ČESKÁ REPUBLIKA

Svévolné zadržování a špatné zacházení ze strany policie v souvislosti s protestními akcemi v září 2000

Úvod

Podle různých zdrojů policie zatkla a zadržovala v období mezi 26. a 29. zářím 2000 nejméně 500 cizích státních příslušníků na dobu až 80 hodin. Převážná většina z nich byla původně zadržována na policejní stanici nejblíže k místu, kde byli zadrženi. Řada zadržených byla následně převezena na jinou policejní stanici. Cizí státní příslušníci byli převezeni na stanici cizinecké policie v Olšanské ulici, která zodpovídá za vydávání víz a pobyt cizinců. Tam většina zadržených obdržela od Ministerstva vnitra příkaz k opuštění území republiky. Někteří byli propuštěni 27. září večer nebo následující dopoledne. Jiní byli 28. září převezeni do vazebního tábora v Bálkové nedaleko Plzně, odkud byli následujícího dne propuštěni.

V posledních pěti měsících vyšetřovala Amnesty International zprávy o svévolném zadržování, špatném zacházení ze strany policie a o porušování práv zadržených. Mezi porušenými právy byly právo na přístup k obhájci dle vlastního výběru, právo informovat příbuzné nebo jinou třetí osobu o místě svého pobytu, právo být seznámen se svými právy a vznesenými obviněními v jazyce, jemuž zadržený rozumí, právo na odpovídající zdravotní péči a právo na podmínky vazby, které respektují přirozenou lidskou důstojnost. Amnesty International obdržela podrobné stížnosti od více než 60 osob, jež byly v Praze zadrženy. Většinou se jednalo o stížnosti cizích státních příslušníků. Představitelé Amnesty International mnohé z nich vyslechli a shromáždili lékařskou dokumentaci a podpůrná svědectví od lidí, kteří se protestních akcí nijak neúčastnili. Amnesty International byla rovněž informována o tom, jakým způsobem české úřady prošetřovaly některé stížnosti podané údajnými oběťmi porušování lidských práv.

Závěry šetření Amnesty International dobře ilustrují povahu přestupků, kterých se policie dopouštěla už v minulých letech, a o nichž informala Amnesty International i řada jiných zdrojů, včetně Úřadu Zmocněnce Vlády ČR pro lidská práva nebo Evropské komise pro prevenci mučení a nelidského nebo ponižujícího zacházení či trestání. To jen podtrhuje naléhavost přijetí takových opatření ze strany české vlády, která by zajistila lidem zbaveným osobní svobody dodržování jejich práv ze strany představitelů výkonné moci a jimiž by uvedla v činnost systém neprodleného a nestranného prošetřování stížností týkajících se mučení a špatného zacházení.

Vzhledem k politickému charakteru protestů v září 2000 je nutné uvést, že Amnesty International je nezávislá na jakékoliv vládě, politickém přesvědčení či náboženském vyznání. Nepodporuje žádnou vládu ani politický systém, ani se proti nim nestaví. Rovněž nezaujímá stanovisko vůči názorům obětí, jejichž práva se snaží bránit. Zabývá se výhradně nezávislou ochranou lidských práv.

Výhrady Amnesty International

Kromě toho je Amnesty International znepokojena tím, že ve většině přezkoumaných případů byli zadržení vystaveni špatnému zacházení ze strany policistů. Šlo o bití a nedůstojné a ponižující zacházení. Někde museli zadržení při příjezdu na policejní stanici nebo při transferu do jiného vazebního zařízení projít uličkou mezi dvěma řadami policistů, kteří je úmyslně vystavovali špatnému zacházení. Řada policistů údajně neměla odznaky se svým číslem připevněné na uniformách tak, aby mohli být jednoduše identifikováni. Existují také náznaky toho, že špatné zacházení s některými zadrženými bylo motivováno jejich etnickou příslušností či rasovým původem. Rovněž je zřejmé, že v některých případech policisté během osobních prohlídek nebo doprovodu na záchod, zadržené úmyslně ponižovali. V několika ohlášených případech se Amnesty International, s ohledem na stupeň použité síly ze strany policistů a na bolestivost a vážnost zranění, která oběti utrpěly, domnívá, že špatné zacházení, jehož se policisté dopouštěli, může dokonce naplňovat definici mučení.

Amnesty International dále vyjadřuje své znepokojení nad tím, že v rozporu s mezinárodním právem nebylo drtivé většině zadržených dovoleno, aby informovali členy své rodiny nebo třetí osobu o svém místě pobytu, byl jim odmítnut přístup k obhájci a cizím státním příslušníkům rovněž právo kontaktovat konzulární zastoupení své země. Zdá se, že tento postup byl úmyslnou strategií zúčastněných policistů. Po zadržení neprošli zadržení lékařskou prohlídkou. Zprávy naznačují, že řadě zadržených, z nichž někteří utrpěli vážná zranění, nebyla dostatečně rychle poskytnuta odpovídající lékařská péče. Zadržení navíc nebyli seznámeni se svými právy v jazyce, kterému by rozuměli. Jejich práva byla dále porušena zřejmým nedostatkem v tlumočení během výslechů. Mnozí si stěžovali, že byli přinuceni podepsat v češtině psané dokumenty, kterým nerozuměli, nebo zaplatit pokutu, aniž by jim někdo vysvětlil z jakého důvodu byla udělena. Přitom byli úmyslně podporování v mylné víře, že budou po jejím zaplacení propuštěni.

Vyšlo také najevo, že převážná většina osob, jejichž stížnosti Amnesty International prozkoumala, byla během prvních 24 až 48 hodin držena v přeplněných prostorách, aniž by dostali přiměřené množství vody a jídla. Údajná velikost některých cel, ve kterých zůstalo přes noc pět či šest lidí, by stěží stačila k zadržování i jediné osoby na více než několik hodin. Někteří lidé byli přes noc drženi venku, aniž by dostali odpovídající oblečení či přikrývky. Někteří zadržení uvedli, že jim v celách nedali deky a nedovolili jim zavřít okna.

Závěrem vyjadřuje Amnesty International své znepokojení také nad způsobem, jakým způsobem bylo zahájeno prošetřování stížností týkajících se svévolného zadržování a špatného zacházení ze strany policie. Prošetřování Policejní inspekce nemůže být považováno za neprodlené ani nestranné, tak jak to vyžadují mezinárodně uznávané normy lidských práv.

Svévolné zadržování:

“Nikdo nesmí být svévolně zatčen nebo zadržen”

Článek 9, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech

Podle zpráv, které obdržela Amnesty International, bylo pouze devatenáct ze všech lidí zadržených po protestech následně obviněno z trestných činů. Proti stovkám dalších zadržených nebylo trestní řízení zahájeno. Jejich zadržení bylo provedeno zjevně na základě administrativních rozhodnutí ze strany policie a v mnoha případech, které Amnesty International prověřila, dosahuje míry překročení pravomocí. Řada lidí dotazovaných Amnesty International byla propuštěna bez toho, aby jim byl vydán jakýkoliv doklad o jejich zadržení a byť jen ústně vysvětleny důvody, které k jejich zadržení vedly. Někteří z nich následně obdrželi oznámení policie o zahájení správního řízení ve věci “neuposlechnutí výzvy veřejného činitele,” za které mohou dostat pokutu ve výši až 1000 Kč (t.j. přibližně 27 USD). To byl i případ českého státního příslušníka, kterého zástupce Amnesty International vyslechl v Praze v listopadu 2000. Řekl: “Vracel jsem se domů z práce, když mě policisté na Vinohradské třídě zadrželi, nasadili mi pouta a nacpali mě do autobusu. Myslel jsem, že ověří moji totožnost a pak mě hned pustí.” Na policejní stanici ho údajně hrubě zbili. Tento muž také dosvědčil špatné zacházení s řadou dalších zadržených. Později byl podroben výslechu, avšak policista mu odmítl sdělit důvody, které vedly k jeho zadržení. Následujícího rána ho propustili.

Převážná většina zadržených se žádných násilností zjevně neúčastnila. Zdá se, že přestože některé protesty nebyly úředně povoleny, řada zadržených nejednala tak, aby byla policie oprávněná k jejich zadržení, tedy ke dvěma nejtvrdším prostředkům používaným v případě narušení veřejného pořádku. Většina cizích státních příslušníků, kteří byli zadrženi, byla dříve nebo později odvezena na policejní stanici v Olšanské ulici, kde obdrželi příkaz k opuštění státu. V tomto administrativním rozhodnutí se praví, že se zadržený “údajně zúčastnil protestních akcí v Praze… namířených především proti zasedání MMF a svými činy způsobil vážné narušení veřejného pořádku.” Rozhodnutí o vyhoštění bylo pravděpodobně založeno na obavách policejních představitelů z toho, že “se očekává, že aktivity odpůrců MMF budou dále pokračovat s cílem systematicky narušovat veřejný pořádek.”

Rozhodnutí policie, která nepodléhají soudnímu přezkumu, byla zjevně jediným podkladem pro zadržení stovek lidí, z nichž někteří byli zadrženi na déle než tři dny. Soudě podle informací prověřených Amnesty International se policejní interpretace chování, které bylo klasifikováno jako “vážné narušení veřejného pořádku,” zdá být dosti svévolná, a tím pádem naplňuje podstatu překročení pravomocí. Dr. Matthew Price, americký státní příslušník, a Dr. Jane Dennettová-Thorpeová, britská státní příslušnice, byli zadrženi 26. září okolo deváté hodiny večer před hotelem Renaissance. Stáli nedaleko policistů, kteří hlídali hotel, když na adresu lidí v autobuse, o nichž byli přesvědčeni, že jsou delegáti zasedání MMF, zakřičeli: “Styďte se! Všichni se styďte!” Dr. Matthewa Price údajně popadli čtyři policisté za ruce a nohy a povalili ho na zem. Poté, co mu svázali ruce za zády, ho kopli do obličeje, přičemž mu zlomili nos a způsobili krvácení. Pak mu přikázali, aby se postavil čelem ke zdi, kde stál asi hodinu. Když mu udeřili hlavou o zeď, utrpěl tržné rány a pohmožděniny na čele a na spánku. Byl propuštěn asi v osm hodin ráno 28. září s příkazem k opuštění území republiky do 24 hodin.

Dne 26. září asi patnáct minut před půlnocí opustila skupinka třinácti britských státních příslušníků hostinec v historickém centru města a vraceli se k autobusu, jímž měli odjet zpátky do Nottinghamu ve Velké Británii. Když spatřili policistu, jak bije na zemi ležícího muže, a dalšího příslušníka bijícího ženu opřenou o zaparkované auto, skupinka se zastavila. Jedna z Britek, Deirdre Meliaová, se ženy zeptala, jestli je v pořádku. Vtom skupinu údajně napadlo šest policejních příslušníků. “Policista v zásahové výstroji mě chytil pod krkem a přitiskl mě ke zdi, kde mě držel a opakovaně mě nazval kurvou,” uvádí Deirdre Meliaová. Policie poté zkontrolovala jejich pasy, sedm z nich zatkla a následně držela 32 hodin ve vazbě.

Ten stejný večer Byeongju Jeong, jihokorejský státní příslušník, který vyučuje v Praze na Karlově univerzitě, šel domů z práce, když se ve Štěpánské ulici zastavil a sledoval policisty, kteří rozháněli skupiny protestujících na Václavském náměstí. Když policie zablokovala ulici z obou stran, zatkla všech přibližně 50 lidí, kteří tam v té době byli. Byeongju byl odvezen na policejní stanici v Holešovicích asi v jedenáct hodin večer, jeho totožnost a zaměstnání zjišťovali dva policisté o tři hodiny později. Na otázku, zda bude propuštěn, se mu nedostalo žádné odpovědi. Později, při nastupování do autobusu, který ho měl odvézt na policejní stanici v Olšanské ulici, ho policisté zbili. Ze stanice v Olšanské ulici ho propustili po 24 hodinách. Jeho podrobné svědectví dobře popisuje také bití a ponižující zacházení s mnoha dalšími zadrženými.

Špatné zacházení a nepřiměřené použití síly:

“Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.”

Článek 7, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech

Amnesty International je znepokojena tím, že většina lidí, od nichž organizace obdržela stížnosti, byla ze strany policie vystavena špatnému zacházení. Zdá se, že se policie náhodně a úmyslně uchylovala k použití síly, jako například bití nebo šťouchání obuškem, kopání, fackování, strkání a kroucení prstů. K tomuto chování, podle hlášení, docházelo během nasazování pout i během zásahů k zajištění podezřelých protestujících a později i na policejních stanicích. Obdrželi jsme také stížnosti, z nichž je zřejmé, že špatné zacházení se zadrženými bylo v některých případech organizované. Na některých policejních stanicích byli zadržení při svém příjezdu nebo při transferu do jiného zařízení přinuceni projít uličkou mezi dvěma řadami policistů, kteří je úmyslně vystavovali špatnému zacházení. Bylo hlášeno také několik případů špatného zacházení z důvodu etnického příslušnosti či rasového původu některých zadržených.

Někteří z lidí, kteří si u Amnesty International stěžovali, také uvedli, že byli podrobování krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání. Několik zadržených muselo například údajně přes noc stát připoutáno k železnému zábradlí na policejní stanici. Během této doby nesměli jít na záchod a nedostali jídlo ani vodu. Zdá se, v několika případech policisté při osobní prohlídce žen nebo při doprovodu na záchod zadržené úmyslně ponižovali.

V několika ohlášených případech se Amnesty International, s ohledem na stupeň síly, použité záměrně k potrestání nebo zastrašení zadržených, a na bolestivost a vážnost zranění, která oběti utrpěly, domnívá, že špatné zacházení, jehož se policisté dopouštěli, může dokonce naplňovat definici mučení.

Joshua Tzarfaty, francouzský a izraelský státní příslušník, student 2. ročníku medicíny, byl členem týmu první pomoci, který zorganizovali protestující. Ve chvíli svého zatčení 26. září měl na sobě vestu s jasně viditelným červeným křížem. Byl hozen na zem a jeho ruce byly spoutány koženým řemenem.V policejním voze byl držen na zemi s obličejem dolu a bit obušky po celém těle. Na policejní stanici v Lupáčově ulici ho vzali do místnosti, kde ho bili do hlavy, hrudi a zad. Následujícího dne ho převezli na policejní stanici v Olšanské ulici, kde ho policista, který ho viděl kulhat, údajně uhodil do boku, který si chránil rukama, protože ho bolel od předchozího bití. Poté se policista omluvil „za omyl“, což jiného policistu rozesmálo. Joshua Tzarfaty se potom musel v jedné místnosti nahý podrobit osobní prohlídce. Dveře k místnosti, ve které stál nahý, byly otevřeny a mohl ho vidět každý, kdo byl na chodbě.

Tadzio Mueller, německý státní příslušník, byl také zadržován na policejní stanici v Lupáčově ulici. Udal, že když byl Joshua Tzarfaty odveden oddělené místnosti, slyšel, jak křičí. Policisté na něj řvali a slyšel také něco, co znělo jako rány nebo kopání. Tadzio Mueller řekl: „Všechny nás postupně brali do té místnosti … než mě bili, posadili mě na lavici v malé předsíni, kde jsem musel čekat, než na mě přijde řada. Tiskli mi hlavu dolů, až jsem ji měl mezi nohama a pak mi policajt strčil botu do obličeje…shodili mě na podlahu, kopali mě, šlapali po mně…Čtyři nebo pět policistů mě zvedlo z podlahy, strčili mě do místnosti, kde byly cely zadržených, a několik dalších minut pokračovali v bití.“ Následkem úderu do levého ucha mu prasknul bubínek.

Mnoho policistů údajně nenosilo odznaky s čísly tak, aby byl jasně identifikovatelní. Takové chování může být chápáno jako nevyslovené přiznání toho, že je jejich jednání v rozporu s platnými pravidly a předpisy a že proto podnikli kroky ke snížení šance na jejich identifikování v případě stížnosti.

Simon Bressendorff, dánský státní příslušník, byl zatčen 26. září asi v 16:45, když procházel se dvěma jinými lidmi pod malým mostem nedaleko Kongresového centra. Oznámil: „Čtyři nebo pět policistů v zásahové výstroji se na nás hnalo a přitom křičelo. Povalili nás na zem a opakovaně nás bili a kopali. Jeden z nich řval „document“… a druhý mě zatím bil svým obuškem. Bressendorff byl původně držen na policejní stanici v  Hráského ulici s 13 jinými lidmi, včetně jednoho patnáctiletého chlapce, který byl po třech hodinách propuštěn. Byli drženi v cele, jejíž velikost Bressendorff odhadl na 2x3 metry. Zadržení byli postupně odváděni k výslechu. První člověk, který se od výslechu vrátil, řekl, že musel v kleče napsat svoje jméno a datum narození. Když přišel na řadu Simon Bressendorff, řekl: „Bylo jasné, že se zpátky do cely musím vrátit po čtyřech. Protože jsem viděl, co dělali ostatním, pohyboval jsem se velmi rychle, abych předešel kopání do zadku.“ Jiní, kteří byli v tuto dobu zadrženi na této stanici, si také stěžovali, že byli podrobováni podobnému ponižujícímu zacházení. Kolem druhé hodiny ranní byl převeden do jiné cely, kde strávil dalších asi pět hodin. Cela byla ještě menší a bylo v nich ještě 23 dalších lidí, kteří „museli stát na lavicích a na stole, aby se tam vešli.“

Ivica Erdelja, chorvatský státní příslušník, zadržen 26. září kolem 22:00 hodin ve Štěpánské ulici, byl s osmi dalšími muži převezen na policejní stanici v Bohušovické ulici. „Museli jsme si svléknout bundy, košile a boty. Potom jsme byli odvedeni do místnosti s celou (jeden roh místnosti byl oddělen kovovými mřížemi). Pět lidí, sami Češi, byli zevnitř za ruce připoutáni ke mřížím, zatímco jeden německý školák, jeden Čech a já jsem byli připoutáni z vnějšku cely. Okno bylo otevřené a byla velká zima. Protože jsme měli jen trička a vlhké ponožky, drkotali jsme zubama…Také jsme si nesměli sednout ani spát. Museli jsme stát připoutáni za ruce ke mřížím déle než 12 hodin.“

Eva-Maria Mausbergová, německá státní příslušnice, byla zatčena 27. září kolem 16:00. Když vcházela do policejní stanice, podívala se na policistu, aby viděla, zda může jít do schodů. Uvedla: „Praštil mě do levé půlky obličeje. Tři další policisté přihlíželi.“ Stěžovala si, že ještě tři dny potom pořádně neslyšela. Později byla nahá podrobena prohlídce dvěma policistkami, které jí přikázaly udělat čtyři dřepy, ačkoliv jim vysvětlila, že má menstruaci. Sonia Haleová, britská státní příslušnice, byla mezi několika ženami, které si stěžovaly, že když byly mužským policistou odvedeny na záchod, nesměly zavřít dveře kabinky. Některé záchody, na něž byly odvedeny ženy, údajně ani žádné dveře neměly.

Dne 27. září kolem 19. hodiny šel profesor Giancarlo Spadanuda se svým šestnáctiletým synem Lublaňskou ulicí, když se k nim přiblížili tři civilisté. „Než jsem si uvědomil, co se děje, můj syn mi zmizel z očí a potom jsem pochopil, že leží tři metry ode mě na zemi. Později mi řekl, že ho jeden z mužů zvedl za vlasy a mrštil jím o zem. Zeptal jsem se muže, který byl nejblíže od něj - v italštině, protože jsem byl v šoku: „Proč jste to udělal?“ a nabídl jsem mu peněženku a fotoaparát. „Než jsem to stačil doříct, ocitl jsem se na zemi…Všechno šlo tak rychle, že jsem si ani neuvědomoval, co udělali. Když jsem byl na zemi, mě tento muž - nebo se k němu možná přidali další - třikrát nebo čtyřikrát kopl do levé poloviny hlavy. Potom odešli…Asi o 50 metrů dál na levé straně ulice byla hospoda. Napadlo mě, že bychom tam mohli dostat led. Vtom jsem uviděl, že ti tři muži, co nás napadli, mluví se 3 nebo 4 policisty v uniformách a ukazují na nás. Všichni se smáli.“ Následujícího dne se vrátili do Itálie a 29. září se Giancarlo Spadanuda nechal prohlédnout v milánské nemocnici, která mu vydala atest popisující pohmožděniny na hlavě, které utrpěl následkem špatného zacházení.

Práva zadržovaných na informace, obhájce, přístup k okolnímu světu a odpovídající zdravotní péči

„Každý, kdo je zatčen, musí být v době zatčení seznámen s důvody svého zatčení a musí být neprodleně informován o obviněních proti němu vznesených.“

Čl.9(2) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Kamil Dominik Olejnik, osmnáctiletý polský státní příslušník, který zadržen 26. září a obviněn z útoku na veřejného činitele, se do 5. října nesměl setkat se svým obhájcem, jenž mu byl úředně přidělen 27. září. Jejich setkání trvalo pouze 20 minut a konalo se za přítomnosti vyšetřovatele. Otec Kamila Olejnika ho nesměl navštívit do 13. října, kdy byla zranění v obličeji a na hlavě, která údajně utrpěl v důsledku špatného zacházení, zahojená.

Zadržení nebyli hned ze začátku prohlédnuti lékařem. Zprávy uvádějí, že některým zadrženým, z nichž několik utrpělo vážná zranění, nebyla poskytnuta řádná lékařská péče. Jeden zadržený na policejní stanici na Praze 4 popsal podmínky svých spoluzadržených: „Polák měl otevřenou ránu na temeni, která ve 23:00 stále trochu krvácela a která vypadala, jako by potřebovala zašít….Robert, Američan, měl velký obvaz na hlavě…/rána/ byla stále otevřená a krvácela, když jsme mu ji uprostřed noci převazovali. Byl zadržen, právě když ho zdravotní služba obvazovala. Andrej, Slovinec,…nedostal po mnoho hodin nic na svůj krvácející prst a nakonec mu dali jenom náplast. Teprve ve čtvrtek, 48 hodin po zadržení, ho vzali do nemocnice, kde dostal řádný obvaz a kde mu prst zrentgenovali.

Německý státní příslušník, který byl zatčen na Václavském náměstí 26. září, řekl Amnesty International: „Když jsem se snažil chránit si hlavu, policista, který mě bil obuškem, mi zlomil pravé předloktí…Když mě naložili do policejního vozu, tak mě znovu prohledali a nasadili mi pouta. Policistovi jsem řekl, že mám zlomenou ruku, ale on se jen zasmál a přitáhl pouta…“ O několik hodin později ho převezli do nemocnice, kde mu lékař údajně zrentgenoval loket, ačkoliv bylo vidět, že má zlomené předloktí. Poté, co lékař usoudil, že zranění není vážné, se zadržený vrátil na policejní stanici, kde si sám znehybněl předloktí umělohmotnou láhví a izolepou. „Nemohl jsem bolestí spát a neměli jsme ani vodu.“ Následující den začal kašlat krev a po opakovaném požádání ho večer odvezli do nemocnice, kde jeho paži ještě jednou prohlédli. Tam dostal také sádru. Přestože lékař údajně doporučil hospitalizaci, aby se zjistilo, zda nemá vnitřní zranění, převezla ho police na policejní stanici do Olšanské ulice a potom do vazebního tábora v Bálkové. Tam ho prohlédl lékař, který údajně řekl, že „nemocná nebo zraněná osoba by nemohla demonstrovat.“ Následujícího rána opět požádal o lékařskou péči a kde mu asistent lékaře řekl, že má tuberkulózu, načež byl umístěn na samotku. Odpoledne byl propuštěn. Po návratu domů se nechal prohlédnout v drážďanské nemocnici. Tam se zjistilo, že má také zlomené žebro, a to že způsobilo vnitřní krvácení.

Sylvia Yolanda Machová, státní příslušnice Rakouska a USA, utrpěla vážná zranění následkem pokusu o útěk z místnosti v prvním patře, kde byla vyslýchána. V rozhovoru pro Amnesty International uvedla: “Všichni vyběhli ze stanice ven, byli vystrašeni, ale nedotkli se mě. Jen se smáli a vypadali pobaveně. Ambulance přijela snad za pár sekund…lidi v ambulanci byli velmi milí. Ale jen co mě nechali v nemocnici s personálem a s policií, začali být všichni agresivní. Sestra mi hýbala nohou a policisti - museli přijet dvěma auty - se ke mně chovali hrozně. Nemocniční personál mi nadával, že rozbíjím Prahu a že jsem blbá, když skáču z okna policejní budovy. Dělali dojem, že jim je jedno, jestli umřu šokem nebo ne…nedali mi žádné uklidňující prostředky a nic, co by mi pomohlo od bolesti. Prosila jsem je, křičela jsem, byli zlí …Žebrala jsem o telefon, ale policisté mi řekli, že nechtějí, aby mí přátelé přišli do nemocnice. Musela jsem slíbit, že nezavolám kamarádům, ale přesto mi dovolili zavolat rodičům až po 20 hodinách ... Celou dobu mě nechali v jakémsi skladu. Až později přišla soudkyně, aby mě vyslechla. S ní přišla písařka a další člověk, právník, který mě zastupoval a který mě dal přemístit do normálního nemocničního pokoje….Nálada policie a personálu se změnila v momentě, kdy bez mého svolení zorganizovali tiskovou konferenci, začali být milí a usmívali se na mě. Později jsem slyšela doktora, jak říká, že mi nohu neoperovali, protože čekali, až mě převezou do policejní nemocnice. Protože mě neoperovali hned nebo aspoň do 12 hodin, noha hrozně natekla a po dva až tři týdny museli vídeňští lékaři [kam byla později převezena] bojovat, aby nemusela být amputována.“

Amnesty International je též znepokojena, že zadržení nebyli hned na začátku řádně seznámeni se svými právy v jazyce, kterému by rozuměli. Jejich práva byla dále porušována zřejmým nedostatkem tlumočením během výslechů. Mnozí si stěžovali, že byli přinuceni podepsat v češtině psané dokumenty, kterým nerozuměli, nebo zaplatit pokutu, aniž by jim někdo vysvětlil, z jakého důvodu byla udělena. Přitom byli úmyslně utvrzováni ve své víře, že budou následně propuštěni.

Takové zacházení se zadrženými poukazuje na evidentní selhání českých úřadů dostát doporučením, která vydala Evropské Komise pro prevenci mučení a nelidského nebo ponižujícího zacházení či trestání (CPT) na základě své návštěvy v České republice, kterou uskutečnila od 16. do 26. února 1997. Ve své zprávě CPT potrhuje, že klade zvláštní důraz na tři práva lidí, kteří byli policií zbaveni osobní svobody: Právo informovat o své situaci blízké příbuzné nebo jinou třetí osobu dle vlastního výběru, právo na přístup k obhájci a právo na přístup k lékaři. CPT považuje tato tři práva za základní záruky proti špatnému zacházení vůči lidem, zbavených osobní svobody. Tato práva by měla platit hned od počátku zadržení (tzn. od momentu, kdy je daná osoba povinna zůstat v policejním zařízení). Podle CPT musí být dále zadržené osoby neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, seznámeny se všemi svými právy, včetně výše zmíněných. Během své návštěvy CPT shledala, že přístup k obhájci byl jen zřídka zaručen dříve, než byli zadržení oficiálně obviněni z trestného činu a nebyl zaručen ani „lidem v jiné fázi zadržení (např. když museli zůstat v policejních zařízeních podle odstavce 12 nebo 13 Zákona o Policii)“. CPT zdůraznila, že „podle zkušeností je riziko zastrašování nebo špatného zacházení největší v době bezprostředně po odnětí svobody. Proto je možnost přístupu k obhájci v prvotním období pro zadrženého základní zárukou proti špatnému zacházení. Existence této možnosti může odradit ty, kteří chtějí vůči zadrženým použít špatného zacházení. Právník navíc může učinit příslušná opatření, když se špatné zacházení objeví.“

Právo na lidské podmínky zadržení:

„Se všemi osobami zbavenými osobní svobody se jedná lidsky a s úctou k přirozené důstojnosti lidské bytosti.“ - Článek 10 (1) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech

Katharina Kunkelová a Beke Moritzová, obě německé státní příslušnice, byly zatčeny 26. září a odvezeny do policejní stanice ve Svatoslavově ulici, kde s mnoha jinými strávily noc ve dvoře. Dohlíželi na ně policisté, kteří jim odmítli dát deky. Na policejní stanici v Lupáčově ulici byli zadržení přes noc 12 hodin v zamřížovaných celách, velkých 1x1,5 metru, vybavených pouze lavicí. Jeden zadržený mohl sedět na lavici, druhý na zemi. Okno, které bylo mimo dosah zadržených, bylo celou noc otevřené. Georgina Marfeltová, německá státní příslušnice, byla držena spolu se čtyřmi dalšími ženami v cele velké asi 90x120 cm asi 10 hodin.

Tim Edwards, britský státní příslušník, který byl zadržen 26. září, uvedl, že byl zpočátku držen se třemi dalšími muži, z nichž „jeden silně krvácel z nosu. Cela byla rychle zaplněna asi 15 lidmi. V cele na konci chodby bylo v jednu chvíli 18 lidí. Nedostali jsme celou noc jídlo ani pití…Pro celou naší celu jsme dostali jednu deku.“ Robert Steen, německý státní příslušník, zatčen pozdě tentýž večer, byl převezen na policejní stanici v Praze 9, kde byl držen asi se 34 dalšími muži v cele měřící asi 10 čtverečních metrů.

Ve své zprávě z  návštěvy v roce 1997 CPT uvedla, že některé policejní stanice v Praze vykazují špatné podmínky pro zadržení, čímž „jsou nevhodné pro použití k zadržení přes noc.“ České úřady jednoznačně nesplnily doporučení CPT o tom, že „všechny policejní cely by měly být čisté, přiměřeně veliké pro počet lidí, který v nich má být umístěn, a mají mít přiměřené osvětlení (tzn. aby se v nich dalo číst, vyjma doby spánku) a ventilaci…Cely by dále měly mít vybavení k odpočinku (např. židle nebo lavice) a osoby, které zůstávají ve vazbě přes noc, by měly dostat čisté matrace a čisté deky.“

Vyšetřování stížností na postup policie:

„Každý stát, který je smluvní stranou této Úmluvy, zajistí, aby jeho příslušné orgány provedly urychlené a nestranné vyšetření, když mají dostatečné důvody se domnívat, že došlo k mučení, na kterémkoliv území pod jeho jurisdikcí“

Článek 12, Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání

Další zprávy o prošetřování byly zveřejněny na začátku února 2001. Jiří Zábrodský, náměstek ředitele Inspekce Ministerstva vnitra, údajně prohlásil, že došlo k jistým protizákonným postupům na policejní stanici v Lupáčově ulici a že se zodpovědné orgány chystají vyslechnout polského státního příslušníka, jemuž byl následkem špatného zacházení vyražen zub.8 Jiná zpráva uvádí, že členové Inspekce Ministerstva vnitra zjistili, že „policejní příslušník ve Štěpánské ulici zlomil protestujícímu aktivistovi nos“. „Členové Inspekce však zřejmě nedokáží identifikovat viníka a případ bude muset být odložen. Máme k dispozici video, to však zřejmě nebude stačit k identifikaci dotyčného příslušníka‘, prohlásil zdroj deníku Právo“9 . 5. února řekl Mikuláš Tomin z Inspekce Ministerstva vnitra novinářům, že se policie chovala protizákonně, když špatně zacházela s některými lidmi během zásahů vůči protestantům proti Světové bance a Mezinárodnímu měnovému fondu. „[Jeho] úřad však nedokázal žádného z viníků identifikovat. Řekl, že policie surově zbila ‚nevinného Čecha‘ a zranila jej poté, co si ho spletla s demonstrantem... na útoku se podíleli až čtyři policejní příslušníci, ale nikdo nezná jejich jména a nikdo se k činu nepřiznal‘“10 .

Občanské právní hlídky (OPH) fungují v rámci programu na ochranu lidských práv Ekologického právního servisu (EPS), nevládní organizace se sídlem v Brně. OPH shromáždily 26 trestních oznámení na neznámé policisty z osmi pražských policejních stanic, jednu žalobu na Cizineckou policii pro nezákonné ukončení povolení k pobytu cizího státního příslušníka a čtyři stížnosti k Ústavnímu soudu, v nichž si stěžují na postup příslušníků složek výkonné moci, kteří porušili základní práva zadržených11. OPH vyjádřily pochybnosti o tom, že vyšetřování policejních příslušníků Inspekcí Ministerstva vnitra bude provedeno urychleně a nestranně. „Na základě signálů, které jsme obdrželi od policie z Oddělení inspekce a stížností Policejního prezídia a od Inspekce Ministerstva vnitra, se můžeme domnívat, že... tak jako v uplynulých letech, když se jednalo o podobně brutální zásahy policie, se nic nepodaří úspěšně vyšetřit a všechny stížnosti budou označeny za výmysly, nepravdy atd.“. Přestože za vyšetřování vedená proti policistům podezřelým ze spáchání trestného činu zodpovídá Inspekce Ministerstva vnitra, více než 20 trestních oznámení shromážděných OPH bylo převedeno na Oddělení inspekce a stížností Policejního prezídia, pod jejíž kompetence spadá vyšetřování pouze těch příslušníků, kteří jsou podezřelí ze spáchání přestupku a podléhají disciplinárním opatřením. Ukazuje se, že naprostá většina cizích státních příslušníků v roli stěžovatelů či svědků nebyla v průběhu vyšetřování vyslechnuta, ačkoli české orgány mohou požádat právní orgány v zemi pobytu dotyčné osoby o zajištění svědectví nebo shromáždění jiných důkazů. Zdá se též nepravděpodobné, že výslech podezřelých příslušníků byl něčím víc než pouhou formalitou nebo že vyšetřovatelé Inspekce podrobili podezřelé křížovému výslechu či se snažili v jejich prohlášení najít mezery a nesrovnalosti.

Amnesty International znepokojuje skutečnost, že systém, kdy jsou příslušníci výkonné moci vyšetřováni pro podezření z porušení zákona svými kolegy spadajícími pod stejný státní orgán, t.j. Ministerstvo vnitra, nemůže být považován za nezávislý a nestranný. Amnesty International je též znepokojena zjevnou neschopností českých orgánů prošetřit urychleně a nestranně v minulosti vznesená obvinění z mučení, špatného zacházení a dalších porušování práv zadržených. Skutečnost, že viníci nebyli postaveni před soud, přispívá k atmosféře, v níž mají policisté pocit, že mohou jednat beztrestně.

Od roku 1996 žádala AI české orgány o prošetření tří na sobě nezávislých případů závažného porušení lidských práv. V červnu 1996 vyjádřila Amnesty International své znepokojení nad špatným zacházením, jehož se policie dopustila při zásahu v rockovém klubu Propast v Praze 4. května 1996, kdy asi 60 policistů v kuklách vybavených pistolemi a obušky bilo bez rozdílu desítky mladých návštěvníků rockového koncertu. Policie vytlačila mnoho lidí ven, kde pokračovala v bití12. O rok později vyjádřila AI znepokojení nad skutečností, že vyšetřující orgány nebyly schopny identifikovat příslušníky zodpovědné za špatné zacházení, a požádala o poskytnutí dalších informací o metodách a výsledcích tohoto vyšetřování. Amnesty International tyto informace neobdržela ani poté, co svou žádost v r. 1998 zopakovala.

V červnu 1997 Amnesty International zaslala dopis ministru spravedlnosti, v němž vyjádřila své znepokojení týkající se zpráv o tom, že policejní příslušníci násilím rozehnali skupinu asi 200 demonstrantů, kteří se 3. května 1997 shromáždili před budovou Ministerstva vnitra u příležitosti výročí policejního zásahu v klubu Propast13. AI nikdy neobdržela jakoukoli informaci o prošetření nepřiměřeného použití síly ze strany policistů, v jehož důsledku byla způsobena zranění většímu počtu lidí prosazujících své právo na svobodu projevu a shromažďování.

V červenci 1998 Amnesty International vyjádřila znepokojení týkající se zpráv o špatném zacházení s desítkami zadržených na policejní stanici v Bartolomějské ulici a v policejní nemocnici Na Míčánkách, následujícím po demonstraci v rámci Global Street Party, která se konala 16. července 1998 v Praze. JUDr. Otakar Motejl, tehdejší ministr spravedlnosti, odpověděl v listopadu 1998, že proti žádnému policejnímu příslušníkovi nebylo vzneseno obvinění, třebaže konečné rozhodnutí o vznesení obvinění v případě příslušníků nařčených ze špatného zacházení se zadrženými, kteří byli převezeni do policejní nemocnice Na Míčánkách, bylo ještě odloženo. Amnesty International obdržela protichůdnou odpověď od Petra Uhla, Vládního zmocněnce pro lidská práva, který potvrdil, že policie po Global Street Party svévolně užila síly a dopustila se svévolného zadržování. Konstatoval, že se Inspekce Ministerstva vnitra ve svém závěru z 27. ledna 1999 usnesla na tom, že několik zadržených bylo policií brutálně zbito, je však nemožné identifikovat a následně potrestat individuální viníky z řad policistů. Vládní zmocněnec Uhl charakterizoval výsledky vyšetřování Inspekce jako neuspokojivé a uvedl, že ve své Zprávě o stavu lidských práv v České republice, zveřejněné 31. března 1999, předložil české vládě návrh reformy vedoucí ke zlepšení výsledků vyšetřování v případech nařčení policie z porušování zákona. Doporučoval, aby v takových případech prováděly vyšetřování orgány nezávislé na Ministerstvu vnitra, jako například Úřad Vrchního státního zástupce. Žádná taková reforma však přijata nebyla.

Doporučení Amnesty International

Amnesty International českou vládu dále naléhavě žádá, aby reformovala vyšetřovací mechanismy týkající se trestných činů spáchaných představiteli výkonné moci a svěřila v těchto případech vyšetřovací pravomoci takovým orgánům, které dokáží zaručit důkladné a nezávislé vyšetřování, zodpovědnost a průhlednost rozhodování (tedy o tom, zda zahájit stíhání podezřelých příslušníků výkonných složek).

Česká vláda by dále měla zabezpečit úplné naplnění doporučení Komise OSN pro odstranění rasové diskriminace14, která v srpnu 2000 zopakovala, inter alia, své znepokojení nad ponižujícím zacházením se příslušníky menšin ze strany policistů. V tomto ohledu komise doporučila pokračování a posílení výcvikových programů pro policii a ostatní orgány zodpovědné za uplatňování práva v případech souvisejících s prosazováním Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace.