Dobrá zpráva, Christine Bird neřekla, že film Jízda je špatný
Christine Bird si svojí "kritikou" Svěrákova filmu Jízda předvelikonočně "vykoledovala" hned dvě rozezlené reakce, které jsou si podobné jako "vejce vejci", v úporné snaze "školit" autorku z neznalosti českého prostředí, jeho kontextu i jazyka. Jako by jí tím bylo upíráno právo vyjádřit se k filmu, který by se - nedej bože - neměl nelíbit ve světě. Jako by teprve znalost konkrétního prostředí měla předjímat kritikovu způsobilost mít svůj individuální kritický pohled na umělecké dílo. Vybavme tedy své umění při vývozu do ciziny nálepkou pozor, čerstvá a proti kritice hájená postkomunistická práce, bez znalosti českého prostředí nesrozumitelná. Nesdílím tuto potřebu a zvlášť ne u Jana Svěráka, který Kolju na poslední chvíli proti původním plánům účelově doplnil oscarovým happy-endem.
Především mi chybí argumentační opora v reakci jak Paříka, tak Peciny. Ve chvíli, kdy autorka eseje s velkou dávkou odvahy podrobuje film detailnímu kritickému rozboru pod drobnohledem "češstvím" nezaujatého diváka, "český" Pařík s Pecinou se zmohli jen na jeho obhajobu. Kdyby napsali rovnou: polibte nám s tím prdel, bylo by to mnohem jasnější. Jejich obhajující reakce ale nejsou kritikou, protože tvrzení studentky "upnuté v anglickém dívčím kostýmku" nijak nerozporují. Jindřich Pařík, vzkazující autorce že by se pro pochopení filmu měla nejlépe narodit v Čechách, je úplně mimo a kromě skvělého vtípku o přerostlé školačce znechuceně pozorující slipy svých spolužáků se již na nic dalšího nezmohl.Tomáš Pecina který v samém závěru sděluje čím vším film vlastně není, skončil u konstatování, že se v něm komplikovaně prolíná několik rovin, ale neřekl, o čem Jízda vlastně je. Daniel Tomek po té oba partnery doplnil souhlasným poplácáním po zádech.
Tomáš Pecina sice nikde neukazuje, v čem je Christine Bird povrchní, má ale pravdu, když hovoří o alegoričnosti Svěrákova filmu. Jízda je v použití různé symboliky (např.ojeté západní auto a "cesta nikam") především alegorický snímek a jako každá alegorie je postaven na obraznosti a tudíž je především vizuální záležitostí. Pro mne občas dokonce nudnou ve svém prvoplánovém záměru vytvořit tzv.generační film (pohoda, "tráva", nezávaznost, "zastřená" sexualita) a kýčovitou, ve své snaze doladit atributy českosti, nám "důvěrně" známou krajinou vývozního pohlednicového kolorismu (v Markétě Lazarové ovšem krajina representuje prostředí "sdíleného údělu" a v Jízdě prostředí bezcílného bloumání, a proto je zdánlivě trefné Pecinovo srovnání jen povrchní). Obraznost byť skryté sexuální symboliky je nakonec také to, co Christine Bird zajímá a co zdánlivě obsedantně pitvá, trhajíce okvětní lístky předstírané hlubší výpovědi (verbální složka filmu - údajný klíč k jeho pochopení), ve snaze dostat se ke "ztopořené lodyze" rafinovaného soft-porna. Ostatně pokud byl podle Peciny motiv české krajiny působivě využit k ideologické manipulaci např. ve Třiceti případech majora Zemana ("naše krásné ideály v naší krásné vlasti"), nevidím důvod, proč by Anin klín naplněný roztátou zmrzlinou nemohl v interpretaci Christine Bird vzbuzovat přímou sexuální touhu.
Celá ta lapálie kolem její kritiky ukazuje ještě na jednu významovou rovinu, jíž se autorka dotkla v samém závěru svého textu, v kterém považuje pornografickou podstatu filmu Jízda za pokus vybudovat postkomunistickou českou totožnost. Nedostatek "kritického" myšlení - aniž bych se chtěl Paříka, Peciny a Tomka nějak dotknout je z téhož ranku. Jejich nesouhlasné reakce na recenzi Christine Bird se totiž nezaměřují na kritiku jako takovou a na smysl přednesených kritických argumentů v ní, ale naopak se vyznačují naší typickou snahou samotný význam (v tomto případě zdánlivě negativní) jejího textu zpochybnit a tím kritizované (v našem případě "napadené") dílo "očistit" a glorifikovat v jeho interpretační nedotknutelnosti.
Kritické tradice našeho myšlení byly totiž na dlouho přerušeny a díky tomu vyhodnocujeme vnější analýzy našeho umění nikoliv jako relevantní a důležité "pohyblivé" součásti výkladu díla, ale jako útok na jeho podstatu. (Kritika kritiky která kritizuje kritiku, je pak něco, co se zde již vůbec nenosí).
Totožnost postkomunistické kritiky je proto zatížena strachem o cokoliv, co se jen trochu jeví jako umění, ovšem co jiného lze podrobovat kritice než umění, které má nějaký význam. Bezvýznamné dílo nemá cenu v obecné logice důvodů ke kritice posuzovat, protože ani není co kritizovat. Základním neporozuměním v textu Christine Bird je proto skutečnost, že autorka nikde neřekla, že film Jízda, je díky své více či méně skryté pornografii špatný.
Kritická esej Christine Bird je na naše poměry mimořádně odvážná, v důsledné snaze zkoumat vyznamové souvislosti filmu Jízda, skrze jeho pornografičnost. Na studentku čtvrtého ročníku je to slušný výkon a jakékoliv poznámky z fóra BL o tom jak vypadá a co nosí, je jen pseudointelektuální trapnost. Mám ale jednu dobrou zprávu pro všechny přecitlivělé národní patrioty: Film jízda byl před kritikou "obyčejné, bezvýznamné a blbě oblečené studentky odněkud z Glasgow" stejný a zůstane jím i po ní! Stejně blbý a nebo stejně dobrý ?
PS:
Podstatné je, že další ohlasy potvrdily možnost účelového použití krajinných motivů, jako i skutečnost, že verbální složka filmu není klíčem k jeho pochopení. Christine Bird tím získává mírnou převahu v opodstatněných důvodech ke své kritice, než kolik jich měla na začátku z vnějšího pohledu svých oponentů. To je velice poutavé, protože já kritiku vnímám především jako tvůrčí činnost v čase, mimo různé kategorie definitivních odsudků. Mé pojetí pohledu na smysluplnost kritiky proto předpokládá pro její funkčnost i četnost výskytu "podobných" argumentů (nikoliv ale obhajob), neboť je to s ohledem na subjektivitu kritiky jistá pojistka alespoň "určitého" hodnocení. Scházejí-li se v nějakém myšlenkovém bodě byť vždy odlišně vyřčené názory, je důvodné se domnívat, že "na tom něco je". Výhodu má proto každá kritika která pracuje s co nejmenším počtem domněnek, neboť v sobě vytváří více možností k obecnějšímu širšímu porozumění. Velkým omylem u nás je přežívající předsudek, že jedinou funkcí kritiky je sdělení, že dílo je buď špatné a nebo dobré. V tom můj text - mám-li být neskromný - přináší zvrat ve prospěch argumentace Christine Bird.
