Co je nového v České republice

Aby pořady vypadaly "levně", televize nepřiznala interní náklady. Ještě loni Česká televize interní náklady na jednotlivé pořady rozpočítávala; nemůžeme vyloučit, že po vítězné bitvě o svobodu slova (a nekontrolovanou konzumaci televizních poplatků) to dělat přestala. Proto zašleme na Kavčí hory další dotaz podle zákona o svobodném přístupu k informacím, v němž se na tyto interní náklady přímo zeptáme. Až poté budeme schopni posoudit, zda je výtka D. Kaušitze důvodná (zdá se nám, že ne: krátký střihový Kinobox by měl být tak jako tak výrazně levnější než delší investigativní Klekánice). (TP)

Nemá smysl interpretovat to, co mluví jasnou řečí: ODS je příslovečným gogolovským zrcadlem, v němž vidíme vlastní křivou hubu, a voličské podpoře se bude těšit právě tak dlouho, dokud bude česká společnost traumatizována zkušeností komunismu a následného tristního postavení České republiky ve světě. Totalita tak paradoxně odejde nikoli se zánikem komunistické, ale největší postkomunistické strany.

Jednu velmi stručnou poznámku by možná přece stálo za to učinit: Václav Klaus předstírá (snad i sám před sebou), že je uznávaným ekonomem a státníkem (není ani jedním, jeho zahraniční vystoupení vyvolávají už řadu let směs nezájmu a údivu), a společnost, na jejímž konstituování se jeho vlády výraznou měrou podílely, je rovněž založena na identickém principu, na předstírání neexistujících vztahů a funkcí. Česká policie předstírá, že bojuje se zločinem, soudy přestírají hledání spravedlnosti, bankéři se tváří, jako by pečovali o peníze vkladatelů, čeští lékaři, že se starají, jak nejlépe dovedou, o své pacienty, armáda předstírá bojeschopnost a co je nejsmutnější, česká média o tom všem předstírají veřejnou debatu. (TP)

AT ZIJOU DANE!

Jak si za statni penize objednat auto svych snu aneb hejtman karlovarskeho kraje JUDr. Josef Pavel - ODS - (hejtman@krajkv.cz) vypisuje verejnou zakazku na dodani auta (pro sebe).

Cely dokument:
http://www.krajkv.cz/dokumenty/vyberovarizeni13032001_1.htm

Zajimava je hlavne specifikaci auta: delka vozu cca 4796 mm, sirka vozu cca 1810 mm, objem kufru cca 434 litru, objem motoru cca 2,8 l, vykon cca 142 kW.

Vypada to, ze pan hejtman si vybral Audi A6 Avant 2.8 quattro. ;)

X-Sender: ottawa@193.86.113.131 
X-Mailer: Windows Eudora Pro Version 3.0 (32)
Date: Mon, 23 Apr 2001 12:35:03 -0400
To: ross-hedvicek-request@humintel.com 
From: Czech Embassy in Ottawa >
Subject: Re: Musim se hlasit na policajtech...
:
:
Resent-From: listmanager@blackops.org 
Resent-Date: Mon, 23 Apr 2001 09:35:07 -0700 (PDT)
Resent-To: owner-ross-hedvicek@blackops.org 
:

Vazeny pane,

nas urad v Ottawe dnes obdrzel e-mail s vasim komentarem k 
zavedeni vizove
povinnosti vuci obcanum Kanady od 1.4.2001. Obsirne stanovisko velvyslance
k vizove problematice mezi Kanadou a CR, ktere timto doporucuji vasi
pozornosti, bylo v nedavne dobe otisteno v obou nejvetsich krajanskych
novinach Novy domov a Satellite.
Po precteni Vaseho e-mailu soucasne musim konstatovat, ze nehodlame
pristoupit na diskuzi, zalozenou na hrubych invektivach a urazkach Ceske
republiky. Navic bez zakladnich znalosti skutecne situace v zemi. Zadam Vas
proto, abyste e-mailovou adresu velvyslanectvi CR v Ottawe vyradil ze sveho
adresare. Tedy: UNSUBSCRIBE ROSS-HEDVICEK.


V. Kotzy - velvyslanec

Účet č. 431349001/2400 (2400 je kód banky), Expandia Banka, a. s. (změna jména na eBanka dosud není oficiálně v platnosti)
Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1 (na Ovocném trhu je oficiální sídlo banky, ale není tam klientské centrum.)

Variabilní symbol pro příspěvky 2001 (ti, po nichž chce banka konstatní symbol, mohou použít 0558).

Příspěvek lze složit (bez poplatku) na kterémkoli klientském centru banky:
   Brno, Jánská 1/3
   České Budějovice, Kanovnická 18
   Hradec Hrálové, Rašínova tř. 1669
   Olomouc, K. Světlé 2
   Ostrava, Dlouhá 3
   Pardubice, 17. listopadu 238
   Plzeň, Šafaříkovy sady 5
   Praha, Václavské nám. 43
   Praha - Zlatý Anděl, Nádražní 23

(Prosíme čtenáře, kteří přispěli nebo přispějí tímto způsobem v hotovosti, aby nás informovali e-mailem, kde a kdy částku zaplatili - připravujeme pro všechny sponzory malý, ale exkluzivní dárek a nechceme, aby o něj anonymní sponzoři přišli.)

Výběr textů z posledních dní:

Damián Kaušitz, ČT

reaguji na Vaši kategorickou poznámku o "společenském postavení" tvůrců Kinoboxu a Klekánice. (BL 24/4/2001)

Váš hypotetický vývod, že by to bylo s rozpočty naopak, kdyby se tvůrci pořadů vyměnili, je nesprávný.

S Kinoboxem a Klekánicí se to má následovně.

Laicky řečeno, za 160 tis. Kč má ČT celý Kinobox a za 82 tis. Kč pořídí ČT pouze část Klekánice. Srovnávané částky jsou nesouměřitelné obsahem, o čem vypovídají.

V 160 tis. Kč úplných přímých nákladů Kinoboxu jsou započteny celkové přímé náklady spojené s výrobou a dokončením pořadu až po výrobu skrytých podtitulků.

Uvedených 82 tis. Kč u Klekánice představuje krytí pouze přímých externích nákladů tohoto formátu. Částka neobsahuje přímé interní náklady. Neobsahuje kupř. použití techniky vlastněné ČT Ostrava, atp.

Srovnání nákladů pořadů vyráběných ve vlastní výrobě (in house) s náklady na pořady vyráběnými nezávislými producenty na zakázku (commisioned) nelze dělat takto jednoduše.

Vyvozovat z takového srovnání závěry o "společenském postavení" tvůrců je úplně mimo.

Vězte prosím, že Česká televize jedná racionálně a oceňuje jednotlivé pořady bez ohledu na postavení tvůrců zato s ohledem na skutečnost, zda jsou dané náklady pro výrobu pořadu nutné a zda se na výsledné kvalitě pořadu projeví. Informace o ceně Kinoboxu zveřejňuji se souhlasem pana Petra Vachlera.

S pozdravem

Damián Kaušitz
šéfproducent publicistiky a dokumentaristiky
České televize

Jak se na ministerstvu dopravy vypisují výběrová řízení

Petr Baubín, Štěpán Kotrba

Demonstrují odboráři i majitelé firmy: chtějí po vládě, aby nezvýhodňovala zahraniční výrobce

Současná doba je plná paradoxů. Je proto normální, když se zájmy zaměstnavatelů i zaměstnanců shodnou natolik, že se obě dvě skupiny sejdou na  „jedné straně barikády“ - na jedné demonstraci. 18. dubna demonstrovala před Úřadem vlády necelá stovka odborářů ze svazů KOVO a Dosia, spolu s vedením automobilky Praga proti záměru vlády: proti podmínkám výběrového řízení na nákup techniky pro Ředitelství silnic a dálnic. Tento tendr vypsalo ministerstvo dopravy a spojů, na základě požadavků Ředitelství silnic a dálnic. Investice má být financována půjčkou Evropské investiční banky. Požadavky ředitelství silnic však nebyly ty, které nakonec skončily v podmínkách vypsaného tendru. Pro úplnost je nutno říci, že poptávka obsahovala jak nákladní automobily, které se v ČR vyrábějí, tak i ty, které zde nemá v nabídce žádný z výrobců. Univerzální nosiče nad 5 tun se totiž v domácích továrnách nevyrábějí.

Jinou otázkou ovšem je, na základě čích požadavků bylo výběrové řízení vypsáno a proč nebyla poptávka rozdělena tak, aby mohly být zohledněny nabídky těch domácích výrobců, kteří dodávají alespoň některé typy nákladních automobilů…

Podle místopředsedy představenstva Pragy Petra Ptáčka byl tendr upraven ministerstvem dopravy v rozporu s požadavky Ředitelství silnic a dálnic tak, aby zvýhodnil německou společnost Mercedes. Vypsaný tendr ve finální podobě bude mít dopady na zaměstnanost a celkovou ekonomiku firmy. Po společné schůzce všech zainteresovaných stran došlo k dohodě. Náměstek ministra Vrána v něm podepsal, že se má nákup učinit od automobilky Praga. A tak se nám na ministerstvu dopravy - již podruhé za krátkou dobu - mění pravidla hry. Pro změnu by mohly Deutsche bahn vypravit zvláštní vlak s demonstrujícími odboráři německého Mercedesu, pro který údajně měla tato zakázka být tiše upravena. Celkový objem zakázky je podle odhadů vedení Pragy okolo 600 miliónů korun, rozdíl v ceně vozidla od Pragy a  Mercedesu je zhruba 1,25 miliónu korun. Když zakázku financuje Evropská investiční banka, je logické, že může preferovat skladbou produktů „své výrobce“ - firmy ze Shengenského prostoru. A je na nás, zda si to necháme líbit, nebo ne. Ale tato slova by měl říkat ministr ČESKÉ vlády a nikoliv novinář, nebo ne?

Qui bono?

Své prohlášení odboráři rovněž přivezli na zasedání vlády na zámku v  Kolodějích, kde ho předali mluvčímu Liboru Roučkovi. Ministr dopravy a spojů Jaromír Schling demonstrantům sdělil, že výběrové řízení bylo vypsáno podle požadavků jednotlivých podniků Správy a údržby silnic na jednotlivé kategorie vozidel. "SÚS o něco požádali a podle toho bylo výběrové řízení vypsáno," uvedl ministr s tím, že si není vědom žádných změn v zadání tendru. Vedení Ředitelství slnic a dálnic tvrdí ale něco jiného…

Náměstek ministra dopravy a spojů pro investice p. Braha odstupil den po odborářské demonstraci, prý kvůli falšnému diplomu. A náhodou právě nyní. Tomu má veřejnost věřit?

Verze jedna - mstivá - praví, že by za kauzou falešného diplomu mohlo stát vedení Pragy.

Verze druhá - odstiňující a neméně pravděpodobná - praví, že by se mohl ministr dopravy Schling snažit o „překrytí“ skandálu technikou „přebití trumfem“ - vděčným to „bílým psíkem“. Představa, že to mluvčí ministra dopravy potvrdí, je směšná…

Verze třetí je tak obskurní, že jí vlastně už ani nikdo nevěří. Tvrdí, že k souběhu obou kauz došlo čirou, čiročirou náhodou.

Několik desítek odborářů protestovalo před úřadem vlády. To zaregistrovali všichni diváci našich televizí. Proč? To je jiná otázka. Třeba jen chtěli, aby „ta jejich“ vláda plnila své sliby. Fakt, že demonstrovalo i vedení firmy (kapitalisté) se již jaksi do mediálních scénářů nehodil… Proč? Laskavý čtenář nechť si tajenku doplní sám. O objektivním pohledu na věc hovořit nelze, o  úplnosti sestříhané informace také ne.

Místopředseda svazu Kovo p. Englicher se brání nařčení z lobbingu: „Nemáme zájem o zvýhodňování domácích výrobců. Chceme jen rovné podmínky pro všechny.“

Opravdu? A je to vlastně tak mnoho?

Kdo s kým a proti komu

Lobbing za české výrobce neorganizoval - jak by se dalo po dřívějších výrocích předpokládat - premiér Miloš Zeman či ministr jeho vlády Schling, za výrobce Praga Čáslav se ruku v ruce vzali odboráři, vedení firmy a poslanec ODS. Paradoxní je, že program ODS hovoří o trhu bez jakýchkoliv přívlastků a pozitivních diskriminací kohokoliv. Apage satanas. O intervencích ve prospěch jedněch a neprospěch druhých - inherencích státu (ministrů nebo poslanců) do volné soutěže a tržních mechanismů se v programu ODS nehovoří vůbec, ale vůbec nic… Je přitom smutné, když poslanec ODS musí ministovi vlády ČSSD připomínat, k čemu se vládní strana ve svém programu zavázala.

Posuďte sami:

1. výňatek z programu ČSSD
2. interpelace poslance ODS
3. odpověď na ni z úst ministra vlády ČSSD
4. společné memorandum s podpisy náměstka ministra (ČSSD), poslance (ODS), odboráře a manažera

Z volebního programu ČSSD

ZPĚT

Žádný stát neponechá zcela bez povšimnutí působení zahraničních výrobců na  svém trhu, povede-li to k tomu, že podniky tuzemské budou ztrácet trh, budou se likvidovat pracovní místa a stát se pak bude muset starat o nezaměstnané. Vedle tlaku na dovoz je zde i velký prostor pro solidaritu spotřebitelů. Také to patří do rejstříku metod, kterými ve světě vlády působí na regulaci dovozů. A také v  tomto případě jde o pěstování povědomí o tom, že spotřebovávat tuzemské výrobky je nejlepší ochranou pracovních míst pro tuzemské zaměstnance.

Současně je však nutné, aby narůstala také poptávka na vnitřním trhu a to jak pro soukromou spotřebu, tak investice. Jednostranná orientace pouze na  zahraniční poptávku by byla pro českou ekonomiku nepřijatelná, neboť vede ke značné závislosti na konjunktuře vnějších trhů a vede k jiné profilaci struktury ekonomiky. Směřuje k orientaci na lacinou práci, udržování sice vysoké zaměstnanosti, ale špatně placené pracovní síly, k nízkým mzdám a nízké spotřebě.To není hospodářská politika, která by vedla k důstojnému postavení ekonomiky ČR v budoucí Evropě, ani politika, která by nás rychle přibližovala vstupu do EU.

WWW stránky ČSSD - hospodářský program

Interpelace Jiřího Bílého (ODS):

Proč nezvýhodnit pro změnu někoho jiného?

ZPĚT

Poslanec Jiří Bílý: Vážený pane ministře, interpeluji vás ve věci vypisování veřejných zakázek ve vašem resortu. V poslední době mě zaujala zejména výzva k obchodní veřejné soutěži se zahraniční účastí na projekt E/II/14 - nákup zařízení pro údržbu silnic. Mám důvodné podezření, že vaše ministerstvo upravilo podmínky po intervenci zahraniční automobilové lobby v  neprospěch tuzemských automobilek. Své pochybnosti si dovoluji konkretizovat do následujících otázek.

Za prvé, získal jsem informaci, že byl upraven počet univerzálních nosičů do 5 tun z původních 21 ks na 13 ks a nad 5 tun z původních 17 ks na 26 ks. Nosiče nad 5 tun se v České republice nevyrábějí. Původní požadavek zadal provozní ředitel Ředitelství silnic a dálnic podle provozních podmínek jednotlivých "susek". Dále jsem se dověděl, že to vše bylo učiněno po intervenci zahraničního výrobce automobilů. Ptám se vás, pane ministře, jak mi vysvětlíte tak náhlou změnu v zadávání počtu kusů v neprospěch českých výrobců automobilů a v rozporu s požadavkem Ředitelství silnic a dálnic.

Za druhé, ptám se vás, proč nevyužíváte ustanovení zákona 199/94 Sb., které umožňuje zvýhodnění tuzemských osob, a naopak české výrobce diskriminujete již účelově vypsanými zadávacími podmínkami, zvláště když vaše vláda proklamuje podporu našemu průmyslu.

Za třetí, myslíte si, že nákup dražší zahraniční techniky není plýtváním veřejnými finančními prostředky, když tuto techniku lze opatřit levněji a v technických parametrech, které vyhovují provozním podmínkám v České republice, a uspokojit tak více údržbových organizací v jejich oprávněných požadavcích? Domnívám se, že při vynaložení stejného finančního objemu lze koupit více nosičů tuzemské výroby.

Děkuji předem za odpověď.

Opravdu zcela vyčerpávající odpověď pana ministra Schlinga (ČSSD):

Takovouto hloupost si my nedovolíme

ZPĚT

Ministr dopravy a spojů ČR Jaromír Schling: Vážený pane předsedající, páni poslanci, paní poslankyně, děkuji panu poslanci Bílému za jeho interpelaci, díky které dostávám příležitost pohovořit zde o tom, jak se sociálně demokratická vláda snaží podporovat český průmysl, na rozdíl od vlád předchozích, složených především z ministrů ODS, tedy strany, kterou i pan kolega Bílý zde zastupuje. Sice mu děkuji, ale současně se divím, kde vzal tu odvahu obviňovat tuto vládu, že nepodporuje český průmysl, poté, co právě vláda jeho strany přivedla tuto zemi do hluboké hospodářské krize. Byly to právě předchozí vlády, které způsobily krach především výrobců silničních nákladních vozidel. A bylo to právě v době vlád ODS, kdy se hromadně začaly nakupovat mercedesy pro potřebu jak Ředitelství silnic a dálnic, tak správ a údržeb silnic. Já bych to zde samozřejmě neměl příležitost říkat, kdyby mě pan Bílý k tomu nevyzval, takže to uvádím. Jsou to fakta všeobecně známá a  mohl bych o nich jistě mluvit dlouho.

Chci jen připomenout, že podpora českého průmyslu není jen ve vystoupení mém nebo poslanců, ale že je to skutečnost podložená tzv. tvrdými fakty, tj. statistikou. Statistika jasně vypovídá o vzestupu produkce českého průmyslu a na tom samozřejmě má sociálně demokratická vláda zásluhu, protože po úprku investorů v období vlád ODS se investoři naopak vracejí, zahraniční investice v České republice rostou nebývalou měrou a samozřejmě ke každému úspěšnému investorovi, byť zahraničnímu, se přidávají desítky tuzemských firem, které jsou subdodavateli a které profitují z toho, že vláda podporuje investice v Česku. Mohl bych zde uvádět celou dlouhou řadu pozitivních příkladů této činnosti. Není to jen názor, jsou to fakta.

Abych zanechal již chvály, které sice ještě nebylo dost, ale dobře, abych uspokojil tazatele, budu se věnovat i konkrétnímu případu této soutěže, kterou vypsalo Ředitelství silnic a dálnic. Možná tomu pan kolega Bílý nebude věřit, ale tato vláda a ani Ministerstvo dopravy a spojů nemá odvahu říkat ředitelům správ a údržeb silnic, jaká potřebují auta. Na rozdíl od některých poslanců pravicových stran, kteří se snaží říkat Českým dráhám, jak mají provozovat drážní dopravu,, já si opravdu netroufám říci, jestli ředitel SÚS v Semilech potřebuje pětitunový nebo desetitunový, a netroufám si mu to říci, protože o tom nic nevím. Tudíž nemůže ani ministerstvo svévolně rozhodovat o tom, kolik jakých automobilů se objedná. Takovouto hloupost si my nedovolíme.

Ale mohu pana kolegu Bílého ujistit, že se postupovalo naprosto normálním způsobem. Zjistila se potřeba, tu potřebu si stanovily jednotlivé správy a údržby silnic. Já na rozdíl od jiných věřím, že ti, kteří dlouhá léta pracují v silničním hospodářství, vědí, jaká auta potřebují, a že jim ministr nemusí radit. Oni si objednali určité počty automobilů určité tonáže a v této skladbě bylo vypsáno výběrové řízení. Jestli se mezitím někdo pokusil ta čísla korigovat - a já vím o tom, že pokusil, a protože se mu to nepodařilo, ať už to bylo ve prospěch kohokoli, prostě on se pokusil změnit požadavky správ a údržeb silnic, tak výběrové řízení bylo nakonec Ředitelstvím silnic a dálnic po řadě jednání - různých pracovních materiálů existuje několik - bylo to výběrové řízení vypsáno zhruba v té skladbě, jak si správy a údržby silnic přály. Samozřejmě že na to jsou doklady. Pokud někdo panu kolegovi Bílému sdělil něco jiného, mystifikoval ho, za což samozřejmě já nemohu.

Pokud jde o výsledek té soutěže, ten je zatím teprve před námi. Zatím bylo vypsáno výběrové řízení, které je nepochybně korektní, které neuzavírá přístup k této zakázce nikomu. Praga Čáslav, aspoň doufám, a  mají moje sympatie, v tom výběrovém řízení uspěje, ale já nebudu ve výběrové komisi, proto zde mohu o svých sympatiích veřejně mluvit. Já nebudu rozhodovat o  tom, kdo bude vybrán, ale nepochybně se přihlásí celá řada dodavatelů, ať už to bude tuzemský Praga Čáslav, nebo nejrůznější dodavatelé zahraniční. A nebude to jen Mercedes, budou to s vysokou pravděpodobností i jiní.

Text odpovědi na interpelaci na serveru PSP ČR

Že by snad důvodem byla nedostatečná kvalita domácí produkce?!

ZPĚT

MEMORANDUM

Dne 20.3.2000 došlo v areálu PRAGA Čáslav a.s. k setkání mezi vedením firmy PRAGA a zástupci Ministersva dopravy a spojů a Správ a údržeb silnic. Jednání se konalo za účasti náměstka ministra dopravy a spojů Ing. Jaroslava Vrány a  poslance PS Parlamentu ČR, člena podvýboru pro podporu drobného a středního podnikání, pana Jiřího Bílého.

Účastníci jednání konstatovali:

• PRAGA je výrobce univerzálních nosičů PRAGA UV a PRAGA NTS určených zejména pro potřeby SÚS.
• Na základě zkušeností přítomných zástupců SÚS bylo konstatováno, že PRAGA učinila podstaný krok v přizpůsobení vozů podmínkám provozu v SÚS a dosáhla požadovaných parametrů jakostních i výkonových.
• Porovnáním prodejních cen nosičů PRAGA a zahraniční konkurence se zjistil výrazný cenový rozdíl hovořící ve prospěch nosičů PRAGA. Se stejným výsledkem byly porovnány i ceny servisních oprav a náhradních dílů. PRAGA navíc přislíbila dodat aktualizovanou nabídku zahrnující mimořádný množstevní rabat.
• Pan poslanec Bílý, stejně jako zástupce odborů Josef Novotný přednesli doporučení zohlednit navíc podporu českým výrobcům a využít přitom příslušných zákonných možností při vypisování veřejných zakázek.

V souladu s výše uvedenými skutečnostmi vyplynulo doporučení pro Ředitelství silnic a dálnic k nákupu nákladních automobilů PRAGA.

Jan Čulík, Olomouc

Třetí den promítání začal povzbudivě: shlédli jsme totiž hned ráno dosud první a jediný dokumentární film z České televize, který konečně dosahoval relativně vysokých kvalit. Byl to film Petra Slavíka "Zápisky z podzemí" (ČR 2000, 59 min.) o ruské disidentské umělecké kultuře za komunismu. Ten film - nebo spíš snad publicistický pořad, stál dost na hranici mezi dokumentárním filmem a publicistickým programem - měl to, čemu anglosaští televizní pracovníci říkají "big production value" - nebyl prázdný, byl nabitý zajímavými, neotřelými, původními informacemi. Bylo zřejmě velmi důležité, že ho pracovníci České televize nezplodili ve spěchu za dva natáčecí dny, jak tomu v ČT bývá zvykem, ale autorovi spolupracovníci ho připravovali několik let. Významnou roli sehrál v tomto smyslu bezpochyby rusista Tomáš Glanc, který byl zjevně pro autory filmu hlavním zdrojem informací a ve filmu také vystupoval. Úspěšnost a profesionalita tohoto snímku byla znovu důkazem (pokud někdo tuto zcela zjevně banální skutečnost ještě potřebuje dokazovat), že se výroba žádného televizního filmu či pořadu neobejde bez řádně předem vykonané, dobře financované práce týmu schopných a inteligentních researcherů.

Později během dne jsme shlédli bohužel zase několik trestuhodných filmů z České televize, které dobrý dojem z ČT na základě Slavíkova filmu rychle smazaly. Dokázaly, že u Slavíka šlo o výjimku - i když je povzbudivé, že se v ČT mohou takové výjimky vyskytnout. Bezostyšně hloupý byl film Heleny Třeštíkové "V pasti - Katka" (ČR 2000, 55 min.), nudně proestablishmentový byl proestablishmentový dokument Jany Chytilové o kapele, pronásledované za komunismu, "The Plastic People of the Universe" (ČR, 2001, 75 min).

Ani další, v tento den uvedené filmy z České televize nechápaly základní princip nestrannosti, plurality a kritického odstupu od zpracovávaného tématu, jímž jsou - kromě principu pokory a veřejné služby motivovány nejkvalitnější dokumentární filmy západních televizí - olomoucký festival to znovu prokázal.

Dával jsem si ale otázku, proč u Slavíkova filmu o ruském undergroundu, který vlastně taky neprojevoval příliš silný kritický odstup od zpracovávaného tématu, tato skutečnost nevadila, zatímco u ostatních filmů z ČT bila ostře do očí. Odpovídám si, že to byla asi proto, že Slavíkův film o Rusku dokázal každou vteřinou své metráže divákovi předložit nové, neotřelé a zajímavé informace, takže potřebu zpochybňovat tak vlastně odsunul až do druhé řady.

(Zajímavou ukázkou ve Slavíkově filmu byl například obrazový komentář tzv. "soc-artu" od jednoho ruského umělce, který jím učinil spojnici mezi komunistickým režimem a vládou kapitalistických nadnárodních společností. Vytvořil totiž logo, kde použil grafiky i obrazových symbolů společnosti McDonald, její název však pozměnil na McLenin. Tomu se člověk zasměje a začne nad takovým obrazem uvažovat: na chvíli pak od tvůrce filmu nepožaduje zpochybňující otázky. Jestliže pak film i nadále soustavně přináší obdobné neotřelé či zábavné motivy, divákova potřeba zpochybňujících otázek je i nadále uspokojena.)

Urážkou základních principů filmové i televizní práce byl však film Heleny Třeštíkové, na němž prý pracovala pět let (jak obrovské plýtvání materiálem, energií i finančními prostředky, vybranými od českých koncesionářů!) "V pasti - Katka" . Dal si za cíl sledovat osud jedné české mladé narkomanky. Celou záležitost pojal mechanicky, tupě, nepřemýšlivě.

Potíž byla i v tom, že obět narkomanie "Katka" a její přítel, kteří ve filmu po dlouhé desítky minut vystupovali jako jeho hlavní hrdinové, byli dost omezeného intelektu. Jeden člen poroty se vzbouřil a dotazoval se, proč proboha natáčí Třeštíková banální film o nemorálních pitomcích. Hrdinka Katka hned v prvních asi deseti minutách filmu přiznala, že s milencem na nákup drog každý den "vydělávají" tím, že kradou v obchodech a kradené zboží pak se slevou prodávají. Výše zmíněný člen poroty pokračoval: "Měla-li si režisérka Třeštíková uchovat morální a profesionální integritu, okamžitě se své hrdinky v té chvíli měla zeptat, jak k tomu přijdou ti lidé, které tato dívka okrádá. Tím by ovšem její sběrný film zřejmě hned skončil, protože hloupá hrdinka by na to nedokázala odpovědět, interpretovala by to od režisérky jako projev nepřátelství a odmítla by s výrobou filmu nadále spolupracovat." - Třeštíková však tuto základní morální otázku, ani žádné jiné podstatné otázky, "hrdinům" filmu vůbec nekladla.

Není přirozeně nic špatného natáčet film o hloupých nebo omezených lidech. Lidská pošetilost a omezenost je přece v tomto nedokonalém světě hlavním námětem umění: žádný z nás se neorientuje dostatečně efektivně v nepřehledném a zmateném, mnohoznačném světě. Jak se posléze často ukáže, lidi se chovají ve většině situací jako idioti a je úlohou umění - včetně dokumentárního filmu televizní publicistiky - na to poukazovat, abychom si dokázali zachovat skromnost a pokoru a abychom uměli neustále zpochybňovat vlastní schopnosti vnímání, za účelem jeho zostření. Je tedy přirozené, že se většina nejlepších filmů na olomouckém festivalu zabývala tématem lidské nevědomosti, hlouposti, či tragické neschopnosti analyzovat či interpretovat své prostředí.

Potíž je, že filmy jako "V pasti - Katka" Heleny Třeštíkové, se nepřemýšlivým a pro diváka urážlivým způsobem samovolně jaksi identifikoval se svou narkomanskou hrdinkou. Nepřinesl nic nového: hrdinka i její přítel vyslovovali do kamery banality po dlouhé desítky minut.

Jiným myšlenkově chabým "dokumentem" z České televize byl snímek Jany Chytilové "The Plastic People of the Universe". Byl to snímek nekriticky a establishmentově oslavný. Jeho hlavní událostí bylo to, že za komunismu zakazované a pronásledované hudebníky ze skupiny Plastiků pozval Václav Havel, aby zahráli ve Španělském sále. Pohádka, že? Neuvěřitelné! Dojemné! Nakonec to říkal i Havel sám, kterého film dlouze citoval v projevu proneseném v souvislosti s koncertem Plastiků ve Španělském sále, a pak znovu jeden člen této kapely, který okouzleně také promluvil o tom, že kdyby mu býval někdo v roce 1980 řekl, že jednou bude hrát ve Španělském sále na Pražském hradě, nikdy by tomu nevěřil.

To byla v podstatě celá intelektuální rovina tohoto filmu Jany Chytilové - myšlenkově se nikam jinam nepovznesl. Stejně jako špatný film Olgy Sommerové o divadle Na Zábradlí (viz včerejší reportáž z olomouckého festivalu), ani film Jany Chytilové o Plasticích se nepokusil nijak kulturněhistoricky, natož kriticky, zhodnotit práci a historii této hudební skupiny. Jak poznamenal jeden člen poroty, tento film o Plasticích si nepoložil ani jedinou otázku. Například: Měla na rebelie smysl? Byla jejich hudba skutečně umění? Namísto toho obsahoval nekritické výroky neinformovaných zahraničních hvězd jako byl Američan Lou Reed, který bájil něco o tom, jak je fantastické, že českým prezidentem je filozof Havel a jak vynikající jsou Plastikové. Jeho interview v angličtině byl kromě toho titulky překládán do češtiny dost nepřesně a nedokonale. Film byl "fenoménem Miloš Rejchrt": jak jsem se loni přesvědčil během delšího rozhovoru s tímto za komunismu nesmírně odvážným chartistou a bojovníkem za lidská práva, tento disident dodnes žije vlastně za komunismu: je to slušný člověk, ale žije ze své minulosti a nezdá se, že by se probudil do postkomunistické reality a že by jí vůbec jakkoliv rozuměl. Totéž se zjevně stalo Plastikům, anebo pokud se jim to nestalo, film Jany Chytilové to navozoval. Absolutně nebyli schopni reagovat na dnešní realitu: bylo to, jako by se svět pro ně zastavil pádem komunismu.

"Fenomén Olga Sommerová" se projevil i v snímku Jany Chytilové o Plasticích tím, že - podobně jako ve filmu Sommerové o divadle Na zábradlí - se i ve filmu o Plasticích hlavně se hovořilo o různých anekdotách a podružnostech, ale o kapele samotné a  o jejich významu jsme se ve filmu nedověděli nic. /řesně to vyjádřila polská členka olomoucké poroty, která samozřejmě nutně nezná celou českou kulturní problematiku a ani tedy Plastiky, a poukázala na to, že člověku, který o nich nic neví, film Jany Chytilové o nich neobjasnil nic: jedinou informaci, kterou si z tohoto oslavného filmu takový divák odnese, je to, že "Plastikové jsou nějaká kapela".

Jiným oslavným a neupřímně působícím filmem byl dokument Olgy Struskové o dětech s Downovým syndromem "Jeden chromozom navíc" (ČR, 2000, 23 min.) Film byl propagandou, reklamou, snažící se děti s Downovým syndromem pro českou společnost na televizní obrazovce přiblížit a lidštit. Potíž byla, že k tomu využil dvou mladých lidí s Downovým syndromem, jejichž postižení bylo zřejmě velmi nízké - navodil tedy neprávem dojem, že lidé s tímto postižením nejsou vlastně problém - a úplně pominul mnoho závažných otázek. Rozhovory s osobami, které ve filmu vystupovaly, měly režijně, kamerově i střihovým zpracováním velmi špatnou kvalitu. Docela rozsáhlou diskusi v porotě vyvolal film Víta Janečka z České televize "Houba" (ČR 2000, 57 min.) V popisu filmu ve festivalovém katalogu autor poukázal na to, že se filmem pokusil vytvořit stejně složitou strukturu, jakou v zemi vytváří podhoubí. Aspoň měl určitý plán a do jisté míry se mu ho snad podařilo realizovat: film je docela originální, úsměvnou provokací, nejen důsledně svou strukturou, ale i tím, jak podvrací seriózní vědecké informace o mykologii pseudovědeckými spekulacemi různých pochybně vyhlížejících osob, navozujících dojem, že je lidstvo od hub v nebezpečí obklíčení. Postoj autora je zajímavý. V kontextu skutečně vynikajících filmů, které jsme na festivalu shlédli, však nakonec vypadal infantilně. Naopak velmi profesionálně působil jiný film s vědeckou tematikou, německý vědecko-populární film "Zamořeno - poučení z katastrof" (Thomas Weidnbach, Meike Hemschemeier, Německo 1999, 45 min.)

Dosti pozoruhodným, i když vnějšími reáliemi poněkud přehlceným filmem o osudu jedné indické rodiny byl finský snímek Jouko Aaltonena "Kusum" (Finsko, 2000, 70 min.) Symptomatická byla v tomto smyslu (problém motivického přehlcení) už stopáž snímku. Během olomouckého filmového festivalu se prokázalo, že více než hodinová stopáž dokumentárních filmů je zřejmě pro většinu průměrně talentovaných režisérů neúnosná: bylo možno ve více než devadesáti procentech případů předem předpovědět, že dlouhý film nebude příliš zajímavý: režisér neudrží dramatickou linii po tak dlouhou dobu. Aaltonenův film byl sice přeplněn - snad z bezradnosti - příliš velkým množstvím dost nudných etnických podrobností, jeho téma však bylo nosné. Rodina měla čtrnáctiletou dceru Kusum, která záhadně onemocněla nemocí zřejmě podobnou bulimii - lékaři si s ní nevěděli rady a dívka se dostala až na pokraj smrti. Rodina ji předvedla lidovému léčiteli a ten za pomoci dalších léčitelů z ní (nikoliv jen z dívky, ale z celé rodiny) vymítal démony. Dívka se uzdravila. Film to jen konstatoval, nijak dál to neanalyzoval. Scéna vymítání démonů z dívčiny maminky byla pozoruhodná. Hlavní události tohoto dne promítání byly však dva filmy opravdu veliké, které porota sledovala se zatajeným dechem. Prvním z nich byl "Den, který zmizel v kabelce" (Marion Kainz, Německo, 1999, 33 min.) v němž jeho autorka sledovala starou, duševně už dost zmatenou paní, žijící ve velmi slušném domově důchodců v Německu . Stařena byla v domově důchodců nešťastná a vykořeněná. Pořád tvrdila, že v něm nežije, že to není její byt, a dožadovala se návratu do svého původního domova. Před divákem, sledujícím tento intenzivní film, nadlouho zůstane v detailu trvale exponovaná, expresivní tvář této zoufalé staré ženy. Film byl metaforou nejen stáří a naší nezadržitelné cesty ke smrti, ale i  symbolem obecné bezradnosti člověka na cestě tímto pozemským slzavým údolím. Film byl tak silným zážitkem zřejmě právě proto, že stará paní sice byla zmatená, ale dokázala své zoufalství vyjadřovat artikulovaně, lidsky a přesvědčivě.

Ale největší bombou olomouckého festivalu byl film britského dokumentaristy Dana Reeda "Údolí" (Velká Británie, 1999), natočený pro britskou kulturní komerční stanici Channel Four. Na sedmdesáti minutách - opět zcela bez komentáře líčí tento vynikající a intenzivní, objektivní a pluralitní film s pozoruhodnou uměřeností a klidem, jak se navzájem pronásledují a vraždí srbští a kosovští obyvatelé jednoho údolí v bývalé Jugoslávii, navzdory tomu, že se všichni znají a jsou vlastně navzájem úplně stejní - všichni propadli téže nacionalistické ideologii, zpívají stejně znějící písně, podléhají týmž - jenže zrcadlově obráceným - politickým a historickým mýtům. Film systematicky konfrontoval postoje obou znepřátelených stran. Právě tato zabedněnost: že jsou obětmi nesmyslných mýtů - vede k neustálému vraždění. Tenhle film byl něčím daleko víc než pouhým zpravodajským záznamem bigotního vraždění: byl hlubokou filozofickou výpovědí o dnešním světě. Z ještnosti ani pro peníze jej jeho tvůrci zcela jistě nenatočili: po celých sedmdesát minut bylo zjevné, že mohli být zastřeleni na obou stranách v každé minutě natáčení. Tak proč ten film dělali? Proč se do Kosova vydávali? Tu otázku si zodpovězte sami. Prosím, nenechte si tento film ujít - bude se na festivalu bude promítat dnes ve středu 25. dubna v 17.30. Jeho shlédnutí je zážitek, který se hned tak neopakuje. Kéž by ho zařadila do vysílání Česká televize.

Celkové shrnutí po třech dnech sledování mezinárodní kolekce dokumentárních filmů? Deprimující pocit, že Česká televize olomoucký festival obeslala tak špatnými příspěvky. Nejlepší mezinárodní tvůrci projevili ve svých filmech pevnou obhajobu základních etických a civilizačních hodnot. Nastolili vážné otázky. Projevili obrovskou pokoru před divákem i před svou veřejnoprávní profesí. Filmoví režiséři z České televize projevili až na dvě tři výjimky ješitnost,velikášství a myšlenkovou nesoustředěnost a nepořádnost. Většina z nich nemá v České televizi vůbec co dělat.

Vladimír Bernard

1. Kateřina Dostálová mě potěšila tím, že byla snad první (mimochodem po také citované Janě Bobošíkové), komu se podařilo dostat hosty pořadu do defenzivy a nechovat se jako zdeptaný subjekt výslechu. Možná, že mnoho neřestí naší žurnalistiky je způsobeno předem zaujatým submisivním postojem "vyslýchaných". Tím neříkám, že měla vždycky pravdu.

2. Možná, že jsou si všechny strany rovné. Nedávno začal jeden inženýr v Budějovicích základat Evropskou stranu pravicové demokracie a jistě se mu to zdaří. Jeho strana bude mít ještě méně členů než pidistrana Petra Cibulky (je to psychopat? Není to psychopat? nebylo by lepšéí ještě než lustrace nechat každého, kdo vstupuje do politiky, psychiatricky vyšetřit? neměli by mít zákaz činnosti politici pod 166 cm?) a bude skutečně rovná dejme tomu Unii svobody?

3. Parlamentní strany mají mj. zodpovědnost, i když o tom samy někdy nechtějí vědět a proto myslím, že jsou jinde než, Evropská strana pravicové demokracie nebo soubor komiků Ratibora Majzlíčka.

4. Mnozí novináři ve mně vyvolávají dojem, že by se jim nejvíc líbilo, kdyby v parlamentu zasedalo dvacet stran po 5 % hlasů - ty by totiž neměly vůbec čas se zabývat zákony a věnovaly by se jen dohadování a piklům okolo míst a korýtek. Čtyřkoalice nám to nedávno jasně předvedla.

5. Pan Kučera nebyl cenzor. Posuzoval amatérské texty a věnoval se tomu hloupě, důležitě a naplno - patrně se neseznámil s názorem, který jsem někde četl - myslím vloni v Salonu Práva - pana Alexe Koenigsmarka, totiž, že jestli nemá cenu něco dělat, nemá ani cenu dělat to dobře. Pan Kučera je o to ambicioznější, oč jednodušší je jeho myšlení - a prostě nedokázal ovládnout svou touhu dokázat, že má názor. Ty písně jsou blbé - no a co? Nedoporučit je měl někdo jiný.

6. I na mne působí počínání pana prezidenta v poslední době jaksi křečovitě a předvádivě, snad proto, že je zklamán svými výsledky. Přeju mu dobrý odpočinek a zamyšlení nad bezmocí mocných.

Fabiano Golgo

Ne, že by bezzemek měl povinnost vědět, že José Bové (který bojuje za "Francie bez MacDonald's"), jeden z aktivistů-exponentů tohoto setkání, patří ke třídě dětí evropské státní podpory, která bere práci v zemědělství v chudých zemích. Ale brát ho jako hrdinu, tím mezinárodní fórum ukázalo, že je více zainteresováno na zbožňování (nebo proklínání) symbolů, než na vypořádání se s protiklady reality - neboť v tomto případě byl zničili klimat Astérixe proti Římské říši (globalizaci jiné epochy).

Bové není vůbec důležitý, ale poslouží k ukázání toho, že výkřik proti globalizaci měl určité politické zázemí (množstvím těch, kteří vykřikli) a žádný historický rozměr (intelektuální neplodností výkřiku).

Je omyl, že se kritizuje sociální fórum pro "nedostatek návrhů". Byl jich tu celý proud, tisíce a jedné formy potrestání spekulativího kapitálu, tisíc a dva způsoby, jak vytvářet národní rozpočty se souhlasem lidu. Ale tento typ výsledku se může vyprodukovat na půl tuctu seminářů ONGs nebo levicových stran. U fóra, které zamýšlí ukázat světu novou cestu, se ptáme, jaké zásady, jaká paradigmata nebo jaký příspěvek politické literatury vzešel z Porto Alegre?

Vůbec nic. Někdo musí upozornit vůdce světového sociálního fóra, že jejich přikázání o nerovnostech a nespravedlnostech v lidské společnosti byla napsána před více jak dvěma sty lety Jeanem Jacquesem Rousseauem. Odečteme-li to, co také již bylo napsáno ve všeobecné deklaraci lidských práv, je tím vyčerpán repertoár dobrých úmyslů. Globalizace se zdá tou nejlepší koncepcí k tomu, aby poslové budoucnosti mohli spojovat věci jako " respektování sociálních a individuálních odlišností", aniž by se tito stali mumiemi. A navíc se spojuje globalizace s občanstvím, globalizace se spravedlností, globalizace bez výjimky a se všemi společnými místy, která mohou být spojena magickým slovem "globalizace".

Svět je plný sociálních, ekonomických a lidských problémů, ale snažit se je vysvětlit (a řešit je) prismatem takové globalizace je sociologickým výsměchem. Co je to globalizace? Mimo mýtický rozměr, je to tendence vytváření ekonomických bloků (ještě začínající), obchodní liberalizace (taktéž), rychlejší oběh informací a peněz, vytváření nadnárodních společností (těch, které dnes neexistují). Vyjma procesů urychlených internetem - to ano, skutečným fenoménem konce 20. století -, ostatní tendence již existují desetiletí nebo vezmeme-li britské, portugalské a španělské výzkumy, navíc Turky a Římany, pak po staletí.

Prostoduchost požadavků světového sociálního fóra je jako sčítat 1+1. Mozky a vůdcové, kteří se sešli v Porto Alegre, dali přednost, mezi jinými příkazy, obžalovávání spekulanta George Sorose z toho, že zabíjí malé děti. Establishment se nikdy necitil tak jistým.

Kromě jiných věcí bylo požadováno znovuzaložení OSN, rozpuštění WTO (Světová obchodní organizace) a skoncování s IMF (Mezinárodním měnovým fondem). Mělo by být také požadováno znovuzaložení Spojených států. Pak by určitě mezinárodní instituce nebyly nikdy takové, jaké jsou.

Po pádu berlínské zdi se objevili teoretici, kteří tvrdí, že konec komunismu znamená konec historie, neboť kapitál se vyvine se stabilitou vlažného nedělního odpoledne. Chyba myšlenek fóra z Porto Alegre ohrožuje motivovat Šíty neoliberalismem a vrátit se k myšlence, že lidstvo nemá nic dalšího, o čem by se dalo diskutovat.

Skutečnými problémy pro globalizaci jsou ve skutečnosti problémy lidského druhu. Není to ani IMF (Mezinárodní měnový fond) ani WTO (Světová obchodní organizace), ale jednotlivci, kteří tam velí. Není to země - Spojené státy -, ale mnohé jejich děti, které se naučily od kalvinistického puritánského dědictví uzavřít jakýkoli obchod ve jménu peněz. Tak mnozí z nich zneužívají slabších, neboť se naučili život z Darwinova slabikáře, který učí, že taková jsou pravidla hry. Globalizace je nejen nezvratnou, jako byla i vždycky kolem nás. Pouze prostředky se měnily od prostředků Římanů k těm dnešním. Musíme se naučit vzít si z ní užitek spolu s tím, jak ji chráníme. Je to totéž s určitými objevy vědy, ty mohou být použity pro dobro i pro zlo. Záleží na tom, kdo je použije.

(předneseno 21. dubna 2001; text převzat ze serveru www.klaus.cz)

1. Úvod

Dnes ale nechceme jen rekapitulovat „dějiny“ Občanské demokratické strany. Především sami sobě, ale současně i celé naší veřejnosti chceme říci, kde jsme a hlavně kam směřujeme, a to jak v krátkodobém výhledu prvního roku nového tisíciletí, tak i v perspektivě následujících let.

2. ODS v kontextu vývoje naší země

Situace by byla lepší, kdyby nedošlo k otřesům roku 1997. Nemuseli jsme prožít hospodářský pokles, způsobený vzájemně se podporujícím či doplňujícím efektem necitlivé politiky centrální banky a narůstajícího politického chaosu, nemuseli jsme čelit následným politickým i hospodářským ztrátám, nemuseli jsme ztratit drahocenný čas krátkou, ale svými důsledky nákladnou epizodou naší země s úřednickou či poloúřednickou vládou. Nemuseli jsme však ztratit něco ještě mnohem cennějšího: nemuseli jsme ztratit pozitivní atmosféru (a dobrou náladu) a spolu s ní i elementární důvěru, kterou měla naše země ke svému vlastnímu polistopadovému vývoji a k tehdejší koaliční vládě, vedené ODS. Mnoho negativního se stát nemuselo, mnoho pozitivního se stát mohlo, nicméně to všechno je už dnes nezměnitelnou věcí minulosti a naším úkolem je zajistit, aby se to stalo poučením pro budoucnost.

Východisko ze situace roku 1990 jsme našli. Bylo nutné najít východisko i ze situace roku 1997. Trpělivě, poctivě, ale i inovativně jsme ho hledali a i s odstupem let můžeme říci, že jsme ho – v mezích tehdejších možností – našli. Po událostech listopadu 1997 jsme se rychle zkonsolidovali a díky tomu jsme se poměrně úspěšně utkali s našimi hlavními politickými soupeři v mimořádných parlamentních volbách června 1998. Tyto volby, v nichž za daného stavu vcelku očekávaně zvítězili socialisté, se však nestaly rozuzlením a bohužel se nestaly ani dostatečným poučením. KDU-ČSL a Unie svobody tehdy neakceptovaly nabídku vítězných socialistů na společný vstup do vlády a s ODS, která zůstala nejsilnější pravicovou stranou, vládnout také nechtěli. Proto se naše země, hned po volbách, přiblížila k další politické krizi. Bylo to v situaci, kdy jsme naléhavě potřebovali politickou a hospodářskou konsolidaci, kdy jsme chtěli vstoupit do NATO, kdy jsme se chtěli rychle přibližovat k Evropské unii a kdy jsme chtěli obnovit hospodářský růst.

Jedinou možností bylo, aby na sebe ODS, jako druhá nejsilnější politická strana, vzala nelehkou spoluzodpovědnost, aby odešla do opozice a aby – za přesně stanovených podmínek – umožnila vítězným socialistům sestavit menšinovou vládu. Toto řešení přispělo ke konsolidaci politické a hospodářské situace. Současně tím ODS dostala do ruky poměrně silný a pro sebe, v tehdejší situaci, jediný použitelný nástroj, jak brzdit plány, s nimiž ČSSD – na základě svého socialistického a navýsost populistického volebního programu – zvítězila ve volbách. Bez přehánění je možné říci, že náš vstup do NATO, naše nelehké přibližování se k EU, ale i oživení našeho hospodářství jsou výsledkem tohoto poměrně odvážného kroku. Ten samozřejmě měl i svou druhou stránku a tou bylo další zesílení ataku vůči ODS. Ti, kteří se nás již předtím snažili vytěsnit na okraj politické scény – což byl ostatně zásadní motiv událostí té doby – spustili proti ODS, pod zástěrkou boje proti Opoziční smlouvě, nekonečnou a nesmírně agresivní mediální válku. Té jsme svědky dodnes a s blížícími se volbami – pokud je to vůbec možné – budeme svědky ještě více.

Je na nás, abychom se toho nezalekli a abychom dali jasněji než kdykoli dříve najevo, že spoluodpovědnost, kterou jsme jako konstruktivní opozice na sebe vzali, své výsledky přinesla. To, že byla vláda donucena chovat se racionálněji než si přála a předpokládala, to, že musela přikročit k privatizacím, které nám v době, kdy byla v opozici, nejen vytýkala, ale přímo znemožňovala, to, že opustila své nebezpečné předvolební sliby ohledně sociální politiky, bylo zásluhou námi zvoleného řešení situace. Toho dosáhla ODS a nikoli ti, kteří se sice navenek vydávají za „jedinou skutečnou“ opozici, ale kteří ve skutečnosti – na rozdíl od nás – pro vládní návrhy až příliš často hlasují. To je třeba našim voličům stále připomínat.

3. Deset let existence, deset let zápasů o charakter demokracie

• hned na počátku devadesátých let úspěšně vybojovaný zápas o uznání nevyhnutelnosti vzniku systému politických stran jako předpokladu účinného fungování parlamentní demokracie;

• zásluha o to, že se na naší politické scéně poprvé v dějinách objevila pravicová strana občanského typu;

• rozhodující příspěvek k zahájení hluboké přeměny naší země na základě jasného a srozumitelného transformačního konceptu svobody, parlamentní demokracie a tržní ekonomiky, místo tehdy propagovaných iluzí o nejrůznějších třetích cestách v politice i ekonomice;

• náš, téměř nikým nezpochybňovaný příspěvek k hladkému rozdělení Česko-slovenské federace, které bylo nevyhnutelným důsledkem nejen tehdejšího rozložení politických sil na Slovensku, ale i převažujících nálad a aspirací celé slovenské veřejnosti;

• důležitý přínos k úspěšné druhé fázi vývoje naší země v období let 1992-96, kdy došlo k nastartování a ke čtyřletému trvání rychlého ekonomického růstu;

• obtížný pokus vyřešit složitou situaci po volbách roku 1996 jak v zemi jako celku, tak v ODS, kdy se uvnitř naší strany začala formovat politická skupina, prosazující její přeměnu v neurčitou „středovou“ formaci, která by se zbavila svého jasného ideového zakotvení, což by znamenalo ohrožení samotné existence občanské pravice v naší zemi;

• klidné a přesvědčivé zvládnutí situace konce roku 1997, která vyústila v odchod této skupiny členů z ODS, díky němuž se tito naši bývalí členové dostali tam, kde jsou dnes, tj. na okraj rozplynutí se v nejasných strukturách čtyřkoalice;

• nová inspirace, nová energie a v neposlední řadě i noví členové, které tyto události přivedly do ODS, což ve svém součtu přispělo k tomu, že jsme se znovu stali jedinou relevantní pravicovou stranou v zemi;

• neusnutí na vavřínech a proto narůstající uvědomění si nutnosti provést uvnitř ODS strukturální reformy, vyplývající ze stagnace členské základny, z malého počtu (a nepřesvědčivých výhledů) mladých členů, ale i z ponorkových nemocí některých našich sdružení, reformy, na něž aktivní složka naší členské základny netrpělivě čeká;

• nová regionální odpovědnost, kterou ODS přijala po vítězných krajských volbách.

4. Ve svých protivnících nevidíme nepřátele, považujeme je za politické soupeře

Lidská společnost je střetem nejrůznějších zájmů a postojů a mnozí lidé nevidí svět v našich měřítcích a v našich kategoriích. Mnozí si také nevěří, či se dokonce spoléhají na to, že jiní, „moudřejší“, vědí lépe než oni sami, co je pro ně dobré. Mnohým vyhovuje daleko pasivnější přístup k životu než je ten, který od nich očekáváme a žádáme my. Mnozí chtějí, aby se o všechny jejich osobní problémy staral stát, chtějí, aby k němu neustále mohli mít nataženou ruku, do níž – z jakýchsi bezedných zdrojů – budou vždy vloženy dostatečné peněžní prostředky. My víme, že tudy cesta k prosperitě nevede. Tudy spíše vede „plíživá“, ale o to nebezpečnější cesta k jejímu opaku. A právě o cestu vpřed se přeme a přít budeme. Našim spoluobčanům budeme ukazovat, že pouze aktivní přístup člověka a jeho přijetí stanoviska, že „i můj názor platí a je důležitý“ vede k takové budoucnosti, jakou si přejí.

Naším hlavním politickým protivníkem byla, je a bude levice, reprezentovaná ČSSD. S ní se budeme utkávat o charakter naší země a o základní principy jejího fungování a směřování. Ani v této demokratické levici však nevidíme nepřítele a nemíníme si „balit své legitimace do kůže jejích členů“, jak vyhrožovali oni nám, když byli v opozici. Nemíníme je také za všech okolností bezhlavě kritizovat, či chodit na ně „žalovat“ do světa, jak to dělají představitelé některých jiných politických stran. Náš společný národní zájem v integrující se Evropě je pro nás kategorií vyššího druhu a my dobře víme, že ho nemůžeme prosadit sami, ale jen a jedině společně s celou demokratickou částí našeho politického spektra. Pokud budou socialisté v některé dílčí věci úspěšní a zemi to přinese prospěch, nemáme důvod se mračit. I když jsme momentálně v opozičních parlamentních lavicích, neplatí pro nás heslo „čím hůře, tím lépe“. Takový dospělý politický postoj však pro naše politické partnery či soupeře zatím bohužel neplatí – zvláště, jde-li o jejich postoje k nám. Za projev politické puberty pokládáme podporování nikdy nekončících kampaní s jediným motivem – „Co od ODS jest, od ďábla jest!“ – a rozhodně se takovou tezí vůči ostatním politickým subjektům neřídíme a řídit nikdy nebudeme.

Soupeření, nikoli nepřátelství, to je teze, kterou vnášíme a do dalších soubojů, střetů a jednání vnášet budeme. Až se tyto postoje stanou skutečností, přestane být možné vznešenými slovy mluvit o jakési abstraktní vizi nové politické kultury, neboť to bude kulturní princip sám o sobě.

Nevidíme-li mezi demokratickými parlamentními politickými stranami nepřátele, tím méně je vidíme mezi jejich představiteli. Velmi rezolutně odmítáme stále omílanou frázi o nemožnosti politických dohod kvůli jakýmsi přetrvávajícím osobním řevnivostem či animozitám mezi jednotlivci. Historicky bychom patrně k podobným postojům měli největší právo, od nás by byly nejpochopitelnější, ale opakuji, že to není to, co určuje naše motivace a naše jednání. Na fňukání a na pocit ukřivděnosti čas nemáme, protože máme vyšší cíle.

Své voliče a sympatizanty budeme do volebních střetů s levicí mobilizovat znovu a znovu a odpovědně se budeme chovat i po sečtení volebních výsledků. Mandát, který dostaneme, budeme realizovat buď ve vládním uskupení nebo v tvrdé, účinné a efektivní opozici. Máme pro to dostatek předpokladů. Jsme autentická politická strana, nejsme sešlost, jednorázově svolaná na náměstí. Lišíme se mezi sebou v řadě jednotlivostí, ale nejsme pestrobarevným spolkem, účelově vytvořeným pro jedny volby. Máme své zásady, ale nemáme potřebu dopředu silácky vyhlašovat s kým navždy a s kým nikdy. Víme, že karty vždy znovu rozdá volič a jeho rozhodnutí je pro nás svaté. Víme také, že v demokratickém parlamentním prostředí nikdo nikdy nevyhrává 10:0 a že je vždy třeba dělat rozumné kompromisy a jednáním vytvářet situace, v nichž je možné prosadit co nejvíce ze svých programových cílů.

Byli bychom klidnější, kdyby se v nadcházejících volbách do Poslanecké sněmovny volilo systémem, který by umožnil sestavit efektivnější vládu, než nabízí systém dosavadní. Politické rozhodnutí Ústavního soudu této změně zabránilo a to k radosti těch politiků, kteří si nevěří, a k neprospěchu svobodných občanů – voličů. Ti však toto rozhodnutí nijak nemohli ovlivnit. My toto rozhodnutí disciplinovaně respektujeme, ale dodáváme, že jsme připraveni zvítězit v jakémkoli volebním systému. Naučili jsme se ale i prohrát a nepokládáme to za tragédii, po níž končí svět. Jenom ten, kdo umí přijmout prohru, poučit se z ní a načerpat z ní síly pro další střety, ten má právo opět zvítězit. A my zvítězíme.

5. Volby v roce 2002

Jsme v nové fázi politického vývoje naší země. Jsme v situaci, kdy se již ve vládě vystřídaly všechny demokratické parlamentní politické strany, nemluvě o tom, že jsme zažili i jednu vládu polopolitickou, sestavenou prezidentem republiky. Voliči už nejsou v situaci, kdy by si mohli zkusit „otestovat“ něco, co tu ještě nebylo, i když jim – jako lákavá novinka – jistě bude představována čtyřkoalice. Musíme být připraveni i na to, že v médiích nebudeme mít dost prostoru k tomu, abychom tento trik objasnili naší veřejnosti. Současné rozložení politických sil v rozhodujících sdělovacích prostředcích není pravolevé, jak bývá zvykem ve standardních demokratických zemích. Většina z nich – tzv. „veřejnoprávní“ zejména – proti ODS je a do voleb zůstane jednostranně zaujatá. Musíme s tím počítat, musíme na to být připraveni a nesmíme kvůli tomu malomyslnět. Nesmíme žít s myšlenkou na to, co se o sobě dočteme v zítřejším úvodníku MFD a Lidových novin, či co o nás budou tvrdit ve zpravodajství ČT a ČRo.

ODS vždy byla stranou silných osobností, které se nebály jasně a nedvojmyslně formulovat a hlásat své názory. Východiskem pro nás totiž jsou myšlenky a ne líbivá mediální politika. Pro novináře nepořádáme honosné večírky, nezahrnujeme je dary a svá stanoviska nereprezentujeme ve formě, aby se líbila především jim. Zodpovídáme svým voličům a ne médiím, jejich majitelům či inzerentům. Vymezovat se proti ODS se stalo módou, což nám příkladně předvedli hlavní aktéři nedávných událostí kolem České televize. Žurnalisté, kteří se pokusí vyslovit jen trochu odlišný názor, jsou díky tomu okamžitě na hranici „profesní exkomunikace“. Blížící se konec současného prezidentského mandátu a spolu s tím i oslabení pozice těch, kteří po celé desetiletí usilují o zásadně jiný charakter naší demokracie než je klasická demokracie parlamentní, bude tyto volby provázet jako temný stín v pozadí.

Tyto, víceméně známé skutečnosti musíme dnes říci nahlas především proto, že jsme o nich dosud spíše společně mlčeli, resp. brali jsme je jako něco nevyhnutelného, jako něco, co musíme vydržet a počkat až to odezní. Jenže ono se to hned tak nestane. Stalo by se to jedině tehdy, kdybychom kapitulovali, kdybychom se začali tvářit, že si nemyslíme to, co si myslíme, kdybychom dali najevo, že v naší zemi nebudeme usilovat o pevné zakotvení a důsledné prosazení pravidel klasické parlamentní demokracie. Taková kapitulace by však znamenala návrat někam do počátku devadesátých let, do světa bez politických stran, do světa hnutí či fór, v nichž různé nátlakové skupiny na náměstích manipulují občany. Před deseti lety jsem ve svém projevu řekl, že Občanské fórum je „stále více a více brzdou pro postup vpřed“ a že se „stále více a více stává zástěrkou pro ty, kteří chtějí – bez standardním mechanismem potvrzeného mandátu, podle svých osobních představ – řídit naši zemi“. O nic menšího nejde ani dnes. Boj proti politickým stranám – ve jménu boje proti ODS -- je ve skutečnosti zastřeným útokem proti smyslu svobodných voleb. Především toto musíme mít neustále na paměti a na všech místech, kde se potkáváme s občany, jim to musíme umět vysvětlovat a objasňovat. Intenzívní a nepřetržitý kontakt s občany je a musí i nadále zůstat základním pilířem naší komunikační strategie.

Nesmíme se nechat zastrašit. Se stejnou rozhodností jako dosud nazývejme věci pravými jmény a udržme si svou ideovou a názorovou samostatnost. Budeme označováni za izolacionisty jen proto, že při vyjednáváních s EU jako jediní hovoříme o obraně zájmů českého státu. Můžeme se tisíckrát zapřísáhnout, že pro nás vstup do EU alternativu nemá, stejně se o sobě zítra či pozítří dočteme pravý opak.

Ani to nás ale nesmí vést ke skepsi či dokonce k rezignaci. I v tomto případě nám nezbývá, než jít přímo za občany a bez jakéhokoli matoucího či zkreslujícího zprostředkování jim vysvětlovat, o co nám jde a jaké pozice můžeme v Evropě vyjednat. Toto vyjednávání na dlouhá léta předurčí naše postavení uvnitř evropského společenství a určí i sílu našeho vlivu na to, jaké toto společenství – a tím i náš budoucí osud – bude. To jsou nesmírně závažné věci. My si nemůžeme dovolit rezignovat na ně jen proto, že nás naši „huráevropané“ hanlivě známkují, že na nás chodí „žalovat“ do Bruselu a že nám podsouvají kdovíjak zavilé úmysly jenom proto, že nechceme bezhlavě, s poklonkováním a bez otevřené diskuse souhlasit se vším, co od nás EU chce. Naposledy si dovolím citovat ze svého 10 let starého projevu. Řekl jsem tehdy, že chceme „do Evropy, která bude odpovídat našim politickým představám, do Evropy demokratické, založené na volném trhu zboží, práce, kapitálu, myšlenek. Tedy nikoli do Evropy byrokratické, která by vytvářením spousty centrálních orgánů chtěla opakovat některé chyby naší vlastní minulosti“. Poučení z let totality nás varovalo tehdy a varuje i dnes, abychom byli vždy, kdy jde o menší či větší ztrátu státní suverenity – v tomto případě nepochybně největší v naší historii – opatrní a abychom se snažili dobře porozumět skutečným zájmům zemí sdružených v tomto nadnárodním celku. I to bude významným tématem předvolebních střetů a my na něj musíme být dokonale připraveni.

Předvolební kampaň, v jejíž první fázi se již pohybujeme, bude ze všech, kterými ODS dosud prošla, nejdelší a nejsložitější. Musíme v ní dokázat zúročit vše, čeho jsme dosáhli. Naše silné pozice v regionech, kde jsme tak dobře obstáli v loňských podzimních volbách, mezi ně patří na čelném místě.

Musíme se rovněž co nejrychleji shodnout na tónu a výrazu, s nimiž naše programové cíle předložíme veřejnosti. Jsem přesvědčen – přes všechny složitosti, o nichž jsem hovořil – že máme mimořádnou příležitost oslovit ještě mnohem širší spektrum voličů než dříve. Lidé si již udělali svou zkušenost, a to jak se současnou levicovou vládou, tak se stranami, které se tváří nově, ale nové také nejsou. Věřím, že i proto nám budou naslouchat velmi pozorně a že budou sami, svým vlastním rozumem hodnotit, co jim nabízíme. Vlajkovou lodí naší předvolební kampaně musí být jedno jediné sdělení, říkající, že „jsme to my, kdo se dokáže povznést nad spory a tahanice dnešní doby a kdo má vůli a energii nalézt cesty, směřující k realizaci vyššího, společného zájmu“.

Musíme ukázat jasněji než dosud, že nám nejde o žádné zamotané intelektuálské hrátky se slovíčky, že máme jasnou představu o úspěšné budoucnosti naší země a že víme, jak k ní směřovat. Naší hlavní zbraní a největší konkurenční výhodou je to, že víme, kde jsme, že víme, kam chceme jít, a hlavně že víme, jak tam dojít. Všichni musí vidět, že odmítáme módní národní sebemrskačství a že naši zemi nevidíme jako nějaký podivný postkomunistický skanzen. Žili jsme tady a byli jsme účastníky a svědky nejen úžasného národního probuzení z totality, ale i úctyhodné práce, která nás za uplynulé desetiletí přivedla mezi standardní moderní demokracie. Máme právo být na sebe hrdí.

Za vůbec nejpodstatnější téma předvolební kampaně pokládám úsilí o formulaci vyššího společného zájmu, který převážnou část naší veřejnosti musí spojit v očekávání osudových kroků, jež má Česká republika v dohledné době před sebou. Těmi je vstup do Evropské unie. Musíme se pokusit přesvědčit občany naší země, že jim ODS – vedle svých tradičních volebních témat – přináší nabídku nalezení společné řeči a společných postojů v záležitosti, která daleko přesahuje časový prostor jedněch parlamentních voleb. Že jsme to my, kdo chceme, aby tyto volby naší společnost nerozpoltily a nerozhádaly, ale aby ji z hlediska tohoto vyššího společného jmenovatele po letech opět sjednotily a spojily. Tuto nabídku voličům dáme. Podaří-li se nám ji předložit dostatečně srozumitelně, vyjdeme z nadcházejících voleb jako hlavní politická síla, integrující zájem rozhodující části české společnosti. Podaří-li se nám to, jsem si jist, že ve volbách zvítězíme.

Má-li být tato naše nabídka věrohodná, musíme začít od sebe, od míst, kde máme svou vlastní Achillovu patu. Apeluji proto na celou Občanskou demokratickou stranu, na každého jejího člena, na všechna naše sdružení a grémia, abychom v nadcházejících měsících vstříc nadcházejícímu volebnímu zápasu dokázali přesvědčivě demonstrovat naši vlastní jednotu, naši pevnost a naši zdravou sebedůvěru. Vím, že mnozí mají na různé parciální záležitosti různý názor a pokládám to za přirozené a správné. Vím ale také, že na různých úrovních naší strany existují všelijaká nedorozumění, roztržky či neshody, stejně jako vím, že v tak složitém živém organismu, jakým je velká politická strana, to ani jinak možné a snad ani žádoucí není. Vyšší společný zájem nám však diktuje tyto různice překonat a posílit to, co nás spojuje, co nás činí akceschopnými a silnými. Soustřeďme se na to, co nás do ODS přivedlo a co je pro nás důležité. Pouze tak nám veřejnost uvěří, že naši nabídku myslíme vážně. Pouze tak nám uvěří, že pokud nám dá mandát v klíčovém okamžiku vést a sjednotit zemi, že budeme schopni jít příkladem. Neplýtvejme proto svými schopnostmi a svou energií na zbytečné a nikam nevedoucí handrkování.

Vyzývám ODS, aby se v předvolebním roce, do něhož jsme právě vstoupili, tímto příkladem stala. Buďme od této chvíle – více než v minulosti –aktivní, inteligentní a tvořiví, buďme semknutí kolem hlavního společného cíle, který je před námi. Jedině tak budeme znít v jediném mnohohlasém tónu jako dobře vyladěný zvon, který sice nebije na poplach, ale který naléhavě burcuje všechny rozumné a odpovědné občany k dalšímu mimořádně důležitému kroku za společným cílem, kterým je plně prožívaný život ve svobodné, bezpečné a prosperující zemi.

Václav Klaus, Praha, Žofín, 21. 4. 2001

Jiří Jírovec

Setkání do historie nepochybně vstoupilo, ale z důvodů jiných. Ti údajně nejlepší z nás - koho to vlastně volíme? - totiž spojili síly především k tomu, aby posunuli definice demokracii do zcela nové roviny. Jako herci na (obšancovaném) jevišti blekotali svoje role tak, jak jim je předepsali autoři znalí manipulace s veřejným míněním: demokracie je, když jsou (tak zvané svobodné) volby.

Abychom mohli plně ocenit smysl tohoto posunu, musíme si připomenout, že demokracie je daleko víc to co se děje po volbách než volba samotná. Nová definice tuto skutečnost opomíjí, takže politik může klidně říct: měli jste dva kandidáty - měli, zvolili jste mě - zvolili. Takže máme demokracii a dál mi do toho nekafrejte. Volební podvody, kupování hlasů, zastrašování, to sem netahejte.

Jistou slabinou nové definice je, že obsahuje napadnutelný termín „svobodné volby“, který by si snad někdo mohl představovat jako možnost jednotlivce vybrat kvalifikovaně nejlepšího kandidáta z nejlepších. Přívlastek „svobodný“ ale nemá nic společného s jednotlivcem. Zkušenost z Kanady i USA naznačuje, že svobodné volby znamenají pouze to, že korporace a jiní movití sponsoři politiků mohou svobodně vsadit svoje peníze na "svého koně" a vyberou-li dobře, získají přístup k moci. Jinak jsou volby pouze bezostyšnou manipulací z níž má volič jediný únik – nevolit.

Dobrou ukázku, kam až věci mohou zajít, poskytuje příklad kanadského ministerského předsedy Chretiena. K moci se dostal díky slibům (zrušit nákupní daň a smlouvu s USA o volném obchodování), vypočítaným na ovlivnění občanstva znechuceného předcházející vládou. No nestalo se nic. Chretién začal okamžitě dělat stejnou politiku jako jeho předchůdce. Stejně jako on má naprostou kontrolu nad svojí politickou stranou, nad parlamentem i nad vládou.

Jediné, co tento systém odlišuje od leninsko-stalinského systému jedné strany, je to, že odstavený politik tady nejde do lochu, ale nejspíš do několika správních rad nebo jiných sinekur, pro něž si během své kariéry udělal dostatek vhodných známostí.

Quebecké štavnání o demokracii dosáhlo takového rozměru, že připomnělo úsloví o statistice (děvce, kterou lze jebat ze všech stran). Ve sdělovacích prostředcích se sice našlo pár jedinců, kteří tvůrčím způsobem rozvíjeli základní myšlenkovou linku politiků – všichni jsme byli zvoleni, takže tady cosi prosazujeme jménem svých lidů – ale většina kanadských komentátorů měla očividné problémy, taková hesla koupit.

Jde totiž právě o to „cosi“ a následně i o to, jakým způsobem. Ohánět se demokracií a přitom odmítnout jakékoli informace o tom, co bude na jednacím stole je samo o sobě zarážející. Jestliže se k tomu připojí v Kanadě dosud nevídané oplocení místa setkání a zastrašování lidí policií, začnou se jednotlivé věci propojovat do opodstatněných obav.

Zde je nutné zmínit některá kanadská specifika. Kanadský ministerský předseda je momentálně zapleten do několika afér týkajících se jeho osobních investic (možný střet zájmů) a používání osobního vlivu při obstarávání půjček lidem, kteří byli jeho obchodními partnery. Střet vládnoucí strany s opozicí, která se snaží – byť s vlastním máslem na hlavě - věc nějak využít, je doprovázen projevy neuvěřitelné arogance.

Ve stejnou dobu si pak moc posiluje svoji pozici tím, že dává stále větší pravomoce policii. Vše se samozřejmě děje pod záminkou boje proti věcem jako terorismus, drogy a dětská pornografie. Takové cíle jsou velmi výhodné, protože každý, kdo bude protestovat proti takovým opatřením může být oviněn z terorismu, narkomanství nebo pedofilie. Spořádaný občan se přece nemusí bát, že někdo čte jeho elektronickou korespondenci, kontroluje, jaké soubory otevírá na Internetu nebo kopíruje obsah zásilek vážících víc než 30g (vše bez soudního příkazu) - tedy asi tak jako se spořádaný občan ČSSR nemusel kdysi obávat toho, že kdosi otevírá a čte jeho korespondenci na poště.

Kanadu šokoval plot postavený kolem hotelu v Quebec City. Méně viditelné byla buzerace na hranicích a zadržování některých lidí i odmítnutí vstupu do země zdůvodňované tím, že jde o trestané lidi. Podle jakéhosi pravidla, které teoreticky platí i pro současného amerického presidenta, který byl odsouzen za řízení v opilství, nemají takové kriminální živly právo vstoupit do Kanady.

No třeba jednou po letech bude možné uspořádat v Kanadě výstavu o tom, jak tajná policie špicluje a zasahuje proti disidentům. Třeba se dočkáme i soudního procesu s nějakým místním Lorenzem, ohledně narušování lidských práv. Zatím ale platí, že když dva dělají totéž není to totéž. Mimochodem získávání informací o jednotlivcích je v Kanadě "booming business". Nedávno byl ve Vancouveru veletrh, kde kolem stovky firem předvádělo svoje umění. Když už ty počítače s ohromnou kapacitou paměti máme, tak by byl hřích je nevyužít - to jistě každý uzná.

Celá šaškárna s demokracií se samozřejmě odehrávala především kvůli Castrovi, protože bylo nutné přece jenom nějak zdůvodnit, proč mezi pozvanými státníky chybí. Skutečnost, že Castro nebyl formálně zvolen, přišla vhod, protože zatlačila do pozadí nepříjemnou skutečnost, že Kuba vytvořila fungující ekonomicko-sociální model, který přes omezené prostředky dopřává všem solidní vzdělání, zdravotní péči a bydlení. Kontrast s působením MMF v mnoha chudých zemích kontinentu je příliš velký a tudíž nepřijatelný.

Quebecké setkání mělo v zrcadle kanadských sdělovacích prostředků dvě různé tváře. Vládní linie, sestávající se z několika hesel o demokracii a o tom, jak otevření trhu pomůže všem, nebyla příliš nosná. Obhajovalo ji pouze několik novinářů, jejichž zaměstnavatelé v daném okamžiku zřejmě považovali za vhodné podporovat globální cíle velkých korporací, přestože nositelem akce je vláda, proti níž obyčejně bojují.

Moc samozřejmě obhajovala postavení zdi - některé sdělovací prostředky ji zlovolně přirovnávaly k té berlínské - a snažila předem diskreditovat protestující různými nálepkami. Chretien se například dal slyšet, že jde o lidi, kteří stejně nevědí o co jde a chtějí si jen užít nějaké vzrušení.

Nikdo z mocných ovšem nedokázal vysvětlit, proč občanstvo s nadšením nevítá státníky, kteří podle vlastních slov přinášejí kontinentu perspektivu netušeného rozvoje a prosperity. Jestliže těch několik tisíc protestujících nepředstavuje pravé veřejné mínění, kde je ten zbytek? Proč argumenty politiků nekupují sdělovací prostředky ani veřejnost? Nebo jsou všichni blázni a jen těch pár papalášů za plotem je normálních?

Ve sdělovacích prostředcích dostali poměrně velký prostor lidé, varující před stále rostoucí mocí velkých korporací. Jejich argumenty, jakkoli věrohodné, mohou ale jen velmi málo změnit. Je to taková hra na Hyde Park, který vrchnost milostivě trpí, dokud ji neohrožuje. Pak nastoupí policie, armáda, slzný plyn a plastikové střely.

Celkový dojem z quebeckého setkání je nijaký. Fráze se rychle rozplizly do ztracena, plot a smetí zmizely a slzný plyn vyprchal. Místní občané si po několika týdnech a desítkách miliónů dolarů oddechli, že ta verbež je pryč z jejich města. Playoffs v hokeji se vrátí na výsluní. Ostatně Kanada je země hokeje a ne politiky - a tak ji chce moc mít.

Za zaznamenání snad ještě stojí, že kanadská policie používala obdobné praktiky jako pražská - včetně tajných mezi demonstrujícími, kteří pak ve svém okolí zatýkali. Stejně jako v Praze teď chválí papalášové policii za obětavost s níž je chránila a zadržení naopak protestují proti tomu, jak s nimi policie nakládá. Plot se policejně osvědčil a stane se zřejmě doprovodným prvkem dalších setkání. Významným inovačním prvkem bylo použití sněhového děla, které zřejmě zpomaluje rozptyl slzného plynu.

Jiří Jírovec

Václav Pinkava

Reaguji na ledacos co bylo k tématu napsáno, nejpozději zde a zde

V zásadě existují dva přístupy k otázce, zda má každý mít nárok na nějakou 'vyšší' školu - v tomto ohledu je gymnasium jenom miniaturou university. Problematika se týká kapacity, prostředků, dovedností a schopností, resp. předpokladů - jak je včas a spolehlivě odhalit. Ale jde v podstatě jen o 'společenskou návratnost investice', soudím.

Dalo by se to nazvat souboj elitářství a rovnostářství.

Jemným paradoxem se mi zdá být, že princip elitářství (vybraným vybrané) podporují lidé, kteří se de facto nad pomyslnou intelektuální elitou povyšují, lidé, kteří se na ty druhé 'pracovníky mozkem' dívají jen jako na investici do své vlastní budoucnosti. Mladou generaci vnímají jako zeminu, více či méně úrodnou, kterou lze vzdělat-obdělat. Leč ne všechna půda je stejně úrodná, a zrna je poskrovnu. Je třeba se zrnem nakládat úsporně, vybrat jen tu slibnější půdu, kterou 'má smysl' zušlechtit - ze které bude co sklidit. Jinými slovy, elitáři jsou ti, kteří se chtějí vézt v závěsu budoucích "elitních" tahounů ekonomiky.

Na druhé straně stojí ti takzvaní rovnostáři, kteří soudí, že už je v zemině zaseto, a pohlížeji na vzdělání jako na déšť a sluníčko - je tu jaksi shůry k rozdávání, je to dar, který potomstvu dlužíme, aby z každého vyrostlo to, co v něm je. Ať deštík padne kam padne, dobře to dopadne. Takové rozlévání se bude jevit poněkud marnotratně, ovšem, ale pokud je vláhy a tepla dost, nemá smysl pečovat jen o vybrané záhonky. Vždyť nevíme co ve kterých je zaseto. (Když však bude sucho nebo mráz, pak ouvej.)

Budeme li ú(s)porně investovat prostředky na vzdělání jen pro vybrané, chete-li nalévat jen do sudů s větší kapacitou, bude těch šťastlivců méně. Z logiky věci vyplývá, že o to více na každém záleží, abychom vložené prostředky co nejlépe zúročili. Absolventy se tedy pokusíme zavázat ekonomicky, aby se nemohli vyvléct z národního dresu. I když nám fyzicky upláchnou a budou vydělávat v dolarech - budou splácet stále u nás. Jak svůdná to představa, když si člověk uvědomí, že splátky první generace vystudovaných můžeme dát na půjčky těm dalším. Jakési finanční perpetuum mobile, zdá se.

Toto zdravě elitářské a ekonomicky zaměřené (pravicové) uvažování zjevně vychází z pragmatického, utilitaristického nacionalismu, neboť ve vzdělaných vidí 'naše' tahouny. Vy ostatní nedovzdělaní budete sice na soociální podpoře, ale buďte rádi, že vám na ni ta menšina vydělá, a udělá z vás ty profesionální spotřebitele, kteří budou u svých televizoru baštit reklamu...

V daném schematu 'kup si vzdělání' však někteří považují za rozumné akceptovat kohokoliv, kdo si (na dluh) ochotně zaplatí. Použil bych parafrázi slavného výroku Groucha Marxe "nepřijal bych členství v klubu, který by mne přijal za člena". Nemáme zapotřebí tak hloupých studentů, kteří, ač nemají na to, aby dostudovali, jsou přes to ochotni do svého studia investovat půjčené peníze. Na druhé straně nebraňme nikomu výdělečnému aby se věnoval tomu či onomu, třeba si udělal jako v Americe doktorát z opékání hamburgerů. Aťsi je studentem jakékoliv discipliny, hlavně, že finančně perspektivní (z hlediska budoucího výdělku a návratnosti). Právě v tom je háček, v tom je ztráta energie z idealizovaného perpetua. Vzdělávací systém, který je financovaný ne z vlastních kapes, ale na dluh přitahuje i budoucí neúspěšné. Aby fungoval, musí o to více být výběrový. Ke srovnání: zkuste investovat na burze jen tak, nevybíravě, plošně. Pokud investice má být návratná musí být jen pro ty/do těch, kteří budou vydělávat. Jinak budeme místo školství sponzorovat nefungující bankovní sektor.

Úspěšní mohou být třeba jako muzikanti, malíři - nebo i jako mafiáni, to je z ekonomického hlediska fuk. Hlavně, že budou sypat. Oslíčku, otřes se. Problém je, že v některých oborech se dá způsobilost odzkoušet, v jiných méně. Taková všeobecná zkouška, která odhalí, nebo alespoň koreluje s budoucím hmotným úspěchem se zprofanovala (jmenovala se zkouška IQ) - a je dost možné, že vyloučíme při vstupním testu na gympl budoucího bohatého rockera jen kvůli jeho nedostatkům v pravopisu. To už raději veďme jen ty obory, které zaručeně a předvidatelně odsýpají. Egyptologové budou mít smůlu. Básníci, sbohem.

Zkrátka a dobře, nelze založit ekonomicky spolehlivý systém školného bez výběru, ani spoléhat na vratké souvislosti mezi dnešními předpoklady a budoucím hmotným úspěchem. Je přece třeba sázet na jistotu - vznikne systém nikoliv vzdělávací, ale školicí, účelová příprava úzkoprsých odborníků-pracantů na obory dnes známé a uznávané. Zakonzervujeme se.

Pokud se vzdělávání nefinancuje na dluh, je to ovšem jiná. Pakliže uděláme ze vzdělávání podnik jako každý jiný, nepůjde o vzdělání, ale o dosaženou kvalifikaci. Diplom, coby propustka do vyšších vrstev. K ověnčení stačí ledacos. Je libo cetka JUDr, CSc?

To opačné, rovnostářské, levicové stanovisko, pod heslem rovných příležitostí všem, je však hloupé. Dobrý hospodář nemrhá prstředky tak, že sází a zaléva zabetonované pole. Pokud se všem dostane stejným dílem, pro některé to bude moc, pro jiné málo.

Potíž je prostě v tom, že nejsou bezedné prostředky. A taky v tom, že nejsou u všech stejné předpoklady učit se, ze zájmem - chápat, a uplatňovat výdělečně co se dozvěděli.

Dalším paradoxem v této celé souvislosti je, že ti chytřejší a schopnější a motivovanější se naučí víc i v ochuzeném prostředí, bez pomůcek - leč potřebují o to lepší, tedy lépe odměňované učitele. Ti akademicky natvrdlí spíš ocení lepší tělocvičnu, což nás přijde dráž.

Co s tím?

Myslím, že potřebujeme to staromódní řešení. Kolektivně sponsorovat nadané vyvolené, i nenadané nevyvolené. V různých školách. A na Universitu pouštět lidi, kteří mají třeba jen okrasný a nepotřebný intelekt, ne předpoklady na bohatství. Tací ať jdou raději rovnou bohatnout. Chci k sobě pustit takového doktora, kterému můžu věřit, že se ve mně nešťourá kvůli svým splátkám. Vzdělání je třeba financovat jako pojistku. Společně. Osobní spoluúčast - ano, ale ne nadměrnou. Spíše takovou, abych byl opatrný, abych si vážil času a zacházení se svěřenými prostředky.

Nevím. Nejsem asi 'správně' vzdělaný, víme.

Asi proto, že jsem si vlastní vzdělání nemusel platit, ač bylo sem tam dosti výběrové.

Ale nikomu za něj nezůstávám zadlužen.