V britském finančním světě to mají ženy těžké
Minulý týden udělil britský soud jedné bývalé makléřce u investiční banky v Londýně odškodné ve výši 70 000 liber (3,5 milionů Kč) za to, že byla nespravedlivě propuštěna ze zaměstnání. V zaměstnání od ní bylo požadováno, aby nosila krátké sukně a kolegům dělala "masáže". Byla propuštěna, když byla na mateřské dovolené. Včerejší deník Guardian zkoumal v reportáži Emmy Brockesové, zda její případ byl jen ojedinělým incidentem. Shrnujeme.
V bance, kde Sue Templová pracovala, si zaměstnanci hráli takovou hru. Každé ráno, když přišla do práce, se snažili její mužští kolegové hádat, jaké má na sobě spodní prádlo. "Spodničku!" vykřikovali. Anebo "Dlouhé spoďáry!" Templová byla jen jednou z 25 makléřek mezi 300 muži a procházela řadami pracovních stolů, jejichž uživatelé natahovali krky a snažili se ověřit, zda hádali správně. Bylo to jako na staveništi, konstatovala, jenže všichni ti chlapi měli černé obleky.
Rozdíl mezi moderními zvyklostmi v chování a zvyklostmi, jaké se praktikují v londýnské City, se opět zvětšil, konstatuje Guardian, když vyplatila minulý týden japonská banka Nomura 70 000 liber jedné své bývalé makléřce, Isabelle Terillonové. Terrillonová, 35, se vrátila před třemi lety z mateřské dovolené a zjistila, že její místo bylo zrušeno. U soudního tribunálu ve Stratfordu ve východním Londýně charakterizovala Nomuru jako takové místo, kde kolega prohlásil (dostatečně nahlas, aby to slyšela), že "ze všech žen z podniku by si chtěl zašoustat právě s ní".
Během jednání se zákazníkem byla Terillonová požádána, aby se svlékla a kolegovi "udělala masáž". Když to odmítla, reakcí kolegů bylo: "Začnete nám tady brečet?" Minulý týden stáhla žalobu o sexuální diskriminaci a přijala mimosoudní dohodou odškodné ve výši 70 000 liber za nespravedlivé propuštění.
Chování v londýnském finančnickém středisku The City se tradičně dělí na dvě oblasti: makléři se chovají extrémně buransky, zatímco podnikové financování, to je prý aréna pro gentlemany. Podle žen, které pracují v obou těchto sektorech, se však vyskytuje sexismus v obou z nich a odlišuje se jen způsobem výrazu.
"Většina chlapů v City si myslí, že se svět dělí na tři druhy žen," konstatuje jedna bývala pracovnice v City. "Jednak prý existují příjemné, atraktivní mladé dívky, které reagují s potěšeným smíchem na ´všechny normální mužské kecy na pracovišti´, nosí sexy kalhotky a jsou vždycky ochotny šéfovi udělat orální sex. Pak existují matky. Ty jsou nespolehlivé, nejen proto, že dopustily, aby otěhotněly, ale také proto, že mají tu drzost, že jdou předčasně domů z práce, když si dítě zlomí ruku. A pak je poslední, největší skupina žen - to jsou ty ´krávy bez humoru´."
Helena Cartwrightová byla deset let makléřkou u mezinárodní švýcarské banky. Byla jednou ze šesti žen mezi 250 muži. Měla plat 80 000 liber ročně (350 000 Kč měsíčně). "Bylo to jak v komiksech," svědčí. Muži v kanceláři jí říkali: "Kdy už přestaneš pracovat, vdáš se a budeš mít děti?" Čím více si na ni vyskakovali, tím víc si o nich mysleli kolegové.
V naději, že "budou mít štěstí", si kolegové Cartwrightové najímali pokoje v hodinových hotelech v Londýně a doufali, že se jim podaří ji přesvědčit, aby tam s nimi zašla. Při jedné příležitosti přišel jeden kolega k pracovnímu stolu Cartwrightové, rozepnul si poklopec a ukázal jí stehy své nové obřízky. Řekla mu, ať si to zastrčí, nebo mu do toho praští telefonem.
"Nejhnusnější bylo, co mi dělali, když jsem se rozešla se svým bývalým manželem. Hovořili silně nahlas o nové dívce, s kterou chodil můj muž. Bylo to zdrcující. Za čtrnáct dní jsem zhubla o deset kilo." Cartwrightová nakonec z banky odešla a dostala mimosoudně odškodné, pod podmínkou, že nikdy nezveřejní, kolik peněz to bylo.
Laura Browningová přešla od relativně civilizované americké firmy k tradičnější britské obchodní bance jako střední manažer.
"Kdybych bývala měla magnetofon, mohla bych s nimi zatočit," konstatovala. "Měla jsem velmi chvástavého zákazníka, který požadoval dlouhé jednání do noci a o víkendech. Během jednoho takového jednání tento zákazník poslal třicet bankovních úředníků z místnosti pryč: "Mohli byste, prosím, odejít, potřebuju si promluvit s Lindou" a pak ji doslova honil kolem stolu.
Stěžovala si nadřízenému. "Moje milá," řekl jí ředitel, "vy jste nikdy neslyšela, že zákazník má vždycky pravdu?" Podtextem bylo, že pokud se s ní chce zákazník vyspat, má mu to dovolit. "Šla jsem rovnou k headhunterské firmě a řekla jsem jim: musím rychle odtamtud."
Tato otevřená agresivita byla poslední dobou nahrazena méně nápadnými formami zastrašování. Stačí dělat si legraci z toho, co během jednání říká kolegyně, buď prostřednictvím ironických poznámek anebo prostřednictvím poznámek o tom, jak vypadá. Ochromuje to u žen sebedůvěru.
Sexistický jazyk je jemnější, čím se člověk dostane ve firmě výš. Na makléřském poschodí se ženám říkalo "kurvy, kozy a feny".
"Svým způsobem je ale lehčí dělat něco proti takovému otevřenému sexismu," konstatuje bývalá finanční analytička, která pracovala pět let u americké firmy. "Zažila jsem neustále přítomný podtext, v jehož důsledku, aniž by kdokoliv cokoli řekl, bylo jasné, že ženy si jsou vědomy svého podřadného postavení. Bylo jasné, že se přijímají do zaměstnání jen atraktivní ženské. Ve firmě byla agresivně sexuální mužská atmosféra, zákazníci se brali do striptérských klubů a do míst, kde by ženám bylo nepříjemně."
Každé ráno šel její šéf kolem své sekretářky a řekl jí: "Ukaž mi kozy." Když už to trvalo měsíce, jednoho rána mu skutečně prsa odhalila. (Už to pak nikdy neřekl.) "Celkově vládlo přesvědčení, že žádná žena nikdy nemůže dosáhnout povýšení. Stačilo se jen podívat, jak málo žen bylo mezi řediteli, že si člověk uvědomil, že nemá šanci."
Do finančních firem v londýnské City jsou najímáni muži a ženy rovnou měrou, ale jen tři procenta nejvyšších ředitelů jsou ženy. Podle Equal Opportunities Commission, vládní komise pro rovnost příležitostí, vydělávají v současnosti ženy, zaměstnané na plný úvazek v bankovnictví a ve finančnictví jen 55 procent platu svých mužských kolegů.
"Muži mívali ve zvyku rozepínat si poklopec, ale s tím se člověk naučil se vyrovnat," říká Sue Temple. "Nemělo cenu si stěžovat. Ženská to prostě musela vydržet."
"Daleko obtížnější je," konstatuje Justine Burgessová, další makléřka, "prostředí, kde sice už je méně sexistických poznámek, ale existuje spousta drobné diskriminace ohledně povyšování a platů." Jedna její kolegyně právě žaluje jednu obchodní banku, že ji dlouhodobě nepovyšuje, pravděpodobně, jak podezřívá, že nehraje golf. "I když vydělává firmě stejně velké množství peněz jako její mužští kolegové, nepovyšují ji."
Mnoho žen ve finančnictví raději nejde k soudu, neboť nechce získat pověst kverulantky. "Když vyděláváte 300 000 liber ročně, ohrozila byste svou kariéru tím, že byste veřejně kritizovala svou firmu?" Deutsche Bank, která loni vyplatila odškodné ve výši 500 000 liber bankéřce, kterou její šéf na veřejnosti obvinil, že se vyspala se zákazníkem, nebyla schopna navzdory velkému internímu úsilí nabídnout listu Guardian nikoho, kdo by byl schopen a ochoten hovořit s jeho novináři o těchto problémech.
|
