Robert Fisk: Kdy novináři odmítají psát pravdu o Izraeli
Obava, abychom nebyli obviněni z antisemitismu, nás vede k tomu, že tolerujeme strašlivé činy na Blízkém východě
Tento komentář vyšel včera v deníku Independent na tomto místě.
Co kdybychom bývali podporovali režim apartheidu v Jihoafrické republice proti většinovému černošskému obyvatelstvu? Co kdybychom bývali chválili bělošské vedení Jihoafrické republiky jako "pevné válečníky" a neoznačovali bychom je za rasisty? Co kdybychom vysvětlili zastřelení 56 černošských aktivistů v Sharpevillu jako pochopitelnou "bezpečnostní akci" jihoafrické policie. A co kdybychom charakterizovali černošské děti, zastřelené policií, jako "dětské oběti", které své politické kauze obětovali sami jejich rodiče? Co kdybychom apelovali na "teroristický" Africký národní kongres, aby "zvládl své lidi"?
Téměř každý den je to přesně to, jak se chováme v izraelsko-palestinské válce. Bez ohledu na to, kolik mladíků usmrcují Izraelci, bez ohledu na to, kolik vražd je spácháno na obou stranách a bez ohledu na to, jak krvavá je pověst izraelského ministerského předsedy, informujeme o tomto konfliktu, jako kdybychom podporovali jihoafrické bělochy proti černochům.
Ne, Izrael není Jihoafrická republika (i když bez okolků podporoval její režim apartheidu) a Palestinci nejsou černoši z brlošských sídlišť. Avšak mezi Gazou a černošskými sídlišti v Johannesburgu není příliš velký rozdíl a ani není příliš velký rozdíl mezi taktikou izraelské armády na okupovaném území a mezi taktikou jihoafrické policie. Jihoafrický režim apartheidu měl popravčí čety, stejně jako je má dnes Izrael. Ale ani Jihoafrická republika nepoužívala útočné vrtulníky a řízené střely.
Málokdy od druhé světové války byl nějaký národ tolik zostouzen jako Palestinci. A málokdy byl nějaký národ tak často omlouván a chlácholen jako Izraelci. Izraelská velvyslanectví si nyní povolávají editory novin po celém světě a stěžují si, že prý není férové charakterizovat izraelského premiéra jako dogmatika. A reportéři poslouchají.
Sharon, je nám vysvětlováno, se prý možná promění v pragmatika, v druhého de Gaulla, ve skutečnosti je víc jako francouzští pučističtí generálové v Alžírsku. Ti také užívali mučení a zmasakrovali své arabské protivníky.
Musel to být až izraelský autor - Nehemia Strasler, v deníku Ha´aretz - aby vysvětlil, že Sharonova kariéra v žádném případě neznamená mír. Sharon hlasoval v roce 1979 proti mírové smlouvě s Egyptem. Hlasoval proti odchodu z jižního Libanonu v roce 1985. Stavěl se proti izraelské účasti na madridské mírové konferenci v roce 1991. Byl proti plenárnímu hlasování v knessetu ohledně dohody z Oslo v roce 1993. Zdržel se hlasování o míru s Jordánskem v roce 1994. V roce 1997 hlasoval proti dohodě o Hebronu V roce 2000 odsoudil způsob, jímž Izrael ustoupil z Libanonu. Teď staví židovská sídliště na okupovaných arabských územích, čímž hrubě porušuje mezinárodní právo rychleji než jeho předchůdce.
A přesto máme věřit, že za válku nese vinu zkorumpovaný Jásir Arafat, obět Parkinsonovy choroby. Arafat nedokáže "zvládnout" svoje lidi. Kritizuje ho George Bush, zatímco jeho národ zvěrstvy pronásleduje izraelské politické vedení. Rafael Eytan, bývalý šéf izraelského generálního štábu, měl ve zvyku mluvit o Palestincích jako o "švábeech ve sklenici". Menachem Begin jim říkal "dvounohé bestie", rabín Ovia Yousef, duchovní hlava strany Shas, je charakterizoval jako "hady". Loni v srpnu je Ehud Barak nazval "krokodýly". Minulý měsíc charaterizoval Rehavem Zeevi, izraelský ministr turistiky, Arafata "štírem". Ani jihoafrický režim nenadával černochům takto zavilými přízvisky.
A běda diplomatu nebo novináři, který na to poukáže. Před nedávnem obvinilo Středisko Simona Wiesenthala v Paříži švédskou předsedkyni Evropské unie, že "podporuje protižidovské násilí. Odsuzovat Izrael za "eliminaci teroristů", napsalo toto středisko švédské premiérce, "připomíná spojenecký argument za druhé světové války, podle něhož by bombardování kolejí, které vedly do Osvětimi, povzbudilo mezi Němci antisemitské pocity". Švédsko prý "jednostranně útočí na stát lidí, kteří přežili nacistický holocaust". A zločin švédské premiérky? Odvážila se říci, že "praxe eliminace vytváří překážku míru a mohla by vyvolat nové násilí". Ani se nezmínila o popravčích četách.
Letos v únoru se dopustil týdeník Newsweek na titulní stránce podvodu tím, že tam otiskl - pod titulkem "Teror se stává globálním - exkluzivní: mezinárodní síť Bin Ladena" - děsivou fotografii muže, jeho tvář zakrytou arabským šátkem a v ruce samopal. Čtenář si musel představovat, že je to člen "sítě globálního teroru" Osamy bin Ladeena. Ale já jsem vyhledal finského fotografa, který byl autorem tohoto snímku. Fotografii pořídil na pohřbu na západním břehu Jordánu. Ten muž byl ozbrojený člen palestinské milice Tanzim - a s Bin Ladenem neměl nic společného. Milice Tanzim je násilná. Avšak titulní stránka týdeníku Newsweek geneticky pošpinila celý palestinský národ tím, že ho spojila s mužem, který je údajně odpovědný za umisťování bomb na amerických velvyslanectvích v Africe.
Jak to napsal onen odvážný americký spisovatel Charley Reese ve svém pravidelném americkém sloupku, Izraelci "si vytvořili vlastního neporazitelného nepřítele". Udělali z Palestinců takové zoufalce, tak je zadupli do země, tak hluboce je pokořili, že Palestinci už nemají co ztratit. My jsme to taky učinili. Naše zbabělství, naše odmítání psát pravdu, strach, že nás pomluví, že jsme "antisemité" - což je nejodpornější pomluva každého novináře znamená, že přehlížíme strašné činy na Blízkém východě - a tím jsme za ně i my přímo odpovědni. Možná, že bychom si měli vyhledat ty výstřižky z doby apartheidu a vzpomenout si na dobu, kdy lidé nebyli beze cti.
