudonymem zpíval v neoficiální hudební skupině Národní třída. Jeho první sbírka básní, Miluju tě k zbláznění, vyšla v samizdatu v roce 1988, knižně v roce 1991, druhá sbírka V úterý bude válka v roce 1992. Jáchym Topol vydal také prózy Výlet k nádražní hale (1994) a Anděl (1995). Slovník současných českých spisovatelů Pavla Janouška (1998) hodnotí Topolovy prózy takto:
"Triádu prozaických knih Výlet k nádražní hale, Anděl a Sestra spojuje jak fragmentární vedení příběhů a jejich protagonistů, tak metoda zběsilé koláže reálií, aluzí na literární díla různorodých žánrů, podobenství, absurdity, nadsázky, ironie. Zejména v rozsáhlém románě Sestra je mozaikovitá, asociativní stavba ve stopách poetiky rockové hudby scelována impulzivně se proměňujícím vypravěčským rytmem. Autor zde touží vyzdvihnout z chaosu rozpadlého světa, ve kterém jsme nuceni žít, tu hodnotu, jež je schopna třídit a ověřovat ostatní. Takovým kritériem je mu zejména láska: sestra života. "
V minulých dnech dokončil Jáchym Topol na stipendijním pobytu ve Francii nový román. Při příležitosti vydání anglického překladu románu Sestra navštívil se svým americkým překladatelem Alexem Zuckerem v minulých dnech Glasgow, Londýn a Oxford. Zde přinášíme mírně zkrácený přepis diskuse s Jáchymem Topolem, která se konala na Glasgow University v pondělí 30. dubna.
Jáchym Topol na mě vždycky působil dojmem "vzorného žáka", neobyčejně slušně, kultivovaně a zároveň vtipně vystupujícího člověka - jeho vystupování bylo vždycky v ostrém protikladu s hrůzami jeho drastických próz. Přece tento "korektní student" nemůže mít nic společného s orgiemi zneužívání drog, s nezřízeným sexem někdy až na hranici patologie, jaký se vyskytuje v jeho knihách? Přesto však přece autor, který o všem tomhle píše, musí mít o těchto záležitostech alespoň určitou životní zkušenost? Jak je pak možné, že je Jáchym Topol natolik "slušný", že je dokonce silně nervózní i před obyčejným univerzitním seminářem? Je to možná proto, že si silně váží lidí a bere si k srdci, jak mohou reagovat. Dovolím si spekulaci: skutečný drsňák by všechny drastické zážitky, které najdeme v Topolových knihách, jen žil, neměl by potřebu o nich vypovídat. Právě proto, že je, jak se zdá, Jáchym Topol jemný a kultivovaný člověk, o těchto všech věcech píše. - (JČ)
Jan Čulík: Mohl bych tuto diskusi zahájit otázkou? Jáchym Topol, zdá se mi, říká: nemám mnoho společného s českou literaturou, opravdu silně se ale zajímám o ruské klasiky. Co vy na to?
Jáchym Topol: (anglicky) No, moc jsem mluvil. Udělal jsem chybu. Když jsem dokončil svůj román, začal jsem číst Ivana Bunina. Ivan Bunin je můj oblíbený ruský klasik. Je trochu starší než Anton Pavlovič Čechov. Udělal jsem po dokončení své knihy tu chybu, že jsem začal číst jeho asi stostránkovou novelu Studená vesnice. Byl jsem naprosto zdeprimován. Je to totiž výborné. Takže to chci říct. Neumím psát.
Jan Čulík: Co je na tom dobrého a kde máte pocit, že jste selhal?
Jáchym Topol: Dobře, tak teďka zas to řeknu česky. Je strašný, potom, co dopíšete knihu a říkáte si, dobrý, číst něco moc dobrýho. Takže když někdy slyším takový to, jak jsem postmoderní, tak se jenom divím. Zvlášť teďka zažívám takovou strašlivou recidivu tý ruský literatury. Český překladatel, myslím, že geniální, Jan Zábrana, který přeložil například Konarmija, což je Rudá jízda, Izaak Babel, tak ten ve svých denících psal, že je strašný, že nelze číst knihu podruhý. Ale já teda jsem tuhle ruskou klasiku čet někdy v sedmnácti, v devatenácti. Teďka už to čtu jako muž v nejlepším věku, takže to vidím zas úplně jinak. Teď se mi povedlo tady už zabít několik minut. Takže teďka si počkám.
Robert Porter: Jak jste začal psát ten první román, Sestra?
Jáchym Topol: (anglicky) No, to se nepamatuju. Možná, že to bylo napsáno tady (zvedá informační leták.) (Smích)
Alex Zucker, Topolův překladatel: Dostal stipendium.
Jáchym Topol (anglicky): Jo. Alex to ví. (Smích). Myslím, že to bylo v roce 1990, 1991, právě po takzvané revoluci. Tady je politik a novinář pan Jan Čulík -
Jan Čulík: - prosím, to ne -
Jáchym Topol: - myslím, že on ví líp, jestli to byla nebo nebyla revoluce. Já to nevím. Ale poprvé v životě jsem byl svobodný, opravdu svobodný a měl jsem peníze a klíč -
Jan Čulík: Ale tolik peněz jako Viewegh ne?.
Jáchym Topol: Ne, to ne. - Tak poprvé v životě jsem měl nějaký místo po dobu tří měsíců a určitě jsem to napsal v mánii, v strašlivý mánii, která už se nemůže opakovat. A taky jsem tehdy - dneska jsme se o tom bavili ve vlaku - od tý doby jsem deset let kouřil cigarety, pil alkohol, ženil se, narodilo se mi dítě - už bych asi nikdy nedokázal psát deset hodin denně. Ale vlastně to, že se svět najednou jako otevřel, a taky ta zem, moje, pro mě začala být zajímavá. Protože jsem opravdu do těch, jako, šestadvaceti let žil v tý socialistický konzervě.
(anglicky) Dovolte mi, abych vám ještě něco řekl o ruské literatuře. To je můj test pro vás. Znáte jméno Platonov a knihu Čevengur? (Ano.) - To je senzační, protože je mnoho lidí, možná miliony, možná miliardy, které tu knihu neznají. Čevengur, to je pro mě něco (česky) to je pro mě úplně jako mystická kniha. Vím, že slovo mystic v angličtině nebo nemluvím o španělštině je něco jinýho než v češtině, ale v tajhletý poslední knize, kterou dám dneska Alexovi, cejtím, že je nějak pocitově ovlivněná Platonovem. A je tam taková jazyková hříčka. Prostě v tý mý knížce vystupujou takový zabijáci, kteří studovali kdesi na stepi, (anglicky) na malém elitní městě, které se česky jmenuje Červená hora. A to česky trochu zní jako ruské Čevengur. Tak to je taková věc, která v tom překladu asi nebude.
Ale zároveň tím, že jsem napsal vlastně tu Sestru, tak jako, tam je - mně vůbec nezajímalo, jestli to bude někdy přeložený. Hlavně jsem ani vůbec netušil, jestli to bude publikovaný i v Čechách. Takže já se při tom psaní na překladatele prostě neohlížím. Já myslím, že je určitý nebezpečí, že (anglicky) tolik spisovatelů z takzvaných malých národů, jako jsou Řekové, Maďaři, Češi, že se snaží vytvořit něco jako mezinárodní - (český) internacionální globalizaci - euroromán. Kterej bude snadno přeložitelnej a vyjde všude. Já jsem hrozně šťastnej, že jsem tu knížku napsal v totálním záchvatu egoismu, úplně pomatenej, vůbec jsem se na nikoho neohlížel. - No tak to je asi tak všechno.
Robert Porter: Tak to je úplně obráceně než u Milana Kundery, který říká, že píše pro překladatele.
Alex Zucker: A nyní nařizuje svým překladatelům, jak jeho knihy překládat.
(…)
Jan Čulík: Jak byste charakterizoval svůj styl? Někteří lidé říkají, že je to rozbředlý, já budu provokativní…
Jáchym Topol: Co je rozbředlý?
Jan Čulík: Ta Sestra.
Jáchym Topol: No, tak mám ještě jiný knížky. (Smích)
Jako, je pravda, že jsem třeba tu Sestru napsal opravdu za tři měsíce, a pak jsem na ní dělal rok. Prostě jsem jí zkrátil zhruba o sto padesát stránek. To už je komerce, tohle, že. Ale ne. Teďka třeba píšu - měsíc jsem ve Francii. A to je místo, kterýmu tam se říká killing fields. To jsou fields of the Flanders. Znáte Remarqua? Na západní frontě klid? Henri Barbusse. Oheň. To bylo tam. Tam je tolik masových hrobů. Tam je okolo milionu vojáků tam zahynulo. A já teda musím, abych tu hrůzu přežil, že si říkám, že tyhlety masakry mi strašně pomáhaj krátit tu novou knížku. No a tu jsem zkrátil asi zhruba ze tří set stran asi na sto osmdesát. Já o tom mluvím, abych zamluvil tu tvou - tu rozbředlost.
Promiňte no. -
Jan Čulík: No tak, je to rozbředlý?
Jáchym Topol: Tak si to napiš sám. (Smích.) Asi jo, no.
Alex Zucker: Doba byla rozbředlá.
Jan Čulík: No musím se ptát na provokativní věci, to se nedá nic dělat.
Jáchym Topol: Aha. Dobře.
Jan Čulík: Já bych očekával od autora, že to dokáže nějak obhájit?
Jáchym Topol: Já nevím, proč bych to měl obhajovat? Já nekšeftuju s dobytkem, (anglicky) já tady nebudu hájit svou knihu. Vždyť to je jako u výslechu.
Jaroslava Lapáčková: Vy jste začínal poezií. Píšete ještě texty pro Psí vojáky, nebo se vrátíte k básnické tvorbě?
Jáchym Topol: Básně píšu pořád, ale ta změna je v tom, že nemám vůbec chuť je publikovat. Já myslím, že je takový nebezpečí u spousty autorů, že se stanou továrnou. Ale proč ne, žejo. Aby to nebylo jako že provokuju, já vzpomenu, třeba Heinrich Boell nebo Graham Greene, klasický, skvělý beletristi. Stejně potom ty knížky jsou každý tři roky podobný. A to bych hrozně nechtěl. A s těma básněma, který dneska se mi už vůbec nelíběj, úplně jako - hrozný, tak ta představa, že každý dva roky člověk vydá víceméně podobnou knihu, to je hrozný, no. To si člověk jen rozmnožuje ty bědy. - Určitě to přeložil dobře? (Smích)
A co se týče třeba kapel, Psí vojáci, nebo ještě jsem psal pro Moniku, tak se mi nechce, už. Ať to píšou ty dvacetiletý. To spojení hudby a poezie bylo strašně důležitý, ale už není. Prostě jsem ten konzervativec, pro kterýho je jako próza strašná výzva. To je prostě, to je hrozně těžký, no.
Ilona Bílková: Vy jste spolupracoval na filmu Exit Anděl. Jste s tím filmem spokojený?
Jáchym Topol: Je to strašná otázka, protože režisér je můj velice dobrej kamarád. Ale já jsem od začátku přistupoval k tomu filmu, že to je úplně něco jinýho než kniha a že jsem vlastně žoldák, najatej pro peníze. Pro mě je problém ten, že v tý knížce jsou drogy, ale ty drogy pro mě v tý knížce byly spíš žert nebo nadsázka. Nadsázka, taková, nebo - tajně jsem si říkal: vida, pohrávám si s rudolfinským mýtem, alchymistů. Kdežto ve filmu jsou prostě feťáci. Tam je vidět, jak fetujou a tak a to mně .- to prostě - to po filmu Trainspotting není už moc chytrý.
A co vy si myslíte o tom, co jsem řek, teďka?
Ilona Bílková: Mně zrovna napadla další otázka. S Jarkou jsme tady hovořili o tom, že se právě Sestra dost podobá tomu Trainspotting.
Jáchym Topol: Jo??
Ilona Bílková: A právě jsme spekulovali, jestli jste to četl předtím?
Jáchym Topol: Ne, nečetl, a já jsem to vydal dávno předtím. A rozhodně neexistoval ten český překlad. Ten je starý jen asi rok. A dokonce, ten překladatel - tohle můžu říct. Ta Sestra je strašně slangová. A on pro překlad toho Trainspottingu použil maličký detaily ze Sestry, třeba když oni se tam bavěj v tý sestře "kov tek", teče kov, jako černej byznys, černej trh. To jsem si vymyslel, jo. To není slang z ulic, to jsem si vymyslel. Tak to potom bylo v překladu českým toho Irvina Welshe. Takhle se to motá, no. Jinak jí si myslím, že je to opravdu něco úplně jinýho. Ale mám veliký štěstí, veliký štěstí, že opravdu ty data jsou jasný.
Ilona Bílková: Vy se obhajujete, to nemusíte.
Jáchym Topol: (anglicky) Vyrůstal jsem za komunismu. (Smích) Mám pocit viny. Jsem naprosto deprivovaný. Katolictví a komunismus dohromady.
Jan Čulík: Ty jsi z katolické rodiny?
Jáchym Topol: Já jsem z takový míchanice, no.
Jan Čulík: No, samozřejmě, Karel Schulz byl velmi katolický.
Jáchym Topol: No, to rozhodně.
Jan Čulík: Ale ještě se to projevovalo u tatínka?
Jáchym Topol: No - u maminky hlavně. Ale bylo to kombinovaný zas úplně s projevama jinýho typu. A potom zase - Teď si zase připadám jako na psychiatrii.
Alex Zucker: A hry jeho otce, pokud je znám, se většinou odehrávají na venkově. A jak Jáchym, tak jeho mladší bratr Filip, ze skupiny Psí vojáci, píšou o městě. To je velký rozdíl mezi nimi a jejich otcem. Ten se daleko víc zajímal o to, co se děje na venkově.
Jáchym Topol. Byl vesničan. Narodil se na vesnici. - Taky tam jsou ještě nějaký židovský věci. Míchanice hrozná.
Hlavně tady v tý nový knížce jsem se pokusil naprosto přesekat tyhlety městský věci. Třeba po tom Andělovi jsem byl přesvědčen, že bych dokázal za rok za dva zase napsat knížku, kde zas tam ty městský zvířata - - A teď se mi stala zvláštní věc, vám budu připadat jako na tý psychiatrii. Tenhle můj dědeček, kterej myslím napsal velice jako dobrej román Kámen a bolest a ve stínu toho románu je spoustu vynikajících povídek, expresionistických, poetistických. Tenhle můj dědeček konvertoval ke katolicismu za druhý světový války, během takzvaný heydrichiády - to byla doba opravdu masakrů - a on zavedl v Praze mezi takovou společností intelektuálů, který tíhli ke katolicismu, byli levicoví, ale báli se Rusů, on tam zavedl Zjevení La Saletta. Ta La Saletta, to je zjevení panny Marie, zjevila se dvěma chudým dětem na francouzském venkově, ke kterým mluvila tím jazykem patois. A můj dědeček, to bylo něco jako, ne sekta, prostě, byl to významný proud. A já jsem pak čet jeho deníky, to byla veliká naděje, když skončí válka, budem putovat do Francie. A jaký byl můj úžas, když jsem teď dostal do stipendium, do Francie, kde už jsem měsíc, a protože tam je víno zadarmo, to je způsob, jak Francouzi likvidujou všechny ty ostatní autory, tak jsem druhý den chodil po Mont Noir, což je černá hora, a najednou vidím, tam je cave (jeskyně) a v ní je La Saletta. Takže to byl jako strašnej šok. Já jsem si říkal, ten dědeček zemřel, za války, a já, degenerovanej jakoby literát si jezdím mezi Francií a - a žvaním o nějakejch knihách, který jsem napsal - no, tak teď jsem si ulevil. Any questions?
Robert Porter: Jak se jmenuje ta nová kniha?
Jáchym Topol: Zatím si myslím, že se bude jmenovat Noční práce. A co takhle Moonlight?
Alex Zucker: No, to někdo včera navrhl, ale já nevím, o čem ta kniha vůbec je.
Jáchym Topol: Let´s talk about Bunin. Taky jsem měl takový divný pocity. Já se vlastně vypisuju z takovýho nějakýho něčeho východoevropskýho. To je zvlášť ta nová kniha, kterou ještě nikdo nečet. A píšu vlastně ve Francii a v Německu a připadám si divně, jako že bych měl někde trpět. Ale pak jsem si uvědomil, že ty nejlepší povídky Bunin nepsal v Rusku, to ani náhodou. Tam trpěl. Potom jel na Capri nebo do Alp a napsal skvělý povídky. Tak se to dělá.
Robert Porter: Nejlepší ruská literatura vznikla mimo Rusko. Zločin a trest. Mrtvé duše. Bunin.
Jáchym Topol: To je fakt, že ruská literatura je pro mě hodně důležitá. Nevím, jestli znáte třeba autora, který se jmenuje Mamlejev a napsal knihu Šatuny. To rusisti znaj v Praze i málo. To je literatura prostě už, ten pán je, dneska, já nevím, padesát, šedesát, je snad profesor matematiky ve škole v Belgii. A to je prostě literatura, kterou ty Rusové označujou posthumanismem. A já nemůžu se o tom moc vyjádřit. To anglicky nevím, jestli vyšlo. Nebo Moskva-Petušky. Znáte to? Jerofejev. Tak ten Mamlejev, to je ten okruh. Ale Mamlejev, na rozdíl od tohohle Jerofejeva není slavnej.
Jan Čulík: Co tě pořád táhne k těm ruským autorům?
Jáchym Topol: Já fakt nevím. Nedávno jsem zase měl recidivu a čet jsem Crime and Punishment (Zločin a trest). A když jsem to čet v těch sedmnácti, chtěl jsem jít zabít nějakou bábu. Teď, když jsem to čet podruhý, tak jsem najednou viděl, že je to fakt thriller. Takže to jsou takový dobrodružství s knihama. A tak se proměňuju já. Třeba ten Izák Babel, Rudá jízda, to je úplně základní věc. Protože já třeba občas o mně psali, že jsem nějakej experimentátor nebo postmodernista, protože to neumím, psát. A oni si říkaj, když už mu to vyšlo anglicky a německy, a už o tom recenze byly, tak třeba na tom něco bude - takže to zas jako je válečný umění Irokézů. A to je zajímavý, že Jiří Kolář, významný český básník, který napsal básnickou sbírku Mistr Sun, to je o čínským válečným umění. A ty Irokézové a ty Číňani mají jednu věc společnou, kterou má i spisovatel. Ty šílený chyby. A neschopnosti. Vobracet v něco pozitivního. Součást spisovatelství je lež.
Jan Čulík: A jak teda proměňuješ tu rozbředlost v něco pozitivního?
Jáchym Topol. Já mluvím o něčem úplně jiným. I am sorry I am talking too much. Because I am so nervous.
Jedna posluchačka: Článek, který jsme slyšeli na začátku, vás přirovnával k Anthony Burgessovi a dalším. Proč myslíte, že vás přirovnávají k všem těmto autorům?
Alex Zucker: Jedna recenze ho přirovnala ke Ginsburgovi v negativním smyslu. Byla to hrozná recenze v Los Angeles Times a ta ženská si stěžovala, že i když je Jáchym Topol mladý, inovativní autor, není jako Ginsburg. Proč by Čech, píšící v devadesátých letech, měl být jako Ginsburg. V Americe jsou pořád lidi, kteří si myslí, že všechno nové musí mít něco společného s beat generation. Anthony Burgess, to srovnání pochází asi z toho, že Jáchym používá výraz Bratři moji, což je obrat z jeho knihy Clockwork Orange. Mohl jsem tu Sestru přeložit padesáti různými způsoby. A občas jsem skoro chtěl napodobit Clockwork Orange a použít více češtiny (Burgess tam používá ruské výrazy), ale to Jáchym nedělal v originálu, tak jsem to nepoužil.
Jáchym Topol: Já teda jsem nechtěl dělat nějakej experiment, jo, to mě nezajímá. Já jsem spíš opravdu v tý mánii chtěl zachytit tu dobu a to, co se děje se mnou. A proto neexistoval jazyk. Jinak ty miliony lidí, který znaj mý další knihy, s výjimkou třeba Čulíka, vědí, že já jako ten jazyk Sestry dál nepoužívám. Myslím.
Alex Zucker: Trošičku ano.
Robert Porter: Anděl je lehčí než Sestra, jazyk je daleko standardnější.
Jan Čulík: A ta poslední kniha, jaký je tam jazyk?
Jáchym Topol: No, hodně používám takovou fascinaci fanatismem, komunistickým. To je ten Čevengur. To je těžký. Já to nedokážu vysvětlit.
Jan Čulík: Není to už pasé?
Jáchym Topol: To je můj problém. Já to musím napsat. Já vím, že mi budou lidi, třeba o deset let mladší, říkat, My tomu nerozumíme. Ale já nebudu kvůli tomu psát o nějakejch Pokemonech. (Smích.) Myslím, opravdu jsem tak konzervativní, že si myslím, že ten spisovatel píše o tom, o čem musí psát, a jestli se trefí do vkusu, a tak dále, to je už druhá věc. Já v podstatě od vydání tý Sestry zažívám zázrak. Riskoval jsem, že to bude jako - no, to je jedno, už si to nepamatuju. Ten risk je důležitej. Jako - člověk nepíše do jistoty, že jo.
Jan Čulík: Je to teda profylaxe?
Jáchym Topol: Já jsem teďka čet, že jsem ve Francii, tak jsem čet, filozof Ricouer, že jde o - je to terapeutická sebeprojekce vlastní identity narativní složkou. A nezapomeňte na všecko, co odvisí od týhle kauzality. A po večeři každej čtyřicet stránek Derridy opíšete. - Takže se nám podařilo další téma zahladit.
Robert Porter: Řekněte nám něco o té knížce Čevengur, už je to chvíli, co jsem ji četl. Je to o extrémní formě komunismu, těsně po občanské válce v Rusku, kde v tomto městě, Čevenguru, vytvořili komunismus, pojďme všichni do Čevenguru, protože jsme tam svobodní, šťastni, vyřešili jsme všechny ekonomické problémy a když někdo s námi nesouhlasí, tak je zabijeme. A v tom románu existuje strašná, dětinská naivita, která vede k strašlivým zločinům. Můžete si ten román přečíst dneska, nevadí, jestliže nic nevíte o ruské revoluci, můžete to číst jako příklad naivnosti a stupidity a nemyslivého zla lidstva. A proto si myslím, že je ten román i dodneška relevantní a mně se zdá, že Sestra bude relevantní v budoucích letech, i až zapomeneme na sametovou revoluci, až se Česká republika stane součástí Evropské unie a Evropská unie součástí Spojených států. V tomto druhu literatury máte určitá společná témata, která budou aktuální, i když zmizel už konkrétní společenský kontext.
Jáchym Topol: Tohle se mi strašně líbilo, jak jste mluvil o tom šarmu naivity a stupidity a krutosti. A ještě mimo to, ten Platonov je opravdu asi výbornej spisovatel. Samozřejmě ho zabili. Jako Babela zabili.
Taky vlastně možná může bejt zajímavý, že jsem vlastně první generace českejch spisovatelů, který jsou opravdu svobodný. Nejprve museli bojovat za národní věc v devatenáctém století, pak ve dvacátém století byl nacismus a komunismus.
Jan Čulík: No a co z toho?
Jáchym Topol: No, je to zajímavý. Co s tím, to nevím. Je to prostě určitě odhození obrovskýho břemena. Protože to, že ten spisovatel byl dejme tomu do roku 1989 opravdu bojovník za jazyk. -
Jan Čulík. Ale Mácha nebyl, že?
Jáchym Topol: Já to dopovím. Pak si dáme Máchu, jo? Myslím, že teďka vlastně člověk když psal, tak jakoby neustále bojoval za svobodu. To teď nám připadá jako ta neuvěřitelně krásná naivita až stupidita. Jako devatenáctý století. A jaks to myslel s tím Máchou?
Jan Čulík: No Mácha na to kašlal.
Jáchym Topol: No, Mácha moh psát německy, ale psal česky, chodil hrát divadlo a byl to obrozenec, on se stýkal se všemi pokrokáři -
Jan Čulík: Ale Máj není obrozenská literatura.
Jáchym Topol: Ale jenom tím, že psal česky, to bylo politický gesto.
Jan Čulík: Možná to bylo jenom romantický gesto.
Jáchym Topol: Politický gesto bývá často romantický.
Robert Porter: No, v Čechách. (Smích)
Jáchym Topol: No a co ten Mel Gibson, co na sebe plácá ty modrý barvy? A bojuje za Skotsko? To je taky romantický.
(…)
Robert Porter: A co čeští spisovatelé, kteří se vám líbí?
Jáchym Topol: Není pro mě lehké hovořit o současné české literatuře, protože v Praze znáte všechny… mám dva přátele, pro mě je důležité, že jeden z nich je básník, J. H. Krchovský, dekadentní básník. A pak je jeden autor, jmenuje se Petr Placák. Tito lidé nejsou příliš dobře známí. Placák teď vydal sbírku povídek. No my jsme prostě kamarádi. To jsou takoví ti lidi, kteří byli označovaní za poslední generaci undergroundu, ale jinak o současné české literatuře, I have to admit that I am not the right person to ask (musím se přiznat, že nejsem na pravá osoba, které se ptáte).
Jestliže však tonkinský incident vedl k přímé americké vojenské angažovanosti v jihovýchodní Asii v letech 1964-1973, chajnanský incident přispěje k větší vzájemné opatrnosti v čínsko-amerických vztazích. Což možná není na škodu, protože program prezidenta W. Bushe vůči Číně, jak byl prezentován během jeho předvolební kampaně i po nástupu do funkce, představuje značnou změnu oproti politice jeho předchůdce. Ve hře je navíc i vnitropolitická dimenze čínsko-amerických vztahů uvnitř samotných Spojených států, kde lze i nadále počítat s vyhraněnou diskusí na téma přechodu od politiky partnerství k politice soupeření, v níž otázka Tchaj-wanu, byť akcentovaná až přespříliš, hraje jen podružnou roli.
Na straně druhé i Čína musí v tomto ohledu respektovat širší kontext své mezinárodní emancipace, zejména pokud jde o problematiku WTO a postoje svých sousedů v jihovýchodní Asii, kteří by mohli být znepokojeni růstem agresivity ČLR vůči USA.
Další vývoj čínsko-amerických vztahů bude předmětem řady spekulací, ovšem pokud nedojde k zásadní změně ve struktuře politické moci ČLR, lze již dopředu očekávat konfrontace velmi podobné chajnanskému konfliktu.
V tomto ohledu je proto poslední vývoj ve Vietnamu velmi zajímavý. Dokonce by si zasluhoval hlubší analýzu, a to z důvodu možné paralely s Čínou.
Politický i hospodářský vývoj v obou zemích po druhé světové válce byl totiž poznamenán řadou shodných znaků. Jedná se o vítězství komunismu ve dvou sousedních asijských zemí agrárního typu se společnou historií, kulturou a zejména mentalitou ve stejné míře poznamenanou konfuciánstvím a částečně i buddhismem a taoismem. Dále o stejné kulty nových vůdců - Mao Ce-tunga a Ho Či Mina, které až do současnosti zůstávají součástí oficiálních státních legend. Rovněž je třeba připomenout stejný archetyp de facto feudální moci, v níž systém mandarínské správy byl nahrazen správou komunistických mandarínů, pro něž nová ideologie byla jen synonymem zakonzervování konfuciánského rozdělení práv a povinností ve společnosti.
Přestože pro Vietnam Čína byla, je, a bude vzorem, bez ohledu na často velmi špatné historické zkušenosti ze vzájemného soužití, Hanoj při budování beztřídní společnosti ne vždy slepě následovala čínský vzor. Příkladem může sloužit první polovina 50. let, kdy Vietnam na rozdíl od Číny zastavil fyzickou likvidaci statkářů, stejně jako druhá polovina 60. let, kdy se Vietnam odmítl inspirovat čínskou kulturní revolucí.
V důsledku "sovětizace" a oficiálního odmítání Číny v 80. letech však Vietnam ztratil deset let při prosazování svých hospodářských reforem. Zatímco Čína k nim přistoupila pod Tengovým vedení v roce 1976, Vietnam k nim našel odvahu až v roce 1986 poté, kdy drobné záchvěvy "perestrojky" dorazily až do Hanoje.
První pozitivní výsledky "kampaně za změny" zásadním způsobem zlepšily v polovině 90. let životní úroveň milionů Vietnamců (přestože otupily jejich ochotu aktivně se angažovat i v oblasti prosazování politických změn). Poměrně impresivní hospodářské výsledky zároveň vedly i k růstu mezinárodní prestiže Vietnamu, což se projevilo v jeho přijetí za člena ASEAN a v normalizaci vztahů s USA.
Nicméně se však potvrdilo, že bez politických změn nelze dosáhnout dalšího růstu. Krize druhé poloviny 90. let, která vyústila v ochlazení zájmu zahraničních investorů o Vietnam, byla zapříčiněna nesnesitelnou byrokracií blokující realizaci řady projektů. V poněkud zploštělé floskuli zahraniční investoři kladli a stále kladou rovnítko mezi komunistickou stranou a byrokracii, stejně jako mezi vietnamské státní instituce a korupci.
V tomto ohledu je ideologie (ať již komunistická, či za komunistickou se jen vydávající) v podmínkách Vietnamu pouhou zástěrkou pro nepřípustnou ingerenci státní moci a jejích "profesionálů" do hospodářského, společenského a zejména občanského života země. Tato ingerence ale není na první pohled absolutní, dokonce se zdá, že ani neexistuje, o čemž svědčí běžný život v ulicích Hanoje, Saigonu nebo Da-Nangu, který je dnes srovnatelný s životem městského obyvatelstva kdekoli jinde v jihovýchodní Asii.
To, že si vietnamští komunisté do svého čela zvolili právě Nong duc Manhe, může svědčit o něčem docela novém. Bylo by přáním, aby Vietnam tímto krokem zahájil i politické reformy.
Tyto politické změny, které by se tak i mohly nazvat - doi moi chinh tri - může uskutečnit jen Komunistická strana Vietnamu. Všechny předchozí pokusy dosáhnout ve Vietnamu politické změny násilím, ať již prostřednictvím přímé vojenské intervence, nebo prostřednictvím exponentů bývalého saigonského režimu, ztroskotaly. Slova "komunistický" či "socialistický" ve spojení s Vietnamem už ale nikomu nenahánějí hrůzu, což pro ochránce lidských práv může znít poněkud cynicky. Pokud ano, je třeba případné výtky na toto téma adresovat mj. sdružení států ASEAN, které v šedesátých letech vzniklo jako hráz komunismu v jihovýchodní Asii a které před pár lety Vietnam i s názvem socialistická republika přijalo za svého řádného člena.
Nong duc Mang, příslušník národnostní menšiny Thái, člověk bezprostředně nespjatý se starou gardou vietnamského hnutí odporu, člověk známý svou přístupností k diskusi, by mohl být tím představitelem reformních nálad ve vietnamském vedení, který naplní Ho Či Minovu závěť a její ústřední myšlenku o tom, že "není nic dražšího než svoboda a nezávislost" i v její občanské rovině.
Pokud bude tento proces nastartován, je otázkou, jak bude probíhat. Precedens, že by se komunistická strana dobrovolně vzdala své moci, neexistuje. KS Vietnamu ale není komunistickou stranou v evropském chápání. Dnes, po více téměř 15 letech od zahájení hospodářských reforem, ji můžeme považovat za stranu podobnou Kuomintangu. Stejně nacionalistickou a stejně bezradnou. Jestliže však Kuomintang byl na Tchaj-wanu schopen se vzdát svého mocenského monopolu, mohla by tak učinit i Komunistická strana Vietnamu.
Tuto změnu Tchaj-wan přežil a přežil ji i Kuomintang, který už není tou stranou, která reprezentovala jen primitivní antikomunismus generalissima Čankajška. Obdobnou změnu by přežil i Vietnam. Zda by ji přežila i Komunistická strana Vietnamu, nelze jednoznačně předvídat. Pokud ano, už by zase ona nebyla tou stranou, která prezentovala primitivní venkovskou verzi vietnamského komunismu vůdců typu Truong Chinhe nebo Le Duana.
Je ostatně symptomatické, že změna v nejvyšším vedení KS Vietnamu přichází krátce po smrti druhého z nejlegendárnějších vietnamských vůdců - expremiéra Pham Van Donga, který se těsně před svou smrtí zřekl komunismu a který budování socialismu ve Vietnamu označil za fatální chybu.
Zdá se proto, že problém demokratizace politického života ve Vietnamu by mohl být v nadcházejících letech tím nejdůležitějším. Pokud tomu tak bude, Vietnam poprvé ve své historii předběhne Čínu.
A protože přebírání zkušeností je v Asii velmi oblíbené, mohl by pro změnu i Peking získat jisté zkušenosti od svých mladších bratrů z Hanoje. A protože se Čína objektivně nemůže inspirovat Tchaj-wanem, příklad Vietnamu by mohl být pro říši středu když ne zdrojem inspirace, tak alespoň poznatků, jak "by to mohlo fungovat", pokud by i nadále nechtěla být obviňována, byť ve stále zdvořilejší formě, z nedemokratičnosti svého vnitřního uspořádání. Daleko lepší by ale bylo, kdyby pro Čínu osmdesátimilionový Vietnam, pokud se pod vedením Nong duc Manhe odhodlá k zásadní politické reformě, byl víc než jen zkušení laboratoří.
Uvedené by odpovídalo normální logice stejně jako, byť jen do jisté míry, vývoji v Evropě po pádu železné opony, a sice, že komunismus nemá budoucnost. Otázku, zda je ale skutečně v zájmu USA, aby se Čína stala plnohodnotnou demokratickou zemí schopnou rozvinout svůj obrovský potenciál v podmínkách standardů běžných v euroatlantickém prostoru, by si však měly zodpovědět Spojené státy samy. Pokud by ale v budoucnu demokratické Číně nebyla v bezpečnostních koncepcích USA přisuzována role nepřítele nebo alespoň rivala, přejme si, aby Nong duc Manh zahájil ve Vietnamu zásadní politické reformy co možná nejdříve.
Jeho rozcileni nad tim, ze v CR pribyva lidi, kterym vadi
neonaciste, pochopit lze, avsak jeho pokrytectvi ne.
Je to totiz prave on, kdo pri svem projevu na prazskem Vitkove 28.10.1999
na demonstraci Vlastenecke fronty vyzyval otevrene sve "verne", aby se ozbrojovali
vuci svym odpurcum. Kam toto ozbrojovani vedlo a vede, je snad zrejme.
Zeptejte
se pane Knapovsky nejakeho Roma nebo cloveka, ktery ozbrojovani ceskych nacionalistu
pocitil doslova na vlastni kuzi.
