Co je nového v České republice

K aktualitám dne patří vyměna na postu ministra financí, nástup Špidlova náměstka Jiřího Rusnoka, a okamžité nakousnuti tematiky dne, tj daní - rozumějme, že vyšších.

Komu se nezdá tvrzení Hospodářských novin, že v ČR panuje relativně nízké daňové zatížení, jistě by si to rád ověřil pomocí internetu. Ušetřím vám čas. Můžete si to ověřit třeba v  tabulkovém kalkulátoru zde. Jde o práci studentů texaské technické university z podzimu 2000. Po vložení nějakých pomyslných (třeba vlastních) údajů zde ke srovnání shledáme příslušné daňové zatížení v různých zemích. Jsou to USA, Austrálie, Brazílie, Kanada, Francie, Německo, Itálie, Japonsko, Mexiko, Rusko, JAR, Španělsko, Švédsko a  Velká Británie - a, setsakramentská to náhoda, mezi nimi je i Česká Republika ! Tento kalkulátor má tu nespornou výhodu, že nám umožňuje posoudit vlastní konkrétní daňové břemeno, ne nějaký statistický průměr, který se dá umně propočítat tím či oním způsobem, hlavně že vhodným k odůvodnění účelových politických tvrzení. Excelovská kalkulační tabulka sice obsahuje makra, ale nezdá se být nikterak zavirovaná (zatím). Čtenářům tedy přeji mnohá příjemná překvapení, v jakém to malém českém daňovém ráji se bezděčně nacházejí...:-)

• Speciální program kubánské televize o českých vyslancích Freedom Housu - úvod
• Vystoupení ministra zahraničí Felipa Peréze
• Vystoupení moderátora Randyho Alonsa
• Výpověď, v níž Ivan Pilip a Jan Bubeník popisují průběh svého pobytu
• Debata mezi novináři u kulatého stolu
• K anglicky psané omluvě Ivana Pilipa a Jana Bubeníka kubánskému lidu jsme doplnili český překlad: (TP)
• Rukou psané stručné přiznání a omluva Ivana Pilipa a Jana Bubeníka

Účet č. 431349001/2400 (2400 je kód banky), Expandia Banka, a. s. (změna jména na eBanka dosud není oficiálně v platnosti)
Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1 (na Ovocném trhu je oficiální sídlo banky, ale není tam klientské centrum.)

Variabilní symbol pro příspěvky 2001 (ti, po nichž chce banka konstatní symbol, mohou použít 0558).

Příspěvek lze složit (bez poplatku) na kterémkoli klientském centru banky:
   Brno, Jánská 1/3
   České Budějovice, Kanovnická 18
   Hradec Hrálové, Rašínova tř. 1669
   Olomouc, K. Světlé 2
   Ostrava, Dlouhá 3
   Pardubice, 17. listopadu 238
   Plzeň, Šafaříkovy sady 5
   Praha, Václavské nám. 43
   Praha - Zlatý Anděl, Nádražní 23

(Prosíme čtenáře, kteří přispěli nebo přispějí tímto způsobem v hotovosti, aby nás informovali e-mailem, kde a kdy částku zaplatili - připravujeme pro všechny sponzory malý, ale exkluzivní dárek a nechceme, aby o něj anonymní sponzoři přišli.)

Výběr textů z posledních dní:

Vladimíra Bošková

Poslanci Rostislav Čevela (ČSSD) a Milan Cabrnoch (ODS) prosadili neuvěřitelný průlom do osobních údajů pacientů. Podle novely zákona o péči o zdraví lidu, kterou před několika dny v roztržitosti odmávla Poslanecká sněmovna, mohou do zdravotní dokumentace nahlížet:

lékaři, sestry, rehabilitační pracovníci, lékárníci, kliničtí psychologové, logopedi, členové lékařské, stomatologické a lékárnické komory, revizní lékaři zdravotních pojišťoven, soudní znalci, lékaři správních úřadů, lékaři Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, členové znaleckých komisí, pověření zdravotničtí pracovníci orgánů veřejného zdraví, lékaři orgánů sociálního zabezpečení, lékaři úřadů práce atd.

Zcela paradoxně však do své vlastní zdravotní dokumentace nemůže nahlédnout sám pacient, jehož se příslušné osobní údaje bezprostředně týkají. Občané ČR se sice mohou zkoušet odvolávat na Úmluvu o lidských právech a biomedicíně, podle níž mají právo na veškeré údaje o svém zdraví, avšak žádný český zákon jim přístup ke zdravotní dokumentaci dosud výslovně nezaručuje, takže odvolání na bioetickou konvenci Rady Evropy je v praxi neúčinné.

Autoři uvedené novely zákona o péči o zdraví lidu si zřejmě nepřečetli ani jeden zahraniční zákon se vztahem k ochraně osobních údajů v oblasti zdravotní péče. Nicméně zcela nedávno poslanci i senátoři podpořili schválení ratifikace úmluvy Rady Evropy, která se přímo týká ochrany osobních údajů při jejich automatizovaném zpracovávání. A bohužel ani tuto úmluvu při novelizaci zákona o péči o zdraví lidu nectili.

V ČR tak dochází k hrubému porušení ústavního práva občanů na soukromí - pokud uvedená novela projde i Senátem. V žádné západní zemi není přístup profesních pracovníků a dalších zaměstnanců ve zdravotnictví a ve státní správě k údajům o zdraví občanů definován tak široce a mlhavě, jak učinili Čevela s Cabrnochem. Ukážu na americkém zákonu o ochraně osobních dat v oblasti zdravotní péče, že český postup je pravým opakem toho, co činí právně vyspělé, demokratické země.

Americký zákon týkající se ochrany soukromí občanů ve vztahu ke zdravotní dokumentaci v obecné rovině trvá na tom, že jakékoli "otevření" lékařských zpráv se může stát jen se souhlasem pacienta. Pouze v několika málo zákonem přesně definovaných a zcela výjimečných situacích může být zdravotní dokumentace "otevřena" bez souhlasu pacienta, avšak většinou se tak smí stát pouze na příkaz soudu.

Tyto výjimečné situace souvisejí např. s vyšetřováním podezření na trestný čin či na šíření nebezpečné infekční choroby. Dotčený občan se však vždy musí dovědět, že jeho zdravotní dokumentace má být zpřístupněna za účelem vyšetřování - a jak jsem již řekla - zpravidla se jedná o příkaz soudu.

Americký zákon dále řeší to, aby konkrétnější osobní údaje o zdraví občana byly předávány víceméně jen mezi ošetřujícím lékařem a pojišťovnou, nebo mezi jednotlivými poskytovateli zdravotní péče, ovšem za dodržení přísných podmínek. Pacient například dává k těmto převodům informací opakovaně, zpravidla jednou za rok, výslovný souhlas, a také potvrzuje, kterým poskytovatelům zdravotní péče skutečně umožní nahlédnutí do záznamů (zda vůbec souhlasí s tím, že právě tento lékař ho bude ošetřovat). Instituce, které mají k dispozici osobní data pacientů, musejí občanům předkládat seznam osob pověřených k manipulaci s těmito údaji (to v ČR neexistuje) a jsou rovněž povinny maximálně zúžit okruh lidí s přístupem k datům (v ČR dochází naopak k bezbřehému otevření citlivých dat, k nimž bude mít přístup zcela nekontrolovatelný okruh osob). Nejen v USA, ale i v ostatních vyspělých státech má občan možnost nahlížet do informací shromažďovaných o jeho osobě, žádat o opravu nepravdivých údajů, vznášet námitky proti neregulérnímu chování institucí atd. To v ČR neexistuje - nový český úřad pro ochranu osobních údajů dosud nepracuje jako na Západě, navíc informace ve zdravotnictví silně vyloučil ze svého kontrolního působení.

V žádné západní zemi nesmí lékařská komora sama o své vůli nahlížet do zdravotní dokumentace občanů - bez jejich vědomí, bez jejich souhlasu. Postupy profesních komor jsou ve vyspělých státech vždy v této oblasti podrobněji upraveny různými zákony - to v ČR zcela chybí. Takže v české kotlině se počinem Čevely a Cabrnocha mj. široce otevírá prostor k nežádoucí manipulaci se zdravotní dokumentací, zcela mimo vliv orgánů činných v trestním řízení, soudů apod.

Vrcholem nevkusu Čevely a Cabrnocha, ale i zbývajících členů Poslanecké sněmovny je záměr, aby státní správa mohla prostřednictvím Ústavu zdravotnických informací a statistiky sbírat jakákoli - zákonem neupřesněná - data o zdraví konkrétních občanů, opět mimo vědomí a kontrolu pacientů, jichž se tento sběr údajů týká. V příslušném zákonu není stanoveno, na jaké úrovni mají být citlivé údaje o nemoci a poskytnutí zdravotní péče zakódovány či anonymizovány tak, aby nebylo možno identifikovat konkrétního občana. Takže pokud Senát tuto zlotřilost potvrdí, mohou se v pražském ÚZIS pod střechou MZ ČR začít volně shromažďovat jakékoli údaje o každém z nás - ať máme rakovinu nebo třísku v palci. Zatímco občan - pacient nebude mít žádný přehled o těchto sbíraných datech a o manipulaci s nimi, pracovníci ve zdravotnictví budou mít příležitost žádat ÚZIS o uvolnění těchto informací za účelem výzkumu apod. Ani výzkum není dostatečně právně upraven, takže není jisté, zda ten, kdo se zaštítí slovy o výzkumné práci, dostane jen anonymizovaná data, anebo i údaje s konkrétním rodným číslem pacienta.

Tomáš Pecina konstatoval, že vznese tuto záležitost tento týden na tiskové konferenci Úřadu pro ochranu osobních údajů. Vladimíra Bošková k věci ještě dodává: Určitě se zeptejte, já sama jsem nedávno tomuto dozorčímu úřadu poskytla podnět k šetření za Obč. sdružení na ochranu pacientů, neboť jsem zjistila, že v čes. zdravotnictví již dávno dochází k nekontrolovanému poskytování osobních údajů pacientů, například zdravotní pojišťovny začaly přes internet poskytovat různým zájemcům data o pojištěncích, např. ke které pojišťovně pacient přísluší, avšak přitom není zaručeno, zda ten, kdo se táže, má přímou spojitost s poskytnutím péče konkétnímu jedinci.

Nemocnice si mezi sebou předávají data o hospitalizacích, o léčebných výkonech - a opět je to mimo kontrolu, pacient ani úřad o tom nic nevědí, nikdo nekontroluje, kdo a jak se přiživuje na manipulaci s osob. daty, nakolik jsou či nejsou data anonymizována apod.

Paradoxní na tom je, že pacient sám nemá přístup ani ke své dokumentaci, ani k údajům o hospodaření nemocnic či o kvalitě péče.

Avšak jeho data, jeho nemoc, způsob léčby, náklady na ni - to vše je nyní bez kontroly hojně využíváno různými institucemi ve zdravotnictví k účelům, které nemají v zákonech oporu. Bylo by však třeba k této věci spustit masívní pokřik, např. v denním tisku a v TV - neboť jde o daleko rozsáhlejší vstup do soukromí občanů, než jak se stalo u sčítání občanů, domů a jejich částečného majetku.

Vážený pane,

zeptejte se ředitele dozorčího Úřadu pro ochranu os. dat: lékaři v ČR se totiž postarali o právní výklad, že na ně se určité zákonné požadavky nevztahují - a činnosti zdravotních pojišťoven u nás nejsou vůbec právně řešeny jako na Západě (nevíme, zda jde o veřejnoprávní či komerční instituce).

Pokud žádný zdravotnický zákon neupřesňuje základní práva občanů jednoznačně - pak v praxi nic nevymůžete - lékař i pojišťovna vám řeknou, že ve zdravotnictví se vše dělá jinak než v ostatních resortech.

Ze zákona o péči o zdraví lidu vyplývá jen to, že lékař vás může (ústně) informovat o vašem zdrav. stavu, ale váš nárok na kopii dokumentace či nahlédnutí do ní z toho nevyplývá.

Podobně pokud jde o zdrav. pojišťovny: zákon o veřej. zdrav. pojištění říká, že výměna dat o léčbě probíhá mezi zdravotnic. zařízením a pojišťovnou, ale neříká nic z toho, co je upřesněno v západ. zákonech (např. náš pacient nemůže chtít po lékaři "dát stranou" zvláště citlivé údaje a neposkytovat je ani pojišťovně - schválně se zeptejte v SRN či Rakousku, kde konkrétní údaje o léčbě bývají spíše agregovány, a podrobnosti se otevírají jen za jasně právně vymezených podmínek, když nap. skutečně probíhá soudní řízení, nebo se šetří pojistný podvod).

Takže náš občan převážně nemá vstup k žádným svým datům o zdrav. péči, a naopak instituce si libovolně bez jeho vědomí tato data předávají mezi sebou. Ještě jeden příklad: Ukončí-li česká nemocnice hospitalizaci pacienta (i přes jeho protest), nedá mu do ruky hned žádnou zprávu o jeho léčbě, tu ¨se zpožděním nemocnice pošle "nějakým" lékařům (jen výjimečně se k ní dostane pacient), tzn. nemocnice pošle zprávu o hospitalizaci praktickému lékaři a případně dalšímu lůžkovému, ošetřovatelskému zařízení, kam je občan někdy dokonce proti své vůli přemístěn.

Na Západě je to opačně: ukončení hospitalizace může nastat jen se souhlasem pacienta (případně nezávislého kontrol. orgánu) a hned má pacient nárok na zprávu o léčbě a dalších doporučeních, a pacient sám rozhodne, kam on sám i jeho zpráva budou putovat - s kterými institucemi či osobami souhlasí, aby se dále podíleli na jeho léčbě a nahlíželi do záznamů.

Čili je u nás vše opačně, než jak má být, což způsobil lobbying lékařů ve vládě a parlamentu.

Zdravotnické insituce nejsou žádným naším ministrem zdravotnictví vedeny k přísnému dodržování zákonů (i nezdravotnických), naopak ministři zdravotnictví u nás stále jen hledají a prosazují výjimky ze zákona - prostě zdravotnický resort se již v mnoha ohledech (nejen v oblasti osobních dat) vymknul právnímu řádu ČR.

Například znalecké komise MZ ČR ani nectí správní řád a porušují i trestní zákon. Vlády to celých 10 let po r. 89 tolerovaly.

Takže se nedivte, že v oblasti osobních dat se české zdravotnictví řítí zcela jinou cestou než ostatní resorty.

Zatímco na Západě platí v oblasti veřejného zdravotnictví, že se nesmí dělat nic, co není zákonem výslovně definováno, v ČR je tomu naopak: instituce ve veřejném zdravotnictví se cítí být soukromými subjekty a dělají vše, co není zákonem zakázáno (to však platí pro komerční sektor - komerční právo).

Takže když v čes. zdravotnictví není výslovně zakázáno, aby lékař předal data o zdraví občana komerční pojišťovně, pak k těmto jevům dochází - znám případ, kdy lékař poskytl bez vědomí pacienta údaje ze zdrav. dokumentace komerční pojišťovně.

Rozdíl mezi vládní politikou a tvorbou zákonů na Západě a v ČR

V ČR se přistupuje k tvorbě zákonů bohužel zatím spíše opačně, zejména ve zdravotnictví: naše vlády zákonem "chrání" zájmy úzkých skupin různých pracovníků či "podnikatelů", a velmi mlhavě jsou přitom upraveny zájmy spotřebitelů dané služby, a ve zdravotnictví jsou zákony formulovány výlučně proti zájmům občanů - uživatelů služeb.

Dám příklad: ve světě, a konkrétně v USA - kolébce "dravého kapitalismu" a úcty k soukromému podnikání - existují zákony, na jejichž základě musejí i komerční (nezdravotnické) pojišťovny poskytovat vládě konkrétní údaje o tom, zda se lékaři poctivě a dostatečně pojistili proti rizikům vyplývajícím z jejich povolání, kolik případů za rok bylo, co se týče vymáhání náhrady škody pacientem od lékaře, který chyboval při léčbě, zda vybrané pojistné stačilo uspokojit nároky občanů - pacientů při odškodňování chybné léčby apod.

Čili americké vlády jednoznačně chrání primárně veřejný zájem a sbíraná data slouží právě účinné ochraně zájmů veřejnosti. U nás je to naopak, vláda vám řekne, že od soukromých pojišťoven nemůže chtít tuto kontrolu nad lékaři, že je to soukromá věc lékařů, zda se pojistí, a neuspokojené nároky pacientů - odškodnění poškozeného zdraví, u nás nezajímá žádnou politickou stranu.

Stejným způsobem jsou nyní řešeny otázky nakládání s osobními údaji o zdravotním stavu občanů. Zatímco na Západě je primárně do zákonů zapracován zájem jednotlivých občanů nenechat si narušit své soukromí nemístnými vstupy, u nás se pokračuje v bolševickém přístupu - pod pojmem "zájem státu" (ale stát nejsou jen politici a úředníci, jsou to všichni občané!) se již nyní sbírají zákonem nedefinovaná data - shromažďují se nyní v IKEM - do tzv. národních zdravotních registrů (informace o různých nemocech), a to bez vědomí pacientů, bez možnosti kontroly z jejich strany.

Nikdo neví, zda skutečně z nemocnic proudí do IKEM (v budoucnu do ÚZIS) konkrétní rodná čísla s konkrétními podrobnostmi ohledně nemoci, léčeb. postupů, atd., anebo zda a na jaké úrovni vůbec dochází k nějaké agregaci dat (o kódování se vůbec nikdo nezmiňuje) - poslankyně Fischerová ve zdravotním výboru PS tuto otázku otevřela, poukázala na to, že do IKEM nyní proudí konkrétní data o zdrav. stavu občanů i s jejich rodným číslem - a nikdo jejímu názoru neoponoval, ačkoli uvedla, že je to nebezpečné (bohužel ani ona sama se nepostarala o nápravu - náprava nemůže jít cestou vyhlášky MZ ČR, je nutno věc zpřesnit přímo v zákonu).

Navíc v IKEM přijímají žádosti různých zájemců o uvolnění dat z důvodu "výzkumu" zdravotního stavu obyvatelstva či nákladů na zdravotní péči.

Nakolik dochází k uvolnění osobních dat konkrét. pacientů - to nikdo dnes nekontroluje (věc je v rukou ministra, jehož povinnosti nejsou zákony upřesněny).

Zatímco např. lékaři si mohou na těchto údajích hravě dělat další tituly ke jménu, veřejnost nemá nárok na kontrolu, na zprávu o způsobu nakládání s daty, ani na výstupy z údajných výzkumných prací, které zůstávají pro občany utajeny.

(P.S. v IKEM se o sběr dat o nemocných občanech až dosud starala soukromá firma MEDICON, nyní ji MZ chce označit za příspěvkovou organizaci, její činnost však není upravena zákonem)

Domnívám se, že to, že občan onemocní, nezakládá samo o sobě nárok "státu" na sběr dat o něm. Např. program sběru dat o výskytu rakoviny by měl být jako na Západě vyhlášen zákonem, a to tak, aby ze zdravotnických zařízení směřovaly na zákonem určené místo jen data zakódovaná či anonymizovaná, nikoli pod rodným číslem.

Jde o to, že kódování osobních dat umožní ochranu soukromí, a přitom nevylučuje možnost kontroly státním orgánem, pokud by bylo podezření na nepravdivá data. Ovšem jakákoli kontrola by na Západě proběhla s vědomím občana. U nás se pravdivost zasílaných dat neověřuje. Občan je z této hry zcela vyloučen, jen se zneužívají jeho citlivá data.

Všechny chyby lékařů a zdravotnického personálu budou od nynějška muset být oficiálně registrovány, ať už jimi byl pacient ohrožen nebo ne. Účelem je zlepšit bezpečnost pacientů v britském státním zdravotnictví, informovala BBC zde ve svém internetovém zpravodajství. Na téže stránce najdete odkazy na četné další britské zpravodajství k problematice chyb ve zdravotnictví.

Bude založena nezávislá instituce, která bude zaznamenávat všechna selhání, chyby a nedostatky, k nimž dojde v nemocnicích a v ordinacích obvodních lékařů.

Tato National Patient Safety Agency (Národní agentura pro bezpečnost pacientů) bude provozovat systém povinného zaznamenávání incidentů i chyb, jimž se lékařům podařilo vyhnout až na poslední chvíli.

Pokud se stane něco, co zabránilo tomu, aby bylo pacientovo zdraví poškozeno, ale incident nicméně odhalil problém, i takováto chybu bude muset být zaznamenána v novém systému.

Pacienti budou mít také právo sdělovat agentuře informace o chybách či incidentech. Při zaznamenávání chyb se zřejmě budou využívat techniky z jiných společenských sektorů, jako například z leteckého průmyslu, uvedl hlavní zdravotník (Chief Medical Officer) britské vlády profesor Liam Donaldson při inauguraci nové agentury.

Podobně jako v leteckém průmyslu budou zřejmě vydávány bulletiny s podrobnostmi o záporných skutečnostech, jak k nim došlo a jak se jim v budoucnosti vyhnout. Do britského státního zdravotnictví budou pravděpodobně zavedena i opatření, obdobná bezpečnostním procedurám, jaké se používají při leteckém provozu. Profesor Donaldson se zmínil o tom, že lékařské týmy, které provádějí vysoce rizikové procedury jako složité operace srdce či chemoterapii, se budou pravděpodobně muset podrobovat bezpečnostnímu školení.

Loni v červnu byla vydána v Británii analýza, z níž vyplynulo, že každoročně dochází v britském státním zdravotnictví k 840 000 chybám a mimořádným událostem. Profesor Donaldson uvedl: "Je přirozené, že lidé dělají chyby, ale existuje velký prostor pro to, abychom omezili jejich dopad a snížili riziko pro pacienty. Nový úřad bude toho katalyzátorem." Donaldson sdělil BBC, že je cílem poučit se z každé chyby a to poučení realizovat v celém zdravotnictví. "Chceme, aby měl možnost těžit z toho, co zažil pacient v jedné části země, i budoucí pacient v úplné jiné části země."

Podle nynějších zpráv bude nový úřad fungovat do července 2001, ale stráví prvních několik měsíců tím, že bude vydávat předpisy nemocnicím a obvodním lékařům ohledně toho, jak kategorizovat mimořádné události a jak je registrovat. Do konce roku 2002 by pak všechny britské nemocnice a "většina" zdravotních středisek, kde působí obvodní lékaři, se měly stát součástí tohoto celostátního monitorovacího systému.

Výbor pro bezpečnost léků také oznámil, že bude studovat problém chybného užívání léků, k němuž dochází kvůli zmatkům v balení či v označení různých léků.

Nový úřad pro bezpečnost pacientů usiluje především o zlepšení ve čtyřech specifických oblastech:

Od roku 1975 došlo v britském státním zdravotnictvím alespoň ke 14 incidentům, kdy byl lék vincristine vstříknut injekční stříkačkou do páteře a nikoliv, jak je správné, do žíly.

Připravuje se samostatná analýza, jak se vyhnout opakování této chyby.

50 procent finančních prostředků, které ročně vydává britské státní zdravotnictví na obhajobu před žalobami pacientů, se týká žalob ve věci odškodného pro nemluvňata, jimž byl poškozen mozek.

Úřady doufají, že si na sebe nová inspekční instituce vydělá tím, že její práce a její doporučení povedou k podstatnému ušetření částek na odškodném pro pacienty a k ušetření dalších výdajů, spojených s lékařskými chybami.

V únoru letošního roku zemřel osmnáctiletý Wayne Jowett, protože mu byl vstříknut vincristine do páteře a nikoliv do žíly.

V lednu zemřel tříletý Najiyah Husain poté, co mu v nemocnici omylem dali kysličník dusičitý namísto kyslíku.

Dr. Peter Hawker, předseda výboru pro lékařské odborníky v British Medical Association konstatoval, že zavedení této strategie bude vyžadovat "obrovské změny" v pracovní kultuře britského státního zdravotnictví a apeloval na lékaře, aby o mimořádných událostech informovali při dodržování zásady důvěrnosti.

"Musíme uznat, že určitá míra lidských omylů je nevyhnutelná a restrukturalizovat proces tak, abychom chyby minimalizovali, ale v současnosti pracujeme v kultuře, která je zvyklá lidi individuálně obviňovat a běžně se předpokládá, že nešťastná událost je vinou konkrétního jednotlivce."

Fabiano Golgo

Čtyřkoalice už od začatku vytvářela image alternativy k současné politické scéně, vystupovala jako rebel ve zkorumpovaném kocourkovském parlamentu. Voliči volali po podstatných změnách v politickém scénáři... Pak jsme dostali návrat Petra Pitharta!

Svoboda ve snaze vypadat čerstvě a přitom působit sehraně se svými politickými partnery dokonce svlékl svůj kabát křesťanského protivníka partnerství homosexuálů a nyní prodává zředěnou verzi svého dřívějšího postoje, aby uchlácholil novodobě smýšlející členy US. Ale představa, že by se snad ty nejburanštější postoje křesťanských demokratů mohly sblížit s postoji US, které mají podobu "humánní ODS", není zrovna moc přesvědčivá. Zejména po překvapeních, která tu máme každý týden.

Čtyřkoalice je značně kritizována jak za nesoulad ve své vnitřní spolupráci, tak za nesourodost celé své koncepce. Společnost by uvítala útok na opoziční smlouvu. Zejména pak ti, kteří nepatří mezi fanatické zastánce ODS. Ovšem je třeba si uvědomit, že rozdílnost programů US a KDU-ČSL (včetně účesů a stylu oblékání) je stejná jako je tomu u ODS a ČSSD. Ale samozřejmě ti první během své kampaně nevytrubovali do světa, že jsou možností proti tomu druhému.

Čtyřkoalice je Frankenstein, který se snaží přežít poté, co byl ve spěchu vytvořen, aby zvítězil ve volbách do Senátu. Nakonec se musela Čtyřkoalice sebrat a utvořit srozumitelnou formaci, aby dala možnost nešťastným voličům (umírněné) pravice i (umírněné) levice volit jiné vládní uskupení a dát jim tak pocit, že snad tentokrát nabere země ten správný směr. Problém ovšem spočívá v tom, že nás Čtyřkoalice mate svými podivnými kroky a nedostatkem jednoty, řečeno diplomaticky. Je pak těžké dát lidem nějakou naději na změnu. Kopřiva a další nové tváře působí nevýrazně, čímž se ztratil veškerý počáteční půvab včetně těch starých obličejů ... no, byly prostě staré. Beztak po sobě nic významného nezanechali ...

Stane se Svoboda v KDU-ČSL tím, kým je Buzková v ČSSD? Nebo svou poslední epizodou utopí zbylé šance Čtyřkoalice přesvědčit lidi, že jsou něčím reálným a ne jen prázdnou bublinou či příhodným slepencem, který podává falešný obraz jednoty?

Fabiano Golgo je brazilský novinář, působící jako reportér v České republice.

Jan Paul

Christine Bird si svojí "kritikou" Svěrákova filmu Jízda předvelikonočně "vykoledovala" hned dvě rozezlené reakce, které jsou si podobné jako "vejce vejci", v úporné snaze "školit" autorku z neznalosti českého prostředí, jeho kontextu i jazyka. Jako by jí tím bylo upíráno právo vyjádřit se k filmu, který by se - nedej bože - neměl nelíbit ve světě. Jako by teprve znalost konkrétního prostředí měla předjímat kritikovu způsobilost mít svůj individuální kritický pohled na umělecké dílo. Vybavme tedy své umění při vývozu do ciziny nálepkou pozor, čerstvá a proti kritice hájená postkomunistická práce, bez znalosti českého prostředí nesrozumitelná. Nesdílím tuto potřebu a zvlášť ne u Jana Svěráka, který Kolju na poslední chvíli proti původním plánům účelově doplnil oscarovým happy-endem.

Především mi chybí argumentační opora v reakci jak Paříka, tak Peciny. Ve chvíli, kdy autorka eseje s velkou dávkou odvahy podrobuje film detailnímu kritickému rozboru pod drobnohledem "češstvím" nezaujatého diváka, "český" Pařík s Pecinou se zmohli jen na jeho obhajobu. Kdyby napsali rovnou: polibte nám s tím prdel, bylo by to mnohem jasnější. Jejich obhajující reakce ale nejsou kritikou, protože tvrzení studentky "upnuté v anglickém dívčím kostýmku" nijak nerozporují. Jindřich Pařík, vzkazující autorce že by se pro pochopení filmu měla nejlépe narodit v Čechách, je úplně mimo a kromě skvělého vtípku o přerostlé školačce znechuceně pozorující slipy svých spolužáků se již na nic dalšího nezmohl.Tomáš Pecina který v samém závěru sděluje čím vším film vlastně není, skončil u konstatování, že se v něm komplikovaně prolíná několik rovin, ale neřekl, o čem Jízda vlastně je. Daniel Tomek po té oba partnery doplnil souhlasným poplácáním po zádech.

Tomáš Pecina sice nikde neukazuje, v čem je Christine Bird povrchní, má ale pravdu, když hovoří o alegoričnosti Svěrákova filmu. Jízda je v použití různé symboliky (např.ojeté západní auto a "cesta nikam") především alegorický snímek a jako každá alegorie je postaven na obraznosti a tudíž je především vizuální záležitostí. Pro mne občas dokonce nudnou ve svém prvoplánovém záměru vytvořit tzv.generační film (pohoda, "tráva", nezávaznost, "zastřená" sexualita) a kýčovitou, ve své snaze doladit atributy českosti, nám "důvěrně" známou krajinou vývozního pohlednicového kolorismu (v Markétě Lazarové ovšem krajina representuje prostředí "sdíleného údělu" a v Jízdě prostředí bezcílného bloumání, a proto je zdánlivě trefné Pecinovo srovnání jen povrchní). Obraznost byť skryté sexuální symboliky je nakonec také to, co Christine Bird zajímá a co zdánlivě obsedantně pitvá, trhajíce okvětní lístky předstírané hlubší výpovědi (verbální složka filmu - údajný klíč k jeho pochopení), ve snaze dostat se ke "ztopořené lodyze" rafinovaného soft-porna. Ostatně pokud byl podle Peciny motiv české krajiny působivě využit k ideologické manipulaci např. ve Třiceti případech majora Zemana ("naše krásné ideály v naší krásné vlasti"), nevidím důvod, proč by Anin klín naplněný roztátou zmrzlinou nemohl v interpretaci Christine Bird vzbuzovat přímou sexuální touhu.

Celá ta lapálie kolem její kritiky ukazuje ještě na jednu významovou rovinu, jíž se autorka dotkla v samém závěru svého textu, v kterém považuje pornografickou podstatu filmu Jízda za pokus vybudovat postkomunistickou českou totožnost. Nedostatek "kritického" myšlení - aniž bych se chtěl Paříka, Peciny a Tomka nějak dotknout je z téhož ranku. Jejich nesouhlasné reakce na recenzi Christine Bird se totiž nezaměřují na kritiku jako takovou a na smysl přednesených kritických argumentů v ní, ale naopak se vyznačují naší typickou snahou samotný význam (v tomto případě zdánlivě negativní) jejího textu zpochybnit a tím kritizované (v našem případě "napadené") dílo "očistit" a glorifikovat v jeho interpretační nedotknutelnosti.

Kritické tradice našeho myšlení byly totiž na dlouho přerušeny a díky tomu vyhodnocujeme vnější analýzy našeho umění nikoliv jako relevantní a důležité "pohyblivé" součásti výkladu díla, ale jako útok na jeho podstatu. (Kritika kritiky která kritizuje kritiku, je pak něco, co se zde již vůbec nenosí).

Totožnost postkomunistické kritiky je proto zatížena strachem o cokoliv, co se jen trochu jeví jako umění, ovšem co jiného lze podrobovat kritice než umění, které má nějaký význam. Bezvýznamné dílo nemá cenu v obecné logice důvodů ke kritice posuzovat, protože ani není co kritizovat. Základním neporozuměním v textu Christine Bird je proto skutečnost, že autorka nikde neřekla, že film Jízda, je díky své více či méně skryté pornografii špatný.

Kritická esej Christine Bird je na naše poměry mimořádně odvážná, v důsledné snaze zkoumat vyznamové souvislosti filmu Jízda, skrze jeho pornografičnost. Na studentku čtvrtého ročníku je to slušný výkon a jakékoliv poznámky z fóra BL o tom jak vypadá a co nosí, je jen pseudointelektuální trapnost. Mám ale jednu dobrou zprávu pro všechny přecitlivělé národní patrioty: Film jízda byl před kritikou "obyčejné, bezvýznamné a blbě oblečené studentky odněkud z Glasgow" stejný a zůstane jím i po ní! Stejně blbý a nebo stejně dobrý ?

PS:

Scházejí-li se v nějakém myšlenkovém bodě byť vždy odlišně vyřčené názory, je důvodné se domnívat, že "na tom něco je". Výhodu má proto každá kritika která pracuje s co nejmenším počtem domněnek, neboť v sobě vytváří více možností k obecnějšímu širšímu porozumění. Velkým omylem u nás je přežívající předsudek, že jedinou funkcí kritiky je sdělení, že dílo je buď špatné a nebo dobré. V tom můj text - mám-li být neskromný - přináší zvrat ve prospěch argumentace Christine Bird.

Tento komentář vyšel včera v deníku Independent na tomto místě.

Co kdybychom bývali podporovali režim apartheidu v Jihoafrické republice proti většinovému černošskému obyvatelstvu? Co kdybychom bývali chválili bělošské vedení Jihoafrické republiky jako "pevné válečníky" a neoznačovali bychom je za rasisty? Co kdybychom vysvětlili zastřelení 56 černošských aktivistů v Sharpevillu jako pochopitelnou "bezpečnostní akci" jihoafrické policie. A co kdybychom charakterizovali černošské děti, zastřelené policií, jako "dětské oběti", které své politické kauze obětovali sami jejich rodiče? Co kdybychom apelovali na "teroristický" Africký národní kongres, aby "zvládl své lidi"?

Téměř každý den je to přesně to, jak se chováme v izraelsko-palestinské válce. Bez ohledu na to, kolik mladíků usmrcují Izraelci, bez ohledu na to, kolik vražd je spácháno na obou stranách a bez ohledu na to, jak krvavá je pověst izraelského ministerského předsedy, informujeme o tomto konfliktu, jako kdybychom podporovali jihoafrické bělochy proti černochům.

Ne, Izrael není Jihoafrická republika (i když bez okolků podporoval její režim apartheidu) a Palestinci nejsou černoši z brlošských sídlišť. Avšak mezi Gazou a černošskými sídlišti v Johannesburgu není příliš velký rozdíl a ani není příliš velký rozdíl mezi taktikou izraelské armády na okupovaném území a mezi taktikou jihoafrické policie. Jihoafrický režim apartheidu měl popravčí čety, stejně jako je má dnes Izrael. Ale ani Jihoafrická republika nepoužívala útočné vrtulníky a řízené střely.

Málokdy od druhé světové války byl nějaký národ tolik zostouzen jako Palestinci. A málokdy byl nějaký národ tak často omlouván a chlácholen jako Izraelci. Izraelská velvyslanectví si nyní povolávají editory novin po celém světě a stěžují si, že prý není férové charakterizovat izraelského premiéra jako dogmatika. A reportéři poslouchají.

Sharon, je nám vysvětlováno, se prý možná promění v pragmatika, v druhého de Gaulla, ve skutečnosti je víc jako francouzští pučističtí generálové v Alžírsku. Ti také užívali mučení a zmasakrovali své arabské protivníky.

Musel to být až izraelský autor - Nehemia Strasler, v deníku Ha´aretz - aby vysvětlil, že Sharonova kariéra v žádném případě neznamená mír. Sharon hlasoval v roce 1979 proti mírové smlouvě s Egyptem. Hlasoval proti odchodu z jižního Libanonu v roce 1985. Stavěl se proti izraelské účasti na madridské mírové konferenci v roce 1991. Byl proti plenárnímu hlasování v knessetu ohledně dohody z Oslo v roce 1993. Zdržel se hlasování o míru s Jordánskem v roce 1994. V roce 1997 hlasoval proti dohodě o Hebronu V roce 2000 odsoudil způsob, jímž Izrael ustoupil z Libanonu. Teď staví židovská sídliště na okupovaných arabských územích, čímž hrubě porušuje mezinárodní právo rychleji než jeho předchůdce.

A přesto máme věřit, že za válku nese vinu zkorumpovaný Jásir Arafat, obět Parkinsonovy choroby. Arafat nedokáže "zvládnout" svoje lidi. Kritizuje ho George Bush, zatímco jeho národ zvěrstvy pronásleduje izraelské politické vedení. Rafael Eytan, bývalý šéf izraelského generálního štábu, měl ve zvyku mluvit o Palestincích jako o "švábeech ve sklenici". Menachem Begin jim říkal "dvounohé bestie", rabín Ovia Yousef, duchovní hlava strany Shas, je charakterizoval jako "hady". Loni v srpnu je Ehud Barak nazval "krokodýly". Minulý měsíc charaterizoval Rehavem Zeevi, izraelský ministr turistiky, Arafata "štírem". Ani jihoafrický režim nenadával černochům takto zavilými přízvisky.

A běda diplomatu nebo novináři, který na to poukáže. Před nedávnem obvinilo Středisko Simona Wiesenthala v Paříži švédskou předsedkyni Evropské unie, že "podporuje protižidovské násilí. Odsuzovat Izrael za "eliminaci teroristů", napsalo toto středisko švédské premiérce, "připomíná spojenecký argument za druhé světové války, podle něhož by bombardování kolejí, které vedly do Osvětimi, povzbudilo mezi Němci antisemitské pocity". Švédsko prý "jednostranně útočí na stát lidí, kteří přežili nacistický holocaust". A zločin švédské premiérky? Odvážila se říci, že "praxe eliminace vytváří překážku míru a mohla by vyvolat nové násilí". Ani se nezmínila o popravčích četách.

Letos v únoru se dopustil týdeník Newsweek na titulní stránce podvodu tím, že tam otiskl - pod titulkem "Teror se stává globálním - exkluzivní: mezinárodní síť Bin Ladena" - děsivou fotografii muže, jeho tvář zakrytou arabským šátkem a v ruce samopal. Čtenář si musel představovat, že je to člen "sítě globálního teroru" Osamy bin Ladeena. Ale já jsem vyhledal finského fotografa, který byl autorem tohoto snímku. Fotografii pořídil na pohřbu na západním břehu Jordánu. Ten muž byl ozbrojený člen palestinské milice Tanzim - a s Bin Ladenem neměl nic společného. Milice Tanzim je násilná. Avšak titulní stránka týdeníku Newsweek geneticky pošpinila celý palestinský národ tím, že ho spojila s mužem, který je údajně odpovědný za umisťování bomb na amerických velvyslanectvích v Africe.

Jak to napsal onen odvážný americký spisovatel Charley Reese ve svém pravidelném americkém sloupku, Izraelci "si vytvořili vlastního neporazitelného nepřítele". Udělali z Palestinců takové zoufalce, tak je zadupli do země, tak hluboce je pokořili, že Palestinci už nemají co ztratit. My jsme to taky učinili. Naše zbabělství, naše odmítání psát pravdu, strach, že nás pomluví, že jsme "antisemité" - což je nejodpornější pomluva každého novináře znamená, že přehlížíme strašné činy na Blízkém východě - a tím jsme za ně i my přímo odpovědni. Možná, že bychom si měli vyhledat ty výstřižky z doby apartheidu a vzpomenout si na dobu, kdy lidé nebyli beze cti.

Petr Bradáč

Jejím trvale základním tématem je celosvětová "zóna" volného obchodu, vedoucí k vytvoření světové vlády v rámci OSN a odstranění národních států; proměna každého jedince v námezdního otroka jejich "globální plantáže", shrnuje Tucker.

Konference se schází těsně před schůzkou Evropské unie na nejvyšší úrovni, ale také před stockholmskou konferencí ICANN, organizace pro správu internetu.

Internetová společnost pro přidělená jména a čísla ICANN nedávno vytvořila výbor pro hledání způsobu, jak nejlépe zastupovat zájmy individuálních uživatelů internetu v rámci ICANN, v čele s Carlem Bildtem, bývalým švédským premiérem a zvláštním vyslancem OSN, ale také novým členem stálého výboru Bilderbergské skupiny. Informační technologie jsou stále více středem zájmu této konference.

Členy stálého výboru Bilderbergu byli i nynější předseda Komise Evropské unie Romano Prodi (v osmdesátých letech), současní komisaři Mario Monti (1983-93), Pedro Solbes (ve funkci; člen Trilaterální komise od 1996); konferencí se účastnili dnešní komisaři Erikki Liikanen (Portugalsko 1999), Frits Bolkenstein (Kanada 1996; člen londýnského Královského ústavu pro mezinárodní vztahy RIIA v Chathamu), Günther Verheugen (Švýcarsko 1995), Chris Patten (také Trilaterála) a Antonio Vitorino (Kanada 1996).

Řada dalších aktuálních analýz a informací je zde.

Podle některých soudů však nabývá na vlivu - zejména na novou americkou politiku - ještě jedna, dosud opomíjená aktivita, založená pod patronací Václava Havla v Praze - Nová atlantická iniciativa, ve které má silné pozice i jistá část české elity. Jaká to je část, naznačí jména (abecedně:) Miloš Forman, Tomáš Halík, Tomáš Ježek, Mikuláš Lobkowicz, Lucie Pilipová, Karel Schwarzenberg.

O tom, co je Bilderberg, se dočtete zde.

www.svu2000.org