Nepokoje v Pacifice
Michael Albert
Rádio Pacifica je síť stanic, které vysílají do New Yorku (jako WBAI). Los Angeles (KPFK), Berkeley/ Lost Angeles (KPFA), Houstonu (KPFT) a Washingtonu (WPFW) a některé části programu i do mnoha přidružených stanic po celých Spojených státech. Je to pravděpodobně nedůležitější pokrokový zdroj informací mezi médii v USA a nyní je rozložen vnitřními rozbroji a nepokoji.
Pacifica byla založena po skončení druhé světové války jako nezávislá, nekomerční síť rádií ve službách míru, sociální a rasové spravedlnosti a umění. Jejich vlastními slovy: “Pacifica KPFK v Los Angeles má nejsilnější FM signál kdekoli ve Spojených státech. KPFA má nejsilnější signál v Severní Kalifornii. WBAI v New Yorku vysílá z nejprestižnějšího místa ve městě, z Empire State Building. Samotná tržní hodnota pěti licencí přesahuje 100 milionů dolarů ($100 dollars.....?). Pacifica vlastní také pozemky, studia a zařízení v Berkeley, Los Angeles a Houstonu; vysílací věž a další majetek v Berkeley”. K tomu “pět Pacificou vlastněných a provozovaných stanic pokrývá signálem 22% amerických domácností vybavených radiopřijímači. Program Pacificy poslouchá každý týden 708 300 posluchačů a s 55 přidruženými stanicemi vysílajícími celostátní program Pacificy je to dalších 500 tisíc až 1 milión posluchačů”.
Současný konflikt v Pacifice zuří v době, kdy lze u amerických médií pozorovat ohromnou poplatnost nadvládě korporací a státu, i když ne tak hrubě jednostrannou jako v minulosti. Jako všechna veřejnoprávní média, Pacifica je pod tlakem Kongresu a financování ze státních prostředků je ohrožené.
Proto vedení Pacificy podniká zásadní změny , aby dosáhli zvýšení vlastních zdrojů, rozšířili dosah a posílili věrnost posluchačů. Mezi rozhodujícími reformami jsou kontroverzní zejména dvě: (1) zvýšení celostátních a “reprodukovaných” pořadů (programy, které běží každý den v každém týdnu a na všech stanicích) a tím dramatický pokles prostoru komentátorů v živém vysílání
(2) změna odborové organizace tak, aby zahrnovala pouze placené zaměstnance a již ne dobrovolné pracovníky; obé při tuhé centralizaci rozhodovacích pravomocí. Diskuse a nepokoje v Pacifice se spustily nejen kvůli ostrému nesouhlasu s takovouto politikou, ale též kvůli způsobu, jakým je zaváděna a kvůli motivům, které se za nimi mohou skrývat.
Stav věcí naznačilo zářijové celostátní setkání profesních odborů United Electric v Pittsburgu. 189 delegátů podepsalo petici adresovanou řediteli Pacificy Jacku O´Dellovi, Pat Scottové a třem ředitelům stanic: “Odmítáme a stěžujeme si na protiodborové a jiné nekalé vyjednávací taktiky, které zavádí Nadace Pacifica ( Pacifica Foundation). Pokud Nadace Pacifica sama sebe popisuje jako instituci prosazující ´mír a spravedlnost´, žádáme a trváme na tom, aby Nadace Pacifica začala korektně vyjednávat s odbory v nynějším složení.........aby mohly pokračovat v prosazování ´míru a sociální spravedlnosti ´ prostřednictvím veřejného rádia”.
Také místní odbory v WBAI podaly u Národní rady pro pracovněprávní vztahy (National Labor Relations Board) stížnost na Pacificu a vedení WBAI kvůli jejich několikaměsíčnímu odmítání kolektivního vyjednávání.
V reakci na tyto a další stížnosti byla reakce Pacificy strohá - odmítla se jimi zabývat, jak uvádí v komentáři k článku v San Francisco Guardian: “ Je zde malý počet bývalých zaměstnanců a rádoby zaměstnanců, kteří nikdy nebudou spokojeni, pokud nebude právě jejich show obnovena nebo zavedena. To není nic nového........Věci se mění, časy se mění a my jsme otevření a svobodní ve vyjadřování názorů tak jako vždy....Změna byla nevyhnutelná a byla s lidmi prodiskutována a provedena. Sám nesouhlasím se všemi kroky, ale souhlasím s tím, že někdo nějak rozhodovat musí. Pokud provádíte změny v takovémto prostředí, není možné vyhovět všem.”
Protihráči v rýsující se bitvě jsou na jedné straně vedení Pacificy a rostoucí počet bývalých komentátorů a zaměstnanců na straně druhé. Na straně vedení je podle všech zpráv správní rada stanice, zatímco bývalí programoví pracovníci mají na své straně řadu sdružení posluchačů a přátel Pacificy, kterým není jedno co se s rádiem stane. Někde uprostřed je většina posluchačů, většinou neinformovaných o co běží (a to nejen kvůli nařízení vedení rádia zakazující jakoukoli diskusi o konfliktu ve vysílání) většina placených programových pracovníků a zaměstnanců, kteří stále v Pacifice pracují - ti nemají možnost se projevit.
Dokladem změněných pravidel je dopis Marka Schubba, generálního ředitele KPFK, adresovaný programovým pracovníkům:
“Potřebujeme vaši pomoc při podpoře dlouhodobé politiky KPFK proti “praní špinavého prádla” ve vysílání i proti ohlašování takovýchto událostí. I když toto učiní váš host nebo volající do studia, nezapomeňte, že je to vaše odpovědnost, ukončete ihned hovor a pokračujte v programu”.
“Toto je jedno z mála pravidel v KPFK, jehož porušení najisto vede k definitivnímu odchodu ze stanice.”
Každý s kým jsem ve stanici mluvil potvrzuje, že každodenní atmosféra je zde čím dál zoufalejší. Zaměstnanci se veřejně nevyjadřují, protože věří, že pokud to udělají, přijdou o práci. Však zde proběhly vyhazovy a management připravil nové smlouvy, kde je výslovně stanoven zákaz veřejné diskuse o vnitřních záležitostech pod hrozbou ukončení pracovního poměru.
Management tvrdí, že chce pouze zvýšit počet posluchačů a kvalitu programu. Bohužel, říká, k tomu je třeba jistého vymetení koutů. Během let mnoho pořadů ztratilo schopnost oslovit či udržet publikum a činilo v programu problémy.
Programoví pracovníci často drželi svá místa na základě délky předchozího působení, nikoli na základě významu či kvality programu. Jakkoli tyto věci mohou některé poškodit zrušením jejich programů, tvrdí vedení, je třeba inovovat pokud chceme udržet krok s potřebami posluchačů a získat nové cílové skupiny. Mezi jinými prioritami chce vedení omezit chaotický obsah a rozvíjet denní celostátní programy, které vytvoří věrné publikum a ovlivní celonárodní diskuse a debaty. K dosažení těchto cílů, dodávají, musí řady dobrovolníků, kteří pomáhali s nadšením a zkušenostmi a tvořili páteř stanic, přijít o své prominentní pozice v živém vysílání.
A navíc, nemohou být zastoupeni v odborech v celém rozsahu těchto práv, protože jejich podíl na práci stanice tomu neodpovídá.
Z vnějšího pohledu působí uvažování managementu rozumně. Umím si přestavit naléhavost změny u pořadů, které si nárokují díky rokům své existence své trvání, přičemž jejich kvalita nikdy nebyla z nejlepších nebo se časem zhoršila. Umím si také dobře představit, že nutnost oddělení zrn od plev u těchto pořadů může vést k vzájemnému obviňování. Dokonce si umím představit, že někteří, kdo pracují na těchto programech raději vidí v oznámení o ukončení programu cenzuru či nátlak než snahu o lepší programové schéma. Vedení tvrdí, že přesně tohle se děje a apeluje tím na nezainteresované, aby byli trpěliví a poznali tak sami, že nepokoje jsou nutnou daní za zkvalitnění programové skladby.
Avšak rebelové tvrdí, že tyto věci popírají managementem tvrzené motivy, a i v případě, že by jejich motivace byla bez poskvrny, jejich provádění je nesmírně zpátečnické. Vedení Pacificy toto odmítá jako kyselé hrozny bývalých, vlastní zájmy prosazujících, zaměstnanců, ale bližší pohled naznačuje něco jiného. Existuje mnoho náznaků. Vedení najalo profesionální firmu k “zkrocení” odborů, která se účastnila mnoha vyjednávacích schůzek a pomáhala připravit nové pracovní smlouvy. Pro toto je těžké přijmout jakékoli ospravedlnění.
Schůze správní rady Pacificy se stala tajná jednání za zavřenými dveřmi, což je těžko známkou důvěry ve veřejnost. Ukončení pořadů jsou brutální a rozšířila se atmosféra strachu.
Jsou toto vše typické problémy složité situace? Pár neschopných nejspíš odchází s hořkostí? Toto je tvrzení managementu.
Avšak rebelům připadá, že Pacifica je na cestě k prostřednosti a umírněnosti, nebo ještě hůře. Poukazují na to, že zatímco Pacifica úspěšně využívá levicové komentátory na lokálních stanicích k získávání příspěvků při fundraisingových akcích, nepoužívá příspěvky těch samých komentátorů při tvorbě svého zpravodajství, které je poskytováno tuctům dalších radiostanic. Místo toho jsou zprávy vyplněny příspěvky především od mainstreamových zdrojů jako AP a vládní tisková oddělení. Rebelové to nazývají: Patetica News.
Rebelové rovněž poukazují na to, že pořady, které již byly vyřazeny z programu, či jim to hrozí, jsou kupodivu zrovna ty, které přináší nejvíce peněz, mají nejvěrnější publikum a jsou nejlevicovější jako např. Flashpoints či Democracy Now. Bývalí a současní programoví pracovníci a dobrovolníci všichni odmítají podnikovou kulturu autoritářství zaváděnou ve jménu “profesionalizace”, která daleko přesahuje účel změny nutné pro nové časy.
Společným jmenovatelem, za kterým rebelové vidí pořady a komentátory v ohrožení vedením je jejich novinářská nekompromisnost. Tito rebelové, většinou bývalí zaměstnanci Pacificy nebo dlouholetí aktivní příznivci, cítí, že přesun v programu se velmi vzdaluje seriózní novinařině, zejména levicovým komentářům a obsahu, dokonce i při riziku ztráty příjmů.
Situace je vážně komplikovaná na mnoha úrovních. Útok na účast dobrovolníků v odborech může být motivována snahou odstranit nadměrnou moc “zaměstnanců” na deset hodin týdně a snahou zlepšit zastoupení zaměstnanců na plný úvazek; anebo to může být první krok k likvidaci odborů jako takových.
Na každé stanici je poměr dobrovolníků k placeným zaměstnancům v odborech deset ku jednomu a převaha členství dobrovolníků často vede k neadekvátnímu zastoupení zájmů placených pracovníků. Na druhou stranu, tito dobrovolníci ve většině případů pracují dlouhé hodiny a odvádí pro Pacificu největší kus práce na všech úrovních. Je jisté, že nemohou být jen tak zbaveni svého hlasu.
Nebo se podívejme na debatu ohledně programové skladby. Nájezd vedení na programové schéma může být pouze pokus o větší systematičnost ve vytváření věrného publika a posílení jeho loajality, což je věc, která mi dává smysl. Nebo, zlověstněji, to může znamenat, že vedení si přeje zcela omezit nebo eliminovat závislost na příspěvcích od posluchačů. Pak by bylo cílem rozšířit okruh posluchačů, ale bez zájmu o příspěvky či aktivitu posluchače. Pak by dávalo smysl hození přes palubu takových pořadů, které mají věrné publikum ochotné přispívat na provoz stanice a zavedení takových pořadů, které mají širší, ale ne tak oddané publikum, které žádné prostředky neposkytne. Hned by se pak naskýtalo řešení získat podporu velkého dárce, dárce v podobě velké nadace nebo dokonce v podobě velké společnosti, což by znamenalo otupení radikálního obsahu vysílání (dokonce i za cenu ztráty věrných posluchačů a politického dosahu). Proč by bohaté společnosti či jednotlivci zalepovali deficit v rozpočtu Pacificy při takovémto scénáři? Aby efektivně ovládali stanice, pochopitelně, a tím kontrolovali její politiku a přizpůsobili svým představám. Podílet se určitým způsobem na rozpočtu instituce schopné oslovit 22% populace USA není špatná investice.
