Fraška v Quebec City
Není třeba dlouze diskutovat o tom, že udržet při životě šest či kolik miliard lidí není zrovna jednoduchý problém. Quebecké setkání představitelů americkýh států se sice týkalo jen 700 miliónů obyvatel jednoho kontinentu, ale i tak mohlo vstoupit do historie. Ti nejlepší z nás - takové si přece volíme – tam měli hýřit nápady, jak vylepšit život lidí.
Setkání do historie nepochybně vstoupilo, ale z důvodů jiných. Ti údajně nejlepší z nás - koho to vlastně volíme? - totiž spojili síly především k tomu, aby posunuli definice demokracii do zcela nové roviny. Jako herci na (obšancovaném) jevišti blekotali svoje role tak, jak jim je předepsali autoři znalí manipulace s veřejným míněním: demokracie je, když jsou (tak zvané svobodné) volby.
Abychom mohli plně ocenit smysl tohoto posunu, musíme si připomenout, že demokracie je daleko víc to co se děje po volbách než volba samotná. Nová definice tuto skutečnost opomíjí, takže politik může klidně říct: měli jste dva kandidáty - měli, zvolili jste mě - zvolili. Takže máme demokracii a dál mi do toho nekafrejte. Volební podvody, kupování hlasů, zastrašování, to sem netahejte.
Jistou slabinou nové definice je, že obsahuje napadnutelný termín „svobodné volby“, který by si snad někdo mohl představovat jako možnost jednotlivce vybrat kvalifikovaně nejlepšího kandidáta z nejlepších. Přívlastek „svobodný“ ale nemá nic společného s jednotlivcem. Zkušenost z Kanady i USA naznačuje, že svobodné volby znamenají pouze to, že korporace a jiní movití sponsoři politiků mohou svobodně vsadit svoje peníze na "svého koně" a vyberou-li dobře, získají přístup k moci. Jinak jsou volby pouze bezostyšnou manipulací z níž má volič jediný únik – nevolit.
Dobrou ukázku, kam až věci mohou zajít, poskytuje příklad kanadského ministerského předsedy Chretiena. K moci se dostal díky slibům (zrušit nákupní daň a smlouvu s USA o volném obchodování), vypočítaným na ovlivnění občanstva znechuceného předcházející vládou. No nestalo se nic. Chretién začal okamžitě dělat stejnou politiku jako jeho předchůdce. Stejně jako on má naprostou kontrolu nad svojí politickou stranou, nad parlamentem i nad vládou.
Jediné, co tento systém odlišuje od leninsko-stalinského systému jedné strany, je to, že odstavený politik tady nejde do lochu, ale nejspíš do několika správních rad nebo jiných sinekur, pro něž si během své kariéry udělal dostatek vhodných známostí.
Quebecké štavnání o demokracii dosáhlo takového rozměru, že připomnělo úsloví o statistice (děvce, kterou lze jebat ze všech stran). Ve sdělovacích prostředcích se sice našlo pár jedinců, kteří tvůrčím způsobem rozvíjeli základní myšlenkovou linku politiků – všichni jsme byli zvoleni, takže tady cosi prosazujeme jménem svých lidů – ale většina kanadských komentátorů měla očividné problémy, taková hesla koupit.
Jde totiž právě o to „cosi“ a následně i o to, jakým způsobem. Ohánět se demokracií a přitom odmítnout jakékoli informace o tom, co bude na jednacím stole je samo o sobě zarážející. Jestliže se k tomu připojí v Kanadě dosud nevídané oplocení místa setkání a zastrašování lidí policií, začnou se jednotlivé věci propojovat do opodstatněných obav.
Zde je nutné zmínit některá kanadská specifika. Kanadský ministerský předseda je momentálně zapleten do několika afér týkajících se jeho osobních investic (možný střet zájmů) a používání osobního vlivu při obstarávání půjček lidem, kteří byli jeho obchodními partnery. Střet vládnoucí strany s opozicí, která se snaží – byť s vlastním máslem na hlavě - věc nějak využít, je doprovázen projevy neuvěřitelné arogance.
Ve stejnou dobu si pak moc posiluje svoji pozici tím, že dává stále větší pravomoce policii. Vše se samozřejmě děje pod záminkou boje proti věcem jako terorismus, drogy a dětská pornografie. Takové cíle jsou velmi výhodné, protože každý, kdo bude protestovat proti takovým opatřením může být oviněn z terorismu, narkomanství nebo pedofilie. Spořádaný občan se přece nemusí bát, že někdo čte jeho elektronickou korespondenci, kontroluje, jaké soubory otevírá na Internetu nebo kopíruje obsah zásilek vážících víc než 30g (vše bez soudního příkazu) - tedy asi tak jako se spořádaný občan ČSSR nemusel kdysi obávat toho, že kdosi otevírá a čte jeho korespondenci na poště.
Kanadu šokoval plot postavený kolem hotelu v Quebec City. Méně viditelné byla buzerace na hranicích a zadržování některých lidí i odmítnutí vstupu do země zdůvodňované tím, že jde o trestané lidi. Podle jakéhosi pravidla, které teoreticky platí i pro současného amerického presidenta, který byl odsouzen za řízení v opilství, nemají takové kriminální živly právo vstoupit do Kanady.
No třeba jednou po letech bude možné uspořádat v Kanadě výstavu o tom, jak tajná policie špicluje a zasahuje proti disidentům. Třeba se dočkáme i soudního procesu s nějakým místním Lorenzem, ohledně narušování lidských práv. Zatím ale platí, že když dva dělají totéž není to totéž. Mimochodem získávání informací o jednotlivcích je v Kanadě "booming business". Nedávno byl ve Vancouveru veletrh, kde kolem stovky firem předvádělo svoje umění. Když už ty počítače s ohromnou kapacitou paměti máme, tak by byl hřích je nevyužít - to jistě každý uzná.
Celá šaškárna s demokracií se samozřejmě odehrávala především kvůli Castrovi, protože bylo nutné přece jenom nějak zdůvodnit, proč mezi pozvanými státníky chybí. Skutečnost, že Castro nebyl formálně zvolen, přišla vhod, protože zatlačila do pozadí nepříjemnou skutečnost, že Kuba vytvořila fungující ekonomicko-sociální model, který přes omezené prostředky dopřává všem solidní vzdělání, zdravotní péči a bydlení. Kontrast s působením MMF v mnoha chudých zemích kontinentu je příliš velký a tudíž nepřijatelný.
Quebecké setkání mělo v zrcadle kanadských sdělovacích prostředků dvě různé tváře. Vládní linie, sestávající se z několika hesel o demokracii a o tom, jak otevření trhu pomůže všem, nebyla příliš nosná. Obhajovalo ji pouze několik novinářů, jejichž zaměstnavatelé v daném okamžiku zřejmě považovali za vhodné podporovat globální cíle velkých korporací, přestože nositelem akce je vláda, proti níž obyčejně bojují.
Moc samozřejmě obhajovala postavení zdi - některé sdělovací prostředky ji zlovolně přirovnávaly k té berlínské - a snažila předem diskreditovat protestující různými nálepkami. Chretien se například dal slyšet, že jde o lidi, kteří stejně nevědí o co jde a chtějí si jen užít nějaké vzrušení.
Nikdo z mocných ovšem nedokázal vysvětlit, proč občanstvo s nadšením nevítá státníky, kteří podle vlastních slov přinášejí kontinentu perspektivu netušeného rozvoje a prosperity. Jestliže těch několik tisíc protestujících nepředstavuje pravé veřejné mínění, kde je ten zbytek? Proč argumenty politiků nekupují sdělovací prostředky ani veřejnost? Nebo jsou všichni blázni a jen těch pár papalášů za plotem je normálních?
Ve sdělovacích prostředcích dostali poměrně velký prostor lidé, varující před stále rostoucí mocí velkých korporací. Jejich argumenty, jakkoli věrohodné, mohou ale jen velmi málo změnit. Je to taková hra na Hyde Park, který vrchnost milostivě trpí, dokud ji neohrožuje. Pak nastoupí policie, armáda, slzný plyn a plastikové střely.
Celkový dojem z quebeckého setkání je nijaký. Fráze se rychle rozplizly do ztracena, plot a smetí zmizely a slzný plyn vyprchal. Místní občané si po několika týdnech a desítkách miliónů dolarů oddechli, že ta verbež je pryč z jejich města. Playoffs v hokeji se vrátí na výsluní. Ostatně Kanada je země hokeje a ne politiky - a tak ji chce moc mít.
Za zaznamenání snad ještě stojí, že kanadská policie používala obdobné praktiky jako pražská - včetně tajných mezi demonstrujícími, kteří pak ve svém okolí zatýkali. Stejně jako v Praze teď chválí papalášové policii za obětavost s níž je chránila a zadržení naopak protestují proti tomu, jak s nimi policie nakládá. Plot se policejně osvědčil a stane se zřejmě doprovodným prvkem dalších setkání. Významným inovačním prvkem bylo použití sněhového děla, které zřejmě zpomaluje rozptyl slzného plynu.
Jiří Jírovec
